Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Storm si z kamzíka sotva ukousl, nad čímž jsem zavrtěl hlavou a vstal. Oklepal jsem se a usmál jsem se vděčně na našeho alfu, když mi pogratuloval. „Díky,“ odvětil jsem a pozoroval jeho odchod. Rozhlédl jsem se, když tu najednou jsem pod sebou zahlédl pohyb. A pro můj opravdu velký údiv jsem uviděl, jak si to štráduje ven Art, náš jediný synáček. Stoupl jsem si před něj a překvapeně jsem pohlédl na Haruhi. Bylo pro mě velkým šokem, že naši potomci už vidí a dokonce tady Art chodí jako rozený mistr. Musel jsem se z tohoto zjištění vzpamatovat a ujistit se, že se mi to nezdá. Vzhlédl jsem na Haruhi, když na mě promluvila a usmál jsem se.
Stále jsem naši rodinku pozoroval a pak jsem si vzpomněl na to, že by se Haruhi měla jít hned najíst a napít, dokud se vlčata nedrží u ní. „Haru, běž se občerstvit, musíš nabrat sílu a živiny pro prcky,“ pověděl jsem jí a pohodil hlavou k Artovi. „Dám na ně pozor,“ pověděl jsem jí, snažíc se v hlase nedávat najevo, že tímhle už si zase tolik jistý nejsem. Pokud se mělo jednat o mé první hlídání vlčat, popadala mě poměrně nervozita. Co když něco pokazím a některému z nich ublížím? Napadlo mě a jen tak tak jsem ovládl paniku. Nakonec jsem přeci jen přešel k Artovi a čumákem jsem jej jemně navedl zase zpět do jeskyně.

// Vyhlídka

Vláčel jsem za sebou ulovenou kořist v podobě kamzíka až do smečkového lesa, který se mi stal novým domovem. Věděl jsem, že se masa nemohu ani dotknout. Bylo to pro ostatní a hlavně pro Haruhi. Mě nedělalo problém si jít něco ulovit. Kamzík nebyl zrovna největší pro tak početný počet vlků, takže když jeden nebude jíst, tím lépe. Nedělalo mi problém být nějakou dobu o hladu, ačkoliv byla pravda, že krev, která se mi držela v tlamě, mi tvořila zároveň mnoho slin v tlamě a já každou chvíli musel polknout.
Chvíli jsem si nebyl jistý, jestli jdu správně, jelikož jsem to zde tolik neznal, ale nakonec jsem zahlédl mezi stromy úkryt a před ním Storma, Naomi, Ann a Coffina. Na chvíli jsem se zastavil, abych nabral síly a poté chytil kamzíka zase na nohu a dovláčel jej k nim. Narovnal jsem se a olízl si krev ze zubů, přičemž jsem od kořisti ustoupil. Pohlédl jsem na přítomné. „Měli byste mu dát najíst,“ podotkl jsem na účet Coffina, ovšem nemyslel jsem to kupodivu zle. Samozřejmě, že mi při odchodu na lov neuniklo jeho zavrčení, ale nehodlal jsem se rozčilovat, či se nechat vyprovokovat od mladšího. Spíše odrostlého vlčete. Možná to bylo i z toho důvodu, že jsem sám byl novopečeným otcem a o vlčata se momentálně staral, ale taky to neznamenalo, že bych naznačoval, že je Coffin nějaký prcek. Jen nešlo přehlédnout jeho žebra. „Ehm, najezte se všichni, samozřejmě, ale poprosil bych, aby něco zbylo pro Haruhi,“ požádal jsem je a starostlivě jsem se podíval k úkrytu. Nakonec jsem od kořisti odešel a nahlédl do něj. Naskytl se mi pohled na roztomile spící rodinku. Mé srdce opět zněžnělo. Ulehnul jsem u vchodu a počkal, až se všichni najedí, abych zbytek mohl donést své družce.

