Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokročilým věkem?! Zopakoval jsem si v hlavě zděšeně. Jasně, že jsem byl starý, muselo to na mě jít vidět, má partnerka to neustále připomínala, všechno mi to vlastně připomínalo, ale... Já jsem si to tak nerad přiznával a ještě hůře se mi to poslouchalo! No i přesto jsem si zachoval klidný výraz, protože to vypadalo, že Riveneth hledá něco rychle, čím to šikovně zastřít. Ale stejně jsem v hloubi duše věděl, že má pravdu. Samozřejmě, že je to tím. Měl jsem nějakou stařeckou nemoc a ta se takhle projevovala. Ale ještě bych se teda takhle neodepisoval! Ne, to vůbec ne! Jsem čilý stařík, ještě toho spoustu zvládnu, uklidnil jsem sám sebe. Pousmál jsem se nad tím, co pověděla hned následovně. Netroufal jsem si hádat, kolik jí je zim, ale vlče už také rozhodně nebyla. Ale zase byla o poznání mladší jak já. No prostě vypadala dobře. To jsem v jejích letech také ještě vypadal dobře a pak to šlo náhle z kopce. "Falion tady za chvíli nebude mít smečku, ale ubytování pro seniory," ušklíbl jsem se.
Na její odpověď ohledně smečky jsem chápavě přikývl. "Je těžké se s někým seznámit. Nevím, jestli je to tím věkem, nebo tím, že už jednoho pořád nebaví se s někým seznámit a pak trpět jeho odchodem..." povzdechl jsem si. "Navíc mi přijde, že se děje všechno strašně rychle a já to nestíhám vstřebávat, nebo jak bych to řekl," odkašlal jsem si mírně, když mi přeskočil hlas do chraplavých tónin. Zeptala se mě na Haruhi. Na chvíli jsem se odmlčel a jako bych vyhledával rudými zraky nějakou odpověď. Nevěděl jsem, co přesně mám říct. "Ehm," odkašlal jsem si znovu, tentokrát jen pro to, abych zkrátil ticho. "Upřímně nevím. Co jsme se vrátili z výpravy na jih, jenom pospává, je nespolečenská a absolutně neakční. Hrozně si to stáří připouští a hrotí to," protočil jsem očima. Jasně, soucítil jsem s ní, ale byl jsem schopný tolerovat jen určitou hranici sebelítosti a tohle už bylo daleko za ní. A tak jsem se raději poflakoval tady a snažil se navázat nějaký kontakt se členy smečky, než abych poslouchal partnerčiny stížnosti na šedivějící kožich.

Stoprocentně už je pozdní podzim. Vypadá to tak, uvažoval jsem, když jsem hleděl do dálky, do míst, kde nebyl sníh. Už jsem si natolik zvykl na sníh, že mi kraje bez něj připadaly zvláštní. Uvažoval jsem, jestli bych se někam ještě nevypravil. Třeba někoho navštívit, jenže... Zaprvé jsem úplně netušil koho, protože tolik vlků jsem fakt neznal, zadruhé když už jsem někoho znal, sídlil daleko. Jako třeba Morfeus a Neyteri. Ti měli smečku až tam kdesi na jihu. Myslím, že ty už nenavštívím nikdy. Asi tam nedojdu. No, mohl bych to zkusit, ale asi na jaře? Uvidím, v jaké kondici budu na jaře. Kolik sil mi vezme zima. A taky bych mohl... Auč! Náraz mě málem skolil k zemi. Prudce jsem couvl a podlomily se mi zadní nohy, no naštěstí jsem to ustál. Netušil jsem, zda to bylo tím, že jsem to nečekal, nebo jestli jsem opravdu tak zesláblý, nebo snad obojí, ale rozhodně to nebylo hezké zjištění. Když jsem zamrkal a pohlédl před sebe, stála přede mnou Riveneth a omlouvala se.
Kývnul jsem na otázku, zda jsem v pořádku, hlavou. "V pohodě. Naprosto," ujistil jsem ji a mávl jsem ocasem na náznak, že ji rád vidím. Vlastně ona tu byla, mimo Haruhi, jediná, s kým jsem se znal z minulosti a trochu lépe, než s ostatními. "Promiň že jsem se ti minule úplně tak nevěnoval. Nevím, co se se mnou poslední dobou děje," ušklíbl jsem se. "Připadne mi, že mám spavou nemoc. Usnu z ničeho nic a kolikrát na fakt dlouho," přiznal jsem se jí a uhnul rozpačitě pohledem. Nebyl jsem zvyklý se svěřovat s osobními problémy, ale zrovna Riveneth si mé vysvětlení zasloužila. Musela vědět, proč jsem nebyl schopný se jí minule věnovat. A také kdyby náhodou... Kdyby se to náhodou stalo znovu, tak ať mě úplně neodepíše, že jsem na hovno spolusmečkovník. Nebo jako to nazvat. "Každopádně, jak jdou tvé postupy ve smečce?"

