Gallirea - Příspěvky uživatele

Duben 8/10

Nejprve to bylo těžké. Zdálo se totiž, že se nese odevšad. Po chvíli usilovného poslouchání jsem ale usoudil, že nejhlasitěji se ozývá přímo přede mnou, ze směru, kterým jsem beztak mířil. Pokračoval jsem proto dál a čím hlouběji do lesa jsem zacházel, tím bylo všechno zvláštnější. Mezi stříbrnými stromy teď vyrůstaly květy, původci oné sladké vůně. Některé byly také stříbrné, ale viděl jsem i zlaté, fialové a temně modré. Les teď byl hustší, propletenější, ale nebyla tu tma. Na popadaných větvích vyrůstaly v trsech drobné bílé houby, které vydávaly tlumené světlo a všude okolo vířily zlatavé světlušky. Cestičku z mechu žádná padlá větev nepřehrazovala, mohl jsem jít nerušeně stále vpřed, ale kdykoliv jsem se ohlédl, viděl jsem, že přímo za mnou stezka mizí a stává se součástí lesa. Můj směr někdo určil za mě.

Duben 7/10

Tou cestou bych se nemohl vrátit, ani kdybych chtěl. Za mnou zkrátka zmizela. Přesto, a to bylo možná ze všeho nejdivnější, jsem necítil žádný strach. Neměl jsem dojem, že by tu bylo cokoliv, co by mi chtělo ublížit. Atmosféra ve vzduchu byla zvláštní, nepochybně prodchnutá tajemstvím, avšak ne nebezpečím. Vykročil jsem dál, našlapoval po mechové cestičce jako vlk ve snu. Tohle však sen nebyl, tím jsem si byl téměř jistý. Pokud ano, pak to byl ten nejživější sen, jaký jsem kdy měl. Cítil jsem hebkost mechu pod tlapkami, v čenichu zase vůni rosy a čehosi sladkého, co jsem nedovedl pojmenovat. Všechno kolem se blyštělo a třpytilo, jako by to bylo pokryté jinovatkou. Přesto však tu nebyla zima, ale příjemné teplo jako za letních nocí. A vzduchem se vznášela prapodivná melodie. Zacukal jsem ušima a nastražil je, abych určil, odkud vychází.

Duben 6/10

Zabloudil jsem do krajů, které mi nebyly ani v nejmenším povědomé. Mžoural jsem v modravém přítmí večera. Byla tohle ještě vůbec Gallirea? Nebyl jsem příliš zvyklý se toulat a tak jsem nikdy moc nepřemýšlel nad tím, jak bych to vlastně poznal. Asi jsem předpokládal, že bych to zkrátka... vycítil? Jenomže se na to nejspíše nedalo spoléhat. Přejížděl jsem očima po hladké světlé kůře neznámých stromů. Jejich listy se stříbrně leskly, stejně jako všude okolo kapky rosy v měsíčním světle. Tohle musí být Gallirea, usoudil jsem nakonec. Taková zvláštní místa jistě jinde nejsou. Když jsem se nad tím ale zamyslel, nevzpomínal jsem si vlastně, jak jsem se sem dostal. Ohlédl jsem se za sebe. Kráčel jsem po srnčí stezce, přede mnou se vinula jasně jako malá říčka, ale za mnou náhle bylo neprostupné křoví a propletené větve stromů.

