Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z Theriona vypadlo, že mu o hvězdách někdo hodně povídal. Pocítil jsem záchvěv radosti, bylo mi jedno, odkud o hvězdách ví, hlavně když o nich ví. "A můžeš o nich potom vyplávět i ty mě?" zaprosil jsem ho a upřel na něj žádostivě zlatavá očka. Zcela jsem souhlasil s Launee, když řekla, že tak vzniká koloběh - někdo to řekl jemu, on to řekne mě a já... Páni, mohl bych to taky někomu vyprávět? Ale komu? Všcihni tady jsou velicí a určitě už všechno dávno vědí, pomyslel jsem si. Možná, až vyrostu... Jenže taková doba se mi zdála ještě na míle vzdálená.
"To musí být stlašné potvoly," otřásl jsem se znovu při myšlence na lvy a na jejich zubaté tlamy, šavlovitě zahnuté drápy a žhnoucí oči, které jim má představivost přiřkla. Nerad bych se zatoulal do té pouště, či kam, a narazil na ně. Z dálky bych si je ale možná prohlédl celkem rád, někde z bezpečného místa. Zajímalo mě, jak s takovými dlouhatými drápy můžou chodit. Nenapadlo mě, že je možná ani nemají, obraz v mé hlavě to říkal jasně a definitivně.
Launee mou domněnku o dracích nepotvrdila, ale vlastně ani nevyvrátila, což mi dalo špetku naděje. I draci mě zajímali. "Takže můžou někde být?" vydechl jsem. "Tžeba někde hodně daleko?" Inu, nebyla to snad právě Launee, kdo říkal, že svět je strašně veliký? Nejspíš tam bylo k nalezení kde co. Když mohli existovat lvi, proč ne draci? Svět byl určitě plný záhad a tajemství, které stály za objevení. Představoval jsem si, co všechno by mohlo být za obzorem. S těmito myšlenkami, mísícími se do stesku po domově, jsem zřejmě usnul. Therionovu otázku směřovanou k Launee jsem už neslyšel, či jsem ji aspoň nevnímal a asi to bylo dobře, jen bych si zbytečně vzpomněl na toho zlého.
Přišlo mi to jako chvíle, ale když jsem otevřel oči, už bylo světlo a bylo rozhodně citelně tepleji, než den předtím. Zamrkal jsem a zívnul. Odpočinek mi vlil do žil novou energii... a taky jsem dostal hlad. Vstal jsem na nožky, protáhl se a pohlédl na ležící vlky. Přemýšlel jsem, jestli je vůbec otravovat. Třeba něco k snědku najdu sám. Začal jsem pomalu přecházet kolem, dával jsem si dobrý pozor, abych se od Launee a Theriona moc nevzdálil - věděl jsem, co by se stalo. Sníh mizel rychleji a rychleji, stružky vody stékaly z kopce dolů a odhalily na některých kamenech zelený koberec... čeho vlastně? Vypadal huňatě a přítulně. Možná by se dal i jíst? Je ho všude plno. Po krátké úvaze jsem si nabral plnou tlamu zeleného kožichu, o kterém jsem netušil, že je ve skutečnosti mechem a pořádně ho rozkousal. Svého rozhodnutí jsem ovšem litoval hned záhy. "Pfhajh!" vydal jsem neurčitý zvuk a svižně trosky rostliny vyplivl zase zpátky na zem. Příchuť hlíny se mi ale v tlamě usadila. S vyplazeným jazykem pokrytým kusy mechu a ztrápeným výrazem jsem se otočil zpátky k vlkům. "Ploč se nedá jíst, když vypadá tak hezky?" postěžoval jsem si.

(ochutnávka 1/3)

Therion moc nemluvil, ale mě to vlastně nevadilo. Nevadilo mi ticho. Vlastně bylo příjemné, obzvlášť když jsme tam tak všichni leželi pospolu. Obestřel mě klid, cítil jsem se v bezpečí, nic mi nehrozilo.
Když jsem se ale zeptal na další souhvězdí, Therion přece jen promluvil. Následoval jsem pohledem směr který mi naznačila jeho tlapa, abych mohl spatřit ty lvy, kteří, tak jako medvědi, byli malý a velký. O nich jsem dosud neslyšel a chvíli mi trvalo vyznat se ve změti hvězd. Poté jsem sklouzl pohledem zpět na vlka. "Víš hodně o hvězdách?" zeptal jsem málomluvného vlka se s nadějí v hlase. Možná mluví málo, protože hodně ví a musí hodně přemýšlet. Mohl by mi třeba povědět spoustu nového, usmál jsem se pro sebe.
Něco nového jsem se dozvěděl hned vzápětí, ale nebylo to od Theriona, nýbrž od Launee, která mi objasnila, co to je ten lev. Tedy, částečně objasnila. Co to je puma jsem totiž taky moc netušil a tak si má fantazie ze lva udělala jakési zuřivé monstrum s ostrými drápy a tesáky trčícími z tlamy do všech směrů. Otřásl jsem se odporem. "Ale tady nežijí, že ne? A nežerou vlky?" ujišťoval jsem se. Potkat se s takovou potvorou bylo to poslední, co bych chtěl.
Potom Launee přišla s jakousi krátkou rýmovačkou a já mrkl zpátky k obloze, kterou brzy pro sebe zabere zase slunce. "Někde tam je," přikývl jsem s jistotou. "Ale dooplavdoví dlaci plý nejsou. Jen v pohádce," dodal jsem a čekal, jestli tenhle můj poznatek nebude vyvrácen. Launee mi vlastně nedořekla tu pohádku, vzpomněl jsem si, ale nechtěl jsem to v tu chvíli začínat. Launee vypadala unaveně a opírala se o Theriona, já se zase schoulil k ní. Nedokázal jsem se ale ubránit troše smutku. Takhle jsem se vždycky tulil k mámě, celá naše rodina spávala pospolu, jenže teď tu nebyli. Byli tu Therion a Launee a já se jich nebál, Launee jsem měl rád a věřil jsem, že budu mít rád i Theriona, ale nebylo to totéž. Chtěl jsem domů. Dívají se táta s mámou na hvězdy, i když tam nejsem já? pomyslel jsem si a tiše si povzdechl. Stýskalo se mi.

