Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hledal jsem svou družku hrozně dlouho. Pravděpodobně za to mohl i fakt, že už jsem byl tak vychrtlý, promrzlý a znavený, že jsem musel často odpočívat a snít o tom, že mám ještě sílu si v tom zatraceném sněhu něco ulovit. Bohužel, staříkům jako jsem byl já, nebylo přáno. Neměl jsem sílu už ani jít zpět do smečky. Byla by to pro mě nepředstavitelná námaha. Šel jsem s hlavou u země a velmi pomalu. Věděl jsem, že jestli někde najdu svou partnerku, musí to být právě tohle místo. Nevěděl jsem ovšem, jak moc dobře si ho vůbec mohla pamatovat. Ale už jsem jí o něm jednou říkal. Říkal jsem jí, že jsme se tady poznali. Bylo to NAŠE místo. Toužila vůbec po tom, abych ji našel? Neměla mě stále za cizího? Honila se mi spousta myšlenek v hlavě. To bylo snad jediné, co jsem byl schopen, i když má mysl už také nebyla úplně čistá. Polkl jsem, abych zahnal aspoň trochu to sucho v krku. Už jsem na to opravdu nestačil. Už není dostatek sil, abych...
Počkat. Tohle je stoprocentně její vůně... Je slabá, ale je tu. Dlouho jsem ji nikde necítil. Musela být tu. Zvedl jsem hlavu a otevřel znavená víčka více dokořán. Musel jsem ji najít, chtěl jsem... Chtěl bych... Své poslední chvíle strávit s ní. Cítil jsem na sobě, že se to blíží. Už pár dní. A nechtěl bych nikdy odejít, aniž bych ji neměl ve svých posledních chvilkách u sebe. Měl jsem ji po boku po většinu svého života a chtěl jsem ji mít po svém boku i na jeho konci. A teď jsem hrozně moc doufal, že se mi to splní, protože... Protože už jsem opravdu neměl dostatek sil ji najít někde jinde. A poslední co bych si přál bylo, abych poslední své chvilky trávil v zármutku, že ji u sebe nemám. Chtěl jsem ji u sebe mít. Čistě sobecky, možná, ale byla má, já její a bez ní... Nikam nepůjdu.
Jako by mi to někdo přál. Její slabounká vůně sílila. Blížil jsem se ke stříšce ze sněhu, u které jsem si byl jistý, že je to právě ona. Jemně jsem hrábl packou a odhalil šedý kožíšek. "Drahá," pošeptal jsem sotva slyšitelně. "Konečně jsem tě našel," oddechl jsem si chraptivě. Byla na tom špatně. Úplně stejně špatně jak já. Také... odcházela. Začal jsem ji opatrně čistit od sněhu. Byla tady ještě vůbec? Občas se sípavě nadechla, ale jen velmi slabě. Popadl mě nepříjemný pocit, že se s ní ani nestihnu pořádně rozloučit... Chtěl jsem ještě jednou slyšet její krásný hlas. Chtěl jsem, aby její nádherné oči pohlédly do těch mých. Chtěl jsem vidět její dokonalý úsměv a slyšet ujištění, že všechno bude v pořádku. Že mě stále miluje.
Opatrně jsem si k ní přilehl a jemně se na ni natiskl. Najednou jako kdybych neměl co říct. Vlastně jsem neměl ani moc potřebu. Měl jsem dojem, že všechno ví. I já jsem všechno věděl. Chtěl jsem říct jen jediné: "Děkuji ti za nejkrásnější společný život..." vysoukal jsem ze sebe ztěžka. Jemně jsem olízl její srst pod okem, která byla zmáčená slzami. Nechtěl jsem ji vidět v posledních našich chvilkách života uplakanou. Vždy byla plna optimismu a elánu. Ale miloval jsem ji, ať už se chovala jakkoliv. Byla to má princezna, královna, nejlepší z nejlepších, úžasná partnerka, úžasná matka, úžasná... Bolestně mě píchlo u srdce a ztěžka jsem se nadechl. Byl jsem hrozně vyčerpaný, chtěl jsem... spát. Vždy se mi po jejím boku usínalo úžasně. Nyní jsem tušil, že po jejím boku usnu navždy a ten pocit byl tak příjemný, že se postupně začal rozlévat po celém mém těle. Bolest byla ta tam. Najednou bylo dobře. Byl jsem tu, byl jsem tu s ní a na ničem jiném nezáleželo. Jako vždy. A navždy.

