Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musel jsem se usmát. Hlavou mi prolétla vzpomínka na to, jak jsem ji viděl poprvé. Nešťastné stvoření sedící u Velkého jezera. Nevěděl jsem tehdy, jak si získat její pozornost a když se mi to povedlo, byla hrozně opatrná. Ani jsem vlastně nevěděl, jak mezi námi vznikla tahle nekončící láska. Jak mě naučila milovat. "Ano, proto," odvětil jsem po chvíli ticha. "A podle mě jsem si nevybral já tebe, ale ty mě," usmál jsem se znovu. No a ne? Ona pro mě tehdy byla pravděpodobně jeden z dalších cílů, který bych mohl oblbovat. A rozhodně jsem netušil, že s ní již zůstanu a zestárnu. A budu mít potomky, které budu sám vychovávat a vídat je. Kdo by to byl vůbec čekal? Také jsem neuvěřitelně zestárl, došlo mi posléze.
Poslouchal jsem její přemýšlení o Scaritě. Byli jsme od její smečky nedaleko, ale z neznámých důvodů jsem ani nechtěl navrhovat, abychom se tam šli podívat. Něco mi říkalo, ať to nedělám a pouze jsem doufal, že to nenavrhne ona. Kdo ví, co bychom tam našli a nenašli a já nechtěl, aby se mi psychicky zhroutila. Teď, když už se aspoň po téhle stránce dávala do kupy. "Kdo ví. Ale když se v tom věku cítila na alfování... Jistě je dost vitální," pověděl jsem pak pouze, abych ji nějak uklidnil. Občas jsem se za tohle nesnášel. Rád jsem mluvil narovinu a uměl jsem být až drsně upřímný, ale někdy jsem ze sebe musel vytlačit i něco milosrdného. Hlavně kvůli ní. Oblízl jsem její líci a položil hlavu zpět do jejího kožíšku.
Vyjádřili jsme si své city a byl jsem ujištěn, že tu bude ještě dlouho. Zasmál jsem se jejímu dodatku. "Na to už bych, obávám se, neměl ani pomyšlení a dost sil, abych ještě někoho uháněl," pověděl jsem pobaveně. V obličeji mi stále hrál pobavený úšklebek. "Jsi tedy pro smečku rozhodnutá? Je to asi dobrý nápad. Jen nevím, kde hledat. Kam jít... Aby nám to bylo příjemné... Víš, v Borůvkové jsem se vůbec necítil. Nepřipadlo mi to jako domov," pověděl jsem, zatímco jsem pociťoval, jak mi padají oči. Má družka již spala. Ještě chvíli jsem sledoval oheň a přidal na jeho intenzitě. To byla poslední kapka mé energie. Za nedlouho jsem propadl spánku také.

Cítil jsem, jak se začínám konečně ohřívat. Byl to úlevný pocit, protože jsem už byl promrzlý na kost. Zašedlý kožich pomalu vysychal. Hleděl jsem zamyšleně do ohně a přemýšlel jsem, co budeme dělat dál. Byl jsem upřímně z naší situace nešťastný. Jak jsme to proboha skončili? Jak se to vůbec mohlo stát, že tu sedíme jako dva zbídačení tuláci bez smyslu života? Co nám vlastně ještě může smysl života dát? Pohlédl jsem na svou partnerku, která povídala něco o tom, že kdybychom se znovu neshledali, jistě by zemřela. Nahodil jsem káravý obličej a cítil se dotčeně, že něco takového vůbec říká.
"To není pravda, Har, vždy jsi byla silná vlčice a jistě bys to zvládla," pověděl jsem krapet mrzutě. "Ale samozřejmě je úžasné, že jsme se našli," dodal jsem ještě v rychlosti, abych se jí nějak nedotkl. Nemyslel jsem to špatně, ale jeden nikdy neví. Nechtěl jsem tichou domácnost. Když jsem zahlédl, jak ulehá, ani jsem pořádně nepočkal na její vybídnutí a už už jsem se hrnul k ní. Jen jsem očima rychle zkontroloval oheň, zda vydrží hořet ještě dlouho. Snad ano. Potom jsem ulehl za svou partnerkou. Přitiskl jsem se k ní a položil si hlavu do její srsti. Dlouze jsem vydechl. "Miluji tě, víš to? Budeš tu se mnou ještě dlouho, že jo? Prosím?" Pošeptal jsem. Její stav mě zneklidňoval. Bál jsem se, že by mi mohla umřít. Nebyl jsem na to připravený. Musel jsem dělat všechno pro to, abych ji dal zase dohromady.

