Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ehm, já si tenhle babinec nechám raději ujít a půjdu spát :D Kdyžtak mě přeskočte :P

Když mi Har vysvětlila, jak to bylo, tak jsem přikývl, že jí rozumím a souhlasím s tím, co mi říká. Přivedla mě na myšlenku, zda bude fajn, opustit náš úkryt, na což jsem se zamračil, protože mi to nepřišlo zrovna ideální a o smečce jsem nikdy nepřemýšlel jako o něčem ideálním pro mě, ale přišlo mi to jako dobrý nápad a zázemí pro rodinu. Museli jsme to přežít. Chtěl jsem pro svou partnerku a naše vlčata jen to nejlepší. Vypadala, že to odmítne a přeci jen bude chtít zůstat v našem úkrytu, ale nakonec mi to s pohledem do očí odsouhlasila. Poměrně jsem si oddechl.
„Víš, nechci vypadat jako srab. Ale přijde mi to jako mnohem bezpečnější zázemí, víš?“ Hlesl jsem a pohlédl jsem na její bříško. Rozzářil jsem se. „Vypadá to, že ani jeden z nás nezklamal!“ Vyjekl jsem nadšeně a poskočil jsem. Následně jsem jí oblízl ucho a vykročil jsem energeticky s ní. Až pak jsem si uvědomil, že to asi nepůjde tak rychle, jak jsem si myslel a tempo srovnal se svou partnerkou a šel po jejím boku. Povšiml jsem si, že už nejspíš nemůže jít úplně tak ladně a dělat takové kraviny, co vždy.

// Přímořské pláně

// Pardon, ale už nebudu reagovat na předchozí hru, asi by to nemělo cenu :))

Asi jsem se hodně zamyslel, protože jsem náhle vypustil okolní svět. Byl jsem tak zaobraný svými myšlenky, že jsem neposlouchal, o čem se vlci baví a co vůbec dělají. A když jsem se vzpamatoval, už tu zbyla jen Haruhi. Můj pohled byl náhle zmatený. „Eh?“ Vyrazil jsem ze sebe. Byla to jediná reakce, kterou jsem ze sebe stihl vyloudit. Podíval jsem se na Har a jemně do ní šťouchl. „Omlouvám se, zamyslel jsem se,“ omluvil jsem se a zavrtěl hlavou. „Kam to zmizeli?“ Zeptal jsem se zmateně a protáhl jsem se. Na svých dlouhých nohou jsem se již cítil nějak vrávoravě, ale co na tom. Hlavní bylo, že jsem stál a byl s Haru.
„Víš… Napadlo mě… Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel a vlastně mi to ani nedošlo, když jsme dělali úkryt, ale nemyslíš si, že by pro naše vlčata nebylo lepší něco bezpečnějšího?“ Zeptal jsem se. Ano, již zase mě znejistěly moje úvahy. Prostě jsem si nebyl jistý sám sebou. „Přeci jen, budeme uprostřed lesa, sami, já budu každou chvíli odbíhat lovit a… Co kdyby tě něco ohrozilo? Neměl by tebe a vlčata kdo ochránit. Napadlo mě… Napadlo mě, že by možná pro nás byla lepší smečka, víš? Bude okolo nás pousta vlků, která nedovolí, aby na smečkové území někdo vstoupil, natož tak aby se cokoliv přiblížilo k našim potomkům. Rozumíš mi, co se ti snažím říct, doufám?“ Zeptal jsem se nejistě.

Musel jsem se ironicky ušklíbnout, když Haruhi pověděla, že my vlci se bojíme víc, než ženský. Každopádně jsem to nechal být, na tohle téma jsem se nijak nehodlal bavit. Ještě by tu vznikla zbytečná rivalita a o to jsem opravdu nestál. Ačkoliv jsem pochyboval, že by se pár před námi nechal nějak snadno rozhořčit.
Haru se začala radovat, že vlčata určitě mít budeme, pobíhala okolo nás a očividně dostala hravou náladu. Pověděla, že má radost z toho, že jsme je potkali, že jsou fajn. Usmál jsem se a pokýval jsem souhlasně hlavou, jelikož jsem jí přisvědčoval, že má pravdu. Na to oni jednohlasně odvětili, že my jsme fajn. Vděčně jsem se na ně usmál. „Víte, kdybyste vy nebyly fajn, nebyli bychom my. Tedy aspoň já. Takže si vlastně nemáme co vyčítat,“ zazubil jsem se
Ohnivé jezero? Zopakoval jsem si sám pro sebe a poslouchal, co si o něm povídají, přičemž jsem se nad tím sám zamyslel. „No už i dle názvu bych si troufal říci, že zrovna ledové nebude,“ odvětil jsem pobaveně a pozoroval jsem, jak se Haru povaluje v trávě, přičemž jsem přemýšlel, zda se mi do vody chce, nebo ne. Když jsem ovšem vzhlédl, povšiml jsem si, že se nebe nějak zatahuje. Zamračil jsem se. „Myslím, že místo vodní plochy bychom měli hledat místo, kde se ukryjeme před deštěm,“ podotkl jsem poté a na jejich téma ohledně vlčat už jsem nijak nereagoval. Oplatil jsem Morfeovi pohled a vyčkával, zda se schválí můj návrh, nebo přeci jen budou chtít jít do vody. Čehož bych se samozřejmě neúčastnil.