Brzy opravdu padla noc, ale zákeřné mraky se na obloze stáhly natolik, že jsem z hvězd neměl vůbec nic. Achjo. Zbývaly dvě možnosti - buď to zkusit zítra, anebo počkat, jestli Launee nemá v rukávu nějaké speciální kouzlo na odhánění mraků. A jak se zdálo... opravdu měla. Podívala se k nebi a já její pohled následoval. Nejdřív se nic nedělo, alespoň nic, co bych postřehl. Ale potom se mraky začaly pomalu posouvat a oči mi padly na vyčištěný kousek hvězdné oblohy. Vykulil jsem oči. "No teda, tys ty mlaky vážně odehnala!" zaradoval jsem se a zraky jsem měl jako přibité ke hvězdám. Poblikávající světýlka na černé noční obloze mě uklidňovala a uvolňovala mou mysl. Byl to náročný den, ale tohle se mi zdálo jako dokonalé zakončení. "Lev? Takové zvíže neznám, ani z hvězd," potřásl jsem hlavou a doufal, že mi Launee doplní mezeru ve vzdělání.
Snažil jsem se vzpomenout na další zvířata ve hvězdách, ale zaznamenal jsem přítomnost někoho dalšího. Rychle jsem se ohlédl - vracel se ten zlý? Tenhle vlk ho ale ani nepřipomínal a skoro to vypadalo, že se něčeho bojí. Zamrkal jsem. Bojí se nás? To už ho ale Launee radostně vítala. Zdálo se, že se dobře znají. Trochu jsem se proto uvolnil, nějakého zlého vlka by určitě nepřivítala s takto otevřenou náručí. Hned jsem se dozvěděl, že je to Therion, kamarád Launee a je taky ze smečky. "Ahoj, Thelione," pozdravil jsem ho na oplátku, zatímco o mé představení se postarala hnědá vlčice. To bylo fajn, aspoň jsem si nemusel zase lámat jazýček na vlastním jménu. "Ale Launee mlaky odfoukla, takže se můžeme dívat," doplnil jsem ještě potichu.
Držel jsem se raději poblíž vlčice, ale moc velký strach jsem z Theriona neměl. Neublíží nám. Je ze smečky, kamarád Launee a vypadá... smutně? Nebo možná unaveně, jak Launee podotkla vzápětí. Ať tak, či tak, nemyslel jsem, že by nám od hnědavého vlka hrozilo nebezpečí. Přitulil jsem se proto k boku vlčice a zvedl opět oči k obloze v reakci na její nepřímou výzvu, ať hledám nějaká další souhvězdí. Ale jaká? Jaká ještě jsou? "Havlan!" vzpomněl jsem si. "A... někde by měl být lak?" Havran byl pták, kterého jsem si uměl docela dobře představit, ale raka jsem na vlastní oči nikdy neviděl a věděl jsem jen, že nějak divně chodí. Údajně. Jenže zvířata ve hvězdách stejně vypadala úplně jinak, než ta skutečná. Byla tam dobře schovaná. "Jaká tam ještě jsou?" zeptal jsem se a pohlédl nejdřív na Launee, pak i na Theriona. Už jsem si nemohl vzpomenout. Možná jsem začínal být ze všech těch zážitků a lezení na kopec unavený.

(úkol - hvězdy)

