Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// loterie 17

Když si má partnerka pochvalovala, že máme konečně něco do žaludku, zlehka jsem se usmál. Také jsem byl rád. Hlad už jsem měl velký. Předtím jsme se o toho divočáka s celou rodinkou podělili jen sotva. Děti byly hladové a měly přednost. Posunul jsem naši „svačinku“, jak ji Haruhi označila, směrem k ní a nechal ji, ať se nají první. Okomentovala to tím, že jsem milý. Zaviklal jsem pouze ouškem na náznak pokory a vyčkal jsem, než se dostatečně dojí. Nakonec se i ke mně dostal můj přísun potravy. Vděčně jsem pohlédl do partnerčiných krásných očí a bez váhání jsem se do masa pustil. Jaká dobrota! Měla pravdu v tom, že maso bylo měkké. A teplé maso v této zimě docela dost bodlo.
Netrvalo však dlouho a zaslechl jsem ve sněhu kroky. Vstal jsem a automaticky jsem stanul před svou partnerkou. Zaujal jsem naprosto neutrální postoj, ale byl jsem připraven svou družku chránit, to bylo jasné. Když jsem vlka ovšem spatřil, bylo mi jasné, že bych nezmohl nic. Naštěstí se zastavil dostatečně daleko, spíše v bezpečné vzdálenosti a pozdravil nás. „Také zdravím,“ odvětil jsem poklidně. Poslouchal jsem jeho slova, a ač jsem nebyl zrovna emočně založený jedinec, mihlo se v mém výrazu překvapení. „Smečka?“ Ohlédl jsem se nadšeně na Haruhi. Prý je smečka na samém začátku. Proto jsem si ničeho nevšiml, vydedukoval jsem. A taky že nemusíme pospíchat.
„Nechci být nějak vlezlý,“ začal jsem. Měl jsem zdání, že jsme se s tímto vlkem nedávno kdesi potkali. Nebylo to náhodou v tom obrovském hloučku kdesi u Velkého jezera? Byl tam přeci s kamarádkou Haruhi. „Ale shodou okolností tady s mou drahou polovičkou hledáme domov. Nehodila by se ti tu pomoc dvou postarších, větrem ošlehaných jedinců?“ zeptal jsem se ho přímo. „Abych nezapomněl… Jsem Sayap a tohle je má partnerka Haruhi,“ představil jsem nás v rychlosti. Na tohle jsem moc nebyl. U nás mluvila spíše Haruhi, ale spoléhal jsem, že jistě něco dodá. Byla to tlučhuba, když chtěla.

//loterie 16
// Jedlový pás

jsem na svou partnerku pohlédl. "Promiň zlato, nechci být tak pesimistický, ale víš jak to se mnou je," ušklíbl jsem se. Potom už jsem ovšem zahlédl toho zajíce a celý svět se pro mě změnil. Že do mě Haruhi zlehka strčila jsem momentálně neřešil. Jen jsem udělal vrávoravý krok před sebe, ale zase jsem se zastavil. Potom, když se zajíc rozeběhl pryč, jsme se společně s Haruhi rozeběhli za ním. Je fakt, že ten sníh nám hodně komplikoval pohyb a proto jsem byl rád, že má partnerka navrhla, že použije některou z magií. "Výborný nápad. Já bych ho mohl maximálně usmažit," odpověděl jsem. Věděl jsem, že má drahá polovička ovládá spoustu magií, ale už jsem pomalu ani nevěděl jaké.
Zahlédl jsem, že zajíc zpomalil. To byla přesně má možnost. Nabral jsem na rychlosti a šel jsem po něm jako po uzeném. Soustředěně jsem vycenil zuby už předem. A když jsem byl kousek od něj a že to nebylo vůbec těžké se k němu dostat, když byl zpomalený díky Haruhi, otevřel jsem tlamu a bez váhání jsem do po něm drapl. Jedním prudkým pohyb jsem mu zlomil v rychlosti vaz a pustil jsem ho na zem. Usmál jsem se na svou partnerku a čumákem zajíce přisunul k ní. Ona první. Tak to u mě fungovalo vždycky. Ani jsem si nevšiml, že by na tomhle území mohla být smečka. Když jsem se tak rozhlédl, bylo to zde docela skalnaté. Cítil jsem nedaleko dva vlky, ale dvojičky se potulovali všude. Území a jeho hranice buď značkované nebyly, nebo jsem si nevšiml. Takže mě vlastně nic moc netrápilo.

