Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 9/10

Asi proto na většinu ostatních už tolik barev nezbylo a spousta jich byla prostě hnědých. Kvůli tomu jsem nechápal, jak někteří vlci dokáží všechny ptáky od sebe odlišit. Byl tu malý hnědý, o něco větší hnědý, prostřední hnědý. Hnědý s bílým proužkem na křídlech a hnědý s o něco delším proužkem. Hnědý kropenatý, hnědý tmavý, hnědý světlý, hnědý úplně celý od zobáku po ocásek. Hnědý se světlým bříškem a hnědý, který byl hnědý jenom někdy. Jak jsem nad tím uvažoval, zdálo se mi stále jasnější, že do této záhady jen tak snadno neproniknu. Ptáci měli svůj vlastní specíální svět. Bavilo mě je sledovat, jak loví hmyz a staví si svá hnízda a rád jsem je poslouchal, když zpívali. Obával jsem se však, že vždycky dokážu poznat jen těch pár, kteří byli nejčastější.

Březen 8/10

Tamní ptactvo opravdu vědělo, jak se má předvádět. Papoušci hráli všemi barvami. Jeden byl krvavě rudý, další zase blankytně modrý s jasně žlutým břichem a ještě další křiklavě zelený. Zajímalo by mě, proč tomu tak je? Možná se snažili vypadat jako tropické květiny? Ale i v našich mírnějších krajích jsem čas od času zahlédl ptáky, kteří měli hodně výrazné barvy. Nejen ledňáčci byli takoví. Jednou jsem viděl tyrkysového ptáčka s rezavými křídly a jednou na písčitém břehu takového, který trošku vypadal, jako by byl sešitý z několika jiných ptáků. Modré břicho, žluté tváře, černý proužek přes oči, zelenohnědá křídla... tam se matka příroda skutečně vyřádila, vylila na jednoho ptáčka celou paletu barev.

Březen 7/10

Když jsem byl ještě úplně malý a doma s rodiči, viděli jsme u řeky moc krásného ptáčka. Byl jasně modrý a blýskavý jako vzácný drahokam. Svištěl vzduchem tak šikovně, že jsem měl problém ho sledovat a lovil drobné rybky s obratností mistra. Táta mi řekl, že je to ledňáček. Úplně mě fascinoval, ale od té doby už jsem ho nikde nezahlédl. Snad budu mít ještě štěstí a někdy ho znovu uvidím. Toho bych si jistě s žádným jiným ptákem nespletl, taktové výrazně zbarvené peří jen tak nějaký pták určitě nemá. Ačkoliv, někteří ptáci se svými barvami opravdu rádi předváděli. Když jsem se jednou vypravil na ten ostrov, který leží na západě a dá se k němu dojít z jeskyně u moře, přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči.

Březen 6/10

Pak byla ale také spousta vodních ptáků, které jsem neznal. Co třeba ti s chocholkami? Vypadali trochu jako kachny, když pluli po vodě, ale jenom z dálky. Zblízka měli špičatější zobáky a když se pro něco natahovali pod vodou, nezůstávaly jim prdelky trčet nad vodu jako kačenám. Prostě zajeli pod hladinu celí, jako šipky, a vynořili se třeba i o kus dál. Jednou jsem je navíc viděl dělat vážně hodně zajímavou věc. Zjara jsem na tyhle chocholáčky narazil u jezera a viděl jsem, jak se mláďata vozí na jejich hřbetech, jako by rodiče doopravdy byli malými lodičkami. Byla to skvělý podívaná, přišlo mi to hrozně roztomilé. Jméno těchto ptáků jsem ale neznal, i když jsem je také vídal docela často.

Březen 5/10

Taky volavky jsem poznal. Uměly se brodit vodou skoro neslyšně a jejich umění rybolovu jsem jim doopravdy záviděl. Když vzlétly, vypadaly najednou úplně jinak. Schovaly své dlouhé krky a byly zcela k nepoznání. To čápi se svými krčisky v letu nijak netajili. Zajímalo by mě, co je příjemnější a jak se lépe létá - s krkem nataženým, nebo pokrčeným? A co dělali s těma svýma dlouhýma nohama? Být brodivým ptákem musela být docela složitá věc, byl jsem rád, že já si nemusím dělat starosti s tím, jak přeorganizovat svoje části těla pokaždé, když se chci přesunout na delší vzdálenost. Na druhou stranu se mi asi nikdy nepodaří pochytat tolik žab, myší a ryb, jako jim. Byli v tom skutečnými mistry.

