Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Saturna:)

Launee se pořád usmívala a vypadalo to, že je opravdu hodná. Sliboval jsem Skylí, že se nebudu tolik bát, vzpomněl jsem si a trochu se tím uklidnil. Musel jsem přece být statečný. "To je dobže," přikývl jsem, když mě ujistila, že vlci, kteří přišli, si mě určitě neodnesou. Kdyby chtěli, Skylieth by je určitě zahnala. Vypadala přece nejdřív tak strašidelně, určitě byla hrozně silná, možná skoro tak silná, jako táta.
Té věci s princem jsem pořád moc nerozuměl. Takže můžu být princ i vlk zároveň? Chvíli jsem si to přebíral v hlavě. Syn Alf jsem přece byl, ale o princích jsem nikdy neslyšel. Možná to byli synové nějakých jiných Alf, než byli táta s mámou - možná, že existovaly ještě nějaké větší Alfy. Mhouřil jsem nad tím očka, ale pak jsem to nechal být, už jsem byl opravdu unavený a Launee mi vážně dovolila jít si lehnout k ní a zahřát se v jejím kožichu. S úlevou jsem zavrtěl ocáskem, přišel k hnědé vlčici a schoulil se k ní. Bylo to příjemné a já se rázem cítil mnohem víc v bezpečí. Ještěrka od Skylí se mi uvelebila u tlapek.
Když ale do jeskyně vkročila další vlčice, překvapeně jsem zvedl hlavu a nastražil ušiska. Otočil jsem se na Launee a než jsem se stačil zeptat, o koho jde, už jsem se dozvídal, že se jmenuje Lylwelin (další složité jméno, pokud jde o mě) a že taky patří do smečky. Je tohle ta, kterou ke mně poslala Skylí? Nezdálo se mi to, přece říkala, že za mnou pošle hodnou tetu, ale tahle vypadala dost mrzutě. "Je naštvaná?" zeptal jsem se potichu. Launee se jí ale nebála a vlčice se složitým jménem vypadala, že ji vůbec nezajímáme. Přisunul jsem se tedy pro jistotu ještě blíž k hnědé vlčici a zavřel oči. Hned jsem je ale zase otevřel. "Launee?" zeptal jsem se opatrně, nevěděl jsem, co na mou žádost vlčice bude říkat - některé vlky z naší smečky to pěkně štvalo. "Neznáš nějakou pohádku?" Máma nám přece vždycky před spaním nějakou vykládala. "Tšeba o tom plincovi?" Pak bych to možná konečně pochopil. Prosebně jsem na ni zamrkal zlatými kukadly v naději, že mi mé přání splní.

(//15)

Launee projevila lítost nad tím, že jsem ztracený, a tak jako Skylieth i ona říkala, že se to jistě nějak napraví. Jenže kdy? Zdálo se mi, že už to trvá tak hrozně dlouho a já pořád nebyl zpátky u mámy. Vzpomněl jsem si, že my Skylí slibovala, že si mě tu nechá, i kdyby se moje rodina už nenašla, ale z té myšlenky jsem byl strašně smutný. Chyběli mi a já určitě chyběl jim, takhle to nebylo správně, měli jsme být spolu...
Všichni nejsou zlí, ale co když tihle jsou? Do té chvíle mě, pravda, vůbec nenapadlo, že ti cizí vlci jsou možná nějací jiní, než ti, co mě odnesli od mámy. Ale do naší smečky vždycky chodili jen ti z té druhé. Ti, co nám chtěli ublížit. "Takže si nepšišli plo mě?" zeptal jsem se nakonec opatrně, když jsem si to v hlavě jaksi nemohl přebrat. Doufal jsem, že to Launee bude vědět. Určitě jo, byla přece o mnoho větší než já a velcí vlci věděli skoro všechno - kromě toho, kde je moje rodina.
Vzápětí jsem ale měl další námět k přemýšlení. Vznešené asi znamená složité. Ale princ? nakrčil jsem čumáček. Co je to princ? "Asi ne," zadumaně jsem naklonil hlavu na bok. "Myslím, že jsem spíš vlk." Nebo ne? Bylo na mě něco jiného, než na ostatních, co by ze mě dělalo toho prince? Zkontroloval jsem si všechny tlapky i ocásek, ale vypadaly pořád stejně. Launee naštěstí potvrdila, že patří do smečky. A nejspíš už dlouho. Určitě ji tedy Skylieth měla ráda, jinak by jí tady nedovolovala bydlet, a jestli ji měla ráda Skyl, asi bych jí mohl věřit. "Jsem," vydechl jsem nakonec. Byl jsem unavený. Hlad jsem sice už neměl, ten jsem zahnal liškou, kterou ulovila černá vlčice a které mi pořád bylo trochu líto, ale nožky jsem měl úplně uchozené a hlavičku strašně těžkou. Ale kam si vůbec lehnout, v takové velké jeskyni? Doma jsme měli jen noru. Ten rezavý vlk ležel vedle Launee - mohl jsem jít taky za ní? Zahřát se v něčím kožichu by bylo určitě moc příjemné... Opatrně jsem udělal půl kroku a tázavě se na ni zahleděl, jestli mi můj postup schválí.


