Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jsem statečný a brzo budu u Launee, opakoval jsem si v duchu, co mi vlčice řekla. Upínal jsem se k těm pár slovům, jako by můj život závisel na tom, že si je budu v duchu pořád dokola opakovat. Cítil jsem, že mi drkotají zuby a zdálo se mi, že tu hrůzu už dlouho nevydržím, tlapky se pode mnou třásly. Z kamene mi na záda cosi spadlo - polekaně jsem sebou škubnul, ale byl to jen další kus sněhu. Tak hrozně jsem odtud chtěl zmizet. Nic jsem si nepřál víc, než být někde úplně pryč.
Škvírkou mezi kameny jsem toho moc neviděl, ale viděl a slyšel jsem dost, aby mi bylo jasné, že Launee zaútočila. Ať jí nic neudělá. Prosím, ať jí nic neudělá. Ať není zase všude krev... ať nejsem zase sám. Tlapy a ocas zlého vlka zmizely na chvíli z mého dohledu kamsi bokem, uviděl jsem mihnout se hnědou srst Launee. Neodvažoval jsem se ale vylézt, stále jsem se cpal až do zadního koutku, což bylo moje jediné štěstí, protože vzápětí se v díře objevila šedá pracka, natahovala se pro mě. Ucítil jsem, jak se mě jeho drápy dotkly na boku. Nevěděl jsem, jestli mi teče krev, nebo ne, v tu chvíli jsem to necítil, ale vybuchla ve mně absolutní panika. "Nech mě bejt!" zaječel jsem hystericky, z plných plic, až to trhalo uši a pak, aniž bych o tom přemýšlel, jsem vší silou své vlčecí zoubky, ostré jako jehličky, zabořil do té hnusné pracky. Stisknul jsem je tak pevně, až mě zabolely čelisti a v tlamě jsem ucítil krev toho zlého. Lekl jsem se té chuti a zase ho pustil. Stejně jsem se ho nechtěl držet. Co kdyby mě vytáhnul ven. Kousl jsem ho. Pro dobrou míru jsem ještě zavrčel, poprvé v životě to nebylo jen v rámci hry a byl to zvláštní pocit, obzvlášť, když jsem byl vyděšený k smrti. Jenže už jsem nebyl jenom vyděšený. Byl jsem taky naštvaný, protože ten ošklivec mohl ublížit Launee, která na mě byla tak hodná. A tak i když jsem neměl sílu ani odvahu s ním bojovat a klepal jsem se ve spárech hrůzy jako osika, byl jsem rád, že jsem mu uštědřil aspoň tuhle ránu.

Ten zlý se jen smál. A ptal se, jestli myslím, že mu uteču. Nemyslel jsem si to. Myslel jsem, že mě sežere. Všechno tomu nasvědčovalo. Ztratil jsem se Launee a to mám za to. Protože jsem nedával pozor. Zapomněl jsem se po ní ohlížet. Strach svíral každou píď mého těla, slyšel jsem v uších nějaké zvonění a srdce mi div nevyskočilo z hrudi, jak tryskem uhánělo. Copak na mě číhali ti zlí na každém rohu, čekali, až se na vteřinku ztratím z bezpečného dohledu dospělých, jen aby mi mohli ublížit? Proč? Co jsem komu udělal, že jsem si to zasloužil? Co ode mě chtěli? Vytryskly mi slzy. Ničemu jsem nerozuměl a nevěděl jsem, jak se na to zeptat. Pokud vůbec ještě někdy dostanu šanci se na něco ptát... mohl jsem totiž už brzy skončit jako svačina toho zlého.
Ale pak se přece objevilo světýlko naděje. Přišla! Zaslechl jsem známý hlas - Launee. Teď ale nezněla tak mile, jako když mluvila se mnou. Mluvila na toho zlého a já slyšel z jejího hlasu vztek, dokonce vrčela. Ona mě zachrání. Chtěl jsem za ní, ale jen co jsem vystrčil čumáček ze skrýše, hned jsem se do ní vmáčknul zpátky. Ten zlý mi blokoval cestu k vlčici celým svým tělem. "Launee," pípnul jsem slabým hláskem. "Já jsem tady," dodal jsem, nevěděl jsem, jestli mě vidí mezi těmi kameny. Pořád jsem se hrozně bál. Launee se ke mně nemohla dostat, dokud tu ten zlý seděl a bránil jí v tom a já nechtěl, aby se prali. Pak by z ní taky tekla krev. A musel bych zase utíkat a utíkat. Z očí se mi začaly drát slzy. Po druhé už bych to asi nepřežil. Nejspíš bych se smutkem a strachem dřív zalknul, než bych došel do nějaké další smečky.
Zlý vlk se nenechal zastrašit, vlčice se nebál. Zato já se bál, o sebe i o ni. Nechtěl jsem, aby jí ublížil. Kdybych byl velký a silný, mohl bych nás zachránit, pomyslel jsem si a pevně zavřel oči. Vzal bych ho a odstrčil a pak bychom s Launee beželi a běželi, zpátky do smečky a do jeskyně... Jenže já byl malý a měl jsem strach se byť i jen pohnout. Viděl jsem ocas toho šedého a věděl jsem, že bych se do něj mohl zahryznout, jenže mě strach brzdil. Kdybych to udělal, jeho zuby by mě chytily a já ani nechtěl pomyslet na to, jaká by to byla hrozná bolest. Jestli někdo mohl situaci zachránit, pak to byla hnědá vlčice.