//Východní hvozd

Statečně, i přes narůstající únavu a bolavé tlapky, jsem capal vedle Launee. Cesta se zvedala a bylo jasné, že opravdu lezeme na nějaký kopec. Hodně vysoký. Šplhání bylo úmorné, ale věřil jsem, že se vyplatí. Čím víc vylezeme, tím blíž ke hvězdám budeme a tím líp na ně uvidíme. Proto jsem ani neprotestoval proti šplhu do svahu.
"Zase kouzlem?" zeptal jsem se, protože mraky se stahovaly a přes ně bychom hvězd moc neviděli. Doufal jsem, že když Launee umí dělat bubliny a poroučet větru, dokáže poručit i mrakům, aby nám nekazily výhled. "Mám je lád," přitakal jsem. "A moc. Doma jsem se na ně chodil dívat požád." S mámou. Vzpomínka mě trochu rozesmutnila, ale snažil jsem se nevšímat si toho. "Skolo jako já," řekl jsem spokojeně. Od mámy jsem věděl, podle čeho mě pojmenovala. Možná proto jsem je měl tolik rád. Nad souhvězdími jsem se musel ovšem zamyslet. Zapomínal jsem je, máma mi jejich jména musela říkat pořád dokola. "Jsou tam medvědi," vzpomněl jsem si. "Malý a velký. A taky další zvížata... jsou schovaná ve hvězdách." Usmál jsem se a opravdu doufal, že mraky zmizí, ať už kouzlem nebo ne.
Stmívalo se a vzduch se ochlazoval. Vrchol kopce se ale přibližoval, pomalu a jistě. Za to jsem byl rád, už jsem začínal být vyčerpaný a myslel jsem, že budu muset Launee říct, ať mě vezme. Teď se ale zdálo, že to nakonec zvládnu i sám. Posledních pár metrů k vrcholu bylo sice už hodně únavných, ale nakonec jsem byl tam. Výš už to nešlo. Celý udýchaný jsem se svalil na zem. Při mé smůle ovšem rovnou do blátivé louže, která vznikla po odtátí sněhu. A jéje, pomyslel jsem si, když jsem si toho všiml, vstal a přesunul se o kousek vedle. Blátivý flek na boku už jsem tím nezachránil. Začínal jsem být s tím zeleným obličejem, o kterém jsem ani nevěděl, a bahnem v kožichu jako nějaká bažinná příšera - což asi sedělo, když jsem teď bydlel v močálech, alespoň přechodně. Když jsem trochu popadl dech, podíval jsem se zase na Launee. "Už bude noc?" ptal jsem se netrpělivě, ačkoliv odpověď byla zjevně ano. Slunce už bylo za obzorem a tma rychle objímala krajinu pod námi i skálu, na kterou jsme vylezli. Toužebně jsem hleděl k nebi, jestli i přes podmračené počasí nezahlédnu první hvězdičku.

(území 5/5)

Ještě jsem tak trochu vstřebával ten zážitek s létáním. Byl to opravdu zvláštní pocit, najednou ztratit pevnou půdu pod nohama a šup, najednou být na druhé straně větvového zátarasu. Vypadalo to ale, že na kouzla si budu muset zvyknout. Nejdřív ta vodní bublina, potom Sigymu nohu omotala rostlina a teď zase tohle... narážel jsem na magii najednou na každém rohu, což bylo zvláštní, vzhledem k tomu, že jsem donedávna ani netušil, že něco takového existuje. Z těchto úvah mě ale vytrhla Launee svou odpovědí na otázku, kam se vydáme teď. Rozzářily se mi oči. "Půjdeme pozolovat hvězy? Oplavdu?" Ucítil jsem příval radosti. To byla jedna z věcí, které jsem dělal strašně rád, možná dokonce nejraději ze všeho. "A z toho kopce jich je vidět hodně?" vyptával jsem se dychtivě a vrhl úzkostný pohled na oblohu, už se smrákalo a já nevěděl, jak daleko to je. Abychom to stihli. Bohužel se ale zdálo, že mraků přibývá a stahují se více a více. Doufal jsem, že nám to nehodlají pokazit.
Nadšeně jsem ťapal vedle Launee, ačkoliv mě už začínaly bolet nožky. Zem v lese byla nerovná a hrbolatá a čím dál jsme šli, tím víc taky vedla do kopce. Já na to ale vůbec nemyslel. Že by Launee věděla, jak mám hvězdy rád? napadlo mě. Nebo je má možná taky ráda, tak ráda, jako já! To by bylo bezvadné. Mohli bychom se na ně potom chodit dívat společně. A jestli ten kopec bude hodně vysoký, třeba z něj uvidím hodně daleko... možná dohlédnu až domů a budu se moct vrátit. To, že ve tmě moc daleko neuvidím, mi na mysl nepřišlo. Pro tu chvíli jsem odhodil všechny starosti. Byl jsem šťastný, aspoň na chvilku.

//Vyhlídka

Byli jsme v naší cestě zaseknutí a já pořád přemýšlel, jak to hnědá vlčice myslela s tím létáním. Kupodivu to mělo co dělat s větrem. Budeme čekat, až nás to přefoukne na druhou stranu? napadlo mě. To jsme taky mohli čekat pěkně dlouho. Hned v další větě mi to ale bylo objasněno. Jasně, že v tom jsou kouzla - Launee řekla, že to s větrem moc dobře umí, takže mu asi poručí. Jenže na to, co se stane, jsem absolutně nebyl připraven. Pevná zem pod mýma nohama zmizela a já se vznášel ve vzduchu. Překvapeně jsem zamrkal. "Ííí!" vypískl jsem udiveně a trochu polekaně. Byl to hodně divný pocit a nebyl jsem si jistý, jestli se mi to líbí. Zem, jak se mi zdálo, byla hrozně hluboko. Netrvalo to ale nijak dlouho a vítr mě snesl zase dolů a postavil mě zpátky na zem. Chvíli jsem zůstal jako přimražený, pak jsem se ovšem důkladně otřepal - prach a kusy kůry, které se mi do kožichu nachytaly, se přitom vznesly do vzduchu - a podíval se na Launee, která už taky byla na druhé straně. "To bylo zvláštní," řekl jsem a nejistě se pousmál. "Ale líbilo se mi to," rozhodl jsem se nakonec vzít kouzelný trik na milost a máchnul ocáskem. Kdyby se něco takového stalo podruhé, asi bych si to užil víc, už bych aspoň věděl, co čekat. Hlavně jsme se ale dostali na druhou stranu.
Všiml jsem si, že Launee se dívá na oblohu. Už byl zase večer. Ten den utekl jako voda, možná proto, že byl tolik nabitý dobrodružstvími a zážitky, že ani nebyl čas na to, začít se nudit. I když některé z těch zážitků bych si rád odpustil. "Nevím," přiznal jsem. Na obloze pluly nějaké mraky, ale netušil jsem, jestli ji pokryjí úplně nebo ne. "Ploč?" zeptal jsem se - bylo to pro něco důležité? Sám jsem měl raději, když byla obloha čistá. Byly potom vidět hvězdy. "Kam půjdeme teď?" zajímal jsem se ještě. Když se stmívalo, možná se blížil čas jít zpátky do močálů. Ještě se mi ale nechtělo. Byl jsem trošku unavený, ale procházet se s Launee se mi líbilo. Nemyslel jsem při tom na zlé věci, které se staly nebo se mohly stát. A vlčice na mě byla tak hodná...

