Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Východní hvozd

Rozhlédl jsem se, když jsme vyšli z lesa ven na volné prostranství. Nebylo to tu tak depresivní, jako v lesích, ze kterých jsme konečně byli pryč. Přeci jen tam padal temný stín a doléhal na mě s jakýmisi chmury. Mlčel jsem, protože jsem nebyl příliš upovídaný typ, vlastně jsem dával přednost mlčení, než neustále mlít pantem. Navíc mi v hlavě stále šrotovalo, kde by tak mohl být zbytek rodiny. Pohlédl jsem na Inayu, která začala mluvit. Ptala se, zda ji naučím lovit zajíce a že prý potřebuje naučit spoustu věcí. Zahleděl jsem se na ni a skrz na skrz mě probodl pocit viny. Vždyť jsme je vůbec nic nenaučili, vyčetl jsem si hned a má role otce se začala bortit jako domeček z karet. Ošklivý pocit provinění, že má dcera neumí ani lovit a celkově si připadá, že zaostává, mnou celým projel jako šíp a nezbývalo mi nic jiného, než si vyčítat, že jsem jako otec k ničemu a naprosto jsem selhal. Když jsem takhle Inaye hleděl do očí, nejspíš musela vidět, co ve mně v tu chvíli nastalo a když jsem si to uvědomil, pohled jsem odvrátil. Ještě stále to můžeš napravit, odhodlal jsem se. V tu chvíli jsem přikývl a na dceru se usmál.
„Naučím tě lovit zajíce. Naučím tě lovit cokoliv, stejně jako pojmenovávat věci, které jsou ti neznámé,“ pověděl jsem jí pevně a zabrousil pohledem k blížícímu se jezeru. Věděl jsem, že u jezera bývá spoustu vlků, takže jsem se rozhodl, že k němu blíže nepůjdeme. Přílišná blízkost vlků znamenala, že zajíci budou dál od nich. „Když tě bude cokoliv zajímat, tak se ptej, zlatíčko,“ nabídl jsem jí potom jemně a zavětřil jsem. Byla doba, kdy všeho bylo dostatek. Mláďata rostla a vylézala z úkrytů, což byla jistá výhoda. Navíc tady byla velikost přímo ideální k tomu, aby se tu zajíci schovávali. „První krok je zavětřit a kořist vycítit. Cítíš něco?“

// Močály

Zachmuřil jsem se a pohlédl jí do očí. „Světélko? Poletující?“ Zeptal jsem se zkoumavě, nejspíše protože mě zajímalo, co že tam mou dceru zajímalo, zrovna v takovém místě. Přemýšlel jsem, zda neměla na mysli světlušku, přeci jen stále byla dost mladá a spoustu věcí pro ni muselo být nových. „Musíš si hlavně koukat, kam šlapeš,“ šťouchl jsem do ní potom s úsměvem. „Utopit se v bahně nebyl nikdy zrovna můj sen a už vůbec si nedovedu představit, že by tak skončil můj potomek,“ otřásl jsem se bezděky. Už tak jsem měl co dělat, aby mi nestanula srst hrůzou z toho, že mám umazaný kožich a pod svým klidným výrazem jsem skrýval to, jaký jsem vlastně měl strach z toho, že nás někdo potká. Vidět mě v takovém stavu, to by byla potupa! Ještě že má dcera mohla vidět (v rámci mezí) všechno. Přeci jen se jednalo o mou rodinu a měl jsem ke všem důvěru. Takže aspoň s Inayou jsem zůstával klidným.
Dcera mi odpověděla, že od Scarity šla rovnou sem a neví, jak je to dlouho. Ani já jsem netušil. Ovšem znamenalo to tedy, že nikoho nepotkala a ani neví, co se děje doma. Dlouze jsem si povzdechl, protože se mi to moc nelíbilo. Samozřejmě, to, že Inaya nebyla doma, to mě moc netrápilo, nebyla to víceméně její povinnost, směla prozkoumávat svět, spíše jsem nemohl spustit myšlenky od zbytku rodiny. Jsou sakra pořádku? Mám o ně strach. Doufám, že jsou doma. Jestli se tam vrátím a oni tam nebudou, budu zase muset jít a všechny je pohledat, chvílemi jsem si myslel, že mi pukne hlava. Vlčata sice už byla velká, Haruhi dost silná a samostatná, ale hlodaly mě neuvěřitelné starosti a strach. Po cestě jsem si povzdechnul, zkontroloval Inayu a pokračoval dále v cestě.

