Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zelené nory

Art přemýšlel, jak to přirovnání ohledně tuláckých tlap myslím. Musel jsem se začít smát. „Ne, tohle jsme rozhodně neudělali," ujistil jsem ho se stálým úsměvem od ucha k uchu a jen tak mě to nepřecházelo. „Jediný podíl, jaký na tom s mámou máme, jsou naše geny. Prostě jsi to po nás zdědil. Však víš, mamča si taky vždy někam jen odskočí a pak je pryč vlk ví jak dlouho. I já kdybych měl možnost, tak zase procestuji velkou část Gallirei," přiznal jsem se mu a pomalu cítil, že se přibližujeme domů. Vždy mě to naplňovalo opojným pocitem, ovšem momentálně spíše nechutenstvím, ale doufal jsem, že to zase nebude tak horké a zase bude vše v pořádku. Možná budu muset zase potrápit své ego a omluvit se, usoudil jsem. Art mi pokládal otázku ohledně smeček. „Rozhodně naše jediná není. Je tu aspoň pět smeček, o kterých tak nějak vím," obeznámil jsem ho.
Když mě synek ujišťoval, že na mé rady dá, v podstatě mě i uklidnil. Ovšem pak se zeptal, jestli se něco děje. To je to na mě tolik poznat? Napadlo mě a koutkem oka jsem na syna pohlédl. Vynutil jsem úsměv. „Ne, teď už ne," odpověděl jsem částečnou pravdivostí. „Jen jsem se o tebe bál. A moc," dodal jsem ještě rychle.
Když jsme překonávali hranice smečky, zaslechl jsem Stormovo vytí. Byl jsem na vážkách, jestli tam jít, ale přeci jen to byl alfa a měl bych ho poslechnout. „Pojďme zjistit, co Storm potřebuje,“ vyzval jsem Arta a vydal jsem se k tvořícímu se hloučku okolo alfy. Napadaly mě otázky, kde je asi Tailla, za celou dobu jsem ji viděl sotva dvakrát, ani se na mě nepodívala a vůbec se zdála, že na členy své smečky nemá čas. Když jsem dorazil, zaslechl jsem, že se baví o lovu. Na to jsem zrovna teď náladu neměl. „Zdravím vespolek… Arta jsem našel poměrně rychle,“ oznámil jsem jim a kývl hlavou směrem k synovi. „Potřebuje si odpočinout, takže, pokud vám to nebude vadit, což pochybuji, půjdu s ním,“ ušklíbl jsem se a otočil jsem to směrem k jeskyni. Po cestě jsem jemně drcl do Arta, abych jej popohnal a pak jsem vyrazil.

// Úkryt

// Řeka Midiam

Vyrazili jsme zpět domů a Art byl poměrně zklamaný z toho, jak se zachovala Winter. „Na druhou stranu, nebýt jí, ani bych nevěděl, kde tě hledat,“ podotkl jsem, abych trochu odlehčil situaci, ačkoliv jsem se na vlčici taktéž zlobil. Ale nedalo se nic dělat, neodpustil bych jí pouze v tom případě, že bych Arta nenašel, nebo našel a nebyl by v pořádku. Přesto mi bylo Arta líto, že si mezi prvními přáteli našel někoho takového. Ale takový už byl život.
Dával jsem si pozor na tlapky a pokračoval dál tak, abych měl synka stále na očích. „Dej si tady pozor, ať se nikam nepropadneš,“ upozornil jsem ho trochu starostlivě. Art mě ujistil, že od nás tak brzy utíkat nechce a chce zůstat ve smečce, že by prý nezvládl žít jako tulák. S rozzářenýma očima jsem na něj pohlédl, byla to pro mě dobrá zpráva. Nevěděl jsem, jestli ve smečce chtějí zůstat i dcerky, ale tohle bylo fajn. „To jsem rád. Ale tulácký tlapky máš, jak tak koukám,“ usmál jsem se na něj a rozhlédl jsem se. „Jsme na hranicích naší smečky a nějaké další,“ zastavil jsem se a pokynul hlavou k Asgaarskému lesu. „Támhle sídlí jiná smečka. Nikdy nechoď neurvale do cizí smečky. Vlci si smečky chrání a ne vždy můžeš dopadnout dobře,“ poučil jsem jej a vydal jsem se dál, směrem do naší smečky.
Zdál se mi z výpravy nadšený a ani se mě neptal, kam že to půjdeme. Rozloučil se s řekou Midiam a již pospíchal společně se mnou domů, aby si mohl odpočinout na další výpravu. Byl jsem v podstatě rád, že domů se jdu jen vyspat a pak odtud zase odejdu. Nějak se mi tam nechtělo zdržovat, stále jsem měl před očima pohledy ostatních.

