Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Byl jsem příliš línej číst to všechno, takže si případných neshod nevšímejte :D

Litai s mým návrhem na lov souhlasila, za což jsem byl rád. Zpětně jsem se na ni zazubil, než jsem odešel. Coffin můj návrh odmítl, což mě nijak neurazilo, ani nepotěšilo, prostě jsem zůstal naprosto neutrálním. Přišel jsem s tím nápadem i za Haruhi, protože jsem tohle všechno samozřejmě musel probírat. Začala mě vítat kníkáním a olizováním, na což jsem se začal usmívat a začal ji olizování oplácet. Nakonec lov odsouhlasila. To co pověděla, bylo pravdivé, tudíž jsem to odsouhlasil kývnutím a pak pověděla, spíše Stormovi, že se jde opláchnout. Doprovodil jsem ji pohledem a poté jsem přejel pohledem vlčata. Inaya již byla vzhůru, vyzvídala u Tailly. Art byl u Storma, se kterým si živě povídal a Litai si stále hrála s Coffinem. Povzdechl jsem si. Byli úplně všude. Naštěstí jsem tu mohl důvěřovat naprosto všem. Přeci jen, všichni jsme byli rodina.
Pozdravně jsem kývl hlavou na Faelnira, který se dal s naším synkem do řeči. Poušklíbl jsem se, Art byl poměrně opatrný, tudíž jsem byl zvědav na jeho reakci. Přišel jsem k Inaye a olízl její tvářičku. „Vyspala ses dobře?“ Optal jsem se, tu náhle se přiřítila vlčice, celá bílá, teda až na špičku ocasu, která byla černá. Ohlašovala nám, že je doma a později se představila jako Vločka. „Zdravím tě, ehm… Jsem Sayap,“ pověděl jsem, trochu smeten z rovnováhy její hyperaktivitou. Dostal jsem chuť zase zmizet. A když se mi do čumáku dostaly dva pachy, které jsem neznal, bylo to vhodnou příležitostí.
Alfy se spolu bavili a očividně měli co probírat, navíc mě znervózňovalo vědomí, že by nějaký z neznámých vlků mohl přijít blíže k vlčatům. „Skočím tam,“ oznámil jsem chraplavě a rozklusal jsem se směrem k pachům. Jak jsem je tak cítil, jeden mi byl povědomý, ale momentálně jsem vážně neměl chuť nad tím nějak přemýšlet. Prostě to byli vetřelci, nepotřeboval jsem je identifikovat. Jenže když jsem se blížil k nim a již je měl na očích, chtěl jsem se otočit a hezky se vrátit zpět. Ten vlk nebyl zrovna někdo, koho bych chtěl potkat znovu. Jen klid, je to dávno, tys byl vyhrabaný puberťák, uklidnil jsem se a ještě jsem se kousek k nim rozklusal. Jak že se to jmenoval? No, to je jedno, uznal jsem nakonec.
Vlk tu stál s vlčicí. Ale rozhodně to nebyla ta, kterou jsem mu chtěl přetáhnout. Že by změnil revír? Napadlo mě a na oba upřel svůj rudý pohled. „Zdravím,“ pozdravil jsem je tónem bez emocí a přivřel oči. „Jste si, doufám vědomi, že se nacházíte na území smečky, hm?“ Zeptal jsem se jich bez okolků a hned po tom následovala další, prostá otázka: „Co tu chcete?“ Čišel ze mě až podivný, ledový klid. Byla to ovšem zástěra mé výbušné povahy.

Stál jsem u tůňky a zchlazoval své vyschlé hrdlo. Když jsem se napil, co hrdlo ráčí, zastavil jsem se v konání a dlouze jsem si povzdechl. Tolik vlků okolo mi nedělalo dobře. Hlavně pak ta pozornost, ačkoliv si mě většina vlků moc nevšímala, ale i tak... Jal jsem se pozorovat svuj odraz ve vodě. Přivřel jsem rudé oči a bezděky se mi z hrdla vydralo slabé vrčení. Nevím, co přesně mě k tomu vedlo, ale měl jsem prostě nutkání to udělat. Ani jsem se ho nedotkl. Je pravda, že jsem se ho mohl zastat, ale až moc dotěrně mi kazil plány, stiskl jsem čelisti pevně k sobě. Následně jsem si povzdechl a šouravým krokem jsem se vydal zpět ostatním. Uviděl jsem, že je tu někdo "navíc". Vrátila se druhá alfa. Musel jsem se ovšem vrátit ještě k Litai. Jiz se nenacházela na hlavě Coffina, takže jsem ji otcovsky olizl na tvářičku.
"Co bys řekla na to, že bychom spolu šli zítra lovit, Littie? Když už jsi ták veliká, bude to určitě hračka," navrhl jsem dcerce a zvedl jsem hlavu, přičemž jsem pohlédl na jejího kamaráda. "Mohl bys jít taky, Coffe, nechte si to projít hlavou," pověděl jsem ještě a odklusal, ač jaksi zvláštně, zpět k ostatnim.
"Ahoj Taillo," pozdravil jsem naši druhou alfu, ač jsem si nebyl jistý, zda si mě pamatuje. No ja jsem na ten zjev, kdy byla proměná na něco, co je větší a mohutnější kako los, nemohl zapomenout. Ještě teď jsem si to uměl vybavit. Přesunul jsem se k Haruhi, ke které jsem se naklonil. "Co kdybychom vlčata vzali zítra na ukázku lovu a něco je přiučili?" Zeptal jsem se své parnerky a otřel se o její krk, protože vypadala nějak zvláštně. Že by měla své dny?" Napadlo mě, každopádně jsem tušil, že je spíše přejezená a unavená. Nebo jí něco vrtalo hlavou.