Všimli jste si někdy toho podivného úkazu? Určitě už kvůli tomu někdo přišel k úrazu. Snažíte se tomu místu ze všech svých sil vyhýbat. Proč pak tedy vaše tlapy chtějí se tím směrem dát? Proč vás táhne divná síla k lesu, kde číhá jen zmar? Proč vás láká vkročit do míst, kde vás čeká jen nezdar? Takhle jsem se znovu octl v hájku zrzky lišky. Všechno bylo opět klidné, jen padaly šišky. Přesto mi to přišlo jako pokoušení štěstí. Co se stane, až ona mě tady jednou zvětří? Znal jsem dobře její triky, její zrádné řeči. Měl bych jí být díky tomu schopen říct "ne" přeci. Přesto jsem si nevěřil, ta liška zná kouzla! Nebo jsem jen moc ochoten dělat ze sebe osla?
Šel bych s ní dolů do nory, kdyby mne poprosila. Mou vlastní zdvořilostí pak by mne uvěznila. Těžko bych se vymlouval z její pasti. Uměla totiž využívat vlčí lítosti. Smutná očka nasadí, div, že se nerozpláče. Jak je sama na světě, jako v dešti ptáče! Schází jí jen kamarád, pak by byla šťastná. A že jím jsem právě já, tím se zdá být jistá. Jak bych mohl odmítnout tak nešťastného tvora? I když vím, jaká to je mazaná potvora? Tiše, tiše, potichoučku vyrazil jsem k odchodu. Dvakrát v řadě měl jsem štěstí, pokoušet to nebudu.

Venku fičel studený severák. Vyl a kvílel mezi skalami, znělo to strašidelně, jako děsivý nářek nadpřirozené bytosti. Vyplašeně jsme se choulili k sobě pokaždé, když meluzína zahvízdala v nějaké škvíře. V noře ale bylo teplo a bezpečno. Věřil jsem, že ať tam venku huláká cokoliv, tady nás to nenajde. Vulcan z nás byl největší a tak se posadil před nás, asi aby nás ochránil. Vypadal v mých očích opravdu hodně statečně. Ve svém nitru bych taky rád nalezl takovou odvahu, ale bohužel, ač jsem se snažil sebevíc, nejspíš jsem to v sobě neměl. Vyklepaně jsem se tiskl k Biance a snažil se svůj strach překonat, jenže byl pro mně příliš velký. Větší, než já.
Vyhlížel jsem nedočkavě návrat rodičů. Vyrazili na lov ještě předtím, než tahle bouře začala, tak kde byli? V poslední době jim to lovení trvalo déle a déle, dokonce i když začali chodit na lov oba společně. Vysvětlili nám, že když budou pryč, musíme sedět hezky tiše v noře a nikam nechodit. Vládlo-li zrovna takové počasí, jako dnes, nebyl to ani příliš těžký úkol. Víření myšlenek hlavou mne však činilo neklidným. Vrátí se ještě? V tom větru se může skrývat cokoliv, nějaká příšera, nebo zlí vlci...
Vtom jsem zaslechl před norou zapraskání kroků na sněhu. Vykoukl jsem opatrně přes Vulcanova záda, kdo se to k nám blížil. Vysokou tátovu postavu jsem poznal hned a máma byla hned za ním. Vrátili se! V tlamách navíc nesli každý jednoho králíka. Velmi se jim lov vydařil a teď tu konečně byli, aby nás ochránili před děsy přicházejícího večera.

Prozradila mi, že sem přišla až ze Sarumenské smečky na jihu. Pokývl jsem zlehka hlavou. "Myslím, že... hm, ano, asi si vybavuju, ve kterých místech to je. To máš tedy vážně dost daleko," nakrčil jsem trochu čelo, nelíbila se mi myšlenka, že by se měla vlčice v ošklivé bouřce trmácet až pomalu na druhý konec Gallirei. Bylo by to nepříjemné a taky i nebezpečné. Ještě jsem neslyšel o tom, že by do vlka udeřil blesk, ale co kdyby na ni spadl strom, nebo ji smetla rozvodněná řeka, nebo- Uťal jsem proud katastrofických scénářů, které můj mozek uměl vytvářet opravdu bravurně. Lepší bude se zabývat tím, aby se jí nic takového nepřihodilo. Nabídl jsem, že by mohla nepřízeň počasí přečkat u nás a vlčice naštěstí souhlasila. "Nevadí," řekl jsem a lehce se pousmál. "V Mechové smečce vždycky rádi podáme pomocnou tlapu."
Už byl nejvyšší čas vyrazit. Obloha s příchodem večera ještě víc potemněla a prvních pár zbloudilých kapek už začalo krápat z hustých mračen. Stačili jsme si ovšem ještě povyměňovat svá jména. "Ano, přesně po ní se jmenuju," opáčil jsem tiše a zapsal si za uši jméno černé vlčice. Islin. Sám jsem netušil, jaký význam by to jméno mohlo mít, ale znělo mým uším příjemně. "I tak je to ale pěkné jméno. A, uhm... těší mě," zakoktal jsem se lehce a pohodil ocasem. "Asi bychom tedy měli vyrazit. Vážně to vypadá, že to brzo propukne. Do lesa to naštěstí není daleko," ujistil jsem vlčici ještě jednou a vykročil jsem. Vedl jsem nás podél řeky až do blízkosti gejzírů, kolem kterých jsme to mohli vzít domů. "Co... tě vlastně dovedlo až sem na sever?" zeptal jsem se cestou.