// Borůvkový les

// Jojo, napiš ho, mi vypadl. :D

Art mi vyvrátil názor skrze jeho nově nalezené přátele. Pouze jsem si povzdechl a nechal ho být. Přeci jen jsem se v tom nemohl vrtat donekonečna. Na mou dohodu přistoupil, ačkoliv na něm bylo vidět, že se mu to nelíbilo. Měl ovšem smůlu, protože jsem si ho příštích pár dní hodlal hlídat jako oko v hlavě. A hlavně mu dát pořádné lekce do života, protože jak jsem tak poznal, měl tulácké tendence a já ho chtěl naučit co nejvíce. Co když dospěje a bude chtít vyrazit do světa jako tulák, nýbrž člen smečky? Nakonec ještě pozná, že to bude k něčemu dobré. Následně mi syn začal povídat, kudy šel a byl jsem překvapen, že zná i názvy těchto míst. Pousmál jsem se nad tím a sledoval, jak pojídá mnou ulovenou rybu. Nechal jsem u nás vzplát oheň, aby se ohřál a já uschl.
Nakonec povídal o Winter, sněhově bílé vlčici a mě se hned vybavila ta, co byla u nás. Musela to být ta stejná, protože to ona povídala, že viděla Arta v Třešňovém háji a sám Art momentálně potvrdil, že v Třešňovém háji byl. „Mám pocit, že právě Winter se ucházela o místo v naší smečce. Vážně mě mrzí, že neměla tolik soudnosti a nevzala tě s sebou,“ pověděl jsem pak podrážděně a zavrtěl nad tím hlavou. Nehodlal jsem to ale řešit, syna jsem naštěstí našel.
Ptal se na Haru a dcerky. Zavrtěl jsem hlavou, že to nevědí. „Nevědí to, ale ví to celá smečka, takže i kdybychom jim to zatajili, stejně by se to provalilo,“ pronesl jsem a zadíval jsem se do jeho očí, když se mě zeptal, kdy se může toulat sám. Zjevně ho to hodně lákalo. Povzdechl jsem si. „Určitě brzy, neboj se,“ usmál jsem se na něj a natáhl k němu čumák. „Přeci od nás nechceš utíkat tak brzy?“ Šťouchl jsem do něj čumákem a vstal jsem, když jsem viděl, že má dojezeno. „Ano, půjdeme domů, odpočineš si a pak se spolu vydáme na výpravu,“ řekl jsem mu tajemným tónem, abych jej co nejvíce nabudil. „Tak pojďme,“ vyzval jsem ho a vyrazil zase stejnou cestou směrem domů. Ačkoliv… Nechtělo se mi tam.

