Gallirea - Příspěvky uživatele

730 (34)

//Mech

Pokýval jsem hlavou v odpověď na Daemonovu otázku. "Ano. Když se sem nějaké zatoulá, je tu pro ně bezpečné útočiště. Často zůstanou i v dospělosti. Vlastně i já a moje sestra, která je druhou alfou, jsme kdysi byli vlčata bez domova, než jsme si našli místo zde." Bylo to celé samozřejmě mnohem složitější, v té době bylo ještě sídlo smečky v močálech a do Mechového lesa jsme se přestěhovali až o něco málo později, ale nechtěl jsem tím prozatím moc Daemonovi motat hlavu. Nakonec to vyšlo skoro nastejno.
Potěšilo mě, když jsem viděl, že i trochu máchl ocáskem. Však ono to půjde. Nechtěl jsem ho zahltit plány a vyvíjet na něj nátlak, že cokoliv z toho, co říkám, taky budeme muset přesně tak udělat. Bylo to teď už hlavně na něm. Ovšem začít ukázkou úkrytu mi přišlo jako dobrý nápad.
"Tady je naše nora," ukázal jsem čenichem na otvor pod kořeny velikého stromu. "Můžeš se sem kdykoliv schovat a taky se tam vzadu schovává kořist z lovů, která je pro všechny." Teď tam byla ta napůl snězená laň, ale nevěděl jsem, jak by se na ni Daemon tvářil - nebyla to sice srna, ale bylo to trochu podobné. Nicméně prozatím snad hlad na chvíli zahnal.
Pomalu jsem sestupoval chodbou až na dno nory. Kouzelný mech nám světélkoval na cestu. "Tak jsme tu," hlesl jsem, když jsme stanuli dole. Finnickův pach už se vytrácel, ale zdálo se, že Isma tu pořád někde je. Jinak tu panoval naprostý klid. Všichni byli kdesi pryč. Jako obvykle. "Jestli si chceš odpočinout, můžeš si vybrat kterýkoliv kout," řekl jsem vlčkovi a sám se usadil do měkkých mechových polštářů.

Daemon toho zrovna moc nenamluvil. Připomínal mi trošku mého synovce, který byl také na vlče až nezvykle klidný. Možná by si spolu rozuměli? Ale Matteo byl teď kdoví kde. Nenaléhal jsem na černého vlčka, nechal jsem ho, ať si všecko v klidu promyslí, protože času jsme měli na všechno dost. Ticho se táhlo dál a dál. Poslouchal jsem zpěv ptáků ve větvích, na kterých se v naprostém bezvětří horkého dne nepohnul ani lísteček, a čekal jsem.
"Vážně," kývl jsem hlavou, když se Daemon nakonec ozval. "Jak jsem říkal, kdejaká osamělá dušička už tu našla domov - nebo aspoň na čas trochu bezpečí," ujistil jsem ho znovu a máchl pomalu ocasem sem tam, i když jsem se tvářil vážně. Popravdě mi spadl kámen ze srdce, když černý vlček souhlasil, že se tu zdrží. "Skvělé," pousmál jsem se. "Tak domluveno. Ukážu ti, kde máme noru, chceš? Tam si můžeš odpočinout a pak bychom se mohli podívat na zbytek lesa... Pokud tedy nechceš dělat něco jiného," dodal jsem, aby věděl, že to je na něm. Nehodlal jsem ho k ničemu nutit. Pokud ale souhlasil, už jsem se vydal pomalu k místům, kde zel vstup do naší mechové nory.