Ač jsem na ni volal, vlčice se neobjevovala. Buď se schovala tak důkladně, že mě neslyšela, anebo... ztěžka jsem polkl. "Launee?" zavolal jsem roztřeseně, skoro plačtivě. Byla pryč. Ztratil jsem se. Srdíčko se mi rozběhlo rychleji. Co si počnu? Ztratil jsem se z domova, ztratil jsem se od Launee a Skylí, copak jsem odsouzený ke ztracení? Copak to takhle bude pořád? Zachvacovala mě panika, pomalu mě chystala do svých ledových spárů, ale pak jsem si na něco vzpomněl. Škrábal jsem stromy! Zavedou mě zpátky! To mi mohlo zachárnit kůži a pomoct vrátit se zase zpátky. Hned jsem se cítil klidněji a otočil se, abych začal hledat nenápadné stopy po drápkách, když jsem něco zaslechl. Ne něco. Někoho. Zašustění. Kroky.
Otočil jsem se po zvuku. Kdopak to mohl být? Launee? Skylí? Lywin? Sigy? Kdepak. V mém zorném poli se rázem objevila hnusná krvavá tlama zjizveného vlka. Byla uslintaná, plná tesáků... a ty tesáky cvakly po mně. Ucítil jsem mráz v zádech. Tvář mě zabrněla, jako by mě už kousnul, jako by mně už měl ve své moci. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že nemá, byl jsem pořád volný. Vyděšeně jsem vykřikl a jako šipka zajel do nejbližší mezery mezi balvany. Natiskl jsem se zády proti studené skalní stěně a srdce mi mlátilo až v krku. Chtěl jsem volat o pomoc, ale dralo se ze mně jen kňučení. Slova se mi staženým hrdlem neprodrala, byla na to příliš velká. Ztuhl jsem. Jako bych zmrzl. Nebyl jsem schopný pohybu a ten vlk tam venku se ke mně mohl kdykoliv dostat. Nevěděl jsem, jestli by moje zkamenělé nohy vůbec dokázaly utíkat, nebo bych byl odsouzen se jenom dívat, zírat, jak se po mně natahuje ta morda, špinavá od krve. Kňučel jsem a kňučel, nedokázal jsem přestat. Ty tesáky. Ty hrozná zubiska. Z čiré hrůzy se mi před očima dělaly mžitky a mysl mi uháněla jak splašená, ještě rychleji než bušící srdce. Je to ten zlý je to ten zlý má na tlamě krev sežral tátu a mámu a ublíží i mně sežere mě sežere mě sežere... Roztřásl jsem se. Launee. Musí být blízko. Zachrání mě...musí o mě ale vědět. Ta myšlenka mě donutila sebrat všechny síly a hlasitě zakřičet: "Pomoc! Pomoc! Pomoc!" Tentokrát slova vyšla ven, díky bohu. Snad vlčice přijde než mě dostane ten zlý.