// super, počítám s tím

Procházení se po uzemí smečky už mě začínalo vcelku nudit. Přemýšlel jsem, co asi dělá Haruhi. Stále jsem ji cítil na území smečky, ale zdálo se mi, jako by se všem ostatním včetně mě vyhýbala. Dlouze jsem si povzdechl a rozhlédl jsem se okolo. Měl jsem docela hlad, ale necítil jsem se se svým prokřehlým tělem na nějaké akce. Musela jsem se za pomocí magie trochu ohřát. Byl tu sice sníh celoročně, ale připadalo mi, že tady přituhuje. Dlouze jsem se nadechnul ledového horského vzduchu. Byl v nose trochu štiplavý, ale tu vůni jsem začínal milovat. Byla to vůně domova. Bezděky jsem mávl ocasem při tomto uvědomění.
Kromě krásného horského pachu jsem postřehl i nějaké cizí. Tedy, asi se na území smečky zdržovaly už déle, ale asi jsem je nepostřehl hned. Prostě stárnu. Co se dá dělat. Ochránce smečky by ze mě být asi nemohl, pomyslel jsem si odevzdaně. Začínal jsem si uvědomovat, že s touhle kondicí jsem k ničemu a zřejmě už to ani lepší nebude. Divil jsem se Falionovi, že nás do smečky vůbec přijal. Je to velkorysý vlk se srdcem na správným místě. Tak trochu dobroduch, řekl bych, pousmál jsem se krátce nad svou myšlenkou. Přemýšlel jsem, jestli nejít někoho pozdravit. Ale měl jsem obavy, že je všude moc vlků na jednom místě. Nejistě jsem se rozhlédl a nakonec jsem se rozhodl, že půjdu hledat svou partnerku.

// Tak se zase budíme... Kdyby měl někdo zájem o hru, tak ho vřele uvítám. Mám teď volno, tak aktivitu zaručuji! :)

No, snad prominete že píši po termínu, ale nedostanu se sem každý den...
Díky moc za akci, škoda že nebyla příležitost větší aktivity z mé strany

1.kategorie
Magie od smrti - elektřina
Hvězdička do vytrvalosti
25 ametystu

2.kategorie
1 hvězdička do rychlosti
60 oblazku
10 ametystu

// nevím jak neherní akce, ale lovu a tak se Sayap zúčastní rád. :) aspoň mi to rozhýbe charakter

Probudil jsem se promrzlý na kost. Celý ztuhlý jsem vstal a oklepal ze sebe sníh. Ihned jsem se za pomocí vrozené magie ohřál, byl jsem si jistý, že jsem musel vypadat jako zmrzlý rampouch, který se začal posléze pomalu roztékat. Místo stříbřité pokrývky se začínala ukazovat má rudá srst. Po chvíli mi bylo lépe. Mám dojem, že jsem nemocný, pomyslel jsem si, když jsem se rozhlédl. Mé rudé zraky padly na místo, kde jsem naposledy viděl Riveneth. Až jsem se styděl, že jsem takhle vypnul, ale co se dalo dělat. Když jsem zavětřil, ucítil jsem, že pár členů smečky se vrátilo. Byl to úlevný pocit, protože jednu chvíli to už vypadalo, že tu nikdo nezůstal. Haruhi nejspíše stále odpočívala v úkrytu. Asi se bude na stará kolena už jen válet. Moc srandy s ní už nebude, uznal jsem ve své hlavě a pomalu jsem se dal do pohybu. Rozhodl jsem se, že projdu hranice smečky a označkuji jej svou pachovou stopou. Upřímně jsem nevěděl, jestli to přede mnou náhodou nikdo nedělal, ale potřeboval jsem se zaprvé rozhýbat, zadruhé zabít nudu. Nechtělo se mi chodit za ostatními, protože jsem nevěděl, na kolik budu schopný ve společnosti fungovat.