// Neprobádaný les

Ohlédl jsem se a pohlédl na svou partnerku. Pokračovala statečně za mnou. „Musíme se o to aspoň pokusit,“ pověděl jsem pak poklidně a odvrátil pohled zpět. „Už tam budeme, neboj se,“ ujistil jsem ji po tom, co pověděla, že se počasí hodně zhoršuje. Sledoval jsem to také a nezbývalo mi nic, jen tiše souhlasit. Nakonec jsme opravdu stanuli před úkryty. Divím se, že tady ještě nikdo nezaložil smečku. Ten úkryt je dost ideální. Les sice menší, ale dalo by se, uvažoval jsem, zatímco jsem si vyhlédnul bezpečnou cestu do jedné z jeskyň.
„O mě si nedělej starosti,“ odbyl jsem ji. „Určitě něco seženeme, ale první se ohřejeme a odpočinem si,“ drcl jsem do ní čumákem, aby šla napřed. „Půjdu sehnat něco na oheň, neudržím ho teď bez zdroje dlouho,“ pravil jsem a zvedl pohled. „Sopka? Máš pravdu, taky mi to nějak uniklo,“ pozvedl jsem obočí a pak jsem se otočil a vyrazil jsem. Kolem úkrytu jsem sehnal pár klacíků. Pobral jsem, co se mi vešlo do tlamy a vyskákala jsem nahoru do jeskyně. Tam jsem je odložil na hromádku a šel jsem ještě jednou. Když bylo dílo dokonáno, po krátkém soustředění jsem na rádoby ohništi vytvořil plamen. Oheň úspěšně hořel. Koukl jsem se po své partnerce a zůstal u ohně sedět, abych ohřál promrzlou srst.

// Východní Galtavar

Pomalou chůzí jsem procházel sníh a dělal tak cestičku své partnerce, abych jí mohl chůzi ulehčit. Několikrát jsem se na ni ohlédl, abych si byl jistý, že mě následovala. Nikdo nikdy nemohl tušit, co by se mohlo stát. Měl jsem ji pořád na očích jako ostříž. Byla potřeba ji opatrovat a hlavně dávat pozor, aby se už nikam nevypařila. To, co pověděla ohledně toho malého namyšlence jsem beze slova přešel. Neměl jsem se k tomu jak vyjádřit. Překvapila mě potom, když jsem se jí ptal na Lauru, o které před chvilkou mluvila a ona… Jako kdyby se nepamatovala. Jenom doufám, že ji nechytá stařecká demence, napadlo mě, zatímco jsem sledoval, jak se jí hýbou panty. Co vůbec říkala? Přikývl jsem neurčitě hlavou. „Určitě ji najdeš, ujistil jsem ji a pokračoval dále.
Věděl jsem, že někde tímhle směrem byl super úkryt, který byl přístupný pro tuláky. Dokonce jsme tam spolu jistě už někdy byli. Potřeboval jsem svou partnerku zavést do závětří a do tepla, aby nabrala trochu sil. „Samozřejmě, zlato, ale teď bychom se měli trochu sebrat. Nejsme rozhodně ve stavu, kdy bychom se mohli vesele procházet, putovat a shánět smečku. Smečky nejsou vedle sebe, takže budeme mít co dělat,“ řekl jsem chraplavým hlasem.