“Buď na sebe opatrná, Litai,“ rozloučil jsem se s naší dcerou a díval se, jak odchází. Byl jsem rád, že jsem ji viděl. A také že podnikla cestu s matkou a snažila se ji psychicky podporovat. Opravdu se nám vyvedla, to jsem musel uznat. Byla starostlivá a pečující stejně jako její matka. Pak jsem otočil pohled zpět na Haruhi a kývl na její otázku. “Jsem vlk s magií ohně. Máme všeobecně raději teplo, myslím si,“ odpověděl jsem poklidným tónem. Náhle se má partnerka ztěžka svalila na zem. Ihned jsem se k ní vrhl, naštěstí ale začala hned mluvit, takže obavy, že se jí něco stalo, byly zbytečné. Nejspíš byla stále zesláblá a po cestě i více unavená. “Můžeme klidně navštívit i více smeček a rozhodnout se, do které bys chtěla patřit. Ale ta Borůvková byla opravdu fajn. Žádný náročný terén, teplo, krásné prostředí…“ pověděl jsem zasněně. Byli hloupí, že z ní odešli. Měli tam zůstat. Nebyl to tak náhodou můj nápad? Zeptal jsem se sám sebe.
“Byla jsi tam se mnou. Tehdy jsi byla březí a čekala naše vlčata. Byli jsme tuláci a uznali jsme, že jako tuláci to s vlčaty nezvládneme, bylo by to příliš riskantní. Tak jsme vyhledali Borůvkovou smečku, kam nás Storm vzal,“ začal jsem zamyšleně. Ona už to byla nějaká doba, takže jsem musel trochu šmátrat v paměti. “No a jinak, na tomhle místě jsme se poznali,“ začal jsem s mírným úsměvem. Nikdy jsem nebyl vlk, který by se příliš usmíval, nebo dával extra najevo své emoce. Ale tohle byly krásné vzpomínky. “Seděla jsi tady sama, na kraji břehu a vypadala jsi dost nešťastně. Chtěl jsem tě rozveselit. Tak jsem se šel seznámit,“ povídal jsem. “Strávili jsme spolu nějakou dobu, pak jsme se na delší dobu odloučili, ale měl jsem tě pořád v hlavě a…“ pozastavil jsem se, protože jsem sám musel přemýšlet, jak to bylo. “A když jsme se znovu střetli, dali jsme se po nějaké době dohromady,“ dopověděl jsem. Tady jsem měl sám díru v paměti.

Haruhi nakonec uznala, že bychom se opravdu měli podívat po jiné smečce. Tiše jsem si povzdechl a přikývl jsem. Co bych pro ni neudělal, že? Sice už jsem chtěl klid a konečně se ustálit někde na trvalo, někde, kde si pak hezky spokojeně umřu, ale s mojí partnerkou bylo stále o zábavu postaráno. "Faliona to asi mrzet bude," začal jsem. "Každopádně na druhou stranu jsme pro něj jako dva starci v těch horách jen přítěž," pověděl jsem bez okolků narovinu. Byla to pravda, tak co bych se tím tajil. "Teď je otázka, zda tuhle přítěž přijme ještě někdo další. Ačkoliv teda v jiném terénu budeme jistě užitečnější, hm?" jemně jsem přejel ocasem po jejím pozadí a věnoval jí krátký úsměv.
"Pokud mohu... Rád bych navrhl Borůvkovou smečku. Nevím, s jakou nás tam přivítají, ale... mám na ni krásné vzpomínky," pověděl jsem a podíval jsem se Har do očí. Pak jsem se pousmál na Litai a pokýval hlavou na souhlas. "Jistě, naprosto ses nám vyvedla," přitakal jsem spokojeně. Byla to pravda. Byl jsem na naši dceru opravdu hrdý. Byla vychovaná, ač jsem si nebyl jistý, zda to byla tak úplně naše práce a hrozně krásná. Divil jsem se, že ještě neměla partnera, na druhou stranu jsem uznal, že ti vlci, co se jí v životě mihli, chtěli jen využít její krásy a dobrého charakteru. V dálce jsem viděl jezero, na které jsem se tolik těšil. Zamával jsem párkrát oháňkou a stále šel po boku mé drahé druhé polovičky, kdyby náhodou potřebovala mou oporu. Z druhé strany šla naše úžasná dcerka, která o svou matku měla úplně stejnou péči.