// Omluva za krátkost, ale popadla mě lenost a jsem ráda, že jsem se vůbec donutila napsat :D

Haruhi popsala náš úkryt a dovolila si i narážku na mě ohledně mušlí, které jsem s oblibou prostě říkal „kamínek z moře“. Prostě mi pojmenování „mušle“ přišlo zvláštní. Doufal jsem ovšem, že se někdy objeví vlk, který je na tom podobně jako já a mušli prostě také nikdy neviděl a neví název tohoto podivuhodného kamínku vyplaveného mořem. Zazubil jsem se na ni a nijak to nekomentoval, protže od ní přišla námitka, že jí se oheň líbí a že tuto magii má také. No právě, jak říkám, běžná magie, dovolil jsem si ještě namítnout ve své hlavě, ovšem více mě zajímalo téma ohledně magie země, protože s touhle jsem vážně ještě neměl takovou čest.
Následně má drahá partnerka začala popisovat, které magie to vlastně všechno má a abych pravdu řekl, i já jsem netušil, že je takou mocnou vlastnitelkou magií. A začal jsem se stydět, že vládnu jedné jediné magii, což byla má přirozená, ale co už se dalo dělat. Hold jsem neměl štěstí na hledání kamínku, abych mohl jít obchodovat za Smrtí, za kterou by se mi stejně určitě nechtělo jít. Pak jsem před námi zahlédl toho černého vlka, co vypadal fakt nebezpečně a sám jsem stáhl uši dozadu, naježil srst a celý se napnul. Koutkem rudého oka jsem postřehl, že Morfeus je na tom podobně, ale pak mi poměrně rychle došlo, že je to dílo Haruhi a její iluzionistické magie. Polevil jsem a oddechl si, přičemž jsem zavrtěl hlavou. Na Morfovu otázku jsem naopak přikývl, že jsem ho také viděl, aby věděl, že neblázní a tohle se mu opravdu nezdálo.
A pak sem přišlo to téma, co už mám na talíři nějaký ten pátek každý den. Ale stejně bylo krásné, jak o tom teď mluvila, ačkoliv jsem se zatvářil krátce nervózně. Pořád jsem o sobě totiž pochyboval, navíc dřív u mě byla vlčata úplně v tabu a teď… Teď mělo nastat období, kdy jsem se měl starat o své vlastní. Morfeuse to zjevně také dost překvapilo, čemuž jsem se nedivil. Mě by taky nějaký ten rok spadla čelist na zem a pravděpodobně bych začal utíkat, jak nejrychleji by to šlo. Nejspíš na mě bylo vidět, že skrze tohle téma mám rozporuplné pocity a rozhodně si nejsem tak jistý, jako má partnerka, ale chtěl jsem to překonat. Hrozně moc rád jsem překonával sám sebe. „Ehm, nevíme to jistě,“ ozval jsem se na vlkovu otázku. „Ale děkujeme,“ dodal jsem na jeho gratulaci.
Neyteri ovšem vypadala, že jí tohle téma cizí není. Já nevím, ale asi jsem měl radost, protože Haruhi se teď měla s kým o tom bavit. A to bylo fajn, určitě pro nás oba. Na Haruhinu otázku překvapivě odpověděla, že by vlčata také chtěla, ale že to samozřejmě nezáleží jen na ní. Podíval jsem se na Morfeuse. Byl mi povahově poměrně podobný a podle toho, jak na tohle téma reagoval, jsem tušil, že to s ním nebude lehké. I se mnou by to v minulosti nebylo lehké. Zeptat se mě v minulosti, zda bych nechtěl vlčata, vysmál bych se dotyčnému do obličeje.
„Tak pak vám tedy také přeji mnoho štěstí do budoucna,“ popřál jsem jim upřímně. Společnost byla víc fajn, než jsem si myslel. Už jsem úplně zapomněl, jaké to je.