(seznámení 1/3)

//Mahar

"L. L. Llllr." Soustředěně jsem škrábal stromy svými drápky a zanechával v nich mělké rýhy. "Stlomy. Stlllomy." Mračil jsem se při tom - copak vážně nedokážu říct R? Pomyslet jsem si ho uměl, tak proč nešlo vyslovit? Nevšiml jsem si, že okolí kolem mě se změnilo a já už asi vůbec nebyl na smečkovém území. Jediné, na co jsem myslel, bylo to, abych dokázal říct R jako velký vlk. "Stlloooomýýý!" zkusil jsem to víc nahlas, ale nic se nestalo. Z jednoho stromu mi ale na čenich skápnul kus sněhu. Byl měkký a mokrý. Zamrkal jsem a zvedl hlavu, odkud to přišlo. Že by to byl ten vodopád? Voda padá ze stromů? "Strome?" řekl jsem tázavě a překvapeně zamrkal. Otočil jsem se po Launee, jestli to slyšela - dokázal jsem říct "strom" úplně správně!
Jenže Launee nikde nebyla. Hrklo ve mně. "Launee?" zavolal jsem na vlčici. "Launee? Jsi tu?" Ztratila se mi. Už jsem začal nabírat k pláči, že jsem zase ztracený a sám, když jsem si vzpomněl, jak mi vlčice říkala, že nemám všechno vidět černě. Zkusil jsem to. Možná není ztracená. Možná... hm, možná si hrajeme na schovku! Tak to určitě bylo. Rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo bylo úplně cizí a neznámé, ale byla tu spousta kamenů, za kterými se mi Launee mohla schovat. Nakoukl jsem za jeden. Nic. Vlezl jsem za druhý. Taky nic, zato mi tlapka čvachtla do bláta a ohodila mě kapkami až po břicho. Dotčeně jsem ji zvedl. Už nebyla bílá, ale hnědá a špinavá. Co se to děje se sněhem? Bylo ho všude dost, ale zdálo se, že někde mizí, slézá a mění se ve vodu. Že by přicházelo to bájné jaro?
Prolezl jsem po kamenech až k místu, kde byl samý led. O tom jsem už věděl, že to se stane vodě, když jí je zima. Tenhle led ale lezl nahoru po skále. Bylo to zvláštní... a moc hezké. Chvíli jsem na to hleděl, ale pak jsem si vzpomněl, co jsem vlastně dělal. "Launee, kdepak jsi?" zavolal jsem znova, už naléhavěji. Nelíbilo se mi hrát na schovku někde, kde to vůbec neznám. Nebylo to fér a navíc jsem se začínal trochu bát. Byl jsem tu úplně sám. Co když někdo přijde? Co když jsem se doopravdy ztratil a není to žádná schovka? „Já už nechci hlát,“ oznámil jsem schované vlčici. „Můžem se vlátit?“ Nastražil jsem uši a čekal, odkud vyleze. Doufal, jsem že odněkud vyleze... jinak by to znamenalo, že jsem se zase hloupě zatoulal.

(//území 1/5)

Že to obtížné písmenko nedokáže říct vlčat víc mé rozčarování možná trochu zmírnilo, nicméně mě to ani neuchlácholilo. Všichni velcí ho říkat uměli a já už chtěl být jako oni! Bylo to ale hrozně těžké. A vypadalo to, že ani s těmi vodopády jsem se tak úplně netrefil. Padá voda? Ale odkud? Kam? Když ale Launee řekla, že se tam někdy můžeme jít podívat, zavrtěl jsem ocáskem. To by bylo nejlepší, přesvědčit se na vlastní oči. "Tak jo! Tak až to doděláme, jo?" souhlasil jsem nadšeně a vzápětí se pustil do škrábání stromů. "Nezlomím," ujistil jsem ještě hnědou vlčici a potěšeně se uculi, když mě pochválila. Rázem jsem měl úplně skvělý den, na neštěstí, které jsem nedávno prožíval, jsem v tu chvíli vůbec nemyslel. Nemyslel jsem za chvíli vůbec na nic, soustředil jsem se jen a pouze na to, abych správně škrábal stromy, bylo to všechno brzy hotové a my mohli jít za Skylí nebo k padající vodě nebo kam budeme chtít. Tiše jsem si při tom mumlal pod vousy obtížná slova. "Aulola...aurrlola...lll...lr..." Zpočátku jsem pohledem kontroloval, kde je Launee, aby se mi neztratila, ale po chvíli jsem se tak ponořil do svého světa, že jsem na to docela zapomněl. Hopkal jsem od stromu ke stromu a ani jsem si nevšiml, že mi vlčice dočista zmizela z očí.

