Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani jsem pomalu nevěděl, co se všechno semlelo, ale náhle jsem tu zůstal s Haruhi sám. Morfeus odešel, Inaya šla do jeskyně a za ní běžel Art. Později jsem uslyšel vytí Storma, který nám ohlašoval, že je zpět a donesl potravu. Mrzutě jsem se ohlédl na losí mládě a napadlo mě, že jsem ho lovil zbytečně, když se z něj stejně najedl jenom Art a když jsem vyl na ostatní členy smečky, aby se přišli najít, nikdo nedorazil, kromě synka. Tak ať to tu třeba shnije, pomyslel jsem si flegmaticky. Nijak mě to netrápilo. Lov mě bavil a kdykoliv jsem se mohl jít vydat vyhledat jinou potravu, ulovit ji a donést do smečky. Pokud teda něco neselže, ohlédl jsem se mrzutě na své zadní nohy. Tu na mě pohlédla Haruhi. Hodil jsem po ní tázavý výraz, na čež z ní vylezlo, že mi to sluší a jsem prý dobrý táta. Zachmuřil jsem se. „Tím bych si nebyl jist, Haru,“ odpověděl jsem zamyšleně, pak jsem jakoby přeslechl její otázku, protože mi ji přesně v tomhle podání ještě před chvílí neustále pokládal Art a pocítil přibližující se pachy.
Neyteri a Litai dorazili za chvíli k nám. Usmál jsem se. „Ahojte,“ pozdravil jsem je a rozzářeně se koukl po Litai, o kterou jsem si už začínal dělat starosti. Takže všichni už konečně zase v lese, úžasný pocit, mít je zase u sebe, pomyslel jsem si spokojeně. „Moc si toho vážím, Neyteri, děkujeme,“ pronesl jsem s hlubokým pohledem do jejích očí a pohled zpět převedl na dceru. Ta povídala, že si to moc užila, culila se jak sluníčko na hnoji a nakonec přišla krásná slova, že jsme jí chyběli. Přisunul jsem se k ní a hlavu jsem jemně otřel o její tělo na důkaz toho, že i ona mě chyběla. „To i ty nám. Nejsi hladová?“ Zeptal jsem se starostlivě a oblízl ji na čumák. „Zažila jsi něco dobrodužného? Tak povídej,“ vyzval jsem Litai zvědavě.
Haruhi po vítání začala s tím, že by si zašla za Smrtí. „Pohlídám vlčata,“ vyhrkl jsem hned svou nabídku, spíše mou povinnost. Jeden z nás by měl zůstat v lese, když už tu všechna vlčata byla. Navíc jsem se jim chtěl věnovat. Nevím, které by teď stálo o to strávit nějaký čas s rozmrzelým tatíkem, ale vlčata nějak rychle dospívala.