// Vvj

Inaya byla očividně překvapená z toho, že jsem tu byl, nebo se možná lekla. Oslovila mě, ale to jsem do ní již strkal čumákem, aby se vzdálila na pevnou půdu. Šlo vidět, že jí to jde těžko, ale nakonec jsem docílil toho, čeho jsem chtěl. Celou jsem si ji starostlivě prohlédl, a když se omluvila, věnoval jsem jí úsměv na uklidnění. „To je dobrý. Hlavně, že se ti nic nestalo,“ ujistil jsem ji a rozhlédnul jsem se. Měl jsem ponětí, že tu něco nehraje. Tu dcera zase promluvila. Zavrtěl jsem hlavou. „Svět je nevyzpytatelný. Musíš na sebe dávat pozor všude, zlatíčko,“ poučil jsem ji a poté jsem pohlédl na vlčici procházející opodál.
A pak mi došlo, že na území je smečka. Přišel jsem na území smečky, aniž bych si to uvědomil a všiml si toho? Byl jsem překvapen, ale co jsem zpozoroval vyceněné tesáky oné vlčice, věděl jsem jediné. Musíme jít, nebyl jsem srab, pouze bych nerad ohrožoval zdraví své dcery. Kdybych tu byl sám, tak bych se jakožto vlk, který autority příliš nemusí, jenom tak rychle nestáhl. Spíš bych si dal dost na čas. Inaya se zeptala, zda půjdeme pryč. Kývl jsem na souhlas. „To půjdeme. Byla jsi vůbec doma? Potkala jsi někoho z ostatních?“ Zeptal jsem se jí a vydal se mimo území.

// Východní les

// Východní hvozd

Ani jsem tuhle krajinu nepoznával, když jsem sem běžel. Znervózňovalo mě to a nebyl jsem si jist, jestli se neztratím. Už když jsem se sem blížil, nezdálo se mi to tu a chtěl jsem se prostě otočit a vrátit se domů. Jenže mě na cestě drželo jediné. Chtěl jsem najít rodinu. Nebyl jsem si jist, zda už nejsou náhodou ve smečce, ale třeba u Inayi se mi zdálo, že běžela tímhle směrem. Zhluboka jsem se nadechl, zvedl čumák nahoru a zavětřil zplna plic. Byla to ta největší chyba, co jsem udělal. Přes čumák mě okamžitě praštil neuvěřitelný smrad. Zašklebil jsem se a přejel si přes čumák tlapou. No fuj, tady snad něco hnije, to si ze mě děláš srandu! Nadával jsem uvnitř sebe a znepokojeně se rozhlédl. Ať je to cokoliv, doufám, že do toho nešlápnu, pomodlil jsem se ve své hlavě krajně zoufale. Cítil jsem tu jednu vlčici, která jednou našla Litai.
A nějakou náhodou jsem ucítil i Inayu.
Nebyla ve společnosti té vlčice, ovšem byla zde. Jako kdyby ta černobílá přitahovala má vlčata, uvažoval jsem o blbostech. Jen doufám, že je k sobě neláká, nevykrmí je a pak je nechce sežrat, ušklíbl jsem se nad svou vlastní myšlenkou. Jsi hlupák, kolik že ti je? Zatřepal jsem hlavou a rozhlédl jsem se. "Inayo?" Zvolal jsem tázavě a snažil se ignorovat místní smrad, šel jsem jen za vůní mé dcerky. Čím víc jsem se vzdaloval od okraje lesa, tím více se půda zdála podmáčená, až se nakonec začala propadat. Zděšeně jsem vytřeštil oči, když jsem viděl přibližující se dceru do maléru. "Inayo, stůj!" Štěkl jsem a rozběhl jsem se za ní, navzdory tomu, že jsem se propadal. Pak jsem skočil přímo před mladou vlčici, až jsem se propadl téměř po kolena. Se svou jemnou konstrukcí těla by se odtud Inaya jen sotva dostala. Okamžitě jsem ji čumákem odstrčil dále od okraje a s námahou jsem se vysápal z bahna. "Konečně jsem tě našel... Dávej na sebe pozor," řekl jsem jí jemně. Začal jsem být nervózní z toho, jak jsem špinavý, ale nedal jsem to najevo. Hlavně že ona byla v pořádku.