// Východní úkryt

Sledoval jsem, jak se tady vlci mění jako na běžícím páse. Haruhi raději couvla ke mně, takže já jsem zase instinktivně vykročil, ač bych proti přítomným vlkům nejspíš ve svém stavu nic nesvedl. Ale instinkt byl instinkt. Ten můj byl chránit si partnerku, kterou jsem po kdo ví, jak dlouhé době našel. A už jsme byli zase docela dost dlouho spolu. Najedli jsme se, potkali všechna vlčata, potkali jsme Haruhinu kamarádku, která zase zmizela někam pryč, i když jsem měl pocit, že jsem ji v tom zmatku zahlédl, jak nás lituje, ale doufal jsem, že veškeré mluvící záležitosti zařídí jako vždy má partnerka. Takže jsem se prostě nějak nepozdržoval nad tím, abych se nějak přidával do konverzací. Stejně jsem tu nikoho neznal a nikoho znát nechtěl. Neměl jsem na ně náladu, sakra. Ani se to neumělo chovat.
„To je výchovou, je to mladé pískle, očividně,“ odfrkl jsem si otráveně. Několik jejích dalších slov patřily Lauře, která se pak dala na odchod. Věnoval jsem krátký pohled své partnerce a poté se zahleděl do neznáma. „Samozřejmě, že ano. Víš, kde ji máš hledat, ne? Tedy, pokud je u ní vše stejné. Ani nám nestihla nic povědět,“ pověděl jsem. Mě byla vcelku jedno, ale věděl jsem, že pro Haruhi je důležitá. Co vím, moc přátelů neměla, takže jsem jí nehodlal odepírat nikoho. „Najdeme si prozatím nějaký úkryt, pojď,“ vybídl jsem ji k pohybu a rozešel se.

//Neprobádaný les

Úlevně jsem vydechl, když se Haruhi konečně dala do jídla. Samozřejmě, že mám pravdu, pomyslel jsem si sebevědomě, zatímco jsem ji spokojeně sledoval, jak jí. Následně se rozloučila s vlčaty s tím, že si jdeme najít smečku. „Také se s vámi loučím. Přeji vám všechno super do života, snad se brzy zase potkáme. Rád jsem vás viděl,“ pokynul jsem hlavou. Byl jsem jako vždy stručný, ale řekl jsem, co byla třeba, ne? Takové ty důležité formality, co se od otce vůči dětem očekávali. Však oni všichni věděli, že jsem tak trochu suchar. Nesměli mi to mít za zlé. Snad nemaj, pomyslel jsem si ještě v rychlosti.
Nakonec jsem se vydal ve stopách své partnerky a přemýšlel jsem, kterým směrem bude rozumné jít. Nechal jsem to spíš na ní, vždy mi připadlo, že Gallireu zná více. Taky byla starší a byla tu déle, tak ještě aby ne. I když největší část života už strávila se mnou. A nějakou dobu jen ve smečce, protože jsme měli malé. Jak jsem tak přemýšlel, jaký bude náš život dál, vytrhl mě z myšlenek nadšený hlas družky. Zvolávala, že cítí Lauru a náhle se rozeběhla. Nestačil jsem zírat, kde se v ní vzalo tolik života. A taky jsem docela zíral, že ta prťavá vlčice ještě žije. Nepotkali jsme nikoho známého, nepočítaje vlčata, ani nepamatuji. Haruhi dorazila k Lauře a já si všiml, že tam s ní je ještě někdo. A nepodobalo se to tomu jejímu fajnýmu partnerovi, co měla. Že by přelétavka? Kdo by to do ní byl řekl? Nikdy mi moc nesedla, ale kvůli Har jsem ji respektoval.
Pak jsem si ale všiml, že se kolem ní nahromadilo nějak moc vlků. Podíval jsem se na svou družku, jako jestli tam opravdu hodlá jít. Nejspíš fakt jo. Povzdechl jsem si a následoval jsem ji do hloučku lidí. Mlčel jsem, pouze jsem jednou pokynul hlavou všem na pozdrav. Rozhodně mi to nedělalo dobře po těle. I tak jsem se raději držel stranou a čekal, až si má láska vyřídí své kamarádské záležitosti.

