Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Smrkový les

Slyšel jsem správně. Postupoval jsem prakticky na pro mě úplně nové území, které jsem vůbec neznal. Dostal jsem se až k bouřlivé řece, která místy tekla i po kaskádách a rozhodně nepřipadalo do úvahy, že bych snad měl do ní vlézt. Zzkusil jsem tedy jít po směru toku na jih, kde by se snad mohla stáčet nebo tak něco. A opravdu - břehy byly najednou schůdnější, mohl jsem se i napít. Zůstal jsem však zaskočen, jak je voda studená. Hodil jsem jenom krátký pohled k severu. Teče z hor... a já o ní nevím? divil jsem se, protože Sněžné hory jsem znal snad zpaměti. Nepamatoval jsem si takhle velkou, běsnící řeku.
Každopádně odložil jsem to jako plán průzkumu na potom a hledal nějaký brod nebo něco, kde ZAS a znova budu muset vlézt do té vody - a co víc, tak ledové.
Cítil jsem poměrně čerstvý pach vlka, no v bodu u řeky skončil. Pprostě se vypařil. Moc jsem se nad tím nevzrušoval, jelikož Gallirea byla magická.
Já jsem si také dopomohl a to tím, že z druhého břehu na mě čekal záchytný kořen, aby mě nestrhl proud.

-> Úzká rokle

<- Smrkáč

Obří parcely, které byly vlastně loukami mě moc nezajímali. Nikoho jsem zde ani neviděl, neslyšel, nic. Tak jsem trochu zrychlil. Můj původní cíl byl sever, no plán se změnil jakmile jsem lehce zastříhal ušima a větřík mi donesl šumění vody. Někde tady musí být i ta pitní voda! Ne všude je sopka! Měl jsem malou naději, kvůli které jsem i upustil od původního směru. Neznal jsem skoro vůbec tyto končiny. Ani jsem si nebyl vlastně jistý, jestli jsem pořád na půdě, které nese jméno Gallirea. Byl jsem starý a přesto jsem hodně z mládí procestoval, prožil jako tulák nebo největší smolař na světě.

-> Dlouhá řeka

<- Aina

Neměl jsem nejmenšího ponětí, proč jsem se vlastně zatoulal k hranicím velmi známého lesa, který - kromě smečky - obývali jehličnany. Jejich vůně se mi postupně dostávala až do plic snad jako v nějakém regeneračním, zdravotním centru. Možná jsem se sem trefil jenom z důvodu, že na pláni jsme řešil počasí a vyprahlou zem, než-li vlastní kroky.
Přesto mi tohle místo připadá tak zpustlé, opuštěné... uvědomil jsem is najednou po nasátí pachů - prvně jsem chtěl být dopředu připravený na ochránce smečkového území, někoho, kto rád tasí tesáky a hodně kouše - nic pro mě v mých letech. No nic se nedělo, k podivení. Uši jsem nechal nastražené a potichu postupoval lesem. Za ním jsem neměl ponětí, cose asi nachází. Zdálo se mi, že snad nějaká, květmi posátá louka ale kdoví. Možná by taky nebylo pro nic, kdyby se projdu mimo hranice krajiny...

-> Západní louky

<- Neprobádaný les

Vidina potoka byla zajímavá. Lákala mě představa na vodu, že se budu moct zase napít, jelikož logicky léto a teplo. Po chladné noci se mi vlastně šlo příjemně. Nepřeháněl jsem to s tím tempem chůze nebo běhu, jelikož s plným žaludkem to nebyl právě ten nejlepší biznis. Hm, nějak mám přece jen hlad pořád, snad něco najdu v západním lese. Nebo kudy? pracovala má mysl, než jsem spatřil potok - teď spíše řeku, pamatoval jsem si však tohle místo jako malý proud...
...ze kterého se mohl vlk i napít, což se teď ukázalo, že asi nebude nejspíše možné. Aina se rozvětvila cestou necestou k jezeru na šířku řeky. Po okrajích z sní stoupala pára. Vydal jsem se tedy trochu jižněji, protože jsem zlan velké kameny, které tvořili přes vodu schůdnější stezku.
Voda mi při překonávaní balvanů nevoněla slibně. Spíše jako chemikálie, proto jsem jen nasucho polkl, doskočil na břeh a rozhodl se nepokoušet štěstí.

