Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bianca mi vysvětlila, že se jí vlčice nezdá nebezpečná, že jí dokonce pomáhaly, ale já si tím pořád nebyl jistý. "Hlavně, když jsi v požádku," uzavřel jsem to nakonec. Když jí Bianca chtěla věřit, dobře. Já zůstával ostražitý, ale už jsem se cítil mnohem klidněji. Byli to dva dospěláci, kteří by ji nenechali nám ublížit. Když Lywin dokázala ulovit takového hrozného divočáka, jistě by zahnala i zlou vlčici. Lywin totiž byla hrozně odvážná.
Vzápětí už jsme se společně váleli na zemi a na chvíli bylo všechno jako dřív. Bylo to skoro jako doma. Alespoň na malinký okamžik. Já ale pohodu svou otázkou trochu narušil, cítil jsem se kvůli tomu trochu provinile, ale nedokázal jsem si pomoci. Co kdyby sestřička něco věděla? Kdybychom dali hlavy dohromady, možná bychom pak na něco přišli. Její slova ovšem nenaznačovala, že by věděla víc, než já. "I já se ztlatil. Nepamatuju si cestu," přiznal jsem tiše a sklopil uši. "Ale když jsme utekli mi... ulčitě utekli i maminka s tatínkem. A Vulcan. Možná se taky ztlatili, jen někde jinde. Tžeba - tžeba nás ještě najdou," snažil jsem se dodat naději sobě i sestře. Její návrat mě přiměl věřit, že i nemožné může být možné. Že by za to mohly ty kouzelné ryby? Ta přání, co jsme měli? Možná se splnilo to, co jsem se nahlas bál říct... Umínil jsem si, že až uvidím Launee, musím jí to říct. Určitě bude nadšená, že to, co vymyslela, doopravdy fungovalo.
Pro tuto chvíli mi ovšem bohatě stačilo, že je zpět Bianca. I to byl malý zázrak. Švihem jsem se převalil na břicho a vyskočil na nohy. Chtěl jsem teď Biance ukázat všechno a všechny, které jsem v močálech znal. I když, už tu asi chvíli byla, možná už toho zná zrovna tolik, co já. "Takže už jsi potkala Lywin," zkonstatoval jsem. "Viděla jsi už Skylí? Ta je tady alfa. Je stlašidelná, ale hlozně hodná," objasnil jsem. "A Launee! Launee jsi ulčitě ještě nepotkala! Ta je fakt hlozně milá, stalala se o mně, lovili jsme..." zasnil jsem se ve vzpomínkách na to, co jsme s Launee prožili - útok zlého vlka jsem ale radši vynechal. Pak mi pohled padl na Theriona. "A tohle je Thelion!" řekl jsem s širokým úsměvem a docupital k vlkovi. "Thelion je můj kamalád a ví toho hlozně moc o hvězdách," vysvětlil jsem sestře a divoce vrtěl ocáskem. "Žejo?" pohlédl jsem mu do tváře. "Mohl bys někdy vzít na hvězdy i Biancu, viď? Tedy..." zaváhal jsem, netušil jsem vlastně, jestli sestra mé nadšení do noční oblohy sdílí, "pokud bys chtěla." Vydechl jsem si. Strašně jsem se rozpovídal, tolik jsem toho snad nenamluvil od chvíle, kdy jsem sem přišel, ale nakonec mi slova došla. Jen jsem se na sestřičku zářivě usmíval. Byl jsem tak rád, že je tady.