Probíhala zde debata, kterou jsem bedlivě sledoval, zatímco jsem se krmil masem z divočáka. Art, jak se zdálo, po svém výkonu usnul, takže si s Haruhi a okrajově se mnou povídali hlavně holky. Zastříhal jsem ušima a vyposlechl jsem si názor Inayi, která mou družku ubezpečovala o tom, že za nic nemůže a že se zatoulala sama. Pokynul jsem pouze hlavou. Nechtěl jsem házet vinu na nikoho. Prostě stalo se, nemohli jsme spolu přeci být neustále. Ani jeden z nás jistě v jejich věku nebyl s rodiči.
Haruhi se mě zeptala, zda by se nepotřebovala najít smečku. Pohlédl jsem k nebesům, ze kterých se snášel sníh. Tahle zima bude krutá, pomyslel jsem si, zatímco jsem vrátil rudý zrak na svou partnerku. Nebyl čas na machrování, že jsem věčný tulák. Už na to nebylo dostatek sil. Měl jsem ovšem strach, že dva seniory jen tak do smečky nevezmou. „Je to dobrý nápad. Nějakou si najdem,“ ujistil jsem ji.
Har se ptala, co mají všichni v plánu, Litai pověděla, že půjde někam na jih, že tam nějaká její kamarádka vede smečku. Zaujalo mě to, protože na tohle téma jsme se zrovna s její matkou bavili. Jenže nebyla zrovna moc výřečná a víc nám neřekla. Nu, aspoň jsme věděli, že na jihu nějaká smečka je. Inaya pravděpodobně dopadla stejně jako Art, usnula po jídle. Litai se nakonec dala k odchodu, tak jsem se s ní rozloučil a pohlédl na svou družku. „No, drahá, jsi jediná, kdo nejedl. A nejvíc to potřebuješ. Tak šup šup,“ popohnal jsem ji. „Až se nasytíš, vydáme se na cestu,“ dodal jsem ještě.

Cpal jsem se divočákem a pozoroval jsem svou povedenou rodinku. Byl jsem rád, že jsou tu. Hřálo mě to u srdce. Inaya se zeptala, zda si může dát divočáka se mnou. Věnoval jsem jí krátký úsměv a pokynul hlavou. „Samozřejmě, jen si dej,“ vyzval jsem ji a sám jsem se do čerstvého masa s chutí zakousnul. Utrhl jsem si sousto a přežvykoval jsem jej, zatímco jsem sledoval Haruhi, která se zdála být úplně na měkko. Omlouvala se vlčatům za to, že od nich odešla a nestihla je tak naučit vše potřebné do života. Já jsem si to tolik nebral. Jo, mrzelo mě, že jsme s nimi nestrávili více času a nenaučili je toho povíc, ale věděl jsem, že měli okolo sebe plno vlků, kteří jim jistě předali své zkušenosti. Věděl jsem o tom, jak se zaběhl Art a kdosi se ho ujmul, věděl jsem o Litai, kterou něco naučila Skylieth. A Inayu jsem se snažil něco naučit já. A byl jsem si jist, že postupem svého života potkali spoustu vlků, od kterých něco pochytili, nebo se hold museli naučit sami. Gallirea nebyla krutá a i kdyby neuměli vůbec nic, nějakým způsobem by v ní přežili. I když jsem si nebyl jist, zda některá z vlčat její území neopustila. Zkoumavě jsem se podíval po všech třech a poté pokračoval dále zamyšleně v jídle.
Na druhou stranu kdyby si nebyli jisti sami sebou, v životě by neopustili smečku a už vůbec ne území této země, napadlo mě a podepřel jsem svou partnerku, která ke mně couvla a opřela se. „Drahá, jak vidíš, jsou zdravá a plna síly. Také mě mrzí, že jsme jim nedarovali více svého času, ale zvládli to, jsou šikovní, víš? A ty se teď nedojímej tím, co bylo, ale tím co bude a jestli se urychleně nenajíš a nenabereš sílu, tak nemusí být vůbec nic,“ pokáral jsem ji jemným tónem a lehce do ní šťouchl čumákem.