// Narvinijský les

S velkými obtížemi jsem překonal řeku. Brrr, jak já nesnáším vodu! Zmáčený až na kůži jsem pokračoval dál a aktivoval svou magii, která mě zahřívala zevnitř. Byla tma a já si nebyl úplně tak jist, kam jdu. Jen jsem měl pocit, že jsem v Narvinijském lese byl celou věčnost. Věděla jsem také, že tímto směrem šla Inaya, ale nikde jsem ji zde nepostřehl. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ovšem ve tmě jsem toho příliš neviděl. Cosi jsem sám pro sebe zabručel a pokračoval dál. Srst mi začínala usychat a já už nebyl tolik mrzutý, jako předtím. Jen jsem byl stále neklidný z toho, že nevím, kde jsou vlčata a má partnerka. Ani jsem nevěděl, kde je začít hledat. Zamračil jsem se a zhluboka se nadechl.
"Inayo?" Zvýšil jsem hlas, aby mě slyšela, kdyby se nacházela někde poblíž. Nic se neozvalo. Zneklidnělo mě to, i když jsem věděl, že už nejsou zase tak malá a marná na to, ab se o sebe nedokázala postarat sama. Ale přeci jen jsem s nimi chtěl strávit ještě nějaký čas. Jenže když stále někam prchala, bylo to těžké. Povzdychl jsem si a zamával ocasem ze strany na stranu. Rozhodl jsem se tedy, že se po zbytku mé rodiny podívám. Protáhnu si tlapy a kouknu trochu zase po dlouhé době po světě.

// Močály

Art odešel a já se za ním starostlivě díval. Nemohl jsem se zbavit špatných pocitů plných starosti, když naše vlčata odcházela bez dozoru. Navíc on to plánoval už napořád. Teď, ještě stále tak mlád. Doufal jsem, že je u sebe budeme ještě chvíli mít, ale byla dost samostatná. Bylo to sice pro nás možná plus, ale… Z myšlenek mě vyrušil Scaritin hlas. Povzbudila mě, že mi na syna dohlédne. Opětoval jsem jí krátce vděčně úsměv. Věřil jsem jí, takže jsem vlastně neměl mít proč obavy. „Děkuji, že se ho ujmeš… Kdyby byly nějaké potíže, spoj se s námi,“ pověděl jsem vážně.
Inaya zažadonila, jestli bychom se nemohli ještě podívat po tomto lese. Podíval jsem se tedy na Scaritu, která prvně odmítla mou nabídku lovu, což jsem chápal, měla tu přeci svou smečku, kterou musí otestovat nejspíše v jejich zdatnostech. Pak dodala, že prohlídku udělat může, ale to k nám již přišel nějaký vlk, dle vzhledu buď už starší, nebo dost sedřený. Dle jeho chování jsem ovšem uznal, že by to pravděpodobně mohlo být obojí. Něco si pověděl se Scaritou a já zahlédl dalšího příchozí vlčici. Na oba vlky jsem kývl hlavou na pozdrav a napadla mě stejná myšlenka jako Inayu, tedy odejít. Učinila tak ovšem rychleji, než já. „No Scar, nebudu tě zdržovat od tvých povinností. Ať se ti daří, nashle příště,“ pověděl jsem, pokynul hlavou a vydal se stejným směrem, jako dcera.