// sakra zrovna bylo v plánu odepsat, promiň :D

Pokývl jsem hlavou. "Skvěle," pověděl jsem zcela upřímně, leč jsem měl neutrální tón hlasu, stejně jako výraz. Emoce jsem moc najevo nedával. Nebyl jsem chladný jako kus ledu, ale zbytečně jsem se úplně neprojevoval. Věděl jsem, nebo jsem si aspoň trochu pamatoval, že Riveneth mi v tomhle byla docela podobná. "Svou rodinu jsem našel. Všechna vlčata i partnerku," svěřil jsem se jí. Když jsem vypozoroval, že se pohodlně uložila na kámen, usadil jsem i já své postarší pozadí do sněhu. Byl jsem v hrozném stavu, když mě naposledy viděla. Pamatuje si mě vůbec? Jo, když jsme se prvně a naposledy viděli, byl jsem vyzáblý na kost a mé zbarvení utrpělo neuvěřitelnou ztrátou. Sice trpělo už tak sem tam nějakou šedinkou, ale teď bylo výraznější. Ono tomu denní válení se ve sněhu jenom prospívalo. Pohlédl jsem do jejích rudých očí. "S partnerkou jsme se zabydleli zde. Což, jak se koukám, ty také." Tentokrát můj hlas zazněl trochu vřeleji. Přeci jen jsem byl rád, že tu je i někdo jiný, kromě Haruhi, koho aspoň trochu znám. Ano, Faliona jsem sice také krátce viděl, ale neměl jsem možnost s ním mluvit. Zatímco s Riveneth jsme prozkoumávali jakési zvláštní katakomby a tak nějak mluvili o životě. Nestrávili jsme spolu dlouhou dobu, ale krátkou také ne, každopádně mi tehdy tak trochu pomohla zase mluvit se živou bytostí.

Rozloučil jsem se s Haruhi před úkrytem s tím, že se budu pohybovat někde na území smečky. Zdála se být unavená a zasloužila si odpočívat, zatímco mě lákala představa poznávat naše území a nejlépe i ostatní členy smečky. Uvědomoval jsem si, že za ta léta jsem znal jen bídný počet zdejších vlků. Scházely mi kontakty i s někým jiným, než byla rodina. Samozřejmě, že mi partnerka stačila ve všech ohledech, ale přeci jen... Obrátil jsem se a zahleděl do dálky. Párkrát jsem přešlápl, když mě sníh zastuděl do tlapek, až mě to nakonec donutilo k pohybu. Musel jsem se hýbat. Tady vlk zřejmě musel být stále v pohybu, aby zahříval své tělo. Naštěstí pro mě, ovládal jsem magii ohně. Měl jsem tedy jistotu, že o teplo budu mít postaráno vždy. To byl úlevný pocit.
Tlapal jsem jednou z vyšlapaných cestiček ve sněhu. I tak jsem si ale dával pozor, kam šlapu a hlavně jsem si hlídal, aby mi to nepodjelo. Necítil jsem se úplně ještě tak starý, ale věděl jsem, že nejmladší také nejsem a kdo ví, jaké následky by pro mě mohl mít nějaký nepěkný pád. Nemluvě o tom, že tady jeden nevěděl, kde bych se až zastavil. A jestli bych to vůbec přežil.
Za nedlouho jsem nedaleko od sebe zahlédl Riveneth. Zpozorněl jsem a vydal jsem se k ní. Jo, je to ona. Myslel jsem si to, když jsem cítil její pach. "Riveneth," oslovil jsem ji už z dálky. Když jsem k ní dorazil, letmo jsem pozdvihl koutek v rychlém úsměvu. Byl pro mě zvláštní pocit potkat někoho, koho jsem trochu znal. A tahle vlčice měla vcelku mé sympatie, takže pro mě nebyl problém její společnost vyhledat znovu. "Zdravím tě. Daří se ti?" zeptal jsem se. No, co si budem, nebyl jsem úplně někdo, kdo ovládá umění komunikace. Ale snaha se cení, ne? Třeba zase najdeme společné téma.

