Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohlédl jsem na ni trochu pochybovačně. „Pokud jsme si něco neřekli, tak to nejspíš nepovažujeme za důležité, nebo jsme to dávno zapomněli, ale já bych řekl, že víš vše, co bys měla,“ ujistil jsem ji klidně. Mluvila, jako kdybychom byli partneři pár dní. Přitom už jsme jimi byli měsíce, ne-li roky. „Ale pokud se mi snažíš touhle řečí něco nenápadně naznačit, řekni to narovinu, heslovité řeči si nedokážu překládat,“ popíchl jsem ji znovu. Pak navrhla, že mé magie prozkoumáme. „Budiž, já si stejně myslím, že z toho nic nebude,“ zašklebil jsem se pesimisticky. „Jaké že magie to jsou?“ Zeptal jsem se nakonec. Ještě mě začne děsit vlastní partnerka, to potěš koště,“[/b] napadlo mě.
Haru nakonec potvrdila mou domněnku, že to tu jde cítit nějakou malou smečkou. Na její otázku jsem tedy znepokojeně přikývl a chtěl se vydat pryč, jenže ona řekla, že o sobě dáme vědět a po její sestře se optáme. Že prý ji tu cítí. „Fajn,“ odfrkl jsem si pouze, ačkoliv jsem to vlastně nemyslel vůbec tak protivně, jak to mohlo vyznít, ale někdy jsem hold byl trochu uprskanej. Někdo z nás dvou musel být. Haru dala na vědomost naši přítomnost. Netrvalo to dlouho a cítil jsem blížící se pach. Po jeho rozpoznání jsem se uklidnil. Na mém obličeji se opět objevil můj poker face, který značně podtrhávaly rudé oči, které probodávaly vše, co se hlo i nehlo. Couvl jsem k Haruhi. Už jsem si byl jistý, že jí nebezpečí nehrozí.
Objevila se její sestra a hleděla na nás. Ani nedala najevo žádnou emoci. Žádnou radost z toho, že vidí sestru. Kdyby tak sakra věděla, co já bych dal za to vidět svou sestru. Ona ji měla přímo před čumákem a… Nic. Ok, byly pohádané, ale já tuhle logiku vlčic nechápal. Dokázaly být na sebe naštvané do nekonečna. A otázka, co tu děláme, byla jen třešnička na dortu. Kdybych byl svíčka, asi zrovna vzplanu. Snažil jsem se nemyslet na to, jak ve mně vře krev. „Zdravím, Scarito,“ pronesl jsem pak chladným tónem. Ten mi trochu ujel. Odkašlal jsem si. „Hledali jsme tě,“ odpověděl jsem pak stručně na její otázku. To už znělo trochu lépe. Aspoň něco svedu.

// Řeka Kiërb

To co mi povídala má partnerka, mě trochu překvapovalo. Věděl jsem, že nerad mluvím, ale copak to bylo až v takové míře? Vážně jsem byl tolik nemluvný? Od kdy? Nikdy mě to nenapadlo. Nikdy jsem nad tím ani nepřemýšlel nejspíš proto, že si do teď nikdo nestěžoval. Její dodatek mě ale zarazil. „Nevím, jak je to u tebe, ale já ti řekl vše, co bys měla vědět. A to, co jsem ti neřekl, to ti řekla tvá sestra, pamatuješ?“ Mrkl jsem na ni, ač jsem byl při té vzpomínce trochu podrážděný. Nakonec jsem na Haru stejně všechno vybalil, tak jsem v tom neviděl smysl. Možná si o mě Scarita opravdu myslela, že budu nějaký neupřímný sobec. Byl jsem vlastně rád, že jsem překonal něčí očekávání. Ačkoliv ona to stejně nevěděla.
„Vážně to netuším. Byl jsem u Smrti. Asi jednou, mám ten pocit. Chtěl jsem od ní něco naučit, ale bylo mi to v podstatě jedno. Myslím, že se na mě stejně ta mrcha zákeřná vykašlala,“ odfrkl jsem si uraženě a pokračoval dál. Vstupovali jsme do lesa. „Zesílit? Na to, že jsi vlčice, tak si tak trochu kulturista už teď, nezdá se ti? Připadám si oproti tobě jak nějaké tintítko,“ zasmál jsem se krátce a strčil do ní provokativně bokem. Jak jsme tak kráčeli a živě se bavili, něco mě znepokojilo. Zastavil jsem se. „Haru, něco mi tu nehraje,“ varoval jsem ji a rozhlédl jsem se okolo. Zamračil jsem se a udělal o krok napřed. Před ni. Naklonil jsem uši do všech stran, ale stále jsem nějak nemohl přijít na to, co přesně se mi na tomhle místě nezdálo. Ale začínal jsem nabývat tušení, že se jedná o nějakou smečku. Nejspíš malou smečku. „Možná bychom měli jít,“ zamumlal jsem znepokojeně.