//Kiërb

Od řeky nás tlapky donesly do lesa, který se lišil od všech ostatních, které jsme dosud prošli. Stromy tu byly zkroucené a propletené a já tak mohl plně využít své maličkosti k tomu, abych se hustým porostem prosmýkl. Launee mě pobaveně varovala, aby se mě zase nějaká rostlina nechytila, jenže to bylo dost těžké. Všude viselo kde co a vyzývalo mě, ať to očichám nebo do toho pinknu tlapkou, pokud se to nacházelo v mém dosahu. Brzy jsem tedy navzdory své snaze byl obalen prachem drolícím se ze starých stromů, o které jsem se otíral a dobře si je prohlížel.
Sám jsem se domníval, že kamzlíci mají raději kopce, ale kdoví. Mohla to klidně být nějaká jiná odrůda. "Mufloni... mufloni, ti mají taky lohy, že? Zakloucený?" ujišťoval jsem se, že myslím to spravné zvíře. Muflona jsem na vlastní oči nikdy neviděl, ale táta mi o něm určitě říkal. "Taky musíš umět skákat po kamenech jako oni," doplnil jsem svou domněnku a pokusil se napodobil kamzlíka vyskočením na pařez trčící ze sněhu. Málem jsem ovšem přepadl na čumák a kvapně jsem skákal zase dolů. Jak jen to dělají? Ta jejich kopýtka nemohla být přece šikovnější, než vlčí tlapky. A přesto se zdálo že vědí něco, co my ne, protože vlka jsem po kamzličím způsobu skákat po horách ještě neviděl.
Vzápětí jsem se musel zarazit. Cesta dál byla zablokovaná zamotaným muchlancem větví a stromů. Nedalo se to projít a přelézt bych to asi taky nedokázal. Obrátil jsem zlatavá očka k vlčici. Budem muset zpátky? Vracet se mi ještě tak úplně nechtělo. Nechtěl jsem ten výlet ukončit tím, že se zasekneme před stromovou překážkou. Zdálo se ale, že Launee má naštěstí jiný nápad. Byl ovšem trochu záhadný. "Ploletět? Jak?" Létat mohli ptáci, protože měli křídla. Ohlédl jsem se na své boky, ale žádná mi tam nevyrašila. I moje tlapky seděly pevně na zemi. Zkusil jsem poskočit, ale marně. Nohy se zase přilepily k zemi. Podíval jsem se radši na vlčici v naději, že mi to názorně předvede, sám jsem na to totiž přijít jaksi nemohl. Že by v tom vězelo další kouzlo...?

(území 4/5)

Zatímco já se ochomýtal po břehu a lámal si hlavu s léčivými účinky vody, Launee se s tím nepárala a vlezla dovnitř. Brr, otřásl jsem se. Voda byla pěkně ledová a já bych do ní určitě takhle nelezl. Možná to ale bylo součástí toho léčení. Chvílemi jsem ji sledoval, jestli náhodou jí už neraší ta nová dlouhá srst, nemění se na rampouch nebo se neděje něco jiného zajímavého, ale jediné, co se stalo, bylo, že vlčice byla rázem mokrá. To nebylo nic zvláštního. Aspoň jí z kožichu zmizela krev, upomínka toho, co se stalo u vodopádů. Za to jsem byl rád.
"No, ona se mě chytila," pokrčil jsem rameny, vodní květina opravdu přijela po proudu docela sama. "Ale už je plyč," ujistil jsem Launee. Nechápal jsem, co je jí k smíchu. Na obličej jsem si bohužel nedohlídl.
"Áá," vyjeknul jsem se smíchem, když mě zasáhla sprška vody z kožichu vlčice. Poté se objevil příjemný, teplý vánek. Další kouzlo, domyslel jsem si.
Vlčice mi nabídla další směr chůze a já se nebránil. A zvířata, o kterých mluvila, jsem kupodivu taky znal. Ačkoliv jejich jméno jsem si pamatoval trochu jinak. "Kamzlíci tu taky žijou?" nadchl jsem se. "Doma jich máme hodně. Ale jsou hlozně lychlí." Nemyslel jsem, že se dají lovit, často jsem je totiž vídal skákat po skalách, jakoby nic. Zdejší byli možná jiní. Capal jsem vedle Launee a napínal zrak, zda kamzíka uvidím.