// Východní hvozd

Zdálo se mi, že jsme tu již nějak dlouho. Litai a Haruhi znenadání někam odešly. Hlavně, že sem chtěla tak hrozně jít, pomyslel jsem si podrážděně vůči Haruhi. Podíval jsem se po Scaritě, které se její odchod také nelíbil. Bylo mi to vůči ní hloupé. Se svou sestrou se moc často nevídala, proto jsem její rozpoložení chápal. Od kdy jsem tak empatický? Pokládal jsem si otázku zmateně. Povzdechl jsem si a pohlédl do světlých očí místní alfy. „Nikdy nevydrží na jednom místě příliš dlouho,“ pověděl jsem jí a zkontroloval pohledem Inayu s Artem. „Na svůj věk je poměrně dost netrpělivá,“ krátce jsem se usmál, někdy jsem z ní byl dost podrážděný, ale rychle mě to přecházelo, když jsem si uvědomoval, jak úžasná vlastně má partnerka je.
Art se ptal Scarity, kolik je ve smečce členů, zatímco Inaya podezřele mlčela. Zdálo se mi, že je nervózní, což jsem byl taky. Bez Haruhi jsem se tu náhle cítil poměrně nevítaný, ale i navzdory mých pochybností se s ní Scarita pokusila navázat řeč, zatímco na mě začal chrlit Art. Zeptal se, zda půjdeme na ten lov, ale hned navázal, zda by mohl ke Scaritě do smečky co nejdříve. Koutkem oka jsem pohledem střelil ke Scaritě a pak zpět k němu. „Předpokládám, že to tedy myslíš smrtelně vážně,“ zabručel jsem a posadil se. „Inu, tak tedy vyraž a buď na sebe opatrný,“ pověděl jsem mu, ač ne příliš nadšeně, ale uznal jsem, že už jsou vlčata dost stará na to, aby něco zvládla sama.
Následně jsem se podíval na Inayu, která tu zjevně jako jediná z mé rodiny setrvala. A samozřejmě Scarita, ale ta zde měla domov. „No, nechtěla by sis jít zalovit s námi, Scarito?“ Zeptal jsem se jí poklidně. Nic bych neměl proti tomu, aby šla. Aspoň by se uvolnila, ale chápal jsem, že nemohla od svých povinností jen tak odejít. Možná mají k lovu něco na území a rovnou by měla uloveno i pro smečku, napadlo mě, ale nahlas jsem ani nehlesl. Mrzelo mě, že tu není Litai, která o lov nejspíš nejvíce stála, každopádně já jim lov slíbil a to, že ona odešla, nebyl v podstatě můj problém.

// pokud mi střízlivost vydrží do konce hokeje, odepisu dnes, jinak co nejdřív, mám volno

// omluva za neaktivitu... může mi prosím ve zkratce někdo napsat, na co reagovat? Číst to všechno by mě zabilo