//VVj

// Ragar

Musel jsem uznat, že má kondice byla úplně mizerná. I když jsem běžel z kopce, vcelku jsem se zadýchal a mé bolavé kyčle také odmítaly to brždění. No jo, tak ona ta chůze z kopce byla vždy více nepříjemná, jak do kopce, uznal jsem. Dohnal jsem je přesně ve chvíli, když Haruhi zvolávala, že se mám na něco kouknout. Byly to podivné světélkující mechy. Zastavil jsem podél jejího boku a zvláštní rostlinu jsem si prohlédl. „Krásné,“ vydechl jsem potom a na obě jsem se usmál. Je vidět, jak moc se v okolí smečky pohybujeme, když jsem si tohoto ještě nikdy nevšiml, pokáral jsem se ve své hlavě. Chtěl jsem to napravit. Doufal jsem, že se můj a Haruhin fyzický stav zlepší natolik, že se zas budeme moci chvilkami toulat. Rozhodně už jsem neměl v plánu opouštět smečku, protože nebýt jí, asi bychom tuhle krutou zimu nepřežili, ale… Ta volnost mi docela dost chyběla. Navíc byla potřeba Haruhi ukázat spousta míst!
Vydali jsme se zase na cestu a překvapilo mě, že mě Har předběhla s tím, že mě trochu poškádlila. Potěšeně jsem se usmál a mrkl jsem na ni. „Troufám si říct, že jsme šťastní byli,“ přitakal jsem spokojeně. To, jak získávala Haruhi zpět svou životní energii mě hrozně těšilo. Možná si nic nepamatuje, ale nebude to nakonec lepší? Nepamatuje si, jak byla znavená ze života. Bude to zase moje šťastné sluníčko, napadlo mě, když jsem se loudal za nimi. Pak jsem do toho ale práskl a své dvě krasotinky jsem dohnal. Na obě jsem se usmál, protože jsem tušil, že se jde právě k jezeru. Tam byla řada na mě, co se týkalo vyprávění. Začínal jsem mít dobrou náladu, po dlouhé době. Šel jsem vedle partnerky, kdyby náhodou potřebovala oporu, zatímco její dcera šla vedle toho druhého. Vypadali jsme jako šťastná rodina a to mě hodně povzbuzovalo. „Kdybys chtěla, drahá, můžeme obejít místní smečky a popřemýšlet o jiném domově,“ navrhl jsem tiše, když jsem zaslechl, že se jí náš momentální domov nelíbí. „Bohužel jsem si neuvědomil, jak moc to tam pro tebe, vlastně i pro mě, může být riskantní,“ svěsil jsem hlavu. Za domov jsme před pár měsíci byli rádi, ale už jsem nechtěl, aby Har prožívala deprese. A pokud na ni to místo takto působilo… Měli bychom ho možná opustit.

// Zapadní Galtavar

Typické vlčice. Nezastaví ty tlamky ani náhodou, pomyslel jsem si, když jsem sledoval, jak se Haruhi s Litai stále vybavují. Na druhou stranu bylo o čem mluvit. Všechno jsme s dcerou museli Har připomínat. A že toho nebylo zrovna málo. Bylo mi z toho docela úzko. Ještě toho bude spousta. Bude to na dlouho. Ty roky nedoženeme pár dnovým tlacháním, došlo mi a dlouze jsem vydechl. Měl jsem obavy, že má družka už nikdy nebude ta, kterou jsem znal předtím. Netušil jsem, jestli se s tím dokážu srovnat. Musel jsem počkat, co nám dá čas. Doufal jsem, že ho ještě máme mnoho. Mohlo by být časem zase všechno při starém. Zpozorněl jsem, když Har překvapeně reagovala ohledně ostatních vlčat. Měl jsem dojem, že už jsem jí říkal v úkrytě, že máme tři děti. Ale asi měla i nějakou jinou poruchu paměti, nebo nevím… Po tom, co mi dcera řekla, že ani jednoho nepotkala, posmutněl jsem. Kdo ví, kam je jejich životní cesty přivedly.
Nakonec se rozhodly, že se vydáme na výpravu. Neměl jsem nic proti, jen jsem doufal, že to moje drahá polovička zvládne. Po cestě se mě ptala, jestli se mi stále líbí. „V životě jsou osoby, které se ti nikdy neokoukají. A to jsi ty a naši potomci,“ ujistil jsem ji klidným tónem. „Běžte napřed, něco si tu ještě vyřídím,“ oznámil jsem jim, když už jsme byli u hranic. Nechal jsem je jít, aby si mohly ještě povídat, protože to stejně nebyla má silná stránka. Vydal jsem se podél hranic a kousek jsem označkoval. Nevěděl jsem, kdy to dělal někdo naposledy, a i kdyby to bylo včera, bylo lepší to dělat častěji, než vůbec. Jednou už jsem s tím Falionovi pomohl a nedělalo mi problém to zopakovat. Potom jsem se pomalým tempem rozeběhl směrem, kudy Litai a její matka zmizela.