// Borůvkový les

Už ze smečkového lesa jsem tenhle vrcholek viděl. Rozhodl jsem se jít k němu, protože se mi to zdála jako dobrá partie na lov. Kopec mi sice dělal trochu problémy s dechem, ale vzhledem k tomu, že jsem byl v dobré kondici, to nebylo nic, co bych nezvládal. Pokračoval jsem takovým tempem, abych šetřil síly na lov. Každou chvíli jsem zastavil, abych zavětřil a rudýma očima vyhledal cokoliv žijícího. Po cestě jsem jednou uslyšel šustnutí. Nestihl jsem zareagovat, když ze křovisek vyskočil kamzík a běžel pryč, ještě výš do lesa. Rozklusal jsem se za ním, ne za záminkou, abych ulovil zrovna jeho. Ale pod zamíňkou vystopování jeho stáda. Podle jeho pachu jsem pokračoval dál, až jsem narazil na poměrně skalnatou oblast. Hlavu jsem měl zvednutou co nejvýše, abych dobře viděl mezi jednotlivé balvany. A pak jsem zahlédl pohyb.
Byl jsem si jistý, že to je to, co hledám. Má stopovaná kořist. Skrčil jsem se a skryl za jedním z balvanů. Proplétal jsem se tiše a soustředěně uličkami mezi nimi a neustále používal čenich, abych nešel špatně. Našlapoval jsem opatrně a díval si pod nohy, abych náhodou nedrcl do jednoho z uvolněných kamenů, které se zde povalovaly, a nevznikl tím hluk, kterým bych kořist vyplašil. Už jsem se přiblížil k jednomu rohu velkého balvanu a koutkem oka jsem zahlédl hnědou postavu kamzíka. Couvl jsem zpět za roh, aby si mě nevšiml a balvan si znovu obešel. Vyskočil jsem na něj a využil překvapení napjatého zvířete, který sice zaregistroval predátora v mé podobě, ale nestihl se vzpamatovat. Zazmatkoval, protože nevěděl, z jaké stany přijdu. A já na něj skočil ze shora.
Využil jsem absolutního momentu překvapení a zvíře srazil k zemi. Sice jsem se z něho skulil, což v plánu nebylo a zvíře už si pod sebe skládalo nohy, aby se zvedlo, ale nestihlo to. Odrazil jsem se zadními běhy a vystartoval po jeho hrdle, do kterého jsem se okamžitě zakousl. Kořist s sebou cukala a ještě se snažila vstát, ale zapřel jsem se, aby se jí to nepovedlo. Cítil jsem, jak mi krev lpí na jazyku a zubech. Jak mi stéká po hlavě. A pak se kamzík vyvrátil do strany a v tu chvíli jsem jej pustil, aby mě nestáhl s sebou. Vítězně jsem se ušklíbl, chytl zvíře za zadní nohu a začal jej táhnout domů.

//Borůvkový les

Na Haruhi šla vidět únava čím dál více. Hlídala naše mrňousky a pak odsouhlasila, že by si něco dala. Musel jsem to tady poznat, podívat se po okolí a zjistit, kam budu chodit lovit, protože jsem tušil, že budu chodit dost často. Takže to chtělo najít nějaké úrodné místo na zvířata. Logicky jsem usoudil, že to bude na nerušených, travnatých místech. Vypadalo to, že se družka uchyluje ke spánku, aby nabrala sílu. Stihla dokonce už i pokárat Arta za to, že svou sestru vytlačoval od struku. Musel jsem se usmát.
„Tak si odpočiň,“ pošeptal jsem družce do ucha, které jsem jí oblízl. Sklonil jsem se k našim potomkům a všechny je přejel rudýma očima. Zdáli se být v pořádku, tak jsem se otočil ke vchodu jeskyně. Viděl jsem, že venku se řeší stále sejná situace jménem Coffin. „Jdu něco ulovit,“ ohlásil jsem Stormovi a rozeběhl se kdo ví kam.