//Mechové dno

Daemon ohledával slepici a já tak úplně nevěděl, co čeká, že na ní najde. Až jsem z toho trochu znervózněl, ovšem zřejmě to nebylo na místě. Šlo zkrátka o běžnou vlčecí zvědavost. Zamával jsem ocasem, cožpak už jsem zapomněl, jaké to bylo poprvé poznávat svět? Nebo jaké to bylo, když byly Proxi a Saelind maličké? "Aha, no jasně, vlk moc nemá šanci si je jinak prohlédnout, když hned uletí, co?" Snažil jsem se brát to všechno s lehkostí, ale uvnitř jsem úplně tak v klidu nebyl. Daemona osud zavedl do našeho lesa a byl jsem rád, že se to tak přihodilo, protože jinde mohl dojít dost nešťastného konce. Teď ale bylo potřeba postarat se, aby byl v pořádku - nakrmit ho byl jen první krok. A bude tu vůbec chtít zůstat?
Mezitím vlče už spořádalo jídlo. Z bažanta zbyla jen trocha peří. "Není zač," broukl jsem. "Chceš si teď chvíli odpočinout? Můžeš, ehm, totiž, můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít. Nikdo tě nebude vyhánět." Krátce jsem se odmlčel, předtím to vypadalo, že je Daemon už na odchodu a pořád jsem měl obavu, že si to znovu rozmyslí a zamíří kdoví kam. Držet ho tu násilím jsem nemohl, ale pustit ho do světa? To taky ne. "Byl bych rád, kdybys zůstal," dodal jsem tedy po chvilce.

"Přesně tak," máchl jsem oháňkou, když už se vlčkovi podařilo napodruhé název zvířete vyslovit správně a společně jsme potom vykročili směrem ke kraji lesa, kde jsem doufal, že pro něj nějakou tu svačinu najdu. Malý vlk mne poslušně a tiše následoval a když jsem se na něj otočil s otázkou, představil se jako Daemon. Střihl jsem lehce překvapeně ušima, že by takové jméno dostal podle svého černého kožíšku? "Rád tě poznávám," broukl jsem zdvořile, ač bylo vlčkovo jméno zvláštní, komentovat jsem ho nehodlal.
Soustředění jsem raději věnoval lovu, který se naštěstí vydařil celkem rychle. Nemusel jsem si ani pomáhat magií, pro jednou se na mě štěstí zkrátka usmálo. A především na Daemona, který teď nemusel dál sedět s kručícím břichem. Ovšem nevrhl se po kořisti hned, jak bych čekal. Očichával a ohledával bažantici, až jsem z toho začal být trochu nesvůj. "Je na ní něco divného? Připadala mi v pořádku," naklonil jsem se trochu blíž, ale nepřišlo mi, že by se z kořisti linul divný pach nebo něco podobného. Možná nevěděl, co to vlastně bažant je?
Nakonec ale zvítězil hlad. Daemon se do slepice zakousl a rázem ji začal hltat hlava nehlava, což o jeho hrozném hladu vypovídalo víc, než cokoliv jiného. Couvl jsem, usadil se do mechu a čekal, až dojí. V duchu jsem rozvažoval, co dál, ale zdálo se to jasné. Daemon zcela zjevně neměl, kam jinam by šel... a v lese se pro jedno další vlčátko místo najde bez problémů. Jen aby tu chtěl zůstat. Snad brzy uvidí, že mu tu vážně nikdo neublíží ani ho nebude chtít vyhnat... "Tak co? Je to lepší, ne?" vytrhl jsem se ze svých úvah a pousmál se na vlče, jehož hlad by už snad měl být minulostí.

Měl jsem obavy, jestli se mi podaří vlčka přesvědčit, aby něco snědl. Z nějakého důvodu se tomu dost bránil, ale nakonec se nechal nalákat na žabanta. Pousmál jsem se. "Bažanta," opravil jsem ho mírným tónem. "Jak je libo, snad nějakého najdeme na kraji lesa. A dívat se klidně můžeš." Neměl jsem nic proti tomu - navíc se ani nezdálo, že by mělo jít o nějak hlučné vlče, které by kořist vyplašilo předčasně.
Pomalu jsem vykročil po mechu ke křovinám na kraji lesa a po očku jsem se na černé vlče ohlédl. "Jak ti vlastně říkají?" zeptal jsem se, říkat mu pořád vlče mi nepřišlo moc dostačující, obzvlášť, když bylo možné, že se nějaký čas zdrží. Lehkým vánkem jsem si nechal přivát k čenichu vůně z okolí. Slunce už zapadlo a ptáci byli schovaní v křoví. "Myslím, že tam nějací jsou. Počkej tu a buď tiše, prosím," věnoval jsem mu další drobný úsměv, než jsem vyrazil.
Proplížil jsem se kolem křovisek a pohledem zkoumal nejlepší cestu skrz. Kdybych se tam někde zasekl, asi by z jídla pro vlče moc nebylo. Obhlédl jsem situaci - a vrhl se vpřed. S polekaným výkřikem bažantí kohout a slepice vylétli ze své skrýše pod větvemi. Slípka k její smůle o něco později, takže to byla právě ona, koho jsem s výskokem chytil a stáhl k zemi. Mlátila sebou v mém sevření, až peří lítalo, ale rychle jsem ji zakousl a její souboj ustal. Otřepal jsem se od čenichu po ocas, abych ze sebe sklepal aspoň část listí a větviček, které jsem v křovinách nasbíral a otočil jsem se k vlčkovi, kterého jsem zanechal opodál. Složil jsem mu bažantí slepici k tlapkám. "Dobrou chuť," popřál jsem mu a doufal, že si aspoň kousek dá. Musel být přece hrozně vyhladovělý!