Sledoval jsem nadšeně, jak se k nám řítí Inaya. Ač jsem to nedělalo často, právě jsem se usmíval a nešlo se tomu ubránit. Světlá vlčice přiběhla rychlostí blesku a nestihla to ubrzdit, takže narazila do svého bratra. Radostně se s ním přivítala a pak byla řada na nás. Zasmál jsem se, když se lísala a olizovala nás. Samozřejmě jsem jí to opětoval. „I ty jsi nám chyběla, Inayo,“ ubezpečil jsem ji chraplavým tónem. Vyměnil jsem si pohled se svou partnerkou, která se neubránila slzám. Povzbudivě jsem na ni mrkl a odvrátil pohled před nás, protože jsem očekával naše poslední dítko, které tu chybělo. Naše krásná Litai.
A už běžela. Když jsem ji teď viděl, dospělou, velkou a krásnou, uvědomil jsem si, jak moc mi je podobná. Tedy, aspoň tou nezvyklou barvou. Zavrtěl jsem ocasem, když se dcerunka jako první přivítala se mnou. „Ahoj zlatíčko, taky jsi nám chyběla,“ zamumlal jsem jí do krásného kožichu nazpět a když se odtahovala, aby se přivítala se sourozenci, oblíznul jsem jí rychle čumák. Tři naše odrostlá vlčata se vítala. Vyměnili si pár slov, mezi tím co já jsem se přesunul k divočákovi. Byl jsem hladový. Pomalu jsem se do něj pustil a očekával, že zbytek rodiny se přidá.

Spokojený, že je má ozdobička zase tam, kde má být, jsem pohlédl na svou partnerku. Opětoval jsem jí úsměv, který mi okamžitě zhasl, když se mě zeptala, zda bych to první neměl umýt. Trochu jsem sebou zatřásl. Měla pravdu, bylo to nechutné a já jsem přeci nechutné věci nedělal. Na to jsem měl čumák moc nahoře. „Ehm, no… Myslím, že je to jedno. Dle mě bych potřeboval koupel tak či tak celý,“ zamumlal jsem trochu poníženě a poté se rozklusal za Artem.
Můj syn tam stál spokojený a hrdý, u divočáka. Jeho matka nešetřila chválou a tak nějak za mě zase pronesla potřebné věci. Já na to jazyk neměl. Ona už to asi prostě věděla a bezostyšně mluvila za mě. Však jenom dobře… Já toho moc nenamluvil. Ale přeci jen jsem tušil, že by bylo fajn Arta pochválit. Věnoval jsem mu dlouhý pohled do očí. „Jsem na tebe hrdý, synu,“ zachraptěl jsem a poté si odkašlal.
Jak jsme tady tak stáli a čas plynul, náhle Art něco pošeptal. Rozhlédl jsem se. Ten pach jsem ucítil taky. Překvapeně jsem zamrkal a přesunul pohled na partnerku. Ta mě zrovna šokovaně oslovovala. Přikývl jsem hlavou na její nevyřčenou otázku a už už jsem se dával do pohybu, když v tom mě uprostřed kroku něco zarazilo. Vytí. Bylo slabé a nejisté, ale mnou projelo až do morku kosti. Zůstal jsem strnule stát a jen jsem zmateně koloval pohledem po přítomných. „Já… Já… Oni…“ zakoktal jsem se, zhluboka se nadechl a opětoval své dceři vytí. To mé znělo nadšeně. Veškerými tóninami jí… Nebo spíš oběma… říkalo, že jsou tu vítány a měly by si dát sakra na spěch. „Oni žijí, Har! Všechny naše vlčata žijí!“ Vyhrkl jsem hned nadšeně a přísahal bych, že si mě domáhal pláč. Držel jsem se, samozřejmě, co to šlo. A netušil jsem, co budu na stará kolena dělat, až je tu uvidím všechny pohromadě.

