Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Launee my vysvětlila, že zvíře je divočák. Protože je hodně divoký, nebo protože žije v divočině? Rozhodně jsem ale nepochyboval, že je přesně tak nebezpečný, jak Launee tvrdí. Lywin musí být statečná, pomýšlel jsem si, když ji Launee chválila. Byla sice naštvaná, ale ulovit takového tvora asi mohl jen někdo takový. Stejně jsem se ale od zlatavé držel dál. Když mohla ulovit divočáka, mohla by určitě ulovit i mě - byl jsem mnohem menší a ani jsem neměl ty hrozná zubiska. Naštěstí Launee potvrdila že zvíře k jídlu je, jen zmrzlo. Nevěděl jsem, proč by mi to mělo vadit - tedy dokud jsem se do něj nezkusil zakousnut. Zuby jako by narazily na kámen. Zkusil jsem to ještě několikrát, ale divočák byl jako kamenný. "Zmzlý," pokývl jsem nad tím moudře hlavou. Zmrzlý znamená tvrdý. Jasně.
To už se ale ozval vlkomedvěd. A mluvil na mě! Vůbec už nebručel a i ta velká noha byla nějaká menší. Asi je medvěd jen, když spí. "Ahoj," vrátil jsem mu pozdrav nesměle. S vlkomedvědem jsem zatím nikdy nemluvil a tak mě celkem zajímal, ale nestačilo to k úplnému potlačení mé obavy z neznámých. Řekl, že se jmenuje Sigy. Zaradoval jsem se. Konečně normální jméno! "Já jsem Saturnus," vyhrkl jsem, aniž bych si uvědomil, že jsem své jméno konečně řekl napoprvé správně. Asi proto, že jsem ho poslední dobou říkal tak často. Launee hned nato začala Sigymu nabízet hned tohle, hned tamto. "Co je holečku?" zarazil jsem se nad neznámými slovem. Říká se velké noze horečka? Nebo, možná je to ta věc, co má na krku, uvědomil jsem si, že i tenhle vlk na sobě cosi má. Jen já neměl nic. Jenom holý kožich.

(//20)

Lywin byla pořád naštvaná. Vypadalo to, že to asi není jenom nějaká nálada, byla pořád taková. Radši jsem tedy o půl krůčku ucouvl a pak si poslušně kecl na zadek bez jediného dalšího slova, protože jsem se s ní tedy určitě nechtěl dohadovat. Alespoň mi ale řekla, že Launee neodešla na dobro, jenom zamířila pro svačinu. To mi trochu zvedlo náladu. Jídlo se hodilo vždycky. Hnědý vlk na zemi začal vydávat zvláštní bručivé zvuky. Otočil jsem ouška na druhou stranu. Co to vyvádí? Ten zvuk se mi tedy dvakrát nelíbil. Třeba se mu zdá, že je medvědem, napadlo mě. O medvědech už jsem slyšel a věděl jsem, že umí hlasitě bručet. Možná že dokonce je napůl medvěd! A proto má tak velkou tu nohu. Zkoumal jsem vlko-medvěda pohledem. Zvláštní. Vypadal docela normálně. Asi měl v sobě z medvěda jenom malinký kousíček.
Dlouho jsem čekat nemusel, Launee se vrátila coby dup. Zavrtěl jsem ocáskem, když jsem ji spatřil. A nešla jen tak, táhla s sebou... co to vlastně bylo? Nějaké veliké, štětinaté zvíře. Nikdy jsem žádné takové neviděl. Zamířil jsem k vlčici, která se i se zvířetem svalila na zem. Nejdřív jsem se jemně otřel o Launee, neboť jsem byl rád, že se vrátila a neopustila mě, pak jsem začal zkoumat a očichávat tu bestii, kterou s sebou přivlekla. Měla takový srandovní rypáček, ale taky zuby, které už moc srandovní nebyly. Vypadaly spíš, jako že umějí pořádně hryznout. Bylo to dost podivné zvíře. "Co je to, Launee?" zeptal jsem se nakonec, když jsem zvíře obešel kolem dokola a pořád nedokázal na nic přijít sám. "Je k jídlu?" dodal jsem vzápětí. V břiše mi už zase kručelo.

(//19)

Šťastní ale byli jen do chvíle, než studie prokázala, že čipy mají z dlouhodobého hlediska negativní vliv na zdraví.

