Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Svou ohnivou povahu jsem zapřít nemohl. Vlkovo odseknutí mně poměrně pobouřilo. Fajn, napočítej do desítky, pomyslel jsem si a krátce zavřel oči. Když jsem byl u trojky, zase jsem je otevřel, opět s předchozím hraným lhostejným pohledem. Celou dobu, co jsem mluvil, neznámý vlk mlčel a očividně se absolutně nesnažil mě poslouchat, či projevit nějaký zájem. Musím říct, že mě vytáčel. A dost. Stiskl jsem zuby pevně k sobě a pohlédl na Sheu. Přece nebudu vyvolávat konflikty před vlčicí, napadlo mě a věnoval jí krátký úsměv.
Černobílý se přeci jen rozhodl mluvit. Přesunul jsem svou pozornost znovu na něj a na jeho otázku jsem kývl. Pak ovšem řekl tu největší pitomost, co jsem kdy slyšel. Přivřel jsem oči do nevraživého pohledu. Tvářil se naprosto vážně, takže si ze mě zjevně dělal dobrý den. Nehledě na to, že neměl ani tu námahu, aby se představil mě, nebo aspoň Shee. Kterou taky mohl pozdravit. „Škoda, že se ti v tý děloze taky nevyvinul mozek,“ sdělil jsem mu nabroušeně. „Protože ho zjevně zcela postrádáš,“ dodal jsem ještě nakvašeně. Asi jsem na tyhle vtípky od sucharů už byl starý. Sám jsem byl tak trochu suchar, ale mé vtipy byly snad aspoň trochu na místě. O těch jeho se to zjevně říci nedalo.
Shea se mě zeptala, zda mi může říkat „Say“. Trochu mě to zarazilo. Tak mi říkala snad jen Haruhi. „Uhm,“ zamumlal jsem nejistě. „Jistě, Sheo, smíš,“ souhlasil jsem nakonec. „Tomuto místu se říká Gallirea. Je to až na pár výjimek fajn místo,“ mrkl jsem na ni a tlapkou jsem si přitáhl přívěšek k sobě. Na její pochvalu jsem pouze děkovně přikývl, vzal si zase žlutou šňůrku do tlamy a rozmrzele se vydal dál od toho nepříjemného caparta. Nejspíš bych po něm brzy skočil, jenže ve svém stavu bych sotva zvládl mladšího, poměrně hezky urostlého vlka. Raději jsem tedy ulehl na své původní místo, přívěšek zase položil na přední tlapky a zahleděl se na moře.

// Už to tak vypadá

Až teď jsem si uvědomil, jak moc hloupě jsem před ním musel vypadat. S povzdechem jsem si kecl na zadek. „Právě že ne,“ hlesl jsem s jakýmsi uvědoměním a věnoval mu krátký, omluvný pohled. Kde se ve mně všechny tyhle emoce berou?! Vážně jsem děsil sám sebe. Měl bych se zase vrátit do kolejí toho suchara, kterým jsem byl ještě před nedávnem. Ušetřilo by mě to tohodle údivu nad sám sebou. Kývl jsem hlavou směrem k vlčici. „Ale ji jsem dost vyděsil. A skutečně nevím, čím, protože mé reakce byly zcela klidné. Vlastně jsem jí věnoval pouhý pohled a šla se sesypat,“ svěřil jsem se mu, ačkoliv jsem nepočítal s tím, že by ho to nějak zaujalo. Jen jsem si potřeboval vylít dušičku.
„Ale to nebyl důvod, proč jsem za tebou přišel, vlastně…“ strčil jsem čumákem do oné zářivé věcičky v barvách ohně. Musím uznat, začalo mě to fascinovat. „Jak jsi to přetáhl přes hlavu? Jsem zcela neschopný a bezradný, snažil jsem se o to už hodnou chvíli,“ vysvětlil jsem mu svou situaci a z přívěšku přesunul pohled do jeho očí. To už mi ale ucho cuklo směrem, odkud přicházela ona vlčice. Svůj rudý pohled jsem následovně stočil na ni. „Oheň?“ zopakoval jsem nechápavě a pak udělal výraz, jakože mi to došlo. „No jasně, fajn, nemám nic proti, Sheo,“ zamrmlal jsem a pokusil se zase tvářit důstojně.
„Uhm, jasně, kam zmizelo mé mizerné chování. Já jsem Sayap,“ představil jsem se bíločernému… Nebo černobílému? Sakra není to zebra, abych tady nad tím tápal. On je přesně půl napůl. Takže mohou být obě verze.

