Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//omluva Lyl a Cornicovi, že takhle utíkám, ale musím označkovat :D

Rozloučil jsem se tedy se svými společníky. Měl jsem hlad, ale ještě ne tak hrozný, aby se to nedalo vydržet. Chtěl jsem si teď hlavně urovnat myšlenky a trochu si odpočinout, avšak nejprve bylo potřeba se postarat o bezpečí smečky. Vyrazil jsem pozvolným tempem k hranicím lesa. Večer byl na procházku celkem příjemný a teplý, nevadilo mi udělat si menší túru okolím. Jen kdyby mi pořád v nakopnutém rameni netepala tupá bolest. Šel jsem kvůli tomu trochu ztuhle, ale přišlo mi, že se mi zatím celkem daří udržet tlapu rozhýbanou. Tušil jsem, že až se uložím ke spánku, pravděpodobně potom budu rozlámaný až hrůza. To všek bylo prozatím v budoucnosti.
Tak jako už mnohokrát předtím jsem obcházel okraj lesíka, otíral se o stromy, škrábal je drápy a zanechával svoje značky i na křovinách a u kamenů. Zkrátka aby nemohlo být nejmenších pochyb o tom, kdo je tu pánem. Teplý jarní větřík mi pročesával kožich a stromy lehce pohupovaly korunami, ve kterých už začínaly pučet květy a zelené lístky.
V myšlenkách jsem se zaobíral právě proběhlým lovem. Navzdory slovům Lylwelin jsem stále měl pocit, že jsem nějak selhal. Měl bych být přísnější? Měl bych to nechat plavat? Strašně mi najednou chyběl táta, někdo, kdo by mi s tímhle dokázal poradit. Lylwelin mi pomohla a věděl jsem, že Launee by mě utěšila, ale v tu chvíli jsem zatoužil po tom mít znovu po boku otce. Tiše jsem si povzdechl. Byl jsem ještě hodně malý, když jsme ho ztratili... a když potom přišel Therion, přišli jsme nakonec i o něj. Zdálo se, že mi není souzeno mít ve svém životě žádnou stálou otcovskou figuru. A nejsem na to už trochu starý? Vždyť už jsem sám byl otcem. Jenže... To neznamenalo, že se občas pořád necítím ztracený.
Proxi a Saelind nikdy neopustím, pomyslel jsem si s rozhodností. Ne, pokud tomu budu moct jen trochu zabránit. Věděl jsem, že jednou to přece jenom bude muset přijít, nikdo nežil napořád, ale do té doby snad zbývalo ještě mnoho let a doufal jsem, že až to jednou přijde, už budou připravené na to poradit si na světě samy a třeba budou mít i vlastní rodiny. Samozřejmě už teď byly skoro dospělé, ale to nebylo totéž.
Potřásl jsem hlavou, jak jsem se probral ze zamyšlení. Kolečko kolem lesa jsem už měl skoro dospělé a pach smečky by teď měl být zase na nějakou dobu dostatečně silný. Protáhl jsem si hřbet a rozhodl se, že hned nezamířím do úkrytu. Chtěl jsem se vidět se Saelind, která se konečně vrátila, ale musel jsem si předtím trochu odpočinout. Byl jsem po lovu a značkování úplně zmlácený. Našel jsem si místo mezi kořeny vysokého stromu, kam jsem se stočil na měkký mech a položil si hlavu přes přední tlapky. Během pár chvil jsem tvrdě usnul.

Duben 4/10 - Ivy

Umínil jsem si, že se musím na blyštění svých přívěsků víc zaměřit, abych viděl, jak to vlastně je. Prozatím jsme to však dále nerozebírali a raději se věnovali tomu, co že vlastně různé tvary znázorňují. "Ano. Nebo - měly by," řekl jsem, tohle bylo zrovna něco, čím jsem si nemohl být zcela jistý. Právě kvůli tomu, co nadhodila Ivy. "Já vlastně nevím," přiznal jsem. "Slyšel jsem to od táty, ale byl jsem tehdy jenom mrně, takže mě nenapadlo se ho na to vyptávat takhle do hloubky." Trochu mě bodlo u srdce. Kéž by tady pořád byl! Nejen kvůli hvězdám. "Možná... se někdy dávno některým vlkům povedlo tam dostat, aby si je prohlédli," pokrčil jsem mírně rameny. Věděl jsem, že to bylo téměř nemožné, ale přece jen jsem o tom mohl snít. Přišlo mi zajímavější si představovat, že třeba naši předkové měli nějaké umění, které se od té doby zapomnělo, než to celé odsoudit jako povídačky pro vlčata.
Pousmál jsem se, když vlčice řekla, že by se taky chtěla jmenovat podle hvězdy. Nestačil jsem však na to nic říct, než mi pověděla o původu svého jména, které pocházelo zase z říše rostlin. "Vážně? To jsem třeba netušil," potřásl jsem překvapeně hlavou. Ivy a břečťan. Zase jsem se dozvěděl něco nového. "Ale je to pěkné jméno. Říkala jsi, že-" Zpětně mi došlo, co že vlastně povídala. "Že ses pojmenovala sama? Tedy, promiň, jestli to je moc vlezlá otázka," vyblekotal jsem rychle, došlo mi až pozdě, že to mohlo být trošku moc osobní.