// Vyhlídka

Všichni naši potomci se přisály k matčiným strukům a pili s takovou vervou, že jsem si byl jistý, že se nemusíme strachovat o to, že by některé z nich strádalo. Jedna vlčice byla o krapet drobnější, než Art a Litai, ale nebylo to nic hrozného. Moc jsem se v tom tedy nevyznal, ale byl jsem si tím jistý. Pozoroval jsem je, jako kdybych se vzpamatovával a s touhle realitou srovnával. Haruhi se nad nimi rozplývala, ale musela být hrozně unavená. Šlo na ní vidět, že je teď přecitlivělá, ale zjevně to bylo z té radosti. Já pociťoval to samé a zároveň i úlevu, že to dobře dopadlo a já mohl být u narození svých potomků a splnění velkého přání mé družky, která měla mé srdce naprosto ve svých tlapách. Jako jediná.
Po olíznutí čenichu přišla slova díků. Pousmál jsem se. „Jsem rád, že jsem to pro tebe mohl udělat. Teď si budeme plně užívat tyhle uzlíčky radostí a starostí,“ pověděl jsem a olíznul jí na oplátku čenich také. Přišlo na pojmenování zbytku vlčat. S Artem jsem počítal, ten měl jméno jasné dřív, než se dostal na svět. Byl šedý po matce a neměl nějak zvlášť moc odznaků, což mě překvapovalo, ale o to víc byl krásnější. A navíc to byl můj jediný syn. Musel jsem ho považovat za dokonalého. Samozřejmě, že jeho sestry také, ale snad všichni víme, jak to mají samci se svými syny. Přikývl jsem tedy nadšeně na návrh jména a nadšeně se zazubil, když odsouhlasila jméno dcerky, které jsem navrhl. A můj pohled spočinul na posledním uzlíčkovi, na té nejmenší. Jak Haruhi řekla, něco vznešeného… Než jsem se stihl zamyslet, byla pokřtěna i ona. „Inaya,“ zopakoval jsem sám pro sebe, abych zjistil, jak to zní ode mě a jak jménu chutná mému jazyku. A zalíbilo se mi. Vstal jsem. „Dobře, tak tedy Art, Inaya a Litai,“ pověděl jsem, vrtíce ocasem.
Pohlédl jsem na Haru, mou princeznu. Celou jsem ji sjel pohledem. Bříško ještě měla nafouklé, nejspíš ještě pár hodin potrvá, než jí splaskne. Ovšem tušil jsem, že teď by se měla najíst. „Co kdybych ti šel něco ulovit? Potřebují co nejvíce živin a ty taky,“ navrhnul jsem a protáhl své atletické tělo.