// Východní hvozd

Haruhi mě přesvědčovala, že to bude v pořádku. Měla více méně pravdu. „To je pravda. Ale i tak bych nerad něco zkazil. Takže budu mlčet, když nebudu nucen mluvit,“ pověděl jsem nakonec smířeně. Ten fakt, že jsem byl mlčenlivý i beze snahy, jsem jaksi opomenul. Nebyl jsem si vědom toho, že bych mluvil nějak málo. To bylo tím zvykem. Byl jsem zvyklý naslouchat, ne mluvit. Zvyklý odpovědět, ale ne přehnaně dlouze. Z nás dvou byla rozhodně ukecaná má druhá polovička, která zrovna zalitovala, že s sebou nemáme prcky. „Kdyby nebyli uražení, mohli jít také,“ pověděl jsem pak trochu podrážděně. V první chvíli to vyznělo možná jako podrážděnost vůči vlčatům, ale když by pohlédla před nás, zjistila by pravý důvod. Byla před námi řeka. Úplně mi zhatila plány pokračovat více na sever a dorazit třeba na nějaké pěkné místo. Já tam tak moc chtěl! Pohlédl jsem na Har.
Povídala něco o magii emocí. „Magie emocí? Co to povídáš, drahá, to snad existuje?“ znepokojil jsem se a tázavě na ni hleděl. „Ani já o ničem nevím. Vím jen o své magii ohně, kterou ovládám zcela perfektně, si myslím,“ pověděl jsem trochu sebejistě. Ale měl jsem na to právo. Bylo jasné, že si budu vychvalovat jedinou magii, o které vím a kterou umím již konečně ovládat. Ač tedy delší dobu, ale to bylo vedlejší. Začal jsem ji hojněji využívat až teď. „Na druhé straně nás vysuším,“ ujistil jsem spíš sám sebe, než ji, protože jsem to byl zrovna já, který tak nesnášel vodu. Zhluboka jsem se nadechl a s mučednickým výrazem jsem přešel řeku na druhou stranu. Koukl jsem po partnerce a nechal tu vzplát pořádný oheň. Po té, co osušil naše mokré části těla, jsme mohli pokračovat dál.

// Narvinijský les

// Východní Galtavar

Zaslechl jsem za sebou, jak na mě partnerka volá, že jsem jako vlče. Hlasitě jsem se zasmál, tak aby to slyšela, ale pádil jsem dál. Naprosto jsem si běh užíval. Nešlo tu ani tak o soutěžení, jako o ten skvělý pocit volnosti. Slyšet pouze tlukot vlastního srdce a dech. Konečně jsem se uvolnil, veškeré mé svaly přestaly tuhnout, všechna nervozita a napětí ze mě opadlo. Tak moc jsem si to užíval, že jsem musel překvapeně vytřeštit oči, když jsem náhle padal k zemi, sražen svou partnerkou, která mě doběhla. Ani jsem si toho nevšiml. Kdybych si všiml, zdrhnu jí! Pomyslel jsem si ďábelsky, ještě než mé tělo kleslo na zem. Začala mě olizovat. Snažil jsem se ji se smíchem odtlačit, ale nešlo to, právě proto, že jsem se smál. Po tom, co začala provokovat, jsem na ni hravě zavrčel. Jen tak, aby věděla, že se tolik nemá vytahovat!
Vstal jsem, oklepal jsem se a šel za ní. Měla návrh. Zlehka jsem se zamračil, Scarita mě neměla ráda a já to nechtěl znovu zkazit. „Chápu, měla by vědět, že je tetou, ovšem… Jestli ji najdeme, zůstanu někde opodál, fajn?“ Pověděl jsem nakonec. Nemusel jsem dělat další potíže. Už tak jsem začínal mít obavy, jak na to vlastně vlčice bude reagovat. Že její sestra má vlčata právě se mnou. S tím, koho neměla ráda a koho střežila jako oko v hlavě. „Správní sourozenci by na sebe měli myslet. Určitě na tebe myslí. Tebe nejde dostat z hlavy,“ mrkl jsem na ni s povzbudivým úsměvem a šťouchl do ní čumákem. Vypadalo to, že to zabralo, protože najednou o něco veseleji dodala, že je ráda za mě. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. „Nedrž to v sobě,“ pověděl jsem náhle. Nevím proč, ale nějakým způsobem jsem vycítil, že ji to stále hlodá, i když se tak netvářila. Už jsem jednou přetvářku rozeznal, aniž bych se o to vlastně snažil, ale do dnes nechápu, co se přesně stalo.

