Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4 losy = 80 oblázků
1 los = koulovačka

5 losů

Btw, ten edit 2 je rozumnej... Když vidím ty naspeedovaný veverky... Achjo.

Když jsem viděl její zářivý úsměv po tom, co jsem řekl, že spolu určitě taky něco ulovíme, musel jsem se taktéž usmát. Momentálně jsem nechápal, jak jsem se na ni vůbec mohl zlobit. Nejspíš mě příliš ovládl strach, napadlo mě. Sklonil jsem k ní hlavu, když ke mně přiskočila a stále jsem se usmíval. Později jsem u nás nechal vzplanout plamen, u kterého jsem se usadil a nechal jej, ať nás zahřívá. Litai byla natolik zaujatá zajícem, že si padajícího sněhu všimla trochu později. Ale samozřejmě hned na to přišla otázka ohledně této bílé… Hlouposti. Já to prostě neměl rád, ačkoliv se ve sněhu dalo dělat plno blbostí… Ale ten mokrý kožich pak! Brrr. „To je sníh. Je to více méně něco jako déšť, akorát… Ta voda je zmrzlá a změní se do této podoby,“ všiml jsem si, že můj plamen se líně zmenšuje, tak jsem jej nechal zvětšit. „Sníh je hlavní znak zimy a je každý rok. Většinou dle něj poznávám pak své narozeniny. Narodil jsem se, zrovna když sníh roztával a začínaly růst první jarní květiny,“ objasnil jsem jí s pohledem na ni. Přemýšlel jsem, zda mě poslouchá, nebo je tak zabraná do jídla, že mě naprosto vypustila.
Pohlédl jsem k Borůvkovému lesu a krátce si povzdechl. Haruhi se už musela třást strachem. „Až dojíš, měli bychom se vrátit. Máma musí mít už starosti,“ pověděl jsem mírným tónem a rudý zrak vrátil na dcerku. „Pak bychom si odpočinuli a mohli vyrazit na ten lov,“ navrhl jsem a vstal jsem, protože mě začaly studit zadní partie. „Co kdybys nás cestou domů vedla, hm?“ Navrhl jsem jí pak spiklenecky. Byl jsem zvědav, jestli si cestu domů opravdu pamatuje a bude schopná trefit. Nepochyboval jsem o ní, inteligentní byla dost, ale přeci jen, vlčecí hlavička rychle zapomene a začne si všímat jiných věcí.
Pak jsem dál trpělivě vyčkával, sledujíc padající sníh. Myšlenkami jsem byl doma, ve smečce. U Haruhi a u ostatních vlčat. Bylo zajímavé, že jsem ze členství ve smečce moc nadšen nebyl, ale nakonec mi chyběla. Zvykl jsem si na vlky v ní a měl v ně zvláštní důvěru, ačkoliv se nijak někteří neprokázali, že jsou jí hodni. Nebylo mi to podobné, když jsem nad tím tak přemýšlel, na druhou stranu jsem uznal, že je to dobře. Byl čas se socializovat.

1) Haruhi
2) Litai
3) Inaya
4) Art
5) Naxther
6) Morfeus
7) Lucien
8) Vločka
9) Storm
10) Neyteri
Prostě mě nejsympatičtější vlci - jen škoda, že jich nemůže být více :D