(//14)

Cizí vlčice se na mě zahleděla, ale nevypadalo to, že by mi chtěla ublížit. Koukal jsem na ni taky, popravdě, nespouštěl jsem z ní zlatá očka ani na chvíli. Jenže ona na mě opravdu nehleděla nepřátelsky. Sama mi ovšem řekla, že ji sem Skylieth neposlala - nebyla to tedy ta správná vlčice, s kterou jsem se měl potkat. Kde byla ona? Že by ji sem nakonec Skylí neposlala?
Nebo se jí něco stalo? Netušil jsem ani, jak ta správná vlčice vypadala. "Já... jsem ztlacený," tiše jsem odpověděl a dodal si odvahy udělat pár kroků blíž k ní a ke spícímu rezavému vlku. Snad nebyli nebezpeční. "Hledali jsme mou lodinu, se Skylí, ale ona se musela vlátit, plotože do smečky asi pšišli ti zlí," vysvětlil jsem jí. "Dala mi tuhle ještělku," ukázal jsem tlapou na zvířátko, které teď, když mě zavedlo dovnitř, se rozběhlo zase zpátky ke mně, "a poslala mě sem." Stále jsem obezřetně hleděl do jejích modrých očí, které na mě klidně zahlížely, a udělal dalších pár opatrných malých krůčků. Řekla mi i svoje jméno, dokonce i jméno toho druhého vlka. Launee. Mojo. Launee a Mojo, opakoval jsem si, abych si to zapamatoval. "Já jsem Satulnus," řekl jsem, ale neznělo to správně. "Sa-tu-rrr-nus," vyslabikoval jsem s námahou a doufal, že si to hnědá vlčice správně přebere. Mé jméno mi vždycky přišlo zbytečně složité.
Náhle jsem se cítil mnohem klidnější. Netušil jsem, čím to je, náhle jsem ale vlčici, která se představila jako Launee, věřil mnohem víc, než předtím. Nejspíš mi od ní nic nehrozilo, přece tam jen ležela u jezírka a nevypadala, že by jedla vlčata. Rozvážně jsem dotlapal s ještěrkou po boku až k ní a jejímu spícímu kamarádovi, jen jsem rychle pohlédl na svůj odraz ve vodní hladině, než jsem zase stočil kukadla k ní. Chvíli jsem mlčel, zamyslel jsem se totiž: "Ty jsi taky tady ze smečky?" Už to říkala, ale chtěl jsem se ujistit. Určitě byla. Cizí vlci do smečky přeci nesměli. Jestli řekne, že je cizí, budu vědět, že mám začít utíkat.