Mé pocity byly rozporuplné. Má dcera trávila čas s vlkem, který mě neměl rád. Na jednu stranu se k ní choval přátelsky a ona s ním očividně byla velice ráda, na druhou stranu jsem nevěděl, co od něj čekat. Na mou omluvu reagoval pouhým překvapeným „ále“, takže jsem nevěděl, jak mám tohle brát. Na jednu stranu, už nebyl malé vlče, abychom si nemohli popovídat jako vlk s vlkem, ale očividně se k tomu nehodlal nijak vyjadřovat. Tím lépe, aspoň nehrozilo riziko, že by použil něco nevhodného a mě došla trpělivost. Byl jsem teď samozřejmě naprosto klidný, tedy až na ty pochybnosti o tom, zda se mu dá věřit. Přeci jen, šlo o mou dceru. Všechna vlčata včetně Haruhi pro mě teď byla velice důležitá. Musel jsem si na tyhle poklady dávat pozor.
Ohlédl jsem se na Inayu, která stále nevinně spala. Pak promluvil Coffin, odvětil, že jeho hlídání Litai nestojí za řeč a prý jej můžeme kdykoliv využít. Odmlčel jsem se a zahleděl na Litai. Byla tak moc spokojená. Vykřikla, že je vyšší, než já a měla z toho hroznou radost. Usmál jsem se a v očích mi zajiskřilo. „Jsi její první kamarád. Ten je v životě důležitý. Předpokládám, že svoji roli zvládneš na jedničku a bez zbytečných potíží,“ promluvil jsem nakonec a krátce jsem se usmál. Ještě jsem chvíli oba pozoroval a nakonec uznal, že opravdu není potřeba, abych byl tolik ostražitý. Vždyť jsme byli rodina. „Až tě bude unavovat, přiveď nám ji prosím zpět. A moc se nevzdalujte,“ požádal jsem Coffina. Takové normální otcovské starosti, musel to znát. Byl jsem si jistý, že Storm je dobrým otcem. Já se musel ještě učit. Ohlédl jsem se na Haruhi, překontroloval zbylá dvě vlčata pohledem a mlčky se odšoural k tůňce, abych zahnal žízeň a byl chvíli sám. I tak jsem ale u tůňky stál tak, abych měl veškerý děj u jeskyně na očích, spíš tedy Inayu, u které jsem netušil, co bude chtít provádět, až se vzbudí.