Se zájmem jsem pozoroval Litai, jak zkoumá zajíce. Nejspíš urputně přemýšlela, jak se takové věci jedí. Přeci jen, byla do dnes navyklá na pouhé přisání se na mámin struk, ale tomu už bylo konec. Vlčata byla zjevně dostatečně velká na to, aby jedla sama a již pevnou stravu. Dcerka se chtěla ujistit, jestli ulovíme něco i spolu. Přikývl jsem. „Samozřejmě,“ ujistil jsem ji pevným hlasem. Těšil jsem se na to, až budu moci s vlčaty lovit. A pokud už měla Litai nějaký základ, o to lépe. Ač mě trochu mrzelo, že jsem ji to nemohl naučit já, ale dokázal jsem to přenést přes srdce. Rudý zrak jsem zvedl k obloze. Sněželo. Podrážděně jsem stáhl uši k hlavě, nesnášel jsem nic, co bylo vodního skupenství. Skylieth se začala loučit a očividně na tohle svinstvo měla úplně stejný názor, jako já. A po tom, co se jí sníh dostal do tlamy, mi začaly cukat koutky. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, ale nechtěl jsem vypadat škodolibě.
„Přeji šťastnou cestu a ještě jednou ti děkuji,“ pronesl jsem nakonec klidným hlasem a sklonil se k dceři, která bojovala s kůží. Měl jsem v úmyslu jí s tím pomoci, ale nakonec jsem uznal, že by si měla poradit sama. Po tom, co tak urputně tahala, tak kůže povolila, ovšem má dcerka se ocitla úplně někde jinde. Zvonivě jsem se zasmál. „V pořádku?“ Zeptal jsem se jí se stálým úsměvem, ale to se již malá vlčice pustila do jídla. Stále mě nepřecházel úsměv, až mě z toho bolely koutky. Očividně se nemohla nabažit té skvělé chuti, čemuž jsem se vůbec nedivil. Měl jsem ovšem trochu starost o její zdraví, aby mi tu neprochladla, proto jsem nechal kousek od nás vzniknout plamen. Usadil jsem se kousek od něj, schoulil ocas k tělu a vyčkával, až se dcera dosyta nají. „Už ti máma vyprávěla o ročních období?“ Zeptal jsem se zamyšleně a hrábl tlapkou, která mi momentálně v bílé pokrývce splývala, do sněhu. A až roztaje, budu zase o rok starší, došlo mi mrzutě.

Chvíli mi ještě naštvaně blýskalo v očích, než jsem zase aspoň trochu změkl. Litai ihned stáhla ocas mezi nohy, což mi stačilo. Zřejmě jsem jí upozornil dost na to, že utíkání není správné. Dál jsem ji nehodlal kárat. Objasňovala mi, za jakým účelem sem šla z území smečky. Zůstal jsem na ni koukat a její slova si nechával postupně procházet v hlavě. Dlouze jsem si povzdechl a otcovsky mlaskl. Ujišťovala mě, že by to zvládla, ale… Ach ten strach. „Mohlo se ti cokoliv stát, aniž bys chtěla, beruško,“ pověděl jsem již o něco mírněji a starostlivě jsem se zamračil. Vypadalo to, že jsem ji opravdu vyvedl z míry. Možná jsem to přehnal? Napadlo mě vyčítavě a začalo mě kousat svědomí. Ovšem to už promluvila ta vlčice, která tu byla s ní. Zadíval jsem se jí do očí. Měla je šedé a okamžitě jsem poznal, že se před ní budu muset uzavřít více, než před kýmkoliv jiným. Neměl jsem vlky s uměním čtení myšlenek rád. Nesnášel jsem, když do mě někdo nahlížel jako do otevřené knihy. Zvykl jsem si jen u Storma, který vypadal, že svou magii zase tolik nevyužívá, ale někteří s touhle magií byli opravdu zákeřní.
Představila se jako Skylieth. Přikývl jsem, nejspíš jsem naznačoval něco ve smyslu, že mě těší. Takové ty formální věci, na které jsem nebyl, samozřejmě. Objasnila mi situaci a po chvilce mi začala vysvětlovat, že toho zajíce vlastně zakousla Litai a tady tahle Skylieth jí pomohla. Trochu jsem se zasekl a střídavě hleděl na svou dceru, střídavě na vlčici, nakonec jsem se hrdě narovnal. „To je skvělé, Litty. Takže máš za sebou první loveckou zkušenost?“ Prohlédl jsem si, jakým stylem je kořist usmrcená. Pak jsem překonal vzdálenost mezi dcerou a mnou a pořádně ji oblízl na tvář. „Jsem na tebe pyšný. Co kdybys to šla ochutnat?“ Vybídl jsem ji a trochu popostrčil čumákem směrem k zajíci. Pohlédl jsem Skylieth znovu do očí, tentokrát vděčně. Díky, pomyslel jsem si směrem k ní. Ačkoliv jsem si nemohl být jistý, na jaké úrovni magii ovládá, mohla tohle slovo odtušit i z mého pohledu.
„Jinak jsem mámu s Artem potkal po cestě. Nemusíš o ně mít starost. Již by měli být zpět ve smečce,“ oznámil jsem dceři a přešlápl z jedné dlouhé nohy na tu druhou. Připadal jsem si tak trochu jako pastevecký pes – sháněl jsem stádo do kupy. Stádo v podobě mé rodiny, jak roztomilé.