// Ageronský les

Tohle bylo celé divné. Sledoval jsem Haruhi, jak si civí na naši dceru. Zdálo se, že je překvapená spíše z toho, že je dospělá, než že vlastně… No ani nevím, z čeho by měla být vlastně překvapená. Vždyť jsem jí říkal, že je stará… pomyslel jsem si krapet otráveně. Nejenže trpěla na ztrátu paměti, ale zdálo se mi, jako kdyby zároveň fakt zesenilněla a ta hlava už celkově nechtěla pracovat, tak jak by měla. Určitě se to ale srovná, pomyslel jsem. Je toho na ni moc, uznal jsem a nechal jsem, ať se dvě moje milované vlčice baví spolu. Haruhi se ptala, jak je možné, že porodila někoho tak nádherného. Usmál jsem se. „Počkej, až někdy narazíme na ostatní,“ ohlásil jsem se po nějakém tom mlčením. „Když jsme u toho, Litai, nepotkala jsi nějakého ze sourozenců?“ zeptal jsem se, přičemž jsem se podíval do jejích očí. Nebyly zbarvené a vlastně jsem si ani nebyl jistý, po kom nakonec magii má. To jsem se dozvěděl posléze – po mámě. Takže rudý kožich po mě, magie po mámě, no hezky se nám to rozdělilo, pomyslel jsem si spokojeně.
Náhle se ale má družka dala do breku. Ptala se, jak nám můře věřit a mě nezbylo, než si znaveně povzdechnout. Je to tady zase, napadlo mě a ztěžka jsem se posadil. Nechtěl jsem za ní ani chodit a konejšit ji, jak bych to udělal za normálních okolností. Pořád mě – nás označovala za cizí a já měl pocit… Jako kdybych se cizím opravdu stával. Nebo ona pro mě? Dcera se toho naštěstí zhostila a dala jí návrh, se kterým jsem zcela souhlasil. „Také jsem to měl v plánu,“ usmál jsem se. „Mohli bychom jít všichni společně. Strávíme spolu nějaký čas, Haruhi si na nás bude zvykat,“ přesunul jsem pohled na Litai. „Ty se aspoň něco o nás dozvíš a já si protáhnu promrzlé tlapy,“ naplánoval jsem nám rodinný výlet.

