Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní úkryt

Už jsem z těch emočních změn byl vážně unavený. Měsíce jsem byl jako tělo bez duše, věčně v depresích a zahlcen smutkem po své rodině, nedávno jsem se málem zbláznil radostí, že je Haruhi zase se mnou a že jsem ji našel a teď nastal zase šok, že se opět vypařila jako pára nad hrncem. Myšlenky a pocity ve mě kolovali a střídali se jako na běžícím pásu. Poté zase přišla úleva, když jsem narazil na její čertvou stopu a zjistil, že ji ještě mohu dohnat. Jenže aby toho na mě nebylo málo, ucítil jsem jedno z našich vlčat společně s ní a po tom, co jsem je zahlédl v dáli, jsem zjistil, že se jedná o našeho jediného syna.
Zavolal jsem na ně. Zdálo se, že zastavili a o něčem debatují. Nepřišlo mi ale, že by si mě nějak zvlášť všimli. Zastříhal jsem ušima a natáhl krok dlouhých nohou. Má chůze ale již nebyla tak plynulá a ladná - chod zadních nohou byl již bolestí zatuhlý. Občas to bylo lepší, někdy horší. Záleželo na tom, jak dlouho jsem odpočíval, nebo naopak kolik jsem ze sebe vydal pohybu. Pozoroval jsem je už když jsem se přibližoval, hlavně si pak prohlížel Arta. Byl z něj mladý vlk, vyrostl neuvěřitelným způsobem a měl jsem pocit, že s jeho ukázněním, když by to byla potřeba, bych už měl co dělat. I přesto jsem věděl, že bych si s vlastním synem poradil, byla by potřeba jej ukáznit. Nevěděl jsem totiž, s jakou na mě Art po minulejšku přijde.
Dorazil jsem k nim, prošel kolem syna, jemně otřel hlavu o jeho srst na krku, abych mu dal najevo nějakou náklonost a usadil jsem se vedle své družky, které jsem olíznul čumák na přivítání. "Ahoj Arte," pozdravil jsem synka a mrkl na něj. Poté jsem pohlédl na Haru a pokynul hlavou také v pozdravu. "Haruhi..." oslovil jsem ji a utichl. Mluva nebyla mou silnou stránkou a to nejspíš věděli oba. A hlavně jsem nevěděl, jestli už Arta ta pubertální nálada přešla, nebo se na mě ještě stále zlobí. Takže jsem tak nějak hodlal počkat na to, jak se situace vyvrbí.

Musel jsem znovu usnout. Nepopírám, únava byla opravdu obrovská. Takže takhle dlouhého šlofíka jsem opravdu potřeboval. Jediné co mi nedošlo, bylo, že má partnerka se může zase vydat někam beze mě. Proto jsem se vzbudil s naprostým šokem, jelikož už když jsem přicházel k sobě, cítil jsem, že se u mě nechoulí její tělo a věděl jsem, že není ani nikde poblíž. "Har?" vyřkl jsem její jméno zmateně a tak nějak dost zklamaně. Kam mohla jít? Šla lovit? Nebo? Prosím, drahá, jen mě znovu neopouštěj na takovou dobu! Zakňučel jsem sám pro sebe, protože zjištění, že tu není, pro mě bylo opět zdrcující. Co když se mi to jen zdálo? Co když jsem ji opravdu nenašel? A jen snil? Uvažoval jsem nadále zničeně a zkroušeně se rozhlížel po jeskyni. Nakonec jsem se znaveně vstal a přešel ke vchodu jedné z jeskyň.
Až teď jsem postřehl, že tu nejsem sám. V některé z jeskyň se museli nacházet ještě další dva vlci. Sám pro sebe jsem se zamračil. Nehodilo se mi do karet, že tu jsou dva cizí vlci. Leda by věděli, kam se Haruhi vydala, ale o tom jsem silně pochyboval. Každý si poslední dobou hleděl svého a fakt mě tím vytáčeli. Vydal jsem se ven a zavětřil. Haruhin pach byl ještě silný a.... Nebyla sama. Náhle jsem zpozorněl, narovnal ušiska kupředu a dvakrát zamával ocasem, přičemž jsem netrpělivě přešlápl. Muselo to být jedno z našich dětí!
Se štěknutím jsem seskočil pár kamenů, jako kdyby se ke mě vrátilo mládí a vydal jsem cvalem za nezaniklým pachem mé rodiny. Stopa byla relativně čerstvá a neměl bych mít problém je vystopovat. A když hýbnu zadnicí, mám velké šance, že je doženu. Netušil jsem, zda se spolu vydali do neznáma, nebo jestli měli v plánu se za mnou vrátit, ale... Za nedlouho jsem se zahlédnul daleko před sebou. Podle šedého kožíšku se jednalo o Arta. Sledoval jsem, jak moc si ti dva jsou podobní, aspoň barvou... Art byl trochu vyšší jak matka, takže výšku měl po mě, ale také mohutnější, což měl zase po matce. Já byl vždycky taková dlouhá tenká čára, vysoký s atletickou postavou, Haruhi zase příjemně huňatá. Teď jsme byli oba jen živoly.
"Haruhi! Arte!" zavolal jsem na ně z dálky.