//Mech přes Gejzírové pole

The night was cloudy and dark. A high wind was howling through the trees and chasing torn up clouds across the sky. Occasionally you could see the waning moon or a few stars, but mostly it was cloudy and a little rainy. The ground was damp and full of muddy puddles. I didn't mind getting my paws a bit dirty and despite the weather not being the most pleasant, I was enjoying my little midnight walk.
Suddenly I saw something softly glowing in front of me. I blinked. The glow didn't go away. It dimmed for a while, then it grew stonger again. I had no idea what it could be, so I started slowly towards it. Whatever it was, it was stuck in the mud. Only when I was standing very close was I able to make out that it was a little star. Yes, I know it sounds strange, but that's just what it was. It was pointy and glowing weakly, some of its points slightly bent. "Did you fall here, tiny one?" I looked up and saw nothing but more racing clouds.
Carefully, I pulled the star out of the puddle. It was very cold to the touch. As soon as it was out its glow seemed to grow stronger again. It pulsed with silver light. "Don't worry. I will fix you up." I put it down on the wet grass and wiped away all the mud. The star was very beautiful now that it was clean. It shined brighter than ever. But it still didn't look quite right. I pressed down very gently on the points that were bent. Slowly I fixed them, making sure I don't break any. Now the little star was good as new. "There you go. But... Well, how do I get you back up in the sky?"
I didn't need to worry about that. The clouds broke just then and a ray of moonlight fell on us. A bright light awakened in the star's core and it rose up by itself. It gave me a small twinkle when it passed by my nose and then it was gone, flying up into the wast sky overhead.

Vlčice se zdála být si docela jistá svojí předpovědí počasí a čím déle jsem se díval na oblohu, tím víc jsem věřil, že má pravdu. Mraky se vážně nerozfoukávaly, jestli něco, tak se ještě stahovaly blíž a blíž k sobě a tvořily neprostupnou černou clonu, přes kterou neprosvítal ani kousek slunce nebo čisté oblohy. Zatím jsem neslyšel hřmění, ale voda byla cítit ve vzduchu.
"Zase tak moc ne," řekl jsem. Přišel jsem oklikou přes hory, ale Mechový les nebyl moc daleko. Nechtěl jsem se příliš toulat. "Ty... to daleko máš? Nechtěla by ses u nás schovat, než se to přežene?" nabídl jsem vlčici, protože se mi jí hned zželelo, když jsem si představil, jak se v bouři, dešti a nečase trmácí přes louky a lesy až kdoví kam. "U nás v lese je místa dost." Vlčice nevypadala nijak nebezpečně a nebál jsem se ji přivést na území. "Oh, a- a jsem Saturnus, mimochodem. Asi jsem se zapomněl představit?" vybreptl jsem, protože jsem si tím najednou nebyl vůbec jistý. Pak jsem se vyhoupl na břeh kousek od vlčice. Už jsem z té studené vody skoro necítil vlastní tlapky.