//Loterie 15
//Západní Galtavar

Čekal jsem, až má partnerka překoná řeku. Měl jsem o ni obavy. Naštěstí se vše obešlo bez problémů. Doufal jsem, že už nic takového nebudeme muset podnikat. Teď v té zimě se zdálo být všechno takové nehostinné a nebezpečné. Opravdu jsem se modlil za to, aby to už přešlo. Nebavilo mě to, unavovalo. Znovu jsem se usmál, když Haruhi pověděla, že má velkou radost. "Ještě se neraduj předčasně, každopádně také jsem spokojený," pověděl jsem poklidně, zatímco jsem se vydal znovu na cestu. Poslouchal jsem, jak si stěžuje na zimu. Už jsem na to neměl co dodat, jen jsem souhlasně přikyvoval. Měla naprostou pravdu. Vlku se fakt nic nechtělo. Kéž bychom měli zimní spánek jako medvědi.
Zastříhal jsem ušima. Zahlédl jsem lesík a na jeho okraji zajíce. Podíval jsem se na Haruhi. "Vidíš ho? My se snad i najíme!" Vyhrkl jsem. Nestávalo se často, že bych byl tak zbrklý, ale teď jsem už byl fakt vyhládlý. Přemýšlel jsem, jak jej co nejrychleji chytit. Doufal jsem, že by to mohlo jít bez zbytečné námahy. Zaměřil jsem na něj rudý pohled. "Chytíme ho," pošeptal jsem partnerce, přikrčil jsem se a vydal se k němu. Tiše, ale co nejrychleji to šlo. Jenže nás zahlédnul a dal se na úprk mezi kmeny stromů.

// Ragarské pohoří

//loterie 14
// Neprobádaný les

Sledoval jsem, jak je Haruhi plna energie. Musel jsem se sám pro sebe usmát. Znovu. Jak jen to ta vlčice dělala, že mi dokázala vždy vytvořit úsměv na tváři? Byla prostě kouzelná. A to se vším všudy. Prostě jsem ji miloval a miloval jsem na ní snad všechno. Ona byla moje všechno. Když jsem ji tak viděl, také se mi vlila nová energie do žil. Už jsme nevypadali jako dva strhaní starci. Haruhi si poskakovala a já nasadil v rámci mezí svůj elegantní poklus. Naše tempo bylo tak akorát. Abychom se moc neunavili a zároveň nás chůze zahřívala. Co víc si přát.
Poděkovala mi a olízla mi ucho. Jemně jsem drcl čumákem do jejího krku. Nebyl jsem si jistý, za co mi děkuje, ale bylo to od ní hezké. Hlavně pak to gesto, co na to navazovalo. Neubránil jsem se pocitu, že i když jsme tak rozbití a staří, máme se prostě fajn, protože máme jeden druhého. A co víc by si mohl vlk přát, než mít věrného druha, že? Nutilo mě to mít stále jemný úsměv. "To máš pravdu. A hrozně unavuje. Že?" Zastavil jsem se před řekou. Zamračil jsem se a ohlédl na Haruhi. "Měla by být zamrzlá, že? Ale zůstaň tady. Vyzkouším to první, raději," řekl jsem a sešel k řece. Položil jsem jednu tlapku na led a zatlačil jsem. Nic se nedělo. Led se ani nepohnul. Položil jsem tam i druhou a už jsem na led zatlačil větší silou a většinou své váhy. Pořád nic. "To bude v pořádku," hlesl jsem. Obavy jsem měl, vodu jsem nesnášel a zvlášť teď vzimě by to bylo o držku. Ale nakonec jsem přes řeku přešel bez obtíží. Počkal jsem, až ji přečká i má partnerka. "Myslíš si, že ještě budeme k něčemu užiteční?" Zeptal jsem se s obavami.