// řeka Kierb

Byl jsem o dost klidnější, když mě ujistila, že jsem vše odčinil a nezlobí se na mě. To bylo to, co jsem potřeboval slyšet. Proč jsem měl po celý svůj život potřebu vždy něco dosr… Pokazit? Spokojeně jsem se ke své partnerce přitulil a vdechoval vůni její srsti. Tolik mi chyběla! Po očku jsem ji sledoval, jak se rozhlíží po jeskyni a nakonec zase s úsměvem koukala na mě. Naslouchal jsem jejím slovům, která mě uklidňovala. Víčka mi pomalu padala, ale snažil jsem se stále jí věnovat pozornost. To, co povídala, se mi líbilo. „Souhlasím,“ oddechl jsem tiše spokojeným tónem, protože její plány se samozřejmě naprosto shodovaly s těmi mými. Poté jsme oba utichli a na mě šlo spaní čím dál více.
Vyrušila mě Haruhina poslední slůvka předtím, než jsme oba usnuli. Prý že si zdřímne a jestli tu budu s ní, až se vzbudí. Již jsem neměl sílu odpovídat, proto jsem pouze souhlasně zabručel už dávno v polospánku. Ale váha její otázky mi neunikla. Neměl jsem v plánu od ní utíkat. Už nikdy bych svou chybu nezopakoval. Netrvalo to rychle a poddal jsem se hlubokému spánku.

Tak dobře jsem se už dlouho nevyspal. Netušil jsem, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se vzbudil, cítil jsem příjemné teplo. S Har jsme se vzájemně zahřívali. Nejde popsat slovy, jak moc příjemné tohle teplo je. Umělé teplo nikdy nenahradí teplo těla vašeho milovaného partnera. Ani se mi nechtělo vstávat, jen jsem rozlepil oči a v tichosti sledoval svou milovanou. Nechtěl jsem ji budit, proto jsem se ani nehnul. Chtěl jsem jí dopřát odpočinku, kolik potřebovala, i kdyby tu měla nabírat síly několik dní. Samozřejmě bych se o ni postaral.

Poprosím o 10 % slevu k Životu :)