//Kaskády

Ukázalo se, že tulipáni nejsou žádní páni, ale jedny z těch květin, které teď odpočívaly pod sněhem. Launee o nich pořád mluvila a já se jich nemohl dočkat - co jim trvalo tak dlouho? Musely spát strašlivě tvrdě, když je neprobudily ani naše hlasy, ani to, jak jsme jim dupali nad hlavami. Třeba nemají uši.
"Aulola," pokusil jsem se zopakovat jiný název pro tu polární zář, ale nepřišel mi o moc lepší. "Aurlo...al-lo... achjo," odfrknul jsem si otráveně, nemohlo se tomu prostě říkat zimní světlo? To se mi zdálo jako mnohem lepší název a podle toho, co říkala Launee, by se to tak jmenovat klidně mohlo. Kromě toho divného názvu to ale znělo opravdu moc hezky. Světýlka na obloze jsem znal zatím jenom v podobě hvězd, ale tohle muselo být něco jiného.
Hltal jsem vyprávění vlčice s nastraženými ušisky - duha zněla taky moc zajímavě. A co byly vodopády? Logicky jsem došel k závěru, že něco s vodou. Zamyšleně jsem nakrčil čeníšek. "Vodopád je, když spadneš do vody, žejo? A pak tu duhu uvidíš? Je pod vodou?" To se mi zdálo rozumné. Pod vodu jsem se nikdy nekoukal, takže jsem nevěděl, jestli tam duha schovaná je nebo není.
Ukázalo se, že stromy se neškrábou proto, že by je něco svědilo, nýbrž proto, aby každý, kdo do lesa přijde, viděl, že tohle je domov smečky. "Ahá!" zavrtěl jsem radostně ocáskem. Čím víc stromů bude poškrábaných, tím míň těch cizích vlků sem bude chodit a Skylí se pak třeba bude moct vrátit za mnou, a nebude je muset odhánět. Chtěl jsem, aby sem Skylieth taky přišla, mohli jsme tady být všichni spolu. Rozhodl jsem se, že to trochu urychlím. "Já ti budu pomáhat, jo?" nabídl jsem se, aby těch škrábanců na stromech bylo co nejvíc a hned jsem zamířil k nedalekému kmenu a důkladně do něj zaryl drápky. Nebylo to tak dobré, jako když škrábala Launee, ale co. Každý někde začal, ne? Hned jsem se přesunul k dalšímu stromu a ohlídl se po vlčici, aby mi nezmizela z dohledu. Pomáhám, zazubil jsem se pro sebe.

Celkem se mi ulevilo, když se řeč stočila jinam. Nechtěl jsem už znovu prožívat ty hrozné vzpomínky ani přemýšlet, kde asi skončila má rodina. Našpicoval jsem uši, když mi začala vysvětlovat, jak je to s tím rokem. Jaro, léto, podzim, zima, zopakoval jsem si. Takže od zimy do zimy uteče jeden rok. Ale co je mezitím? Protože jsem to ale nikdy nezažil, nevěděl jsem, jak vypadají ta roční období a bylo to pro mou hlavu celkem těžké uchopit. Aspoň zimu jsem si představit uměl, měl jsem ji totiž přímo před očima.
"Kdo jsou tulipáni?" zamrkal jsem nad tolika neznámými slovy, které na mě Launee vysypala. Losa jsem taky nikdy neviděl, ale aspoň jsem tušil, že to je zvíře, ale co ten zbytek? Začínala ve mně zase převládat zvědavost. "A polání...polní... polální... záž? Záš?" Tak to bylo tedy hrozné slovo! Skoro těžší, než moje jméno. Málem jsem si na tom zlámal jazyk. Aspoň mi to ale odvedlo myšlenky někam jinam, začínal jsem pomalu zapomínat na to, že jsem ještě před chvílí brečel a klepal se jako osika. Začínal mě zase lákat okolní svět. Byl ještě skoro úplně nepoznaný.
Launee mi vysvětlila, že blechy stromy nemají, ale můžou mít něco podobného. Nevěděla ale, jak mě to v tu chvíli vůbec napadlo. "No..." zamyslel jsem se, pak jsem se zavrtěl, abych se vymanil z toho láskyplnného objetí. Ne, že by se mi v něm už nelíbilo, ale potřeboval jsem něco názorně předvést. "Tys pšedtím ty stlomy tak šklabala, takhle," dotlapal jsem sněhem k nejbližšímu stromu a párkrát do něj drápnul, načež jsem se obrátil na vlčici, jestli sleduje a chápe, co myslím. "Ale já na nich nic, co by je mohlo kousat, nevidím, aby potžebovaly pošklabat," objasnil jsem a pro jistotu se znovu zkoumavě zahleděl na kůru, jestli mi něco neuniklo. Nic. Žádné blechy, žádné myšice, nebo jak to vlastně bylo.