Když jsem dorazil, tak jsem moc pozornosti na sebe nestrhl. Dokonce i vlčata byla natolik zaneprázdněná svými aktivitami, že mi nevěnovala příliš pozornosti. Nijak mi to nevadilo, musel jsem si také odpočinout. Cítil jsem nepříjemné cukání v zadních nohou, kterým jsem dal pěkně zabrat. Také jsem pociťoval únavu, ale momentálně jsem neměl v plánu spát, ačkoliv i Coffin se k této aktivitě přidal, za nedlouho dokonce Art. Inaya byla nakonec ta, která si mě všimla. Radostně se ke mně rozeběhla a já se na ni vstřícně usmál. Běžela dál a dál a nějak to nevypočítala a nabourala do mě, což se mnou osobně nic neudělalo, ale doufal jsem, že ona je v pořádku. Její úsměv mě ovšem přesvědčil o tom, že je. Dokonce se i omluvila. Otcovsky jsem do ní šťouchl čumákem. „Jsi celá?“ Zeptal jsem se jí. Ona se za nedlouho rozhodla, že se přidá ke svým sourozencům ke spánku a jak pověděla, tak i učinila. „Dobrou noc. I já tě mám rád,“ usmál jsem se.
Zůstal jsem ležet na svém místě a pozoroval jak tři spící klubíčka, tak svou partnerku, která jedla. Cpala se tak horlivě, že když se snažila promluvit, tak cosi mumlala a vypadala neuvěřitelně vtipně. Krátce jsem se zasmál a jiskrnýma očima ji pozoroval. Byla tak kouzelná, ať dělala cokoliv, i nezpůsobile jedla před alfou, pro mě byla stále ta dokonalá. Ani jsem netušil, že něco takového ve mně může setrvat. Poslední dobou jsem překvapoval sám sebe. Nejspíš jsem se snažil dát životu nějaký důsledek, ne se jen volně poflakovat, jako jsem to dělal vždy. Teď jsem tu byl pro rodinu a smečku. V hlavě mi kolovaly samé zodpovědné věci. Věděl jsem, že ve mně někde musí být kousek tebe, tati, směřoval jsem svou němou myšlenku k otci. Kdybys jen tušil, že jsem se také zvládl překonat, jemně jsem se musel usmát. Otec mi někdy chyběl. Doufal jsem, že je ještě mezi živými, ač to už by musel být v úctyhodným věku. Měl mě zhruba ve věku, co mi je teď.
Prošel Coffin a pozdravil. „Dobré,“ odvětil jsem na jeho pozdrav a znovu se nějak zasnil.
„Ne, díky,“ odmítl jsem partnerčinu nabídku. Počkám, až se nají celá smečka a pak si když tak něco vezmu. A kdyby nic nezbylo, hold si něco ulovím sám, jednoduché, naplánoval jsem si a pohlédl k vlčatům… A hrklo ve mně. Na svém místě byla pouze Inaya. Vyplašeně jsem se rozhlédl a Arta jsem naštěstí zahlédl u Storma. U toho byla Haruhi, takže to bylo v pořádku. Okamžitě jsem vstal, protože Litai jsem stále nikde neviděl. Srdce se mi roztlouklo. První jsem zkontroloval jeskyni a pak vyběhl ven. Ani si nedovede představit, jak se mi ulevilo, když jsem Litai našel kousek od ostatních. Coffin ji měl na hlavě. Živě si povídali. Zůstal jsem stát a zavrtěl jsem ocasem. Odstrčil jsem stranou fakt, že to byl Coffin, který mě moc nemusel. Litai ho pojala jako přítele. První kamarád byl vždy v životě vlčete důležitý a Coffin dle mě nebyl nijak nebezpečný, tudíž jsem se na ně vstřícně usmál. Ohlédl jsem se pro jistotu na Inayu a jal se pohledu do zlatavých očí flekatého vlka, který měl na hlavě mou dceru.
„Coffine,“ oslovil jsem ho poklidně, nijak neuhýbajíc pohledem. „Očividně ti nevoním, dobře, beru to a vím proč. V první řadě bych se ti chtěl omluvit,“ vypustil jsem z tlamy, co jsem ze sebe jen tak lehce nedostal. Velké ego dělalo problémy. „Ale pokud by přeci jen byl nějaký problém, doufám, že jsi natolik tolerantní a svou nenávist krotil. Nakonec, nechci, aby byly ve smečce problémy, nebo špatná atmosféra kvůli nám dvěma,“ mrkl jsem na něj. Nehodlal jsem objasňovat, že tehdy jsem byl prostě jiný a změnil jsem se. To nebyla omluva. „A jinak díky, že nám na ni dáváš pozor,“ zazubil jsem se krátce.

Storm mě pochválil. Krátce jsem se usmál a pokynul hlavou. „Nápodobně,“ pověděl jsem uznale. Musel jsem přiznat, ten vlk měl neuvěřitelnou sílu. Byl jsem rád, že jsem byl v jeho smečce a kvůli respektu vůči jeho postavení jsem s ním nemohl přijít do křížku. Asi bych z toho nevyvázl úplně nejlépe. S mojí povahou bylo snadné někoho vyprovokovat. K němu jsem se choval ještě jakžtakž s úctou. Vlastně mě i samotného udivovalo, jak rychle jsem si zvykl na to poslouchat autoritu. Netušil jsem, jak to bude u Tailly, ale první nejtěžší věc jsem zvládl, tak jsem byl snad již za vodou. Nakonec prohlásil, že ho odtáhneme ke smečce a naše práce končí. Přikývl jsem a chytl jsem ho pro změnu za přední nohy. Když jsem napnul zadní nohy a zabral, musel jsem trochu přivřít oči. Nakonec jsme oba divočáka táhli směrem k ostatním.
Byl to pořádný kousek a já už začínal mít pocit, že to snad nezvládneme. Funět jsem musel jak lokomotiva a dokonce i v téhle zimě mi bylo neuvěřitelné horko. Ale přeci jen jsme to zvládli a potravu dopravili ke smečce. Hned jsem se rozhlédl, kde je Haruhi, přičemž jsem si musel sednout a vydýchat se. Konečně. Mezitím Storm vyzval ostatní, aby začali jíst. Nevím proč, neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Opět. Když jsem sem minule dotáhl toho kamzíka, taky jsem neukousl ani sousto. Zvedl jsem se a odklusal jsem k Haruhi. Na přivítanou jsem jí olízl čumák a všechny naše vlčata obdaroval úsměvem.
„Běž se najíst, pohlídám je,“ šeptl jsem jí a ulehl jsem poblíž vlčat. Pozoroval jsem je. Tak rychle rostou… Neuvěřitelné, pomyslel jsem si a naklonil hlavu. Při pohledu na Litai a Inayu. Jsou a budou tak krásné… Budu od nich muset vlky odhánět ohněm a on… přesunul jsem pohled na Arta. Bude silný a chránit je. Jako správný bratr, napadlo mě spokojeně a položil jsem hlavu na přední tlapy.