Březen 4/10

A co teprve takoví vodní ptáci. Z těch jsem některé poznat dovedl. Divoké kachny a kačery jsem často vídal u jezer, jak plují po hladině jako malé loďky a občas se haštěří mezi sebou. Jejich malá kačátka byla neskutečně roztomilá, když plula za mámou kachnou, taková malá armáda žlutohnědých huňáčků. A mláďata labutí? Těžko se dalo uvěřit tomu, že z podivně šedivých a opelichaných ptáčat vyrostou takoví majestátní ptáci, jako byli jejich rodiče. V mlhavém ránu bylo skvělé pozorovat labutě, jak tiše proplouvají vodami na jezeře, jejich krky ušlechtile zakroucené. Akorát jsem jednou udělal tu chybu, že jsem se k nim přiblížil až příliš blízko. Hnaly mne mílovými kroky pryč odtamtud a ještě jsem schytal pár štípanců do zadku.

Březen 3/10

Škoda, že jsem nevěděl o nikom, kdo by mě o nich mohl naučit víc. Každý měl svůj speciální hlas, svůj způsob stavby hnízda i místa, která se jim k tomu nejvíc líbila. Jednou jsem našel v kopřivách malé hnízdo, které bylo jako maličká budka spletená ze suché trávy. Připomínalo mi trochu tvarem hnízdo vosí, jen vpředu mělo otvor, kterým ptáci létali dovnitř a ven. Hrozně mě zajímalo, kdo ho postavil, ale i když jsem tam dlouho čekal, nikoho jsem neviděl a když jsem se odvážil nakouknout dovnitř, zjistil jsem, že už je dávno prázdné a jeho obyvatelé se odstěhovali kdoví kam. Byla to záhada, kterou se mi nepovedlo rozluštit a dost mě to tehdy zklamalo. Byl bych se na to někoho zeptal, ale nevěděl jsem koho. Kde mohl vlk najít experta na ptactvo?

Březen 2/10

Ten čas ale ještě nenastal, jaro bylo teprve na samém začátku a na příchod ptáčátek si ještě počkáme. Zamyšleně jsem zvedl hlavu ke korunám stromů. Kdo všechno tady asi hnízdil? Bohužel jsem se v opeřencích nevyznal tak dobře, abych to všechno dovedl poznat. Bydleli tu kosi a různé sýkorky a měli jsme tu také nějaké sovy. Kdoví ale, zda tu bydlely nebo tu jen v noci posedávaly na stromech a houkaly. Občas jsem slyšel někoho tlouct zobákem do starých stromů. Byli to datli nebo strakapoudi? A kdo byl ten šedivý ptáček s oranžovým bříškem a fešáckou černou škraboškou přes oči, kterého jsem čas od času viděl šplhat obratně po kmenech? To jsem vůbec netušil. Jak jsem teď poslouchal zpěv těch mnoha propletených hlasů, došlo mi, že ptačí svět musí být mnohem bohatší, než mě kdy napadlo.

Březen 1/10

Probudil jsem se s prvními zvuky ptačího zpěvu. Slunce ještě ani nevyšlo. Celý svět přikrýval šedavý příkrov v hodině mezi nocí a rozbřeskem, časem, který nepatřil ani dni, ani noci, ale ptactvo už ve větvích vesele zpívalo jako o život. Nejspíš chtěli dohnat všechno, co nestihli během té kruté zimy. Ležel jsem v mechu a chvíli naslouchal jejich zpěvu. Spousty hlasů se překřikovaly, každý se snažil být tím nejhlasitějším. Nedaleko v křoví zašustil kos a potom kamsi odfrnknul s chomáčkem srsti v zobáku. Byla tu doba línání a také stavby hnízd - jak se to spolu krásně prolínalo, ptáci nikdy neměli nouzi o teplou vystýlku do hnízdeček pro své mladé. Culil jsem se pro sebe nad představou malých ptáčátek, jak si tam hoví jako v teplé peřince.