Ploužil jsem se společně s Haruhi houštinami a stále nespouštěl z očí syna. Sem tam jsem pohlédl i po své partnerce, zda je v pořádku. Náhle nad námi něco proletělo. Přikrčil jsem se a sklopil uši. Vzhlédl jsem k obloze, kde dělal nějaký velký dravec obraty a nakonec se vydal přímo ke mně. Varovně jsem zavrčel. Jak je možné, že si troufne? Pomyslel jsem si zmateně a uskočil jsem, když mi najednou výr dosedl na hřbet. Zavrčel jsem znovu a ohnal se po něm. Neúspěšně. Znovu na mě dopadl. „Sakra! Co je to s tebou?!“ Štěkl jsem a cvakl po něm zuby. Pokusil se ještě jednou přistát na mých bedrech, ale znova jsem uskočil.
Haruhi se zdála být vyděšená. Dobře, že ta sova dorážela jenom na mě. Teď už to očividně vzdala. Zahoukala a náhle začala dávit. Zhnuseně jsem nakrčil čumák a sledoval, co z té potvory vzešlo. „Nádhera, vážně,“ zabručel jsem k sově ironicky, přičemž jsem sledoval, jak mizí v oblacích. Zmateně jsem zavrtěl hlavou. Chtěl jsem se vydat za synem, když v tom mě zarazila Haruhi. Ohlédl jsem se na ni a nechápavě nadzvedl nadočnicové oblouky, když jsem zjistil, že ten blitek zkoumá.
„Har, to je fuj…“ Oznámil jsem jí téměř jako vlčeti, když v tom jsem zahlédl červený záblesk. Přímo v tom blitku! „To snad…“ Vydechl jsem užasle a zahnípal jsem se ve zbytku čehosi, co možná kdysi byla myš. U toho jsem se samozřejmě tvářil pohoršeně a málem jsem začal dávit také. Ale když z toho vypadl můj přívěšek, nemohl jsem věřit vlastním očím… „Jak je toto možné?“ Ptal jsem se. Jak to mohla vědět? Byl jsem zmatený, ale v mžiku jsem provlékl hlavu provázkem a má krásná ozdobička se již houpala tam, kde měla. Úlevně jsem vydechl.

Art stál při mně a přesvědčoval Haruhi, že jí stáří nijak neubralo na kráse. Možná ubralo na váze a přidalo pár vrásek a šedivých chloupků, ale pro mě tohle nebyla žádná překážka pro to, abych o ní stále tvrdil, že je nejkrásnější vlčicí pod sluncem. Následně jsme se Arta ptali na jeho sestry. Pověděl, že ani jednu nepotkal, co odešel. Pohlédl jsem na Har, která se zdála být zamyšlená. Nebyl ale čas nad tím vším přemýšlet a diskutovat, protože jsme měli všichni prázdné žaludky. Vybídl jsem tedy našeho syna k lovu.
Ten zkušeně identifikoval divočáka a dokonce i jeho přibližnou polohu. Hruď se mi nadmula pýchou. Sledoval jsem jak odchází vstříc lovu, odhodlán. Pohlédl jsem s jemným úsměvem na Haruhi. Rychlým přikývnutím jsem dal najevo svůj souhlas ohledně toho, jak náš syn dospěl. Poté jsem kývl hlavou bokem a plíživým krokem jsem vyrazil tak, abychom mohli případně divočákovi nadběhnout. Lov divočáka nebyl bezpečný a snadný a hodlal jsem být synovi kdykoliv při tlapce. Můj pohyb byl ladný, jako bych najednou zapomněl na bolest. Lovem jsem přímo omládl.