// Jedlový pás

//Loterie 13
//Východní úkryt

Poslouchal jsem Haruhi, která zase začala plánovat. Naše plány tak nějak seřadila prazvláštně. "Udělal bych to tak, že na co narazíme dřív, to budeme mít prostě dříve," mrkl jsem na ni, když jsem se ohlédl. Každopádně jsem jinak neměl nic proti. Samozřejmě bylo lepší, kdybychom si první našli domov a přečkali zimu, než se vydáme do Vrbového lesíku. Měl jsem dojem, že to totiž bude řádná štreka. A na to jsme teď asi opravdu neměli. Určitě ne. Poslední dobou jsem už nabíral sil, ale stále to nebylo úplně super. A Haruhi? O té se raději nezmiňuji. Ta ještě měla ještě hodně co dohánět. Musel jsem nám sehnat zázemí, kde se o ni pořádně postarám.
Partnerka se začala vyptávat na všemožné věci, ze kterých jsem byl zmatený. Jak jsem to měl asi vědět? Do budoucnosti jsem neviděl. Tak trochu mi trvalo, než jsem byl schopný odpovědět, co jsem na to asi měl říct? "Určitě to bude v pohodě," ujistil jsem ji nakonec nějakou neutrální větou, která ji měla zároveň uklidnit. Byl jsem rád, že momentálně nesněží a tolik nefouká. Cesta byla o dost jednodušší. Takhle to nemuselo být špatné na cestování, ale abychom si trochu pohli, to jo.

// Západní Galtavar

//loterie 12

Podíval jsem se na Haruhi, která o mě měla starosti. Věnoval jsem jí úsměv. "Jistě to zvládnu, drahá," ujistil jsem ji a sledoval jsem, jak se rozvaluje. Musel jsem se sám pro sebe pousmát. Potom jsem pomalu vstal a oklepal jsem se. Začal jsem si protahovat bolavé zadní tlapy a pomalu jsem přešel k východu, abych mohl nakouknout ven. Jak se zdálo, nebylo to venku zase tak hrozné. Natočil jsem ucho směrem k Haruhi, která povídala, že bychom mohli zkusit najít něco společně. Pokýval jsem mlčky hlavou a počkal jsem, až se posbírá na nohy a půjde tedy se mnou.
"Poslyš zlato, už tam není takový vítr a je o poznání lépe. Co kdybychom vyrazili na cestu? Teď nebo... Zase možná až za dlouho. Kdo ví, jak dlouho to vydrží, to počasí. Tak co? Jdeme?" Optal jsem se, zatímco jsem začal pomalu slézat z našeho dosavadního úkrytu. Netušil jsem, jestli už i má partnerka bude chtít vyrazit, ale při nejhorším by se šlo třeba něco jenom ulovil a vrátili bychom se zpět. Ohlédl jsem se, zda slezla dolů v pořádku a potom jsem se vydal mezi stromy do lesa. Snažil jsem se vyhlédnout nějakou stopu, nebo něco zavětřit.

// Neprobádaný les

// loterie 11

Přikývl jsem a nechal to být. Asi jsem měl prostě citlivější spánek. Asi to nebylo k údivu, byl jsem odpočatý a asi i přespaný. Typický důchodce a jeho spánek. Poušklíbl jsem se sám na sebou a zaposlouchal se do slov své partnerky. Také jsem měl hlad. "Půjdu ven a po něčem se kouknu, jo? Taky mám hlad. A přeci tu nebudeme o hladu. Tady v lese to nebude zase tak hrozné," navrhl jsem. Ale zatím jsem se ani nehnul z místa. Dával jsem si na čas, to jo. Ne že bych byl neochotný nám jít něco ulovit, spíše jsem se psychicky připravoval na ten teplotní šok. Takže jsem v první řadě začal tak, že jsem se odtulil od své partnerky. Už tak šla znát změna, když se naše těla k sobě netiskla. V druhé řadě jsem se posadil. Zívl jsem a rozhlédl jsem se po jeskyni.
"Já si své sourozence vůbec nepamatuji. Ani jménem. Je to trochu smutné. Ale upřímně jsem nad tím nějak moc nikdy nepřemýšlel. Hned co jsem mohl, od rodiny jsem odešel. Byl jsem hodně mladý. Nepamatuji si je prostě," pokrčil jsem rameny. Jo, bylo to smutný, ale bylo to už tolik let, že... Se nedalo nic dělat. Stejně jako Haruhi, přemýšlel jsem i já, jestli ještě vůbec žijí. "Těžko říct, drahá," odpověděl jsem potom krátce. Nevěděl jsem, jak na takovou věc odpovědět. Upřímně, měl jsem blbé tušení u Scarity, ale to bylo možná tím, že jsem ji znal osobně. Co bylo s jejími bratry, to jsem si netroufal odhadnout. Stejně bylo zvláštní, že někteří byli schopní opustit Gallireu, po tom, co ji našli.