Přeměřoval jsem si ji rudým pohledem a očekával od ní odpověď. Nejlépe pak spolupráci. Ani jednoho se mi ovšem nedostalo. Zdála se, jako kdyby viděla ducha. Přitom se dívala přímo na mě. Opravdu ti děkuji, lichotíš mi, pomyslel jsem si na její účet hořce a stále ji lhostejně sledoval. Pak dala ocas mezi nohy a pískla cosi o tom, abych jí neubližoval. Nejspíš jsem na ni zrovna hleděl s půl kolečky v očích, které měly znamenat něco jako načítání mého systému, tedy mozku. Snažil jsem se přijít na to, zda je na mě něco tolik děsivého, kromě mého mizerného stavu, či zda je ta vlčice v pořádku. Jasně, snažil jsem se být spíše pro druhou možnost. Přeci jsem nemohl vypadat až tak hrozně. Zamrkal jsem.
„Uhm… Zajdu se ho zeptat sám a… Ty se zatím uklidni, hm?“ navrhl jsem jí mírně zaskočeně a drapl do zubů šňůrku s přívěškem. Ačkoliv jsem se snažil skrýt skutečnost, že mě vlastně ta vlčice a její záhadné chování děsí snad více jak já ji, i tak jsem musel vypadat tak trochu jako že se od ní raději co nejrychleji klidím. Mezi vlky jsem nebyl hodně dlouho a tohle záhadné chování mě možná trochu rozhodilo. Již mi nešlo tvářit se, že mám všechno u nejtemnějších a nejzazších částí těla. Ještě jsem jí věnoval jeden křečovitý úsměv ve snaze přesvědčit ji, že má nabídka byla čistě gentlemanské gesto a vydal jsem se, pozor na mě, poklusem k černobílému.
„Ehm…“ odkašlal jsem si, ačkoliv můj chraplák už věkem nemizel. Zpomalil jsem u černobílého, až jsem zcela zastavil. Přívěšek jsem pustil ke svým tlapkám. „Zdravím… Promiň, že ruším, ale… Je na mě něco děsivého?“ vyhrkl jsem náhle dotaz, který původně nebyl v plánu, ale Shea musela přeci mít nějaký podmět, kterého se vyděsila a ten mi momentálně byl přednější, než jak dostat přívěšek přes hlavu. Ten mi byl vlastně v podstatě fuk. Nejspíš jsem teď musel vypadat jako hlupák, ale opravdu mi to nedalo a už dávno jsem se přestal snažit dělat dojem na všechny v mém okolí.

// Nech prosím prostor Meinerovi pro odpověď :)