Proběhl jsem kolem Storma a již jsem začal zadní tlapy stahovat více pod sebe. Hned, jak jsem uviděl, že alfa skáče po naší kořisti, tak jsem je zabořil do země úplně, čímž jsem potřebně rychle zabrzdil a prudce jsem se otočil. Nabral jsem znovu rychlost. Storm na divočáka dorážel vskutku agresivně. Nabral jsem sílu do zadních nohou k odrazu a rudýma očima pozoroval jedno jediné místo. Hrdlo zvířete. Sám pro sebe jsem zavrčel, abych dal odrazu ještě větší sílu, a během dlouhého skoku jsem stále nespouštěl pohled z mého cíle. Dopadl jsem zvířeti přímo na hlavu, čímž jsem mu ji přizemnil a bez váhání jsem se mu vrhl po hrdle.
Zakousl jsem se hluboko a pevně stiskl. Nechtěl jsem ztrácet čas, aby jednomu z nás zvíře neublížilo. Cítil jsem, jak mě zadní nohy začínají pobolívat. Přeci jen, mládenec už jsem zrovna nebyl a dnes jsem je využíval více, než jsem byl zvyklý. Momentálně jsem jimi držel tomuto samci hlavu u země, a jak s sebou škubal, nebylo to příjemné. A taky se mnou poměrně dost ošíval, i tak jsem byl zakousnutý tak silně, že neměl šanci. Zaškubal jsem hlavou a jeho hrdlo doslova rval. Cítil jsem, že se přestává bránit. Teplá krev mi stékala po zubech a mohl jsem si s ní jemně pohrávat na jazyku, zatímco jsem kořist dál rdousil. Zajisté by se mi to nepovedlo takhle přímo, kdyby předtím nezakročil Storm. Ale divočák naposledy kopl zadní nohou a jeho tělo ztuhlo ve smrti.
Krátce jsem zavřel oči, vydechl a jeho hrdlo pustil. Až teď jsem si uvědomil, že tohle zvíře má neuvěřitelně pevnou a tvrdou kůži. Od naší kořisti jsem ustoupil a vítězně se ušklíbl. „Tak to by bylo,“ pronesl jsem poklidně a olízl si tlamu od krve. Momentálně jsem netoužil po ničem jiným, než se tu vyvalit a pořádně se vydýchat a dát mým nohám na chvíli klid, ale pak jsem si to rozmyslel. Přeci jen, na to budu mít času dost. Teď bylo potřeba, abych vyčkal dalších rozkazů alfy.

Vyčkával jsem poklidně na to, jak se Storm vyjádří ohledně plánu, přičemž jsem měl rudé oči pozorně přikované na naší potencionální kořisti. Jedno ucho jsem natáčel směrem k alfě, abych slyšel každé jeho slovo, druhé našpicované kupředu. Storm nakonec moji taktiku odsouhlasil, což byl poměrně úlevný fakt. Kdybych navrhl blbost, určitě by to nepřijal, takže takhle jsem měl jistotu, že můj plán vyzněl aspoň trochu jinak. Pouze mi navrhl, abych divočáka rovnou hnal směrem k němu. Přikývl jsem a v hlavě si to vypočítával. Když poběžím směrem sem, znamená to prudkou otočku, která mě zdrží. Nesmím k němu jít moc blízko, usoudil jsem ve svých myšlenkách.
Zaslechl jsem vytí. Dle Stormova úsměvu, který jsem postřehl periferním viděním, jsem pochopil, že se jedná o Taillu. Jeho partnerku jsem odněkud znal, ale už jen stěží jsem si vybavil, odkud, při jaké příležitosti, jen jsem se modlil, že to nebyla jedna z těch mých chabých pokusů o sbalení partnerky. Jakékoliv. Takže kdyby mezi ty oběti patřila i ona, nedivil bych se. Z uvažování mě promluvil až hlas Storma, který se optal, jestli můžeme. Kývl jsem. „Jo,“ hlesl jsem a bez váhání vyrazil ze křoví. Našlapoval jsem opatrně, tiše. První jsem chtěl zkusit onen moment překvapení, při kterém bych mohl rovnou zaútočit, místo úprku. Při spatření, že se prase zadrhlo v momentální činnosti, mě donutilo se mít na mnohem větším pozoru.
Zvedl jsem hlavu a napnul veškeré svaly. Hlavně ty v zadních částech těla. Vypadalo to, že přeci jen dál bude hledat cosi v hlíně, tudíž jsem se po něm vrhl. Už už jsem napínal zadní nohy, že skočím po jeho krku, ale náhle se zvíře otočilo a ohnalo se po mě svými kly. Místo výskoku jsem tedy udělal přesný opak, přitiskl jsem se k zemi a ucítil, jak mi prasečí hlava přejela po špičkách chlupů. Kousek a je po mě. To jsem opravdu nečekal, ač můj úhyb vypadal, jako kdybych viděl do budoucnosti. Po pravdě, docela mi nahnal strach. Docela dost. Bez váhání jsem vyběhl a prase si celé oběhl, pádíc směrem ke Stormovi. Rozzuřené prase se otočilo za mnou a běželo tak těsně za mým zadkem, že jsem musel mít ocas stažený mezi nohami, jako bych se bál, že mě za něj chytí. Přesto mi blesklo v očích, ač mě málem zabil, povedlo se mi jej vytočit a donutit jej za mnou běžet. Když jsem byl již blízko u Storma, blesklo mi v očích znovu, něco jako výzva a běžel jsem dál, ač za chvíli to budu muset otočit a Stormovi pomoci.