//Narvinijský les přes Gejzírové pole

Lovecké zásluhy jsem Mitsuovi upřít nemohl a ani jsem se o to nepokoušel. V hlavě se mi to ale pořád převalovalo. Možná jsem o tomhle lovu přemýšlel až příliš. Vlastně skoro určitě. Dopadlo to dobře, nebo snad ne? Měli jsme dost zásob pro celou smečku, nikdo se vážně nezranil... Úspěch. A přece. To hlodání pochybností hluboko v kostech. "Ano, to většinou ano," uznal jsem, nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mě Mitsu přímo neposlechl. Tedy až dodneška, jenže tahle situace byla trochu komplikovanější.
Vděčně jsem se na Lylwelin usmál. Její slova nedokázala rozptýlit všechny moje obavy a pochyby o vlastních schopnostech vůdce, ale přece jen se mi trochu ulevilo. "Asi máš pravdu, není možné ohlídat úplně všechno. Nejde mi o to, abych všechno ovládal, jen... bych rád, aby byli všichni co nejvíc v bezpečí," objasnil jsem tiše. Jenže život se bez rizika neobešel. Nemohl jsem všechny držet v ochranné bublině, bez ohledu na to, jak moc bych to chtěl.
Všichni jsme byli v rámci možností v pořádku, i když Lylwelin byla také trošku dobitá, a tak jsme se vypravili k domovu. Po Mitsuovi ani Proxi nebylo ani vidu, ani slechu. "Řekl bych, že maso už bude v úkrytu," usoudil jsem a zavětřil. Cítil jsem Sheyu a ke své nemalé radosti také Saelind. A Reonyse? Zavytím jsem ohlásil náš návrat z lovu. Všichni se mohli jít najíst, pokud chtěli. Já už hlad celkem měl, ale cítil jsem taky, že i značkování potřebuje trochu pozornosti. "Klidně běžte napřed, já ještě zkontroluju hranice," řekl jsem Lylwelin a Cornicovi. Nezvané hosty jsme tu nepotřebovali.

Od mých posledních toulek uplynul už dlouhý čas. Přesto tlapky moje věrné nesly mne teď světem zas. Známá místa potkával jsem snad za každou zatáčkou. Řeka, louka, vítr, déšť nebyly mi překážkou. Kochal jsem se milým krajem a duše mi plesala. A pak v tom listnatém háji vzpomínka se ozvala. Rudý kožich, bystrý čenich, zoubky jako perličky. Bylo to zde, kde mne liška chtěla držet navždycky?
Ano, jistě, vzpomněl jsem si - tamhle je ten spadlý strom! Rychle jsem se skrčil v houští, polekal se jako hrom. Páni, co teď, jak odtud pryč, ať si liška nevšimne? Že by se měl vlk bát lišky je vám možná podivné. Jenže tahle kmotra liška mazaná je velmi. Každý tvor by měl mít strach z téhle chytré šelmy. Naláká vás do své nory na mlsky a sliby. Vědomi si nejdřív nejste svojí velké chyby. Jenže návrat zpátky domů liška nechce dovolit. Chce vás navěky si nechat, pěkně si vás ochočit. Snad je jenom osamělá, trošku mi jí líto je. Jenže co s ní, když si s tímhle nechce nechat pokoje?
Dlouho jsem se krčil v křoví, skoro ani nedýchal. Jestlipak už liška nejde zvědavě jsem čenichal. Les však zůstal tichý, klidný, nikde ani živáčka. Nečekal jsem na nikoho, na lišku či na špačka. Prostě jsem vyběhl lesem a klopýtal jehličím. Příště si tu svoji cestu radši dvakrát rozmyslím.