No tak… Sakra… Jak se tohle používá? s námahou jsem vydechl a začal si pomáhat packou. Ovšem veškeré snažení o to, abych si dal šňůrku od přívěšku na čumák, bylo úplně k ničemu. Začínal jsem mít další deprese, tentokrát z toho, že nezvládnu ani tuhle banální věc. Po stém nepovedeném pokusu jsem zoufale zavrčel a rezignovaně si položil hlavu na tlapky, takže v tom případě i na tu příjemně zářící věc. Tu jsem zahlédl pohyb. Nedaleko ode mě se mihnul vlk, na první pohled pouze jedné barvy a to bílé. Až když se ke mně natočil trochu lépe, zjistil jsem, že má každou půlku těla jinak barevnou. Takže jsem si připadal divně úplně zbytečně, uznal jsem, když jsem neznámého koutkem oka pozoroval. Jeho pach mi byl trochu povědomí. Nebýt jeho zbarvení a povědomého pachu, nevšímal bych si ho. Z jeho chování čišel jasný nezájem se bavit. Rozhodování, zda za ním jít a dát se do řeči překazil pohyb z druhé strany.
Zaostřilo jej zase mé druhé oko. Nenamáhal jsem se zvedat hlavu, proto jsem vlky sledoval pouze periferně. Teď se pro změnu jednalo o vlčici. Vběhla bez váhání do vody, nad čímž mi stanuly snad všechny chlupy hrůzou a bezděky jsem sebou otřásl. Někdy jsem se zchladil rád… Ale ne teď. Pak už jsem ovšem s nezájmem přesunul pohled před sebe. Pouze v rudých očích se mi odrážela bolest, se kterou jsem válčil uvnitř sebe, jinak jsem se snažil tvářit, že mě tu absolutně nic nezajímá. A tenhle pohled jsem následně přesunul na vlčici, která na mě najednou mluvila. Na mě?! Opravdu? zamžoural jsem, jestli se mi náhodou nezdá. Poté jsem koutkem oka zase pohlédl na černobílého opodál. Následně jsem zase věnoval nechápavý pohled jí.
„I kdybys chtěla, budiž,“ odvětil jsem lhostejně na její větu s problémy. „Mám jich málo, takže bys mi vlastně udělala laskavost,“ dodal jsem s ironickým úšklebkem. Pak jsem přemýšlel, zda její otázku nechat jen tak a prostě odpovědět. Ale proč to vlastně usnadňovat? „Fajn, Sheo, já jsem Sayap a mám pro tebe návrh,“ pohlédl jsem jí očí. „Povím ti, kde jsi, když zajdeš za tím černobílým a zeptáš se ho, jak tu zpropadenou věc dostal okolo krku,“ přinutil jsem se k něčemu, co mělo vypadat jako přátelský (trochu manipulativní) úsměv.

// Mahtaë

Pokračoval jsem nadále líně v cestě. Veškerá má tehdejší elegance se vytratila kdo ví kam. Asi už netoužil zaujmout. Nepotřeboval jsem se předvádět a dělat ze sebe perfektního, když jsem jím ani zdaleka nebyl. Nejsem ani perfektní druh, ani perfektní otec, takže můžu jít se svým egem perfektně do háje, uznal jsem nepříliš optimisticky a znuděně pohlédl k čemusi, co se kousek ode mě zablýskalo. Protočil jsem rudýma očima na důkaz, že mě vážně otravuje udělat k tomu těch pár kroků navíc, ale že mi stejně zvědavost nedá. Když jsem k oné neznámé věci došel, otráveně jsem se usadil na svoje kdysi krásné pozadí, které teď bylo téměř kostnaté a věcičku si mlčky, bez jakéhokoliv emočního vyjádření, prohlédl.
„Chápu, to je tahle blbost,“ zamumlal jsem si tiše sám pro sebe. Měl by sis to vzít… A k čemu je to dobrý? Má to každej druhej… Inu, tak budeš tuctovej jako každej druhej. Našel jsi to ty a máš na to největší právo. Kdybys to pak zahlédl na někom jiným, stejně bys žárlil… Mhm, možná to dám vlčatům, vzal jsem přívěšek v barvě ohně za šňůrku do tlamy, s námahou jsem se zvedl a začal se šourat zase zpět k vodě, vracejíc se do původní trasy, kterou jsem šel, než jsem obětoval tolik kroků k této věcičce. Pak jsem si lehnul pár kroků od řeky a odložil si to na tlapky, abych se mohl vrhnout to zkoumání, jak si to převléct přes hlavu na krk. To, že jsem vypadal jako už poměrně starý vlk, kvůli tomu, jak jsem sám sebe zanedbal, jsem kupodivu vůbec neřešil. Přesně tak, narcista jako já vypustil z hlavy, že vypadá jako senilní stařík při odpočinku. Pouze jsem se snažil šňůrku dostat na čumák a to teď bylo přednější, než koupel v řece a najíst se.