// Zelené nory

Hned co jsem přiběhl, tak se syn přikrčil a stáhl ocas mezi nohy, přičemž začal kňučet a omluvil se. Vydechl jsem a pozoroval ho přísným pohledem, který jasně naznačoval, že mi rozhodně omluva stačit nebude. Výhružně jsem přivřel oči, aby si dobře promyslel, co řekne dál. Prý že si myslel, že je na to už dost starý a chtěl se seznámit bez rodiny. Pak šel domů, ale usl a ztratil orientaci. „Já myslel, že jsi dost starý na to, abys věděl, co to znamená slib!“ Zahřměl jsem pak. „Měl jsi odpočívat v jeskyni, to se ti zázračně udělalo dobře? Prý tě tam nikdo neviděl!“ Dodal jsem ještě a vyslechl si, koho že to potkal. Ani jednoho vlka jsem neznal. No báječně, protočil jsem rudě žhnoucíma očima. Ale jeden z vyjmenovaných mohla být ta vlčice, co byla u nás ve smečce. Mluvila o Artovi, že ho prý potkala. Poblíž Třešňového háje. Nemusel jsem hledět daleko, abych něco podobného viděl.
„Jaký paradox, že tě tu nechala vlčice, která zrovna dnes byla u nás ve smečce,“ zavrčel jsem podrážděně. „Předpokládám, že kamarády jsi nenašel, když jsi tu zůstal sám a bez pomoci,“ zamumlal jsem zachmuřeně a pozoroval synka. Měl strach. Cítil se provinile. Bál se mě. Zřejmě se modlil a litoval, že nepřišla zrovna Haruhi. Jenže ta by pak zabila i mě. Vypadalo to, že se poučil sám a nemusel jsem jej zase tolik ničit. Nevypadal dobře a mě bylo přednější jeho zdraví. Musel jsem mu co nejdříve sehnat potravu a dopravit ho zpět do smečky. „Uděláme dohodu. Tobě se teď nic nestane, ale dostaneš zaracha. Několik dní se ode mě nehneš, je ti to jasný? Pokud to porušíš, pak už poneseš následky a věř, nervy mám jen jedny,“ pokynul jsem hlavou. A to pěkně rozdrážděný, dodalo mé svědomí.
„Počkej tu a ani se nehni,“ vyzval jsem ho přísně a vstoupil, navzdory tomu, že jsem tolik nesnášel vodu, do řeky. Hned mnou projel chlad, ale neodradilo mě to. Chvíli jsem se ani nehnul a vodní hladinu hypnotizoval pohledem. A pak jsem zahlédl rybu. Okamžitě jsem po ní chňapl a bez váhání prokousl její tělo. Následně jsem spokojeně vyšel ven, rybu položil před synka a kousek od nás nechal plápolat pomocí magie oheň, aby se zahřál jak Art, tak já. „A jak sis vedl na své první samotné výpravě?“

// Zelené nory

Původně jsem chtěl odbočit spíše k dalšímu Galtavaru a jít na sever, protože jsem trochu předpokládal, že by se třeba synkovi ten směr mohl líbit více. Musel jsem se ovšem zastavit a zavětřit. „Tudy rozhodně neprošel,“ povzdechl jsem si. Musel jsem si dávat pozor, abych nešlápl do nějaké propadliny, zdálo se mi, že to tam je samá nora. Náhle jsem zaslechl vzdálené vytí. Bylo slabé. Bylo to vytí vlčete! Rozbušilo se mi srdce, neklidně jsem poskočil a zakňučel a snažil jsem se určit směr. Tak moc jsem doufal, že bude v pořádku! Byl jsem si stoprocentně jistý, že je to Art. Nevím, kdo všechno tady měl vlčata, ale ne každé vlče tu přece vylo jako opuštěný vlk. A to můj syn zřejmě byl. Rozeběhl jsem se co nejrychleji jen, co jsem identifikoval směr vytí. Už jsem na nic nečekal, nešetřil jsem se, probíhal bahnem a kdekterým houštím. Srdce mi tlouklo jako o závod a měl jsem do dělat, abych vůbec ustál své vlastní tempo.
Posléze jsem narazil na řeku. Doufám, že se někde netopí!!! Hrklo ve mně a já v běhu nadzvedl co nejvíce hlavu. Běžel jsem podél řeky, snažil se co nejrychleji pochytit dech, ač to již nešlo snadno, pač jsem za sebou měl kus dost rychlé cesty. A pak jsem ho zahlédl. Drobné šedohnědé tělíčko. „Arte!“ Štěkl jsem hned. Zpomalil jsem, ale stejně jsem běžel rychle. Musel jsem se co nejdříve ujistit, že je v pořádku.
Zabrzdil jsem hned u něj a hned jsem jej celého prohlédl. „Víš, jak moc jsem se o tebe bál?!“ Vyhrkl jsem zadýchaně a snažil se svůj dech znovu chytit. Bylo jasné, že jakmile se mi to povede, dostane znovu výklad o slušném chování. A nejspíš další otcovskou lekci, navzdory tomu, že můj strach a úleva přehlušili onen vztek, se kterým jsem se jej vydával hledat. Ale i tak jsem nemohl dovolit, aby se to ještě jednou v blízké době stalo. To přeci nešlo, aby se takhle neustále stavěl na hlavu. Paličák paličatá!