// Za případné chyby se omlouvám, psané na rychlo

Po otázce Haru jsem se ušklíbl. „Abych pravdu řekl, tak ani ne,“ pověděl jsem. Nemyslel jsem to samozřejmě nijak zle, ale vždy jsem měl slabost pro vlčice, což asi snad jako každý normální vlk. Samozřejmě, že jsem se s vlky dokázal bavit, ale to až poslední dobou. V minulosti jsem je bral jako konkurenty a nijak jsem se s nimi bavit nemusel. Co jsem byl s Haruhi, ledy se probořily a já bych schopen se bavit s Naxtherem. To byl asi taky za celou dobu jediný vlk, se kterým jsem se potkal a nějak jsem se s ním bavil. Když pak pověděla, že se máme moc rádi, s úsměvem jsem se na ni otočil a přejel jí čumákem po tom jejím. Nechal jsem jí poté mluvit, protože já osobně nebyl tak ukecaný, jak ona a popravdě jsem ani právě nevěděl, jak se do hovoru vložit.
Až následně se začali bavit o magiích. „Nepřijde mi nějak výjimečná,“ odvětil jsem ohledně své magie skromně, ačkoliv jsem byl velice rád, že jsem se s ní naučil a porozuměl jí. Několik let mi to dělalo problémy a upřímně, ještě nedávno jsem měl problém, když jsem se nahněval, ale tohle snad už bylo za mnou. Podíval jsem se do očí Morfeuse, které naznačovaly magii myšlenek. Tahle magie mi vždy přišla zákeřná, obzvlášť, když já jsem své myšlenky neuměl příliš dobře krotit. A s magií země jsem ještě neviděl někoho, kdo by s ní uměl dobře zacházet, takže jsem netušil, čeho je schopná. Mlčky jsem poslouchal jejich rozhovor, dokud se Morfeus neotočil s nějakou otázkou.
Přikývl jsem, že mi tak říkat smí a následně jsem se posadil. „Haru polehávala na pokraji Vlčího jezera. Byla opuštěná a zřejmě i dost smutná. Přišla mi tajemná… Skrze ty jizvy, nádherné oči a nejkrásnější kožich na celé Gallirei. Tak jsem za ní šel, původně pouze v plánu ji dělat společnost. No, měla to být chvilková záležitost, že ji rozveselím, ovšem společnost jí dělám do dnes… Upřímně toho nelituji,“ sdělil jsem jim náš příběh s mírným úsměvem.
Od Neyteri přišla zase otázka, co nás donutilo k myšlence, že se někde usadíme. Tuhle otázku jsem následně chtěl nechat na Haruhi, protože jsem věděl, že ona jim to sdělí velice ráda. Mohla by si o tom zřejmě povídat celé hodiny. Třeba si s nimi o tomhle popovídá mnohem lépe, než se mnou, kdo ví? Přece jen s vlkem stejného pohlaví si bude v tomhle pravděpodobně rozumět více.