Byl jsem rád, že je dcera ve své smečce spokojená. Usmál jsem se na ni. „To rád slyším,“ pověděl jsem spokojeně. „A… Co nějaký partner?“ zeptal jsem se trochu váhavě. Bylo pro mě zvláštní se ptát na takovou věc. Ještě před pár lety jsem si nedovedl představit, že by ti naši prcci mohli vůbec takhle vyrůst. A už vůbec jsem si nedovedl představit, že by mohli mít časem také svého partnera a případně dokonce i vlčata a ze mě by byl… Děda. No tak to počkat počkat počkat… pomyslel jsem si. Na to asi ještě nejsem připravený, opravdu ne, napadlo mě a musel jsem se pod šedivými fousy krapet usmát. Ale jo, asi bych to překousl. Bylo by to hezký, ne? Přeci jen, Litai už byla dospělá a proč by to nešlo?
Dcera mi položila docela zásadní otázku. Ptala se, zda to tady pro nás není moc nároční. Znovu jsem si odkašlal a zamyslel se nad odpovědí. „Upřímně nás Falion varoval… Jenže jsme se na to docela cítili,“ pověděl jsem, ale pak celý můj výraz poklesl ve smutku, stejně jako hlas: „Jenže po tom, co se stalo tvé matce, už mi to nepřipadne jako dobrý nápad,“ dodal jsem. Mrzelo mě to. Fakt hodně moc. Nečekal jsem, že se tady můžou stát i takové věci. Jak moc naivní jsem byl… „Já… Musím počkat, až se Haruhi trochu sebere. A jestli se jí tady i po té ztrátě paměti bude líbit. A pak bychom při nejhorším museli zvážit odchod, ale upřímně… Oba jsme byli rádi, že jsme se po odchodu z Borůvkové smečky konečně usadili,“ mluvil jsem s ní narovinu. Už jsem s ní nemusel mluvit jako s vlčetem.
Sledoval jsem, jak Litai vezme informaci o ztrátě paměti Har. A jak to tak vypadalo, nebylo to pro ni jednoduché. Věděl jsem, jak se cítí. Přikročil jsem k ní blíže a ponasnažil jsem se ji povzbudit otřením čumáku o její krk. Poté jsem ustoupil a pohlédl dcerce do očí. Byla očividně rozhodnutá mámu vidět tak či tak. Donutil jsem se ke krátkému úsměvu a přikývl jsem. „Dobře,“ vydechl jsem ztěžka a rozešel jsem se směrem k úkrytu, kde by měla Haruhi být. Za nedlouho jsem ji zahlédl. Pohledem jsem ještě zkontroloval Litai a pak jsem se zhluboka nadechl. „Haruhi,“ oslovil jsem svou partnerku. Byl jsem trochu zadýchaný a to mě donutilo se rozkašlat, naštěstí to netrvalo dlouho. „Tohle je naše dcera, Litai,“ představil jsem jí červenou vlčici. Bože, představil? To bylo fakt divný…

Opětoval jsem dcerce obětí a zhluboka se nadechl její vůně, než jsem se od ní odtáhl. Stále jsem vrtěl letmo ocasem na náznak radosti, že ji vidím. Opravdu jsem v sobě cítil krásný pocit, že je tady. Mohla by se zdržet? Na delší dobu? Pomoct mi s Har? Dovolil by to Falion? Chtěla by ona? přemýšlel jsem nad spoustou otázek. Litai začala povídat, že se usídlila na jihu, v Sarumenské smečky. „Jsi tam spokojená?“ zeptal jsem se ihned zvědavě. Musel jsem si být jistý, že je šťastná. Nic jiného bych si pro svého potomka ani nepřál. Před lety jsem ještě netušil, že tak budu přemýšlet, ale co jsem začal dědkovitět, respektive co jsem se stal otcem, přišlo to rázem. Cítil jsem se tak možná i lépe, než když jsem naháněl kde kterou vlčici.
Pak ovšem přišla otázka, která by se mi asi nevyhnula. Ptala se na mámu. „Ehm,“ odkašlal jsem si, když jsem přemýšlel, jak správně formulovat slova. „Náš alfa nás vzal na milost a přijal nás. Chtěli jsme se usadit a mít domov. Falion tu smečku teprve zakládal a my chtěli být nápomocní, ale to se nám bohužel nepodařilo. Naštěstí se přidalo ještě několik dobrých členů, ačkoliv… Je upřímně moc neznám,“ přiznal jsem a rozhlédl jsem se okolo. „No a Haruhi…“ začal jsem a zase jsem váhavě utnul. Jak jen to říct? Sakra byl jsem v koncích. Na tohle jsem fakt nebyl. „Asi před měsícem ji smetla lavina… Byla na tom špatně a pak… Se probrala a… Nic si nepamatuje,“ vydechl jsem poslední větu skoro až spěšně. Jen aby to bylo co nejrychleji za mnou. „Nepamatuje si na mě, na Borůvkovou smečku, nevěděla ani své jméno a… Nepamatuje si ani vás,“ pošeptal jsem zdrceně. „Teď nás čeká u úkrytu. Falion svolil, že tu s námi můžeš být,“ ujistil jsem ji a zahleděl jsem se na ni dlouze rudýma očima. Byl to unavený a soucitný pohled, který čekal cokoliv.