// řeka Kiërb

// Ovocná tůň

Nejspíš jí to nešlo do hlavy a přemýšlela nad tím. Nakonec přikývla, ale nijak se k tomu nevyjádřila. Nevěděl jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Přeci jen šlo o naše potomky. Měli bychom spolu o nich mluvit. Ale co bylo ještě důležitější, měli bychom mluvit S nimi. „Musíme to změnit,“ zabrblal jsem pak se zamračeným pohledem směřujícím do země. Nic víc jsem neřekl. Spočinul jsem v mlčení, sledujíc míhající se zem pod mýma tlapama. Pak mě partnerka vyvedla z přemýšlení tím, že se začala rozplývat nad místem, kterým jsme procházeli. Měla pravdu. Mělo to zde osobité kouzlo. Uklidňující. Rozhlédl jsem se a pak se nepatrně usmál a obrátil pohled na Haruhi. Zase oplývala tím svým optimismem a nadšením téměř pro vše a to se mi moc líbilo. „Určitě sem zajdeme,“ ujistil jsem ji poklidným tónem. Pak jsme vyrazili dál.
Haru trochu rýpala na účet alf. S pobaveným úšklebkem jsem na ni pohlédl. „Kdo ví? Třeba si brzy budou mít naše vlčata s kým hrát,“ pověděl jsem zamyšleně a pak zakroutil hlavou. „To asi ne, máš pravdu, je to jedno,“ uznal jsem nakonec a pokračoval dál v chůzi. Dostali jsme se na volné prostranství a to mi náhle vlilo krev do žil. Šibalsky jsem pohlédl na Haruhi, skočil před ni, hravě štěkl a následně jsem se jí dotkl packou. Dával jsem ji tím „babu“. „Chyť si mě!“ Vyhrkl jsem, prudce jsem se otočil a nabral sprint směrem… Kdo ví kam. Ale bylo to sakra rychle a já si to užíval. Běžel jsem, vítr mi čechral srst, jazyk za mnou vlál a oči mi jiskřily samou radostí z pohybu, co mi tak chyběl. Chyběla mi rychlost. Hra. Adrenalin.

// Východní hvozd

// Borůvkový les

Haru mi pověděla, že si myslí, že holky na Arta žárlí. Zamyšleně jsem na ni pohlédl a nakonec přikývl. Měla pravdu. Art byl z nich nejspíš nejvíc tvrdohlavý a dělal si vše po svém. Kdyby se jen vždy někam nezašli, dal bych mu pořádnou otcovskou výchovu, pomyslel jsem si zachmuřeně. Aby taky někdy nedopadl jak já. Pohled na každé vlčici a střídat je jako ponožky… A my bychom byli prarodiči tolikrát, že bychom to ani na všech tlapkách nespočítali! Jasně, sám jsem nevěděl, kolik mi po světě běhá vedlejších produktů, ale to bylo téma vedlejší. Mě na to v podstatě navedl otec. Já k tomu Arta vést nehodlal. „Neděláme mezi nimi rozdíly, ale stejně mám pocit, že jakožto rodiče děláme něco špatně. Nevím proč, prostě mě uvnitř mě něco hrozně hlodá. Možná… Možná se jednou, až Storm bude mít čas, zkusím pobavit o vlčatech zrovna s ním. Jak to měl on,“ napadlo mě pak, ač jsem se u toho díval do země.
Bylo zvláštní teplo, ale vůbec mi to nevadilo, tak jsem se tím nějak netrápil. Kráčel jsem podél boku mé partnerky a ač jsme probírali téma pro mě poměrně smutné – nemyslel jsem vlčata samotná, ale sem tam ty strasti s nimi – tak jsem byl spokojen a trochu se začínal uvolňovat. Návrh lovu jsem již sice pronesl, ale i tak jsem kývl na souhlas. Ale pak jsem se zarazil, když mi pověděla, že jsem pohubl. „Já?!“ Vyjekl jsem a začal jsem se prohlížet. „J-jsem v naprosto skvělé kondici!“ Nafoukl jsem tváře a zavrtěl hlavou. Pak jsem vzduch vypustil a trochu sklonil hlavu. „Máš pravdu. Vždy jsem nechal první jíst členy smečky a vlčata a na sebe vůbec nemyslel. Už pomalu ani nevím, jak maso chutná,“ ušklíbl jsem se. Byla pravda, že než jsem si zvykl na chod smečky, na tolik vlků okolo mě a náhlé starosti, tak jsem na žrádlo neměl ani pomyšlení, ale lovit pro smečku… Jsem byl vlastně jenom já a to pro toho kamzíka a pak se Stormem na divočáka.
Blížili jsme se k našim alfám. Uchh, nechci je rušit, pomyslel jsem si, ale i tak jsem pokračoval dál. Odkašlal jsem si. „Omlouvám se, že vás rušíme… Jen bychom vám rádi oznámili, že půjdeme na chvíli mimo smečku. Opatrovnictví pro vlčata máme zařízené, za což děkuji,“ pohlédl jsem Stormovi do očí, protože jsem věděl, že v tom má packy. „Projdeme se ke Smrti a ulovíme něco pro všechny ty hladové krky tady,“ cukl jsem koutkem. „Tak zatím,“ rozloučil jsem se klidně. Nechtěl jsem je dál vyrušovat, věděl jsem, jaké to je, když na sebe partneři nemají čas a oni ho na sebe očividně neměli taky. Pomalu jsem se vydal zase někam jinam.