Najednou tu bylo veselo, přilétla sem Inaya, tedy spíš přijela na nějakém svém neviditelném oři, o kterém jsem předpokládal, že je to nás smečkový soudruh, už jen soudě podle mohutných otisků tlap. Art hned začal žadonit, že se chce taky vznášet. „Někdy hold nemůžeš umět to, co ostatní, synu,“ poučil jsem ho poklidně a následně začal Art cenit zuby. Pozoroval jsem ho a začal se usmívat. Je statečný… Přesně jak jsem chtěl, bude sestry chránit, pomyslel jsem si se vší spokojeností, zatímco synáček vyřvával další bojovné pokřiky. Mezi tím se nechal zviditelnit i Morfeus, který se omluvil, ovšem smál se jako blázen. Rozjely se mi koutky, až jsem se nakonec začal zubit a zavrtěl nad nimi hlavou. Očividně si spolu užívali a to bylo důležité. „Myslím, že se vám povedlo nás vyděsit až až,“ zasmál jsem se krátce.
Pak své dílo chválili mezi sebou, takže jsem se zatím neklidně rozhlédl. Zavětřil jsem a naštěstí jsem její pach ucítil. Blížila se, konečně. Začínal jsem mít starosti, ovšem doufal jsem, že se některé mé obavy nevyplnily. Morfeus se pak usadil, takže Inaya z jeho hřbetu sklouzla a mohla jít vesele otravovat Arta. Bylo hezké je vidět zase spolu, ale chyběly mi tu stále dvě členky rodiny. Ta jedna se stoprocentně blížila, ale Litai? Morfeus se zeptal, co tu děláme tak sami a jestli náhodou neplánujeme nějakou bojovou hru. „Vlastně ani ne, donesl jsem jídlo,“ pohodil jsem hlavou za sebe, na losí mládě. „Takže Art chvíli jedl a pak jsme si hráli, než jste přišli, takže již máme bojové hry za sebou,“ zazubil jsem se znovu, víc, než na mě bylo obvyklé a nad jeho otázkou jsem se zamračil. „Neviděl… Litai už taky vyhlížím nějakou chvíli. Znepokojuje mě to. Doufám, že se brzy vrátí,“ hlesl jsem k odpovědi. „A máma se už blíží,“ odpověděl jsem ještě zpětně dceři, která se nebezpečně přiblížila k mému ocasu, naštěstí pak prolezla pode mnou a já si všiml, že se tam sotva vešla. A pak že jsem pohubl! Pupek mám! Došlo mi ukřivděně, ovšem jaksi mi unikal fakt, že vlčata rostou a tak je dost možné, že se pode mně prostě už jednou vážně nevejdou a já budu panikařit, že jsem obézní.
Ucítil jsem její oblíznutí a usmál jsem se. Oblízl jsem ji na čumák, když jsem k ní sklonil hlavu. „Stýskalo se mi,“ špitl jsem k ní. Poslouchal jsem, co podívá a pokýval jsem hlavou. „Můžeme se samozřejmě do takových věcí pustit brzy, až si všichni odpočinete a hlavně, až nám dojde ta tulačka Litai,“ oznámil jsem dceři. „Takže je Morfeus bezva strýček, jo?“ Zeptal jsem se jí pak a s úsměvem pohlédl na černého vlka s odznaky. Tu náhle se zde objevila má družka, už mi olizovala ucho a mlela pantem. „Tobě to teda trvalo… Běž se najíst, drahá,“ vyzval jsem ji a oblízl její čumák na přivitání. „Měl jsem starosti,“ oznámil jsem partnerce ještě, aby si snad nemyslela, že jí to prošlo jen s mávnutím tlapky. Měla snad víc otázek, než Art před chvílí. Taky jako vlče, došlo mi. „Litai ještě nedošla a právě tu všichni čekáme na všechny poztrácené tlapky, inu… Pak bychom mohli něco zkusit,“ pověděl jsem s jakýmsi pokrčením ramen. Bylo mi jedno, jestli se půjde lovit. Kdyby se šlo, půjde se jen kvůli učení vlčat, vzhledem k tomu, že tu momentálně bylo losí mládě, Inaya vypadala spokojeně, ale očividně unaveně, co jsem si tak povšiml, zůstala raději v klídku pode mnou. Art se zdál být pln energie stále, ale také teď jedl ode mě losa, já do sebe sice opět nedostal ani sousto, ale touhu po lovu jsem překonal už před chvílí, když jsem lovil tohodle krpce. Na druhou stranu vzít všechny tři vlčata zároveň učit se lovit, to by nemuselo být zrovna dobře ohlídatelné, ale kdybychom šli čtyři dospělí vlci, tak by tři hlídali a verbovali vlčata, což by šlo, zatímco ten poslední by se nejvíce soustředil na kořist, ale… Nechtělo se mi to úplně tak detailně promýšlet, vzhledem k tomu, že jsem ještě nevěděl, s kým vším počítat, navíc by nejspíš bylo vhodné se domluvit s alfami, že jde tolik vlků ze smečky lovit.