// Řeka Mahtaë

Když jsem sem mířil, neměl jsem ani v nejmenším tušení, že by tu Litai mohla být. To spíš intuice mě vedla tímto místem a předpokládal jsem, že se toho ještě pěkně nachodím, než dceru vůbec najdu. Ale mýlil jsem se. Díky vlku, samozřejmě. Když jsem ucítil její pach, srdce mi nadskočilo radostí a do žil se mi vlila nová energie. Byl blízko a už stačilo dcerku jenom najít, do čehož jsem se bez váhání pustil. Větřil jsem a větřil, ostražitě pokračoval za jejím pachem. Ovšem, něco se mi nelíbilo. Ze stejného směru přicházel i jeden další pach, který jsem neznal. A taky pach krve. Okamžitě se mi zježily chlupy na týle a já celý napjatý ještě zrychlil. Zpočátku jsem nevěděl, zda se mám na Litai zlobit, nebo umuchlovat samou radostí, že jsem ji našel, ačkoliv jsem ji vlastně ještě nenašel, ale na tom nezáleželo. Byla poblíž. Ale ještě jsem nevěděl, zda je v pořádku. Ta nejistota mě ubíjela. Měl jsem strach. A to opravdu velký.
Za nedlouho jsem něco uviděl. Z dálky to šlo vidět jako tři vlci, respektive dvě vlčata a jeden dospělý vlk. A jedno vlčat leželo na zemi. Už dle barvy jednoho z vlčat jsem poznal, že Litai je v pořádku, ale vyděsil jsem se z toho druhého. Co když ten vlk ublíží i Litai? Byl jsem tolik oslepen strachem, že bych nejraději kousl sám sebe, když jsem zjistil, že ležící vlče na zemi není vlče, ale zajíc. Očividně jej ulovila černobílá vlčice a o něčem hovořila s Litai. Ta vlčice se mi nelíbila. Neměla žádný výraz, její odznaky vypadaly, jako kdyby měla Smrt špatný den a potřebovala si z někoho udělat srandu a všechno podtrhl její bílý čumák. A i přesto jsem jí vděčil za to, že tu byla s mým vlčetem, nezabila ho a ještě k tomu mu očividně ulovila potravu.
„Zdravím,“ pravil jsem chraplavě a sklonil jsem se k Litai. „Můžeš mi říct, kam jsi to jako běžela?“ Zavrčel jsem tiše a pohlédl jí zpříma do očí. „Víš, jaký jsem o tebe měl strach? To už nikdy nedělej. Šel bych kdykoliv s tebou, stačilo říct. Dovedeš si představit, co se ti všechno mohlo stát?“ Vydechl jsem a hlavu zvedl. Pohlédl jsem na vlčici. „Doufám, že tě nijak neobtěžovala. Děkuji, že jsi tu s ní byla. Já jsem Sayap,“ představil jsem se. Snad jsem nemusel dodávat, že jsem její otec. To muselo být všem nad míru jasné.
Poté jsem si začal prohlížet Litai. Musel jsem se ujistit, že je v pořádku. A zdála se, že je. Následně jsem přemýšlel, co to tady nacvičují s tím zajícem, jelikož byl živ, ale neschopen pohybu. Tázavě jsem obě sjel pohledem.