S Proximou jsme jednu z laní udolaly a ze skutečnosti, že nám ta druhá neskočila za krk, jsem soudil, že Mitsu ve svém úkolu uspěl. Sotva jsem se však vyšvihl na nohy a rozhlédl se pořádně kolem, viděl jsem, že věci nejsou tak, jak jsem si je představoval. Předně, Karoe nebyla nikde v dohledu. Další věc - na zemi se válela ne jedna laň, ale obě. Mitsurugi s Lylwelin se podařilo ji skolit, což nebylo zlé, ale... Ucítil jsem, jak se uvnitř mne cosi sevřelo. Říkal jsem Mitsuovi, že budeme lovit jen jednu. Okamžitě jsem pochybnosti obrátil proti sobě. Bylo to hloupé? Přehnaně opatrné? Nechtěl jsem, aby mě vlci bezvýhradně poslouchali, pokud jsem říkal něco, co nedávalo smysl. Přesto mne to však zvláštně bodlo. Jenže jsem se nehrnul do toho hned o tom s vlky mluvit.
Proxima se ozvala, že laň, kterou jsme společně skolili, odtáhne do lesa. Otočil jsem se k ní, všiml jsem si, jak je celá od krve a srdce se mi málem zastavilo. Čenich mi napovídal, že to není vše jen jelení krev. "Dobře, ale Proxi, nejsi zraněná? Cítíš se v pořádku?" ujišťoval jsem se. "Vedla sis moc dobře." Ona se mi však vzdalovala. Chtěl jsem běžet za ní, pomoct jí s tou těžkou vahou, kterou sama vlekla. Ale nemohl jsem, ještě ne. Nic nebylo správně.
Cornic zůstal ležet na zemi opodál. Nezvedal se. Rozkulhal jsem se k němu, mé nakopnuté rameno pomalu přicházelo k sobě a hlásilo se o slovo. "Jsi v pořádku? Neublížily ti?" vyzvídal jsem i u něj a přejížděl ho pohledem, zda neuvidím nějaká zranění. Se stále ještě bušícím srdcem jsem se obrátil na Mitsua a hlavně na Lylwelin, která vedla naháněčskou skupinku. Leželi u udolané laně a minimálně zlatá také vyhlížela dosti zmláceně. "A vy dva, jste celí? A... neviděla jsi, kam se poděla Karoe?" Otázky, samé otázky. Krev laně mi hořkla v tlamě. Dolovili jsme úspěšně, ale měl jsem z toho celého špatný pocit.

Mezi vlky probíhalo ještě nějaké to šeptání a šuškání, ale už jsme se postupně začínali soustředit hlavně na lov. Mitsu si ještě dělal hlavu s tím, jestli lov nebude nebezpečný pro Cornica. Mladý vlk však už nebyl úplně mrně a v naháněčské skupince by se snad neměl dostat do problémů. Obzvlášť pod dohledem Lylwelin. "Cornic se jde přiučit lovu, věřím, že to zvládne v pořádku," řekl jsem Mitsuovi a pak už se naháněči vydali svou vlastní cestou.
My si mezitím našli místo, kde jsme se mohli skrýt a počkat, až se některá z laní přižene až k nám. Pokývl jsem Mitsurugimu v odpověď na jeho slova a máchl párkrát ocasem. Byl jsem rád, že přišel, patřil také mezi zkušenější lovce ve smečce. Už jsem však nechtěl mluvit, lov začínal a zbytečně se prozrazovat bylo hloupé. Lesem už se nesl dusot kopyt a křupání větviček, jak se stádo dalo do pohybu. Všechno ale nevyšlo úplně tak, jak by mělo.
Laně se k nám řítily hned dvě. "Sakra," hlesl jsem. Viděl jsem letmo kožichy Lylwelin a Cornica, ne však Karoe a zvířata se blížila, bylo potřeba se rozhodnout co nejdřív. Mohli jsme je strhnout obě? Bál jsem se, že na to nám aspoň jeden vlk v útočnické skupině chybí. "Vezmeme jen jednu," rozhodl jsem... a laně už byly tady. Proxima se vrhla po jedné z nich, ale ta druhá se tu pletla a akorát byla zbytečně nebezpečná pro všechny. "Mitsu, odežeň ji!" zadal jsem šedému úkol a vrhl jsem se společně s Proximou do útoku.
Povedlo se jí laň stáhnout k zemi skoro samotné. Běžel jsem jí podat pomocnou tlapu, ale než šla laň k zemi, schytal jsem důkladný kopanec do ramene. Zalapal jsem po dechu a ztratil drahocené vteřiny. Vzpamatoval jsem se docela rychle, ale zvíře už bylo na zemi, Proxi ji držela a bojovala s ní. Doufal jsem, že Mitsu se postará o tu druhou a pak případně pomůže Proximě držet ji. Já skočil ke krku laně, která sebou pořád divoce mlátila. Praštila mě hlavou, ale to jsem příliš nevnímal. Zakousl jsem se jí hluboko do hrdla a pevně držel, až mě bolely čelisti. Život z ní rychle vyprchával a její pohyby se zpomalovaly, přesto jsem ji nepouštěl, dokud jsem si nebyl úplně jistý, že je skutečně po všem. Teprve potom jsem od zvířete odstoupil.
"Všichni v pořádku?" rozhlédl jsem se, jestli vidím všechny. Samotného mě rameno pěkně bolelo a tušil jsem, že to ještě bolet bude, až se to trochu rozleží. Zhluboka jsem oddechoval. Mitsu, Cornic, Lylwelin, Proxi... "Karoe? Kde je Karoe?" vyhrkl jsem s náhlým leknutím. Kam se poděla?