// Východní Galtavar

Povšiml jsem si, že obě naše holky vyběhly z jeskyně a obě se zdály nějaké uražené. Popadla mě starost, ovšem Morfeus a Neyteri za nimi vyběhli. I tak jsem pocítil pocit viny. Měl by je uklidnit někdo z nás dvou, ne cizí vlci. Tedy, pro ně cizí vlci. Nakonec jsem ale usoudil, že to zvládnou. „Jsou tvrdohlavé,“ zamumlal jsem trochu podrážděně. Měly nařízeno být v jeskyni. Sice na ně Haruhi volala, ale dcerky se ani u nás nepozastavily. Pohlédl jsem Haru do očí. „Mám pocit, že jsou ublížené, drahá,“ usoudil jsem nakonec se starostlivým výdechem. To mi ale partnerka olízla čumák a začala básnit o tom, že jsme konečně spolu sami. Jemně jsem se usmál. Vlčata nám to zřejmě vyčítala, ale když jsem se předtím chtěl věnovat Litai, utekla. Inaya se mnou ani moc nemluvila a Art se stranil nám všem. Vždy se ukázal a zase rychle zmizel. Bylo mi líto, že náš jediný syn byl zrovna tak… Zvláštní. „I já jsem rád, drahá. Půjdeme někam a pak strávíme zase nějaký čas s vlčaty,“ pověděl jsem a zamával krátce ocasem.
Rozklusal jsem se za Haruhi, která se někam vydala, a já ji věrně následoval. Stále mi ke mně nesedělo slovo „věrnost“, ale právě ona věrnost mi dávala právě smysl života. Har po mě znenadání skočila a zakousla se mi do krku. Zamrkal jsem a zazubil se. „Neslintej,“ popíchl jsem ji varovně. V očích jsem měl jiskřičky, které nezbedně skákaly sem a tam. Partnerka mi vyznala city. Pohlédl jsem jí do očí. „I já,“ pověděl jsem pak upřímně. „Záleží mi na tobě,“ dodal jsem pak ještě a rozklusal se za ní. Pak mě ovšem něco napadlo. Měli bychom náš odchod někomu říci. Jenže po zavětření jsem zjistil, že ani jedna alfa není přítomna. Překvapeně jsem zamrkal. Ani jedna? A my opouštíme les? Zděsil jsem se, ale pak jsem vyběhl za partnerkou, aby se mi nevytratila. A čirou náhodou směrem, odkud šel pach Storma a Tailly. „Měli bychom se za alfama zastavit a ohlásit jim, že odcházíme mimo les.“