Zpozorněl jsem, když Haruhi přiznala, že je unavená. Povzbudivě jsem do ní šťouchl čumákem, který jsem si posléze olízl. Poté jsem věnoval pozornost Falionovi, který mi odpovídal skrz Riveneth. Prý je tu jen na zkoušku a pak se uvidí. Chápavě jsem kývl hlavou a když nás alfa vybídl, abychom šli k úkrytu, vydal jsem se po boku mé partnerky za ním. Ostatních jsem si moc nevšímal, vzhledem k tomu, že na seznamování a tak bude nejspíše času dost. Měl jsem teď co dělat, abych do úkrytu vůbec s Har došel. Už jsem se tam těšil, o tom žádná. Falion mluvil ještě o srně, ale neměl jsem na jídlo teď ani pomyšlení. Prvotní pro mě byl momentálně spánek a odpočinek.
Byli jsme dovedeni před úkryt a tam se Falion rozloučil a odlétl pryč. Toto je… Neuvěřitelné, pomyslel jsem si šokovaně a pohlédl jsem na svou partnerku s otázkou v očích, zda to viděla také. Poté jsem jí oblízl čumák a vybídl ji k pohybu. „Tak pojď, odpočineme si,“ řekl jsem chraplavým hlasem, přičemž jsem se rozešel ve stopová Starlinga do úkrytu. Uvnitř jsem ještě nebyl, tak jsem byl zvědav, jak to tam vypadá.

// Úkryt

Byl jsem docela překvapen, když po mě Haruhi takhle skočila. Musel jsem se zapřít, abychom se oba nesesuli k zemi. Zazubil jsem se, a když zase slízala, oblízl jsem jí čumák. Byl jsem rád, že ji tyhle legrácky stále bavily, ačkoliv měla evidentně už problém s kondičkou. Nebyl jsem na tom o moc lépe, ale přeci jen, ona tu byla ta starší. Očividně se se strastmi svého věku potýkala hůře. Respektoval jsem to samozřejmě. „Ano, to je. A jsem rád. Nic bych na tom neměnil. Vůbec nic,“ pochvaloval jsem si.
Falion nás oba pozdravil, když jsme dorazili. Pohlédl jsem mu do očí a očekával, co z něj vypadne. Ptal se, jestli máme v plánu teď delší dobu pobýt v Ragaru. Letmo jsem přikývl. „Zcela určitě. Budeme nabírat síly a na tak dlouhou cestu už se určitě nevypravíme,“ ujistil jsem ho. Pověděl nám, kdo se už bohužel do smečky nevrátil vůbec. Zamrzelo mě to, ale nedalo se nic dělat. Byl jsem si jistý, že členové na jejich náhradu postupně přibudou. A nemýlil jsem se, protože nám zrovna Falion představoval nového člena. „Klidně půjdeme,“ souhlasil jsem s jeho návrhem a povšiml jsem si, že má partnerka nezvykle mlčela. Otočil jsem se na ni se starostlivým výrazem. „Jsi v pořádku, drahá? Jsi unavená, že?“ zeptal jsem se znepokojeně. Bude vhodné, když v úkrytu rovnou zůstaneme, napadlo mě.
Zaslechl jsem vytí. Fal pověděl, že se jedná o Riveneth, naši skoro-členku. Se zájmem jsem na něj pohlédl. „Opravdu?“ zeptal jsem se s jemným překvapením v hlase. Znal jsem ji. Bylo to až neuvěřitelné, že jsem po celém Gallu vůbec někoho znal. A že ten někdo dokonce byl na území stejné smečky. „Jak to myslíš, že jen skoro – členka? Je tu na zkoušku?“ ptal jsem se dál. Ten chundelatý ocas se zapomenout nedal.