//Mech přes Gejzírové pole

Vyrazili jsme z lesa v plném počtu těch, kteří se sešli. Nikdo neměl námitky ke svému rozřazení - aspoň ne nahlas. Proxi se připojila ke mně a tiše se zeptala, co si myslím o našich šancích. "To víš, že zvládneme. Bude to v pohodě," ujistil jsem ji, i když jsem sám byl poněkud nervózní. Byl bych rád, kdyby se k nám přidal Meinere, jak slíbil - uvědomění, že tu jsem po Lylweli nejstarší a nejzkušenější a že na mě mladší vlci závisí, bylo... nervy drásající. Zhluboka jsem se nadechl, pomalu vydechl a vedl celou skupinku kupředu. Všiml jsem si, že Cornic nebyl moc nadšený z Proximina vpádu, ale přiměl jsem se do toho nezasahovat. Větší starosti mi dělala Karoe, která působila zvláštně. Zařadila se tiše k Lylwelin a šla s námi, ale stejně jsem z toho byl lehce nesvůj.
Po okraji gejzírového pole jsme dorazili až do lesa, kde už jsem očekával, že najdeme jeleny. Tehdy jsem si také všiml Mitsurugiho, který nás následoval. "Ahoj Mitsu. Jdeš se k nám připojit?" otázal jsem se ho, ale zdálo se to docela jasné, když šel za námi až sem. Větřil jsem a vánek nám samozřejmě pomáhal přinést pachy z okolí přímo k čenichu. "Nebudou daleko," řekl jsem tiše, všichni jsme museli cítit, že je zvěř blízko. To znamenalo ztišit se a postupovat opatrně.
Jeleni se popásali na mýtince mezi stromy. Nebylo to velké stádo, jen samec a čtyři laně. Po zimě vypadala zvířata pohuble a s radostí se pásla na trávě, která se začínala zelenat. "Lylwelin, zkusíte nahnat jednu z těch laní? Možná... tamhletu vzadu?" naznačil jsem čenichem, které zvíře jsem měl na mysli - nebyla to ani ta největší, ani ta nejvychrlejší z laní, zdála se zkrátka tak akorát, abychom ji dokázali ulovit a zároveň se smečka najedla. "My budeme čekat tamhle mezi stromy a strhneme ji. Mitsu, bude asi nejlepší, když se připojíš ke mně a Proxi jako útočník," rozdělil jsem roli poslednímu vlkovi, který žádnou neměl. Počkal jsem, zda nebudou žádné námitky a jakmile bylo vše vyjasněno, vydal jsem se na naše stanoviště.

Sheya
Cítil jsem se ujištěn, že nejsem sám, komu to připadá poněkud zvláštní. "Viď!" pokyvoval jsem horlivě hlavou, byli jsme s Sheyou jako dvě staré drbny. "Ale jsem rád, že jsou šťastní," dodal jsem a myslel to skutečně od srdce. Jakkoliv podivné mi to mohlo připadat, lásce jeden nemohl poručit a na štěstí mé sestry (i Meinera) mi záleželo.
"To ti přece nemůžu říct, je to překvapení," zazubil jsem se tajemně na Sheyu a doufal, že nepozná, jak to ve skutečnosti je - totiž že sám ještě nemám nejmenší ponětí, jakou podivuhodnou rostlinu bych jí mohl ukázat. Tak trochu jsem doufal, že mi osud nějakou zkrátka přihraje do cesty.
Sníh kolem nás začal tát, ve vzduchu zavonělo jaro a s lovem už jsem nechtěl dál otálet, i když bych rád šel hledat narcisky, sněženky, tajuplné květiny a hlavně ztracenou Saelind. "Tak dobře," broukl jsem, když se Sheya nabídla, že zůstane hlídat les a také jsem se k ní přitulil. "Doufám, že dobrovolníků bude dost. Budu klidnější, když to tu budeš hlídat ty," řekl jsem upřímně, nevěděl jsem, do jakých hlubin lesa zmizela Bianca a spol a Isma byla na toulkách kdoví kde.