Procházel jsem kolem jeskyně, když jsem to zaslechl. "Píp, píp." Zarazil jsem se. Byl to tichý zvuk, snad opravdu od nějakého ptáčka, ale zdráhal jsem se vkročit mezi temné kameny. "Haló?" "Pomoc, ztratilo jsem se tady," pípl ten hlásek znovu, zoufale a prosebně. Ale za tím tenoučkým hláskem znělo ještě něco. Jako potlačované vrčení. "Kdo jsi?" zeptal jsem se opatrně a k jeskyni nešel o krok blíž. "Ptáče a jsem ztracené. Pomoz mi, prosím!"
Naklonil jsem hlavu. Z jeskyně jsem cítil zvířecí pach, ale ani náhodou to nebyla prachovitá vůně peří a ptáků. Byl to těžký dráždivý pach velké šelmy. A byl bych přísahal, že jsem tam v šeru zahlédl zablýsknout se rudé oči. Přeběhl mi mráz po zádech. Něco velikého tam sedělo, číhalo... a lákalo. "Tak ty mi nepomůžeš?" ozval se znovu plačtivý hlásek, tak přesvědčivý, pokud jste si nevšimli falešných tónin za ním. Cosi tam uvnitř si olízlo tlamu. Slyšel jsem to a v duchu i viděl. "N-ne, myslím, že raději ne, nezlob se." Pomalu jsem couval od jeskyně. Nářek "ptáčete" se stal hlasitým bolestným kvílením, ale já mu nevěřil. Běhal mi z něj mráz po zádech. Couvl jsem ještě několik kroků, než jsem se pustil na útěk.

I looked unbelievingly at the ground, which was now a few feet below me and which I was slowly but surely floating away from. Floating! How can I be floating? The full moon surely seemed magical to me, but I never expected this. But it was some sort of magic, of course. Was it mine or was someone - or something - else at play here? And what was I going to do? How would I get back down?
Suddenly I regreted my trip to the tallest mountain. I was already up high enough and now the depths of the world below me made my head spin. Or perhaps it was the thinner air. I kicked my feet again, trying to free myself from this strange power, but I only succeeded in turning myself upside down. "Oh stop it, I'm going to be sick," I cried miserably and tried to turn myself upright again. I made a clumsy somersault in the air and found out I was still raising. What was this? Were the stars calling me to them or what? "I can't go. Please, I can't leave! Not yet. Not like this." I thought of Therion, who just dissapeared. I couldn't do that to my family.
The thought of Sheya and our daughters, and of Launee and Bianca and my nephew, who I barely knew, made me focus all my will. All I thought about was getting back down. And I was. Slowly at first, but then all of the weight seemed to came back into my body at once and I crashed down hard. Luckily, the cover of snow was thick here. It broke my fall and I was digging my way out of it at once, blinking stupidly. "What was that?" I asked, but no answer came. The mountaintop was still bathed in the silver moonlight, but suddenly I felt (for perhaps the first time in my life) I had quite enough of the night sky for now.

Tady na vrcholku hory jsem byl na střeše světa (či aspoň Gallirei), tak blízko k hvězdám, jak se nejspíš kdy dostanu. Už jsem tu byl dřív, ale nikdy na samém vršku a málokdy jsem se zdržel. Ledový vítr, který se tu proháněl po celý rok, mě ani tolik netrápil, kožich jsem měl hustý, avšak během zimy a podzimu bylo zkrátka příliš nebezpečné šplhat po těch příkrých cestách. Chlad tu byl pánem i teď na jaře, sem asi nikdy neproniklo pravé léto, ale přesto se hory tvářily možná o něco přívětivěji.
I přes risk, kterým bylo se sem vypravit, jsem byl rád, že tu jsem. Mysl jsem měl rázem klidnou a zakláněl jsem hlavu k obloze, která už úplně potemněla. Ačkoliv den byl zatažený, teď vítr rozfoukal i zbytky šedých mraků a odhalil překrásnou podívanou. Úplněk pomalu šplhal po obloze a zářil jako o život. Tisíce stříbrných hvězd rozzářily temnotu noci. I sníh okolo mne se stříbřitě zatřpytil, stejně jako můj kožíšek. Kouzelná noc! Celý svět mi ležel a spal pod tlapami a nade mnou už nebylo nic, než moře hvězd. Dech se z toho až tajil. Lehce jsem zaklonil hlavu a cítil se lehký jako pírko. Opravdu se mi zdálo, že bych mohl napřáhnout tlapu a prohrábnout tu hvězdnou řeku, která se blyštěla nad mojí hlavou.
Už jsem se natahoval, že to zkusím, i když jsem věděl, že to nedokážu. Uvědomil jsem si však něco šokujícího. Ona lehkost, kterou jsem cítil, nejspíš nebyla jen slovním obratem. Moje tlapy už nestály na zemi, vznášel jsem se několik centimetrů nad sněhovou pokrývkou a pomalu, pomaličku stoupal. Lekl jsem se, a jak. Kopl jsem nohama a rázem vyletěl o pěkný kus výš.