// Borůvkový les

Měl jsem skoro ztěžklý dech a tlapky se mi nechtěly hýbat, jak moc jsem se o dceru bál. Vůbec jsem netušil, kam by mohla jít a to mě hrozně znervózňovalo. Když jsem zahlédl řeku, měl jsem náhle skoro zástavu řeku. Co když spadla do řeky a ta ji odnesla? Napadlo mě a já se zoufale rozhlédl. Naše vlčata ještě nevěděla, jak nebezpečná dovedla být voda. Začínal jsem být z vlastních myšlenek krajně zoufalý. Mohla se snadno utopit, nebo se mohla při odnášení proudem udeřit to hlavičky a... A... Dost! Najdu ji! Křikl jsem na sebe ve své hlavě a upozornil se naštvaným zavrčením. Nedaleko byly dvě vlčice, mohl bych se jich zeptat, zda ji neviděly, ale hned jsem to zavrhl. Neměl jsem chuť se s nikým bavit, navíc jsem předpokládal, že kdyby tu Litai byla, šla by spíš za nimi, než by skákala do řeky. Doufám, že je aspoň trochu inteligentní, pomyslel jsem si a kolem dvou vlčic proběhl. "Zdravím," pozdravil jsem je spěšně a když jsem je míjel, věnoval jsem jim krátký pohled. Nechtěl jsem být moc neslušný, tak aspoň ten pozdrav... Jen jsem na nějaké klábosení rozhodně neměl čas.
Kousek za nimi jsem se zase rozeběhl tempem, které bylo rychlé, ale zároveň abych stihl sledovat okolí a rozhlížet se všude kolem sebe. Pak jsem se zastavil a zavětřil. Co mě překvapilo, byl známý pach. A pak ještě jeden. První mi nadějně tlesklo srdce, že se jedná o Litai, pak jsem si uvědomil, že je to Haruhi s Artem. Ale i tohle byla výhra. Okamžitě jsem se rozeběhl do směru, odkud pachy vanuly a pak jsem je viděl, jak se někam chystají jít. "Hej! Zastavte!" Štěkl jsem za nimi a nabral ještě rychlost, abych je dohnal. Zastavil jsem u nich a když jsem popadl dech, otřel jsem se Haruhi o bok, abych následně mohl stát před ní a zadíval se jí vážně do očí. "Otoč to a vrať se i s Artem do smečky. Litai se ztratila, nevím, kde je. Pohlídej Arta s Inayou, najdu ji. A už se, prosím, nikam nevytrácejte, bál jsem se!" Pověděl jsem naléhavě. Moje zoufalost šla vidět z každého pohybu a slyšet z každého slova. A na ty už jsem neměl čas. Rozeběhl jsem se, abych mohl dceru dál hledat.
Opět jsem se zastavil, abych mohl zavětřit. Momentálně jsem netušil, jestli cítím Litai, nebo mi v čumáku ulpěl pach Haruhi. Momentálně by bylo snažší, kdybychom nebyla rodina, pomyslel jsem si podrážděně.
Každopádně jsem se i nadále snažil vyhnout myšlence, že by se mohla snažit překonat řeku. Proto mi zbývaly jen dvě možnosti. Jít na velkou pláň po mém pravém boku, nebo se vrátit do lesa. V lese Litai nebyla, takže ta louka přišla v úvahu více. A pak bych se rozhodl, kam dál. Rozeběhl jsem se tedy napříč plání.

// Východní Galtavar

// Úkryt

Seskočil jsem dolů z jeskyně, celý napjatý. Pohlédl jsem na Inayu, která byla u vchodu. Zastříhal jsem ušima a rychle se rozhlédl okolo sebe. Litai tu nebyla nikde v blízkosti. Zavřel jsem oči a podrážděně vydechl. Když jsem je otevřel, rudý pohled jsem zaměřil na Inayu. "Iný, kde je tvá sestra?" Zeptal jsem se a donutil se ke krátkému úsměvu, ačkoliv jsem byl tak nervózní, že to příliš nešlo. Zašvihal jsem ocasem. Nemohl jsem vyčkávat ani na odpověď. "Zajdeš do jeskyně a ani se odtamtud nehneš, jasný?!" Zavrčel jsem rázně. Jako by nestačilo, že nevím, kde je Haruhi s Artem, teď se ztratila Litai. Inaya už by byla třešnička na dortu! Pomyslel jsem si rozrušeně a varovně jsem se na dcerku zadíval, abych jí dal najevo, že mě má brát naprosto vážně. Bylo mi blbé být tak přísný, ale opravdu mi šlo o to, aby mě uposlechla. "Půjdu je hledat," dodal jsem o něco klidněji, abych ji příliš neděsil.
Vyběhl jsem k tůni. Dcerka nebyla ani tady, ale mělo to jedno pozitivum - aspoň se neutopila. Rychle jsem se napil a jal jsem se dalšího prohledávání lesa. Pročesával jsem snad každý kout a čím déle jsem ji nemohl najít, tím rychleji mi tlouklo srdce a těžkl dech. Jak já se o ni bál! Postupem času jsem si začal uvědomovat, že prohledávání lesa je marné. Dcerka tu prostě nebyla. Její pach jsem tu necítil, byla mimo les. To mě vyděsilo ještě víc. Tam venku už tolik v bezpečí nebyla. Ani z daleka. Sám pro sebe jsem zavrčel, zavytím dal najevo, že opouštím les a rozeběhl jsem se k hranicím. Nebyl čas otálet, kdo ví, jak daleko byla... Dobře, s těma krátkýma nožkama a její velikostí asi zas tak moc daleko ne, ale nemohl jsem ji nechat jít kdo ví jak daleko... Tedy, pokud už něco její pouť nepřerušilo. Snažil jsem se na to nemyslet, ale i přesto se mi před očima honily ty nejhorší obrázky, co by se jí mohlo stát.