//Toto už po mě nechtějte :D

Hrál jsem si se synkem, který měl zjevnou radost z pořádné nadílky sněhu. Zubil jsem se a sem tam na Arta zorganizoval nějaký hravý výpad. Pak ovšem přišlo téma Haruhi, syn se uklidnil a ptal se, kde máma je, jestli se neztratila. Zachmuřil jsem se. Je fakt, že jí to trvá už dlouho a asi bychom se po ní měli jít podívat, usoudil jsem. „U vlčic je normální, že se někde zaseknou u pokecu s jinou vlčicí,“ pověděl jsem mu. „Navíc je to bývalá tulačka… Ráda se toulá, jako ty,“ poučil jsem ho s pobaveným mrknutím. Určitě to po ní zdědil, tím jsem si byl jistý. Sledoval jsem, jak Art tuneluje ve sněhu, zatímco já jsem si sedl a začal si oblizovat prochladlou packu. Následně jsem uslyšel zadunění a po tunelu nebylo ani stopy, ale jako zmizel tunel, zmizel i můj syn. Zděšeně jsem se rozhlédl, v kterých částech by asi mohl být, když tu najednou se vynořila jeho hlava. Oddechl jsem si a zasmál se jeho podotknutí, že ho sníh asi rád nemá. Hned na to se mě ptal, proč nemám já rád sníh. „Mám magii ohně. Většinou se vodě a mokru vyhýbáme, máme raději teplo a sucho,“ objasnil jsem mu svou domněnku.
Art se stále ptal. Byl tak zvědavý. „Netuším, kde všichni váznou… Je tu pusto,“ povzdechl jsem si a zachmuřeně se rozhlédl. Vážně, kde jsou všichni? Napadlo mě znepokojeně. „Počkáme na mámu,“ odpověděl jsem synovi již po několikáté, když tu náhle se mezi námi cosi hrozivě vrčícího mihlo. Okamžitě jsem skočil před Arta a bojovně zavrčel, přičemž jsem neváhal ukázat své tesáky a srst se mi zježila takřka automaticky po úleku. Ale hned jsem zjistil, že je to Inaya, která se…. Vznášela?! Ve vzduchu, to vrčení k ní sice moc nesedělo. „Huh?!“ Tentokrát jsem se zhrozil nad tím, co se to děje mé dceři, že tady jen tak lítá, křičí na nás, ať se vzdáme a kdo ví, co ještě. Se zmateným výrazem jsem hleděl na Inayu a následně se podíval na část, která ji oddělovala od země, zjistil, že moc vysoko není a při zaměření očí na sníh pod ní jsem viděl velké otisky dospěláckých tlap. Začal jsem se smát.
„Vzdávám se, vzdávám!“ Prohlásil jsem úsměvně. „Ó mocná Inayo, ušetři nás zbytečného trápení, mého syna nech naživu a mě si vem,“ pronesl jsem, co nejvíc vážně to v této situaci šlo a měl jsem co dělat, abych se ještě víc nesmál. Ohlédl jsem se na Arta a přemýšlel, co ti dva budou ještě vyvádět, ale vypadalo to, že se spolu dobře bavili. Tedy, Morfeuse jsem neviděl, takže jsem spíš u něj usuzoval, ale rozzářená očka dcerky mluvila za vše.

Od Arta jsem se nedočkal žádné odpovědi na mé výhružné varování. Raději se totiž pustil do jídla. Byl chudák celý hladový. Veškeré napětí mě přešlo, vystřídal to opětovný pocit klidu a spokojenosti, že se nás zase syn nestranil tolik, jak jsem si myslel. Jen jsem byl neklidný, kde jsou všechny dámy z naší rodiny. Litai a Inaya se nevraceli se svými opatrovníky a Haruhi se nejspíš po cestě opět někam zatoulala. Art se očividně najedl do syta a měl chuť si hrát. Hodil mi sníh do obličej, což jsem smetl tlapou a pohlédl jsem na něj. Ukázal jsem zuby v pobaveném zazubení a vstal jsem. Nevydržel ovšem u jedné činosti dlouho a již se mě ptal, zda půjdeme někam pryč, mimo území smečky. „Ano, ale až se vrátí máma, ano? Zatím si tu budeme hrát a počkáme na ni,“ mrkl jsem na něj, u čehož jsem vrtěl ocasem. Pobaveně jsem syna sledoval.
„Nemám sníh rád,“ odvětil jsem pobaveně a začal se smát, když celý zmizel v kupce sněhu, která spadla z větve nad ním. Skočil jsem do sněhu k němu a zůstal v něm ležet. Ocas se mi pohupoval ze strany na stranu. Hravě jsem na něj vycenil zuby a v náznaku hry do něj šťouchl čumákem. Musel jsem ještě přijít na to, jak se s takovým vlčetem hraje. Všechna byla do dnešního dne zaměstnaná a žádné si se mnou moc hrát nechtělo, takže jsem za tuhle situaci byl rád, ovšem synek mě to ještě bude asi muset naučit. Něco jiného bylo hrát si s vlčetem a něco jiného s dospělým vlkem.