Když jsme dorazili, holky tu byly samy. Vypadalo to, že Scarita na ně nemá čas, nebo tak nějak. Haruhi mi ohledně otázky na Inayu pověděla, že ji začala bolest hlava a rozhodla se prospat. Kývl jsem jemně hlavou a na vlče jsem se něžným pohledem zahleděl. „Ještě bych chvíli počkal, rád bych ji aspoň pozdravil,“ navrhl jsem ještě své partnerce, když se rozhodla, že odejdeme. Přeci jen musí chránit svou rodinu a tohle je nová smečka, zřejmě sem chodí hodně cizinců, pomyslel jsem si a zavětřil. Skutečně jsem cítil, že tu bylo o mnoho více pachů, než naposledy. Rozrůstá se to zde pekelně rychle. Ačkoliv u nás tomu nebylo jinak. Ani většinu vlků neznám… Brrr, příliš neznámých vlků v mém okolí, to se mi moc nelíbí, přemýšlel jsem i nadále. Haruhi se mě zeptala, jestli je ve smečce vše v pořádku. „Ano, je,“ pravil jsem a pohledem jí naznačil, že si o tom promluvíme později a v soukromí. Sice to byla naše vlčata, ale nechtěl jsem je zbytečně něčím znepokojovat. Přeci jen se jednalo pouze o můj osobní problém.
Tu náhle se probudila Inaya a začala nás vítat. Zazubil jsem se a olízl jí tvář, když jsem si najednou všiml, že i její oči dostávaly novou barvu. Nazelenalou. Zamrkal jsem a rozjařeně se podíval po Haruhi. Pak jsem koukl na Litai, které zůstávaly oči stále zlaté, což nebylo nic neobvyklého… Prostě se jí zbarví později, nebo vůbec, i takových jsem pár viděl. Tu náhle spustil svůj kolovrátek Art. Pokládal jednu otázku za druhou. Hodil jsem očko po družce, abych jí naznačil, že to nechávám na ní. Se mnou byl celou dobu a upřímně řečeno, už jsem ho měl trochu plné zuby. První jeho hledání, pak jeho mrzutost a následná střelba otázek, které jsem si nestihl ani pamatovat. Pak nás ovšem oslovil a začal mluvit o tom, že by chtěl změnit smečku a osamostatnit se a mě náhle bodlo u srdce. Přejel jsem všechny členy své rodiny rychlým pohledem a v rudých očích se mi náhle zalesklo cosi jako bezmocný žal. Nevěděl jsem, co říct a to jsem ani neměl zatím potuchy o tom, že i Litai chce odejít také. „Možná tahle,“ hlesl jsem pak tiše. Jo, co by bylo lepší, než kdyby ho u sebe měla rodina? U Scarity by se měl jistě dobře, dala by na něj pozor. Jenže zase by nebylo hezké jí ho házet na krk. Muselo by se to s ní probrat... Uvažoval jsem nad tím.

// Východní Galtavar
Tak konečně tady :D

Art mě žádal, abych o jeho útěku nikomu neříkal, že se mu nelíbí, že by ho Haruhi řešila a nechce sestrám brát pozornost. A byl by z toho šílený babinec. Pobaveně jsem na něj pohlédl a ušklíbl jsem se. „Hele jestli se to nedozví ode mě, tak od členů smečky určitě,“ pověděl jsem. „Pak bych mohl skončit blbě já, že jsem něco takového zatajil. Uvidím, když se nebudou ptát, zamlčím to,“ slíbil jsem mu a zaposlouchal jsem se do šumu blížící se řeky. Ach ne, budu zase muset prolést tu vodu! Pomyslel jsem si ztýraně a zastavil se na okraji řeky. Podíval jsem se přísně na svého syna. „Nemáš tam lepší odpověď, jak puberťácké „hmmm“? Bereš mě vůbec vážně?“ Zeptal jsem se ho krajně podrážděně.
Zavrtěl jsem nad ním hlavou. „Nelez moc hlubokou vodou, není ještě zrovna moc teplo,“ poradil jsem mu a vstoupil do řeky. Začal jsem se drát na druhou stranu a modlil jsem se za všechny vlky, abych tam již byl. Neměl jsem tu řeku rád. Vlastně, neměl jsem rád žádnou řeku. Vyškrábal jsem se nakonec na druhý hřbet, pořádně se oklepal a podíval se na Arta, na kterého jsem vyčkával. Následně jsem dlouze zavětřil a zjistil, že ten náš „babinec“, jak Art řekl, zde stále je. Ulevilo se mi a spokojeně jsem se usmál. „Jsou nedaleko, nejspíš se nedostaly dál, jak kousek za hranice lesa,“ pravil jsem a rozklusal jsem se směrem, odkud jsem jejich pachy cítil.
Netrvalo dlouho a už jsem je zahlédl. Zvesela jsem vyštěkl a s vrtícím ocasem k nim doběhl. „Ahoj rodinko,“ přivítal jsem se s nimi tiše, protože jsem si všiml, že Inaya spí. „Jakou jste měly cestu? A jakto, že jste tu samotné?“ Zeptal jsem se, když jsem se rozhlédl a zjistil, že tu s nimi vlastně Scarita není. Nejspíš na nás nemá čas. To je hold riziko povolání alfy, došlo mi a zahleděl jsem se na spící Inayu. „Koukám, že ji to poněkud zmohlo,“ podotkl jsem ještě a olízl jsem Haruhi a Litai čenichy na přivítanou. Poté jsem se podíval na Arta a vyčkával jak reakce na něj, tak od něj, hlavně pak jsem byl zvědav, zda se začne chlubit svou nově objevenou magií, kterou získal po mě.