Lov
Brzy už se začali trousit první vlci do lovecké skupinky. Jako první se vynořili Lylwelin s Cornicem. Zamával jsem ocasem a kývl jim na pozdrav. Těšilo mě, že má i Cornic zájem se něčemu na lovu přiučit. "To jsem rád, všichni dobrovolníci se nám hodí," střihl jsem ušima a pousmál se na Lylwelin: "Samozřejmě se můžete připojit oba."
Krátce po nich dvou se objevila Proxima, která byla z Cornica přímo u vytržení. Potlačil jsem zakřenění. "Ahoj, Proxi," broukl jsem a potěšeně kývl, když ohlásila, že jde také na lov. "Skvělé, vypadá to, že nás bude dost," zamával jsem oháňkou. Mezi stromy už se k nám blížila další silueta. Tentokrát mě celkem zarazilo, kdo se to vyloupl z lesa. "Karoe?" Už to bylo vážně dost dávno, co jsem ji naposledy viděl a upřímně jsem si myslel, že už ji tu nikdy ani neuvidím. Že si šla svou vlastní cestou. Ale teď byla tu, i když mlčenlivá. Zařadila se bok po boku Lylwelin, zabodla pohled do země a mlčela. "Chceš se také připojit na lov? Zrovna se chystáme vyrazit," broukl jsem k ní otázku a ještě vyčkával, zda se k nám přidá ještě někdo další.
Zdálo se však, že takhle je naše výprava kompletní. "Dobrá, nejspíš jsme všichni," pronesl jsem zamyšleně, Meinere se chtěl připojit, ale pořád nešel a bylo zřejmě marné čekat. "Děkuju všem, kteří přišli. Chtěl bych vyrazit do lesa, který je trochu jižně odtud, kde žijí jeleni. Tam, jak jsme byli minule," upřesnil jsem s pohledem upřeným na Proxi, protože ona už tam se mnou byla.
Přejel jsem skupinku pohledem a přemýšlel - bylo nás dost, možná bychom zvládli i dva kusy, ale sešlo se nám poměrně hodně mladých vlků a u Karoe jsem zase vůbec nevěděl, jak na tom je. "Navrhoval bych, aby Lylwelin s Karoe byly naháněči, v doprovodu Cornica, který se přitom může učit a prohlédnout si, jak vypadá smečkový lov. Já a Proxi bychom číhali v záloze jako útočníci," nadhodil jsem, ale byl to návrh volný k prodiskutování, než dojdeme na místo. Pomalu jsem se otočil, abychom mohli vyrazit, jen jsem ještě věnoval Sheye poslední letmý polibek na tvář. "Opatruj se," broukl jsem jí do ucha a potom pokynul lovcům, aby šli za mnou. Cítil jsem se nervózní, jako vždycky... ale ne tolik, co dřív. Začínal jsem mít pocit, že už trochu vím, co dělám. Dospíval jsem?