// Převis

Vyšel jsem ven z úkrytu a ještě jsem se za sebe ohlédl, zda jde Haruhi také. Vypadalo to, že zatím ještě nejde. Možná ani nepůjde, kdo ví. Zavětřil jsem a vydal jsem se po jedné z vyšlapaných cestiček směrem k hranicím, kde čekala má dcera. Těšil jsem se na ni, dlouho jsem ji neviděl. Zároveň jsem si už ale v hlavě přemítal, jak jí řeknu o tom, co se stalo její matce. Zamračil jsem se a ještě jednou jsem se ohlédl. Viděl jsem v dálce siluetu vycházející z úkrytu. Dle opatrné chůze to byla má partnerka. Doufal jsem, že mě poslechne a bude se držet jen u úkrytu. Neměla podle mě ještě dostatek sil na to, aby procházela smečkové území, navíc počasí bylo fakt hrozné.
Za nedlouho jsem viděl kožíšek obdobně zbarvený, jako byl ten můj. Zavrtěl jsem ocasem a trochu zrychlil tempo. „Litai!“ oslovil jsem ji už z dálky. Vypadala docela dobře. Těšilo mě to a hřálo u srdce. Byl jsem rád, že ji máme. A ještě více mě těšilo to, že přišla za námi. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem dojem, že neví, kde žijeme. Dorazil jsem k ní a jemně se o ni otřel. Nebyl jsem úplně na projevování lásky přes fyzický kontakt, tedy aspoň u vlčat, ale momentální situace k tomu vybízela. „Sluší ti to… Jak se ti daří?“ zeptal jsem se a hleděl na ni s nadějí v očích. Ale něco v mém výrazu bylo asi naprosto čitelné – ty starosti a znavenost. Nechtěl jsem na ni stav Haruhi vybafnout hned, proto jsem chtěl aspoň zakonverzovat, než si začne dělat starosti. Ono moc nebylo třeba, ale pokud je Litai v tomhle po mě, ponese jen hodně těžko to, že si na ni nepamatuje.

To, že jsou tady dva spolehliví vlci, mi vcelku ulevilo. Falionovi jsem věřil a ve Starlingovi jsem také viděl velký potencionál. Nikdo lepší prostě přijít nemohl. Oba vlci se dali do pohybu a za nedlouho už byla Haruhi z mého těla pryč. Uvolnil se mi tím v okamžiku plic do vzduch, který jsem lapavě nasál. Ozvalo se zasípání. Donutilo mě to se rozkašlat. Po tom záchvatu kašle jsem se ihned podíval, co se děje s mou partnerkou. Falion ji měl na hřbetě a v momentě se odrazil a letěl pryč. Zoufale jsem je doprovázel pohledem a pomalu se podíval na Starlinga. Ten, jako kdyby mi četl myšlenky, mě začal ujišťovat, že s Falionem bude v pohodě. Musel jsem mu dát za pravdu.
Pomalu jsem se začal zvedat. Byl jsem na kost promrzlý a hrozně rozlámaný. Přesto jsem si nějakým způsobem dokázal zlehka kožich magií prohřívat. Naštěstí mi ten galantní mladík nabídl, že mě může cestou podpírat. Sice to naprosto podráželo moje ego, ale… Chtěl jsem být co nejrychleji u mé druhé polovičky a bez jeho pomoci by to tak rychle nešlo. Smířeně jsem tedy přikývl na jeho nabídku a opírajíc se o jeho bok jsem belhal směrem k úkrytu. Naštěstí jsme šli po vyšlapané cestičce, ale mé promrzlé kyčle utrpěly.