// Borůvkový les

Zrychloval jsem na každém úseku, kde se to dalo. Stále mi napětím hrál každý sval. Necítil jsem se dobře, aniž bych vlastně přesně tušil proč. Jen jsem věděl, že u sebe nikoho nechci, o ničí pomoc nemám zájem, když mi byla podána jako největšímu neschopovi a syna si rozhodně najdu sám, to jsem věděl stoprocentně. Všichni se angažovali, jako kdybych tam vůbec nebyl! Došlo mi naštvaně a já stáhl uši k hlavě. Všichni na mě hleděli, jako kdybych do jejich smečky nepatřil, uvědomil jsem si a zabodlo mě v srdci. Stormův kyselý výraz. Neyteri a její výtky. Morfeus a jeho chladný pohled. Naomin výraz jsem si pro jistotu ani nepamatoval. Sklonil jsem hlavu a skrze zuby sykl.
Nikdy jsem se neměl přidávat do smečky. Věděl jsem, že na to nemám. Věděl jsem, že se stejně nedovedu otevřít. Prostě jsem nezapadl, došla mi krutá realita a zpomalil jsem, až jsem úplně zastavil. S bolestným výrazem jsem se ohlédl za Borůvkovým lesem. Chvíli jsem na něj hleděl, než jsem se probral a pohled zase odvrátil. Rozeběhl jsem se dál. Musím najít Arta, musím. Ač mě smečka moc nebere, stále mám svou vlastní rodinu. S nimi to zvládnu. Ale musíme být znovu pospolu, podpořil jsem se trochu a zrychlil. Zachmuřeným pohledem jsem sledoval ubíhající cestu a nezastavoval jsem.

// Řeka Midiam

Zvyšovalo se ve mně napětí, stres a nervozita. Měl jsem o Arta velký strach a hlavou mi šrotovaly obrázky toho, co všechno by se mu mohlo stát. Neyteri se na mě hned obrátila s nechápavou otázkou, že jsme ho nechali sami. Pak mi pověděla, že v jeskyni byli a on tam nebyl, tedy musí být mimo území pár dní, což mě značně vyděsilo ještě víc, ovšem pak její další věta zněla jako výčitka a jelikož už jsem tak byl dost zděšen a ve špatným rozpoložení, značně mě to podráždilo více. „Sotva před tím, než jsme šli, jsem mu dal řádnou kázeň skrze jeho nevybrané chování a doufal jsem, že si to vezme k srdci,“ objasnil jsem podrážděně. „Chtěl jsem je vzít všechna, ale on řekl, že mu není dobře a půjde se vyspat a prý na nás počká,“ odfrkl jsem si s ironií. Tu promluvila i cizí vlčice a já po ní hodil nevítaný pohled, vzhledem k tomu, že jsem neměl cizí vlky v lásce a už vůbec ne na našem území a ostatní se na ni taky netvářili pěkně. Ovšem sdělila nám dost důležitou informaci, prý ho naposledy viděla v Třešňovém háji. To teda problém mít bude, pomyslel jsem si po její větě a sledoval, jak odchází. Nejspíš se ucházela o smečku.
Povšiml jsem si Stormova kyselého výrazu, když reagoval na mou řeč. Rozladilo mě to ještě více, vypadal, jako kdyby mu to bylo zcela ukradený a na někoho takového, kdo nechal na území smečky svého syna, rozhodně nemá náladu. Stiskl jsem zuby pevně k sobě, abych se ovládal, ale rozbouřené emoce ve mně začaly panovat více a více. Ještě k tomu se alfa obrátil na Neyteri s Morfeusem, jestli se o nalezení Arta postarají. Vždyť to je MŮJ syn! Postarám se o to sám! Přetékal jsem zlostí. Morfeus mě trochu přivedl na jiné myšlenky otázkou. „Naposledy na hranicích, když mi sděloval, že jde do jeskyně, běžel zpět do lesa,“ odpověděl jsem přes zaťaté zuby, protože jsem stále měl co dělat, abych neexplodoval vzteky.
Přišla zpět i Naomi, která předtím odběhla, takže jsem jí znovu kývl na pozdrav s náladou na bodu mrazu. Pak se nabídla, že půjde Arta hledat taky a ptala se na plán. „Domluvte si to, jak chcete, já půjdu hledat sám,“ zavrčel jsem pak trochu a rozklusal se pryč. Neměl jsem náladu na nikoho. Jsem nejhorší otec, neměl jsem mu věřit, teď na mě všichni koukaj skrze tlapy a dělají ze mě blbce. Protože se neumím postarat o vlastní vlče. Mají pravdu jsem blbec, jsem! Nadával jsem ve své hlavě a sám pro sebe po cestě zavrčel.