Lidem se ale nelíbilo, že jim čip "čte myšlenky" - což byla věc, kterou chtěli zastavit, a navíc reklamy začaly být pořádně otravné, proto se začali bouřit.

Čipy ale začaly být zneužívány vládou ke sledování lidí a sbírání všech jejich údajů.

Mezi tyto schopnosti patřilo i čtení myšlenek, takže všichni lidi přišli o svá nejniternější tajemství a poslední zbytky soukromí.

Vyvstal ale nový problém - z neustálé polohy vzhůru nohama se lidem začal překrvovat mozek.

Některé z batohů ovšem měly defekty a tak místo záchrany obaly začaly lidi dusit.

Protože v tom ale nebyli moc dobří, počet lidí zraněných pádem ze schodů od té chvíle rapidně vzrostl.

Vyběhl jsem z nory přímo do lesa, slyšel jsem totiž, že na mě táta volá. "Tatí!" rozesmál jsem se, když jsem uviděl, že stojí mezi stromy a v tlamě nese zajíce - zase byl na lovu tak hrozně dlouho! Rozběhl jsem se za ním, po boku mi běžel Vulcan, ale já věděl, že budu první, že tentokrát mě bráška nepředežene, že...

Otevřel jsem oči a chvíli zůstal úplně zmatený. Kde to jsem? Co se to stalo? Prvních pár vteřin jsem si nemohl vůbec vzpomenout, co je tohle za místo, kde jsem se tu octnul ani komu patří hlasy, přicházející z přední části jeskyně. Pak jsem se podíval na ještěrku, která ležela vedle mě, a rázem jsem se rozvzpomenul úplně na všechno. Jsem pořád ve smečce Skylí. Zklamalo mě to. Doufal jsem, že si pro mě naši třeba přijdou, zatímco jsem spal... jenže to se nestalo. Povzdechl jsem si. Všechno bylo tak těžké. Zkusil jsem usnout znova, pro případ, že by to podruhé vyšlo, ale nepovedlo se mi to. Už jsem nebyl unavený. Vstal jsem tedy, široce zívl a protáhl se. Ještěrka od Skylí se mi zase usadila za krkem. Byl jsem pyšný alespoň na to, že ji dokážu tak dobře ohlídat. Kde je Launee? napadlo mě náhle. Rozhlédl jsem se, ale jediní vlci, které jsem uviděl, byla zlatá naštvaná Lywin a nějaký hnědý vlk, kterého jsem neznal. Opustila mě? To snad ne! Přeci by mě tady jen tak nenechala! Udělal jsem pár kroků k zlaté vlčici a pak se zastavil, ačkoliv jsem od ní stál ještě dost daleko. Zrovna moc jsem jí nevěřil. "Launee odešla?" zeptal jsem se tiše a doufal, že vlčice jen někam odběhla. Kromě Skylí, která byla pořád asi venku, byla Launee jediná, u které jsem si byl jist, že mi neublíží. Lywin byla strašidelná a ten hnědý vlk vypadal nějaký nemocný. Přemýšlel jsem, co se mu asi stalo. Měl hrozně velkou zadní nohu. Asi to muselo hrozně bolet.

(//18)