// předchozí přesun ruším

Netušil jsem, zda se ztratila Haruhi mě, nebo já jí. Každopádně jsem směr své cesty v půlce změnil. Nemělo cenu tam chodit. Zcela jistě jsme byli vyhoštěni a již jsme nebyli vítáni. Musel jsem prostě sklonit hlavu a smířit se s tím. Neměl jsem náladu se s někým dohadovat a ještě hůř, být vyhnán ze svého domova. Tehdejšího domova. A co má rodina? Kde jsou? Kde je má družka, kde jsou mé dcery a kde můj jediný syn? zanaříkal jsem ve své hlavě a rudýma očima vyhledával jakýkoli pohyb v okolí. Všude ticho. Deprimovalo mě to a nutilo k nepříliš pěkným myšlenkám. Jsem tady úplně od věci. Zbytečný. Ani vlčata se za mnou nechtějí vracet. V čem jsem je tak hrozně zklamal? Snažil jsem se. Miloval jsem je. Kde je od nich nějaká vděčnost? potlačil jsem bolestné zakňučení. Přece nejsem nějaký chudák, abych tu brečel! upozornil jsem sám sebe. Pevně jsem zavřel na chvíli oči a když jsem je otevřel, místo smutku se v nich objevila nějaká rezignovaná tvrdost.
Je čas jít dál. Podívat se po Har a dětech. A možná se konečně s někým seznámit, napadlo mě a líně jsem vyrazil kupředu. Jen tak, krokem, nebylo kam spěchat. Měl jsem pocit, že mi nic neuteče.

// Přímořské pláně

Jemně jsem se pousmál a opětoval jí tření čumákem. Následně jsem se usadil naproti ní a poslouchal její hlas. Zněl jako vždy moc krásně. Uvažoval jsem nad jejími slovy a srovnával jsem si to v hlavě. Byl jsem trochu zmatený. Jistě, že bych si na ni dával pozor, ale opravdu bych to zvládal stále? Cítil jsem, že stárnu. I ona to musela cítit. Vlčata jsme již měli za sebou, všechna se rozprchla a již s nimi nebyla žádná starost. Nejspíš přišel ten čas stárnutí. „Slíbil jsem své služby Stormovi a věrnost smečce, Har. Necítím se zrovna dobře, že jsem to nedodržel. Nabídl nám útočiště pro vlčata,“ hlesl jsem a zavrtěl hlavou. „Na druhou stranu nehodlám být někde, kde nejsem vítaný, a kde se na mě dívaj skrze tlapy. Naposledy, co vznikla ta potyčka ohledně Arta, jsem jim asi taky moc nestoupl v očích, Coffin mě nesnáší, to je jasné a Storm se na mě taky nebude tvářit zrovna vesele. Nehodlám být někde, kde nebudu pociťovat rodinnou atmosféru. Což tam rozhodně není,“ dodal jsem odhodlaně a zvedl jsem se.
„Navíc tam bude nejspíš spousta cizích vlků,“ prohodil jsem jen tak do větru a vydal jsem se za svou milou. Dohnal jsem ji a prostupoval mlhou dál. Když se Haruhi zmínila, že je jí chladno, nechal jsem mezi námi vzniknout levitující ohnivou kouli, která pokračovala na cestě s námi a vydávala teplo. Přece svou drahou nenechám klepat kosu. „No, nečekám milé přivítání, ale je to rozumný vlk, tak snad…“ nedokončil jsem větu. Neměl jsem ze Storma strach ani když jsem byl o dost slabší, spíše jsem k němu pociťoval zdravý respekt, kterého by vlk s mou hrdostí měl být ke své alfě aspoň trochu schopen.

// Borůvkový les

Neutekla snad ani vteřina a Haruhi už se ke mně lísala a radostně skotačila. Měl jsem radost, že se jí tahle energie ještě stále drží. Zvolala, že jsem jí chyběl víc, na což jsem se krátce usmál. „To bych se musel hádat,“ namítl jsem a opětoval pohled do jejích očí. To, co Haruhi pověděla ohledně smečky, mě donutilo se zamyslet. Pověděla, že se necítí, jako kdybychom tam patřili, a necítí se tam jako doma. „No já… Se upřímně cítím jako doma všude, kde jsem s tebou,“ pověděl jsem a pohlédl k Borůvkovému lesu. „Mám to tam rád, ale mám pocit, že tam spíš nejsme vítáni. Vždyť ani neznám většinu členů. A Coffin mě nenávidí. Jediný, koho tam mám rád je Neyteri s Morfem, plus teda Storm, který se rozhodně zlobí na to, že jsme tam dlouho nebyli, takže ten už na mě asi taky nebude koukat moc přívětivě,“ povzdechl jsem si. „Jako tulák se cítím opravdu nejlépe,“ zakončil jsem nakonec svou řeč ohledně smečky.
Haruhi poté mluvila o vlčatech. Prý že Art s Litai měli nějaké spory, ale už je to dobré a Art zůstal na pláži a Haruhi slíbila, že se tam vrátí. To znamenalo, že ona byla pevně rozhodnutá oznámit jen odchod ze smečky a nadále se tam nezdržovat. „Já pověděl Inaye, že se sejdeme v Borůvkáči,“ pověděl jsem trochu zadumaně, protože jsem nevěděl, za jak dlouho dorazí a jestli nás tu ještě zastihne. Nechal jsem si olíznout čenich a koukl se na svou družku. „Ano, už zase jen spolu, má drahá… Jen doufám, že si na nás děti sem tam vzpomenou,“