Ann, která seděla u Haruhi po dobu mé přítomnosti se zvedla a odebrala se k odchodu. Bylo od ní hezké, že s mou družkou byla. Aspoň nemusela být sama. Navíc jsem si u ní udělal velké plus a tušil jsem, že s ní budeme vycházet dobře. Ačkoliv to nezáleželo jen na nás, ale ona vypadala, že s ní nebudou žádné problémy. Pokynul jsem na ni hlavou. „Děkuji,“ pověděl jsem jí, než odešla a poté jsem se jal uklidňování partnerky. Ta dle jejích slov byla ráda, že jsem to stihnul. „Taky jsem rád. Bál jsem se, že to nestihnu… A o tebe,“ pověděl jsem a pak jsem se prohlédl. Zamračil jsem se. „Rozsekal jsem se v borůvčí,“ pověděl jsem jí pak pobaveně, čímž jsem zakrýval svou nervozitu. Chtěl jsem ještě dodat, že něž maličcí rozlepí očka, ta se snad do té doby stihnu umýt, ale výraz mé partnerky se stáhl bolestí a já se neubránil cuknutí, jako bych jí snad chtěl nějak pomoct, ovšem zůstal jsem ležet naproti ní.
Nadále jsem sledoval její snažení a snažil jsem se nevnímat to, jak se mi stahuje srdce úzkostí. Pozorovat ji, jak se tu skoro zmítá v křečích, pro mě rozhodně nebylo jednoduché a nejhorší na tom bylo, že bych jí rád nějak ulevil, ale nevěděl jsem, jak a tušil jsem, že ani nemohu a to nebylo zrovna příjemné. Náhle vyštěkla a pověděla, že se bojí. Viděl jsem to na ní. I já se bál. Pošoupl jsem k ní čumák a olízl ten její. „Bude to v pořádku,“ pověděl jsem jí konejšivě a pohlédl na její tlapku, která překrývala tu mou. Já ji ještě překryl tu druhou, když tu náhle cosi vyhrkla. A pak dodala, že to bude jméno pro kluka, pokud nějaký bude. Nadšeně jsem přikývl. Tohle bylo perfektní jméno pro našeho synáčka.
A pak to přišlo. Haruhi trpěla čím dál víc. A na svět přišlo první vlče. Vytřeštil jsem oči a párkrát po sobě zamrkal, jestli se mi to náhodou nezdá. A následně jsem pohlédl do očí jeho matky a usmál jsem se. Šťastně. Druhému, co přicházelo na svět, se moc nechtělo. A když bylo na světě, přišlo i třetí. Bylo to náhle tak rychlé. Každopádně naši potomci byli na světě. A já poprvé byl u narození mých vlčat. A že těch vedlejších produktů muselo být sakra hodně. Jenže tohle byli ti praví. Stejně jako jejich matka.
Haruhi měla radost a já z ní. Že se jí splnilo její přání, že já překonal sám sebe, že jsou prcci očividně v pořádku. A i když to bylo zatím takové křehoučké nic, od krve a nevinné, už teď byli krásní. Hleděl jsem na ně s jakousi nevírou a štěstím zároveň. Když je začala Har opečovávat, stále jsem se od všech čtyř nemohl odtrhnout pohledem. Poté jsem se opatrně proplížil k nim a natáhl k nim hlavu. Jednu, očividně malou vlčici, jsem pošoupl k Haruhi, na jejíž břiše byly nalité struky mateřským mlékem. Nepřišoupl jsem ji ovšem úplně. Jen jsem jí pomohl, jelikož byla ze všech tří nejdál, ale všechna vlčata musela projevit, že jsou silná a zvládnou to sama. „Mohla by to být Litai,“ pověděl jsem, když jsem se od dcerky odtáhl. Podíval jsem se družce do očí a šťastně se usmál. „Zvládla jsi to!“ Zaradoval jsem se a oblízl jsem jí několikrát čenich.

Poklusával jsem po lese a očima se snažil najít cokoliv, kde by se má družka mohla schovat, aby mohla v klidu porodit. Ale čím více jsem hledal, tím víc se mě zmocňovala zoufalost, že nic nenajdu. Musí tu něco být, musí! Pomyslel jsem si naléhavě a trhnul s sebou, když jsem zaslechl vytí. Nebyla to Har. Ale bylo to vytí, které mě donutilo se otočit, ukončit hledání a vydat se zpět… Jenže jsem pročesal takový kus lesa, že jsem momentálně nevěděl kudy. Zmatkoval jsem kvůli mé drahé družce, protože jsem o ni dostal strach a zalitoval jsem, že jsem vůbec někam šel. Běhal jsem z jednoho kouta do druhého a začínal být čím dál více nervózní, že mě ani nenapadlo třeba zavětřit. A pak další vytí.
Haruhi! Alarmovalo mě moje podvědomí. Ihned jsem nabral směr za směrem, kde se vytí ozvalo. Běžel jsem, co nejrychleji to šlo. Sprintoval jsem lesem, dokud se mi do nohou nezamotal keřík borůvčí a já se nerozmázl jak širokej, tak dlouhej. Vstal jsem a podrážděně zavrčel. Neřešil jsem, že jsem od borůvek celý zamazaný, běžel jsem dál. Podle pachu jsem se orientoval. U Haruhi byli skoro všichni ze smečky. Šlo lehce poznat, kde se nacházejí, a nadával jsem si, že jsem si toho nevšiml už dřív. A cítil jsem taky pach krve. To mě snad vyděsilo ještě víc.
Přiběhl jsem k jeskyni a poplašeně jsem se rozhlédl. Naomi a Storm se věnovali Coffinovi, který vypadal, že ho někdo pěkně potrhal. Neměl jsem ovšem čas to řešit. Věnoval jsem jim rychlý pohled a pak se rozeběhl a skočil do jeskyně. Když jsem spatřil svou partnerku, sevřelo se mi srdce. „Haru!“ Vyřkl jsem poplašeně její jméno a přiklusal k ní. Sklonil hlavu a projel čumákem její srst. „To… Už…?“ Polkl jsem a podíval se jí do očí. Byly rozrušené. Narovnal jsem se. Teď jsem se musel uklidnit. Musel jsem jí být oporou, a kdybych tu panikařil, pouze bych ji rozrušoval. Ulehnul jsem na studenou zem naproti ní, můj čumák od toho jejího dělilo sotva pár centimetrů a již klidnýma očima jsem jí pohlížel do těch jejích. „Jak se cítíš?“ Zeptal jsem se tiše. Tušil jsem, že to asi není nic příjemného, ale spíš mě zajímalo, jestli jí je takhle celkově fajn. Nejspíš by nebylo dobré, kdyby jí bylo špatně tak, jak by nemělo, že ano? Byl jsem dost nervózní z toho, co přijde, ale nedal jsem to na sobě znát. Povytáhl jsem koutky do uklidňujícího úsměvu. „Zvládneš to!“ Povzbudil jsem ji.