Vlčice mne svojí přítomností trochu překvapila, předtím jsem si jí vůbec nevšiml. Měl jsem štěstí alespoň v tom, že jsem jí nepřekazil lov či něco podobného a nedal jí tím nějaký důvod se na mě zlobit. Ještě, že tak. "To jsem rád," oddechl jsem si a věnoval jí plachý úsměv. Došplouchal jsem se vodou trochu blíž k jejímu břehu, abychom na sebe nemuseli zvyšovat hlasy přes šum vody. Naštěstí tu proud nebyl tak rychlý, aby příliš burácel.
Její tmavý kožíšek a hlavně věneček z květů a fialkové odznaky mi pořád cosi připomínaly, ale ona se netvářila, že by mě poznávala a usoudil jsem, že to budu muset nechat plavat. Pokud jsme se někdy viděli, nejspíš to bylo jedno z těch letmých setkání. "Ano," kývl jsem souhlasně, studená voda byla na bolavé nohy velice příjemná. Zamžoural jsem ale znovu k obloze, když to zmínila. Nebe bylo snad ještě temnější, než když jsem vyrážel. "Děkuju za varování. Vypadá to celkem, no, zlověstně, že? Doufal jsem, že... že se to třeba rozfouká, ale-" Pokrčil jsem rameny. Oba jsme viděli, jak se nebe tváří. "Zkrátka jsem si vybral na výlet to nejlepší počasí," zasmál jsem se nervózně a po straně koukl na vlčici. Vypadala mile, jen jsem z ní byl trochu nesvůj, protože byla zkrátka cizí.

//Sněžné velehory

Horské stezky mne dovedly k řece a protože už jsem začínal být unavený z kamení a hrbolů, rozhodl jsem se tok následovat směrem k jihu. Pomalu jsem se procházel po břehu a chvílemi koukal do ledové vody, ve které se sem tam mihla rybka. Vypadaly chutně, ale nechtěl jsem se namočit, alespoň ne ještě tady, kde byl všude kolem sníh. Občas jsem pohledem zkontroloval oblohu, která se dál mračila a hrozila. Prozatím z mraků nic nepadalo, ale věřil jsem tomu, že to brzy přijde.
Postupně sněhu ubývalo, až jsem kráčel zase jen po zelené trávě. To už mě začínaly docela bolet tlapy, následoval jsem cestu řeky pořádně dlouhý kus. Našel jsem místo, kde se břeh svažoval a opatrně sestoupil do vody, abych si oteklé nohy trochu zchladil. Voda i tady byla pěkně studená, ale naštěstí ne moc hluboká, takže jsem se nenamáchal celý. Zašel jsem trochu dál do proudu řeky a teprve teď jsem si na druhém břehu všiml tmavé vlčice, kterou jsem do té chvíle považoval za součást okolního křoví. "Ah, p-pardon," vykoktal jsem. "Snad vám neplaším ryby?" Vlčice mi byla matně povědomá, ale nedokázal jsem ji hned nikam zařadit.

//Mechový lesík

Zamířil jsem do míst, kde les přímo hraničil s horami. Terén byl kopcovitější a jakmile jsem vyšel z úkrytu stromů, cítil jsem, že i vítr je zde o poznání chladnější. Viděl jsem, že v severních končinách se stále ještě drží sníh a nemusel jsem ani dojít příliš daleko, aby mi začal křupat pod tlapkami a studit mě do polštářků. Zima mi však nevadila. I když bylo jaro, můj kožich byl dost hustý po celý rok a i když tu mrzlo, nebylo to tak kruté, jako v zimních měsících.
Nestoupal jsem nijak vysoko do hor, hledal jsem si cestičky mezi skalami na jejich úpatí. Cítil jsem ve zraněném rameni tlak, ale jinak nic horšího, takže jsem odhadoval, že se to brzy zahojí. Spokojeně jsem nabíral do čenichu studený vzduch a pro tu chvíli nepřemýšlel nad ničím jiným, než kam příště položit tlapu, abych se vyvaroval pádu a bezpečně se dostal podél hor někam dál. Kam? To jsem ještě netušil. Neměl jsem v hlavě žádný pevný cíl.