Přidáno :)
~ Sky

// Narvinijský les

Nikam jsme nespěchali. Nejspíš to bylo tím, jak jsme byli oba unavení, ale taky tím, že jsme si užívali konečně svou vzájemnou přítomnost. Nejde ani popsat slovy, jak moc se mi ulevilo a bylo mi krásně, že jsem ji konečně našel. Po ničem jiném jsem poslední měsíce netoužil a už jsem si myslel, že se toho ani nedožiji. Koutkem oka jsem ji stále sledoval a bedlivě ji hlídal a poslouchal. To, co povídala, mi drásalo srdce. „Jsem rád, že jsi to nevzdala. Nevím, co bych dělal, kdybych zjistil, že jsi už za duhovým mostem. Musel bych jít co nejdříve za tebou,“ pověděl jsem zachmuřeně a naslouchal jejím slovům dále. „Až je potkám, poděkuji jim, že udělali to, čeho já jsem nebyl schopen. Hrozně se za sebe stydím, Har, věříš mi? Že jsem se o tebe nepostaral,“ sklonil jsem pohled k zemi a zavrtěl nad sebou hlavou. „Omlouvám se ti,“ dodal jsem ještě tiše s povzdechem.
Nakonec jsme dorazili ke komplexu, který se zde nacházel a já jsem si ulevil, že jsme konečně tady. Že si konečně oba dva odpočineme a nabereme trochu sil. Podíval jsem se na svou družku, která se usmívala a očka ji zářila na míle daleko. Musel jsem se také usmát. „Jsi tak krásná,“ pošeptal jsem jí a oblízl její čumák. Byla pro mě krásná vždy a pořád a na tom se určitě nic nezmění. Nikdy. Po chvilce pátrání našla Haruhi vchod do menší jeskyně a její tázavý pohled čekal na mou odpověď. Ihned jsem souhlasně přikývl a dloubl do ní čumákem, aby se šla schovat.
Vešel jsem za ní a ulehnul jsem co možná nejdál od vchodu, aby na nás netáhlo. Aktivoval jsem svou magii ohně, která vyhřála mé tělo a byl ze mě náhle chodící radiátor. Úmysl byl jediný – co nejvíce zahřát svou partnerku a poskytnout jí co největší komfort.

Vypozoroval jsem, že je snad ještě více unavená, než já. Také jsem toužil po tom si již konečně odpočinout, ale momentálně jsem nemohl. Byl jsem tak moc rád, že ji konečně mám u sebe, že odpočinek musel jít stranou. Ten počká, ona už ne. Navrhla, že si půjdeme odpočinout a jak tak učiníme, půjdeme hledat vlčata. Pokýval jsem hlavou. Nemohl jsem nic jiného, než souhlasit. „Také po ničem jiném netoužím. Tebe jsem už našel, tak ještě zbývají oni,“ pověděl jsem odhodlaně. Sice to nejhlavnější jsem měl – svou družku a lásku života, ale děti mi taky chyběly. Chtěl jsem je aspoň vidět, zjistit, co z nich vyrostlo, jak prospívají a pak je zase klidně nechám jít vlastními cestami. Ale dokud je neuvidím, nedám si pokoje. Har mě vyzvala, abych šel s ní loučit se za Scaritou. Usmál jsem se zavrtěl jsem hlavou.
„Nikam ti neuteču, neboj se,“ ujistil jsem ji. Věděl jsem, že Scarita mě nemá moc v lásce. A když jsem se tak koukal na Haruhi, jak dopadla, styděl jsem se sám za sebe a kdo ví, co si musela myslet sestra mé partnerky. Určitě viděla vinu jen a jen ve mně, že takhle Haruhi vypadá. Byla to pravda, určitě jsem za to mohl já, ale tahle skutečnost se mi jen horkotěžko snášela. Vydal jsem se zatím po hranicích smečky dále směrem, kterým jsem tušil, že se nachází jakýsi velký úkryt. Za nedlouho se ke mně přidala i má milá. „Před zimou jsem se dost toulal. Celou zimu jsem se pak ukrýval, protože byla obzvlášť krutá. A hlavně celou dobu hledal tebe, nebo děti. Připadne mi, že na Gall vlci vymírají. Procestoval jsem kus země a nenarazil skoro ani na živáčka. Kde jsou všichni?“ Zeptal jsem se nechápavě. „A ty? Celou dobu se očividně ve smečce neukrýváš… To bys nevypadala tak bídně,“ pověděl jsem posmutněle a sklonil zrak k zemi, zatímco jsem kráčel podél jejího boku.