// Zelené nory

// Západní Galtavar

Vběhl jsem do lesa a spokojeně nasál vůni borůvek. S tím ovšem přišel do mého nosu i cizí pach. V okamžiku jsem se celý naježil a náhle byl zle nalazen. Cizinec na území. Rovnou dva! A Art tu byl sám, bez dozoru. To jsem samozřejmě netušil, že Art neleží s bolebřichem někde v jeskyni a že je úplně mimo les. Jenže po dalším zavětření mi nos potvrzoval, že synek tu opravdu není. Srdce se mi rozbušilo a já prohledal každý kout, kde ulpěl aspoň trochu jeho pach. Nakonec jsem proběhl skoro celý les sprintem směrem k jeskyni. Skočil jsem do úkrytu a prudce jsem se rozhlédl. Prolezl jsem každou škvíru, ale skutečně tu nebyl. Vyběhl jsem před jeskyni. „Arte?!“ Štěkl jsem jeho jméno a vydal jsem se co nejrychleji k jednomu z cizích pachů.
Když jsem se přibližoval, s úlevou jsem zjišťoval, že u cizí, zcela bílé vlčice, je Storm, Morfeus, Neyteri a Naomi, kterou jsem již slušně dlouho neviděl. Na všechny jsem kývl hlavou na pozdrav a jen co jsem chytl dech, jal jsem se řeči. „Omlouvám se, že vás vyrušuji od jistých záležitostí,“ hodil jsem trochu nevrlý pohled po cizí vlčici. „Ale šel jsem s dcerami mimo les s tím, že mi Art pověděl, že je mu špatně a jde odpočívat do jeskyně… Ale nemohu ho najít. Nezahlédl ho někdo?“ Zeptal jsem se krajně zděšeně, krajně nabroušeně, protože jsem tušil, že mi syn lhal a určitě se vydal na nějakou výpravu úplně sám. A já měl znovu ten tíživý strach, že se mu něco stalo, neklidně jsem pošlapoval na místě a modlil se, ať mi co nejdřív někdo poradí směr, abych mohl vyrazit.

Od svých dcer jsem se po představení své magie dočkal pochvaly. Usmál jsem se na ně poněkud skromně a trochu sklonil hlavu. Ačkoliv jsem nemohl zapřít, že mé ego zase o něco vzrostlo, to bych lhal. Ale nemusel jsem to zase dávat tolik okatě najevo. Inaya se mě po oznámení, že o dalších magiích nevím, zeptala, jestli jsem tedy u Smrti nebyl. „Už je to dávno, ale byl. Každopádně od té doby jsem stále nic neobjevil,“ usmál jsem se krátce, Na to začala Litai, že by nechtěla vidět vlka, který by vzplanul pod těmi šípy. Pokýval jsem hlavou. „I mě by se to příčilo. Spálené maso není příjemné zrovna pro čich,“ zamyslel jsem se, ale to již k nám dorazila Haru, které jsem se ihned optal, zda je v pořádku. Za ten čas mě už nezajímalo, co si Haru přála, čím se vylepšila, pro mě byla dokonalá stále, ani jsem neprahnul po informacích, jaká Smrt byla, protože jsem tušil, že je stále stejně hnusná, jako kdysi, když jsem tam byl.
Hned na to se má družka ptala, kde je Art. Zachmuřil jsem se. Litai byla ovšem s odpovědí rychlejší, tak jsem se na ni pousmál a přikývl jsem na souhlas, že je to pravda. Následně se Haru rozkecala o tom, proč za Smrtí byla, jak to u ní funguje, což jsem nijak zvlášť neposlouchal, protože tahle zkušenost, když ji zažijete na vlastní kožich, nejde zapomenout. Následně se nás zeptala, co jsme dělali mi, takže byla opět rychlá Litai. „Ano, trochu jsem kouzlil,“ přitakal jsem, abych stále nemlčel a vyposlechl jsem si i Haruhin návrh. Dcerky to odsouhlasily.
Podíval jsem se směrem k Borůvkovému lesu. „Tak já pro Arta skočím. A vzhledem k tomu, že jsme již v Narvinijském lese byli, trefím tam s ním. Vyčkáte tam na nás, že ano? Zatím je tam připravte i na mou návštěvu,“ pověděl jsem a každou vlčici jsem obdaroval oblíznutím na tvář, tedy Haruhi speciálně na čumák. „Opatrujte se,“ požádal jsem je a vyběhl směrem domů. Do Borůvkového lesa.