//Řeka Kiërb

Probudil jsem se s příchodem rána. Nebylo však ani zdaleka tak pěkné, jako ráno předešlého dne. Na obloze se stahovala černá mračna a naznačovala, že by bylo nejmoudřejší zůstat hezky zalezlý doma. Široce jsem zívl, pomalu vstal a protáhl si záda i tlapky. Jak jsem čekal, byl jsem po lovu celý rozlámaný a rameno nakopnuté od laně jsem měl ztuhlé až hrůza. Opatrně jsem ho rozhýbával a mírně se přitom šklebil, kdykoliv to víc zabolelo.
Počasí se sice kabonilo, ale já zatoužil po menší procházce. Věděl jsem o Saelind, Sheye a Reonysovi, ale cítil jsem, že bych potřeboval být chvíli sám. Neplánoval jsem žádný velký výlet, ale asi bylo nutné jít se trochu provětrat a vyčistit si hlavu. Zamžoural jsem trochu pochybovačně k zamračené obloze. Pršet mohlo začít každou chvíli, ale na druhou stranu jsem nebyl z cukru, abych se rozmočil troškou deště. Zavyl jsem proto, aby všichni věděli, že jdu pryč a nebudu tu. Bianca i Meinere byli někde na území, stejně tak Sheya a Lylwelin, věřil jsem, že les bude v pořádku, než se vrátím. Neměl jsem v plánu být pryč dlouho. Po krátkém zvážení jsem vykročil směrem k severu. Tím směrem jsem moc často nechodil.

//Sněžné velehory

Ve vzduchu poletovala velká spousta ptáků. Viděl jsem mimo jiné také první vlaštovky, které přes zimu nejspíš čekaly někde v teplých krajích. Vegetily snad u gallirejského moře na jihu kraje, nebo létaly až někam dál? Vlaštovky a jiní stěhovaví ptáci to měli dobře vymyšlené. Vlastně ani netušily, jak krutá letos zima byla. Vrátily se až tehdy, když už všechno pučelo a hmyzu k zacpání hladových zobáčků bylo zase dostatek.
Vlci to měli o něco těžší, na druhou stranu jsme zase byli větší a měli husté kožichy. Vůbec nám taky nezáleželo na tom, jestli lítají nějaké mouchy nebo komáři, protože naše kořist byla o poznání masitější. Vlaštovka by si na zajíci nebo jelenovi příliš nepochutnala. Vzduchem jich teď svištěly spousty. Vidličkovité ocásky se jen míhaly. Vířily oblohou ve složitém tanci a já přemýšlel, jak to vůbec zvládnou, že se vždycky nakonec vrátí na to stejné místo? Věřil jsem alespoň, že jsou to ty samé, co tu byly loni. Vyznaly se zkrátka v umění navigace a cestování. Vskutku jsem je obdivoval, ty malé poletušky, které cestovaly tam, kde se jim to zrovna nejlépe hodilo. Vyvedou zde letos snad zase spoustu malých vlaštovek, aby jejich rod pokračoval stále dál.

Duben 5/10 - Ivy

"To tedy. Já bych se tam rád podíval a prohlédl si je pěkně zblízka," povzdechl jsem si a stejně jako ona zamžoural směrem k nebi, které se nám nedosažitelně klenulo nad hlavami. Když ale vznesla vlčice další otázku, sklonil jsem pohled zase k ní. "Hmm, řekl bych, že bude asi na prohlížení z větší blízkosti trochu moc zářivé, myslím, že i kdybychom se přiblížili víc, stejně bychom na něj nemohli moc koukat," usoudil jsem po chvíli. Ani odtud nebylo nijak příjemné se na slunce podívat přímo. "A taky je dost žhavé. Zblízka to bude nejspíš zkrátka veliká ohnivá koule."
Doufal jsem, že moje otázka není příliš všetečná, ale ještě jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by se pojmenoval sám. Ivy naštěstí nevadilo to vysvětlit. Odešla z domova a už nechtěla nosit jméno, které dostala při narození. Přebíral jsem si to v hlavě a trošku nakrčil čelo. "Asi chápu," řekl jsem tiše po odmlce, ve které jsem si urovnal myšlenky. "Někdy je lepší prostě... jít a už se neohlížet," oplatil jsem jí drobný úsměv, ačkoliv ten můj byl trochu smutný. Mrzelo mě, že se i takové věci děly. Nevěděl jsem, co přesně se přihodilo Ivy, ale pokud se chtěla zbavit jména, které jí dala její matka, tušil jsem, že to nebude nic hezkého.