Haruhi na tu světlou vlčici ihned začala řvát, že je roztomilá, přičemž kolem ní skákala a obíhala si ji. Trochu jsem znervózněl, protože ne každému vlku by tohle bylo příjemné, proto jsem byl taky opět mírně napnutý, kdyby náhodou. Pak se Haruhi začala ptát na tu jizvu, co měl Morfeus, přičemž položila otázku mě. „Jistě,“ přikývl jsem bezvýrazně. Přeci jenom se jaksi kochala jizvou cizího. Nemohl jsem z toho být tak nadšený, jako ona, to bylo snad nad míru jasné.
Bylo mi jasné, že se k té jizvě nejspíš pájí nějaká bolestná minulost a že to Haruhi nebude chtít říct jen tak na potkání. Sama by to měla vědět, ale asi si to neuvědomila. Ještě chvilku trvalo, než Haruhi přestala pokládat otázky a vůbec, než přestala mluvit. To mi položila hlavu na hřbet. Ohlédl jsem se na ni a mírně se usmál. Ti dva ale na ni nereagovali nijak zle. Bylo to super, byl jsem i rád, že jsme narazili na vlky, co byli bezproblémový a dalo se s nimi normálně bavit. Kdy jsem se naposledy bavil s jiným vlkem, než Haruhi? Zeptal jsem se sám sebe. Morfeus poděkoval, a že prý vypadáme také jako spokojený pár. S díkem v rudých očích jsem přikývl.
Na otázku, jak jsou spolu dlouho, odvětil, že tak půl roku, přičemž vlčice odvětila, že možná i déle a odpověděla Haruhi i na její pochvaly. A Morfeus se zeptal, jak dlouho jsme spolu my. „Rok a pár měsíců,“ odpověděl jsem a znovu se podíval na svou milou, abych se ujistil ve svém tvrzení. Na to vlk přistoupil k Haruhi blíže s údivem, že má fialové oči. Trochu jsem se zarazil, ale když jsem si to tak uvědomil, vlastně jsem také jiného vlka s fialovými kukadly neviděl. Na poznámku vůči mým očím jsem jen s krátkým úsměvem přikývl, protože ohnivé nebyly nijak výjimečné.
Začala mluvit i Neyteri. Tak se přeci jen odvázala, napadlo mě. Povídala, že nemohli na nikoho narazit, ani na smečku. Zamyšleně jsem se zamračil. „My jsme si teď dlouhou dobu zařizovali domov. Ale je pravda, že jižněji mnoho vlků není. Na severu jich ovšem byla vždy spousta. A o smečkách nevím už vůbec,“ pověděl jsem a podíval se opět na Haruhi. „Víš o nějaké, Haru?“ Zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že viděl,“ odvětil jsem na její otázku o mnoho klidněji, než ona položila svou otázku. Samozřejmě, tehdy jsem naštvaný byl a to dost, protože v té situaci se mohlo mé družce cokoliv stát a její sestra si to tak nějak neuvědomovala, ale tohle jsem již uzavřel za hotovou věc. Nehrabal jsem se v tom zbytečně, nemělo to cenu. Co se stalo, stalo se. „Jinak nemohu posoudit, jestli se změnila,“ pověděl jsem a pozoroval, jak jásá skrze ta vlčata. S úsměvem jsem zavrtěl hlavou. Tohle téma už asi budu mít na talíři každý den, dokud ti malý prcci nebudou na světě, tím jsem si byl jistý.
Pozoroval jsem, jak běží přímo na ten kámen a už jsem otevíral tlamu, abych na ni zařval, když v tom vyskočila. Mohu upřímně říci, že se mi sevřelo srdce strachem, protože to vypadalo, jako kdyby běžela přímo do něj. Nebylo by hezké, kdyby do něj napálila. Vrátila se ke mně a já si ji prohlédl. „Polekal jsem se,“ pověděl jsem jí upřímně a oblízl jsem jí čumák. Poté pověděla, že by se s někým ráda seznámila a mám někoho najít. Pozvedl jsem hlavu. Jak mám asi… Než mě to vůbec stačilo proběhnout hlavou, mé rudé oči zahlédly blížícího se vlka směrem k nám. Udělal jsem krok před mou družku a stáhl uši k hlavě. Šel totiž poněkud sebevědomě a na mě právě spadal post ochranáře, ačkoliv jsem vůbec nevěděl, zda bych proti němu měl šanci. Každopádně se opodál zastavil a pozdravil. Zastříhal jsem tedy ušima a uvolnil se, obzvlášť když jsem si uvědomil, že je s ním ještě drobná vlčice.
Oba jsem je sjel pohledem a podíval jsem se vlčici do očí zrovna ve chvíli, kdy ona mě. Natlačila se k tomu tmavému vlkovi, takže už mi tak nějak bylo jasné, že jsou partnery. Ohlédl jsem se na Haruhi a zpět na ně, když vlčice začala mluvit. Představila se jako Neyteri a svého partnera pod jménem Morfeus. Zdála se mi ovšem nějaká nervózní. „Těší mě, Neyteri,“ kývl jsem na ni hlavou. „A Morfeusi,“ pohlédl jsem na něj. Couvl jsem zpět k Haru. „Jsem Sayap a tohle má druhá polovička, Haruhi,“ představil jsem nás poklidným tónem. Celou dobu jsem měl tenhle klidný tón, i výraz. Bez projevu nějaké emoce. Jen když jsem představoval Haru, šel tam slyšet záchvěj obdivu.