(//13)

//Mahar

S ještěrkou na zádech jsem se sněhem pachtil dovnitř úkrytu, jak mi přikázala Skylieth - byl jsem přeci poslušný. Kolem mě se v jednu chvíli kdosi prohnal, až ve mně úplně hrklo. Byl to jeden vlk, nebo dva? Netušil jsem, bylo to strašně rychlé. To měla být ta hodná teta, co za mnou poslala Skyl? pomyslel jsem si zmateně. Proč by ale tak strašně rychle proběhla okolo? Třeba mě jen neviděla... nebo to vůbec nebyla ona. Co když je to jeden z těch zlých? Zarazil jsem se. Jestli byli ti zlí tam, kam jsem se měl schovat, už bych tam asi neměl chodit, že? Už to nebylo bezpečné. Ale Skylí mi to přikázala a já nechtěl být neposlušný. Když jsem byl naposledy neposlušný, přišel jsem o rodinu. "Co si počnu?" zafňukal jsem tiše, zatímco jsem se choulil ve vchodu do jeskyně. Nevěděl jsem, jestli mám poslouchat svůj strach, nebo Skylieth. Moje dilema vyřešila ještěrka, kterou mi vlčice svěřila na hlídání - seběhla mi po tlapce zase dolů na zem a zamířila dovnitř do jeskyně. "Počkej!" vyhrkl jsem vyděšeně, měl jsem ji přece hlídat a ona mi teď utíká, přímo do možného nebezpečí. Vyrazil jsem za ní dovnitř a rázem se octl v jeskyni.
Byla překrásná, ale já si ji moc neprohlížel. Byli v ní totiž dva vlci, kteří mě zajímali spíš. Opatrně jsem se plížil blíž, co kdyby byli nebezpeční? Jenže jeden vypadal, že tvrdě spí, a ta vlčice mi přišla spíš smutná, než nebezpečná. Vykoukl jsem tedy zpoza kamene a tiše pípl: "Ahoj." Pak jsem pokračoval: "To...to jsi ty, koho Skylí poslala za mnou?" Srdíčko mi v hrudi mlátilo jako zvon. Byl jsem připravený na útěk při sebemenší známce nebezpečí od kteréhokoliv z vlků.

(//12)

//Zarostlý les

Skylí mě vzala na záda, ale místo toho, aby mě nesla dál, k rodičům, zamířila zase zpátky. Řekla ale, že se nemám bát, a já se rozhodl jí věřit. Pozorně jsem poslouchal, co říkala, když jsme se začali vracet zpátky na místo, ze kterého jsme původně vyšli. Takže její smečka je tady... ale kde jsou ti ostatní vlci? Jenže to už jsem je viděl výhledem mezi ušima černé vlčice. Bylo jich hned několik - tolik, kolik jsem měl tlapek. A podle slov Skyl někteří do smečky nepatřili... a mohli být špatní. Okamžitě jsem se přitisknul blíž k jejím zádům. "Pšišli si plo mě ti zlí?" zapípal jsem, hned jsem si vzpomněl, jaké to bylo, když mě táhli pryč z rodného lesa. Co když mě našli? Rozbušilo se mi srdce. Určitě by jim mě nedala, snažil jsem se uklidnit. Přece není taky zlá.
Naštěstí to vypadalo, že mě Skyl opravdu nehodlá předat do spárů těch zlých, zamířili jsme k nějaké jeskyni. Stejně jsem měl strach. Věděl jsem však, že obzvlášť v takových chvílích musím poslouchat, a tak jsem poslušně, ač neochotně, slezl z vyhřátého hřbetu vlčice do ledového sněhu. Naslouchal jsem jejím pokynům s vykulenýma očima a cítil jsem, že se mi do nich zase valí slzy. Co když se Skyl už nevrátí, protože jí ti zlí ublíží, jako rodičům? Nebo ta hodná teta nedojde a já zůstanu sám? "Dobže," přikývl jsem ale nakonec a popotáhl. Musel jsem přeci poslouchat. To jsem věděl. Nesměl jsem to už tak pokazit, jako minule. Skyl jen zopakovala, že je hned zpátky... a byla pryč. Schovat se, nespadnout do jezírka, čekat... hlídat ještěrku. Ještěrku? Až teď jsem si všiml zvířátka na sněhu. Nakrčil jsem čelíčko. To byla asi ta ještěrka. Žádné takové zvíře jsem ale nikdy předtím neviděl. "Ty jsi ještělka?" zeptal jsem se nakonec, když jsem si malého tvorečka důkladně prohlídl ze všech stran. Asi-ještěrka neřekla nic. Vypadalo to ale, že přikývla. Zamrkal jsem. Rozumí mi? Byl bych si ji vydržel prohlížet dlouhé hodiny a úplně zapomněl na svůj slib, když mi chladný závan větru pročísl kožich a já si rázem vzpomněl. "Musíme se schovat!" poučil jsem toho šupinatého tvorečka. "Pojď." Pak mě něco napadlo. "Vezmu tě, máš malý nožičky," pronesl jsem důležitě, tak jako mi to vždycky říkal táta, když jsme někam šli a já ho zdržoval. Natáhl jsem k ještěrce tlapu a ona po ní vyběhla za můj krk, jako by nic. Když jsem měl prťavé zvířátko, na které jsem musel dávat pozor, trochu to zmírnilo můj strach. "Musíme zalézt do nějaké škvíly, než Skylí zažene ty zlé," poučil jsem svého nového kamaráda. "Jinak by nám mohlo hlozit nebezpečí." Prodral jsem se tím kouskem sněhu, který mě dělil od úkrytu a pak jsem zalezl dovnitř, přesně tak, jak říkala Skyl.