Vypadal překvapeně, ale nehnul jsem ani brvou. Vypadalo to, že mi ani své vysvětlení nepodá, protože svou neposlušnost očividně neměl jak objasnit. „Nevíš?“ Zahřměl jsem a přivřel rudé oči do přísného výrazu. Každopádně vypadal, že ještě přemýšlí, takže stále byla nějaká naděje, že by se z toho mohl třeba ještě vykroutit, ale když mě začal žadonit, že má hrozný hlad, stáhl jsem uši naštvaně dozadu, přiskočil k němu a se štěknutím jej strčil do sněhu. Přišlo mi to jemnější, jak nějaké výchovné kousnutí, ale mohl by ho schytat také. „Varuji tě, Arte,“ zavrčel jsem a hrdě vypnul hruď, aby ze mě šla autorita a synek mě vzal naprosto vážně. „S mámou se o tebe obáváme, když někam utečeš a neposloucháš nás. Mám vás rád a nechci na vás být přísný, ale jestli to bude potřeba, budete dostávat tvrdou výchovu,“ pověděl jsem mu již zase klidně a pomohl jsem mu čumákem na nohy a již s otcovskou jemností ho přistrčil k losímu mláděti.
Měl jsem výčitky, že jsem na něj byl tvrdý, ale přeci jen to byl vlk, který musel něco překousnout a zvládnout. Nechtěl jsem, aby z něj byl nevychovanec. Art se ptal na magii. Dlouze jsem vydechl, posadil jsem se a zamyslel. „Asi až budeš trochu větší,“ odpověděl jsem. „Pořádně se najez, ať rychle vyrosteš a mohls mít magii co nejvíce,“ zazubil jsem se na něj a ohlédl se na svou srst. Byl jsem celý zasněžený, ale ta vrstva sněhu byla přeci jen dobrá, proto jsem ji neshazoval. Vyčkával jsem, až se nají. Doufám že Inaya a Litai jsou v pořádku. Mohli by se již konečně vrátit, pomyslel jsem si a podíval se směrem na Galtavar. A Haruhi to také nějak trvá, došlo mi zachmuřeně.

// Uvozovky ti utekly :D

Chumelilo a chumelilo a já to pozoroval se zachmuřeným výrazem. Vůbec se mi to nelíbilo. Naprosto spokojený jsem byl pouze, když bylo sucho, což bylo pouze v létě. Takže bylo jen jedno roční období, kdy jsem nebyl více méně protivný už jen kvůli počasí. Následně jsem ucítil Artův pach. Takže tady je, pomyslel jsem si a trpělivě vyčkával, než dorazí ke mně, jestli vůbec. Srst losího mláděte i ta má ukryl jemný poprašek sněhu a to jen za tak alou chvíli. A pak jsem zahlédl ve sněhu pohyb. Známý kožíšek mého syna, který se ke mně blížil, nešel přehlédnout, ačkoliv byl tak trochu malý a v té peřině sněhu měl co dělat, aby ke mně vůbec dorazil. Nakonec to zvládl a již mě radostně vítal. Zachoval jsem si tvář bez emocí. Musel jsem mu dát kázání, protože tahle jeho neposlušnost nemohla být nekonečná. „Ahoj Arte,“ pozdravil jsem jej hlubokým tónem a zaměřil na něj pohled rudých očí. „Kde ses toulal tak dlouho?“ Zeptal jsem se jej přísně.
Očekával jsem jeho odpověď a doufal jsem, že bude dostatečně výmluvná. „Až mi dostatečně objasníš svou neposlušnost, můžeš se najíst,“ pronesl jsem nakonec o něco víc otcovským tónem, protože tuhle ráznost jsem nemíval ve zvyku často a hlavně mi bylo zatěžko si ji udržet, protože naše vlčata a jejich matku jsem nade vše miloval. Dokázal jsem být nepříjemný, ale jen když to bylo nutné. Zkoumavě jsem synka pozoroval. Vyrostl. Po kom bude mít stavbu těla? A co magie? Přemýšlel jsem, zatímco jsem poklidně vyčkával na to, až mi syn něco poví.