// Borůvkový les

Já si toho všiml až teď, každopádně děkuji za Bručouna roku, asi na tom něco bude :D odměnu třeba do kopretin, pokud ještě nebyla za tu dobu mé nevšímavosti přidělena :D

Když mě dcerky našly, pochválil jsem je a nechal je, aby mě shodily na zem, protože jejich útok byl přeci jen vydařený. Litai mi ihned odpověděla, že mají i skvělého učitele, na což jsem se vděčně usmál a olíznul ji tvářičku. Optal jsem se jich, jestli by chtěly ještě něco naučit a Litai mi navrhla, abych jim ukázal, co umím se svou magií. Pousmál jsem se. Hrátky s ohněm jsem miloval, navzdory tomu, že jsem je neužíval moc často, což bylo někdy mrzuté. Tudíž jsem souhlasně kývl, že bych jim to ukázat mohl a na to se už Inaya ptala, zda ovládám i jiné magie. Zavrtěl jsem hlavou. „Mám pocit, že ne. Nebo o tom nevím. Vystačím si se svou vrozenou magií,“ sdělil jsem jim spokojeně a poodstoupil jsem od nich.
„Nepřibližujte se k ohni. Je v něm neuvěřitelný žár a mohly byste se popálit. Samy ucítíte, až se k vám teplo dostane,“ začal jsem se soustředit, byť jen trošinku, abych vytvořil malý oheň v podobě lidského táboráku. „Tohle se hodí, když vám je zima. Nejlepší je, když do ohně ještě přikládáte větve ze stromů a oheň udržíte dlouho a bez vlastního soustředění a námahy,“ poradil jsem jim. Oheň byl dostatečně daleko, abych měl dcery pod kontrolou. Nechal jsem ho prudce vzplanout do výšky a pocítil první závěje tepla. Následně jsem nás uzavřel do velkého ohnivého kruhu, což už mě stálo o dost více úsilí. To už mi začínalo být dokonce i horko, takže jsem zase oheň nechal sestoupit do toho malého ohýnku, co byl na začátku. Pak zanikl úplně. „Jdou udělat z ohně také smrtící tvary,“ sdělil jsem poklidně a nad svou hlavou jsem při silném soustředění nechal vzniknout tři hroty, tedy šípy. Ty jsem pak prudce vyslal proti stromu kousek od nás. Zabodly se do něj a chtěly kůru stromu pohltit v plamenech, ale nechal jsem oheň zaniknout. Pohlédl jsem na svá vlčata a usmál jsem se.
Náhle jsem uslyšel tak moc známý hlas, až mi poskočilo srdce radostí. Otočil jsem pohled za jeho směrem a zazubil jsem se. Počkal jsem, až k nám dorazí a na přivítání jsem jí několikrát oblízl čumák. „Haru!“ Oslovil jsem ji nadšeně a prohlédl jsem si ji. „Jsi v pořádku? Neprovedla ti nic? Šli jsme ti naproti,“ pověděl jsem jí a usmál se na dcerky, které se jí také začaly vyptávat. Už mi tu skutečně chyběl jen ten Art.