// Východní úkryt

Naštěstí se nijak nebránila tomu, abych její tlapku z těch nádherných očí sundal. Vykoukl na mě tak pár něžných fialových očí. Ten pohled patřil jen a jen mě. Věděl jsem to, cítil jsem to. Měl jsem ještě před chvílí strach, že na mě zanevřela, ale ono se tak naštěstí nestačilo. Opětoval jsem jí úsměv, jaký jsem nepoužil měsíce. Neměl jsem důvod se usmívat. Neměl jsem proč, neměl jsem na koho. Neměl jsem nic. A teď najednou jsem se mohl zase plně usmívat, protože jsem měl zase všechno. Ona byla mé všechno a už jsem hodlal dělat všechno pro to, abych ji nikdy neztratil. Už jsem o všechno nemohl přijít, už ne. Vlastně mi říkala to samé. Chvíli jsem na ni koukal a viděl jen pohybující se ústa, ze kterých nevycházela slova, jak jsem byl sám zabedněn ve svém úžasu, ale pozdně se ke mně donesla. „Vím,“ odpověděl jsem jí tiše s naprostým pochopením, protože jsem se cítil úplně stejně jako ona. „A já tebe miluji, to mi věř… Málem jsem položil život za to, abych tě našel. Jsem tak moc rád, že se mi to povedlo!“ Přitiskl jsem se k ní ještě pevněji. Užíval jsem si, že jsem konečně s ní. Odmlčel jsem se a jen vnímal tuhle krásnou chvíli. Naši chvíli, ze které kdyby nás někdo vyrušil, byl bych nejspíš opravdu nepříjemný. A to dost. Naštěstí tato chvíle patřila jenom nám, na neštěstí netrvala dlouho, jelikož se Haruhi zase odtáhla.
Opětoval jsem jí pohled a hřálo mě u srdce, že v jejích očích vidím stále tu lásku, kterou mi věnovala. Doufal jsem, že mé oči jsou stejným oknem do duše a uvidí v nich to, co teď cítím. Tu radost, tu vděčnost, tu ohromou lásku. „To bych nedokázal, drahá. TY jsi můj život a na tom nechci nic měnit. To bych raději zemřel, než být bez tebe,“ ujistil jsem ji a přitiskl jsem se k ní úplně stejně, jako ona. Po chvilce jsem ovšem sevření o trošku povolil. Nerad bych jí ublížil… Vypadala tak hrozně křehce. „Ano. Slibuji,“ odpověděl jsem na její otázku bez váhání. Tolik se mi právě ulevilo, že se mi z toho téměř podlamovaly nohy.

Stál jsem v tichosti a vyčkával. Třásl jsem se jak zimou, tak vzrušením. Přijde? Je tu vůbec, nebo už stačila odejít? Pokud ano, určitě by nebyla daleko. Kdyby se tu neobjevila, nevím, co bych dělal. Byl jsem již neskutečně vyčerpaný a slabý. Co by mě pohánělo dále? Už bych nejspíš neměl žádnou motivaci. Už nevím, kde bych ji měl hledat. Neklidně jsem přešlápl z jedné tlapky na druhou a dlouze vydechl, abych nabral ztracený dech. Doháněl mě někde odzadu, byl nejspíš ještě na cestě, kterou jsem sem absolvoval. Potlačil jsem kašel, který se mě chtěl zmocnit a oklepal se. Posmutněle jsem hleděl do země a neměl odvahu oči zvednou výše, abych se podíval, zda se někdo neblíží. Jen ušiska sem tam střihla ze strany na stranu, jak v naději poslouchala, zda se někdo neblíží. Ne jen tak někdo. Jestli se neblíží má milovaná.
Ale pak jsem to zaslechl. Nikdo se neblížil. Někdo se sem přímo hnal. Poplašeně jsem zvedl hlavu a zamířil pohled před sebe. Zahlédl jsem tolik známý kožíšek, že se mi okamžitě radostí rozpumpovalo srdce. Zpozorněl jsem a našpicoval uši před sebe a hleděl jsem na svou družku stejně obdobně, jako ona na mě, když se najednou zastavila v běhu. Jen ocas mi kmital ze strany na stranu a po chvilce jsem i s nedočkavým přešlápnutím zakňučel. Tak na co čeká? Prosím! Žadonil jsem Haruhi ve své mysli k pohybu. Bál jsem se, že se přišla jen z dálky ujistit, zda to jsem opravdu já a pak zase odejde do hlubin smečky. Bál jsem se, že na mě zanevřela. Ale nakonec! Se přeci jen rozeběhla a čím více se přibližovala, tím více jsem já přešlapoval a poskakoval nedočkavostí, kňučel jako malé štěně a nemohl se nabažit jejích veselých očí, které jsem si stále důvěrně pamatoval a miloval je.
Nakonec byla u mě tak blízko, až mě povalila na zem a stalo se z nás roztomilé klubko znovunajité lásky, které kňučelo a všechny strany a rozdávalo si úžasné emoce v podobě oblizování. Myslel jsem, že se samým štěstím zblázním a snad ji samou radostí i sním, ale ona se najednou zvedla a couvla ode mě. Pověděla, že tomu nemůže uvěřit a pak to zopakovala s tím, že si zakrývala oči tlapkou. V rychlosti jsem se zvedl a do té tlapky dloubl čumákem ve snaze ji oddělat. „Opravdu to jsem já, Har,“ pošeptal jsem a přitiskl se k ní. „Tolik jsi mi chyběla, tak hrozně moc, Haru, za všechno se ti omlouvám!“ skoro jsem až naléhal. „Už tě nikdy neopustím i kdybys to sama chtěla!“