-> Smrkový les přes Západní galtavar

<- Mechový lesík

Nevím, jestli bych neměl mít husí kůži ze sopky, jejíž vrchol jsem měl po pravici stále někde v dohledu, ale víc mě trápilo syčení ze všech stran v lese, ve kterém jsem byl naposledy ještě s Nailou. Mírně jsem se zachmuřil, přeskočil horko těžko sopečnou horninu se zákeřnou zmijí pod ní a přidal. Nechtěl jsem se unavit, pomalý klus mi přišel ideální a zejména takto jsem věděl, že vydržím nejvíce. Přece jen v tlapách jsem měl stovky kilometrů. A plánoval jsem nějaký výlet, možná i delší, každopádně vždy jsem se uměl vrátit.Tento les mi věru nikdy moc neučaroval a byl jsem rád, když jsem spatřil pláň za ním. U jezera jsem se zdržovat nechtěl, pokud jsem si dobře pamatoval, na severu do něj vtéká potok, kde bych se nemusel ani moc namočit.

-> Aina

Ani jsem si předtím neuvědomil, kolik ryb se mi otřelo o nohy, dokud jsem se brodil na druhý břeh a vyhýbal se téměř až skalám, které v této části řeky byli. Břicho mě už opravdu týrali, nuže jsem se rozhodl něco si ulovit. Teprve po pár sekundách jsem si uvědomil, že tlapky mi dopadají na zem až nezvykle potichu a zejména všude měkký podklad - mech. Byl téměř všude. Na zemi, stromech a jen sem tam skrz ten trčely stébla trávy. Fascinovaně jsem se ohlížel a byl zaskočen, že toto území patří opravdu k Narvinijskému lesu a naše pachy jsou tu slabé.
Během hledání nějakého vhodného adepta k obědu jsem sem tam nějaké místa označkoval, otřel se o kůru stromů a poškrábal si tak i záda. Zatímco jsem neucítíte lovnou příležitost a nezpozoroval ji - zajíc, který na zadní nohu kulhal. Značně výhodná nabídka, bez váhání jsem se plížil po měkkoučké mechu poza něj a jen na něj rychle skočil. Sice se mi vyklouzl, ale přidržel jsem zuby jeho ocas, ozvalo se zvířecí jekot a bylo po něm. Zlomil jsem mu vaz a nedbale něco sežral, zbytek kamsi odstrčil.
Prostředí tohoto lesa bylo opravdu krásné, ale stále mi přišlo, že mi tu je teplo. Měl jsem mírné pochybnosti, ale nakonec jsem se rozhodl jít. Vrátil jsem se k řece, ještě jednou se pořádně napil a zavyl na pozdrav, že jdu na chvíli pryč ale vrátím se. Na to byl cíl jasný - někam na západ, sever do hor.

//Idem aj jaaa :D ešte neviem s akým vlkom ale idem

Nemohl jsem předpokládat, že mě snad bude Sigy následovat. Těžko říct, jestli snad nezpanikařil a nevzbudil se s přesvědčením, že výběr smečkového života vlastně není ani pro něj. Tak jsem se jen zpočátku loudal, osamocený v lese. Ačkoliv jsem pořád cítil, že jsem na území, pachy byly hodně staré, slabé. Ani Scaritu jsem necítil a nikoho jiného z lesa.
Přešel jsem do klusu následujíc po sluchu šumění řeky Kierb, někde přeskočil keřík, někde jiný přírodní překážku. Pro svaly to byl najednou šok, tahle náhlá procházka a už vůbec – zrychlování a běh. Cítil jsem, že je mi hodně let a ta kondice už lepší nebude. Síla je veliká, no mladý vlk by byl proti mně ve značné výhodě. Tiše jsem si povzdechl a rozešel se klusem podél řeky hledajíc nějaký brod, nebo tak něco. Štěstí mi přálo a našel jsem schůdnou stezku pod vodou, která sahala tak po břicho, ne-li do půlky mých žeber. Neměl jsem právě v lásce koupání se a máčení mého kožichu, no bylo opravdu parné, horké počasí a já takřka vláčel jazyk ze sebou.
Počas překonávání vodního živlu mé hrdlo a tlama také dostala zaslouženou dávku vody, už to jen chtělo něco k snědku, s čehož lovením bych se příliš nenatrápil – také změna. Kde je čas, co jsem lovíval rád, pravidelně a bleskurychle?