Naomi nám popsala i vzhled naší druhé alfy. Prý se jmenuje Tailla a dle jejího popisu jsem tak nějak nabyl tušení, že jsem ji již jednou potkal. Doufám, že jsem ji nebalil, napadlo mě ihned. Raději jsem to hodil za hlavu. Haruhi mě ujistila, že vlčat sto nebude a že doufá ve tři obyvatele jejího bříška. Přikývl jsem. „To už by šlo,“ pověděl jsem úlevně. Děsila mě představa, že by tady běhalo sto capartů.
Naomi odběhla ke Stormovi a ptala se na mou otázku. Úkryt. Vydal jsem se blíže, aby nám to pak Naomi nemusela všechno tlumočit. Haruhi se mě předtím stihla zeptat, zda mi nepřipadne nabručený. „Musí mít hodně starostí a práce,“ odvětil jsem poklidně a s pochopením. I já měl starosti s Haruhi a naší nastávající rodinou. Storm naopak musel mít starosti s námi všemi. Protože jsme byli více méně také rodina. Storm povídal, že úkryt zatím není a po něčem bychom se mohli jít podívat. Přikývl jsem. Zamyslel jsem se a další rozhovor už nějak nevnímal. Probralo mě až to, jak se Haruhi svalila na zem. Vytřeštil jsem na ni starostlivě oči a chtěl začít panikařit, ona se ovšem zasmála se slovy, že něco vyvádějí. Pousmál jsem se, sklonil k ní a olízl její čumák. „Už mě tak neděs,“ šeptl jsem a zachytil pach, který jsem tu ještě necítil. Nejspíše nováček?
Později skutečně dorazila vlčice, kterou jsem již jednou viděl a ta přivedla i neznámou, že se prý jedná o zájemce o místo ve smečce. Nakonec se k nám naše smečková společnice přidala a představila se jako Ann. „Těší mě, já jsem Sayap,“ zopakoval jsem jí své jméno a poté se rozhlédl. „Pokud mě omluvíte, půjdu se teď porozhlédnout. Kdybys něco potřebovala, ozvi se,“ pověděl jsem své kulaté družce a pohlédl pak na Storma. „I ty,“ nabídl jsem jakoukoliv svou pomoc naší alfě a pak se rozklusal na detailní průzkum území. Už jednou jsem svůj talent na hledání úkrytů projevil.