//loterie 10

Už usínající jsem se jemně pousmál. "Také ti děkuji," pošeptal jsem jí nazpět. Netrvalo dlouho a stejně tak, jako má partnerka, i já jsem propadl hlubokému spánku. Nechybělo mi ke štěstí nic. Byl jsem v teple a se svou milovanou. Spalo se mi opravdu dobře, ale bohužel jsem měl pocit, že spánek netrval dlouho. Byl totiž něčím vyrušen. A to silným vítrem, co venku řádil. Otevřel jsem rudé oči a zkontroloval rychlým pohledem oheň. Ten ještě stále hořel. Přidal jsem na jeho intenzitě, jako kdybych bojoval s vichřicí venku. Jako kdybych jí ukazoval, že já jsem tady ten, co si zvládne udržet teplo a jenom tak nás nějaký vítr nedostane. Poté můj pohled zabloudil ven. Zamračil jsem se, když jsem viděl, jak to tam venku řádí. Bylo to neskutečné. Absolutně se mi to nelíbilo.
"Už ne," zamumlal jsem rozespale na otázku mé partnerky. Zakašlal jsem. "Také tě to vzbudilo?" zeptal jsem se zkoumavě a natočil hlavu tak, abych jí viděl do obličeje. Jinak se mi nechtělo ani hýbat. "Co budeme dělat? Venku to vypadá příšerně. Mám obavy, abychom ještě vůbec někam došli," pověděl jsem upřímně. Stále jsem se starostlivě mračil, tohle opravdu nebylo dobré. Podle všeho to vypadalo, že tu skysneme ještě dobrých pár dní, než zrovna nám, staříkům, bude přát počasí. Nechtěl jsem riskovat zdraví své partnerky. Byla dost nalomená a tohle by jí do vínku vůbec nepomohlo.

// loterie 9

"No teda, ty jsi tak podlá? To jsem ani nevěděl," vyfoukl jsem vzduch z nafučených tváří, když do jedné z nich dloubla packou. "Smát se vlastnímu partnerovi, kdo to kdy viděl!" Zasmál jsem se krátce. Musel jsem nad ní zavrtět hlavou. Byla opravdu sladká, to se muselo nechat. I když teda pěkně zákeřná, že?! Pohlédl jsem na oheň, který se mi začal odrážet v rudých očích. Ta magie mi byla tolik blízká a přesto... Jsem ji celý živt používal minimálně. Trvalo dlouho, než jsem přišel na to, jak ji s citem ovládat. Abych si neublížil a neublížil ani svému okolí. Ale když jsem na to přišel, uměl jsem jej náhle ovládat mistrně. Jako kdyby stačilo přijít na jednu jedinou věc, což mi trvalo dlouho a pak... Se mi oheň podvolil. Vlastně by mě zajímalo, jestli mám vůbec ještě nějakou magii, napadlo mě.
Haruhi souhlasila s tím, že zde také našla to nejcennější. Byl jsem rád, že si ve všem tak rozumíme a souhlasíme spolu. Život byl o hodně jednoduší, než se s někým neustále dohadovat. Byli jsme prostě sehraný pár a to bylo super. Posunul jsem se ke své partnerce blíže a když ulehla, napodobil jsem ji. Akorát jsem ulehnul za ni, aby ona byla blíže k ohni a já ji mohl hřát část, které nebylo otočené k tepelnému zdroji. Několikrát jsem pročísl její srst v místech, kam jsem dosáhl. "Odpočiň si, drahá," pošeptal jsem jí potom do ucha. "Až se probudíme, můžeme vyrazit na výlet," navrhl jsem, zatímco jsem sám zavřel oči. Také jsem se chtěl ještě prospat. Kdo ví, kdy zase najdeme nějaké závětří, kde bychom se mohli prospat a pořádně si odpočinout. Doufal jsem, že na nás zima nebude příliš krutá.