// Omluva za krátkost, musím se do toho ještě dostat :D

// Východní Galtavar

Opustil jsem Haru kousek od lesa a táhl kořist pro smečku za sebou. Malé losí mládě za sebou zanechávalo stopu krve, tudíž jsem doufal, že se sem nepřiženou nějací hladovci, ale ty bych při nejhorším vyhnal. Tahal jsem silou dál, abych dopravil kořist aspoň do velké části lesa a pak se zastavil a čekal, až se vydýchám. Už to není to, co bejvávalo, pomyslel jsem si a rozhlédl jsem se. Ucítil jsem tu neznámý pach, což se mi moc nelíbilo, ale také odtamtud zavanul pach Naomi a Vločky, takže jsem doufal, že to mají pod kontrolou. Zhluboka jsem se nadechl a zavyl. Zaprvé, abych dal vědět, že tu jsem. Zadruhé, že jsem donesl jídlo. Všem. Zatřetí, dával jsem hlavně najevo Artovi, že tu jsem. Synáčka jsem tu cítil a rád bych jej viděl. Měl jsem něco na srdci. Tomu se hošánek nevyhne, pomyslel jsem si a přimhouřil oči.
Panoval tu klid. Bylo to až nádherné. Storm s Taillou byli stále pryč. Asi se jim nebude líbit, že se tu zdržuje vetřelec, neměl bych to jít vyřídit? Napadlo mě, ale pak jsem to nechal být. Přeci jen, Naomi vypadala jako spolehlivá vlčice, ač jsem měl tušení, že tu dlouho nebyla. Ale když tenkrát přišla k nám, uměla se chovat dobře. Dobře na někoho, kdo hlídá území smečky. Vločku jsem viděl tedy snad jen jednou a jevila se dost hyperaktivně, ale neznal jsem ji, takže jsem nemohl soudit. Posadil jsem se kousek od losího mláděte a očekával, zda někdo přijde. Bylo mi jedno, kdo by přišel ze smečky, ti mě poslouchat přeci jen nemuseli, šlo mi hlavně o Arta. Už bych ho asi zaškrtil, kdyby na mě i tentokrát nereagoval. Oblízl jsem si z tlamy krev a začal z nudy hrabat packou ve sněhu.

// Řeka Kiërb

Čím více jsme se blížili k domovu, tím více jsem nabíral rychlost. Cítil jsem již tu známou vůni borůvek až sem. Pohlédl jsem na Haruhi, zda mě následuje. Byla trošinku pozadu. Zpomalil jsem a počkal na ni. "Všechno v pořádku, Haru?" Zeptal jsem se se starostlivým úsměvem a prohlédl jsem si ji. Vypadala dobře, nekulhala a zdála se být bez úhony. Ovšem nejspíš byla unavená. Byla unavená už když jsme vyráželi na naši cestu. "Hele, odpočiň si," vybídl jsem ji nakonec a zavětřil. Cítím zde potencionální kořist, domyslel jsem si a rozhlédl jsem se. Odhadl jsem směr, odkud vůně vycházela. Byla to krev. Přimhouřil jsem rudé oči. "Půjdu se podívat, co se děje," dodal jsem ještě.
Rozklusal jsem se směrem, odkud jsem onu věc cítil a byl zvědav, o co jde. Netrvalo to dlouho a narazil jsem na stopy ve sněhu. Krvavé stopy. Počkat, ono už je sníh? Došlo mi překvapeně. To počasí se zbláznilo! Vyštěkl jsem ve své hlavě a zavrčel sám pro sebe. Nesnáším sníh, vyhodnotil jsem sám pro sebe. Pak jsem zahlédl, o co jde. Velká samice losa zoufale poháněla své kulhající mládě, které za sebou nechávalo stopy krve. Neváhal jsem a sebejistě jsem se k nim rozeběhl.
Matka se ihned postavila před svou malou a výhružně zafuněla. Zpomalil jsem a zaváhal. Co bys dělal ty, kdybys ochraňoval svá vlčata? Přehnala se mi hlavou myšlenka jako z čistého nebe. Stáhl jsem uši. Tohle je potravní řetězec a ty jsi na něm pěkně vysoko, ujistil jsem sám sebe. V tu chvíli jsem uzavřel matku do ohnivého kruhu. Přes plameny ohně jsem viděl, jak v něm zmateně a vystrašeně pobíhá a já mezitím běžel plnou rychlostí k jejímu malému. To jsem nemilosrdně srazil k zemi a i když s sebou zoufale cukalo, zakousl jsem do jeho hrdla a rdousil jej. Vyprchal z něj rychle život. "Stejně bys zemřel, dřív nebo později," pronesl jsem poté, začal jeho tělo táhnout pryč a když jsem byl dál, nechal jsem vyhasnout ohnivý kruh, který držel uvězněnou matku mé kořisti.
Pak jsem odložil nechal ležet a vyběhl zpět k partnerce. "Lov úspěšný. Půjdu napřed do lesa, dožeň mě, ano?" Vyzval jsem ji a zase to obrátil k losímu mláděti. Vzal jsem jej za zadní nohu a začal ho táhnout do smečkového lesa.