// Ovocná tůň

//Úkol číslo dvě

Haruhi vypadala ze dvou nových členů ve smečce stejně nadšeně, jako já. Tušil jsem to, určitě i ona toužila po tom, aby se mohla s někým kamarádit. Sice jsem to nechápal, ale vlčice si vždy potřebovala pokecat s jedincem stejného pohlaví. Vlastně, když jsem o sobě tak přemýšlel, tak nejen vlčice. Má partnerka nadšeně souhlasila s tím, že by nám vlčata mohli pohlídat. Byl jsem rád, že se jednou za advent můžeme věnovat jen sami sobě. „Samozřejmě pokud to není z donucení,“ pozvedl jsem provokativně koutek a pohlédl Morfovi do očí v přátelské provokaci. Bylo na něm vidět, že si to chce zkusit. Nepochyboval jsem o něm, určitě nebyl žádný párek, ale vždy jsem rád do někoho trochu šťouchl. Neyteri dala najevo svou spokojenost s lesem a s pochvalou od Haruhi. Také si do Morfeuse rýpla. Musel jsem se krátce zazubit.
Světlá vlčice vypadala, že je ochotná s vlčaty dělat naprosto cokoliv, což oni určitě ocení. Navíc vypadala zodpovědně a vzhledem k tomu, že prý již jednou byla pečovatelka, tak jsem si byl jistý, že by neměly nastat nějaké problémy. A společně s Morfeusem, u kterého jsem si byl jistý, že oplývá neuvěřitelnou silou a s nepřítelem by zakroutil jak s vánočkou, takže by všechny ochránil, by i procházka mimo území mohla být naprosto bezpečná. Sice se mi v myšlenkách objevilo slůvko „snad“, ale snažil jsem se ten můj pesimismus přebýt. Krátce jsem sklonil hlavu a pohlédl na své nohy. Zaujala mě má špinavá ponožka. Mrzutě jsem se zamračil, ale poté jsem zase s poklidným výrazem vzhlédl.
Haru se zeptala, jak to vypadá s jejich vlčaty. Taky mi ta otázka hrála v hlavě, ale nechtěl jsem ji vyslovovat nahlas. Má partnerka byla otevřenější a zvědavější, tak se hold zeptala. Mě by to možná bylo nepříjemné jako kapr (to proto, že nenávidím ryby, smrdí), ale oba na to reagovali dobře. Prostě se potřebovali ustálit, což jsem chápal, a tudíž jsem stejně tak i přikývl. Morf nás pak vyzval, abychom si šli udělat pěknou chvilku. Nemohl jsem být v tu chvíli vděčnější! Můj úsměv právě nejspíš vypadal, jako kdybych požíval perník, každopádně mi to vůbec nevadilo. „Mockrát vám děkujeme,“ pověděl jsem jim a pohlédl s úsměvem na Haru.
Ti dva se nakonec dohodli, že za vlčaty půjdou do jeskyně. Haruhi na ně totiž volala a oni se neozvali, tak nejspíš zrovna spali. Morfeus začal pokřikovat poměrně vtipné věci, pak se ovšem uvědomil, ale i tak jsem se musel zubit od ucha k uchu nad jeho natěšení. Jen doufám, že ho to nepřejde, požádal jsem kohosi ve své hlavě a otočil se na svou partnerku. „Mohli bychom jít na procházku… A pak něco ulovit… Třeba krocana. Mám chuť na sladké, takové cukroví, mhmmm… A ulovíme něco velkého pro smečku. Co ty na to? A zastávka na nějaké to mazlení je samozřejmostí,“ pošeptal jsem poslední větu pouze pro ni a oblízl ji čumák.