//Východní hvozd

//Vřesový palouk

"Tak jo," přikyvoval jsem a byl rád, že Launee nemá nic proti mému nápadu na to udělat si menší procházku. Možná že mě už taky popadává ta toulavá, přemítal jsem, zatímco jsem čvachtal mokrým sněhem. Měl jsem od něj sice úplně mokré nohy, aspoň se mi z nich ale trochu opláchlo bláto, které jsem si na ně obalil nejprve u vodopádů a pak i při hrabání kolem sněženky. Aspoň nějakou výhodu tedy tenhle stav sněhu měl.
"Léčivá žeka?" podivil jsem se. To byla asi další zvláštnost. "Tak to zkus," doporučil jsem Launee, byl jsem tak trochu sám zvědavý, jestli to opravdu funguje. Jen aby jí ta srst nepovyrostla zase moc. Představil jsem si, jak by asi vlčice vypadala, kdyby na ní náhle vyrašily záplavy nové srsti a tiše jsem se pro sebe zahihňal, v mé fantazii by pak chudák Launee vypadala jako koule chlupů šinoucí se světem, jen nohy a čumáček jí trčely ven. Třeba by jí to vyléčilo i ty rány od toho zlého, napadlo mě najednou a zatřásl jsem hlavou. Nechtěl jsem na něj už myslet. Už to stačilo.
Naštěstí se mi před očima brzy objevila ona řeka. Vypadalo to, že místy je na ní pořád ještě led, jinde v něm ale už byly díry a těmi bylo vidět plynoucí vodu pod ním. K jedné takové díře jsem došel. Opatrně, aby mi nepodjely tlapky, nerad bych se do vody zřítil. Nevypadala sice nijak divoce, ale já ani tak neměl chuť zkoušet, jestli by mě proud dokázal uchopit a odnést někam pryč. Naštěstí to vypadalo, že aspoň tentokrát se mě svět nesnaží vytrestat a já se k vodě dostal bezpečně. Sklonil jsem hlavu a pár hlty uhasil svou žízeň. Voda byla studená, ale dalo se to přežít. Chutnala ale normálně, ne léčivě.
Když jsem dopil, ohlédl jsem se po Launee. "Budeš to zkoušet?" zeptal jsem se a naklonil tázavě hlavu na bok. "Vypadá ale nolmálně," pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem, jestli na léčivé vodě je to nějak pohledem či po chuti poznat. Ať jsem na řeku hleděl, jak jsem na ni hleděl, nic zvláštního na ní nebylo. Byla to prostě řeka. Očichával jsem ji a pak strčil čumák do vody, jestli nějaké tajemství neodhalím takhle, ale stalo se něco zcela jiného. Rozverný proud řeky ke mně donesl jakousi zelenou lepivou vodní rostlinu a škodolibě mi ji naplácl na čenich. Nejdřív jsem se hrozně lekl. "Ah!" vyhrkl jsem a uskočil dozadu, div že jsem se nepřerazil. "Slez!" vyštěkl jsem na tu divnou slizkou věc a hrábl po ní tlapkou, abych ji sundal. Pak jsem si zelenou tlapu otřel o mokrý sníh. Tím se mi zdálo všechno vyřešené - co jsem jaksi nemohl vidět byl fakt, že jsem si zelenou vodní řasu rozmázl po většině obličeje. Spokojeně jsem zmalovanou tvářičku otočil k Launee. "Našel jsem vodní květinu," zahlásil jsem. "Ale moc hezká nebyla."

(území 3/5)

To vysvětlení barev mi moc do hlavy nešlo. Modrá s červenou dohormady měly vytvořit nějakou novou barvu? To se mi nějak nezdálo. To už vysvětlení, že je někdy na obloze, když zapadá slunce, mi bylo bližší. Možná jsem ji tedy už někdy viděl...? Těžko říct. Představit si nějakou neznámou barvu mi přišlo skoro nemožné, takže jsem to brzy vzdal. Pokud měla vlčice pravdu, ty fialové brzo vylezou a pak v tom bude konečně jasno jednou pro vždy.
Brzy konec konců nějaké barvy zcela ztratily na významu, protože jsem objevil něco mnohem zajímavějšího a méně abstraktního. "Nojo, vlastně. Květina," opravil jsem svůj přeřek, který vznikl překotným nadšením. Sněženka, zopakoval jsem si její název v hlavě. Hodil se k ní. Nejen, že rostla ve sněhu, ale měla dokonce i stejnou barvu. Ještě chvíli jsem si ji se zájmem prohlížel a zároveň se po vzoru Launee rozhlédl kolem, jestli náhodou nespatřím nějakou z těch druhých. Puntíkatou bleduli. Vypadlo to ale, že sněženka je tady sama. Zadoufal jsem, že se brzo probudí i její kamarádky, aby tady nerostla tak osaměle. Možná proto měla bílé lístky tak skloněné k zemi, asi byla smutná. Povzbudivě jsem do ní drknul čumákem.
Každá květina měla podle vlčice svůj čas. Nejdřív asi vyrostou ty sněhové a potom i ty ostatní. Čím míň bude sněhu, tím víc bude květin, aspoň tak jsem tomu rozuměl. Tenhle objev, který se mohl zdát naprosto malicherný, jako kdyby mi do žil vlil nový život. "Půjdeme ještě někam?" zaprosil jsem, protože jsem toho chtěl vidět víc. Už už jsem se chtěl rozběhnout vpřed, když jsem si vzpomněl, co se pokaždé stane, když někam uteču. Raději jsem tedy jenom pomalu ťapal a dával si dobrý pozor, abych se držel poblíž Launee. Tlapky mě ale i tak pomalu nesly z paloučku pryč.

