Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Náhorní plošina

Tohle byla nádherná a omlazující procházka, to jsem musel uznat. Znovu rostoucí svaly jsem měl rozhýbaný, stejně jako postarší klouby. Ač mě začínalo opět nepříjemně píchat u kyčle, cítil jsem se jinak svěže a volně, jako už dlouho ne. Partnerka mě očividně musela dohánět. Napadlo mě zpomalit, ale když jsem viděl, že se mnou přeci jen drží tempo, zatím jsem pokračoval tak jak předtím. Hnala mě myšlenka návratu do domova. Bylo až neuvěřitelné, že ho máme, pořád mi to připadalo, jako kdybych byl ve snu. "Hm, ano, zrovna nad tím přemýšlím," zachraptěl jsem poklidně v odpovědi. "Vlastně to nemohu dostat z hlavy. V Borůvkové smečce jsem se cítil ještě hrozně svázaný. Ještě jsem měl tulácké srdce. Teď už mám myšlenky jen na jeden stálý domov. Asi opravdu stárnu, Har," pousmál jsem se po cestě. U řeky jsem si udělal krátkou zastávku na to, abych se napil. A teď zase hurá na cestu. Už jsme nebyli daleko!

// Západní Galtavar

// Vrbový lesík

Odcházel jsem s dobrým pocitem, že náš úkryt byl využitý k dalším účelům a usídlila se v něm další spokojená rodinka. Měl jsem pak pocit, že naše budování, leč nezabralo tolik práce, bylo přeci jen k něčemu, i když jsme úkryt již dávno opustili a celkově jsme v něm netrávili příliš času. Teď už byl ovšem čas na to, abychom se vrátili do našeho nového domova. Po cestě jsem bedlivě sledoval každé zákoutí okolí. Měl jsem dojem, že už jsem tudy občas prošel. Nebo aspoň v blízkosti tohoto místa. Také jsem věděl, že pokud se chceme dostat domů, musíme přímo za čumákem na sever. Koutkem oka jsem pohlédl na svou partnerku, která kráčela podél mého boku. Vypadala zamyšleně. Nechtěl jsem ji rušit zbytečnými slovy. Stačilo mi s ní trávit čas i v tichosti. I tak to mělo své úžasné kouzlo, které nic nepředčilo. Trávit čas s vlkem, kterého neznám, v tichosti by mě asi trochu tížilo, ale když to byla osoba, se kterou jsem se znal léta... Ani mi to ticho nepřišlo na škodu. Jen jsem poslouchal zvuky přicházejícího jara a... Užíval jsem si, že prostě jsme.

// řeka Mahtaë

// Ronherský potok

Musel jsem se zamyslet. Byl fakt, že alfa nás klidně mohla k něčemu potřebovat. Moc jsem teda nespoléhal na to, že na něco bude potřebovat dva staříky, ale jelikož smečka nefungovala dlouho a určitě nás tam nebylo mnoho, třeba to byl fakt. Možná bychom přeci jen mohli být k něčemu užiteční... Přeci jen už jsem jednou značkoval území smečky. Mohl bych to třeba udělat zas. Měl bych opravdu dbát na nějakou smečkovou povinnost. To by nebylo na škodu, uznal jsem. Musím se fakt kousnout a snažit s Falionovi nějak odvděčit za to, že nám na stará kolena poskytnul tolik vytoužený domov.
Jak jsme tak procházeli lesem, oba jsme očima vyhledávali onen strom. Ano TEN strom, ve kterém jsme založili rodinu. Který nám byl domovem, když jsme byli ještě veselí mládenci plní sil. Bože, jak rád já na to vzpomínal a vrátil bych to zpět. Dal bych cokoliv za to, abychom zase byli plni sil. Ale jedním jsem si byl jistý, až na jednu chvíli a to tu, kdy jsme se od sebe na dlouhou dobu odloučili, jsme ten život prostě užili báječně. Náhle má partnerka křikla, jestli to není támhle ten. Našpicoval jsem uši a společně s ní jsem se rozeběhl k velkému vzrostlému stromu. Byl krásný, přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Byl to on, jistě, že to byl on! V momentě, kdy jsem se přiblížil ke škvíře ve stromě, zarazil jsem se. Uslyšel jsem pískání. Za nedlouho nás sledoval vyděšený pár očí zpoza tmy ve skromném úkrytu. Zdálo se, že je tam nějaká starostlivá matka se svými mladými. Nerozeznal jsem podle pachu, o co se jedná. Jemně jsem šťouchl do Haruhi k odchodu. Nechtěl jsem tu matku děsit. "Náš úžasný úkryt posloužil někomu dalšímu. Dal život někomu dalšímu. Není to úžasné?" pošeptal jsem, zatímco jsem se tiše kradl pryč. Směrem domů.