// Borůvkový lese

Syn se zdál z počátku otrávený, když jsem mu nechtěl prozradit, co se stalo. Nakonec jsme ovšem dorazili k tůni. Po nahlédnutí do vody, kdy uviděl svůj odraz, nadšeně zajásal. „Celý po mě, hm?“ Pronesl jsem, hrdý na syna a byl zvědav, jestli jeho sestry, mé dcerky, již měly také zbarvené oči. Musíme tam být co nejrychleji! Pomyslel jsem si spěšně. Po tom, co jsme opustili území smečky, kdy mě Art již nadšeně následoval, jsem se na něj ohlédl a zazubil se. Měl jsem skutečně dobrou náladu, což se u mě, tlapu na srdce, nestávalo často, spíše jsem byl ten věčný mrzout se stejným výrazem, který dával své emoce sotva najevo, ale momentálně jsem měl důvod, a moc krásný důvod, abych se radoval. Můj syn získal magii a barvu očí po mě. A já prahnul po tom, abych zjistil, jestli na tom jsou dcery úplně stejně a čím více jsem na to myslel, tím rychleji jsem musel běžet a doufal jsem, že mi Art stačí, ačkoliv jsem neběžel zase nijak závratně rychle, vzhledem k tomu, že to nebyl zrovna kousek, ale přeci jen ještě neměl Art velikost dospělého vlka. A už vůbec ne ta dokonale dlouhé nohy jako já.
„Takže, Arte, víš, že máš stále zaracha…“ Začal jsem provokativně po cestě. „Přesto tě chci ujistit, že to nebude trvat moc dlouho. Mám určité plány, které navrhnu mámě. A pokud by souhlasila, prozradím je jak tobě, tak tvým sestrám,“ pověděl jsem mu a pohlédl do jeho stejnobarevných očí. „Když jsme u tvých sester, synku… Jsi jejich jediný bratr. Měl by ses jim trochu věnovat a hlavně na ně dávat pozor! Momentálně si o tobě myslí, že jsi lump. Měl bys je jakožto prvorozený, takže starší brácha chránit. Ne před nimi utíkat a kašlat na ně,“ dával jsem mu otcovské rady do života doufal jsem, že mi věnuje pozornost.

// Narvinijský les

// Jeskyně

Když jsem probudil Arta a on otevřel své oči, byl jsem příjemně překvapen. Jeho oči měli zcela stejnou barvu, jako ty mé. Zazubil jsem se a do nevrlého syna šťouchnul přátelsky tlapou. „Synku, ty ses vážně potatil,“ zubil jsem se. Když jsem ho tak sledoval, měl stejně pronikavý, rudý pohled jako já a ještě k tomu byl stejně mrzutý. Aspoň teď, když jsem ho vzbudil. Vyšel jsem ven z úkrytu, abychom se mohli vydat na cestu, když tu jsem zaslechl jeho otázku. Ohlédl jsem se za ním a zamračil se. „Jak to myslíš, něco špatně?“ Zeptal jsem se nechápavě a pak mi to došlo. „Spíš jestli není něco jinak?“ Opravil jsem jeho otázku a spiklenecky se usmíval. „Pojď za mnou, něco ti ukážu,“ vyzval jsem ho. Rozeběhl jsem se napříč lesem.
Je tu prázdno, došlo mi, když jsem lesem probíhal. Jo vlastně, chystali se na lov, došlo mi a já jsem zafuněl. Já bych měl na lov vzít všechny vlčata. Jo, při cestě zpět spácháme rodinný lov, uvažoval jsem, než jsem se přiblížil k tůni. Ohlédl jsem se na Arta, zda jde za mnou. U tůňky jsem se pak zastavil na jejím okraji a pohlédl na svůj odraz. Počkal jsem, až Art dorazí ke mně. „Pohlédni do vody. Uvidíš svůj odraz,“ poradil jsem mu, zatímco jsem sám sobě hleděl do rudých očí a očekával, až se tam objeví i ty Artovi. „Už chápeš?“ Zeptal jsem se pak a krátce jsem se usmál při pohledu na něj. „Ach, dospíváte tak rychle,“ povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. „Pojďme za zbytkem naší rodiny,“ vyzval jsem ho pak. Otočil jsem se od tůňky a poklusem vyrazil ven z lesa. Z jedné smečky směrem do druhé. Doufal jsem, že tam ještě Haruhi s dcerkami zastihneme. Scarita určitě chtěla vidět i jednoho jediného synovce, kterého měla. Zajímalo by mě, co vlastně řekla na holky. Já jsem věděl jediné – těšil jsem se na ně. Všechny dámy naší rodiny mi chyběly. Aspoň, že jsem měl po boku Arta.