Zatímco jsem stoupal do kopce, držel se mě podivný pocit. Zrovna bych ho nenazval nepříjemným, ale ani milým. Zvláštní magická atmosféra se vznášela ve vzduchu všude kolem a srst za krkem mi z ní sama od sebe vstávala do pozoru. Zlehka jsem našlapoval, snažil se nefunět přitom příliš nahlas, ovšem stoupání už bylo dlouhé a kopec poměrně strmý. Zastavovat jsem ale nechtěl, dokud nebudu nahoře. Zubatý vršek hory se tyčil už jen pár minut cesty nade mnou, cíl byl na dosah. Zapadalo slunce a světla rychle ubývalo, takže bylo jedině dobře, že už se blížím. Za tmy bych těmi stezkami chodit příliš netoužil.
Zabral jsem a urazil posledních pár metrů. Zastavil jsem, konečně jsem si mohl odpočinout! Zadní nohy se mi skoro podlomily a já si kecl na zadek. Znaveně jsem chvíli jen seděl a snažil se popadnout dech. Zvedání mého hrudníku se pomalu uklidňovalo, stejně jako bušení srdce. Zvedl jsem hlavu od svých tlap. Zapátral jsem očima po obloze, která celý den nevypadala příliš slibně, avšak teď s příchodem večera se konečně projasňovala. Zpoza cárů šedých mračen vykukovaly větší a větší kusy blednoucího večerního nebe. Začínala noc a první hvězdy se rozsvěcovaly.

Duben 3/10 - Ivy

Vlčice si začala zvědavě prohlížet moje přívěsky a v očích jí jiskřilo nadšením. Nebo se tam snad jen odrážely ty hvězdičky? Tak či tak jsem spokojeně zaplesklal ocasem o zem, když dala svému údivu volný průchod. Byl jsem rád, že se jí líbí, byly pro mě dost speciální. Ovšem vyslovila dost dobrou otázku. "No. To-to mě nikdy nenapadlo," vykoktal jsem zaskočeně. Na překvapivé otázky měla tahle vlčice talent. "Nikdy jsem si toho nevšiml, tak snad ne." Trochu mi tím nasadila brouka do hlavy. Zahleděl jsem se na náramek omotaný kolem tlapky a zakýval jí sem tam. Že bych svítil do dálky, aniž bych o tom věděl? "Asi zas tak často nelovím na přímém sluníčku, aby to bylo tolik nápadné," řekl jsem po chvilce, ale stejně jsem vrhl ještě jeden podezíravý pohled po svém náramku, jako bych čekal, že začne každou chvíli metat světelné paprsky do všech stran.
Hnědá vlčice si vesele notovala nad tvary mých přívěsků, ale u jednoho se zarazila. Zamžoural jsem dolů. "To je Saturn, taky jedna z hvězd. Měla by mít takový prstýnek - aspoň se to říká - ale my ho vidět nemůžeme," vysvětlil jsem a připomněl si tím zároveň, že jsem jí neřekl svoje jméno. Ne, že bych k tomu měl moc příležitostí. "No a- já jsem Saturnus, jmenuju se podle ní," střihl jsem ušima a krátce vlčce pohlédl do tváře, jestli mi také řekne svoje jméno.