Post 11. 12
Post 12. 12
Post 18. 12
Dva posty 19. 12
Post 21.12

6 losů
Druhý příspěvek

Haruhi se mi svěřila se svými city. Zahřálo mě to u srdce, neříkali jsme si takové věci často, spíše jsme si je dávali najevo činy a svou věrností, a ačkoliv jsem to věděl, vždy to mým uším lichotilo. Pohlédl jsem na ni vděčným pohledem a olízl jí čumák. „To i já tebe, má drahá. Nic se mi nestane, to přeci víš, že na svůj kožich si dávám pozor,“ pověděl jsem s úsměvem, ačkoliv byl trochu zasněný, nebo možná mimo, když jsem viděl ten její. Byl úžasný! Přímo kouzlený. Měl jsem chuť ji celou zmuchlovat samou láskou. Jen sotva jsem se bránil, abych to neudělal, hned teď a tady. Naštěstí začala mluvit. Přikyvoval jsem na každé její slovo. „Abych pravdu řekl, jsem na tom stejně. Nemůžu se zbavit pocitu, že je musím mít na očích, že stále musí být u mě a že je pro ně vše nebezpečné. Nevím, jestli je to opravdu tak je… Věřím jim, jsou na svůj věk poměrně rozvážní, ale vem si… Takový útok šakala, mohla by je napadnout i ta liška, nebo velké ptactvo… Mohli by někam zapadnout a… a… A dost. Brr, to stačí,“ otřepal jsem se.
Má partnerka se schoulila do klubíčka a požádala by mě, abych si lehl k ní. Neváhal bych, kdybych necítil cizí pachy. Tedy, nebyly cizí, byly mi povědomé! Jedni z mála vlků, které jsem znal a kteří mi byli sympatičtí. A očividně byli přijati do smečky, což znamenalo super věc… Haru tu bude mí kamarádku na povídání a já viděl zase potencionálního přítele v tom druhém. Minule se mi svým chováním líbil. „Máme společnost, drahá,“ pověděl jsem s jemným úsměvem. Nebyl jsem moc společenský typ, ale najednou jsem pocítil chuť se s někým bavit. Sice jsme byli s Haruhi sami jen chvíli, ale byl jsem si jist, že ještě nějakou volnou chvilku najdeme. A za nedlouho se opravdu ti dva objevili.
Neyteri hned zvolala, že nás ráda vidí a pochválila mou partnerku. Za to ty jsi nějak zchudla, usoudil jsem soucitně ve své hlavě, když jsem její stav zhodnotil krátkým pohledem. Pohlédl jsem na Morfeuse a kupodivu jsem jemně, v přátelském gestu, vrtěl ocasem. Rád jsem je viděl, opravdu, byli příjemní! „Také vás rád vidím,“ zazněl můj klidný hlas. Neyteri hned sdělila, že byli přijati a přišli nám nabídnout své služby. Morfeus nám pogratuloval. „Děkujeme,“ usmál jsem se letmo a pohlédl s jiskřícíma očima na svou partnerku. To, co nám nabízeli, bylo velice překvapivé. „V-vážně? Vám by to nevadilo?“ Zeptal jsem se překvapeně a zamrkal, jestli se mi náhodou nezdají. „Ehm, mimochodem, vítejte tedy ve smečce! Koukám, že vy jste ještě na rodině nezapracovali,“ ušklíbl jsem se pobaveně. Pohublé břicho Neyteri mohlo sotva obsahovat vlčata. „Každopádně, pokud by to nevadilo Haruhi, mohli byste si vyzkoušet, co je to hlídat ratolesti… Je s nimi zábava,“ ujistil jsem je s výrazem, který jasně naznačoval, jak k vlčatům moc tíhnu. Na to, jak jsem se tvářil, když Haruhi čekala, to byla nejspíš změna.
Další odpovídání jsem nechal na své partnerce. Nějak moc jsem se rozpovídal na to, že jsem byl poměrně mlčenlivý.

Střetl jsem se s jejím pohledem. Vypadalo to, že se jí aspoň trošku ulevilo. Nechal jsem si blíznout čenich a poslouchal její následující slova. Přiznala se, že se cítí hrozně. „To se stane. Nezoufej, jsem si jistý, že jsi chtěla být hned zpět, no ne?“ Pověděl jsem s jemným úsměvem. Vypadala opravdu provinile. Oblízl jsem jí čenich zapět a svým čumákem jsem jí zvedl hlavu. „Netrap se, drahá, nic se neděje, opravdu,“ pošeptal jsem jí konejšivě. Nerad jsem ji takhle viděl, neměl jsem rád, když byla smutná. Samozřejmě, nešlo se tomu vyhnout, ale zrovna ona vždy byla plná optimismu a energie z ní sršela, ovšem poslední dobou se mi zdálo, že tomu tak není.
Zeptal jsem se jí, jestli není přemožená a ona mi mou domněnku vyvrátila. Přikývl jsem na to, co pověděla. „Vlčata rád vezmu mimo území smečky a vše jim ukážu. Přeci jen, už nejsou žádní nemožné prcci. Litai například úplně sama věděla, jak trefit zpátky do lesa. Také jedla maso. Neměli bychom je stále držet tady. Musí se naučit novým dovednostem. Bylo by fajn uspořádat malý rodinný výlet,“ pověděl jsem a pozoroval, jak se přemáhá, aby neusla. Povzdechl jsem si a usmál jsem se. Shledal jsem, že pod stromem, pod kterým právě stojíme, je poměrně sucho. Nechal jsem u nás vzplanout oheň, aby tu bylo teplo a pokynul jsem čumákem směrem na zjevně pohodlné místo. „Odpočiň si,“ požádal jsem ji s jemným pohledem přikovaným na ni.