//Náhorní plošina (přes Zlatavý les)

Občas jsem byl opravdu rozhozený z toho, jak moc dokázala být rozhozená ona. Byla opravdu takové křehké poupě. Moje poupě. Prohlédl jsem si její kožich rudým pohledem. Tulila se ke mě pevně a velmi blízko. Její blízkost mi velmi připomínala to, jak moc ji miluji. Přitulení jsem jí opětoval. Cítil jsem, jak se chvěje a to mě donutilo, abych rožehnal svou magii ohně a začal ji hřát více, než zvládalo mé tělo obvykle. Tušil jsem, že se chvěje rozrušením, ale teplo také zrovna nebylo. Když jí dodám teplo fyzické, jistě ji zahřeji i po fyzické stránce. Tím jsem si byl jist.
"Také tě miluji," šeptnul jsem jí nazpět, ve vší upřímnosti. Ona pro mě byla paní dokonalá. Ta, co tu se mnou byla spoustu let, stále mě nesmírně milovala a já ji. Byl jsem vděčný, že mi do života vstoupila zrovna ona a já ji oslovil. A zůstal jsem s ní, navzdory své dřívější povaze. Vracela mi to teď tak neúměrným způsobem, až to bylo neuvěřitelné. Věděl jsem, že mě miluje každým kouskem své duše, protože stejně tak jsem miloval i já ji. "Ano, souhlasím. Už se také těším domů. Pojďme, ať tam jsme co nejrychleji. Falion už musí mít starost. Nepřipadne ti, že jsme pryč dlouho? Přeci jen to není kousek!" zauvažoval jsem a trochu se zamračil. Nerad bych, aby se na nás nová alfa zlobila stejně, jako tehdy Storm.

// Vrbový lesík

Pevně jsem se k ní přitiskl. "Promiň... Neboj se, už jsem tady," řekl jsem chlácholivě. Cítil jsem, jak se třese. Dělalo mi to starosti. Musela být nejspíš hrozně zničená z toho, že jsme se od sebe zase oddělili. Měl jsem z toho opravdu výčitky. Mrzelo mě, že jsem ji takhle trápil. Sklopil jsem smutně uši do stran a vydechl do jejího huňatého kožíšku. Byl jsem rád, že už jsme si zase na blízku. Teď jsem ji už ani nechtěl pustit. Byla zase jenom moje. A bude. "Ano, byla taková zlověstná. Nebylo vůbec hezké v ní být," vzpomněl jsem si na to, jak jsem slyšet Astriiu. Stále mě bolestně píchalo u srdce. Najednou jsem nevěděl a netušil, jak jsem něco takového mohl dopustit. Najednou jsem tomu nerozuměl a hlavně mi to ta mlha všechno krutě připomněla.
"Nikdy, lásko, neboj. Nikdy tě neopustím," pošeptal jsem jí nazpět. Pořádně jsem se přitulil. Bahno pod námi jsem statečně ignoroval, i když jsem byl na svou čistotu hrozný pedant. Teď jsem tu ale byl jen já a má družka. Nic víc. Jen my dva, v lesíku u šumícího potoku, v tichosti. Vnímal jsem tenhle krásný moment, jako kdybych jich už neměl zažít více. A přitom jsem věděl, že jich bude ještě spousta. Ale každý byl, je a bude jedinečný a právě tenhle moment byl jeden z těch kouzelných, úlevných a chlácholivých.