//řeka Kiërb

//Kaskády

Šli jsme pomalu a plynule dál. Měl jsem hlavu položenou na Launeeiných zádech, odpočíval a v tichosti poslouchal všechno, co mi mohla sdělit. Naštěstí se zdálo, že Launee těmi zraněními myslela spíš taková, jaká si způsobím sám, než to, že by neustále hrozilo, že si na mě někdo bude zkoušet své drápy a zuby. To totiž bylo něco, co jsem už nikdy, nikdy, nikdy zažít nechtěl. Nikdy. "Aha," pokývl jsem chápavě. "Větve jsou zákežný." O ty už jsem se praštil několikrát, nemluvě o tom, že když jsem se občas prodíral lesem za starším vlkem, větev, kterou on odstrčil, mě praštila do čumáku. Větvím to asi přišlo vtipné, ale mě moc ne. Jehličím po tlamičce to docela štípalo. Bylo to ale lepší, než cizí drápy, to zase ano.
"Takže už se plobudí ty květiny?" nadchnul jsem se, obavy z dalšího napadení pomalu opouštěly mou hlavu - moje myšlenky se celkem snadno nechaly nasměrovat novými směry. Sníh se měnil na vodu, ano. Pořád ho kolem bylo dost, ale slyšel jsem, že pod nohama Launee zní jinak než normálně, jako by spíš čvachtal. Zdálo se mi, že i vypadá jinak. Asi vážně brzo bude po něm. Trochu mě to mrzelo. Ale on se přeci vrátí. Launee říkala, že to jde pořád dokola. Jaro... něco, něco... zima. No jasně. Určitě to nebyl poslední sníh, který uvidím. Možná i on byl unavený a chtěl spát, jako ty květiny, které ho údajně mají vystřídat. "Fijajová?" zamyslel jsem se. Jaká to mohla být? "Tu jsem asi nikdy neviděl," přiznal jsem. Když jsem se narodil, svět byl hlavně bílý a šedý, hnědý, nažloutlý, trochu zelený a nad ním modré nebe. Fialová? Fialová mi asi unikla.
Vzápětí jsem se také dozvěděl, že toulavá není žádná bytost, co mě popadne a odnese, ale spíš nálada - udělá ale vlastně něco dost podobného. Byl jsem ochoten věřit tomu, že i mě popadne, až budu starší. Svět jsem chtěl poznat už teď! Jenže se svými krátkými nožkami bych daleko nedošel a navíc by mě určitě hned někdo sežral. Asi si na toulavou tedy ještě počkám... ale tak to bylo se vším. Na všechno jsem byl pořád moc malý. Už už jsem se chystal vyptat na další věci ohledně toulání - třeba kam asi tak ti vlci chodí, jak dlouho jsou pryč, vrátí se nebo je už toulavá bude držet napořád? - jenže vtom jsem cosi spatřil na zemi. Cuknul jsem sebou nadšením i jakýmsi radostným úlekem. Možná až moc prudce, protože jsem vzápětí sklouzl ze hřbetu vlčice. Kdyby byl sníh už pryč, asi bych si pěkně nabil, takhle jsem si toho ale skoro ani nevšiml, protože mě objala mokrá sněhová peřina, tudíž jsem se jen překulil na nohy a nijak svůj pád ani nekomentoval, byl jsem zcela zaujat něčím docela jiným. "Launee!" otřepal jsem si nepřítomně sníh z kožíšku a tlapkou zuřivě gestikuloval k bílému čemusi na zeleném stonku, co trochu vykukovalo ze sněhu. "To je ta květěnina?" zkomolil jsem v samém nadšení celé slovo. "Loste ze sněhu?" Vypadalo to jako něco, co by mohla být květina. Nebyla teda tak barevná, jak Launee slibovala, spíš bílá, ale třeba byla ještě ospalá.
Nadšeně jsem začal tlapkami odhrnovat sníh okolo, jestli jich tam není schovaných víc. Dostal jsem se ale jen k zelenožlutým pomačkaným stéblům trávy - tu už jsem viděl, i když jen tu vyšší a suchou, co občas vykukovala ze sněhu. Chtěl jsem odhrabat i tu, ale akorát jsem docílil toho, že jsem si jí obalil drápky a od hlíny si zašpinil i tu druhou tlapku, která do té doby byla víceméně bílá. Nevšímal jsem si toho, radši jsem začal očichávat a prohlížet si rostlinku, která statečně trčela ze sněhu. "Ty fijajové ještě spí?" obrátil jsem se k vlčici a vrtěl ocáskem. Nález asi-květiny mě potěšil natolik, že jsem na chvíli úplně zapomněl na únavu.