// Mušličková pláž

Pokýval jsem souhlasně hlavou. „Ano, nebylo to od ní zrovna fér, tohle přehnané jednání, ale stalo se. Ne každý má každý den suprovej. Víš, že i my dva někdy máme den blbec,“ odvětil jsem a chvilku klusal dál bez ní, protože se někde zdržela, ale než jsem si toho všiml, tak už mě zase doběhla a srovnala se mnou krok. Podíval jsem se na ni, když se zasmála a pověděla, že je velké bříško roztomilé a jiné věci okrem toho.
Ušklíbl jsem se. „Myslíš, že jsem se s tím už nesrovnal? Vím, co mě čeká,“ usmál jsem se. „Aspoň se už konečně za těch pár let naučím zodpovědnosti. Taková životní lekce nikomu neuškodí. Myslím si, že to bude fajn,“ pověděl jsem poklidně. Náhle ovšem zrychlila, tudíž jsem se rozeběhl rychle za ní. Makal jsem, co nejvíce to šlo, abych ji dohnal a skutečně se mi to pomalu, ale jistě dařilo. Dalo mi to ale pěkně zabrat, samozřejmě. Běželi jsme po nějaké dlouhé louce, spíše pláni. Když jsem běžel podél jejího boku, začal jsem zvolňovat, dokud jsem neběžel pouze pomalu a klidně. Ovšem nepřešel jsem do klusu. Neběžel jsem ale ani dál, spíš začal pomalu zatáčet a dělat velký oblouk. Až pak jsem zvolnil do klusu, z klusu do kroku a podíval se na Har, kterou jsem obdaroval úsměvem.

// Vrbový lesík

Po otázce, jak to vidím do budoucna, jsem zpomalil a pohlédl na ni. Poté jsem zase pohled rudých očí přesunul před sebe. „Momentálně chci, aby ses bavila. Nejen se mnou,“ odvětil jsem a pokračoval dál, přičemž jsem zasněně pozoroval moře a ťapal v měkkém písku po pláži. „Měli bychom se usmířit s tvou sestrou, nemyslíš?“ Zeptal jsem se a pohlédl jí do očí. Vlčata by přeci jen možná ocenila moudrou tetu, jakou by mohla být Scarita. Ale naposledy jsme se příliš nepohodli a mě i poměrně mrzelo, že se s ní Haru pohádala. Potřebovala by určitě rodinnou podporu a radu sestry. Pochyboval jsem, že Anakhi by byl zrovna tím pravým, co by jí nějakou tu radu dal. Ale taky bude fajn, že vlčata budou mít střeleného strýce. Jen jsem se obával, aby nechytla tu jeho řeč.
„Jinak samozřejmě chci, aby ses pobavila s kámoši, či si našla i jiné. Aby ses odreagovala a užila si před tou velkou zodpovědností, dokud můžeš. Protože nadejde den, kdy budeš mít bříško jako balvan a budeš se sotva valit,“ popíchl jsem ji šťouchnutím do boku a zazubil se, přičemž jsem klusal dál. Nevěděl jsem, kam, ale prostě jsem běžel rovnou za čumákem. Však ona něco snad po cestě navrhne.

// Středozemní pláň

Pousmál jsem se. „To také. Ale budeme to tam mít ještě pohodlnější a měkčí,“ objasnil jsem jí záměr s tou trávou. Přeci jen ležet jen na té kožešině by nebyl takový komfort, nebylo by to zrovna nejměkčí a tak. Sledoval jsem, jakou má má drahá družka radost, bylo to skoro až neuvěřitelné. Doufal jsem, že aspoň trochu jsem svou roli budoucího otce zvládl tím, že jsem nám z poloviny zajistil úkryt. Z poloviny na tom měla podíl ona, že ano.
Nakonec si úkryt prohlédla a mě obdarovala oblíznutím na čumák. Usmál jsem se na ni a na její návrh jsem přikývl. „Ale květiny rychle uvadnou,“ namítl jsem mírně, když jsem se nad tím později zamyslel. Každopádně radost jsem jí kazit nechtěl, takže jsem samozřejmě s jejím návrhem souhlasil. Proč by ne, aspoň nějak zabijeme čas.
Nakonec si vzala tu mušli a zmizela v kmenu stromu, tedy v našem úkrytu. Já jsem ještě zůstal stát před úkrytem a rozhlédl jsem se. Naposledy jsem nasál okolní pachy a následně jsem zaplul do úkrytu. Soukromí jsme měli.