Sledoval jsem Haruhi, která se na mě s trhnutím podívala. Zaměřil jsem se na její oči, které byly lesklé a zřejmě neměly daleko od pláče. Upřímně, začal jsem se bát. Co se asi stalo? Vlčata byla v pořádku, i ona se zdála, že je celá, tak kde byl problém? Vypustil jsem okolí z hlavy a byl tu jen pro ni. Dlouho od mé partnerky nic nepřicházelo a to mě znervóznělo ještě více. Vypadala nešťastně a já v takové chvíli nemohl zůstat klidným. Nakonec mě oslovila a vypadalo to, že začne, ale svou řeč znovu přetnula. Nakonec to přišlo. Omluvila se a přitiskla se ke mně. Objal jsem ji svým krkem přes ten její a přivinul si ji k sobě hlavou pevněji. Vše mi vysvětlila a já tak trochu nevěděl, jak mám reagovat, zmátla mě. Měla výčitky skrz odchod s Artem. Jasně, dost mě tím zneklidněla, ale přeci jen byla v pořádku, stejně tak i vlčata a já. Přesto vypadala, že měla obrovské výčitky.
Pořád jsem trochu váhal nad svojí reakcí. Měl bych ji uklidnit, ale čím? Přemýšlel jsem. A musel jsem rychle, abych nemlčel nějak podezřele dlouho. U mě bylo známo, že jsem většinou si každou odpověď promýšlel předem, každopádně i tak jsem byl schopen odpovídat bleskově. Měl bych být tentokrát ten optimistický já! Napadlo mě pak a nadechl jsem se k odpovědi. „To je v pořádku, Haru. Nic se přeci nestalo, ne? Jsme všichni v pořádku a to je důležité!“ Prohlásil jsem přesvědčivě. Bylo to takhle dobře? Ptal jsem se sám sebe. „Nemá cenu se tím zaobírat, ale byl bych rád, kdyby se to příště nestalo… Mám vás rád a byl bych vděčný, kdybych aspoň věděl, kde se nacházíte,“ pověděl jsem poklidně své partnerce. Snažil jsem se, abych ji znovu již nerozhodil. Ačkoliv ona se mi poslední dobou zdála rozhozená celá a já jsem jen marně přemýšlel, čím by to mohlo být. „Poslyš drahá, nejsi nějaká přemožená?“ Položil jsem jí opatrnou otázku. Byl jsem si jistý, že je totálně vyčerpaná. Zřejmě by se potřebovala projít, provětrat si hlavu, ale nemohla a hádám, že právě tohle ji tížilo. Chtělo by to vážně nějakou chůvu… Abychom se mohli na chvilku zdejchnout a nemuseli se třást strachy o malé.

Sledoval jsem svou rodinu a byl rád, že jsme zase všechna vlčata sehnali do kupy. Co jen vlčata, ještě nedávno jsem postrádal i svou partnerku. Prostě se to všechno rozuteklo, naštěstí jsme se všichni ve zdraví sešli. Tiše jsem vydechl. Haruhi bez zaváhání Artův nápad zavrhla. Litai měla námitky a ptala se, proč by nemohli jít. „Musíme jít mimo les první společně, abyste se se vším seznámili pod dozorem… Až budeme mít jistotu, že tam venku to zvládnete, budete si moct chodit na toulky. Ale máte na to zatím čas,“ poučil jsem všechny tři. Na jednu stranu bylo fajn, že jsme měli s Haruhi stejný názor, ovšem nebyl jsem si úplně tak jistý, zda je to úplně to správné, co jsme pro vlčata mohli udělat. Nemohli jsme jim všechno zakazovat donekonečna. Můj pohled padl na mou družku, když mě zatahala za ucho a poodešla stranou. Vlčata poslala do jeskyně, aby neprochladla. To se jim samozřejmě nelíbilo, ale poznal jsem její záměr, aspoň tedy z části. Pohlédl jsem na všechna vlčata, holky se rozhodly uposlechnout matčin příkaz, Art zatím zůstal. „Arte? Následuj své sestry,“ vybídl jsem jej a pohlédl mu do očí, abych tomu dodal trochu neústupnosti.
Poté jsem se rozešel za svou partnerkou, která na mě vyčkávala opodál. Vypadala, že není ve své kůži. Jemně jsem se zamračil. „Haru?“ Oslovil jsem ji tázavě, když jsem k ní dorazil. Vybízel jsem jí tím k mluvě. Postrádala svou obvyklou veselost, což se mi nelíbilo. Ucítil jsem neznámý pach na našem území, to také nebylo dobré, ale Storm byl očividně v pohotovosti, takže jsem si zřejmě nemusel dělat starosti. To bylo dobře, protože momentálně jsem musel zjistit, co se děje s mou družkou. Tázavě jsem pohlédl do jejích oči a mlčky vyčkával, až začne mluvit.