//úkryt

//Hele jaké šedé odstíny? :D Jinak vítám nováčka a gratuluji k povýšení ^^

Ležel jsem pod svou milovanou a magií jsem prohříval své tělo, aby ze mě šlo co největší teplo. Zároveň jsem nad jejím tělem udržoval ohnivou kouli, aby byla v teple i zvenčí strany. Jenže vyčerpání a stáří si bralo svou daň a mě za chvíli začala klesat víčka. Ne, teď ne, teď nesmíš, prosím, musím tu být pro ni! Přesvědčoval jsem sám sebe úpěnlivě. Nemohl jsem se vzdát, ne teď. Bojoval jsem hodnou chvíli sám se sebou. Viděl jsem rozmazaně a motala se mi hlava. K tomu jsem měl o Har neskutečný strach. Nechtěl jsem ji ztratit, nebyl jsem na to připravený. Byla celý můj život, moje všechno. Jemně jsem zakňučel. A v momentě, co jsem slyšel vytí a za nedlouho zahlédl přibližující se postavu, ztratil jsem vědomí.
Začal jsem pomalu přicházet k sobě až když jsem zaslechl hlasy. Rychle jsem otevřel oči, zprvu jsem nevěděl, co se děje. Až potom jsem zjistil, že stále ležím pod Haruhi. Byla hrozně hubená a lehká, ale už mi velmi znesnadňovala dýchání. Sípal jsem a dýchal ztěžka. Zem pode mnou mě zábla po celém těle. „Fale, Starlingu…“ Zachraptěl jsem ztěžka. Bože, jak mě se hrozně ulevilo, že tu jsou! „Pomož… te, prosím“ Nikdy jsem se nikoho extra o nic neprosil. Byl jsem velký egoista. Ale v tomhle případě šlo ego naprosto stranou. Moje milovaná musela do bezpečí! Do tepla a potřebovala péči. Stále jsem nevěděl, co s ní je a to mi lámalo srdce.

Zase jsem usnul. Je tohle vůbec možné? Bože, to stáří mi dává na prdel, přemýšlel jsem, když jsem se pomalu probouzel. Ležel jsem, jako vždy, zasypaný sněhem. Ale připadalo mi, jako kdyby mě ta sněhová pokrývka přímo dusila. Musela napadnout spousta sněhu, napadlo mě. Zastříhal jsem ušima. První jsem si myslel, že se jedná o bouři. Podivně hřmělo. Ale když se se mnou začala třást zem, urychleně jsem ze sněhové pokrývky vyskočil. Tohle není ani trochu dobré! Prudce jsem se rozhlédl a když jsem zahlédl řítící se lavinu, přímo směrem na smečkové území, nevěděl jsem co dřív. Proboha! Co mám dělat? Kde je Har? Doufám že je pořád v úkrytu! Bože co když se jeskyně zřítí a ona tam zůstane? Pohřbena kameny? Nebo co když ji ta lavina zavalí někde venku a odnese někam pryč? Musim ji najít! A tak mě napadlo, že poběžím právě do toho úkrytu, kde jsem o ní věděl naposledy, že je.
Když jsem do něj ovšem doběhl, musím říct, že tak tak, nebyla tam. A teď se právě přes úkryt hrnula ta lavina, která mi nedovolovala dostat se zpět ven. Panikařil jsem, protože nade mnou všechno burácelo, ze svárů mezi kameny se sypala hlína a občas nějaký menší spadl. Dával jsem si pozor, aby mě některý z nich neudeřil. Zůstal jsem namáčknutý v koutě a čekal, až tahle pohroma pomine. Srdce mi bilo jako o závod, měl jsem strach. Jak o sebe, tak o mou družku, která byla, kdo ví kde. Za chvíli vše pominulo a utichlo. Rychle jsem se sebral a vydal se k východu, jenže! Byl zavalený množstvím sněhu!
Spoustu času jsem strávil tím, že jsem se namáhavě prohrabával ven. A když se mi to konečně povedlo, kvůli spoušti, která zde zůstala, jsem ani pořádně nerozeznal své okolí. „Haruhi!“ vykřikl jsem okamžitě z plných plic a rozklusal se napříč území. Občas jsem klopýtl, nebo zapadl do sněhu. Pohyb zde byl opravdu obtížný. „Har!“ Zkusil jsem zavolat po několika metrech. Neslyšel jsem ale žádnou odezvu. Jako kdyby ta lavina vzala úplně všechny. Na nikoho jsem nenarazil, nikoho nepotkal. Žalostně jsem zavyl. Bál jsem se, že jsem tu zůstal sám, bez partnerky, bez smečky, dočista sám. Trhalo mi to srdce. Vytí jsem zopakoval několikrát, v doufání, že ho někdo uslyší, zatímco jsem procházel nejbližší území, až jsem se nakonec vzdaloval i dál. A když už jsem ztrácel veškerou naději a kulhal vysílením, zahlédl jsem rudě zbarvený sníh. Zpozorněl jsem.
Mé nejhorší noční můry se naplnily. Viděl jsem mě tak známou, úžasnou špičku ocásku. „Ne! Haru!“ Vyhrkl jsem a začal jsem zběsile hrabat. Musel jsem svou milovanou co nejrychleji dostat ven! Když jsem se dohrabal k jejímu zátylku, chytl jsem ji a vší silou vytáhl ven ze sněhového vězení. Chvíli jsem si myslel, že je mrtvá. Do očí se mi nahrnuly slzy. Dloubal jsem do ní zoufale čumákem a snažil se ji probudit. Až když mi její dech zavlnil srstí, věděl jsem, že je naživu. Tak moc se mi ulevilo! Jenže když jsem viděl, v jakém je stavu, věděl jsem, že není vůbec vyhráno.
Nevěděl jsem, co mám dělat, jak jí mám pomoci. Okamžitě jsem u jejího těla vytvořil ohnivou kouli, abych ji zahřál. A aby dále nepromrzala zespod, nasoukal jsem se pod ni a nechal ještě své tělo prohřívat magií, přičemž jsem křečovitě stiskl víčka k sobě, abych se ubránil slzám. Nevěděl jsem, co dál. Neměl bych sílu na to, abych ji někam odnesl, ani jsem nevěděl kam. Nezbývalo, než pevně doufat, že nám někdo pomůže. Nebo bychom tu, až by mi došly síly, nejspíš společně umrzli.