Storm se mě pokusil povzbudit, na což jsem reagoval zazubením. „Tak tedy určitě,“ odvětil jsem už o něco pozitivněji, ačkoliv jsem zřejmě nepatřil mezi ty nejoptimičtější vlky. K tomu jsem měl Haruhi, ta byla stále pozitivní. Nevím, kde se to v ní po tolika letech mohlo brát, ale líbilo se mi to. Nakonec jsme se tedy společně dohodli, že společně vyrazíme na divočáka a zavelel k pohybu. Budu se muset smířit s tím, že po dlouhé době jdu lovit s někým jiným, než s Haruhi. Doufal jsem, že nebude mít moc odlišné taktiky, abych se zvládl přizpůsobit.
Cítil jsem pach divočáka, a čím více jsme se přibližovali, tím víc jsem opatrněji našlapoval a jemně jsem se přikrčil. Když jsme zastavili, skryl jsem se za borůvčí ještě více. Zpozoroval jsem krev stejně jako Storm a pohlédl jsem mu do očí. V tu chvíli se mě optal na taktiku. Vrátil jsem zpět pohled na potencionální kořist a zamyslel jsem se. Taktik může být mnoho. Můžeme využít momentu překvapení. Ovšem, je v tuhle chvíli zraněn, což znamená, že si na sebe dává pozor. A zřejmě tak trochu tuší, že jsme tady. Kvůli oslabení možná netuší, že až tak blízko, ale pravděpodobně nás očekává, přemýšlel jsem, ale došlo mi, že bych měl něco říct.
„Zkusíme ho překvapit. Půjdu první. Kdyby si mě všiml dřív, než zaútočím, začnu utíkat. Pravděpodobně mě bude pronásledovat, ale rychlý jsem dost a on je znevýhodněn svým zraněním. Bude plně soustředěn na mě, takže ty budeš mít výhodu a zaútočíš na něj. V tu chvíli se otočím a pomohu ti. Bude takhle menší riziko, že by jednoho z nás zranil svými kly,“ pověděl jsem tiše a vyhledal jsem očima, jakým směrem je zbytek smečky. Budu ho hnát spíš k hranicím, pro jistotu, pomyslel jsem si. „Pokud by si nevšiml, zaútočím první já a ty se přidáš. Hm?“ Dodal jsem polohlasem. Tak trochu jsem ze sebe právě udělal návnadu. Ale nevadilo mi to. Cítil jsem se na to.

Storm mi vysvětlil, že vlastně nikdo jiný ze smečky nejde, jenom my dva. Mé podvědomí mě zalarmovalo, ale rychle jsem se uklidnil. Vždyť je to má alfa. Jak jsem jen mohl být tak opatrný vůči někomu, kdo mě a mé rodině poskytl bezpečí? Ihned jsem se pokáral. Z venku na mě nešlo nic poznat, měl jsem stále klidný výraz, ale vzhledem k barvě očí Storma jsem tušil, že by mohl vidět opravdu hluboko do mě. Což byl další faktor, který mě znervózňoval, každopádně jsem se musel smířit s tím, že takových vlků bude víc, nejen on. „Dobrá, to snad zvládneme,“ odpověděl jsem po chvilce. Koneckonců, celá smečka je rodina. Nejen Haruhi a naše vlčata. Takže i když se na lovu nebudou podílet, je mou povinností jim něco obstarat a podělit se s nimi, pomyslel jsem si. Nevěděl jsem, od jaké doby jsem začal takhle přemýšlet, ale bylo to zvláštní. Haruhi mě změnila a celého překopala více, než jsem si kdy dovedl představit.
Rozešel jsem se za Stormem, který ještě něco podotkl ohledně mláděte. Souhlasně jsem přikývl. „Ale aby se najedla celá smečka, nejspíš by byla potřeba dvě,“ zauvažoval jsem nahlas a rudýma očima pozoroval okolí. Jeho návrh divočáka přišel vhod. Sice jsem ho nelovil, ani nepamatuji a lovil jsem ho v mnohem větší skupině, ale taky jsem byl kdysi o mnoho mladší a měl méně zkušeností, takže teď jsem se snažil uvažovat aspoň tak, že toho divočáka bych mohl zvládnout. Navíc tu byl Storm, u kterého jsem si ani nedokázal představit, jakou silou, jakožto alfa, vládne. „Budeme si u divočáka muset dávat mnohem větší, než u kopavé vysoké, ale já do toho jdu,“ oznámil jsem mu a pohlédl do jeho očí, abych své rozhodnutí utvrdil. Tohle byla výzva a ty jsem neodmítal. Navíc bych neměl odmítat ani návrhy alfy, ačkoliv mě do ničeho nenutil.
Držel jsem se tedy stále jeho tempa a čekal, jaký nabere směr.