// Vrbové doupě

// Tajemná louka

Když jsme dorazili do lesíku, který jsem si s oblibou začal přivlastňovat, hlavně jej nazývat naším novým domovem, tak jsem kožešinu opatrně pustil. Počkal jsem, až mě má družka napodobí a poté jsem nechal vedle kožešiny vzplát oheň, aby uschla co nejdříve. Zároveň jsem ovšem hlídal, aby byl dost daleko, aby nám místo uschnutí ihned neshořela.
„Fajn, to by bylo,“ hlesl jsem a podíval jsem se k našemu úkrytu. Celý ten strom jsem obešel dokola a rudýma očima si jej prohlédl. Byl jsem s ním poměrně spokojený. Ještě to samozřejmě chtělo pár úprav, ale věděl jsem, že tady to s Haru zvládneme bez větších potíží. Do stromu by nemělo zatékat, jen jsem měl trochu obavy z větších vánic v zimě. Nerad bych, aby naše vlčata spala na sněhu. Když jsem strom obešel, pohlédl jsem na svůj oheň. Trochu jsem jej umírnil, protože se mírně zvětšil, ale nešlo o nic nebezpečného, navíc jsem to měl plně pod kontrolou. Přišlo mi fajn, že už si se svou magií rozumím a jsem si s ní stoprocentně jistý.
Následně jsem zase někam odklusal, vypadalo to, jako kdybych najednou začal být až moc aktivní, protože jsem toho dělal poměrně dost. Dorazil jsem k velkému trsu trávy, po které jsem nechal sjet opravdu rychlý plamen ohně. Bylo to tak rychlé, že tráva stihla jen zhnědnout, ale, hlavně to, o co mi šlo, uschnout. Chytl jsem velkou část trsu do zubů a vyrval jej. Následně jsem to zopakoval i u zbylé uschlé trávy a položil na stejné místo. To jsem následně vzal do tlamy a vrátil se k úkrytu. A do něj jsem to vložil.
Tuhle akci jsem zopakoval hned třikrát. U toho jsem stále stíhal hlídat oheň u kožešiny. A také jsem kontroloval mou družku. V konečné fázi byla v našem úkrytu podestýlka uschlé trávy. A kožešina byla také pěkně uschlá, jelikož než jsem zařídil tu trávu, trochu to trvalo. Takže jsem ji chytl a odnesl do úkrytu sám, protože jak byla suchá, byla i lehká. Oheň jsem nechal zhasnout.
„Tak. A teď si to uprav podle svého a nezapomeň na mušličku,“ pověděl jsem s úsměvem Haruhi.

Vypadalo to, že svým skokem do vody jsem ji poměrně překvapil, což jsem se jí nedivil, protože jsem vlastně překonal sám sebe. Jo a zvedlo mi to sebevědomí, jen tak mimochodem. A ano, i tohle mi k tomu stačilo. Pak jsem ovšem z vody vylétl jak drak a běžel jsem se někam schovat. Ze svého úkrytu jsem pozoroval, jak družka zmateně vybíhá ven z vody a rozhlíží se, překvapena, kam jsem to zmizel. Sám pro sebe jsem se pousmál. Už se ke mně blížila a já si myslel, že mě najde. Teď jsem ovšem přemýšlel, jestli si mě opravdu nevšimla, nebo to jenom dělá, protože byla opravdu blízko a nevypadalo to, že by mě nějak postřehla. Samozřejmě, že jsem neodolal. Ze křoví jsem vyskočil přímo před ni. „Baf!“ Štěkl jsem a vrtěl jsem nadšeně ocasem v hravém postoji. Sledoval jsem ji s jiskřičkami v rudých očí a skočil jsem z jedné strany na druhou.
Pak jsem se rozeběhl k té mršině, která obsahovala naši kožešinu. Chytl jsem ji do zubů a začal s sebou energeticky trhat, kožešinou jsem škubal, až se mi pomalu, ale jistě dařilo to, o co nám šlo. Už jsem tak nějak chtěl vyřešit náš úkryt. Na hrátky bude času dost, ale ta kožešina nám tu prostě shnít nemohla. Koutkem oka jsem se na družku podíval, jako bych se ptal, jestli mi pomůže. Samozřejmě, zvládl bych to nějak bez ní, ale stálo by mě to spoustu sil a námahy. Ve dvou se přeci jen táhlo všechno lépe.

// Omluva za krátkost, není čas a nenapadá mě, co psát