Krátce jsem se zamyslel nad jejími myšlenkami. Tak vlčata... Mhm. Trochu jsem se zakroutil. Stále jsem se jemně zahříval magií a připadlo mi, že se mi mžiklo před očima. Zhluboka jsem se nadechl a narovnal. "Pokud vím, žádný pár tady není. Tedy, nevím, kdo se přidal v době, kterou jsem prospal," ušklíbl jsem se trochu hořce. Musel jsem propásnout spoustu věcí. Měl jsem na sebe zlost, ale asi se to nedalo nijak ovlivnit. "Nejspíš jsou to nespolečenští asociálové. Což každopádně o sobě můžeme říci taky, protože máme stejné možnosti jít za nimi, jako oni za námi," pověděl jsem pobaveným tónem. Ne, netušil jsem, proč to tak je. Možná už dávno nebyly in smečkové srazy, kdy se sešla celá smečka. A nebo se prostě daní vlci brali s těmi vybranými a na nás staré, mrzuté a nezajímavé kašlali. Těžko říct, čím to je. Ale asi se budu muset překonat a jít se někdy s ostatními seznámit. A taky zjistit, co je ve smečce nového, protože se tu stoprocentně musela dít spousta věcí.
Poslouchal jsem ji, když reagovala na má slova o Haruhi. "Mám dojem, že na stará kolena nemá ráda nic," pousmál jsem se. Nemluvil jsem o ní škaredě, Možná jsem to trochu nadlehčoval nějakým sarkastičtějším humorem, ale nezlobil jsem se na ni. Pořád to byla moje láska. "Každopádně si také myslím, že přes zimu raději zůstane schovaná. Kdo ví, co v těchto místech od zimy čekat," zamyšleně jsem vzhlédl k obloze. V tom Riveneth vznesla vcelku zajímavý návrh. Zaujatě jsem na ni pohlédl. Stále zamyšlen jsem se rozhlédl okolo a přemýšlel, co by se v okolí dalo ulovit, aby se z toho najedlo pár vlků. "To by vhodné bylo. Dle mě se totiž může stát, že v úkrytu budeme muset pro velkou nepřízeň počasí muset pár dní pobýt," hlesl jsem. Sněhové vánice, laviny... Ničemu bych se tady nedivil. "Mohli bychom si protáhnout těla a jít zkusit něco ulovit," navrhl jsem poklidným tónem. Dlouho jsem nelovil! Pomyslel jsem si skoro až nadšeně. Miloval jsem lov odjakživa. Jenže sám jsem si troufl už tak maximálně na zajíce a to mě nenaplňovalo. "To opravdu nevím. Také bychom se místo lovu mohl jít socializovat a zjistit to. A třeba potom rovnou lov navrhnout i ostatním... Nevím, nechám to raději na dámě," mrkl jsem na ni pobaveně. Elegantně jsem se tak vyhnul nějakému organizovaní, nebo spíše přesnému určování, co budeme dělat. Nebo taky můžeme zůstat tady a nedělat nic.

//pardon, včera už to nevyšlo

//odpovím zítra :)