Pousmál jsem se, když mě Lau ujistila, že to ještě není konec a hned jsem našpicoval ouška, připraven nadále poslouchat a snad i za zvuku hlasu hnědé vlčice hluboce usnout. Jenže to už jsem cosi uslyšel. Jakoby něco spadlo na zem. Ohlédl jsem se po zdroji toho hluku. Co je to? I Launee to slyšela a začala obhlížet nás všechny, co jsme tu byli - asi jestli jsme za to nemohli my. Já tedy rozhodně ne. Pohlédl jsem na ještěrku u svých tlapek. Ani ona nevypadala, že by to měla na svědomí... To si asi uvědomila i vlčice, která byla náhle na odchodu. Chápal jsem, že ji zajímalo, co to pláclo, ale nemohla to jít zkontrolovat ta zlatavá? Nakonec jsem si ale jen povzdechnul. "Tak dobže," přikývl jsem. Vždycky mi všichni kladli na srdce, že nemám odmlouvat... tak jsem tedy neodmlouval. Stejně jsem na to byl příliš unavený. Doufal jsem ale, že se vlčice vrátí brzy. Zajímalo mě, jak dopadne ta pohádka.
Launee vstala a zamířila směrem, ze kterého zaznělo to bouchnutí a já zůstal sám - sám s tím rezavým, který tvrdě spal. Mojo, připomněl jsem si jeho jméno. Neměl jsem se ho prý bát, ale jistý jsem si jím moc nebyl. Jak jsem se ho měl nebát? Ani jsem netušil, kdo to je. Zřejmě nějak patřil k Launee, ale neznal jsem ho. Co když neměl rád vlčata? A co když je rád měl, jenže jako odpolední svačinku? Podezíravě jsem si přeměřil rezavý kožich vlka. Naštěstí to vypadalo, že spí tak tvrdě, že na požírání vlčat nemyslí. Snad se nevzbudí moc brzo. Odšoupnul jsem se od něj raději ještě o kousek dál, pro jistotu, a stočil se do klubíčka. Slyšel jsem pohyb někde u východu - to nejspíš jak Launee kontrolovala, co to bouchlo, slyšel jsem i, že něco říká, ale já už jsem slova nevnímal. Upadl jsem konečně do hlubokého spánku a zdálo se mi, že jsem zase zpátky doma...

(//17)

Naštěstí to vypadalo, že zlatavá vlčice asi není nazlobená kvůli mě. Alespoň Launee tvrdila, že se takhle tváří pořád. Vzpomněl jsem si, že i v naší smečce byl vlk, který se málokdy usmál a pořád někde vysedával o samotě, ale zlý nebyl... možná byla tahle Lylwin, nebo jak se vlastně jmenovala, stejná. Stejně to vypadalo, že spí, takže jsem si jí raději přestal všímat.
Nejdřív jsem si myslel, že pohádku nedostanu. Launee vypadala, že ji moje žádost dost překvapila. Nezná žádnou pohádku? pomyslel jsem si smutně a už se připravoval, že tedy půjdu spát bez ní. Možná bych jí měl nějakou vyprávět já... jenže to by potom usnula ona a já bych zůstal vzhůru. A to je úplně opačně, než by to mělo být. Nevěděl jsem si s tím rady, ale vlčice si nakonec na nějakou pohádku o princovi asi přeci jen vzpomněla, protože začala vyprávět. Spokojeně jsem si položil hlavičku na přední tlapky a poslouchal, co vypráví o malinkém princi, který se narodil králi a královně. Hm... že bych tomu začínal rozumět? pomyslel jsem si, ale očka se mi už zavírala, než jsem stihl dojít k nějakému hlubšímu závěru. To si asi budu muset nechat na potom. Už jsem skoro spal, když Launee najednou přestala mluvit. Otevřel jsem jedno oko a podíval se na ni. "A to je konec?" zeptal jsem se rozespale. Možná mi něco uteklo, když jsem na chvíli zaklimbal, ale nezdálo se mi jako dobrý konec, že byl vlčí princ rozmazlený, dokonce ani neprosil a neděkoval, zkrátka se choval ošklivě. "To pšece není vůbec hezké," nakrčil jsem čumáček. "Ale ten plinc se ulčitě nakonec naplavil, žejo? Nezůstal takový ošklivý." Doufal jsem, že Launee bude vyprávět dál, ale pokud jsem měl být upřímný, nevěřil jsem, že v bdělém stavu dočkám konce pohádky. Únava posledních dní na mě těžce doléhala a jediné oko, které jsem měl otevřené, se mi už zase zavřelo.

(//16)

Hlásím Saturna:)