Cornic naštěstí trošku pookřál, když jsme se ho snažili povzbudit. Ulevilo se mi, nechtěl bych, aby si odnesl na první lov jenom ošklivé vzpomínky. "Přesně tak," pokýval jsem vážně hlavou, i když se Cornic smál. Já to myslel seriózně. A příště už to určitě bude lepší.
Lylwelin mezitím vrhla nepříliš nadšeným pohledem na Mitsua, který si prostě dělal, co chtěl. "To je Mitsu. Lovec a delta. Je to... prostě Mitsu," povzdechl jsem si. "V lovu je šikovný, ale jinak se drží spíš stranou. Budu s ním asi muset promluvit," zamrmlal jsem, vůbec se mi do toho nechtělo, ale vypadalo to, že je to na spadnutí. Protože se zdálo, že slova ostatních se od Mitsurugiho jen neškodně odrážejí, než si všechno udělá po svém.
Zlatavá mi pověděla něco víc o stavu Karoe. Dělalo mi to starosti, i když Lylwelin se tomu šklebila. Co se mohlo vlčici přihodit? Nebývala přece takhle ztracená, nebo ano? "No... jsem rád, že jsi dovedla domů," řekl jsem nakonec. "Musíme doufat, že se najde."
Další věcí, která mě tížila, byl lov samotný. Lylwelin prohlásila, že risk se vyplatil. "To ano. Jen jsem nechtěl zbytečně riskovat, když jsme měli s sebou mladé vlky." Zavrtěl jsem pak hlavou: "Nechci nikoho vinit, jen... asi to příště vymyslím nějak jinak, líp," rozhodl jsem se nakonec. Či spíš už jsem to chtěl nějak uzavřít. Přišlo mi neuvěřitelné, že jsem se před lovem cítil tak dobře a sebevědomě. Dospěle, haha, skvělý vtip.
"Myslím, že jsem v pořádku, jen jsem schytal trošku kopanec," zahýbal jsem nakopnutým ramenem, které jsem pořád rozhodně cítil. A Lylwelin? Cornic se tichým hláskem zeptal, jak je na tom ona. Snad byla taky v pohodě. "Měli bychom se jít najíst a trochu si odpočinout," řekl jsem potom, i když jsem se ze všeho nejvíc chtěl vytratit někam, kde mě nikdo neuvidí. Musel jsem ale nejdřív zkontrolovat les a nejlépe i Proximu, pokud tam někde ještě bude. Přelétl jsem očima Lylwelin i Cornica, než jsem se zvolna a mírně pajdavě vypravil k domovu.

//Mechový les

Březen až duben 2025 - Saturnus, Mitsurugi, Proxima, Lylwelin, Cornic - 2x laň

Mitsurugi stručně odvětil, že je v pořádku, což byla úleva. Starost jsem teď měl hlavně o Cornica a o nezvěstnou Karoe. A také o Proxi, která... odešla. Také jsem z toho neměl nejlepší pocit, připadalo mi, že se mi jaksi vzdaluje. Bylo to jen proto, že dospívala, nebo-? Teď ne, okřikl jsem se a stočil svůj pohled ke Cornicovi, který vypadal potlučeně, ale naštěstí ne vážně zraněně. Jen možná jeho dušička byla trochu pošramocená. "Byl jsi odvážný a to je důležité, příště už se to povede lépe," pokusil jsem se ho trochu povzbudit.
Mitsu si o Karoe moc starosti nedělal, ale já ano, jestli ležela někde v lese s prokopnutou lebkou, těžko by se sama vrátila. Přeběhl mi mráz po zádech, proč jsem na tohle vůbec myslel? Lylwelin naštěstí vzápětí pronesla, že vlčice je v pořádku, jen se kamsi rozběhla hned na začátku. Trošku jsem si povzdechl. "Všiml jsem si, já- už jsem popravdě ani nemyslel, že ji ve smečce uvidím," potřásl jsem hlavou. Netušil jsem, co se s ní děje, ale teď jsem to nemohl řešit.
Když jsem se znovu narovnal a rozhlédl, Mitsu už mizel směrem k lesu a vlekl s sebou druhou laň. Nechápal jsem, kde se v nich obou brala ta potřeba oddřít všechno sami. "Zbytečně se vyčerpáte," hlesl jsem, ale cítil jsem se z toho lovu najednou tak zdeptaný, že se můj hlas nedonesl snad ani pár pídí před mou tlamu. Měl bych s Mitsuem promluvit, ale on už byl kdesi napřed.
Našel jsem tedy modrými zraky aspoň zlatou vlčici a váhavě přešlápl, k lesu jsem se ještě neměl, když bylo o oba úlovky postaráno. Opatrně jsem si přitom protáhl nakopnuté rameno, které mě pořád bolelo. "Lylwelin... nevím, jestli jsi to postřehla, nejspíš ne, byli jste tam vzadu, ale- Chtěl jsem skolit jen jednu laň." Vlčici jsem to vyčítat nemínil, když o tom nejspíš nemohla vědět. "Myslíš, že to bylo... hloupé?" Hloupě jsem se cítil spíš já. Měl bych se na to ptát Mitsurugiho, proč neposlechl. Měl bych mu vyčinit? Jak? Neuměl jsem vládnout železnou tlapou a tohle bylo poprvé, co jsem se setkal s podobnou situací. Tentokrát vlastně o nic nešlo, ale co se mohlo přihodit v budoucnu? Ztěžka jsem polkl knedlík v krku.

