Příspěvky uživatele

//Mechový lesík

Jak jsem šel dál, došel jsem k řece. Byla pokrytá ledem. Nepamatoval jsem si, že by u nás doma tekla řeka. Možná jsem si jí jen nikdy nevšiml. Držel jsem se stále ještě naděje, že se blížím k domovu – šel jsem přeci už tak dlouho! Každou chvíli se odněkud vynoří máma nebo táta, olíznou mi slzy z tváří a zbytek cesty domů mě odnesou v tlamě. Doufal jsem, že už to bude brzo. Měl jsem hrozný hlad. Mrznul jsem. V břiše mi hlasitě zakručelo. „Nech toho,“ otočil jsem se k němu a pro jistotu na něj zavrčel. Břicho zavrčelo zpátky. Nechtělo poslechnout. Smutně jsem svěsil hlavu a ploužil se dál, po zamrzlé řece. I to už ale bylo strašně těžké. Z hladu jsem byl zesláblý a moje malé nožky toho za poslední dny nachodily víc, než by měly. Celkově jsem se cítil tak nějak divně. Určitě jsem nemocný. To mi maminka pořád říkala. Neválej se v tom sněhu, budeš nemocný. Nehltej, budeš nemocný. Nespadni do potoka, byl bys nemocný. Nevěděl jsem předtím, co to znamená, být nemocný, ale teď už jsem to věděl. V čumáčku mi pořád hvízdalo a teklo mi z něj, v krku mě cosi škrábalo. Nevěděl jsem, co za zvíře mi v krku hrabe svými drápky, ale nedalo se ho zbavit. Proč jen se mi to stalo? Byl jsem neposlušný? Dělal jsem přeci jen to, co mi tatínek řekl. Jen jsem se chtěl vrátit domů. Ale asi jsem zase něco pokazil a tohle jsem měl za trest. Z očí mi vytryskly slzy a pomalu tekly až na čumáček. „Maminko,“ zavolal jsem. „Mami.“ Ale ještě mě asi neslyšela. Zkusil jsem tedy jít ještě dál.

//Mahar

//minulost

Kdyby ses někdy ztratil, tak...? Jak jen to ten tatínek říkal? Kdyby ses někdy ztratil, tak...? Lámal jsem si nad tím hlavičku už hrozně dlouho, ale marně. Nevěděl jsem, jak ta věta končí. Nedokázal jsem se dostat na její konec, ať jsem se snažil sebevíc. Bylo by se mi nad tím asi přemýšlelo lépe, kdybych nebyl tak strašlivě unavený. Nožičky už jsem měl úplně uchozené, sotva jsem je vlekl.
Musel jsem si na chvíli oddechnout. Posadil jsem se a důkladně se zamyslel. Od té chvíle, co jsem vylezl z pařezu a vydal se na cestu domů, slunce zapadlo a vyšlo. To bylo dneska ráno, ale pohled na oblohu mi prozradil, že brzy zase zapadne. A já pořád ještě nebyl doma. Přeci jsem nemohl zaběhnout tak daleko. Nebo snad ano? Nevěděl jsem. Všechno se mi v hlavě pletlo. Za celou tu dobu jsem snědl jenom pár polozvadlých šípků, které jsem po cestě našel, a bříško jsem tedy měl úplně prázdné. Zrovna, když jsem na něj pomyslel, mi v něm zlostně zabručelo a žaludek se bolestivě stáhnul. Zkroušeně jsem zakňučel a zase se namáhavě zvedl na nožky. Jestli jsem si chtěl břicho naplnit, musel jsem se vrátit domů. A tak jsem zase vyrazil na cestu, ačkoliv les, který mě obklopoval, jsem vůbec nepoznával.

//řeka Kiërb