"Já vím, že Skylí je hodná," pípl jsem tiše. Launee měla sice pravdu, že vypadala trochu strašidelně, ale ve skutečnosti nebyla. Vozila mě na zádech a chtěla mi pomoc najít mou rodinu. A říkala, že tu můžu zůstat. Vlčice mi potom začala olizovat mokrý obličej a já jí to dovolil bez protestů. Dokonce mě to přinutilo k mírnému pousmání. Šimralo to.
Pak mi řekla, že situaci nesmím vidět tak černě. Nevěděl jsem moc, jak to mám udělat - ono se mi to tak zkrátka jevilo. Ale její slova o tom, že mě možná jen nemůžou najít, mi přece jen dodaly naději. "Snad," zadoufal jsem. "Možná šli taky špatným smělem... jako já." Až budu velký, tak je najdu. Cítil jsem se už klidněji. Srst vlčice mě příjemně hřála a já se cítil v bezpečí, už mi bylo jasné, že od Launee mi žádné nebezpečí nehrozí. Vlastně to vypadalo, že žádného z vlků ze smečky, které jsem zatím potkal, se nemusím bát. Dokonce i pořád naštvaná Lywin mi pomohla utrhnout kus divočáka. Asi jsem narazil na dobré místo, kde můžu zatím přebývat. Nic jiného mi stejně nezbývalo.
"To znamená hodně dlouho?" zeptal jsem se, když Launee začala mluvit o hledání svých bratrů. Roky jsem si neuměl moc představit, ale bylo mi líto, že Launee nemůže najít svého druhého brášku. Zkusil jsem ji povzbudit: "Tšeba se někde objeví. Svět je stlašně veliký," papouškoval jsem nevědomky to, co mi před chvílí Launee sama řekla. Už jsem ale nechtěl přemýšlet o ztracené rodině. Dělalo se mi z toho hrozně smutno a to se mi nelíbilo. Svět je veliký, opakoval jsem si. Svět je hrozně veliký. Byla to trochu strašidelná myšlenka, ale taky mi dodávala naději. Ve velikém světě mohla moje rodina snadno zabloudit a to by znamenalo, že jsou možná ztracení, ale v pořádku. Tak jako já.
Chvíli jsem mlčel, zavrtaný v hnědém kožichu. Ticho se mi líbilo. Myšlenky se mi nejdřív pořád vracely k rodině, ale potom se začaly toulat, jak měly ve zvyku. Náhle jsem si vzpomněl na to, co Launee dělala předtím. Jak drbala stromy. Proč? Já na nich nic k drbání neviděl. "Launee? Mají stlomy blechy?" položil jsem otázku, která vlčici neznalé mých myšlenkových pochodů musela připadat asi úplně mimo mísu. Já se ale chtěl zabývat raději něčím, co není tak strašně smutné a na stromech mi nic smutného nepřišlo.

Chvíli jsem nedokázal vnímat nic jiného, než svůj vlastní smutek, který mě tížil jako nějaký hrozný balvan. Vzpomínky na tu hrůzu mnou otřásly, bylo to, jako bych to prožil znovu. Z očí se mi hrnuly záplavy slz a jen matně jsem si uvědomoval, že mě Launee přivinula k sobě a přikryla mě svým huňatým krkem. Jsou pryč. Jsou... pryč a já zůstal sám. Ztratil jsem je. Ti zlí jim ublížili.
Nevěděl jsem, jak dlouho mnou otřásaly silné vzlyky, ale nakonec jsem se začal uklidňovat. Pomalu jsem odtáhl packy ze své zmáčené tváře. Pár slz mi z očí ještě skanulo, ale moje tělo se pomalu přestávalo chvět. Slyšel jsem a cítil, jak mi silně buší srdce. Přitiskl jsem se k Launee, která se v tu chvíli stala jediným ostrůvkem jistoty. "Já jsem potom utekl," řekl jsem tichounce, abych příběhu dal konec. "Schoval jsem se a čekal, ale nikdo nepžišel a já měl hlad, tak jsem šel a šel... ale nedošel jsem domů. Došel jsem sem a našla mě Skylí a já už ani nevím... nevím, kde doma je." Naposled jsem vzlyknul a roztřeseně si povzdechnul. Cítil jsem se po pláči zvláštně, dutě, prázdně, ale vlastně se mi ulevilo. Bylo to lepší než ten tíživý balvan předtím. "Myslím, že nepšišli, plotože nemůžou. Něco jim udělali ti zlí. Jinak... jinak by mě nenechali ztlaceného." Věřil jsem tomu. Vždycky se o mě tak starali. Jenže jsem nevěděl, co si bez nich počnu. Bez rodiny se mi zdálo, že jsem na světě sám.