Po štípnutí Iny hned reagovala kniknutím a citoslovcem. Pousmál jsem se a pozoroval, jak se jí rozjasňuje malý obličejík ve známce pochopení. Přeci jen nejspíš nebude těžké jim vysvětlovat nové věci, když jsou chytrá. I nadále jsem naši dceru pozoroval, jak neví, kudy kam. Vypadala, že váhá mezi mnou a Haruhi, ale ráda by za jedním z nás šla. Nakonec to schytala Litai, která se ke mně tulila. Inaya ji ode mne odstrčila a přitulila se ke mně. Olízla mi čenich a zase utíkala pryč, tentokrát k Haruhi, aby celou svou akci zopakovala, ale při akci ji zastavil Art, který si chtěl hrát. A ona na hru přistoupila. Přisunul jsem si Litai zase k sobě, aby se necítila uražená, přičemž jsem si v hlavě zpětně přehrál, jak na mě zavrčela, když jsem Inayu štípl. „Zareagovala jsi moc dobře. Jakožto sourozenci byste se měli vzájemně chránit,“ špitl jsem jí pochvalu a koutkem rudého oka jsem ji pozoroval. Pak jsem ale postřehl pohyb, tudíž jsem pohlédl na vlka, který právě vycházel z jeskyně. Byl to Coffin, který se blbě šklebil. Za ten úšklebek bych mu nejraději zakroutil krkem.
Pozdravil nás. Uklidni se. Jestli je to člen smečky, měl bys mít přestat mít vůči němu problém. Upozorňovalo mě mé svědomí. To mě alarmovalo, když se mladý vlk svalil do trávy. Nevypadalo to moc plánovaně. Haru se mu moc představila, což mi právě nepřišlo moc vhodné. „Jsi v pohodě?“ Zeptal jsem se ho se známkou starostlivosti v hlase. Kde se tam vzala, to nevím. Har ke mně špitla, jestli ho znám. Kývl jsem. „Coffin,“ šeptl jsem jí na zpět a na flekatého vlka jsem pohlédl. Stejně rychle, jak vstala má partnerka, jsem šel i já za naší dcerou, která se za vlkem vydala. Ostražitě jsem pozoroval situaci, ale když jsem viděl, že to má partnerka zvládá, povzdechl jsem si a podíval se do směru, kterým šel Storm, který jednomu z nás navrhoval lov. „Půjdu tedy,“ pověděl jsem. Nějak jsem se přinutil věřit tomu, že má vlčata a partnerka jsou s Coffinem v pohodě a jal jsem se mu to dát najevo tím, že jsem prostě „klidně“ odešel.
Na rozloučenou jsem svou partnerku olízl na čumák a rozeběhl jsem se za pachem Storma. „Kdo všechno s námi půjde?“ Zeptal jsem se, když jsem dorazil.

Art vypadal, že si svůj nápad, kterým bylo skákáním po mě, vcelku brání, protože se díval na své sestry a on na ně slabě zavrčel. Musel jsem se usmát, protože to znělo vcelku vtipně, ale taky jsem měl radost z toho, jak rychle se učí. Za chvilku mu půjde vrčení jedna báseň, to jsem si byl jistý. Pak skočil po mém oušku, které začal různě muchlat a okusovat, takže jsem se neubránil tomu, abych se začal smát a hlavu mírně zvednout, čímž jsem ho omylem shodil z mého těla. Rychle jsem k němu střelil pohledem, jestli je v pořádku, ale kromě vykuleného pohledu se zdál být fajn. Oddechl jsem si.
Synek se pak rozeběhl k Haruhi a dokonce ze sebe vyžbleptal slovo. Musel jsem se začít smát při myšlence, že tohle je jeho první vyslovené slůvko. Každopádně byl další jeho úspěch na světě a mě tenhle vlček stále nepřestával udivovat. I Haruhi se divila, že rostou i z vody. S úsměvem jsem na ni mrkl a nechal otázku bez odpovědi, jelikož jsem ji sám neznal. Aniž bych si toho všiml, Inaya zápolila s mým ocasem. Upozornila na sebe až svým štěknutím. Zřejmě jsem se nepřestával usmívat, protože v přítomnosti těchto čtyř to ani nešlo. Když ovšem Inaya nasadila svůj nechápavý výraz po mých slovech, jak jsem se je vysvětlit. Natáhl jsem se k ní a zuby jsem ji jemně štípl. Neudělal jsem to tak, aby ji to bolelo, spíš aby to bylo trochu nepříjemné. „Tomuhle se říká bolest. Stejně jako když spadneš na čumák, taky tě to bude bolet,“ objasnil jsem jí trpělivě a střetl se s nevinným pohledem Litai. Andílek, napadla mě pro ni ihned přezdívka. Bylo pěkné, jak se ke mně tulila. Oblízl jsem jí malou tvářičku a hlavu zase položil na zem.
Periferním pohledem jsem pozoroval Haruhi s Artem. Poměrně jsem se divil, že Litai s Inayou nejsou hladové také, ale Art byl přeci jen samec a pravděpodobně bude mít větší apetit. Znovu jsem se usmál, když Haruhi pověděla, že nás má všechny ráda. „Za chvíli jim bude potřeba ukázat venkovní svět,“ odtušil jsem po chvilce zamyšlení.