ja píšem preklepy aj v slovenčine to s aneráta! :D a pochop ked ti učitelky 5 rokov tlačia do gebule ze tam má byť mäkké ÍÍÍÍ... tak nemš pochopenie prečo u vás je tam inak

Ach ten český, kontroverzný národ čo sa všetci hanbia :D Meinere nájdi mi v tom poste v narviňáku chybu! :D ..(rada s apoučím)

//Akcia je zábavná, ak to píšeme, nie prekladáme v prekladačoch ale :)

Snad jsem i slyšel poslední Sigyho odpověď, no nenašel jsem sílu se ještě pozastavit a něco ze sebe vyloudit. Můj jediný cíl byl jasný – a to dobelhat nějak do té naší společné, smečkové jeskyně, uvelebit se do nestudenějšího kouta a sladce spát a snít (i když to snění jsem v lásce právě neměl).
Každopádně můj záměr byl sice zřejmý, no nestalo se tak, protože jsem se vzbudil kdesi u kmenu nějakého náhodného dubu, kterých tu v lese bylo opravdu hodně. S dlouhým zívnutím jsem se zvedl na nohy, protáhl si zároveň všechny končetiny a začal osamělou pouť po osiřelém lese. Opravdu. Kde jsou všichni? přemýšlel jsem pokládajíc tlapku za tlapkou jednou do trávy, jednou mech…
Cítil jsem, že můj syn je z lesa nějakou tu dobu už pryč, proto jsem se nezabýval tím, že jsem mu chtěl předtím ještě něco říci. V první řade jsem toužil po alespoň¨ kapičce vody, jelikož horko bylo opravdu nesnesitelné - a to zvlášť pro můj hrubý kožich, který se opravdu nehodil na parné léta na sluníčku - i sněžné hory byli takhle málo studené. I ten nápad mi vlastně přišel na um, co takhle si udělat delší procházku do hor? Bylo by to skvělé, zasnil jsem se na okamžik, našel schůdnou cestu k říčnímu korytu a bez váhání pil. Ryby plavající kolem mnou ani nehnuli, i když můj žaludek je honil jen od pohledu. Opravdu to nebyla oblíbená potravina.
Po zahnání kruté žízně jsem si to namířil ani jsem sám nevěděl kam, spíše se jen tak potloukat po lese. Po pár metrech mě zaujala však skutečnost, že své kroky neslyším (i když jsem měl ten dar pohybovat se neslyšně) a tlapky nic nepálí ani netlačí. Mech? Ano, mech. Všude!

-> Mechový lesík

//Asi skôr zajtra odpíšem. Inak Jenna lasici len naťahuje kožu, myslené to bolo že to zviera piští najmä od strachu :D

//myšlienky sú to tlačítko s chat bublinou, aj sa zafarbí inak kurzíva a je to čitateľnejšie :)

Mierne som sa zachmúril, keď Sigy spomenul meno dávneho priateľa - a kedysi niečo ako jeho náhradného otca. "Keď som tu našiel ešte s Nailou Scaritu s Kesselom prvý raz, nebolo to tu tak opustené. Vlci sa časom rozpŕchnu a len niektorí zachovávajú voči Alfe aj danú lojalitu. Ja to mám tak, že mne samota vyhovuje, hoci potom príliš často spomínam na preplnený Klímák," smutne som sa pousmial zároveň vrtiac hlavou, aby som odohnal zbyočné chmáry. "Každopádne členka Auriel je celkom mladá, pojašená vlčica a určite by ste sa nenudili," žmurkol som po ňom. Hoci kde je aj tej koneic, keď i pachy tu hrozne slabnú, hmmm... premýšľal som.
Následne som sa postavil, poriadne sa ponaťahoval a syna žartom štuchol do boku. "P§jdem sa asi trochu prespať, pretože ma nejako láme. Však všetko zvládneš už i bez mojej pomoci a som tu vždz nablízku," rozlúčil som sa s ním a pomalým poklusom sa vydal lesom.
Všetko mi pripadalo tak zvláštne prázdne a vlastne úplne bezmyšlienkovite som si to klusal k jednému ramenu rieky, kde som našiel celkom schodnú cestičku až k vodnej hladine. Bolo treba uhasiť smäd, hoci nerád - no predsa - som sa namočil a schladil až po brucho a na to sa s ustavičným zívaním usalašil do mäkkej trávy, ktorá už rokmi a praxou automaticky pomocou mágie vyrašila na brehu. Ani neviem ako a bol som tuhý.