// Řeka Mahtaë

Spal jsem nejspíš dlouho a spokojeně. Neměl jsem pojem o času, ani o tom, co se kolem mě děje. Ani to, že ode mě odešla Litai, jsem nepostřehl. Ale přeci jen byl čas, abych se probudil. Probouzel jsem se pomalu, první jsem slyšel zvuky kolem sebe, ale z dálky. Postupně zesilovaly a já zjistil, že se nejedná o část snu, ale o skutečnost. A pak mi to došlo. Byla mi poměrně zima, necítil jsem u sebe žádné malé tělíčko. Prudce jsem rozevřel oči, abych se ujistil, že to nebyl jen špatný pocit. A nebyl. Dcerka u mě vážně nebyla. S povzdechem jsem vstal. Doufal jsem, že bude někde s ostatními ve smečce. Musela tu být.
Oklepal jsem se a v hustém kožichu pocítil vlezlou zimu. Nic příjemného, uznal jsem podrážděně a rozhlédla jsem se po jeskyni. Byl jsem tu sám. Uznal jsem, že Litai nejspíš odešla s Vločkou a Inayou, které se sem chystaly předtím, než jsem šel spát. Povzdechl jsem si a vydal se směrem ven, do té zimy. Nechtěl jsem, aby tam vlčata byla moc dlouho, aby neprochladla. Bylo jasné, že je v jeskyni nemohu držet dlouho, ale mohl jsem se o to snažit aspoň do té doby, než si na zimu zvyknou. Ačkoliv se nenarodila do nejteplejšího počasí, takže teplo taky moc neznala. Vyskočil jsem z jeskyně ven.

// Borůvkový les

Vešel jsem do jeskyně a ještě jednou jsem se ohlédl, zda Inaya jde také, nebo ne. Nějak jí to trvalo. Mé unavené oči si ve tmě zprva nemohly zvyknout, když jsem se jal pokračovat dál. Až pak jsem zahlédl malé klubíčko úplně na druhé straně jeskyně a poznal v něm Litai. Šouravě jsem se vydal k ní, ale potichu, abych ji nevzbudil, protože očividně spala. Přišel jsem k ní a ulehnul za její tělíčko, přičemž jsem jej obtočil tím svým, abych ji mohl zahřívat. Čumákem jsem jemně prohrábl její srst na hřbetě a pak přes ni ochranitelsky položil hlavu, tak, aby samozřejmě mohla bez obtíží dýchat a jakkoliv jinak fungovat.
Povzdechl jsem si a stále sledoval vchod do jeskyně, zda nepřijde druhá dcerka, ale uznal jsem, že je vlastně vzhůru teprve chvilku a že s námi nejspíš nebude chtít odpočívat, ale pokud by chtěla, určitě by si místečko mezi námi našla. Myšlenkami jsem zabrouzdal k Haruhi a Artovi. Kam jen mohli jít? Pomyslel jsem si úzkostně a tak tak potlačil zakňučení. Vydal bych se je hledat, ale stále tu byla další dvě vlčata. Věřil jsem sice smečce, ale nějak bych si neodpustil pocit, že je nemám na očích a nemám přehled o jejich činnostech. Navíc jsem důvěřoval Haruhi, že bude všechno v pořádku a s Artem to zvládne. Byla vůči vlčatům zodpovědná, za což jsem byl rád. Dospěla. A to za tu krátkou dobu dost. Sám pro sebe jsem se pousmál a zavřel oči.
S Litai jsme si vzájemně propůjčili teplo našich těl, tudíž tu nebyla taková zima. Hlavou mi ještě dlouho kolovaly myšlenky ohledně toho, co se za poslední dobu událo, ale nebděl jsem moc dlouho. Za nedlouho mě pohltil hluboký spánek. Konečně, po dlouhé době.