Když u mě Haruhi byla a oblízla mě, uklidnil jsem se a pohlédl na ni. Přikývl jsem. „Ano…“ Odpověděl jsem s výdechem. Ani jsem moc dlouho spát nemohl, ale cítil jsem se poměrně fit. Pobídla mě, abych se podíval na naše vlčata. Přelehl jsem si na břicho a se zájmem je sledoval. Musel jsem se usmívat tomu, jak Art neustále zlobil. Rošťák. Přemýšlel jsem, po kom je. Já si na své vlčecí časy nepamatoval, takže jsem uznal, že je spíš po matce, která dokáže být rošťanda do dnes. Zavrtěl jsem ocasem a ještě na chvíli jsem se natáhl, než vstanu a budu řešit své otcovské povinnosti.
První vlče na mém boku bylo nepostřehnutelné, skoro. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na skákajícího Arta, ale jakmile se ke mně hnaly i Inaya s Litai, začal jsem se děsit. Přitiskl jsem uši k hlavě, tu jsem zase položil na zem a zavřel očka, přičemž už jsem předem začal mumlat něco jako „au“. A to jsem pak opakoval mnohem rychleji, když po mě nakonec hopsala všechna vlčata. Vážně to nebylo nic příjemného, tři už přeci jen něco vážila a na těch žebrech a ve slabinách to nebylo nic příjemného. Zase jsem zvedl hlavu, ale donutilo mě to se přeci jen usmívat. „No tak, broučci, to by stačilo,“ Napomenul jsem je trpělivě a v rudých očích mi pobaveně jiskřilo. „Tátu to bolí,“ sdělil jsem jim, ovšem netušil jsem, jestli tomu budou vůbec rozumět. Ale doufal jsem, že ano.

Kráčel jsem zasněženou krajinou. Počkat, cože? Pokud vím, sníh ještě nepadal! Poznávám to tady. Stoupám do kopce a funím. Blížil jsem se k nějakému vrcholu. Podjela mi tlapa a měl jsem málem srdce až u ocasu, když jsem to taktak vybral. A pak za sebou slyším volání. Je to pro mě známý hlas, ale z neznámých důvodů jsem ho slyšet nechtěl. „Sayape!“ Volal na mě hlas vlčice dál. Ohlédl jsem se na svou šedobílou princeznu s korunkou na čele. Celá zadýchaná za mnou stála s úsměvem. „Haruhi?“ Oslovil jsem ji překvapeně a hleděl jsem na ni. Měla neobvykle zakulacené břicho. „Čekám vlčata! S tebou!“ Volala nadšeně. Vytřeštil jsem rudé oči. A pak jsem se otočil zase do směru, kterým jsem šel. Tohle jsem už jednou zažil! Musím se těch vlčat zbavit! „Pojď za mnou, něco ti ukážu!“ Houkl jsem na ni a s naprosto bezcitným výrazem jsem vykročil výše na zasněženou horu. Šel jsem nehledě na to, že na mě Haruhi křičela, že už nemůže a hrozně jí to klouže. Prostě jsem šel dál. A pak jí to podklouzlo. Šli jsme zrovna po skalní římse. Jediné, co jsem zaslechl, bylo vzdalující se křičení pod římsou a dopad jejího těla i s dalšími uvnitř ní. Neměl jsem odvahu se naklonit přes římsu, abych nedopadl stejně jako ona.
A pak jsem si uvědomil, co jsem provedl…
„Haruhi!“ Vyštěkl jsem a okamžitě otevřel oči. Hned jsem byl, celý zadýchaný a politý horkem, na nohou. Svou partnerku jsem viděl, jak právě učí naše malé prcky chodit. Hlasitě jsem si oddechl a těžce padl zpět na bok. Můj ty vlku, už nikdy, prosím, už nikdy mi tohle nedělej! Zoufal jsem. Byl jsem v šoku, úplně zničený z toho, co se přede mnou právě odehrálo. A tak strašně jsem si ulevil, že to byla jen odporná noční můra, že jsem se z ní málem… Nu dobrá, detaily vynecháme. Prostě bych ji nikomu nepřál. Zůstal jsem ležet a šokovaně zíral do skalní stěny.