loterie 17
// Východní hvozd

Už jsem téměř lapal po dechu, když jsem v dálce zahlédl řeku. Ach, řeku, ke které jsem se nemohl dočkat! Nikdy bych nevěřil, že já, zrovna já, se budu tak těšit na vodu! Je samozřejmě jasné, že to nebyl ten pravý důvod, proč jsem se těšil. Těšil jsem se jen na to, až ji překonám a zjistím, zda se za ní nachází má milovaná. Teď měl přijít ten rozsudek, jestli ji konečně budu mít u sebe, nebo aspoň zjistím, zda přežila zimu, nebo zjistím že tu není a budu muset procestovat další kus Gallirei, abych ji našel. Prosím, prosím, prosím! Prosil jsem snad všechno božstvo, které existovalo. Tohle byla má velká naděje.
Zastavil jsem se před řekou a rozkašlal jsem se. Měl jsem pocit, že mi to trhá plíce na kusy a já tady s sebou seknu. Nesmíš Sayape! Okřikl jsem se. To vydržíš. Musíš to zjistit, musíš se tam jít podívat. Povzbuzoval jsem se, co to šlo a po tom, co jsem nabral dech po nepříjemném záchvatu kašle, jsem se ještě jednou zhluboka nadechl, abych si dodal odvahu přejí řekou. To už jsem tu měl jednou nebo dvakrát vyzkoušené a nebyl to problém. Sice byla voda ledová a já myslel, že umrznu, ale byla to pro mě stále malá překážka! Když jsem vodu přebrodil, na druhé straně jsem se oklepal a rozhlédl jsem se. Nechal jsem se zahřívat ohněm, zatímco jsem nedočkavě zavětřil.
Otázka pravdy... Spousta pachů vířilo na tomto území, ale ten, který jsem hledal... Ten, po kterém jsem tak toužil... Tu převládal úplně nade všemi. Zalapal jsem po dechu v překvapení a nevěděl jsem, co mám dělat. Zakňučel jsem a začal přešlapovat, protože jsem se chtěl rozeběhnout přímou čarou za mou Haruhi, ale kodexy slušného chování mě držely na místě. Byla to cizí smečka a já byl polochcíplý tulák. Mohl mě jakýkoliv nepříjemný ochránce smečky zardousit dříve, než bych se přiblížil k mé družce. Proto jsem musel se zoufalstvím zůstat stát na hranici, ale udělal jsem aspoň jedno... Ze srdce zavyl jak nejlépe jsem uměl.