// Osamělý strom

Po cestě jsem ucítil její úžasnou vůni. Ten těžký a ošklivý pocit ze mě okamžitě zmizel. Určitě to muselo otřást celou Gallireou, jaký mi spadl kámen ze srdce. Úlevně jsem si vydechl a přidal jsem. Už jsem byl opravdu znavený, ale neotálel jsem. Musel jsem ji dohnat co nejrychleji. Ale už nebyla, díky bohu, daleko. Jak já jsem se na ni těšil! Bál jsem se, že jsem ji zase ztratil. Naštěstí už teď věděla, že se má vrátit aspoň do smečky, když se zase někde na déle zapomenu. A já věděl, kde ji hledat a bylo tomu i naopak. Pokaždé bychom se prostě našli doma. To byl hrozně ulevující pocit.
Tak jsem tak probíhal lesem, až jsem nakonec ten její krásný kožíšek spatřil. Seděla u potoka a byla jako hromádka neštestí. Připadalo mi to teď jako situace, kdy jsme se seznámili u Velkého Vlčího jezera. Také tam takhle seděla. Jen o několik let mladší, ale pořád stejně krásná. Pousmál jsem se. „Tak tady jsi,“ vydechl jsem udýchaně. Okamžitě jsem se k ní přitulil. „Promiň, ztratil jsem se tam v té mlze,“ pověděl jsem trochu lživě. Nechtěl jsem přiznávat, že jsem se zapomněl už někde hodně daleko. A doufal jsem, že věděla, o jaké mlze mluvím. Třeba tudy šla taky, doufal jsem.

// Středozemka

Proběhl jsem kolem rudého jezera, které jsem jistě už někdy viděl. Bylo mi známé. A v tuto chvíli jsem pochopil, že jdu k Vrbovému lesíku špatně. „Sakra,“ zaklel jsem. To nebyla vůbec příjemná věc. Měl jsem obavy, že jak dorazím do lesíku, který už sice není daleko, že už tam má družka dávno nebude. Že nejspíš běžela zpět domů a… Ach jo, doufal jsem, že ji prostě doženu. Že ji najdu. Zase jsem se tolik nezdržel, nebo jo? Když sebou pohnu, jistě ji doženu. Přidal jsem tedy na tempu. Cítil jsem, že už toho tolik nevydržím. Zadýchával jsem se rychleji a mé klouby na zadních nohách značně s takovým pohybem nesouhlasily.
Kolem mě se rozestoupila mlha. Byl jsem zmatený a nejistý sám sebou. Zaslechl jsem šeptání. Prudce jsem se ohlédl. Volalo mé jméno. „Haru?“ otázal jsem se nejistě. Napínal jsem uši, abych to zaslechl znovu. Místo odpovědi jsem ale začal poslouchat vyčítavá slova. Naprázdno jsem polkl. Astriia. Ta vlčice, co kvůli mně zemřela na Zubaté. Zemřela? Tak co tu vlastně dělá? Vždyť jsem slyšet dopadnout její tělo dolů. Nemohla to přežít. Srdce mi bušilo jako o závod a já měl sucho v hrdle. Takový pocit, co se mi momentálně zaryl hluboko do srdce, jsem ještě jak živ necítil. Bolelo to. Až teď na mě dopadla váha toho odporného činu. Jakto, že jsem si to neuvědomil dřív? Zavrtěl jsem hlavou a rozeběhl se z tohoto místa pryč. Jestli tu Astriia skutečně je, nebo není jsem zkoumat nechtěl.