Doufal jsem, že dokážu vlčeti pomoci, ale... nemohl jsem vymazat to, co se mu stalo. Ať už to bylo cokoliv. Ovšem mohl jsem alespoň udělat něco, řekněme, hmatatelnějšího. Jestli se toulal kdoví jak dlouho sám, určitě musel být strašlivě vyhladovělý. Říkal jsem si, že nabídkou jídla ho jistě potěším. Tím se nemohlo nic zkazit!
Nebo možná ano? Sotva jsem se o tom zmínil, došlo mi, že se mi nějakým zázračným způsobem podařilo udělat chybu i v tomto. Vlče vypadalo napůl překvapeně, ale taky podezíravě. Či jsem si to jen nalhával? Nemůžu ho ale přece nechat o hladu. Začínal jsem možná malilinko panikařit, ale přiměl jsem se ke klidu. "Dobrá, srnu jíst nemusíš," řekl jsem vyrovnaně, i když znovu cenil zuby. Proč zrovna srnu ne? uvažoval jsem. Zatím pro mě byl jedna velká záhada, ale všechno mělo svůj čas.
Ovšem černé vlče se rozhodlo, že hlad zkrátka mít nebude. Takhle to ovšem nefungovalo. Kručení jeho žaludku dolehlo až k mým uším. "Tvé bříško si zřejmě myslí něco jiného," podotkl jsem. "V lese toho žije spousta, určitě najdeme něco, co máš rád. Hm? Co bys řekl na zajíce... nebo třeba na bažanta? Můžeme jít i k jezeru na ryby." Zkrátka výběr byl veliký a doufal jsem, že na něco vlčátko nalákám. Nemohl nám tady přece umřít hladem.

Sice mi srdce pokleslo, když vlček zavrtěl hlavou, že nemá kam jít, ovšem nemohu tvrdit, že by mě to překvapilo. Když se takhle z ničeho nic zjeví samotné vlče bez starostlivého opatrovníka v patách, jen málokdy to věstí něco dobrého. "Chápu," kývl jsem hlavou, ale nevyzvídal jsem, co se stalo, že zůstal sám. Vypadal klidně, ale mé citlivé anténky posílené magií mi prozrazovaly, že uvnitř to tak úplně není. Ani jsem se nesnažil jeho nitro schválně skenovat, na pocity vlků kolem jsem byl naladěný už víceméně automaticky.
"Bezpečné," přikývl jsem rozhodně. "Opravdu. Hodně vlčat, která zůstala na světě sama, tu našla pomoc. Já byl taky jedno z nich, kdysi. A toulat se světem tam venku sám není zrovna... Nejlepší," dokončil jsem s pohledem upřeným do korun stromů, jak jsem zavzpomínal na to, jaké to bylo být na světě sám, malinký a ztracený. Zlehka jsem si povzdechl. "Odpočiň si, můžu ti zatím najít něco k jídlu, jestli chceš? A pak uvidíme, co dál, hm?" pokusil jsem se tvářit optimisticky, ale tváří v tvář osamělému vlčeti s klidnou maskou to nebylo nic snadného. Bylo mi ho líto a chtěl jsem mu pomoct, zároveň jsem si přál, aby tu se mnou byla třeba Launee, která v těchhle věcech byla mnohem lepší. Možná ze všech nejlepší.