// Východní Galtavar

Následoval jsem dcerku, která šla naprosto jistě směrem domů. Jako kdyby tudy chodila již tisíckrát, přesně tak mi připadala. Ani na okamžik nezaváhala a to se mi moc líbilo. Když jsme překonali hranici lesa, úlevně jsem se usmál a hned na to úsměv rozšířil, když se na mě Litai otočila s otázkou. „Jsi úžasná! Moc šikovná holka!“ Prohlásil jsem s dostatečnou hrdostí, která ve mně vůči Tai lpěla. Dohnal jsem ji a za pochodu jí pořádně olíznul líci. Pak jsem hlavu zvedl a zpomalil jsem, takže dcerka běžela napřed. Nasál jsem pachy. Ten cizinec odešel a Naomi se vrátila, jinak dobrý, diagnozoval jsem stav lesa a pohlédl před sebe. Blížil jsem se k celé své rodině. Tak to vypadalo, že jsme se zase všichni snad ve zdraví sešli. „Ahojte!“ Pozdravil jsem je, vrtíc u toho ocasem, protože jsem měl nepředstíranou radost, že jsme zase všichni u sebe.
Zrovna když jsem přicházel, Art měl ne příliš dobře – pro mě – znějící nápad. Ani jsem se nad tím nestihl zamyslet a již jsem se tvářil vážně, hledíc synkovi do očí. Rudé oči jsem měl varovně přivřené a celým svým tělem jsem dával najevo jasný nesouhlas. Nedovedl jsem si představit, že by všechna vlčata odešla byť jen na chvíli úplně z našeho dozoru. Měl jsem co dělat, aby se mnou nesekla už jenom ta představa. Tak moc mě to zděsilo, že jsem naprosto zapomněl, že bych se měl pohnout, něco dělat, nebo aspoň něco říct, abych své drahoušky tím svým neústupným pohledem a mlčenlivostí nevyděsil. Když jsem se vzpamatoval, koukl jsem své partnerce do očí. Pokud by ona s návrhem Arta souhlasila, museli bychom to nějak probrat.
Byly to právě její oči, krásné a hluboké diamanty fialové barvy, které mě uklidnily. Po těle se mi, navzdory zimě, rozlilo příjemné teplo a zamrzlé srdce se roztlouklo. Zakmital jsem ušima sem a tam s nakloněnou hlavou do strany. Hned na to jsem se k družce přiblížil a pořádně jí olízl přes čumák. To samé jsem udělal i u Iný a Arta. Litai jsem sice obdaroval jedním oblíznutím už před chvílí, ale nesměl jsem ji teď vynechat, takže ani ji to neminulo.

Vypadalo to, že dcerku sníh opravdu nezaujal. Zvedala packu, která ji očividně studila. Vůbec jsem se nedivil. Já jsem se raději udržoval u ohně, který už byl menší a jen líně plápolal. Litai totiž dojídala toho zajíce a já doufal, že se pak vrátíme zpět do smečky. Kývl jsem na její otázku. „Přesně tak, každý rok tahle bílá pokrývka zahalí celou Gallireu,“ potvrdil jsem její domněnku. Bude nejspíš po mě… Není ze sněhu nadšená ani jakožto vlče, uznal jsem a trpělivě vyčkával, jako už několik chvil, než dcera spořádá svou první kořist. Nedivil bych se, kdyby nakonec byla ohnivá stejně jako já, napadlo mě ještě, než se zase dala do mluvy. Vypadala pořádně najezeně a taky se dle toho chovala. Sama říkala, že by do sebe nedala už ani sousto. Zazubil jsem se. Nedivil jsem se, když takové malé pískle spořádalo celého zajíce. Asi bych se na jejím místě ani nepohl.
Však také musela chvíli odpočívat. Nijak jsem ji nehonil. Byl jsem sice neklidný z toho, jestli Haruhi s Artem je už zpět v lese, jestli se nic nestalo a taky jsem měl starosti o Inayu, ale musel jsem vyjít vstříc zároveň i Litai. Naklonoval bych se pro ně, kdybych mohl. Nakonec již stála na nohou a vyzvala mě, abych ji následoval. „Ano, madam,“ pověděl jsem poslušně a s jemným úsměvem za ní klusal. Stačilo mi jen prodloužit krok, abych jí stačil. Vypadala, že si je naprosto jistá směrem, kterým šla. Mohla si být jistá. Šla naprosto dobře. Opět jsem se dmul pýchou, měl jsem na jazyku slova chvály, ale rozhodl jsem si je ponechat, dokud nebudeme v lese úplně.

// Borůvkový les