Svět bez sněhu jsem si upřímně nedokázal představit. A kam se sníh ztratí? Už jsem se na to chtěl zeptat, ale pak jsem si vzpomněl, že už jsem sníh mizet jednou viděl. Když jsem poprvé potkal Skylieth, sníh kolem mě se prostě rozpustil v mokrou louži a zalezl do země. No jasně! Spokojeně jsem máchnul ocáskem, šťastný, že jsem na něco dokázal přijít sám. Dozvěděl jsem se taky, co pod sněhem květiny dělají. "Takže spí," pronesl jsem zamyšleně. Asi jsme jim teda teď dupali po jejich sněhové peřině. Snad je to v jejich spánku moc nerušilo. Snažil jsem se představit si, jak taková květina může vypadat. Asi to bude něco podobného tomu, co chytlo Sigyho za nohu. Nebo nějaký malý strom? Těšil jsem se, až sníh zmizí a já je uvidím na vlastní oči.
"Aha," řekl jsem jenom, když mi Launee potvrdila mou teorii o tom, že jsem na magii pořád ještě moc malý. Jak jinak. Už jsem se nemohl dočkat, až vyrostu - muselo to být o tolik lepší! Velcí vlci toho tolik věděli, mohli kouzlit, lovit a neměli takové krátké mrňavé nožičky, co se hned unaví. Navíc byli rychlí a silní. Kdybych byl taky velký a silný, určitě bych se dokázal vrátit domů.
Jenže to byla ta další věc - a rychle jsem pochopil, že Launee z toho není o nic moudřejší, než já. Zastavila, usadila se do sněhu a řekla mi, že netuší, proč si pro mě ještě nikdo nepřišel. Pak položila tu otázku. Co se stalo.
Zajíkl jsem se, když to řekla. Nechtěl jsem na to myslet. Nejdřív jsem myslel, že to vlčici neřeknu, že zůstanu zkrátka sedět na zemi a hledět před sebe, dokud nebude chtít mluvit o něčem jiném. Pak mě ale napadlo, že když jí to vysvětlím, možná mi dokáže pomoct víc. Možná. Ač jsem nechtěl, zalovil jsem v paměti, jak se to celé seběhlo a pak jsem začal vyprávět, neohrabaně, ale doufal jsem, že to vlčice pochopí. "Oni mě odnesli. Ti zlí vlci. Z té dluhé smečky," začal jsem a hned ucítil, jak mě pálí oči. Zamrkal jsem. Musel jsem být statečný. "Hlál jsem si v lese a oni mezitím pžišli, ten největší mě popadnul do tlamy a nesl plyč. Táta se lozběhl za ním, aby mě zachlánil. Nakonec ho doběhnul, shodil ho na zem a já mu vypadl z tlamy a myslel jsem, že to bude doblý, ale...." Cítil jsem, jak se mi v krku cosi svírá a slovům se už tolik nechtělo ven. Vyhrkly mi slzy. Musím jí to říct. Musím Launee říct, co se stalo. Pokračoval jsem tedy, slova jsem ze sebe vyrážel mezi vzlyky: "Ale...ten zlej... začal tátu kousat a všude byla... všude byla... klev..." To už ale na mě bylo moc. Vzpomínka na to, jak z táty tekla krev na bílý sníh mě rázem proměnila v hromádku neštěstí. Schoulil jsem se na zem a přikryl si hlavu tlapkami, jako bych se mohl schovat před vzpomínkami na ten strašný zážitek, z očí se mi valily potoky slz. Cítil jsem, že se mi celé tělo třese. Oni už se pro mě nikdy nevrátí.