Duben 2/10 - Iva

Seděl jsem se zavřenýma očima a možná trošku podřimoval, ale dával jsem pozor, co se děje kolem. Naštěstí. Jinak by mě možná i to tiché zakašlání nedaleko vylekalo. Takhle jsem tím směrem nejdřív natočil uši a potom tam loupl nejprve jedním modrým okem - ale vlčice, která zvuk vydala, hleděla přímo ke mně, takže jsem oči otevřel obě a lehce se otřepal, abych se probral.
"Zdravím," oplatil jsem jí pozdrav a vsedě si neklidně rovnal tlapky. Ne, že by vlčice vypadala nějak nebezpečně, ba naopak, ale stejně se mě zmocnila nervozita jako vždycky. Neznal jsem ji a tady jsem ani nebyl alfa ničeho, abych se za to mohl trošku schovávat. Její otázka ze mě nicméně vyrazila pobavený smích, protože jsem ji vůbec, ale vůbec nečekal. "To mám, i když jen takový jeho maličký odraz." Potřásl jsem hlavou a náhrdelník kolem krku mi tiše zacinkal. "A... a tady mám jeden ještě menší," pozvedl jsem tlapkou mrňavý měsíček, který se houpal na jednom z řetízků a zahoupal rozvážně ocasem. Ne, asi jsem se vážně nemusel od této mladé vlčice něčeho strachovat.

Duben 1/10 - Iva

Často se teď stávalo, že mě nohy zanesly ve volných chvílích z lesa ven a k velkému jezeru. Těch chvil bylo málo, v lese bylo stále co na práci. Samozřejmě jsem si nestěžoval, byl jsem rád za svoji smečku a za vlky v ní. Přesto mě těšilo občas si vyjít na procházku jen tak sám, hezky v tichu a poklidu. Potichu jsem našlapoval po břehu a koukal, co je nového. Od zimy se samozřejmě leccos změnilo. Všechen sníh už se vytratil, stejně jako led, který předtím v silné vrstvě jezero pokrýval. Jinak to zde však vypadalo úplně stejně, jako vždycky.
Zastavil jsem se na písčité části břehu a zahleděl se na divoké kachny, které tiše pluly po hladině. Vůbec si mě nevšímaly, nejspíš jim muselo být jasné, že se za nimi nevydám doprostřed studeného jezera. Skutečně jsem to neměl v plánu. Usadil jsem se na zem a zamžoural k obloze. Bylo pěkné, když se hvězdná obloha odrážela na hladině jezera jako v zrcadle, avšak noc byla ještě daleko. Tiše jsem si povzdechl a přivřel oči, nakonec jsem jen poslouchal vánek a křik nějakého opeřence v rákosí.

Březen 10/10

To ale až tak moc nevadilo. Pořád mi mohli dělat radost, i když jsem je neuměl pojmenovat. Mohl jsem si užívat jejich přítomnost a pozorovat jejich životy, když se naše cesty náhodou zkřížily - a že se křížily skutečně na každém kroku. Byli v horách, lesích, na lukách i u vody. Sotva usnuli ti denní, vyletěli ze svých skrýších na lov zase noční lovci. Mohl jsem se podivovat nad zvláštními zvyky některých z nich. Ťuhýci a jejich napichování kořisti na trny keřů byli docela brutální! Asi to pro ně ale fungovalo. Když jsem byl malý, bál jsem se dravých ptáků a že mne odnese orel, ale teď už jsem se jich asi obávat nemusel. Kdoví, třeba bych si někdy mohl nějakého ochočit? Slyšel jsem, že některé druhy jsou opravdu chytré a dokonce s vlky spolupracují. Tak by to možná nemuselo být nemožné.