(území 2/5)

Za můj riskantní čin se mi dostalo sice pochvaly, ale asi bych byl šťastnější, kdybych už nic takového nemusel provádět. Celá událost mnou otřásla a i když už se ke mně pomalu navracel klid, očima jsem nenápadně zabíhal do okolního křoví a mezi stromy, jestli se náhodou odněkud nevynoří ten šedý vlk a nebude dychtit po odplatě. Co ode mě vlastně chtěl? Pořád jsem to nechápal. Copak to takhle prostě chodí? Byl bych se zeptal Launee, ale nějak se mi do toho najednou nechtělo. Nechtělo se mi nad tím už přemýšlet. Nejraději bych to celé zapomněl, ale nešlo to. Ty špatné věci jsem si asi musel pamatovat napořád. Jen abychom už odtud byli pryč. Pak nás třeba ten zlý už nenajde. Úplně jsem nevěděl, co si mám myslet o tom, když mi vlčice sdělila, že takových škrábanců ještě bude. "Ale to nechci," namítl jsem. Škrábanec sice nebyl nijak hrozný, ale že bych si to musel zopakovat, to tedy ne. Pro jistotu jsem se ještě jednou rozhlédl kolem po případném nebezpečí, ale vypadalo to, že teď už je klid.
Když jsem pak ležel a odpočíval v teplé srsti vlčice, naslouchal jsem už zase pozorně jejím slovům - něco mi pořád vykládala a to se mi líbilo. Vypadalo to, že toho hodně ví a já se chytal každé příležitosti k tomu dozvědět se o tom velkém neznámém světě něco nového. "Bude sníh plyč už blzo?" zeptal jsem se. Celkem jsem se na to těšil. Tedy, po sněhu se mi možná bude trochu stýskat, byl jsem na něj už docela zvyklý, ale zajímalo mě, co se ukrývá pod ním. Hlavně ty spící květiny. "Kdo je toulavá a ploč mě popadne?" zvědavě jsem vzápětí našpicoval uši. Nikdy jsem o ní neslyšel. Odnese mě? Ale nezdá se, že by to Launee moc děsilo. Stává se to každému? Čekal jsem na odpovědi, zatímco jsem se nechával unášet směrem, který vlčice zvolila. Ačkoliv jsem byl unavený, zajímalo mě, co tam uvidíme. Doufal jsem jen, že to tentokrát bude příjemné překvapení.

//Vřesový palouk

Launee mi řekla, že to celé nebyla má vina, jenže já si tak úplně jistý nebyl. Měl jsem dávat pozor a koukat, kde jsem. Přesně takhle to bylo i doma, chvíli jsem se zamyslel a najednou jsem byl z dohledu dospělých a v cizí tlamě, která mě odnášela pryč. Vypadalo to, že jakmile se zapomenu, hned skončím v nebezpečí. Svět byl nejen veliký, ale asi i pěkně nebezpečný, aspoň dokud je jeden jenom mrňous bez špetky síly.
Jemný jazyk vlčice mi z kožíšku začal čistit krev. Škrábanec na boku při tom zaštípal, takže mi ujelo tiché kníknutí, ale když mi vlčice začala olizovat čumák, vzpomněl jsem si náhle, jak se mi na něj krev dostala. "Já jsem ho kousnul," řekl jsem tiše, ale s kapkou hrdosti. "Kousl jsem toho zlého do tlapky." Bylo to za můj krátký život asi největší hrdinství.
"Oplavdu?" zapochyboval jsem, když Launee o svých zraněních prohlásila, že to nic není. Ale snad říkala pravdu. Proč by mi přece lhala? "Ale mě se nic nestalo," ujistil jsem ji. "Skolo," opravil jsem se, když jsem pomyslel na škrabnutý bok. Naštěstí to byla jen malá ranka a krev z ní už vlčice olízala. Dopadlo to dobře. Tentokrát.
"Tak dobže," nechal jsem se uchlácholit slovy Launee o tom, že mě vždycky zachrání, i když to, že se nebudu bát, jsem jí slíbit nemohl. Cizí vlci byli strašidelní a po dnešku... no, nezdálo se mi, že bych jim měl začít věřit. Až vyrostu jako táta, tak budu Launee taky chránit a už jí ti zlí nebudou moct ublížit.
Vzápětí jsem se už octnul na zádech vlčice. Zachumlal jsem se do její srsti. Pro tu chvíli jsem se opravdu cítil v bezpečí. Nad její otázkou jsem se ale musel zamyslet. Rád bych se vrátil zpátky, do bezpečné a teplé jeskyně, kde spí vlkomedvěd a rozmrzá divočák. Na druhou stranu mě zajímalo, co je okolo. A navíc jsem si vzpomněl, že když jsem byl se Skylí, tu naši obchůzku jsme nedokončili. Teď se to mohlo napravit. "Můžeme se jít někam podívat? Plosím?" požádal jsem tedy nakonec. Trochu jsem se bál, že narazíme na nové nebezpečí, ale byl jsem tu přeci s Launee. Ta mě ochrání.