Po cestě jsem zaslechl, že si dcerky povídají, což bylo fajn slyšet. Mohl jsem jen doufat, že naši potomci mezi sebou mají jen ty nejlepší sourozenecké vztahy. Když jsme dorazili na Galtavar a já uznal, že tohle bude nejlepší místo, kde by nás Haruhi mohla najít, navrhl jsem Litai a Inaye, že je naučím větřit a hledat někoho podle pachu. Dočkal jsem se souhlasu, tudíž jsem jim začal celou akci vysvětlovat. Když bylo vše patřičně vysvětleno, sebral jsem se a běžel jsem se schovat. Nalezl jsem úkryt pár metrů od nich a napjatě jsem vyčkával, jak si dcerky povedou. Chvíli jsem nic neslyšel, ani necítil, tak jsem uvažoval, jestli ještě pořád čekají, nebo už se mě snaží najít. Kdybych ze svého úkrytu vykoukl, zajisté by mě viděly, tak jsem si to nechtěl zkazit. Netrvalo to ovšem dlouho a obě dcerky po mě skočily.
Abych dcerám udělal radost, svalil jsem se na zem a nechal je, ať okupují mé lehce vyzáblé tělo, přičemž jsem se zasmál. „Takže jste to zvládly, jste skvělé!“ Prohlásil jsem nadšeně. Udělaly mi radost, učily se rychle a nijak moc nevzdorovaly, za to Art dělal stále problémy, místo toho, aby se teď učil s námi, tak se mu to vše bude muset vysvětlovat zvlášť. Já měl času dost, ale oni rostli jak z vody a věděl jsem, že je za chvíli začnou zajímat jiné věci, než jsou rodiče a učení se. Doufal jsem, že to nepřijde během pár dnů a třeba tady slečny si brzy nezačnou namlouvat partnery… No tak klid, určitě na tohle je dost času, ujistil jsem sám sebe a pozoroval, co dcerky vyvádějí. Neuměl jsem si představit, že jednou budou pryč.
„Tak fajn, je tu něco dalšího, co byste rády uměly, či znaly?“ Zeptal jsem se a obě je zvídavě sledoval. Stále jsem spočíval na zemi a jen sem tam přes ni přejel ocasem. Byl jsem ochotný jim vysvětlit cokoliv, co bylo v mých silách. Byl jsem rád za čas strávený s nimi.

// Borůvkový les

Všem vlčatům jsem navrhl, že půjdeme spolu naproti Haruhi. Litai se tvářila souhlasně, Inaya dokonce i nadšeně zajásala na souhlas. Ovšem Art měl opět nějaký problém. Prý mu je špatně a půjde do jeskyně. Kývl jsem. „Dobře, odpočiň si,“ řekl jsem mu, navzdory tomu, že mě to mrzelo, protože jsem se těšil, že je konečně budu mít u sebe všechny, že je taky něco naučím, ale přeci jsem mu to nemohl vyčítat, když mu bylo blbě. I tak, byl jsem spokojen, že jdou se mnou aspoň dcerky, taky se na mě mohly vyprdnout i ony.
S úsměvem jsem se na slečny za mnou otočil. „Tak pojďme, dámy,“ popohnal jsem je nadšeně a zrychlil do volného tempa, ale tak, aby mi stačily. Přeci jen ještě nebyly zas tak velké a neměly tak úžasně dlouhé nohy, jak já, ačkoliv jsem věřil, že to po mě zdědí. Takové super linie přeci muselo zdědit každé vlče! Ačkoliv ve skutečnosti nevím, kolik jich vlastně mám. Takže abych se za chvíli neohlížel za každým mladým vlkem s dlouhýma nohama a nepovažoval ho za svého potomka, povyskočil mi při té myšlence omylem koutek a já musel myšlenku zahnat. Mám jen tři vlčata a to tahle. A namlouvej si, co chceš, umanul jsem si, skoro jako když si umanulo něco malé vlče, kterých se toto téma mých myšlenek týkalo.
Zastavil jsem se uprostřed louky, protože jsem věděl, že nás tu Haruhi bez problémů najde. Stoprocentně tudy musí jít zpět do Borůvkáče a i kdyby chtěla jít někam jinam, téhle louce by se skoro vůbec nevyhnula. Leda by šla lesem po našem boku někam na jih. „Tak co kdybych vás naučil, jak někoho najít pomocí pachu?“ Zeptal jsem se a šibalsky jsem se usmál. „Pojďte ke mně,“ vyzval jsem je a vyčkal, až mě poslechnou. „Zabořte mi čumáky do srsti a pořádně se nadechněte – nasajte – měly byste ucítit můj pach, specifický pouze pro mě,“ pohodil jsem ocasem v samé radosti z toho, že s nimi trávím konečně čas. Vždyť rostly jako z vody! „Teď si ten pach zapamatujte a nešvindlujte! Zavřete očka, nekoukejte a chvíli vyčkejte… A pak mě začněte podle větření hledat! Větří se tak, že budete nasávat okolní pachy, dokud neucítíte můj a nepůjdete jeho směrem… Měly byste mě najít. A hlavně se držte prosím spolu a nikam se mi neztrácejte…. Můžeme začít?“ Přejel jsem je obě pohledem. „Zavřít očka a jde se na to!“ Štěkl jsem zvesela a vyběhl se schovat. Pak jsem se schoval a vyčkával.