Launee se pořád usmívala a vypadalo to, že je opravdu hodná. Sliboval jsem Skylí, že se nebudu tolik bát, vzpomněl jsem si a trochu se tím uklidnil. Musel jsem přece být statečný. "To je dobže," přikývl jsem, když mě ujistila, že vlci, kteří přišli, si mě určitě neodnesou. Kdyby chtěli, Skylieth by je určitě zahnala. Vypadala přece nejdřív tak strašidelně, určitě byla hrozně silná, možná skoro tak silná, jako táta.
Té věci s princem jsem pořád moc nerozuměl. Takže můžu být princ i vlk zároveň? Chvíli jsem si to přebíral v hlavě. Syn Alf jsem přece byl, ale o princích jsem nikdy neslyšel. Možná to byli synové nějakých jiných Alf, než byli táta s mámou - možná, že existovaly ještě nějaké větší Alfy. Mhouřil jsem nad tím očka, ale pak jsem to nechal být, už jsem byl opravdu unavený a Launee mi vážně dovolila jít si lehnout k ní a zahřát se v jejím kožichu. S úlevou jsem zavrtěl ocáskem, přišel k hnědé vlčici a schoulil se k ní. Bylo to příjemné a já se rázem cítil mnohem víc v bezpečí. Ještěrka od Skylí se mi uvelebila u tlapek.
Když ale do jeskyně vkročila další vlčice, překvapeně jsem zvedl hlavu a nastražil ušiska. Otočil jsem se na Launee a než jsem se stačil zeptat, o koho jde, už jsem se dozvídal, že se jmenuje Lylwelin (další složité jméno, pokud jde o mě) a že taky patří do smečky. Je tohle ta, kterou ke mně poslala Skylí? Nezdálo se mi to, přece říkala, že za mnou pošle hodnou tetu, ale tahle vypadala dost mrzutě. "Je naštvaná?" zeptal jsem se potichu. Launee se jí ale nebála a vlčice se složitým jménem vypadala, že ji vůbec nezajímáme. Přisunul jsem se tedy pro jistotu ještě blíž k hnědé vlčici a zavřel oči. Hned jsem je ale zase otevřel. "Launee?" zeptal jsem se opatrně, nevěděl jsem, co na mou žádost vlčice bude říkat - některé vlky z naší smečky to pěkně štvalo. "Neznáš nějakou pohádku?" Máma nám přece vždycky před spaním nějakou vykládala. "Tšeba o tom plincovi?" Pak bych to možná konečně pochopil. Prosebně jsem na ni zamrkal zlatými kukadly v naději, že mi mé přání splní.

(//15)

Launee projevila lítost nad tím, že jsem ztracený, a tak jako Skylieth i ona říkala, že se to jistě nějak napraví. Jenže kdy? Zdálo se mi, že už to trvá tak hrozně dlouho a já pořád nebyl zpátky u mámy. Vzpomněl jsem si, že my Skylí slibovala, že si mě tu nechá, i kdyby se moje rodina už nenašla, ale z té myšlenky jsem byl strašně smutný. Chyběli mi a já určitě chyběl jim, takhle to nebylo správně, měli jsme být spolu...
Všichni nejsou zlí, ale co když tihle jsou? Do té chvíle mě, pravda, vůbec nenapadlo, že ti cizí vlci jsou možná nějací jiní, než ti, co mě odnesli od mámy. Ale do naší smečky vždycky chodili jen ti z té druhé. Ti, co nám chtěli ublížit. "Takže si nepšišli plo mě?" zeptal jsem se nakonec opatrně, když jsem si to v hlavě jaksi nemohl přebrat. Doufal jsem, že to Launee bude vědět. Určitě jo, byla přece o mnoho větší než já a velcí vlci věděli skoro všechno - kromě toho, kde je moje rodina.
Vzápětí jsem ale měl další námět k přemýšlení. Vznešené asi znamená složité. Ale princ? nakrčil jsem čumáček. Co je to princ? "Asi ne," zadumaně jsem naklonil hlavu na bok. "Myslím, že jsem spíš vlk." Nebo ne? Bylo na mě něco jiného, než na ostatních, co by ze mě dělalo toho prince? Zkontroloval jsem si všechny tlapky i ocásek, ale vypadaly pořád stejně. Launee naštěstí potvrdila, že patří do smečky. A nejspíš už dlouho. Určitě ji tedy Skylieth měla ráda, jinak by jí tady nedovolovala bydlet, a jestli ji měla ráda Skyl, asi bych jí mohl věřit. "Jsem," vydechl jsem nakonec. Byl jsem unavený. Hlad jsem sice už neměl, ten jsem zahnal liškou, kterou ulovila černá vlčice a které mi pořád bylo trochu líto, ale nožky jsem měl úplně uchozené a hlavičku strašně těžkou. Ale kam si vůbec lehnout, v takové velké jeskyni? Doma jsme měli jen noru. Ten rezavý vlk ležel vedle Launee - mohl jsem jít taky za ní? Zahřát se v něčím kožichu by bylo určitě moc příjemné... Opatrně jsem udělal půl kroku a tázavě se na ni zahleděl, jestli mi můj postup schválí.


(//14)