Zvuky souboje poté, co šedý řekl, že se vzdává, ustaly. Jen Launee na něj ještě děsivě zavrčela a řekla mu, aby zmizel a už nikdy se nevracel. Pak nastalo ticho, které narušovaly jen tlumené zvuky kroků. Je opravdu pryč? Nic jsem z mezery mezi kamením neviděl, ani Launee, ani zlého vlka. Roztřeseně jsem se krčil v koutku a čekal, až si pro mě přijde vlčice. Kdyby se neobjevila, nejspíš bych tam zůstal skrčený už napořád. Panika ze mě ale trochu opadla, zdálo se, že šedý opravdu odešel nebo se aspoň vzdálil. Opatrně jsem se ohlédl po svém boku v místě, kde se mě dotkly jeho drápy. Uviděl jsem pár kapek krve. Vyděsilo mě to, ačkoliv to byl vlastně jenom škrábanec. Další trošku krve jsem měl na čenichu, ta ale nebyla moje, zůstala tam po tom, co jsem toho zlého šediváka kousnul. Bylo to téměř k neuvěření, ale zdálo se, že jsem v pořádku. Až na to, že jsem právě prošel dalším zážitkem, který mě vyděsil k smrti.
Hrklo ve mně, když někdo zastínil vstup do mé malé skrýše, ale hlas, který se ozval vzápětí, mě trochu uklidnil. Byla to Launee. Bylo opravdu po všem... Opatrnými, pomalými krůčky jsem vylezl zase na světlo dne. "Launee!" vyhrkl jsem a vrhl se k vlčici, když jsem viděl, že ten zlý už je opravdu pryč. Přitiskl jsem se pevně k její noze. Už jsem se nikdy nechtěl ztratit. "Plomiň, plomiň, já se nechtěl zatoulat, já... já jsem se zapomněl po tobě ohlížet," vychrlil jsem ze sebe, zatímco jsem se k ní pořád tisknul se zavřenýma očima. "Už budu poslušný, už budu dávat požád pozol... teče ti klev!" vyhrkl jsem, když jsem konečně očka otevřel a všiml si, že vlčice má na tváři šrám a krk krví úplně slepený. Ten zlý jí ublížil. Vyhrkly mi slzy. To se nemělo stát. To si Launee nezasloužila. Nalepil jsem se k ní ještě blíž. "Bolí to moc?" pípl jsem tiše. Proč jen jsem se musel zatoulat? Teď je Launee zraněná. Pak jsem si uvědomil další věc: "Tys mě zachlánila..."
Cítil jsem, že v blízkosti mé ochránkyně se divoký úprk mého srdce zpomaluje, stejně jako můj splašený dech. Nespoutaná hrůza mě opouštěla. Najednou jsem se cítil spíš unavený. Možná i vyčerpaný. Přesto mě zaujalo, co Launee říkala. Vodopády. Tohle jsou teda vodopády? Zvedl jsem hlavu a pohlédl na ně. Vypadalo to, že jsou pořád tak trochu zmrzlé, ale dokázal jsem si přibližně představit, jak můžou vypadat, když je voda v normálním stavu. Do mého stavu neštěstí a únavy pronikla i zvědavost, co ještě se tady kolem může najít. Chtěl jsem to prozkoumat... ale ne teď. Teď mi ještě v uších hučelo a pískalo a bolela mě hlava, bál jsem se, že by mě klepající se nožičky ani nikam nedonesly. "Jsem... jsem hlozně unavený," zašeptal jsem a sesul se na zem u nohou vlčice. Po tvářích se mi skoulelo několik dalších slz. Nerozuměl jsem tomu, co se právě stalo. Nechápal jsem, proč mě a těm, které jsem měl rád, chtěl pořád někdo ubližovat.

Tlapa i se stopami po mých zubech zmizela. Místo ní se do díry nacpala ta uslintaná, krvavá, hladová tlama, která si ze mně chtěla kus ukousnout, chtěla ubližovat, chtěla mě sežrat. Znovu jsem zavrčel a vzápětí zakňučel, jak se ve mně mlátily dvě protichůdné emoce. Tlama ale brzy zmizela, stejně tak jako mi z dohledu zmizel zbytek vlka. Slyšel jsem jen zvuky souboje a v čeníšku mě zaštípal pach krve. Všude bude krev a já to nedokážu zastavit...
Zavřel jsem oči, nacpaný ve svém koutku, zatímco se velcí venku prali. Nechtěl jsem to vidět. Nechtěl jsem vidět, jak z Launee teče krev, tak jako tekla z táty. Musí ho porazit. Musí. Možná byla Launee silnější než ten zlý. Uměla kouzla. Snažil jsem se těmito myšlenkami ovládnout paniku, ale marně, srdce mi dál uhánělo jako splašené a hrudník se mi rychle zvedal a zase klesal, jak jsem lapal po dechu. Oči jsem neotvíral. Bál jsem se.
Pak jsem zaslechl slova toho zlého. Že se vzdává. Vzdává? To znamenalo, že už nechce bojovat. Znal jsem to z her se sourozenci. Opatrně, na škvírku jsem pootevřel jedno oko, ale ze svého místa jsem nic neviděl. Launee vyhrála? Neodvážil jsem se vylézt, dokud se hnědá vlčice neobjeví. Ten zlý mohl lhát. Mohla to být past.