Dorazil ke mně nějaký vlk, ještě jsem ho tady neviděl, ale měl pach jako všichni ostatní členi smečky, takže jsem zůstal klidným. Ale dost bych se zděsil, kdyby ke mně a k vlčatům dorazil někdo, kdo ke smečce nepatřil a snažil se nás ohrozit. Prohlédl jsem si ho, byl poměrně jednoduše zbarvený, což jsem mu moc nezáviděl, protože jsem si přeci jen potrpěl na atraktivitě mého kožichu. A samozřejmě i kožichu mé partnerky a našich potomků. Všichni byli sexy po nás. „Jsem Sayap, těší mě. Ta vlčata… Se tu před pár dny narodila mé partnerce, která se šla zrovna napít,“ obeznámil jsem jej se situací a všechny naše potomky zkontroloval pohledem. Faelnir mě překvapil následující otázkou. Ale když jsem si jej prohlédl zkoumavěji, vlastně mi došlo, že sám ještě odrostlé vlče je. Takže je ve smečce vlastně více vlčat, jak dospělých vlků. „Až budou větší, určitě tvou nabídku na hru rádi přijmou,“ ujistil jsem ho a zlehka se usmál. Nevěděl jsem ovšem, zda já budu jemu věřit natolik, abych mu to dovolil. Přeci jsem naše potomky musel střežit, jak jen to bylo možné. Byla jen otázka, jestli to náhodou nepřeháním. „Jmenují se Litai, Inaya a Art,“ obeznámil jsem jej ještě, přičemž jsem při jednotlivým jméně vždy ukázal na jedince, které ono jméno vlastnil.
Pak ovšem odběhl pryč. I já jsem pach cizí vlčice cítil. Šel bych tam hned, kdybych nehlídal naše vlčata. Ale nemohl jsem si dovolit je opustit, tudíž jsem pouze musel ostražitě vyčkávat na příchod mé družky, která tu během chvilky byla. Pověděla cosi o roztomilosti. Pousmál jsem se a prohlédl si naše potomky, když upozornila na to, že jim houstne srst. Pokýval jsem souhlasně hlavou. „To je dobře. Mají dobrý předpoklady na to, že zvládnou zimu bez problémů,“ pověděl jsem nakonec spokojeně. Vždyť to byla pravda. Už i já jsem začínal nabírat trochu jiné chlupy, než jsem měl běžně v létě. Na kompletní zimní srst jsem si ještě musel počkat, ale tahle už byla přizpůsobená těmto chladnějším, podzimním podmínkám.
Sledoval jsem, jak se vlčata znovu probouzejí, a vstal jsem. Má noční můra se stávala skutečností, ona budou vzhůru všechna zároveň! Naštěstí jsem tu s nimi ale už nebyl sám, což bylo jediné mé štěstí. Nedokázal bych si představit, co bych dělal! Musel bych je nahánět nejspíš po celém smečkovém lese, ne-li i za jeho hranicemi.
Vlčata dle mě dělala rychlé pokroky. Haruhi je vybízela, aby vstala. Všechny jsem je, včetně mé partnerky, pobaveně sledoval. Litai to začínalo jít také, ovšem po chvíli svou rovnováhu neudržela a kecla si na zadek. A u toho vydala svou první hlásku. Začal jsem se smát. Zároveň jsem se ale dmul pýchou, že naše vlčata opravdu dělají takové pokroky a jsou opravdu šikovná. Taky mají být po kom! Přesvědčovala mě každou chvilku a každým jejich pokrokem, že jsou prostě geniální, přesně tak, jako to řekla Haruhi, na jejíž poznámku jsem hrdě přikývl. Dobrá, možná dělali pokroky jako vlčata všech ostatních. Jenže to nejspíš asi ani jeden z nás nevěděl, proto jsme z nich byli tak paf. A i kdyby to tak skutečně bylo, doufal jsem, že nám nikdy nikdo nevyvrátí, že naše vlčata skutečně geniální jsou. Kdyby mě někdo o ten pocit připravil, bylo by to nejspíš smutné, ale to, že jsou prostě úžasná, by mi stejně nikdo už nevzal. Byla přeci jen naše. Musela být geniální, i kdyby nechtěla.
Vstal jsem a přišel k Haruhi, která již ležela a hladové krky krmila. Olízl jsem její čumák a ulehnul jsem za ni, abych ji hřál. „Zdřímnu si, dobře? Když budeš něco potřebovat, klidně mě vzbuď,“ usmál jsem se na ni láskyplně a zavřel rudé oči.

Usmál jsem se na Haruhi a oplatil jí olíznutí tváře, když kolem mě procházela. Šla se najíst, chvíli jsem ji pozoroval, ale poté jsem dával pozor na Arta. Ten malý záprdek měl až moc energie. Obě malé vlčice spaly, ale on se rozhodl, že bude zlobit. Trochu jsem znejistěl, když mi oznámila Har, že se jde napít a nechala mě tu s vlčaty samotného. Art se mě jakkoliv snažil obejít, podlézt a celkově na mě zkoušel různé podlé věci. Když se mu to nakonec povedlo, rychle jsem se za ním otočil a doklusal jsem jej. Postavil jsem se mu do cesty a čumákem jsem jej opět naváděl k jeskyni.
„Arte, neměl by ses moc vzdalovat od tvých sester. Musíš jim být vždy na blízku,“ poradil jsem mu s úsměvem. A už mi tak nějak bylo jasné, že tohle ode mě bude slyšet často. Vzhledem k tomu, že byl nejstarší a ještě k tomu jediný chlapík, bylo nutno mu do hlavy zavést myšlenku, že své sestry musí chránit. Když se mi povedlo jej dostrkat zase před vchod jeskyně, pohlédl jsem na Inayu s Litai. Aspoň ty byly hodné a nepřidělávaly mi starosti s jejich naháněním, ale tušil jsem, že bude opravdu namáhavé, až se všechna vlčata probudí a budou tu lítat jako splašená.
Neklidně jsem se ohlédl, zda už Haruhi nejde. Nějak jí to moc trvalo, nebo aspoň mě to tak připadalo. Vzal jsem tedy Arta za srst na týlu, která byla volná. Nebyl jsem si tímhle počinem úplně tak jistý, ale měl jsem pocit, že jsem už jednou viděl vlčici, jak takhle své vlče nese, tudíž jsem to zkusil. Art nijak nenaříkal, takže jsem to nejspíš udělal správně, čímž mi padl kámen ze srdce. Odnesl jsem synka ke spícím dcerkám a položil jej k nim. Pak jsem vedle nich ulehl, abych nad nimi mohl držet stráž.