//Narvinij přes Gejzírové pole

Sheya byla připravená dopomoci Matteovi k lepší socializaci s ostatními. "No, přinejmenším to můžeme zkusit. Jestli teda bude chtít," střihl jsem ušima. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že v tomhle moc nemá smysl tlačit na pilu. To většinou přinášelo spíš opačné výsledky. Otvíral jsem tlamu, abych něco ze svých myšlenek Sheye vyložil, ale ve tváři už jsem jí zase viděl cosi rozpustilého, bylo vidět, že má něco na jazyku. "Nemůžu si na to pořád zvyknout," přiznal jsem jí. Oběma jsem jim přál štěstí, samozřejmě, ale i tak měl můj mozek jaksi problém to přebrat. "Meinere je přece o tolik starší," žasl jsem nad tím už kdoví pokolikáté, ale věděl jsem, že mi do toho ve finále nic není. "No, asi jo," zasmál jsem se krátce. "Nakonec. I když je mi jasné, že to byl nejdřív hlavně docela šok." Jako bychom to nezažili sami! Ale Proximu a Saelind bych nevyměnil za nic na světě, i když přišly tak naprosto nečekaně.
Sheya byla přesvědčená, že je Saelind v pořádku. Nejspíš taky byla, jen jsem se zbytečně strachoval, ale... Strachovat se bylo zkrátka moje výchozí nastavení. Věděl jsem, že Sheyino posouzení je taky to nejpravděpodobnější. Byla někde s Reonysem a nejspíš už ani nevěděla, že mi něco slibovala. "To bycho měli napravit," vyjevil jsem se trochu, byla pravda, že jsme Saelind ještě nestačili v tomhle směru poučit. Evidentně je tohle taky v rodině, blesklo mi hlavou. "Vidíš, to zní dobře. Mohli bychom jít po dlouhé době zase všichni spolu," pousmál jsem se, znělo to vážně lákavě. "Nejdřív bych ale uspořádal ten lov, ať na to už nemusím myslet a pak můžeme hned vyrazit," zauvažoval jsem.
I počasí tomu nahrávalo, už se znovu neochlazovalo, naopak teploty stoupaly a místy sníh pod náporem slunce i lehce odtával. "Konečně," vydechl jsem s úsměvem a nastavil tvář slunečním paprskům, které stále ještě neměly takovou sílu, ale jaro už z nich přímo sálalo. "Víš co, to jsme snad nikdy nezkoušeli. Jak je to vůbec možné?" zatřásl jsem hlavou, byl to tak pěkný nápad... a tak očividný! Sheya vypadala připravená hned je vyrazit hledat. Jenže mně pořád ležela v hlavě prázdná spíž. "Víš... já bych je s tebou šel moc rád hledat, ale radši bych- radši bych vážně vyřešil lov," zamrmlal jsem nespokojeně, nechtěl jsem se od ní odtrhávat tak brzy. Pak se mi ale v očích zablýsklo. "Až půjdeme na ten výlet, najdu ti kytku, jakou jsi ještě neviděla," slíbil jsem v náhlém záchvatu inspirace a doufal, že to skutečně budu moct splnit. Co když už Sheya všechny kytky viděla? Však já si poradím.
Už ale skutečně nebylo vhodné otálet. Zvedl jsem hlavu k obloze a hlasitě zavyl, abych přivolal všechny vlky ochotné se vypravit na lov. "Snad nebudou všichni po zimě úplně zlenivělí," zadoufal jsem a otočil se na Sheyu. "Chceš se taky připojit? Nebo půjdeš napřed hledat narcisky?" pousmál jsem se a otřel se o ni tváří, než se sem všichni nahrnou.

Sheya vypadala z Mattea nadšená už teď, i když ho ještě nepotkala. Pousmál jsem se - zdálo se mi skoro jasné, že do rodiny pěkně zapadne, ač byl tak nečekaný. "To bude ono," zamával jsem ocasem, Matteo skutečně vypadal jako zmenšenina Meinerovy černé poloviny. Pak jsem pokýval hlavou. "On se třeba časem rozkouká, asi doteď kolem ostatních vlků vůbec nebyl," zadoufal jsem, i když bylo klidně možné, že se to nestane. Možná to bude prostě tiché vlče. V naší rodině by to nebylo vůbec nic divného.
Trochu jsem si povzdechl, když jsem myslel na to, kdy se nám naposledy podařilo sejít kompletně jako rodina. "Já bych rád, ale není to tak lehké," potřásl jsem hlavou. "Saelind slíbila, že se před začátkem zimy vrátí domů, ale vůbec se neukázala. Ty mrazy ji asi někde zadržely. Jen doufám, že je v pořádku a měla se kam schovat." A taky jsem doufal, že pokud je s Reonysem (což jsem považoval za dosti pravděpodobné), dával na ni pozor.
To oteplení pravděpodobně nebylo jen vinou našeho tanečku. Padal už večer, avšak zdálo se mi, že mrazy nejsou tak kruté, jako ještě před pár dny. "Víš co, já bych se ani nedivil," zasmál jsem se. "Buďto je to magie, nebo opravdu jaro... kéž by," zadoufal jsem, už jsme skutečně museli naplnit spíž. Po téhle kalamitě budou zásoby určitě úplně pryč. A už jsem se těšil, až sleze sníh a zase se ukáže náš krásný mech.