loterie 16
// Vyhlídka

Měl jsem jasný cíl. Z Vyhlídky jsem viděl něco, co mi dodalo dostatek optimismu a sil jít dál. Smečka obehnaná řekami se nedala zapomenout a pokud jsem chtěl někde v zimě hledat svou ztracenou partnerku, která měla dostatek rozumu... Nemělo by to být právě tam? Měla tam sestru která byla určitě ochotná ji přes zimu ve smečce nechat, když se na ni její partner vykašlal. Sám nad sebou jsem zhnuseně frkl a svižným tempem poněkud chvátal, nedočkav se, jestli jsem usoudil dobře a má drahá Haruhi tam opravdu bude. Opravdu jsem se za to modlil. Pokud byla někde jinde, tak už jedině Velké vlčí jezero, u kterého je teď určitě zima jako v Rusku a pochyboval jsem, že by se tam vůbec mohla nacházet. A pokud by nebyla tam, ani tam, tak už jsem opravdu netušil, kde by mohla být a určitě bych tak určitě ztratil veškerou naději ji najít, protože už před zimou nevypadala dobře a já ji sotva přežil, takže bych musel myslet na to nejhorší a to... Se mi nechtělo prostě věřit. Až se mi nad mými černými myšlenkami nahnaly slzy do očí. Jak jsem mohl vůbec nad něčím takovým přemýšlet?
Potřásl jsem hlavou a přidal na tempu. Musel jsem to prostě zjistit, i kdyby mě to mělo stát poslední zbytky sil.... Od čehož už jsem nebyl upřímně daleko a jediné, co mě hnalo kupředu byla ta touha po znovushledání mé partnerky. Nic víc jsem opravdu nechtěl. I kdybych jí nakonec měl položit život u tlapek, najdu ji! A nezastaví mě momentálně vůbec nic. Ne zrovna čistým krokem jsem upaloval dál. Nebylo to pomalé tempo, ale ani ne nějak extra rychlé, ale já se ve svém stavu opravdu překonával opravdu neuvěřitelným způsobem. Plíce jsem nechal někde na Vyhlídce, protože už teď jsem popadal dech jako při extrémním maratonu. To dám!

// Narvinijský les

loterie 15
// Zelené nory

Konečně čerstvý vzduch a o něco teplejší okolí. Tam dole se mi sice líbilo, ale byl jsem rád, že jsem konečně venku. Sice to tam bylo krásné a budu to mít před očima ještě dlouho, no i tak bych tam nerad zemřel, kdyby se nám náhodou zatarasil východ a my tam zůstali. Bylo jasné, že první bych zemřel já, takže Riveneth by po tom, co bychom vylovily veškeré hlodavce, kteří tam nejspíš byli, musela přežít na mých ostatcích a... Potřásl jsem hlavou. Nad čím to vůbec přemýšlím? Nechápal jsem sám sebe. Byl jsem venku a nebyla potřeba nad takovýma věcma vůbec uvažovat. Nesměl jsem pořád přemýšlet tak černě. Bylo to opravdu těžké, ale musel jsem se nějak udržet naživu. A to nejen fyzicky. Vždyť nejvíc strádala má psychika a to se právě odráželo na mé fyzické stránce. To byly jednoduché výpočty.
Následoval jsem Riveneth, která se náhle zastavila a otočila. Pověděla mi, že si myslí, že má společnost byla dobrá, ale že se teď potřebuje vzdálit, odpočinout si a tak. Jemně jsem kývl hlavou a pohlédl jí do očí. "To naprosto chápu. Rád jsem tě poznal, Riveneth," pověděl jsem jí a zaháněl zoufalé myšlenky, které se mi draly do hlavy kvůli samotě, co měla zase nastat. "Děkuji ti, přeji mnoho štěstí. Rád tě zase uvidím," popřál jsem jí, oplatil úsměv, což mě stálo asi tolik sil, co ji a sledoval ji při odchodu. Ještě jsem se hodnou chvíli nemohl rozhýbat, abych se vydal znovu na cestu. Bylo mi zase dost ponuře. Její společnost mi dost pomohla a teď už šla zase svým směrem. Takže já jsem teď sbíral veškeré síly k tomu, abych se vydal dále na cestu v hledání. A tady jsem měl úžasnou možnost se pořádně rozhlédnou! A pokud jsem viděl dobře, nedaleko odsud se nacházelo území smečky, kterou vedla Scarita. Byl čas navštívit Narvinijskou smečku!