// Ronherský potok

// Medvědí řeka

Ani jsem si neuvědomoval, že ted už nejdu přesně tam, kam jsem chtěl. Můj původní úmysl byl jít do Vrbového lesíku, prtože přesně tam podle mě Haruhi šla. Jenže můj orientační smysl prostě asi už nebyl tak dobrý, abych tam trefil. Zatím jsem samozřejmě ještě stále nic netušil a pokračoval dále za nosem. Musel jsem prostě Haruhi najít. Bál jsem se, že bude naštvaná, že jsem se někde zapomněl. Nechtěl jsem ji v tomhle už znovu zklamat. Navíc mi připadalo, že jsme ze smečky už dlouho. Museli jsme se tam taky co nejrychleji vrátit. Takže jsem mazal jako blesk, abych svou družku co nejrychleji našel, dal si nějakou romantiku ve Vrbáči a vypadl zase zpátky domů. To nebyl vůbec špatný nápad, heh. Rozhlédl jsem se okolo. Byla tu jedna velká pláň a ještě spousta sněhu. Ach jo, kdy to hodlá slést? Ta zima už byla dlouhá. Na mě už fakt jo. A teď jak to tálo a nechutně to čvachtalo, byl jsem z toho úplně hotový. Jen jsem se znechuceně šklebil. Bleh, budu mít umazané tlapky.

// Osamělý strom (kolem Ohnivého jezera)

// Mahtae

„To mi ani nějak nevadí,“ odpověděl jsem spokojeně. Byl jsem rád, že máme domov. Naplňovalo mě to veškerými dobrými pocity. Měl jsem jistotu a nemusel jsem se obávat, že zestárneme někde v lese a zemřeme jen proto, že se o sebe nedokážeme postarat. Vyposlechl jsem si taky její problém se Severkou a dlouze jsem si povzdechl. „Hele, budete se muset nějak usměrnit. Přidala se taky do smečky a bohužel spolu budeme muset žít na jednom místě. Nebylo by dobrý, kdybyste po sobě štěkali pokaždé, co kolem sebe projdete. Jak se vrátíme, zkusíš to s ní znovu, hm? Co ty na to?“ zeptal jsem se.
Po tom, co jsem jí dal svůj přívěšek, jako kdybych vypl. Měla hroznou radost a přitulila se, to bylo to poslední, co jsem si pamatoval. Potom jsem se uplně zapomněl ve svých myšlenkách. Nevěděl jsem, co přesně se stalo, ale zavinilo to, že jsem svou partnerku ztratil. A ona si nejspíš neuvědomila, že za ní nejdu. Zpanikařil jsem. Ach ne, nemohl jsem ji znovu ztratit! Ale potom jsem si uvědomil, že už máme místo, kde se oba zase sejdeme, když se od sebe odloučíme. Přesto jsem se rozeběhl dále, v úmyslu ji najít. Tušil jsem, kde bude.

// Středozemka

loterie 23
// Západní Galtavar

Krátce jsem se usmál. „Naše místo lásky,“ povzdechl jsem si zasněně. Vždyť přesně tam ti naši prckové vznikli. Až potom jsme uznali, že to asi bez smečky nedáme. Když jsem si tak vzpomněl, naše vlčata trávila dost času s některými členy Borůvkové smečky. Měl jsem dojem, že Neyteri s Morfeusem hlavně. Přemýšlel jsem, kde těm je vlastně konec. „Tak mě napadlo, kde je vůbec konec Ney a Morfovi?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě to. Vcelku jsme si s nimi rozuměli, nebo mi to tak aspoň připadalo. „Alfa je sice ještě takový rozpačitý, nezaběhlý, ale bude to dobrá alfa. Je mi moc sympatický. Ostatní? No… Nějak jsem si ještě nestihl na ně udělat názor. Všichni mi připadají takový tichý a… No asi zatím moc srandy s nikým nebude,“ ušklíbl jsem se. „Proč se ti nelíbí? Kvůli tomu, jak jste se poštěkali?“ zeptal jsem se narovinu.
Šli jsme podél řeky, kvůli které mi vstávala srst vzhůru. Šel od ní nehezký chlad a když jsem si představil, že bych se z ní měl napít, raději jsem tu myšlenku hned zavrhnul. Z tohoto se prostě nenapiju. Vždyť by mi to přetočilo žaludek naruby. Bezděky jsem se otřásl a zamyslel jsem se na otázkou, kterou mi položila Haruhi. Zastavil jsem se. „Ta sova ji vyblila, pamatuješ?“ pověděl jsem nakonec. Že jsem ho měl už před tím, jsem zmiňovat nechtěl. Co je vlastně s Corou? To ji ta sova sežrala taky? Proč nepřinesla oba přívěšky, mohl jsem jeden dát Har, sklonil jsem hlavu a oklepal jsem se. Přívěšek sjel dolů. Následně jsem ho chytil do zubů a převlékl přes hlavu mé partnerky. Prohlédl jsem se, spokojeně se usmál a rozešel se dále.