//úkryt

Když jsem teď utišil to hladové bručení v prázdném břiše, cítil jsem se líp. Už jsem neměl dojem, že by se svět mohl začít vlnit a motat, jako to udělal předtím. Pozorně jsem poslouchal, co mi vlčice vykládá o tom, co by se stalo, kdybychom mou rodinu nenašli. Postará se o mě? Vypadalo to, že i kdyby na to došlo, nezůstal bych sám. Stejně jsem ale doufal, že je najdeme, stýskalo se mi po nich. Hodně. Řekla taky, že bych jednou mohl vést smečku. To bych pak byl jako táta. Jenže zatím jsem o smečce věděl jen málo, hlavně to, že musím všechny poslouchat. Nejspíš jsem na to byl ještě moc malý. Jako na spoustu jiných věcí.
Asi se vážně jen ztratili, uklidnil jsem se. Nakonec se někde objeví. Do té doby budu muset zůstat se Skylieth a dávat dobrý pozor, abych se jí neztratil. Říkala sice, že ti zlí tu nejsou, ale mohli sem přece přijít. Tak jako já. Snažil jsem se na ně nemyslet. Naštěstí mě rozptýlila Skyl, která ukončila náš odpočinek. I když jsem byl už najezený, nožky mě bolely a už bych s dlouhýma nohama vlčice dlouho krok asi neudržel. "Vezmeš mě, plosím?" požádal jsem ji tedy a vyčkával, zda mi vyhoví. Pak mě napadlo ještě něco. "Skylí? Kde je tvoje smečka?" Mluvila o ní pořád, ale potkal jsem přeci jenom ji, nikoho jiného. Kde byli ostatní vlci? Mohla být smečka jen jeden vlk? Tolik nejasností...