// Východní Galtavar

Nejspíš jsem spal déle, než jsem chtěl. Probouzel jsem se pomalu a ani jsem nechtěl. Byl jsem stále nějaký unavený a rozbolavělý. Přesto jsem neochotně otevřel oči a dlouze zívl. Poté jsem si párkrát mlaskl a svůj rudý pohled přesunul na Arta. Takže oheň… To je báječné, pomyslel jsem si. Bude mít i některá z holek oheň? Napadlo mě, když jsem syna pozoroval. Klidně pospával a pravidelně oddechoval. Ještě chvíli jsem jej pozoroval. Nechtěl jsem ho budit hned, ale byl čas jít. Opatrně jsem se zvedl a pořádně protáhl, skoro jako kočka. Obratle mi jeden po druhým pokřupaly a mě bylo hned lépe. Následně jsem se oklepal, abych ze sebe dostal prach.
Přišel jsem tiše k Artovi a jemně do něj šťouchl čumákem. „Arte? Měli bychom vyrazit,“ pošeptal jsem a sledoval synka, zda se probudí. Pro jistotu jsem do něj ještě trochu šťouchl čumákem. Začínal jsem se probouzet úplně a došlo mi, jako bych dcerky a Haruhi neviděl celou věčnost. Už jsem za nimi chtěl jít. Jenže uhlídat tady tohoto malého ulíčníka nebylo lehké. „Tak pojďme,“ vyzval jsem ho a vyrazil z jeskyně ven.

// Borůvkový les

// Borůvkový les

Byl jsem udiven, že nás Morfeus tak přátelsky přivítal. Měl jsem za to, že bude nazlobený, stejně tak jsem si to myslel o ostatních, ale zřejmě to byla jen má smyšlená iluze. Zamračil jsem se, nad tím, že jsem možná až příliš pesimistický, nebo uzavřený, možná trochu zahořklý. Měl bych se taky naučit se trochu odvázat, usoudil jsem. Vstoupil jsem do úkrytu, když tu náhle na mě Art začal křičet, že má oheň. Nechápavě jsem se na něj ohlédl a nahodil tázavý pohled. Až pak mi to došlo a překvapeně jsem vyvalil oči. „Cože co?“ Zamrkal jsem. „Ohřál vzduch? Opravdu?“ Ptal jsem se udiveně a pak jsem se s úsměvem za synem vydal. Olízl jsem ho po tváři. „To je přeci skvělé!“ Prohlásil jsem. Věděl jsem, že Art toužil po tom mít magii ohně.
Ulehnul jsem na pohodlné místo a synka vyzval, aby si lehl ke mně. „Ještě s ní nic moc nezmůžeš, ale neboj, časem to půjde samo,“ ujistil jsem ho a schoulil se do klubíčka. „Vyspíme se a vyrazíme na túru, dobrá?“ Zamumlal jsem ještě, než jsem zavřel oči. Ty se pak zavřely téměř samy. Během chvíle jsem spal, ale nějak podvědomě jsem si stále hlídal Arta. Kdyby náhodou měl v plánu se zase někam nenápadně vydat. Trval jsem na tom, aby si taky odpočinul, musel být unavený, byl vcelku daleko a téměř celou dobu sám, což muselo být nejen fyzicky, ale hlavně psychicky namáhavé.