// Východní hvozd

loterie 14

Musel jsem uznat, že jsem dlouho nebyl na tak krásném místě. Cítil jsem se zde o něco klidněji a nějak podivně harmonicky. Stál jsem jako přikovaný a pouze rudýma očima koloval po jeskyni z jednoho místa na druhé. Nemohl jsem se vynadívat. Riveneth jakoby v tuto chvíli neexistovala, byl jsem tu já, jen mé vlastní pocity, trochu ztěžklý dech a tyhle krásné přírodní úkazy. Dlouze jsem vydechl sám pro sebe, abych nějak narušil ticho a hlavně přerušil svůj vlastní tok myšlenek a podíval jsem se na vlčici, která tu byla se mnou. Nebo já s ní? Spíš já s ní. Ta zrovna ve stejnou chvíli navrhla odchod. Vrátila mě tím zpět do reality, že vlastně hledám svou rodinu a měl bych si pospíšit, abych měl konečně klid na duši.
Riveneth se rozešla spěšně jako první. Zmenšil jsem bludičku do původního stavu a vyslal ji před ni, tak, aby se vlčice ani nedotkla a nemohla ji popálit. Když byla bludička dále ode mě, musel jsem se soustředit o něco více a cítil jsem, že sil ubývá rychleji. Nebylo to nic hrozného, něco, kvůli čemu bych si pak musel lehnout a spát hodiny. Cítil jsem se z úžasných jeskyní poněkud nabyt energií, za což jsem byl rád. Bylo to takové pohlazení na duši. Až se mi zpátky do té kruté reality nechtělo, ale už jsem se tomu nejspíš nemohl vyhnout. Ani jsem nechtěl. "Kam máš namířeno teď?" zeptal jsem se Riveneth, zatímco jsem ji následoval.

// Vyhlídka

loterie 13

Když tuhle jeskyni ozářilo světlo ohně, zaplavil mě úžas. Odraz ohně byl náhle na několika místech a po tom, co jsem zde všechno rychle sjel pohledem, jsem zjistil, v čem přesně se odráží. Fascinovaně jsem vydechl a nemohl z té krásy spustil oči. „Jak je toto vůbec možné?“ Pošeptal jsem, jako kdybych se bál, že tu úžasnou krásu vyplaším, či co a nechápavě jsem pohlédl na Riveneth, která vypadala že je ve stejném fascinovaném šoku, jako já. Nenechával jsem na ní pohled ovšem dlouho, protože jsem si měl ještě co prohlížet. Pomalu jsem se rozešel k úžasnému jezírku, které bylo uprostřed jeskyně a nemohl věřit tomu, že to, o čem jsme se bavili ještě před chvílí, skutečně existuje a je právě na tomhle místě.
Došel jsem k jezírku a nahnul jsem se nad ním. Když jsem pohlédl na svůj odraz, snad abych se ujistil, že je to opravdu skutečnost a jsem tady, jemně jsem do hladinky vody šťouchl čumákem a rozčeřil ji. Dál jsem tohle dílo nenarušoval ničím jiným, než mým pohledem. Poté Riveneth pověděla, že dle výšky povrchu jsme buď pod nějakou horou, nebo hodně hluboko. Vzhlédl jsem zrak k místům, kam ukazovala a kývnul jsem hlavou. „Máš pravdu,“ pověděl jsem a když jsem si tak uvědomil, že jsme hluboko pod zemí, začalo mi být trochu úzko. Ale po tom, co jsem se začal zase rozhlížet po jeskyni mě to přešlo.