Naomi teda zavelela k odchodu, tak jsme se za ní s Haruhi vydali. Šel jsem kousek za ní, abych na ni mohl dávat pozor a mít ji stále na očích. Nemohl jsem se ubránit neustálým pohledům na její obrovské břicho. Slyšel jsem, jak ztěžka dýchá a nepohybuje se vůbec tak, jak by chtěla. Zamračil jsem se, ale ťapal dál. Ona se mě zeptala, jestli se jí to břicho nezvětšilo. Pouze jsem souhlasně přikývl, že ano, jelikož Naomi začala s vyprávěním. Obeznámila nás s lesními plody, které začala hned na to pojídat. Zvídavě jsem hleděl na plody a pak se zohnul. „Můžu?“ Zeptal jsem se ještě a pak pár modrých bobulek ochutnal. Byla to zvláštní chuť, ale nebylo to špatné. Věřil jsem tomu, že za nějaký čas si na to zvyknu. Vlastně až teď jsem si všiml, že mám od toho fialové packy. Zastříhal jsem ušima. To je lepší jak Smrt, pomyslel jsem si a došlo mi, že zaostávám. Obě vlčice jsem dohnal. Naomi nám pověděla, že je tu bujný život, ale vyjmenovaných možných zvířat se mi nic moc nelíbilo. Ani s jednou tou potvorou celou rodinu nenakrmím. A Haruhi dokonce řekla, že by veverky nelovila, že by jí to trhalo srdce, u čehož se ke mně přitulila. Útěšně jsem jí olízl ucho a zaujatě pozoroval Naomi.
Dorazili jsme k útulnému jezírku, kde se prý shází celá smečka. Usmál jsem se ještě jednou vděčně na přítomného Storma. Následně jsem se zaposlouchal do historie tohoto lesa, kterou nám začala Naomi vyprávět. Zajímalo by mě, kvůli čemu se vlastně rozpadla. Ačkoliv je pravda, že jsem tady vždy cítil množství pachů. Nakonec to zakončila tím, jestli se nechceme na něco zeptat. Haru se zeptala na někoho, kdo by jí pomohl s péčí. Překvapovalo mě, že se k něčemu takovému nakonec rozhodla uchýlit. „V tom případě já bych se rád zeptal na nějaký útulný úkryt,“ vyřkl jsem svůj dotaz nakonec nahlas a pozoroval, jak se Naomi nahýbá k bříšku mé družky. Musel jsem se usmát, ačkoliv jsem byl poněkud nervózní. „No… Ehm… Vypadáš, jako kdybys jich čekala stovku,“ zamumlal jsem. Ani jsem si nepamatoval, jak vpadá březí vlčice a oproti jejím ladným křivkám tohle byl sakra rozdíl. Snad nebylo divu, že jsem z toho tak vyjevený.
Pohlédl jsem ještě na mladou vlčici. „Děkujeme ti za výklad a průvod. Tohle je nádherné místo. Jsem spokojen“ ujistil jsem ji a tázavě pohlédl na Haru, aby pověděla, co si o tom myslí ona.

// Dle mě na Faelnira nemá ani cenu čekat, protože k nám přeci jen nedorazil, ale nechám to na vás :)

// Ehm, je mi proti srsti někoho nahánět do postů a tak, ale teď je k tomu právě taková, pro někoho zřejmě nevhodná příležitost. Chci říct, že Haruhi třicátého bude rodit a tady už nějakou dobu stojí hra a asi by nebylo fajn, kdyby nám Haru začala rodit při obchůzce území, ne? :D
Takže otázka, myslíte si, že by to tu šlo trochu uspíšit? Vím, že ve smečkách často hra dlouho stojí, ale tady jde vážně o něco trochu... důležitějšího. :D