//Zubří vysočina
Změna: Maharské močály

//Mahar

Vešli jsme z jednoho lesa do nějakého jiného. Skoro jsem to ani nepostřehl, protože jsem byl příliš zabraný do prohlížení se kolem, jestli se zpoza stromů nevytvoří nějaký člen mojí rodiny. Nic takového se ale nestalo. Kde jsou? Sklopil jsem pohled k tlapkám, které měly co dělat, aby udržely krok s dlouhýma nohama Skylieth. Šla sice pomalu, ale já už byl za poslední dny unavený a navíc tak hrozně hladový, že mi v bříšku vůbec nepřestávalo kručet.
Už jsem chtěl vlčici poprosit, aby mě vzala na záda, začínal jsem věřit, že by mě pryč doopravdy neodnesla a tušil jsem, že o moc dál už s těma unavenýma nožkama dojít nedokážu, když náhle zastavila a mě přikázala totéž. Poslušně jsem zastavil a jen mlčky kývl, jakože rozumím, protože jsem neměl ani mluvit. Nevěděl jsem ale, co se to děje, proč stojíme. Snažil jsem se nemyslet na nic zlého. Možná uviděla něco k jídlu! Nakukoval jsem opatrně dopředu, co se tam vlastně děje, spatřil jsem ale jen rezavé zvíře, které něco žralo na zemi, než mi tmavé tělo Skylieth zastínilo výhled. A protože jsem se nemohl hýbat ani mluvit, pochopil jsem, o co vlastně jde, až když ke mně černá vlčice hodila čerstvou kořist. Poznal jsem v rezavém stvoření lišku. Bylo mi jí trochu líto. Byla ještě malá a teď bude sežraná, možná se taky jenom ztratila. Chtěli to samé udělat ti zlí mě? napadlo mě náhle a div že mi nevyhrkly slzy. Nechtěl jsem ovšem být neposlušný a Skylieth říkala, že mám jíst, přemohl jsem se tedy. To, jaký hrozný hlad jsem měl, rozhodně pomohlo."Děkuju," vzpomněl jsem si ještě na slušné mravy a pustil se rychle do jídla. Nikdy předtím jsem nebyl tak vyhladovělý, a tak jsem hltal a polykal kusy masa, dokud jsem neměl břicho úplně nacpané. Když jsem skončil, olízl jsem si špinavou tlamu a hlasitě škytnul. Už by se do mě nevešel ani chlup. Když hlad zmizel, cítil jsem se líp. Poprvé od chvíle, co jsem se ztratil, jsem se usmál, a ten úsměv jsem věnoval černé vlčici, která kořist ulovila. Teď už jsem věřil, že není zlá.
Zmožen tím výkonem jsem si sedl do sněhu vedle zbytků lišky. Přemýšlel jsem o tom, co černá vlčice říkala. Gallirejský svět. Byl jsem tedy v úplně jiné zemi, o které jsem nikdy neslyšel. To bylo zajímavé. Ale taky trochu strašidelné. Potom mi ještě řekla, že když nikoho nenajdeme u hranic, můžu počkat s ní. V tom mě ale napadla hrozná myšlenka. "Co když je nenajdeme vůbec?" otočil jsem pohled ke Skylieth. "Co... Co když je dostali ti...ti zlí?" Tak jako Skylieth zakousla lišku, mohli ti zlí zakousnout celou moji rodinu. Ne. Tak to být nemůže. Jsou v pořádku. Asi se taky rozutekli a ztratili, jako já. "Ale my je najdeme. Že?"

Sledoval jsem, jak se slunce pomalu přibližovalo k obzoru. Stále mi nebylo zcela jasné, kam na noc odchází a kde vlastně má svůj pelech, ve kterém spí, ale zrovna toho večera jsem přemýšlel nad něčím jiným. S učima upřenýma na barevnou oblohu jsem vzpomínal na rodinu. Snažil jsem se vybavit si o nich co nejvíc věcí, co nejvíc vzpomínek. Stále jsem se bál, že na ně zapomenu a to jsem opravdu nechtěl, vzpomínky byly to jediné, co mi po nich teď zůstalo. Sice jsem se pořád držel naděje, že je najdu, nebo že mě najdou oni, ale právě proto jsem si je potřeboval pamatovat. Snadno by se jinak mohlo stát, že bych je někde zahlédl a vůbec je nepoznal. Stalo se už někomu něco takového? Sklopil jsem uši. Stýskalo se mi po nich, hrozně moc, a nejhorší bylo, že jsem vůbec netušil, co se s nimi stalo. Snad kdybych věděl, že jsou v pořádku, bylo by pro mě jednodušší zvyknout si na život v cizí krajině s cizími vlky. S takovouhle mě ale stále pronásledovaly otázky, kde asi jsou a co dělají. Snažili se mě najít a nepovedlo se jim to? Stýskalo se jim po mně taky tak strašně? Spali v noci a viděli mě ve snech tak, jako já je? Snad... snad na mě nezapomněli oni. Skoro jsem na to ani nechtěl pomyslet. Stále si mi ale ta myšlenka vracela, že na mě možná zapomněli, že možná ani už neví, že nějakého Saturna někdy měli a proto mě ještě nenašli, protože mě třeba vůbec nehledali. Smutně jsem pohlédl na oblohu, jako by mi slunce mohlo dát odpovědi. Sedělo přeci celý den na nebi a dívalo se dolů, vidělo všechno co se děje, muselo vědět, co je s mou rodinou. Slunce ale zmizelo za kopce. Skrylo svou tvář a já věděl, že se musím vrátit zpátky. Snad jednou, jednoho dne, se s nimi zase setkám...