// Pardon, v rychlosti ale nechci zdržovat

Neyteri nás ujistila, že nemusíme děkovat a ujistila nás, že ji kdykoliv můžeme vyhledat. Vděčně jsem na ni pohlédl, ovšem nic víc jsem neřekl. Nakonec odešla, že je prý unavená, což jsem zcela chápal. „Dobrou noc přeji,“ hlesl jsem za ní ještě a pohlédl na Litai, která mi odpovídala na otázku, zda není hladová. Odpověděla mi, že lovila. „No páni, co jste lovili?“ Zeptal jsem se zvídavě a poslouchal její další vyprávění. Byla tak nadšená! Líbilo se mi to. Tahle vlčecí radost dokázala rozveselit i mě a to jsem byl vskutku morous. Prý byla na nějaké Vyhlídce a ráda by tam někdy šla znovu a dozvěděla se spoustu nových věcí. „To rád slyším!“ Pronesl jsem hrdě a vesele do ní šťouchl. Ptala se, jestli se tu něco dělo a jestli se vrátil Coffin. „Cítil jsem tu jeho pach, zřejmě tu byl… A nejspíš ještě je,“ odpověděl jsem.
Haruhi se s námi začala loučit a mě požádala, abych se o vlčata hezky staral, zatímco se mi otřela o bok. Šťouchl jsem do ní jemně čumákem. „Budu se snažit,“ pověděl jsem jí nazpět a pozoroval, jak kluše pryč. Vrátily se jí zase její ladné pohyby, nejspíš společně s energií, jelikož jí už nemusela tolik pravděpodobně rozdávat mezi vlčata. Náhle se ovšem má druhá polovička vrátila a pověděla, že kdyby se někdo ptal, máme vyřídit, kde je. „Jistě, pospíchej,“ vybídl jsem ji a opět ji sledoval, dokud nezmizela. Náhle jsem zůstal na chvíli sám, jen s Litai. Vzhlédl jsem k nebi a dlouze si povzdechl. Ani jsem nevěděl, na co myslím. Měl jsem v hlavě prázdno. Z přemýšlení nad sebou samým mě vytrhl až Art, který mě oslovil a ptal se, jestli se může jít podívat po okolí. Pohlédl jsem hluboko do jeho očí a ulpěl v mlčenlivosti, snad jako kdybych se z očí svého syna snažil něco vyčíst. Ve skutečnosti jsem přemýšlel. Jsou už velcí… Ale ne dostatečně! Musím je chránit! Ne, prostě si nedokážu připustit, že tak rychle rostou. Dej jim také volno… Ale jsou ještě příliš nezkušení! Mé svědomí se rvalo, hodně se rvalo. Art na mě zatím naléhal, že bude hodný.
Nestihl jsem si rozmyslet odpověď a již tu byla i Inaya. Ptala se, jestli se půjdeme někam spolu. Podávala návrhy a návrhy, ale nejvíc se mi líbil ten, že bychom šli všichni. Sjel jsem všechna vlčata pohledem. „Tak pojďme děti, půjdeme naproti mamince,“ usmál jsem se nakonec a s konečným rozhodnutím jsem se vydal k hranicím lesa. Na hranicí jsem zavyl, abych dal alfám vědět, že jdeme pryč a pak pokračoval. Ohlédl jsem se, zda jsou všichni se mnou.

// Západní Galtavar