// Borůvkový les

Prkna 10
15 opálů
Hřebíky 12
1* taktika lovu
Trubky 10
3* Litai do síly, taktiky lovu a vytrvalosti
3* Inaya – rychlost, taktika, obratnost
3* Art – síla, taktika lovu, vytrvalost
1* Lennie - síla
Instantní sníh 7
35 pomněnek
Šrouby a matice 4
3* do taktiky lovu
1* do síly
Mléko
2* do magie země

// Narvinijský les

Mlaskl jsem nad tím, co Haru povídala. „Snažil jsem se. Nevím, co si o mě myslí, ale vypadalo to, že je to v pořádku,“ pověděl jsem a nad její další otázkou jsem nespokojeně zabručel. „S Kesselem se nemusíme,“ pověděl jsem ní stručně. Měla by to vědět, nebo si to aspoň odvodit z toho, co jí kdysi řekla Eleanora. O tom, jak jsem balil Ariu a tahle historka mě pošpinila pak u Scarity. Proklínal jsem v myšlenkách to odporné blato a začal proklínat ještě víc, když jsme znovu dorazili k té otravné řece. Naštěstí mě Haru povzbudila, měla pravdu. „To je fakt,“ zabrblal jsem neochotně a šel za ní do vody. Partnerka se po chvilce zastavila, aby se napila. I v tomhle činu jsem ji následoval, protože mé hrdlo bylo vyprahlé. Z vody jsem pak co nejrychleji vyšel, oklepal jsem se a v krvi nechal kolovat svou magii ohně, abych se rychle zahřál. Ačkoliv nebyla taková zima, to jsem musel uznat. Haru mě dohnala a nahlas pověděla mou nedávno myšlenku.
„Ano, dva zamilovaní tuláci bez povinností,“ pověděl jsem trochu zasněně. Byl jsem srdcem stále tulák. Opravdu mi to chybělo, ale vlčata jsem miloval a za tuláctví bych je nevyměnil. Haruhi pak začala mluvit a já ji zamyšleně poslouchal. Kráčel jsem pomalu, nikam nespěchal. Věděl jsem, že naše uzlíčky jsou v dobrých tlapkách. „Budeš tu ještě dlouho,“ ujistil jsem ji pevným hlasem a zavrtěl nad ní hlavou. „Proč na to myslíš?“ Zeptal jsem se znepokojeně a vzhlédl k obloze. Nechápal jsem, proč ji napadaly zrovna tyhle věci. „Jsem sice mladší, ale víš, jak se to říká, vlci umírají dříve… Ne, že bych si chtěl stěžovat… Ale poslední dobou mě zvláštně pobolívají zadní nohy. Jako kdyby se mi pomalu, ale jistě ničily klouby,“ svěřil jsem se pak znenadání. Koukl jsem zděšeně na Har. „Co když ze mě bude na stará kolena mrzák?!