Jen jsem si oddechl, když mi vlčice řekla, že žádná taková děsivá místa nezná. To bylo opravdu dobře. Pak jsem jí popsal mámu, ale nevypadalo to, že by to úplně chápala. Já se přitom tolik snažil! Místo toho, aby Skylieth řekla, že maminku viděla, jak jsem doufal, se mě zeptala na něco, čemu jsem úplně nerozuměl. "Já nevím," zavrtěl jsem hlavou. "Nevím, co je Gallijeja." Bylo to pro mě jen další složité slovo.
Byl jsem ujištěn, že jsem šikovný a že všechno zvládneme. Začínal jsem se v přítomnosti vlčice trochu uklidňovat, neděsila mě už tolik. Snažila se mi přece pomoct. Byl jsem připravený vyrazit a vypadalo to, že vlčice taky. "Dobže," souhlasil jsem s její nabídkou, že mě ponese, až nebudu moct. To bude nejspíš brzy. Už teď jsem byl unavený, chodil jsem sem a tam už moc dlouho, měl jsem hlad a nebylo mi úplně dobře, ale říkal jsem si, že to ještě chvilku vydržím. Přiměl jsem tedy těžké nožičky, aby vykročily za Skylieth. "Mám. Dva. Bláchu Vulcana a séglu Biancu." Kdepak asi jsou? Chtěli je ti zlí taky vzít pryč? Doufal jsem, že jsou v pořádku.

//Zarostlý les

"Někam...daleko do tmy," objasnil jsem Skylieth svou obavu nejlépe, jak jsem dokázal, neboť jsem si sám neuměl úplně přesně představit místo, kam ti zlí vlčata odnášejí. Určitě někam, kde byla tma, zima a všichni vypadali jako ten, co mě odnesl z domova. Ale dobře. Rozhodl jsem se, že budu muset být pro jednou odvážný, protože nikdo z těch, které jsem znal, tu nebyli, aby mi pomohli, a že budu muset černé vlčici důvěřovat. Pak jsem se zamyslel, jak nejlépe jí odpovědět na to, jak máma vypadá a kde jsem ji naposled viděl. "Má...zlaté oči a bílé tlapky," přešlápl jsem, uvědomil jsem si, že moje tlapky jsou zrovna tak bílé, jako ty její. "A hnědý kožíšek." To bylo asi tak nejlepší, na co jsem se zmohl. "Viděli jsme se doma," zamyšleně jsem svraštil čelo, jak jsem uvažoval, jak bych mohl černé vlčici více přiblížit, kde to moje doma vlastně bylo. "V Elinském údolí. V lese s hodně stlomy," snažil jsem se ze všech sil, div že jsem si už tak unavenou hlavu nezavařil, prosebně jsem sledoval tvář vlčice v naději, že bude vědět, kde to je. "Tak... já už se tě nebudu bát," pípnul jsem a odkašlal si, protože mě v krku znova zaškrábalo, asi ze všeho toho mluvení. Snažil jsem se tedy víc narovnat a tvářit se statečně, ale zas tak dobře mi to nešlo, když jsem celou dobu div že neměl slzy na krajíčku a Skylieth mi pořád přišla trochu děsivá. "Půjdeme teda?" zaprosil jsem. Čím dříve vyrazíme, tím dřív umlčím kručení v prázdném bříšku a tím dřív se budu moct zase schoulit v mámině teplém kožíšku. Už teď se mi po ní stýskalo, i po tátovi a sourozencích. Takhle dlouho jsem od nich odloučen nikdy nebyl.