// Západní Galvatar

Myšlenka mé partnerky mě vytrhla z těch mých. Zamračil jsem se. „To neříkej, nemůže to být pravda,“ pověděl jsem přesvědčeně. Tohle její smýšlení se mi vůbec nelíbilo. Tvořila si podle mě úplně zbytečné mindráky v hlavě. „Víš, jestli je povahou po mě stejně jako zbarvením, tak to nikdy nebude zcela otevřená vlčice. Však víš jaký občas umím být,“pokračoval jsem. „A ne každý dává najevo svou lásku tím, že se ti věší kolem krku a vyjadřuje ti své emoce co pět minut, někdo na to prostě není. Tak z toho, lásko, nevěš hlavu,“ šťouchl jsem do ní povzbudivě čumákem. Bylo krásné, jak naše vlčata bezmezně miluje, ale občas mi připadalo, že se zbytečně trápí nad věcmi, které už jsme stejně nemohli vzít zpět.
Stoupali jsme společně do hor, vraceli jsme se domů. A tenhle pocit mě hřál u srdce, opravdu moc. Zpomalil jsem a počkal jsem na svou drahou polovičku, která mě sic ujišťovala, že je v pohodě, ale věděl jsem, že pro ni musela být ta dlouhá cesta náročná. „Minimálně sedm, ne?“ zkusil jsem střelit od boku. No, ale sakra dlouhá doba, na to, jaké jsem měl bouřlivé mládí a vypadalo to, že s nikým nevydržím.
Překonali jsme hranice smečky a já jsem zavětřil. Museli jsme vyhledat Faliona, abychom mu oznámili návrat a důvod naší dlouhodobé absence ve smečce. Netrvalo dlouho ho najít. Matali tu byla stále, tak jsem začínal uvažovat, zda se přeci jen nepřidala do smečky. Byl tu i šedobílý vlk, kterého jsem jakživ neviděl. „Zdravím,“ pozdravil jsem všechny poklidně a pohlédl Falionovi do očí. „Omlouváme, že jsme zde dlouho nebyli. S Haruhi jsme chtěli navštívit naše oblíbené místo, dokud toho jsme ještě schopni. No trochu jsme se přecenili,“ přiznal jsem. Na seznamování jsem moc nebyl, takže jsem čekal, že se toho ujme s tím cizím zase má partnerka, takže jsem prozatím věnoval pozornost jen alfě.

No, Haruhi se Sayem tak nějak podnikli teď svou poslední dalekou cestu, nejspíše, takže svázáni s územím budou dost, každopádně s ohledem na naši aktivitu a stáří vlků nevíme, jakým místem nás obdaříš, ačkoliv bychom si jako dlouholetí hráči a partneři přáli to už někam dotáhnout, ne že ne. :)

// řeka Mahtae

Haruhi svedla téma na naše odrostlá vlčata. Také jsem musel přemýšlet nad tím, jak se asi mají. "Máš pravdu a celkově nám toho o sobě mnoho neřekli. Jako třeba jak teď žijí, KDE vůbec a tak. Co když se přidali někam do smečky a nechtějí nám to říct? Jo, to mi připomnělo, že my jsme se již blížili do té naší. Už jsem se těšil a zároveň si chystal vhodnou omluvu pro Faliona. Neuvedomoval jsem si, jak dlouho jsme byli pryč, ale zrovna chvíle to nebyla. Jenže jsme taky procestovali na stará kolena kus Gallirei, že jo! A to s našimi opotřebovanými těly už nebylo jen tak. Přeci jen jsme museli udržovat spíše pomalá tempa, než plynulá a také dělat častěji pauzy. Rychleji jsem se zadýchával a pak kašlal, když jsem toho měl dost. A také mě tak strašně bolely kyčle, že jsem kolikrát byl rád, že jsem schopen chodit.
Vešli jsme do lesa a já pohledem zkontroloval svoji partnerku. Šla statečně podél mého boku, jako vždy. Miloval jsem ji za to, neskutečně moc. Jen jsem ovšem kontroloval, zda ještě stačí, nebo bude potřebovat před výstupem nějakou pauzu. Mě by se docela hodila, ale... Hnala mě myšlenka na to, že se brzy vrátíme do nového domova a ta myšlenka mě popoháněla kupředu. Samozřejmě, kdyby má drahá řekla, že potřebuje pauzu, hold bychom si ji ještě udělali. Nebylo nám 5 na to, abychom to mohli tak přehánět a ta chvilka mimo smečku za tu dobu, co jsme byli pryč, by už asi nebyla tak invazivní. Každopádně se zdálo, že přeci jen nás výlet zvládneme dokončit hned.

// Ragar