//Úkryt

Vyběhl jsem ven za Launee. Zdálo se mi, že už není taková zima jako předtím. Aspoň už tak nekousala do kožíšku. Počasí mě ale v tu chvíli tak moc nezajímalo, pozornost jsem věnoval především tomu, co mi vlčice vyprávěla, hltal jsem každé její slovo. Takže magie jsou kouzla, secvaklo mi v hlavě, co to divné slovo znamená. Bylo to celé opravdu fascinující. Taky bych chtěl ovládat vodu nebo vítr, nebo rostliny! To bych pak mohl mít kouzelných bublin, kolik bych jen chtěl. A kdyby mě poslouchal vítr, tak bych mu mohl říct, aby mi hezky zčechral kožíšek a pohladil mě po tváři, jak to někdy dělal sám od sebe. "Květiny jsou pod sněhem?" zeptal jsem se. O tom, co pod sněhem je, jsem moc nepřemýšlel, ani mě nenapadlo, že by tam mohlo být něco zajímavého. Ale asi bylo, když se tam schovávaly ty květiny. "Co tam dělají?" zajímal jsem se. Musela jim být zima.
Další slova vlčice mě nadchla. Každý vlk - to znamená, že i já. Jenže... "Ale já nic takového neumím," namítl jsem. Znamenalo to, že se mnou bylo něco špatně? Nebo jsem snad byl na kouzlení ještě moc malý, tak jako na všechno ostatní? Být malý je na nic. A chodit za nějakou zlou vlčicí... to se mi tedy taky nechtělo. Navíc jsem si kvůli tomu rychle vzpomněl, proč jsem se vlastně měl schovat do jeskyně. Byli tu ti cizí vlci. Kvapně jsem se začal rozhlížet, ale nikoho jsem neviděl. Možná ti cizí už odešli, Skylí je určitě vyhnala. Uvědomil jsem si ale, že je všude kolem už zase tma... což znamenalo, že když jsem byl v jeskyni, uběhl nejméně jeden celý den a máma s tátou si pro mě pořád nepřišli. Sklopil jsem uši a chvíli šel mlčky vedle Launee, která drbala kůru stromům - asi měly blechy a samy se poškrbat nemohly. Zkusil jsem nenápadně jeden strom taky podrbat, ale žádné blechy jsem na něm neviděl a ani mi nijak nedal najevo, že by se mu to líbilo. Snažil jsem se raději přemýšlet nad stromy, ale nakonec jsem to nevydržel. "Ploč máma ještě nepžišla? Skylí žíkala, že na ni počkáme a ona se objeví."

Usazený za prasečí hlavou jsem vyhlížel, co všichni dělají. Nejdřív mi přišlo, že se skoro nic zajímavého neděje a už jsem se chystal, že si půjdu prohlédnout raději jezírko uprostřed jeskyně, ovšem potom jsem vykulil oči. Stala se další divná věc! Kolem Sigyho medvědí nohy najednou vyrašily nějaké zelené výhonky a pevně ji ovinuly. Co je zase tohle? Rychle jsem si zkontroloval tlapky, jestli po nich taky něco takového neleze, ale nelezlo. Navíc to vypadalo, že Sigy to tak chtěl. Udělal to on? napadlo mě. Jak to ti vlci dělali? A proč jsem to nemohl dělat taky?
Ale to už byl Sigy u divočáka a hned po něm se přidala i Launee, která se zeptala, jestli jsem se najedl dost. "Měl," odpověděl jsem, protože kus, který mi utrhla Lywin, byl pro mě velký až až a já už nepociťoval ani sebemenší náznak hladu. Až tehdy jsem si všiml, že zlatá vlčice někam zmizela. Asi už ji to tady nebavilo. Mě ostatně taky moc ne. Venku to určitě bylo zajímavější, než se pořád povalovat v jeskyni. Už jsem se chtěl Launee zeptat, jestli nemůžeme jít taky ven, když mi to dokonce sama navrhla! Dala mi tedy ještě na výběr. Zamyslel jsem se. Sigy byl zajímavý, vlkomedvěda nepotkáte každý den... ale nechtěl jsem s ním zůstávat sám, nevěřil jsem mu tolik, jako Launee, která mi dovolila spát v jejím kožichu. Proto jsem po krátkém přemýšlení prohlásil: "Půjdu s tebou!" Omluvně jsem se podíval na Sigyho. Doufal jsem, že nebude moc smutný, když tu zůstane sám. Ale to už mi hnědá vlčice kamsi odcházela a já se za ní rozcupital, aby mi neutekla. "Launee," dohnal jsem ji a zvedl hlavu, abych jí viděl do obličeje. "Jak jsi udělala tu bublinku?" položil jsem otázku, která mě v tu chvíli tížila asi nejvíc.