// Řeka Kierb

Všichni s lovem souhlasili. Já jsem vlastně ani moc na souhlas nečekal. Kdyby se jim nechtělo, šel bych sám a pokusil se ulovit něco, čím bych svou partnerku a syna nasytil. Art nadšeně pravil, že před ním není nic v bezpečí. Obdaroval jsem ho lišáckým pohledem, který ho přímo vybízel k tomu, aby se činil. Byl jsem na něj opravdu zvědavý, o tom žádná. Haruhi začala tlachat cosi o tom, že se musí pořádně najíst a přibrat, aby nevypadala starší než je. Sprahnul jsem ji pohledem, který jí naznačoval, že si má dávat pozor na to co říká. Samozřejmě to nebylo žádné agresivní gesto, spíše až komicky protáhlý obličej. "Přestaň o sobě takhle mluvit, drahá. Jsi nejkrásnější vlčice pod sluncem ať už jsi prožila kolik chceš zim," ujistil jsem ji a šťoouchnul jemně do jejího boku tím svým, když jsem s ní srovnal krok.
Poté jsem se zastavil a doufal jsem, že ti dva mě v tomto budou následovat. Byli jsme dva krůčky od toho, abychom vyšly na odkrytou pláň. A pokud na ní něco bylo, usoudil jsem, že je lepší zůstat v zákrytu, něco vyhlédnout a vymyslet strategii. Protože ve třech vlcích už to nebylo jen bezhlavé uštvání zvířete a jeho dopadnutí. Tohle už bylo o domluvě. Zhluboka jsem se nadechl a u toho pozvednul hlavu. Větřil jsem. Červenými zraky jsem sledoval otevřenou krajinu před námi. Sem tam nějaký keřík, jinak tráva a hlavně to, čemu by odpovídal i pach, který jsem ucítil... Rozrytá zemina dost pravděpodobně od divočáka, jehož pach tu byl vcelku silný. Tušil jsem, že to nebude úplně tak jednoduché a hrozil od divočáka nepěkný úraz. A netušil jsem právě, zda na to máme s Haruhi dostatek sil. Výhodou bylo, že nebyl třeba tak rychlý jako srna a nemusíme se za ním dlouho štvát.
Nerad jsem to uznával, ale tady jsme naše šance opravdu museli vložit do syna. Byl mladý a na vrcholu sil. Určitě měl větší sílu jak já nebo Haruhi. "Arte, tohle je na tobě. Skolíš ho. Budeme ti s mámou dělat zálohu a oslabíme jej, ale dostat ho na zem máš šanci jenom ty," pověděl jsem mu polohlasem a pohlédl jsem na svou družku, zda souhlasí. Nemuseli jsme vyloženě spěchat, divočák nepatřil úplně k plachým živočichům. A u takovéhoto zvířete byla domluva na místě.

Ptal jsem se zmateně své partnerky, jak že to myslí, že jsem se vůbec nezměnil. Myslela to špatně? Kdyby jen věděla, jak moc jsem se změnil a hlavně díky ní... Pohlédl jsem na ni, když se ke mě naklonila a když z její tlamy vzešla první šeptavá slůvka, naklonil jsem k ní ucho, aby mi nic neuniklo. Pověděla mi, že jsem pouze stále stejně nemluvný a roztomilý. Věnoval jsem jí krátký a upřímný úsměv, abych jí dal najevo, že si toho vážím. Byl jsem rád, že je se mnou stále spokojená... Ono taky v našem věku už jsme si nemohli vybírat. Oba jsme byli staří. Ne že bych chtěl Har někdy vyměnit, to vůbec. Nikdy. Ona byla moje a já její. A na tom se už nikdy nic nezmění!
Zaskočilo mě, že můj syn má rád ryby. Já jsem je nesnášel, v jeho věku jsem potřeboval být dokonalý a atraktivní. A zápach ryb z tlamy rozhodně atraktivní nebyl. Ještě k tomu jsem rozhodně nemusel být za každou cenu v kontaktu s vodou. Teď na stará kolena mě už hlad kde kdy donutil nějakou rybu ulovit. Zaprvé jejich lov byl poměrně snadný - ale uchyloval jsem se k tomu jen v letních měsících, kdy už jsem se potřeboval vcelku akutně ochadit, zadruhé nebyly zase tak chuťově špatné.
Nakonec se řešilo téma Artovi bývalé paernerky(?) a z toho, jak se Art choval, jsem pochopl, že o ni nějakým způsobem přišel. Modlil jsem se, aby to nebyl ten nejhorší způsob, který vlk může zažít. Doufal jsem v to, že jejich cesty se prostě jen rozpojily a časem se jejich cesty třeba zase spojí v tu jednu. Haruhi synka uklidnila. Na její optimistickou řeč jsem pokýval hlavou. "Dej tomu čas, synku. Ten vyřeší všechno," přidal jsem se poklidným chraplavým tónem konečně do konverzace. "Stačí doufat a věřit," dodal jsem ještě a zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu.
Má partnerka nakonec navrhla lov. To byla má oblíbená část života. Oba jsem je přejel pohledem. Opravdu mě zajímalo, zda se Art potatil a byl v lovu zdatný. Já lov miloval a provozoval jsem jej rád. Poslední dobou mi bohužel na lov něčeho pořádného nezbývaly síly a živil jsem se menšími zvířaty či mršinami, nebo jsem si bohužel dopomohl hodně i magií, ale ve třech bychom určitě mohli ulovit něco zajímavého. Vstal jsem a protáhl jsem se. Vlila se do mě stracená energie a jakobych ožil. "Jasně, ulovíme něco dobrého a půjdeme hledat ty naše dvě holky," pověděl jsem a elegantně se vydal na místo, kde jsem tušil, že jistě něco najdeme.