"To není plíma," zamračil jsem se. Jak to mohla říct? Vůbec to nebylo príma. Nic na tom, co se dělo kolem, nebylo príma. Vlčice Alfa Skylieth si to možná myslela, ale já tedy opravdu ne. Asi neví, jaké to je mít hlad, napadlo mě. Jinak by na to určitě měla jiný názor. Alespoň to ale vypadalo, že mi pomůže najít mámu. Neřekla sice, kde přesně je, jen že je určitě někde blízko, ale to pro mě bylo rozhodně mnohem lepší než nic. Jen jsem doufal, že jí opravdu můžu věřit - vždycky jsme si přece měli dávat pozor na vlky, které neznáme, alespoň tak to vždycky říkali naši. V hlavě mi to šrotovalo, ale neměl jsem moc na výběr, už jsem pochopil, že jsem se ztratil, nejspíš jsem šel špatným směrem a vlastními silami se nikdy domů vrátit nedokážu. "Tak jo," souhlasil jsem tedy nakonec a svěřil tím svůj osud do tlap Skylieth, která vypadala trochu strašidelně, ale chovala se ke mně zatím celkem hezky. Když si myslí, že je poblíž jak máma, tak něco k snědku, budu jí věřit a snad budu doma co nevidět.
Když jsem ze sebe vypravil svoje jméno, Skylieth ho hned zkrátila. Na to jsem byl zvyklý, vlci na mě volali různě a já slyšel skoro na všechno, co alespoň vzdáleně moje jméno připomínalo. Pak vlčice vstala, tyčila se doslova nade mnou. Sklopil jsem uši, ale stále jsem nezahlédl žádný náznak zlého úmyslu, proto jsem se uklidnil. Všiml jsem si, teď, když stála, že má cosi na tlapě a zauvažoval jsem, co to asi může být, protože podobnou věc jsem nikdy neviděl. Teď jsme ale měli na práci důležitější věci, vzpomněl jsem si hned. "Jsem," řekl jsem a doufal, že opravdu připravený jsem, a začal se škrábat na nožky, kterým se to moc nelíbilo, byly zřejmě pořád stejně unavené, jako celý zbytek mě. Musel jsem to ale ještě vydržet, šli jsme přece hledat rodiče. Když ale vlčice zmínila nošení, trochu jsem zaváhal. "Ale... neodneseš mě někam daleko plyč?" ujišťoval jsem se. To už jsem znovu zažít nechtěl, i když jsem už byl ztracený, ztratit se ještě víc jsem určitě nechtěl.

Vlčice se opravdu nechovala jako ti zlí, dokonce si taky lehla na zem jako já a ujišťovala mě, že se mi nic nestane. Jenže nemít strach bylo hrozně těžké, nemohl jsem mu jen tak poručit, aby zmizel, neposlouchal mě, stejně jako břicho neposlouchalo, když jsem po něm chtěl, aby přestalo kručet. "Ztlatil," přikývl jsem zkroušeně, byl jsem celkem rád, že to vlčice pochopila, aniž bych to musel vysvětlovat - se slovy to totiž pro mě ještě nebylo vždycky úplně jednoduché. "Nevíš, kde je máma?" zvedl jsem k ní prosebně oči - byla přece velká, musela vědět, kde naši jsou. Dospělí věděli přece všechno a dokázali vyřešit každý problém. Možná jsem se tedy vážně mohl přestat bát, tahle vlčice asi nebyla jedna z těch, kteří mě chtěli odnést, protože jsem byl "příživník", ať to bylo cokoliv. Vlčice mi pak dokonce prozradila i svoje jméno, takže vlastně už nebyla cizí, ne? Skylieth? A navíc to byla Alfa. Nějaké smečky, která nejspíš nebyla ani jedna z těch dvou v našem údolí. Jak daleko jsem tedy zašel, to jsem opravdu netušil. Teď jsem se jí ale musel představit taky. "Já..." přimhouřil jsem očka soustředěním. Nikdy jsem nechápal, proč zrovna moje jméno muselo být to nejsložitější slovo, které jsem znal. "Sa-tu-rrr-nus," vysoukal jsem ze sebe nakonec, část s R zněla spíš jako nepovedené zavrčení, ale přišlo mi nesmírně důležité, abych jí své jméno sdělil správně. Bylo to ale náročné a přimělo to tu věc, co mi seděla v krku, aby mě znova zaškrábala. Zakašlal jsem a zakňučel, když mi znovu hlasitě zakručelo v břiše. Necítil jsem se zrovna nejlépe. Alespoň, že už jsem se nemusel klepat zimou, když se kolem tak znenadání oteplilo.