Sušil jsem si promočený kožich ledovou vodou. U přímého ohně to nebyl žádný problém a za chvíli jsem začínal mít pocit tepla. Byl jsem opět dokonale čistý a zářil všemi barvami, který můj kožich hrdě vlastnil. Mě to aspoň trochu povzbudilo v jinak pochmurné náladě, ačkoliv se mi pořád stahoval žaludek nervozitou. Chtěl jsem jít hned po tom, co doschnu, jít najít Haruhi, ale... Ona si mě našla sama. První ke mě vánek přinesl její okouzlující vůni. Překvapeně jsem se zahleděl tím směrem, přišlo mi skoro až neuvěřitelné, že by to opravdu byla ona, ale pokud mě čenich neklamal, jednalo se právě o ni. O tu mou, milovanou...
Nemýlil se. Ten čumák ještě slouží. Za nedlouho se totiž vynořila odkudsi, stále stejně krásná, osobitá a neodolatelná. Pozoroval jsem ji s jakýmsi zaujetím, ačkoliv jsem nehnul ani brvou, což mělo nejspíše za následek to, že si najednou lehla a schovala se. Nechápavě jsem naklonil hlavu do strany a sledoval ji se špetkou starostí, nakonec, když něco pověděla, byla to omluva. V tu chvíli jsem stál na nohou, aniž bych věděl, že to takhle elegantně ještě vůbec umím a už jsem jí olizoval tvář. "Proč se omlouváš, drahá?" Zeptal jsem se jí nechápavě a opětoval jí pohled do očí. "Je to chyba tvá stejně jako má," usmál jsem se krátce a přitulil se k ní. "Chyběla jsi mi... Kdes byla, cos dělala? S kým jsi byla a co Art s Litai? Učil jsem Inayu lovit... Byla jsi doma? Já naposledy s tebou," mluvil jsem nezvykle rychle, jen poslední větu jsem dost zmírnil. Bylo znát, že mi to dělalo vrásky. Ale fuj, ty by mi neslušely!

// Velké vlčí jezero

Až teď jsem si uvědomil, až když jsem se blížil, jak dlouho jsem tam vlastně nebyl. Znervózňovalo mě to a cítil jsem, že mám stažené hrdlo tím, jak moc jsem si vyčítal svou nezodpovědnost. Opět. Už po několikáté. Já prostě jiný nebudu... Ať mi to namlouvá kdo chce a jak chce, uvědomil jsem si a sledoval řeku, ze které mi vstávala veškerá srst na krku. Zaprvé, neměl jsem vodu rád, ačkoliv teď bych potřeboval vykoupat, zadruhé, představa, jak je už teď studená mě děsila. Jenže když jsem nad tím tak přemítal, zrovna čistý a voňavý jsem nebyl. Sakra, musím do ní skočit, takhle nikam nemůžu jít, ani najít svou partnerku, natož se tak vrátit domů mezi vlky, který skoro ani neznám! Panikařil jsem a momentálně vypadal, jako kdyby mě nějaká neznámá síla táhla k řece, ale já se zároveň u toho bránil.
Většina členů smečky tě nezná... Uvědomil jsem si. V tu chvíli jsem zavřel oči a skočil do vody. Jako kdybych to udělal za trest. Hned, co jsem vynořil hlavu nad hladinu, jsem zalapal po dechu a rudé oči vytřeštil až kdesi do dáli. Studená! Tak moc studená! Donutil jsem své svaly k tomu, abych mohl plavat ke břehu, na který jsem se následně vyškrábal a vyskočil na pevnou půdu. V tu chvíli přišla úleva. Okamžitě jsem nechal zažhnout oheň, vedle kterého jsem ulehl na břicho. Pohlédl jsem směrem k Borůvkovému lesu. Dlouze jsem si povzdechl a přemítal, co se asi stane, když tam přijdu po tak dlouhé době. První musím pro Haruhi. Teď tam ještě nemůžu, připomenul jsem si. Ještě že jí si zůstal věrný.