//Mahar

(//24)

Zánik bublinky mě dost zamrzel, ale Launee naštěstí slíbila, že mi jich udělá víc později. "Tak dobže," nechal jsem se slibem uchlácholit a uvažoval, jak to vlčice vlastně udělala. Takové čáry máry jsem nikdy neviděl. Umím něco takového taky? uvažoval jsem, ale zdálo se to nepravděpodobné. O tom bych přece věděl. Umínil jsem si, že zjistím víc, až bude vhodná chvíle.
Pak jsem se chtěl pustit do divočáka, jenže ten byl pro mé malé zoubky moc tuhý a bránil se. Tahal jsem a škubal, až mi ještěrka od Skylí málem spadla ze zad, ale marně. Vtom se u mě objevila Lywin. Pustil jsem se zvířete a uhnul jí z cesty - co chtěla dělat? K mému údivu urvala kus masa a dala ho ke mně, než zamířila zase zpět. Vůbec jsem to od ní nečekal. "Děkuju," zavolal jsem za ní, když už byla zase na cestě pryč. Poté jsem se pustil do jídla. Brzy z kusu masa nezbylo nic a já byl opět celkem spokojený. Dospěláci pořád něco řešili kolem Sigyho. Usadil jsem se u divočákovy hlavy a zpoza ní sledoval, zda se bude dít něco zajímavého.

//23

Bublinka, kterou jsem fascinovaně sledoval, doplula až k Sigymu. Doufal jsem, že ji vlk pošle vzduchem třeba ke mně, abych si s ní mohl hrát a pořádně si ji prohlídnout, ale on ji místo toho sežral. Překvapeně jsem zamrkal. "Ploč si to udělal?" vyhrkl jsem zklamaně. Byla tak hezká, určitě byla na hraní, ne k jídlu! K jídlu byl přece divoký divočák, copak nemohl počkat, až rozmrzne?
I když Sigy sežral kouzelnou bublinu, stejně jsem byl rád, když řekl, že není nijak vážně nemocný. Vlkomedvěda asi jen tak něco neskolí. Dospělí se ale pořád bavili o Sigyho noze. Moc jsem nevěděl, o co se jedná a nechtěl jsem se pořád vyptávat. Launee, jak se mi zdálo, Sigymu trochu vyhrožovala, že bude mít nohu křivou, ten zas tvrdil, že zlomená není a já jen přemýšlel, proč to pořád tolik řeší. Asi taky nikdy předtím neviděli vlkomedvěda a zdá se jim divné, že takovouhle nohu má, dospěl jsem k závěru a přesunul se k zadní noze divočáka, protože jsem měl dojem, že v debatě velkých vlků jsem poněkud zapomenut. Nevadilo mi to, nepotřeboval jsem být středem pozornosti. Zahryzl jsem se raději do divočákova stehna. Šlo to už snáz, ale pořád byl tuhý. Začal jsem svou muší silou tahat, hryzat a lomcovat, abych aspoň kus masa urval. Měl jsem už strašný hlad. Nešlo to ale tak lehce, jak bych čekal.

(//22)

Vlkomedvěd Sigy mi řekl, že mám zajímavé jméno. Prozatím se mi zdálo, že k mému jménu má každý co říct. Asi na něm vážně bylo něco zvláštního, ačkoliv já si nedokázal představit co. Pro mě bylo prostě jenom složité na vyslovení. "Holečka," zkusil jsem to říct znovu, když me Sigy opravil. Vyznělo to úplně stejně jako předtím. "Horrrlečka," vypravil jsem soustředěně a s očekáváním vzhlédl, jestli to teď už jako bylo dobře. Následně mi bylo podáno vysvětlení toho, co to slovo vlastně znamená. Přikyvoval jsem, ale vlastně jsem si to moc představit neuměl. Nic takového jsem asi nikdy nezažil, alespoň jsem si na to nevzpomínal. Připadalo mi to ale podobné, jako když mě maminka strašila, že když budu hltat studenou vodu, budu nemocný. "Znamená to nemocný?" naklonil jsem hlavu na bok. Pak mě napadlo ještě cosi: "Jsi ty nemocný?" Při té myšlence jsem posmutněl. To bych tedy vážně nechtěl - jediný vlkomedvěd, kterého jsem znal, a zrovna musel být nemocný. Ale Launee ho určitě uzdraví!
Jakmile jsem na Launee pomyslel, obrátil jsem se na ni a vykulil oči. Před ní se vznášela jakási žblabluňka, která směřovala přímo k Sigymu. Co je zase tohle? Děly se tady dost nevysvětlitelné věci. Ani jsem si moc nevšiml toho, že naštvaná vlčice kamsi odběhla, měl jsem oči jen pro tu vznášející se bublinu. Kde se tady vůbec vzala? Vypadalo to, že ji udělala Launee, která hned vzápětí použila další podivné slovo. Magie. Krčil jsem nad tím čelo. Proč bylo všechno tak složité? Jak toho mohli ti velcí vlci tolik vědět?

(//21)