// loterie 8

Nafoukl jsem se jako nafukovací balonek, když jsem se na oko urazil. “Tsss, jak jako smála! Ty bys určitě stála při mně. Že jo? No že je to tak?“ naléhal jsem na ni, ale potom jsem se usmál. Vytahal jsem ze země ještě pár klacků. Byla tu opravdu zima, takže jsem spěchal, abychom se zase mohli co nejrychleji schovat a vytvořit si úžasné teplo. “Přesně tak. Gallirea mi dala všechno krásné. Tebe a naše vlčata. A snad nám už dá i stálý domov. Nemám důvod odsud odcházet a hledat něco jiného. To bych byl sobecký snad i vůči sám sobě. A hlavně hrozný hlupák,“ přikývl jsem hlavou za svými slovy. Hlupák rozhodně nejsem.
Nabral jsem klacky do tlamy. Snažil jsem se jich vzít tolik, že jsem měl pocit, že si snad roztrhnu tlamu. Ještě že limit byl pevně dán, asi. Vydal jsem se za svou družkou zpět do úkrytu, kde jsme zadělali na nový oheň. Krátké soustředění stačilo k tomu, abych nechal zažehnout oheň. “Do rána zase určitě,“ odpověděl jsem jí na její otázku, když jsem zase nechal svůj kožich nabírat teplo. Natáhl jsem krk ke vé družce a otřel si hlavu o její kožich pod krkem.

Drcl jsem do ní s úsměvem tlapkou. „Hele, nesměj se mi! Nebylo to vůbec vtipný! Byl to ohromný trapas a oni se mi hrozně chechtali, věř mi,“ zakroutil jsem hlavou. Upřímně? Kdybych někoho viděl, jak se rozplácne obdobným způsobem, jako já, jistě bych se mu také vysmál. A ne zrovna málo. Ale co. Byl jsem rád, že jsem ji pobavil nějakou historkou z dob, když jsme se ještě neznali. Moc jsme o tom nemluvili. On byl taky fakt, že jsem po Gallu neběhal sám dlouho. Za nedlouho jsem totiž narazil na svou partnerku. A ještě předtím jsem se chvíli muchloval s Megan, než jsem zjistil, že je pláchlá na hlavu.
Jenže má drahá začala být znovu pesimistická. Měla ovšem obdobný pocit, jako já se Scaritou a její smečkou. Jestli jí šestý smysl napovídal to samé, co mě, asi bych tomu i věřil. Jenže jsem se chtěl podívat na jih a do toho Vrbového lesíku. Bylo to naše místo lásky, místo zplození našich potomků. „Upřímně mě ani nenapadlo, jaké by to mohlo být tam za Gallireu. Co vím ale jistě, už bych se tam vrátit asi nechtěl. Ne, opravdu ne,“ zavrtěl jsem zabejčeně hlavou a vydal jsem se ven, když se vydala za mnou. Nechal jsem nad našimi hlavami stvořit malou ohnivou kouli. „Teď to půjde ještě lépe,“ mrkl jsem na ni. Vyrazil jsem na místo, kde jsem hledal klacky naposledy. Doufal jsem, že ještě všechny nezapadly sněhem. Už tak se ze sněhu tahali těžce. „Máš pravdu, že by to nebylo tak lehké, když bychom každý museli fungovat sám,“ zavolal jsem na ni nazpátek. Poté jsem začal vytahovat několik klacků ze sněhu. Dával jsem je na jednu kupku, aby je odtud mohla brát má družka a nemusela se unavovat tím, že je bude tahat ze sněhu stejně jako já.