Ani jsem se nenadál jak, upadl jsem ve sněhové přikrývce do dřímoty. Ta ale netrvala dlouho. Cosi do mě totiž dloublo a já se okamžitě probudil. Našli mě! Máma! Otevřel jsem oči a chtěl ji hned radostně přivítat, místo toho jsem ale vyděšeně vykviknul. Tahle vlčice nebyla máma, rozhodně ne. Máma neměla černý kožíšek a jak jsem si uvědomil, taky do mě nikdy nedloubala. Ale ne, ale ne, ale ne. Určitě jsem tedy zabloudil na území těch zlých. Přikrčil jsem se ještě blíž k zemi, jako bych se mohl učinit neviditelným a vykulenýma očima zíral na neznámou vlčici a čekal, co strašného mi provede. Srdce mi v hrudi bilo jako splašené. Hrozně jsem se bál. A to jsem si myslel, že moje situace už nemůže být horší.
Vlčice na mě ale hned nezaútočila, ani se mě nesnažila odnést pryč. Jen se ke mně skláněla a já si uvědomil, že se kolem oteplilo a sníh kolem mě začal kamsi mizet. Tak z toho jsem byl už úplně zmatený, že sníh tohle dokáže, jsem nikdy netušil. Krčil jsem se nicméně nadále ve své nově záhadně vzniklé díře ve sněhu a sledoval tu cizí vlčici. Nevypadalo to, že by mi chtěla ublížit. Alespoň ne hned. Říkala mi "maličký" a pak mě pozdravila, i ve svém strachu jsem si vzpomněl, že mi máma vždycky vtloukala do hlavy, že na pozdrav se má vždycky odpovědět. "Ahoj," pípl jsem sotva slyšitelně. "Kdo... kdo jsi?" vysoukal jsem ze sebe ještě. Bylo snad možné, že byla z naší smečky? To bych ji musel znát. Mohla by ale vědět, kde je moje rodina? Bylo tohle, co mi táta říkal že mám dělat, když se ztratím? Najít někoho dospělého a zeptat se na cestu? Při vzpomínce na tátu mi znova vyhrkly slzy, se kterými jsem neměl sílu bojovat. Chtěl jsem domů. To bylo všechno, co jsem chtěl.

//řeka Kiërb
Pořád mi tekly další slzy, jak jednou začaly, už jsem je vůbec nedokázal zarazit, i když jsem se snažil. Jedna tlapka. Druhá tlapka. Jedna... druhá... jedna... soustředil jsem se jenom na chůzi a snažil se nemyslet na bolavé bříško, ani na zvířátko, co mi škrábalo v krku, ani na to jak jsem unavený. Tlapka a tlapka a tlapka a... Náhle jsem se zastavil, protože svět kolem mě udělal něco strašlivě divného. Celý se zahoupal a zamotal. Tak mě to vyděsilo, že jsem si sednul na zadek do sněhu. Tohle mi svět ještě nikdy neudělal. Zamrkal jsem. Po chvíli les kolem přestal tancovat. Co to bylo? Chtěl jsem znovu vstát, ale moje tělo bylo najednou pro moje unavené tlapky už moc těžké. Nešlo to. Zakňučel jsem. Co si teď počnu? zakvílel jsem v duchu nešťastně. Dál už jsem jít nemohl. „Mami,“ zavzlykal jsem a zakašlal. „Kde jsi?“ Cítil jsem kolem nějaké vlky, ale byl některý z nich máma? Co když to byli ti zlí? Teď už mi tekly slz doslova záplavy. Schoulil jsem se do sněhu, do ubohého, klepajícího se klubíčka neštěstí. Bolely mě tlapky, prázdné bříško i těžká hlava. A tohle místo jsem vůbec nepoznával. Musel jsem si přiznat, že jsem ztracený. Úplně ztracený. Nezbývalo mi nic jiného, než tu jen ležet a čekat, jestli se pro mě rodiče nakonec přece jen nevrátí, nebo dokud nenaberou mé nožky tolik sil, aby mě mohly dále nést. Kde vůbec byli máma s tátou? Ublížili jim ti zlí vlci tolik, že mě nemohli jít hledat? Zapomněli na mě? Už mě nechtěli? Tiše jsem zakňučel. Ani jedna z těch možností se mi nelíbila.