// Západní Galtavar

Reakce mého syna byla překvapivě pozitivní. Uvnitř mě to neuvěřitelně zahřálo na srdci a musel jsem se pousmát. Zabořil mi svou hlavou do kožichu a s úsměvem mě zdravil. Krátce jsem mu úsměv opětoval, protože jinak se to ani nedalo. Následně mi pověděl, že jsem přišel na nejnapínavější část jeho povídání. Že prý mamce vypráví, co vše zažil. Zastříhal jsem ušima na náznak zvědavosti. Samozřejmě, že i mě velice zajímalo, jak se Art má a co všechno zažil!
Poté jsem pohlédl na Haruhi, která také neskrývala radost z toho, že mě vidí. Následně se ale zasmála a pověděla mi, že jsem se vůbec nezměnil. Překvapeně a trochu nechápavě jsem na ni pohlédl. "Jak to myslíš?" Zeptal jsem se zmateně. Netušil jsem, na co naráží. Jsem samec, přeci. Nevidím tak hluboko jako samice. Všechno jsme brali jen povrchově a bylo to tak pro nás jistě lepší. Za to samice si všechno brali do hloubky a pak taky tak dopadaly! Samá deprese a mnoho přílišného přemýšlení. Nebylo na tom nic dobrého. Jen to přinášelo problémy a starosti. A úplně nejlepší pak je, když si domýšlejí spoustu věcí, co ani nejsou! To jsou pak panečku věci, jako třeba žárlivé scény, hysterické scény, sebelítost, vyčítání... Ach, na to ani nemyslet. Kde že jsme to skončili? Probral jsem se ze zamyšlení a pohlédl na Arta.
"Rád si všechno vyslechnu, drahý synku," ujistil jsem ho nakonec, aby měl jistotu, že i mě to zajímá a chci to slyšet. Popravdě? Chci slyšet všechno, všecičko! Chvíli se ještě s matkou bavil o počasí a Art si vysníval léto. V tomhle byl po mě. Zřejmě taky neměl úplně huňatou srst a teplo pro něj bylo prostě nejlepší. Ale lásku k rybám rozhodně neměl po mě. Nakrčil jsem při zmíňce ryb čumák a poté se usmál, abych naznačil, že ryby opravdu nee. Nakonec se Art vrátil k původnímu vyprávění. Art pověděl, že narazil na medvědy. Můj jindy více méně kamenný výraz se měnil co chvilku. Zatvářil jsem se zděšeně, když pověděl, že se střetnul s medvědy. Rychle jsem si ho prohlédl. A hle... Měl pár jizev. Chudák... politoval jsem ho v hlavě, ale nahlas bych to nevyslovil. Musel být tvrďák a já ho nemohu podporovat v nějakém litování se.
Dle vyprávění narazil na vlčici, se kterou zažíval dobrodužství, ale dle mého odhadu to neskončilo dobře, jelikož Arta přecházel optimismus, až jsem zahlédl dokonce i slzy v jeho očích, které statečně potlačil. Vyprávěl a vyprávěl, ale nakonec se mu hlas zlomil a přestal mluvit. První rozchod? Nebo hůře, přišel o ni? Uvažoval jsem a pohlédl na svou partnerku, abych ji vybídl k tomu, aby synka ukonejšila... Od toho přeci matky jsou. Ony věděli nejlépe, jak na zlomená srdíčka svých potomků.