Chvíli to vypadalo beznadějně. Viděl jsem, jak se ke mně uplakaná Bianca otáčí zády a chystá se někam utéct a na hrozný okamžik jsem si byl jistý, že ji znovu ztratím, tentokrát na dobro. Čeho se bojí? Proč utíká? Je taky tak... zmatená? Prosebně jsem pohlédl na Theriona, jako by mohl situaci nějak zachránit, jenže už to vypadalo, že ze setkání se sestrou nebude nic. Váhavě se vzdalovala, mířila špatným směrem. Ale když jsem na ni zavolal, zastavila se. Otočila se. "Pojď sem," vydechl jsem znovu, téměř neslyšně. "Plosím..." A k mé nesmírné radosti, úlevě, úžasu... Bianca opravdu šla. I já zamířil blíž k ní a pak už jsme byli spolu. Přitiskla se ke mně a já jí to oplatil. Nasál jsem do čenichu její pach, tak známý, tak podobný tomu mému a cítil jsem se neskutečně šťastný. Někdo z mé rodiny se tu objevil. Teď už budeme pořád spolu. Už nesmíme jeden druhého ztratit.
"Jsi... jsi oplavdu tady," vydechl jsem do její srsti. "Bál jsem se, že... že už se neuvidíme. Jsi v požádku?" zeptal jsem se jí a pohlédl na ni. Neviděl jsem na ní žádnou krev, nic špatného. Bianca pořád vzlykala, i mě tekly slzy, tentokrát to byly slzy radosti. "Neublížilas mi," vysvětlil jsem a popotáhl. "Já jen - měl jsem - bál jsem se, že... že... že ta cizí nám může ublížit," řekl jsem tiše a nenápadně pohlédl směrem ke tmavé vlčici, která zůstala opodál, společně s vlčicí se zlatavým kožíškem. "Ale Lywin a Thelion by ji nenechali. Ochlání nás. Budeme v... bezepčí." S tím jsem se skrz slzy konečně usmál na svou sestřičku a radostně jí olízl čumák, načež jsem se hravě přikrčil a povalil ji jemně na zem, načež jsem se hned taky svalil. "Ani nevíš, jak hlozně lád tě vidím," řekl jsem a vrtěl přitom ocáskem. "Ale tady v močálech můžeme být spolu, dokud si plo nás naši nepžijdou," otočil jsem se k Therionovi, aby má slova potvrdil. Pořád jsem v hloubi duše věřil, že se naši rodiče objeví. Pak jsem se obrátil zpátky k sestře, už s o něco vážnějším obličejem: "Ty nevíš, kde jsou, viď? Nebo bláška?" Možná je potkala. Mohli by být blízko? Třeba od nich Bianca jen na chvíli odběhla. Napjatě jsem očekával sestry odpověď. Svitla mi jiskřička naděje, ale bál jsem se, že Bianca neví o nic víc, než já.

Přitiskl jsem se k Therionovi a zmáčel mu kožich slzami. Co mám dělat? Chtěl jsem za Biancou, ale bál jsem se. Strašně moc. Therion říkal, že nám ta tmavá neublíží. Ale proč na ni tedy vrčel? Zavrtal jsem se do jeho srsti a vnímal jeho klidný dech, jemný dotek jeho tlapy. Chtěl mě uklidnit. Sám jsem snažil přimět ke klidu, ale byl jsem nehorázně rozhozený celou situací, která teď nastala. Určitě to bude v pořádku. Jenže... co když ne? Co když je jedna z těch zlých? Radost a strach se změnily v jedinou chaotickou směs, která mě přikovala k zemi. Srdce mi divoce bušilo.
Přinutil jsem se otevřít oči, když Therion začal znovu volat na Biancu. Uviděl jsem, že ona taky pláče. Ublížila jí už? Bolí ji něco? Co když má strach z Theriona? Ať to bylo jakkoliv, věděl jsem, že kvůli sestřičce musím být statečný. Jestli má strach z Theriona, musím jí sám říct, že nemusí. Že Therion je hodný a postará se o nás. Nejistě jsem se odlepil od jeho boku, čímž jsem přišel o mentální oporu a má hrůza byla náhle ještě větší. Třásly se mi nohy. Bianca. Kvůli ní to zvládnu. Popošel jsem o krok k ní a roztřeseným hlasem zastřeným pláčem jsem na ni zavolal: "B-bianco... pojď sem. Pojď od té cizí... do bezpečí... Thelion nás ochlání, já-" Popotáhl jsem a chtěl se vrátit k Therionovi, ale zakázal jsem si to, ačkoliv jsem toužil po ujištění, utišení, po opoře, kterou bych tím získal. Nejdřív sem musí dojít sestra. Musí být v bezpečí. "Tolik se... tolik se mi stýskalo," vzlyknul jsem a přitom vrtěl ocáskem, aby Bianca věděla, že tady, u Theriona, je bezpečí, že sem může v klidu jít. Je opravdu tady. Snad je v pořádku. Udělal jsem další miniaturní krůček k ní. Tak už pojď Bianco. Prosím, už pojď.