Mladý vlk se aspoň zdánlivě trošku uvolnil, protože se odlepil od pařezu a usadil se do mechu. Varovným cvakáním zuby si mě však dál držel od těla. Jistě, malé vlče určitě nebude až tak nebezpečné, ovšem neprojevoval jsem žádnou snahu se k němu víc přiblížit. Když chtěl mít prostor, měl ho mít. Jen jsem doufal, že opravdu neuteče. Snažil jsem se nebýt moc v křeči, ale byl jsem napjatý nervozitou, že něco pokazím.
Možná už se mi to povedlo, protože při zmínce území černé vlče vytřeštilo oči ve strachu, který jsem vycítil, aniž bych se musel snažit. "To nevadí, že jsi na našem území," vybreptl jsem okamžitě ve snaze situaci nějak uhladit, avšak vlček byl zřejmě na odchodu.
Pomalu jsem zvedl hlavu a trochu se vleže narovnal. "Počkej," broukl jsem. "Jestli chceš opravdu odejít, můžeš, držet tě tu nebudu, ale... Máš kam jít? Ke komu?" Věděl jsem, že můžu každou chvíli narazit na nějaké citlivé místo, ale zkrátka jsem to musel zjistit. "Nevadí, když se tu zdržíš a odpočineš si. Tady to je bezpečné. Vlastně tady naše smečka je právě od toho, aby pomáhala," objasnil jsem a pousmál se. Mech vznikl přece právě jako útočiště pro zatoulaná vlčata a jiné ztracené dušičky.

Ač jsem se snažil ze všech sil působit zcela klidně a neškodně, vlček se stejně vylekal. Vyskočil na nohy s naježeným hřbetem a vyceněnými zuby, zřejmě zcela připravený se bránit. Hned jsem ještě o krok ucouvl a pomalu se položil do mechu, abych se nad ním netyčil a nelekal ho. Nechtěl jsem vůbec myslet na to, čím muselo vlče projít, aby už jako takovýhle prcek bylo hned připravené k boji. "Neboj se," broukl jsem tiše a složil hlavu na přední tlapy. Máchl jsem oháňkou sem tam a dělal se co nejmenším. "Neboj, neublížím ti."
Malý vlk se po chvíli trochu narovnal, stále se však tiskl k pařezu a zachovával si odstup. Nervózně přešlapoval z tlapky na tlapku. Cítil jsem jeho nejistotu, jeho pochybnosti, které z něj vyzařovaly přímo ve vlnách. Zmohl se však alespoň na slovo, což jsem bral za dobré znamení. "Ahoj," oplatil jsem mu pozdrav. "Promiň, jestli jsem tě vylekal. Jmenuju se Saturnus a bydlím tady se svou smečkou. Zrovna jsem obcházel hranice a uviděl jsem... no, tebe. Jsi v pořádku?" vyptával jsem se opatrně. Nechtěl jsem ho v žádném případě vylekat a zahnat na útěk - jestli potřeboval pomoc, tady mohl být v bezpečí, i když to ještě nevěděl.

//Mechové dno

Vyšplhal jsem chodbou nahoru do horkého letního rána. V létě jsem byl skutečně rád za blízkost hor a za stín, který nám poskytovaly stromy. Protáhl jsem se ještě jednou, sotva jsem stanul nahoře na čerstvém vzduchu, spokojeně jsem mlaskl a rozhlédl se po lese. Ptáci zpívali, ve větvích javoru šmejdila černá veverka, jinak však na území panoval klid. Či to bylo pouhé zdání?
Nechal jsem si vánkem přivát k čenichu pachy z různých stran. Nejprve jsem nezaznamenal nic neobvyklého, avšak... Nakrčil jsem čumák a důkladněji zavětřil. Že by se tu někdo potuloval? Ucítil jsem, jak se mi hrdlo lehce sevřelo nervozitou, zdálo se, že tahle automatická reakce mě neopustí nejspíš nikdy. Samozřejmě nejpravděpodobnějším vysvětlením bylo, že nějaký tulák prostě zabloudil, to ale nezabránilo mému mozku, aby si okamžitě začal vytvářet katastrofické scénáře. Zloději, potížisté, požírači mechu? Možné bylo vše.
Vykročil jsem směrem, odkud pach vanul, potichu, obezřetně, připravený kdykoliv povolat mech na pomoc. Blížil jsem se, avšak nikoho jsem neviděl. A pořád ne. A ještě stále ne. Je tu snad někdo neviditelný? Paranoidně jsem se ohlédl přes rameno (jako by mi to v případě neviditelného snad mohlo nějak pomoci) a sklonil jsem čenich až úplně k zemi.
Teprve z téhle pozice jsem zahlédl pár chlupů vyčuhujících za pařezem. Vlče, došlo mi. Na jednu stranu se mi ulevilo, na stranu druhou jsem měl rázem bušící srdce až v krku. Zatoulalo se či bylo... jako já a Bianca? Jako Cornic a Rayster a Mitsurugi a Karoe? Mládě, které už nemělo kam jít? Obešel jsem pomalu pařez a zastavil se v bezpečné vzdálenosti, abych ho příliš nevylekal. "Maličký," ozval jsem se tiše. Chtěl jsem mládě pokud možno ušetřit jakéhokoliv šoku.