// Nejspíš je tedy řada na mě, ale jestli ne, tak mě opravte :D

Přemýšlel jsem nad tím, co že mi to Haruhi mumlala do kožíšku, ale poté jsem toho nechal. Stále jsem stál tak nějak před ní, ačkoliv se přiblížila blíže k mé hlavě, i když začínal jsem pociťovat nejistotu, když sem dorazila ještě nějaká vlčice, která mlčela. Připadám si jak nějaký zloduch, na kterého se musí seběhnout celá smečka, aby ho zadrželi. Došlo mi pobaveně, abych si zkrátil dobu čekání, kdy alfa smečky přemýšlel. Ani jsem vlastně netušil, jaké z toho mám pocity, ale s očekáváním jsem na něj hleděl, zvědav, jestli nás pošle pryč, nebo nás přijme. Z nenadání přišel úsměv, sic ne nějak obrovský, ale pro nás určitě dobré znamení, což potvrdila jeho následující slova. Jeho požadavky mi nezněly zase tak těžce a neměl jsem problém je přijmout. Přeci jen by mi nedělal problém někoho vynést v zubech, už jenom protože by narušil bezpečí nejen smečky, ale i mé partnerky a později celé rodiny. Kývl jsem hlavou, že je to samozřejmost a jemně se usmíval.
Představil se nám jako Storm. „Těší nás, Storme,“ odvětil jsem vřelým tónem, který jsem zrovna moc ve zvyku neměl, ale kromě toho, že mi málem přivodil infarkt, mi již připadal jako sympaťák, takže jsem neměl problémy se podle toho taky tak chovat. A po tom, co pověděl, že o vlčata bude také postaráno a smečka je bude chránit, vděčně jsem se na něj usmál. „Jsem ti, vlastně vám všem, moc vděčný,“ pověděl jsem skutečně upřímně a s úsměvem jsem se ohlédl na Haruhi. Musela mít dvojnásobnou radost, jako já. Dokázal jsem si představit, jaké pocity v ní právě panují.
Naomi nás přivítala a již taky vypadala přátelsky a vlídně. Spadl mi kámen ze srdce. Haru si najde další kámošky na kvokání. To je skvělé! Došlo mi zvesela a couvl jsem ke své družce, abych se o ni jemně otřel čumákem. Ucho jsem měl natočené k Naomi, která nám vyprávěla, jak to s touhle smečkou měla ona a svými slovy mě potěšila. Vypadalo to, že jsme vlčatům vybrali velmi dobrou smečku! Nabídla nám, že nás po lese provede a něco nám o něm poví. Zaujatě jsem pohlédl Haruhi do očí. „Budeš chtít jít, nebo si chceš první odpočinout?“ Zeptal jsem se jí ohleduplně. Pochopil bych, kdyby byla po cestě unavená. Během toho jsem děkovně pohlédl na Naomi, protože tahle nabídka byla milá a zajímavá.

Netrvalo dlouho a přiběhla k nám vlčice. Sice se poměrně nesla, ale už od pohledu šlo vidět, že se o alfu asi nejedná. Ovšem v jejích následujících slovech nám sdělila, že je dcera místních alf a hned na to se zavrčením položila otázku, co pohledáváme na území smečky. Chtěl jsem říct nějakou kousavou poznámku. Co bychom tu asi mohli dělat? Ale držel jsem jazyk za zuby. Svým postojem jsem ovšem naznačoval, že se tu nechystám dělat nějaké špatnosti, nebo jsem sem nepřišel škodit. Představila se, takže by zřejmě bylo slušností, kdybych nás představil také. „Ahoj. Já jsem Sayap a tohle má družka Haruhi,“ představil jsem nás. Pak šlo na mě vidět, že přemýšlím, jak zformulovat další řeč, abych mohl odpovědět na otázku.
Než jsem se ovšem stihl vzpamatovat, uslyšel jsem náhlé zacvakání zubů a vrčení. Těsně u mě. Zmateně jsem očima zakoulel do stran, a jelikož to byl náhlý reflex a popud, naježily se mi chlupy za týlem. Napnul jsem svaly, ovšem stanul na jednom místě, když jsem sám sebe v hlavě okřikl, abych zůstal stát. Pokud by se jednalo o možné ohrožení mé družky a já zbaběle uskočil, vyčítal bych si to ještě pěkně dlouho.
Zase jsem se uklidnil a pohlédl vlku, který se zviditelnil, do očí. Přišla podobná otázka. Alfa, konstatoval jsem pouze. Věděl jsem, že je čas na vybrané chování a… Podřízenost. Sklonil jsem pohled, abych nevypadal tak vyzývavě. Věděl jsem, že největší problém bude zrovna tohle. Zhluboka jsem se nadechl a opět pohlédl vlku do očí, abych nevypadal jako nezdvořák, že se u mluvení s někým nedívám upřímně do očí. Rozhodl jsem se zopakovat naše jména i pro něj. „Zdravím, já jsem Sayap, tohle má družka Haruhi,“ pověděl jsem tedy a pohledem sklouzl i na Naomi, protože odpověď na následující otázku patřila i jí. „Nepřišli jsme vám sem škodit, pouze hledáme smečku, kde bychom mohli najít útočiště,“ vysvětlil jsem a zkontroloval Haru, zda je v pořádku. Jemně jsem se na ni usmál.
„Cítili jsme vaše pachy a uznali jsme, že byste mohli být ti pravý? Má družka je březí, ale to jste si asi všimli. Došlo nám, že kdybychom zůstali sami, je malá pravděpodobnost, že bychom to s vlčaty zvládli,“ povídal jsem mírným hlasem. „Udělám pro smečku, cokoliv bude třeba, jen aby má rodina byla v bezpečí,“ zakončil jsem své povídání a polkl. Začínal jsem pociťovat nejistotu. Věděl jsem, že tenhle vlk by mi mohl pořádně vyprášit kožich, takže jsem vůči němu pociťoval respekt. Ne, že bych se vyloženě třásl strachy, ale asi tak, jako by mě vlk respektovat někoho silnějšího.