Loterie 12

Riveneth odsouhlasila mé zkonstatování a dále již nic z toho nekomentovala. Usuzoval jsem, že se muselo jednat o traumatizující zážitky a tak jsem respektoval i to, že se k tomu dále nevyjadřovala. Mě úplně bohatě stačily vyhrocené zážitky z normálního života, bez mluvících stromů, vlkoryb a tak dále. I bez toho bylo kolikrát srandy až až. Třeba když jsem prvně hledal Arta, který se jako prcek rozhodl vzít roha a šel sám na výlet. Mohl jsem se zbláznit strachy. Nebo jak jsem učil Inayu lovit a měl přitom strach, aby se jí něco nestalo. A ona měla strach o toho zajíce. Musel jsem se sám pro sebe pousmát… Když jsem se nad tím tak zamyslel, nikdy jsem neměl takový strach sám o sebe, jako jsem míval o něj. A zatímco jsem tady s Riveneth prozkoumával podzemní tajemství, mohli být kdekoliv a být třeba v nebezpečí. A nebo také ne. Jsou už dospělí a jistě se o sebe dokážou postarat, ujistil jsem sám sebe a nadále si prohlížel zajímavé útvary, které zde nejspíš vytvořila voda.
Riveneth konstatovala, že kamenný rampouch je zajímavý. Přikývl jsem, ale zvědavost mě táhla už někam jinam, proto jsem se rozešel do jednoho z dalších tunelů a následoval tak zvuk padajících kapek vody, který se odtama ozýval. Byl jsem opravdu zvědav, ale pouze zdravým způsobem. Riveneth vypadala o něco nadšeněji a šlo z ní vidět, že se nemůže dočkat toho, co uvidíme za chvíli. Měl jsem pocit, že už se docela dost vzdalujeme od východu. Poměrně tu těžknul vzduch a bylo tady o poznání chlaději. Nevolky jsem sebou otřásl a vešel do další jeskyně. „Nedivil bych se vůbec ničemu,“ pověděl jsem a krátce se usmál. Tady to už moje malá ohnivá bludička nezvládala, tak jsem ji nechal o dost zvětšit a nechal ji jít zhruba doprostřed této jeskyně. Teď ji celou prozářila…

// doufám, že máš něco vymyšleného, nechávám to otevřené, neboť zjišťuji, že má fantazie už není to co dříve :D

loterie 11

Riveneth mi dovykládala, co se jí všechno stalo při putování Gallireou a já jsem se nestačil divit. Pověděl jsem jí, že jsem nic podobného nezažil a ona mi odvětila, že mám štěstí, že je to o nervy a občas i o život. Ušklíbl jsem se. „Tomu docela dost věřím,“ pověděl jsem. „Takže se ani nejednalo o nějaké škodolibé vtípky někoho fakt ujetého, ale spíš hry o život, jo?“ zeptal jsem se následně a stále se snažil přečerpat fakt, že se něco takového vůbec může dít. Byl jsem opravdu překvapen. „Myslel jsem, že Gallirea je mírumilovné místo,“ pověděl jsem nakonec svou myšlenku nahlas a ohlédl jsem se za ní.
Opatrně jsem pokračoval útrobami podzemí a za příjemného světla z ohnivé bludičky se rozhlížel se okolo. Proto jsem chvílí nedával pozor a podklouzla mi jedna zadní noha. Zakolísal jsem a zkřivil tvář do bolestné grimasy. Bylo to pro mé opotřebované kyčle nepřirozené a moc prudké. Další moje kroky byly trochu kulhavé, ale nakonec jsem to zase bez potíží rozhýbal. Hlavně, že jsem ji varoval a sám tady bruslím, pomyslel jsem si otráveně než jsme dorazili do prostoru, který byl mnohem otevřenější než chodbička za námi. Jednalo se o nějakou jeskyni.
Vypadalo to, že Riveneth něco zaujalo. „Vypadá to jako rampouch,“ pověděl jsem zamyšleně, když jsem si útvary prohlížel. „Akorát… Je to z kamene,“ uvažoval jsem dál, ale nešlo si nevšimnout, jak se útvary třpytí vlhkostí. Bylo tu vlhko dost a jak se zdálo, právě voda měla na svědomí to, že se tu takové útvary vytvářeli. Chvíli jsem to ještě sledoval a poté jsem se vydal do dalšího tunelu.