// Medvědí řeka

loterie 22

// Ragar

Haruhi souhlasila s tím, že půjdeme k tomu Vrbovému lesíku. Krátce jsem se usmál a pomalu se vydal ze smečkového území pryč. Musel jsem postupovat opatrně, navíc Haruhi se nejspíše ještě někde zdržela. Měl jsem dojem, že oznamovala Falionovi odchod. Málem bych zapomněl, že už nejsme… Svéprávní? Ale to asi jo, ale odchod bychom ohlašovat asi měli, uvažoval jsem, zatímco jsem pomalu scházel hory. Nakonec jsme se ocitli už v lepším terénu. Ohlédl jsem se na svou partnerku, zda je v pořádku. „Těšíš se?“ zeptal jsem se mimoděk.Vyšli jsme ven z lesa a já jsem úlevně vydechl. Konečně nějaká rovina. Rozklusal jsem se ladným tempem. Bylo to daleko a já nechtěl ztrácet čas. Kdyby Haruhi nemohla, určitě na mě houkne. Ale byli jsme oba odpočatí, takže to zase nebyl takový problém. Na pláni bylo o poznání méně sněhu, ale pořád ho bylo vcelku dost. Občas jsem sebou cukl, když se mi propadla tlapka do sněhu hlouběji, než obvykle. Byl jsem si jistý, že musíme pokračovat stále na jih. Cesta bude dlouhá, ale bude to stát za to, uklidnil jsem sám sebe.

// řeka Mahtae

loterie 21

Jedna z vlčic, Matali, mi odpověděla, že zde nezůstává. Takže tu nejspíše byla jako Severčin doprovod, protože ta zde dle slov měla zůstat. Přikývl jsem a téměř neznatelně oplatil vlčici úsměv. Dále jsem se věnoval své partnerce, protože mě zajímalo, co se tu dělo. Ta rozčíleně šeptala. Protočil jsem nad tím rudýma očima. "Vážně zlato?“ podivil jsem se. Nějak se mi nechtělo věřit, že řešila takovou hloupost. Je to hloupost? Samozřejmě, že je to hloupost. Zase nějaký žárlivý výstup mezi vlčicemi, usoudil jsem. Dlouze jsem si povzdechl. "Drahá, prosím tě, přestaň se pošťuchovat kvůli takovým věcem. Má to vůbec význam? Vlci byli, jsou a budou nevychovaní a tvářit se, že jsou páni tvorstva. Tak se přes to přenes,“ poradil jsem jí poklidně.
Objevil se u nás Falion. Prý by si se mnou potřeboval poradit. Přivřel jsem oči ve strachu, že se mnou bude probírat chování mé partnerky, co předvedla před chvílí. Popošel jsem za ním stranou a poslouchal jeho žádost? Varování? Ohledně Severky. Loupl jsem po ní nenápadně pohledem. No jasně a jsme doma, napadlo mě, když jsem zahlédl její ošklivou jizvu. To byla stoprocentně spálenina. Byla to škaredě zhojená tkáň, nebylo to obyčejné zranění. Nevěděl jsem, jak se mám tvářit, či jak reagovat. "Beru to na vědomí,“ řekl jsem nakonec. Co víc na to říci, navíc Falion toho zjevně měl moc. Chtěl nám ukázat úkryt, přičemž tam také chtěl dostat zbytek srny. Náhle mu ze hřbetu vyrostl pár křídel. Zamračil jsem se, ale beze slova jsem pokynul hlavou na Haruhi, aby mě následovala, přičemž jsem se jal následovat alfu. Chtěl jsem vědět, kde se úkryt nachází. Hory nejspíš budou často bičovány větrem a my se budeme často skrývat.
Dorazili jsme k úkrytu. Prohlédl jsem si vchod, ale nechtěl jsem se teď zdržovat. Podíval jsem se na svou partnerku. "Tak mě napadlo, mohli bychom jít už do toho Vrbového lesíku. Už je mnohem lépe. A já se tam těším. Co ty na to?“ zeptal jsem se jí, zatímco jsem zase začal pomalu scházet dolů.