Ucítil jsem další pach, což mě znepokojilo. Naštěstí jsem tím směrem po chvíli zachytil i ten Stormův, takže jsem se již zcela uklidnil. Ti dva přede mnou a Coffinem vypadali, že tu jsou jen na skok a opravdu se přišli jen na puntíkovaného vlka podívat a zjistit, že je v pořádku, což od nich bylo pěkné, přátelské gesto. Objevila se tu i Vločka, ale pak zase odešla. Cizinci se pak ovšem měli k odchodu. Vlčice navrhla, že by měli jít a Kessel konečně promluvil, aby jí to odsouhlasil. Pokynul jsem na něj stejně tak hlavou na rozloučení a pohlédl na Coffina. Pak jsem ty dva doprovázel rudým pohledem, dokud nesešli z dohledu. Mlčky jsem se otočil a šel tam, kam mě bolavé tlapky vedly. V zadních nohou jsem cítil nepříjemný tlak, a ač nerad, uznal jsem, že jsem si asi nepěkně namohl svaly a možná dal dost zabrat kloubům. Proto jsem je takřka tahal po zemi a šel šouravě.
Dopadala na mě únava každým krokem. Bylo tu na mě moc vlků, dělo se toho tady moc, měl jsem stále starosti skrze bezpečnost mé rodiny, a když jsem cítil Haruhin a Artův pach mimo smečku, zpanikařil jsem. Klid, klid, klid. Ona to zvládne. Ví, co dělá, ujistil jsem sám sebe a zamračil jsem se. Když jsem zavětřil, zjistil jsem, že zbylá dvě vlčata jsou s ostatními členy smečky. Nebo někde poblíž nich. Tahle neurčitá informace mě znervózněla, tudíž jsem se k nim vydal. Inaya byla před jeskyní, do které se očividně chystala a Litai dle pachu v ní, i s Vločkou.
Popostrčil jsem jemně čumákem to Inayi. „Jdeš dovnitř, nebo budeš otálet?“ Optal jsem se s mírným úsměvem a vydal jsem se do smečkového úkrytu také. Ohlédl jsem se, zda dcerka jde a pak pohlédl dovnitř. Následně jsem se ztratil ve stínu jeskyně.

// Jeskyně Burüberï

Oba dva jsem je sledoval rudýma očima. Nemohl jsem je spustit z očí. Problémy s vlkem šly momentálně stranou, teď tu byly jiné problémy. Ochrana rodiny. Byl jsem jak na ostří nože z toho, že tu byli vetřelci, ač jsem na svém výrazu nedával nic znát. Vlčice se jala slova, pověděla, že ví, že se nachází na cizím území a pak pověděla důvod jejich návštěvy. Jo, jasně, Kessel, došlo mi pak a hned jsem byl o něco klidnější, když jsem znal jeho jméno. Tedy, já ho kdysi možná znal, ale… Ta paměť… Nebo jsem možná jen nechtěl jeho jméno pamatovat, abych příliš nemusel myslet na moji vášnivou minulost. Nu což… Musel jsem se k něčemu rozhýbat.
„Zdá se, že se Coffin zotavuje,“ pověděl jsem krátce. Ptali se mě na někoho, s kým jsem nevedl zrovna dobrý vztah. Mladý vlk s nezvyklým zbarvením sice vypadal stále nějak pocuchaně, ale rozhodně lépe, než když sem přišel. Přišla otázka, zda je naše alfa Tailla. Kývl jsem souhlasně hlavou a momentálně svůj pohled upíral pouze na vlčici, protože to ona tu očividně byla za mluvčího. Samozřejmě, hlídal jsem si Kessela, ale to bylo takřka nepostřehnutelné. „Vyřídím jí tedy váš pozdrav,“ pověděl jsem o něco ochotněji. Pokud mě tedy neodignoruje jako Inayu a Haruhi, dodal jsem ve své hlavě. „Třeba by bylo fajn, kdyby se příště stavil i on?“ Zamumlal jsem jen tak do větru a pohlédl na Coffina, který se tu náhle objevil a přivítal ty dva v našem lese.
Jal jsem se mlčení. Odešel bych, abych jim nerušil přátelskou atmosféru, ale… Prostě jsem nemohl. Mojí povinností tu bylo setrvat, popřípadě odejít, až přijde třeba alfa, nebo oni neodejdou.

// Máš říct hned xD Jdu na to :D

// Wtf... :D No, Kess ještě nereagoval na můj příchod a dle mě píšu po něm. :D

// Počky, počky, první Kess a pak až já, ne? o.O