// Východní Galtavar

Haru se ke mně naklonila a do ucha mi pošeptala pochvalu. Koutkem oka jsem na ni pohlédl a vděčně se na ni usmál. Pak má partnerka mluvila o našich vlčatech. Poslouchal jsem, co povídá. Narazila i na Arta a očividně nevěděla, co říct dál. „A neradi bychom, abychom o něj nějakým způsobem přišli. Nechceme, aby se uzavřel, nebo něco,“ dodal jsem trochu zdráhavě, protože to byla první naprosto bezmyšlenkovitá věc, co ze mě vylezla. A já měl většinou potřebu si promyslet svou odpověď předem, než ze mě něco vypadlo. Scarita pověděla, že se těší, až je uvidí a pohrozila nám, pokud jí je nedovedeme ukázat. Přes tvář se mi mihl úsměv a na její žádost jsem kývl. „Vyřídíme jí tvůj pozdrav,“ ujistil jsem ji. Ty dvě si ještě povídaly, tak jsem je nechal a nepletl se do toho. Už tak jsem toho dle mě nakecal dostatek, abych aspoň trochu nevypadal jako zaražený hlupák držící se v pozadí.
Bílá vlčice s modročernými odznaky se s námi začala loučit. Nedivil jsem se, cítil jsem tu spoustu pachů, které tu předtím, když jsme přišly, cítit nebyly. Sice nám pověděla, že tu můžeme zůstat, ale já na to zavrtěl s vděčným pohledem hlavou. Povinnosti nás volaly zpět. Museli jsme něco ulovit a vrátit se zpět k vlčatům.
Scarita mě požádala, abych na Haruhi dával pozor a i na sebe. Kývl jsem. „Spolehni se. I ty se opatruj,“ usmál jsem se a sledoval, jak místní alfa odchází. Nakonec jsem se koukl po Har, která se o mě otřela a pokládala mi otázku. „Vrátíme, určitě,“ ujistil jsem ji a vydal se za svou partnerkou. „Jsem rád, že se tohle setkání vezlo v přátelském ruchu, co ty, drahá?“ Zeptal jsem se za chůze a ještě si prohlížel les, abych si jej zapamatoval. Partnerka zavyla na rozloučení a my jsme zase šli někam za čumákem. Jako za starých časů, když jsme byli tuláci.

// Řeka Kiërb

Pokýval jsem hlavou. „Ano Haru, to ty jsi tu ta suprová,“ přitakal jsem a provokativně mi blesklo v očích. Samozřejmě, pro mě byla přímo dokonalá, ale tím svým chvástáním mě vždy naprosto pobavila. Byla roztomilá, i kdyby se stavěla na hlavu, nebo slintala jako divá zvěř. No… Počkat… To raději ne. Zamyslel jsem se a první vlčice vypustil trochu z reality. Scarita se zdála být překvapená, že jsem vedl já a našel tento les, terý čirou náhodou patřil Scaritě a jejímu partnerovi, ale kdybych měl být upřímný, byla to jen sakra náhoda. Ale o tom jsem pomlčel. Stejně to muselo být všem přítomným naprosto jasný. Místní alfa přitakala, že je též zvědavá, kdo sem vlastně přijde. „Budu držet tlapky,“ popřál jsem nakonec.
Největším šokem (a byl snad větší než ten Scarity, když se dozvěděla, že je teta) bylo oznámení, že jejím partnerem je Kessel. No tak to je v kelu, bylo vlastně první, co se mi mihlo při tom oznámení hlavou. Stiskl jsem čelisti pevně k sobě, abych nic neřekl unáhleně. Scarita pověděla, že je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Nemohl jsem ji ten názor vyvrátit. S Kesselem jsme se prostě nemuseli, ale to neznamenalo nic na tom, že bych jej nezvládl akceptovat. Přeci jen, očividně jsme byli právě rodina. Měl jsem tušení, že on by mi nejspíš nejraději zakroutil krkem, ale já už takovou náladu a potřebu se prát nějaký ten čas neměl. Samozřejmě, kdyby to bylo nezbytné… „Pak tedy gratuluji i k partnerství,“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.
Haruhi nakonec na svou sestru vybalila, že máme vlčata. Tedy spíš, že je Scarita tetou. Byla zjevně v šoku a já nevěděl, jestli to vzala dobře, nebo ne. Až její úsměv mě ujistil, že nás za to nesežere. „Někdy na podzim,“ odpověděl jsem s letmým úsměvem a Scaritu sledoval. „Běželi jsme se původně jen proběhnout, takže jsme je s sebou nevzali, navíc jsou to poměrně neposedové a bál bych se, že by se jim po cestě něco mohlo stát,“ řekl jsem nakonec upřímně. Někdy mi připadalo, že kvůli mé starostlivosti a strachu o ně se nedostanou nikdy nikam. Zaslechl jsem vytí a poznal, že tu mají vetřelce. Scarita si toho očividně všimla, ale nejspíš to nechala na Kesselovi a nás se dál vyptávala. Další zodpovězení otázek jsem nechal zase na partnerce, na mě by to bylo moc mluvení.