//Západní galtavar

//loterie 20

Zdálo se mi, že tu byl nějaký těžký vzduch. Očima jsem si prohlížel každého přítomného a přemýšlel, co se tady mohlo dít. Za takovou krátkou chvíli rozepře? A fakt je, že bych nevěřil tomu, že nějaké rozepře započala právě má partnerka. Natočil jsem ucho k Falionovi, který mi poděkoval a poté mi pověděl, že to tu začalo vřít. Věnoval jsem mu zaujatý pohled, který se vzápětí starostlivě zamračil. Než jsem stačil cokoliv dalšího s Falem rozebrat, už mě vítala Haruhi. Představovala mi dvě vlčice, které zde přibyly po tom, co jsem odešel. Instinktivně jsem si přiřadil jména k vlčicím a doufal jsem, že jsem se trefil správně. „Těší mě, dámy. Budete našimi smečkovými spolubydlícími?“ zeptal jsem se poklidným, leč chraplavým tónem. Proto jsem si odkašlal.
Najednou jsem vypozoroval, kde je problém. Přišlo to ve chvíli, kdy Har mluvila k Severce. Jména jsem trefil dobře, pomyslel jsem si, zatímco jsem s neutrálním pohledem sledoval, jak se situace vyvrbí. Jelikož jsem očividně přišel uprostřed rozepře, netušil jsem, oč se jedná. Snažil jsem se tedy trochu rozkoukat. V momentě, co po mé partnerce zavrčel Falion, bezděky se mi naježily chlupy na týlu a všechny svaly mě nutily stanout ochranitelsky před ní. Stěží jsem se ubránil. Faliona jsem sice neznal dlouho, ale věřil jsem tomu, že nebyl ten typ alfy, co by si respekt získával násilím. A přesně jak jsem si myslel. Pouze uklidňoval situaci a ukazoval Haruhi, kde je její místo.
„Haru,“ oslovil jsem ji, když ten humbuk tak nějak skončil. Odkročil jsem dál od ostatních a pohlédl jsem jí do očí. „Co se to dělo?“ zeptal jsem se jí krapet přísně. Jak se zdálo, tak tu něco započalo právě ona a to se mi absolutně nelíbilo. Tolik jsme usilovali o smečku, o domov… A ona chtěla dělat problémy hned ze startu? Nezlobil jsem se, to ne, ale spíš jsem chtěl objasnit situaci. A taky jí možná trochu promluvit do duše a naznačit jí, že by mohla změnit přístup.

// loterie 19

Procházel jsem smečkové území s opatrností a dbalostí. Kde jsem uznal za vhodné, tak jsem ponechal svou pachovou značku. A budou mít cizinci utrum, pomyslel jsem si vítězně. Však to tady běhalo jak na běžícím páse. Nevěděl jsem, jestli mám být rád, že budeme mít tolik spoluobyvatelů, nebo z toho spíš být nervózní. Také jsem už nebyl nejmladší na to, abych trpěl nevychovanou tlupu vlků kolem sebe. Doufal jsem, že to bude na nějaké úrovni. Šplhal jsem teď docela vysoko. Čím výše jsem byl, tím více jsem cítil vítr a štiplavý vzduch ve svém čumáku. Konečky chlupů mi pomalu omrzaly a ze mě byl hotový zmrzulák. Ale když jsem se ohlédl za sebe a spatřil ten výhled za sebou, musel jsem se pozastavit. Jsem si jistý, že tyhle hory jsou nedaleko Snežných, které jsem tehdy překonával, abych nalezl Gallireu, došlo mi, když jsem se kochal tím výhledem. Falion má dobrý vkus. Chápu, proč si tohle místo vybral. Jsem si jistý, že to bude dobrý domov, ujistil jsem sám sebe.
Když jsem označkoval kus území a byl se svojí prací spokojený, zavětřil jsem. Ještě jsem se tady tolik nevyznal, takže jsem se k ostatním hodlal vrátit hlavně díky čumáku, než instinktu. Opatrně jsem zase začal sestupovat dolů a užíval jsem si po dlouhé době to, jak se mi vítr opírá do srsti. V poslední době mi byl na obtíž, ale teď, když jsme měli domov, jistotu… Bylo to všechno jiné, všechno jsem zase začínal vnímat jinak. No, ještě že jsem ten čumák použil! Celá skupinka se totiž přesunula někam jinam. Nestačil jsem zírat, že už stačili něco ulovit. Nebo jak se tohle vůbec stalo? Byli to rychlíci, skutečně. Stanul jsem po boku alfy. "Něco málo je hotovo. Každopádně to nejspíš pak budeš muset obejít sám a označkovat přesné hranice. Nebyl jsem si totiž jistý, jestli je odhaduji správně," oznámil jsem mu, zatímco jsem rudým pohledem automaticky kontroloval partnerku. Poté jsem jej přesunul na všechny ostatní, které jsem si postupně prohlédl. Na dvě nově příchozí vlčice jsem pokynul hlavou na pozdrav. "Máš tu hotový harém," ušklíbl jsem se krátce. Jak asi Falion bude krotit tlupu vlčic?