Zdálo se, že dcerku lov unavil a rozhodla si odpočinout. Bral jsem to na vědomí, jen už mě delší dobu trýznila myšlenka, že bych měl najít zbytek rodiny a hlavně se jít ukázat domů. Patřím tam ještě vůbec? Ptal jsem se sám sebe. Jemně jsem se zamračil, protože jsem o tom začínal mít pochybnosti. Věděl jsem, že je Storm tolerantní, ale nebyl jsem tam už... Hodně dlouho. Dost nezodpovědné, Sayape... Vždycky jsi byl... Kecáš, snažil ses... Ale málo a ne dost dlouho, utnul jsem své myšlenkové pochody a rozhlédl jsem se. Ztrápeně jsem si povzdechl a pohlédl jsem na svou dceru. Jemně jsem do ní drkl čenichem, abych si získal její pozornost v případě, že by byla nějak mimo.
"Inayo, půjdu najít mámu a vrátíme se do Borůvkáče... Dlouho jsem tam nebyl, měl bych to napravit. Slib mi, že se tam sejdeme a že se nebudeš dlouho toulat sama," naléhal jsem na ni starostlivě, ale věděl jsem, že vlčata už jsou soběstačná. Inaye jsem momentálně ukázal základ lovu, takže hlady nezemře a instinkt jí při nejhorším poradí, co dál. Naposledy jsem se na ni podíval. "Dávej na sebe pozor," požádal jsem ji ještě starostlivě a vydal se podél řeky směrem k domovu. Snad domovu.

// Řeka Mahtaë
//Promiň, ale odpojuji se

Pozoroval jsem ze svého zákrytu svou dceru, jak si počíná při lovu. Měla přirozené, ladné pohyby. Pfr, ještě aby ne, má po kom, pomyslel jsem si a vyčkával společně s ní, jestli zajíc vyběhne. Chvíli to trvalo a zahlédl jsem na Inaye lehký neklidný záchvěj. Byla trochu netrpělivá, ale musela si zvyknout. Lov byl především o trpělivosti. Pak to ale přišlo, objevily se uši a hned na to vylezl celý. Přímo na ránu mladé vlčici, která již byla v pozoru, ale váhala. Nepletl jsem se jí do toho, věřil jsem jí. A nezklamala, když po zajíci náhle skočila, jako kdyby to dělala roky, ovšem ten následný úchyt trochu pokulhával. Měl jsem strach, že kořist dceři ublíží, přeci jen byla jemnější konstrukce a zajíc měl extrémní sílu v nohou, aspoň pak pro mladého nezkušeného vlka.
Jenže to by nemohla být moje dcera, samozřejmě, kdyby si s tím neporadila, zajíce si přidržela a bez váhání stiskla zajícovo hrdlo, dokonce tak silně, že mu nejspíš dle křupnutí zlomila vaz a tím život své kořisti vyhasnul nadobro. Zvednul jsem se ze země, nastražil uši a sjel jsem mrtvé zvíře pohledem. Když jsem se ujistil, že je opravdu mrtvý a jen se mi to nezná, pohlédl jsem na nadšenou Inayu. Oháňka se mi rozlétla do všech stran a ve výrazu se mi zhostil ten nejpyšnější úsměv, kterým může otec svou dceru obdarovat. „Šikovná!“ Prohlásil jsem s neskrývajícím nadšením, hopsl k ní a vesele jí oblízl tvářičku. Měl jsem z ní skutečnou radost. Rád jsem viděl jejich pokroky. Poté jsem se posadil a se stálým úsměvem jsem k ní pokynul hlavou. „Najez se, musíš být hladová,“ vybídl jsem ji a spokojeně jsem pohlédl k nebi. Měli bychom se ukázat ve smečce… Na krátkou chvíli mě popadl provinilý pocit, ale rychle jej přebyla radost z dceřina úspěchu.