720 (24)

Dojedl jsem svůj kus masa a mezi Ismu a Finnicka se už nepletl. Neměl jsem dojem, že by bylo třeba nějak zasahovat, Finnick se jevil jako slušný návštěvník a nedělalo mi problém ho tu nechat pod sestřiným dohledem. Odpočinul jsem si na měkkém mechu a možná na chvíli zadříml, ale ne příliš dlouho ani tvrdě.
Každopádně jsem už nechtěl příliš otálet, chtěl jsem se jít podívat, co se děje na území. Vstal jsem a protáhl si hřbet. "Nebudu vás dál rušit. Můžeš se klidně zdržet," otočil jsem se přímo na Finnicka a máchl zvolna ocasem. "Jen tě poprosím, aby ses po území netoulal sám." Při tom jsem mrkl i na Ismu. Však ona už na něj určitě dohlédne! "Kdybyste ještě něco potřebovali, najdete mě v lese," broukl jsem nakonec a vykročil jsem tichým krokem po mechu směrem k východu.

//Mech

719 (23)

Šedivý cizinec, na kterého se hlavně upíral můj pohled, se celý napjal, když jsem se objevil. Automaticky jsem na to taky reagoval napětím - co kdyby se chtěl vymrštit, něco provést? Nestalo se. Nezdálo se mi, že by tady ve vzduchu visel výprask. Z Ismy však přímo sálala provinilost. Dle reakce neznámého jsem usoudil, že už mu o mě něco říkala. "Ano, jsem Ismy bratr," potvrdil jsem a pokývl hlavou, když se prohlásil za sestřina společníka během zimních měsíců.
Sestra to rozvedla ještě o něco více. Putovali tedy spolu za té strašné zimy a krutých mrazů, kdy si vzájemně pomáhali a zdálo se, že Finnick snad Ismě zachránil život. Zůstali nejspíš spolu tedy i během jara a nakonec skončili zde, aby po těch útrapách znovu nabrali síly. Chápal jsem to a neviděl jsem důvod, proč bych se měl hněvat, ale viděl jsem, jak se to Isma snaží všechno ospravedlnit.
"To je v pořádku," máchl jsem ocasem a pousmál se na oba, abych rozptýlil obavy. "Jestli jsi vážně Ismě tolik pomohl, pak ti jsem vděčný a není důvod, proč by tě smečka nemohla pohostit," řekl jsem Finnickovi upřímně, myšlenka na Ismu ztracenou někde samotnou ve vánici mi stahovala hrdlo. Věděl jsem, že si umí poradit, ale stejně jsem byl rád, že měla po boku přítele.
"Jen se klidně najezte, odpočiňte si. Lov nás bude asi čekat zase brzy, pokud na tom nahrazování trváš," mrkl jsem na sestru a zároveň naznačil, že já na tom netrvám. Od toho tu přece kořist byla, aby se snědla. Nebyl jsem naštvaný. Jen zaskočený, když jsem v úkrytu nenadále potkal cizince, ovšem z toho jsem se rychle vzpamatoval.
Jak se mi navrátil (jakž takž) klid, vzpomněl jsem si na svůj vlastní hlad. Či spíš se žaludek zakručením připomenul. "Taky s vámi něco málo zakousnu, jestli vám tedy nebudu překážet," střihl jsem ušima a vypravil se do chladné části úkrytu, abych si našel svůj vlastní kus masa, se kterým jsem se pak usadil poblíž vlků. Neplánoval jsem se zdržet dlouho a přilepit se na ně, jen jsem si chtěl po cestě horami trochu odpočinout a nabrat síly.