//loterie 18

Během chvíle má partnerka vypálila jako časovaná bomba. Ne v tom zlém slova smyslu. Ale najednou stála na nohou a energeticky vykřikovala, že tohoto vlka zná, že zná Lauru. Pokýval jsem hlavou, že si to opravdu pamatuji, protože jsem shodou náhod zrovna přemýšlel o tom samém. No a jak jsem to mluvil o té tlučhubě… Tak to bylo rychlé. Protože právě teď se to odstartovalo a Haruhi spustila. Přesně jak jsem čekal. Jen jsem se jemně pousmál a věnoval omluvný pohled hnědému vlkovi. Doufal jsem, že tak nějak téhle staré dámě odpustí. Ale stejně byla kouzelná. Pro mě pořád a vždycky. A vlastně jsem byl rád, že se v ní zase probudil tenhle blázínek.
A když má drahá domluvila, bylo na řadě, aby promluvil novopečený alfa tohoto území. Začal ihned pozitivně a to tím, že nás přijme. Koutky se mi rozjely do úsměvu a přitulil jsem krátce hlavu k Haruhi. Poté jsem zase přesunul pohled na hnědého vlka, kterému jsem hodlal momentálně věnovat veškerou pozornost. Představil se jako Falion a momentálně jsme se stali novými členy Ragarské smečky. Dal nám několik užitečných doporučení, co se téhle smečky týče. „Jsme ti neskonale vděční, Falione. Budeme dělat vše pro to, abys svého rozhodnutí nelitoval,“ ujistil jsem ho zcela upřímně. Už jsme neměli toulavé tlapy, ačkoliv jsme s Haruhi měli v plánu ještě některá místa v plánu navštívit, dokud nám zdraví ještě aspoň trochu sloužilo.
„Jít označkovat území bude asi rozumný nápad. Půjdu hned, aby o nás případní narušitelé už dostatečně věděli,“ pověděl jsem. Pohlédl jsem na vlčici, co k nám přicházela. Už jsem ji nejspíš někde potkal, ale nedokázal jsem si úplně vybavit, o koho se jedná. Až potom mi začala docházet nějaká spojitost se Scaritou… Spíše s její smečkou. Pokynul jsem jí hlavou na pozdrav a změřil rudým pohledem. „Kdo by to byl čekal, že? Ty také,“ mrkl jsem na ni. Jinak můj výraz byl stále tak nějak neutrální. A za nedlouho tu byla další vlčice. A taky se nezdála být moc komunikativní. Zvedl jsem se. „No…“ Odkašlal jsem si. „Odpočiň si, drahá. Půjdu obejít kousek toho území,“ oznámil jsem první větu Har, druhou tak nějak všem. Poté jsem se rozešel plnit první smečkovou povinnost, než se to u alfy tak nějak uklidní.