Pozorně jsem pozoroval svou dceru, jak se snaží. Bylo to od ní vážně milé. Měl jsem radost, že má zájem se učit a zrovna ode mě. Měl jsem radost, že můžu trávit čas aspoň s jedním vlčetem, když ostatní se někam rozprchla. Rád bych je našel, ale byl jsem si jist, že Haruhi to má plně v tlapkách. Nenechala by je určitě pobíhat dlouho jenom tak bez dozoru. Takže jsem si teď klidně mohl všímat Inayi, které jsem, s lítostí uznávám, nejspíše věnoval nejméně času, když byla menší. Hodně toho i prospala, připomenul jsem si, ale nevymlouval jsem se na to. Věděl jsem, že bych jí klidně mohl věnovat i více času. Ale zase jsem se nemohl rozpolcovat pro všechny. Každopádně jsem jí to hodlal nahradit aspoň teď a popřípadě příštích pár dní. Co jsem tak sledoval, pohyb jí moc problém nedělal. Loveckou pozici zaujala bez problémů a bez váhání se činila. Pousmál jsem se, přikrčil jsem se a následoval jsem ji. Byla drobnější, takže se nemusela krčit tolik jako já. Ani bych na to takový důraz nebral, ale nechtěl jsem jí pokazit její první lov. Byla opravdu tichá a vedla si dobře. Kdyby hrdost nadnášela, asi bych tu levitoval.
S pachem se tedy nezmýlila, stejně jako se směrem. Trefila to. Doplížil jsem se k ní a lehl si vedle ní. „Výborně,“ pošeptal jsem opravdu tiše. Upřeně jsem sledoval vchod do nory. „Můžeš použít moment překvapení a skočit po něm hned, jak vyleze. Přidržíš si ho a zakousneš. Do hrdla,“ přejel jsem jí čumákem přes hrdlo, aby věděla. „Pokud by ti ale pláchl, musíš ho dohnat. A to je těžké, hodně kličkují. Nenamáhej se a běž pořád rovně. A v pravý moment po něm skoč… Není to těžké. Instinkt ti bude hodně radit,“ pošeptal jsem, při pohledu do jejích očí. „Budu tě jistit,“ ujistil jsem ji a povzbudivě se na ni usmál.

Potěšila mě reakce Inayi hned po tom, co jsem jí pověděl, že jí rád něčeho přiučím. Měla radost a oblízla mi čenich, což jsem jí opětoval. Vypadala, že je zcela odhodlaná se něco naučit, zatímco já jsem byl stejně tak odhodlán, abych jí přiučil zkušenostem do života. Sdělil jsem jí tedy, že prvním krokem je vycítit kořist, takže zavětřila. Nechával jsem jí čas a sám jsem pro ujištěnou zavětřil, jestli je vůbec možné, aby něco cítila zrovna v těchto místech. A bylo. Příliš jsem se na to nesoustředil, byla to přeci jen její práce, takže jsem to v podstatě nechal na ní, aby si poradila. Lov byl přirozeným instinktem vlka a nezkušenému vlku stačilo jen trochu pomoci a popostrčit ho, aby se mu naučil. Dle mě nebylo potřeba jim složitě vysvětlovat, jak na to, protože ten důležitý pud pro přežití je vždy popostrčí kupředu.
Nakonec se na mě podívala a pověděla, že cítí zaječí pach směrem na východ, pár metrů od nás. „Skutečně?“ Zeptal jsem se a usmál jsem se. „Dobrá tedy. Další krok je vyhledání kořisti,“ sdělil jsem a mírně jsem se přikrčil. „Znamená to najít kořist a mít ji na očích. Veškerý přesun k ní musí proběhnout v tichosti a tajnosti. Neměla by tě spatřit a ani zaslechnout,“ zaujal jsem loveckou pozici. Hlava dole, pod úrovní lopatek, stejně tak ocas a celé tělo přikrčené. „Lovecká pozice – pro vlka přirozená, mohla ses s ní třeba setkat, když sis hrála a plížila ses takhle k někomu, abys na něj vybafla,“ zazubil jsem se. „Tak jdi první a pamatuj, nenápadně a potichu!“ Vyzval jsem si povzbudivým tónem. Věděl jsem, že pokud má hlad, tak si kořist jen tak utéct nenechá. A kdyby náhodou, dělal jsem jí zezadu zálohu.