Přikývl jsem. "Neona jsem jednou potkal taky," ušklíbl jsem se. "Tehdy jsem přišel čerstvě na Gall, vypadal jsem jak smeták, moje obrovské ego trpělo a já se před ním a Noxem natáhl jak dlouhej, tak širokej do bahna. Bleh! A takový trapas, ti povím," zasmál jsem se. Teď už mi to připadalo vtipné, v tu chvíli a ještě hodně dlouho po tom ne. Snažil jsem se vyhýbat těm dvěma hodně dlouho. Teď bych možná ocenil, kdybychom se jednou potkali a zasmáli se tomu společně. Pokud si mě vůbec pamatovali tolik, jak já je. Ale takové představení jistě nešlo zapomenout, ne? "Máš pravdu, ráno moudřejší večera," pověděl jsem na její návrh. Navíc ještě jedna noc v teple byla lákavá. "Já akorát skočím ještě pro nějaké dřevo."
Nadechl jsem se. "No, už je to dlouho, co jsme tam byli naposledy. Myslím, že to možná už strom nevydržel, jak byl dutý. Každopádně Vrbový lesík je sám o sobě krásné místo a rád si jej připomenu. To zní jako fajn nápad," jemně jsem do ní drcl čumákem a vykouzlil úsměv, přičemž jsem jí opětoval oblíznutí. No nebylo nám pěkně? Celý den se tu válíme v teplíčku, nabíráme síly a mazlíme se. Jako správný, postarší pár, co už má nějaké veselé hrátky za sebou. Musel jsem uznat, že tenhle poklidný styl života se mi líbil čím dál více. A až budeme mít domov, o to více, napadlo mě. Všechno vypadalo super. Podíváme se na své oblíbené místo na jihu a vrátíme se zabydlet na sever. "Super nápad, zlato. Souhlasím. Půjdeš se mnou posbírat nějaké klacky?" zeptal jsem se, zatímco jsem vstal a přešel k východu. Ohlédl jsem se, zda jde se mnou.

Byl jsem rád, že má družka souhlasí. Nebylo by dobré jen tak teď vyběhnout ven a toulat se, dokud nenajdeme nějaký vhodný domov. Byla třeba první s rozvahou něco vymyslet. Třeba se zamyslet a trochu zabrouzdat do paměti, jestli si na něco vzpomeneme. "Hele zlato... Vzpomínám si, že na jihu jedna smečka byla. Nepatřila jsi tam náhodou?" zeptal jsem se potom. Měl jsem dojem, že mi o tom někdy říkala. A měl jsem takový neblahý pocit, že to tenkrát vedl Neon a patřil tam také Nox. Ty jsem rozhodně potkat nepotřeboval. "Víš, jestli se ti tam líbilo, mohli bychom zkusit, jestli smečka ještě funguje. Navíc na jihu podle mě bude lépe, jak na severu," polemizoval jsem společně s ní.
"Nemůžu nic jiného než souhlasit. Netoužím po ničem jiném, jak po vysoké," vydechl jsem zasněně. Seběhly se mi sliny při pomyšlení na to chutné maso. Trošku jsem ji v hlavě proklínal za to, že mi něco takového vůbec vkládala do hlavy. Ale zcela se ztotožnila s mým nápadem, že bychom mohli ulovit za pomocí magie. To bylo fajn. "No ale když si to tak vezmeš, na severu trávíme většinu svého života. Jen vlčata jsme tehdy stvořili na jihu v našem krásném úkrytu. Pamatuješ si na něj ještě? Že byl útulný?" Usmál jsem se při té vzpomínce. "Ale jinak co vím, naše seznámení a většina našich toulek proběhla právě okolo těchto míst," začal jsem znovu nahlas přemýšlet. "Takže ano, souhlasím, abychom zůstali na severu, jestliže tu nějakou smečku najdeme, ale teď bych... Ještě zkusil zajít do té tvé bývalé?" navrhl jsem. S tím, jestli ještě chvíli poležíme, jsem naprosto souhlasil. Kývl jsem, přičemž jsem se k ní pohodlněji přitulil. Bylo to super.