// Řeka Mahtaë

Když jsme zahnuli od řeky směrem k lesu, říkal jsem si, že je mi to zde nějaké povědomé. Nevěděl jsem to jistě, ale měl jsem pocit, že v někde v okolí je Velké vlčí. Tohle by bylo ideální místo, zavětřil jsem a vstoupil do lesa. Ohlédl jsem se za Haruhi, šla kousek za mnou. Nasál jsem okolní pachy. Bylo jich tu dost, ale zase ne tolik, že se nutně muselo jednat o smečku. Ale dle toho, jak tu pachy byly rozneseny, tak nejspíš ano. Zastavil jsem se, dokud jsme ještě byli na hranici lesa. „Tohle nejspíš smečka bude,“ odtušil jsem a pohlédl Haru do očí. Jemně jsem se na ni usmál. „Ať se bude dít cokoliv, nijak se nenamáhej, dobře? Nejsem si jistý, jak tohle bude probíhat,“ požádal jsem ji.
Tušil jsem, že o naší přítomnosti již vědí. Ale i tak jsem je chtěl upozornit, že tady nejsme náhodou, tudíž jsem zaklonil hlavu a hluboce zavyl. Aby nás náhodou nechtěli zakousnout za to, že jsme vtrhli na území smečky a ani se neohlásili. Takhle jsem jim dal sebevědomě vědět, že jsme na jejich území a že tu jsme za nějakým účelem, který není zlý. A teď už jen zbývalo vyčkávat. Ochranářsky jsem stál před svou družkou, ačkoliv zpoza mě muselo vyčnívat její kulaté bříško, které, upřímně, nešlo přehlédnout. Aspoň ne v mých kritických očích, které so potrpěly na sexy a ladných křivkách vlčic.

Jejich shledání jsem v mých očích viděl asi jako sraz dvou kvočen. Po bouřlivém přivítání, kdy se béžová divila Haruhinu bříšku, jí samozřejmě moje partnerka ihned oznámila, že čeká vlčata a malá vlčice z toho měla zjevně velkou radost. Zdá se mi to, nebo i ona z toho má větší radost, jak já? Pak o něčem neustále diskutovali a ta vlčice se mi prostě zdála jako neřízená střela. Neměl by si ji Naxther trochu krotit? Kritizoval jsem stále. Už jsem ani později nevnímal, o čem se baví. Jen jsem sledoval, že se Haruhi poměrně krotí v tom, co dělá, jinak mi bylo úplně jasné, že by se chovala úplně stejně.
Probudilo mě až oslovení Haru, která zavelela k odchodu. Udiveně jsem zamrkal a dal se do pohybu. „Měj se, Lauro,“ popřál jsem jí ze zdvořilosti a proklusal kolem ní. Dohnal jsem svou kulatou družku. Ušklíbl jsem se. Není vůbec tak sexy, s tím břichem. Poddal jsem se jejímu tempu a pokračoval.

// Borůvkový les