Červen 6/10 - Tristan

Krátce jsem se zasmál. "Pravda, nic z toho určitě nemůže uškodit," odsouhlasil jsem a střihl ušima. Bez přátel bych v životě moc daleko nedošel. Kolik jsem měl v hlavě rozumu, o tom se asi dalo diskutovat, ale snad to také nebylo až tak zlé.
Ohledně důvěry jsme se nakonec nejspíš shodli, ačkoliv to bylo téma, na které každý mohl koukat trochu jinak. Vzápětí jsem se však do svých slov poněkud zapletl. Nechtěl jsem Tristana nějak urazit nebo rozesmutnit, ani jsem nechtěl, aby si myslel kdoví co. Byl to moc milý vlk, co kdybych ho odehnal? Naštěstí byl Tristan nejen milý, ale i chápavý. Dovtípil se, jaký byl skutečný význam mých slov. "D-dobře. Omlouvám se," zavrtěl jsem mírně hlavou. Podobné věci se mi prostě děly... pořád. Ještě, že tenhle vlk to chápal.
Pokoušel jsem se mu dát trochu naději, že pořád může nalézt opravdovou rodinu. Viděl a vycítil jsem ale, že není úplně přesvědčený. Dál jsem na to netlačil, ale opravdu jsem doufal, doufal z celého srdce, že najde štěstí. Ať už tady na Galliree nebo kamkoliv, kam ho osud zavane.
Déšť náš hovor poněkud narušil. Příliš mi nevadil, ale byla pravda, že se lépe povídalo, když se měl vlk kam schovat, než když vytrvale moknul. "Jistě," broukl jsem a vypravil se tím směrem. Netrvalo dlouho, než nás spolkl les a první skalky a balvany na sebe také nenechaly dlouho čekat. "Je to docela dávno, co jsem tady byl naposledy," pronesl jsem trošku omluvně, nevěděl jsem hned, kam se přesně vydat, abych nám našel úkryt. Museli jsme chvíli kroužit kolem. "Co třeba tamhle? To vypadá slibně," spatřil jsem nakonec místo ve skále, pod jehož převisem bychom se mohli schovat. Ve skrytu kamene i stromů už by se na nás déšť dostat nemusel.

718 (21)
//Mech

Vklouzl jsem do svažující se chodby a napjatě vyhlížel vlka, kterému patřil neznámý pach. Neslyšel ani neviděl jsem prozatím nic podezřelého, ale to nezabránilo mému srdci tlouct mi až v krku, ba ani to nezarazilo moji představivost, která chtěla vymýšlet nejrůznější katastrofické scénáře, které se mohly přihodit.
I když jsem však sestoupil až na samé dno nory do šera prosvětleného magickým mechem, doléhal ke mně pouze zvuk hovoru. Žádné zvýšené hlasy, nedej bože stopy boje. Trochu jsem si vydechl. Tak jo. Není potřeba být až tak paranoidní, snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale... Co kdyby?
Popošel jsem hlouběji do nory a už jasně viděl jak Ismu, tak jejího neznámého společníka. Plus nohu z laně, na které si nejspíš právě plánovali pochutnat. Tiše mi zakručelo v břiše, nemohl jsem se dočkat, až se taky najím. "Ahoj, Ismo," pozdravil jsem mladší sestru s úsměvem a zamáchal ocasem. Na neznámého vlka jsem pohlédl o poznání váhavěji. "A, uhm, zdravím. Přišel jsem se podívat, kdo nás poctil návštěvou," pronesl jsem k oběma, pohledem jsem přejel z cizince na Ismu a zase zpátky. "Jsem Saturnus," představil jsem se ještě cizímu vlku. "Místní alfa," doplnil jsem a pak už vyčkával, co se vlastně o tom neznámém dozvím. Neměl jsem momentálně v úmyslu ho vyhodit - pokud ho sem přivedla Isma, pak byl jistě v pořádku.