Haruhi vesele popisovala sestře, jak jsme ji našli a já dělal pouze tichého posluchatele. Samozřejmě, bylo mi to proti srsti, poslouchat cizí rozhovor, ale v podstatě jsem tu byl prostě s nimi, tak mi nejspíš nezbývala jiná možnost. Bavili se o svých bratrech, do čehož jsem neměl jak zasáhnout, ale rozhodl jsem se, když budu moct mluvit, tak něco třeba dodám, aby to nebylo divné a já nevypadal aspoň trochu tak nesympaticky, jak jsem se určitě jevil. Scarita nás vybídla, abychom si udělali pohodlí. Posadil jsem se tedy na první trochu pohodlné místo, které mi přišlo pod zadek. Má partnerka ovšem byla zjevně jako povětšinou nabytá energií a hned, jak se dostala ke slovu, tak se začala sestry ptát na otázky, které zajímaly i mě. Scarita potvrdila, že založila smečku společně se svým partnerem, o kterém jsem také nic nevěděl a divil bych se, kdyby o něm věděla i Haru, protože se mi o ničem nezmiňovala, takže ve mně znovu nastolil zmatek, který jsem nedal znát. Objasnila nám taky, že je tohle Narvinijská smečka a že mají nejspíš jen jednoho potencionálního člena. Pousmál jsem se. „Určitě se rozrostete. Zvlášť v zimě to vlky do smečky přitahuje,“ promluvil jsem, než nás vyzvala k mluvě.
Toho se ujala Haru a ptala se, zda Scarita uhádne, jaký byl náš důvod pro přidání se do smečky. Scarita nám pogratulovala ke členství. „I já gratuluji k alfování,“ pravil jsem pak, ačkoliv pro místní alfu byla novinka, že se Borůvková smečka znovu obnovila. Nakonec se dostala i k těm důvodům. „Kdybych mohl, já osobně bych byl schopen být tulákem do konce svého života a vracet se by mi stačilo jen k Haruhi, takže tohle ten správný důvod není,“ začal jsem se usmívat a koukl na Har, když Scarita pověděla, že je nějaká jiná. Nechal jsem vyřknutí té noviny na ní.

Nedivil jsem se, že Haru to její přivítání také vzalo. První z ní byla nadšená, ale pak se zarazila a začala to sestře vyčítat. Zůstal jsem mlčky stát dál od nich, tam, kde jsem prostě byl původně, než partnerka odhopsala za svou sestrou. Scarita uznala, že její přivítání nebylo nejlepší a omluvila se. To mě osobně kupodivu stačilo. Bílá vlčice s odznaky povídala a povídala, až mi to došlo. Začal jsem k nim pomalu přicházet blíže. Samozřejmě, nikam jsem nespěchal, jelikož jsem se vší slušností nechával domluvit Scaritu. Pozoroval jsem její postoj, stavbu těla, chování. Zrekapituloval jsem si její příchod i otázku. A když jsem dostal možnost mluvit, využil jsem ji. „To TY jsi tu založila smečku?“ Zeptal jsem se. „Tedy, s Haru jsme usoudili, že tu něco menšího je a dle toho, jak mluvíš…“ Objasnil jsem polohlasem.
Vyzvala nás, abychom šli někam hlouběji do lesa a vyrazila. Po boku své partnerky, jako vždy, jsem se vydal za ní, a když jsme byli na zjevně lepším místě, vyzvala nás k mluvě. „Skutečně, jak jsi správně odhadla, našli jsme si smečku,“ přitakal jsem a pohlédl vlčici do očí. „Nebylo to samozřejmě bezdůvodně,“ objevil se u mě krátký, tajemný úsměv. „Možná bychom byli nadále tuláky, kdybychom se nerozhodli tak, jak jsme se rozhodli,“ zakončil jsem nakonec svou šifrovanou mluvu. A pak že řeči v heslech nemám rád. A sám je teď používám. Ale já se snažil vyhnout tomu, abych řekl o našich uzlíčcích Scaritě já. Na to měla větší právo Haruhi, protože to byla její sestra. Pohlédl jsem partnerce do očí, abych ji vyzval, aby povídala ona. Uměla to přeci jen lépe.