Její zářivý úsměv mě hřál na srdci. Vypadala zase dobře. Tak jak jsem ji znal. Nemyslel jsem ten zevnějšek, spíše ty krásné, rozzářené oči a krásný úsměv. Ani jsem se nemusel ptát na to, jak se vyspala. Šlo znát, že dobře. Zdálo se mi, že měla hodně energie a je odpočatá. Měl jsem radost, když jsem to viděl. “Ano, medvědi mají huňatou srst,“ pousmál jsem se pobaveně. Potom jsem uvažoval nad tím, co povídala. Chtěla bloudit a doufala, že na něco brzy narazíme, ale ten nápad se mi moc nezamlouval. “Nevím, jestli je úplně moudré bloudit, drahá,“ začal jsem zamračeně. “Chtělo by to nějakou jistotu. Kde máme jistotu, že nebudeme bloudit až moc dlouho? Nerad bych, abychom se zase dostali na pokraj sil. Do té smečky taky musíme nějak dojít, abychom vypadali. Rozumíš mi? Když tam dojdeme jako dva strhaní starci, třeba nás ani nevezmou.“ Tak jsem tady zase byl ten negativní, no…
Nechtělo se mi ani moc vstávat. Raději jsem zůstával ležet a jak se zdálo, mé partnerce to v ničem nepřekáželo. Očividně také ještě chtěla odpočivat. “Bude to těžké, na druhou stranu by se mohlo dát dobře stopovat. Sníh neskryje všechno a už vůbec ne čerstvou stopu. Jistě něco najdeme,“ ujistil jsem ji a loupl očkem po dohořelém ohništi. Nechal jsem tam zažehnout nový plamínek, ale jen malý. Spíš aby udržoval zdejší teplotu. „Vždyť jsem ti o tom už vyprávěl. Byl jsem nezmar,“ řekl jsem ve zkratce. Nechtěl jsem to tady moc vytahovat, vždyť minule jsme se kvůli mojí minulosti nehezky doštěkali.

Tak, jak jsem spal dnešní noc, jsem už dlouho nespal. Teplo, příjemně, útulno. Klidně bych tu i zůstal. Jenže to jsme nemohli. Na tuláctví už nebyla síla. Dávno jsem si přestal hrát na hrdinu. Teď šlo do úzkých a musel jsem se hlavně postarat o Haruhi. Tušil jsem, že když budeme ve smečce, nebudu na to sám. Hlavně možnost společných lovů byla lákavá. My dva staříci už sotva ulovíme kus vysoké. A to mi hodně chybělo. Zaprvé to bylo výživné maso, zadruhé jsem lov prostě miloval. Jenže když nebylo dost sil, nebylo to dobré.
Začal jsem se pomalu probouzet. Cítil jsem totiž, jak se Haruhi nějak opatrně vrtí. Cítil jsem kouř vyhasínajícího ohně. Zima ovšem nebyla. Jistě, bylo chladněji, než když jsme ulehli, ale naše kožichy teď byli perfektně suché a nahřáté. K tomu jsme se k sobě stále tulili. Ke štěstí nám teď nejspíš chyběl pouze pořádný flák masa. Zakručelo mi v žaludku. Otevřel jsem oči a pohlédl na svou milou. Věnoval jsem jí jeden ze svých vzácných úsměvů a přesně dle jejích výpočtů jsem se lehl na bok. Naše čumáky se střetly. V rychlosti jsem jí ten její láskyplně oblízl, přičemž mi na obličeji stále zůstával ten jemný úsměv. Jak mladý zamilovaný hlupáček, přesně tak jsem teď musel vypadat.
"Přeji krásné dobré jitro, princezno," pošeptal jsem, zatímco jsem si protáhl zadní packu. Trochu to ve mě zakřupalo, ale nic, co by se nedalo unést. "Doufám, že sis odpočala. Nevím, co a jak máš v plánu, ale jistě byla potřeba nabrat spousta sil. A co teď vůbec? Půjdeme se podívat po něčem k snědku a pak vyrazíme, nebo vyrazíme a po cestě něco chytneme?" zeptal jsem se. Neplánoval jsem provozovat nějaký vyčerpávající lov. Hodlal jsem použít magii, protože štvát se v tom sněhu za kořistí bylo to poslední, po čem jsem toužil. A kdyby nám zdrhla, tím hůř. Asi bych zuřil, ne že ne.