Napjatě jsem čekal na to, zda mi Therion potvrdí mou domněnku. Skoro jsem zapomněl na Launee i na neznámé vlčátko. Možná tu není. Možná mi jen vítr vrací do čumáku můj pach. To byla hrozná představa. Pak ale Therion řekl, že ji cítí a já si zhluboka vydechl. Zároveň se mi ale rozbušilo srdce. Byla tu? Přišla? Mohla tu doopravdy... být? To už se Therion rozešel po pachu a já jen pohledem vyprovodila Launee, která měla teď stejně jiné starosti.
Hnědý vlk šel svižně, natřásal jsem se na jeho zádech a v duchu jsem cítil směsici radosti a nervozity. Uvidí mě ráda? Co když už na mě zapomněla? Byl jsem dlouho pryč... Já na ni ale nezapomněl. Těšil jsem se na ni. Třeba bude vědět, kde je zbytek naší rodiny, nebo si vzpomene na cestu domů. Pak by nás tam mohli vlci z močálů odvést. Stýskalo by se mi po Launee a Therionovi, i po Skylí, Lywin, Sigym... ale byl bych zase doma. U mámy a táty. Byla to příliš krásná představa. Bál jsem se jí uvěřit.
Prošli jsme svižně močály a já výhledem mezi Therionovýma ušima spatřil tmavou neznámou vlčici, Lywin, a pod jejíma nohama... "Thelione! Thelione! To je Bianca!" vyhrkl jsem a zavrtěl se na vlkových zádech, aby mě pustil dolů, chtěl jsem se rozběhnout a uvítat svou sestřičku. Therionovo vrčení mě ale zarazilo. Jako bych zase přirostl k jeho zádům. Nebezpečí. Ta cizí vlčice... ach ne. "Ta tmavá je zlá?" špitl jsem. "Pžišla si plo nás? Ublíží Biance? V očích mě pálily slzy. Nemohlo to tak být, teď jsem Biancu našel a byla u ní jedna z těch zlých, aby ji zas odnesla? To přece nešlo... Ale tak vážné to asi nebylo, protože Therion mě nechal slézt z jeho zad a lákal Biancu k nám.
Nejistě jsem sklouzl na zem a divoce vrtěl ocáskem. "Bianco! zavolal jsem na sestru, napůl nadšeně, napůl s obavou z té cizí. "Bianco! Pojď sem. Pojď k..." Vytryskly mi slzy, udělal jsem dva kroky dopředu, pak jsem se vrátil k Therionovi a pevně se k němu přitiskl. Brečel jsem a nemohl přestat. Bylo to na mně moc. Radost a strach se ve mně tloukly a já byl z toho tak zmatený, že jsem nedokázal nic dělat. Ať Lywin zažene tu zlou. Ať jde Bianca sem. Ať můžeme být zase spolu... Jenže hrůza z tmavé vlčice mi nedovolila jít k sestře blíž, i když bych moc chtěl. Takže jsem jen nejistě přešlapoval a z očí mi tekly slzy, pohledem jsem vyzýval sestru, ať jde sem, ať uteče od té zlé, však Lywin už ji zažene... Sestřička je naživu. Ostatní můžou taky žít. Můžou taky přijít. Ale ti zlí... jsou všude.

Z bezpečí Therionových zad jsem sledoval, co se děje. To neznámé vlčátko se přitulilo k Launee, ale já necítil žádnou žárlivost. Přišlo mi zvláštní, ale bylo mi ho líto. Vlček byl celý zmáčený, špinavý a určitě měl hlad. Choval se podivně, asi neměl rozum, nebo byl nemocný. To muselo být zlé. Launee se o něj postará, pomyslel jsem si znovu, v mé vlčecí hlavě měla Launee skoro neomezené schopnosti. Rozhodl jsem se teď držet raději Theriona, protože mi právě došlo, jak to udělat - Launee zůstane s vlčkem a my dva se půjdeme podívat, jestli v močálech není moje sestřička. Její pach se mi pořád vtíral do čumáčku, lákal mě a probouzel ve mně naděje, které jsem se bál mít. Věděl jsem, že by mě to hrozně bolelo, kdybych zjistil, že jsem se spletl. Možná mě šálil čich. Možná to bylo jen přání tak silné, až se mi zdálo skutečné.
Vlk, na jehož hřbetě jsem se uhnízdil, si samozřejmě všiml mého nepokoje. "Jsem v požádku. Jenom..." Uvědomil jsem si, že pořád šeptám. Než jsem stačil dokončit, i Launee nás popohnala, ať jdeme napřed. Přikývl jsem a byl jsem rozhodnutý: "Thelione... myslím, že tady cítím svou... svou sestžičku. Taky to cítíš, viď? Viď?" naléhal jsem. Řekni, že ano. Řekni, že je tady. Natáhl jsem se co nejblíž k jeho uchu, kdoví, proč jsem najednou měl pocit, že musím stále šeptat co nejtišeji. "Můžeme se tam jít podívat? Plosím?" Opravdu jsem doufal, že mě Therion vezme směrem, z kterého přichází známý pach a že zjistíme, že to nebyl jen přelud. A pokud by tu byla Bianca, mohlo by to znamenat, že zbytek mé rodiny... že... Mohli by být v pořádku? Mohli by se pro mě vrátit?

//Šakalí pahorkatina

Své přání jsem nevyslovil. Neměl jsem žádné, které by nebylo nesplnitelné a nechtěl jsem to nahlas říkat, protože jsem věděl, že by Launee byla smutná. A já už nechtěl žádný smutek. Therion mě naštěstí rozptýlil tím, že jakmile jsem se octl na jeho hřbetě, začal sebou mlít, až jsem měl čenich zas úplně plný jeho srsti. Několikrát za sebou jsem kýchnul a zasmál se. "Thelione! To fakt lechtá!" zubil jsem se a zvedl hlavu co nejvýš, aby už mě nic šimrat nemohlo. Byla to sranda.
Alespoň Therion vyřknul přání. Chtěl ten květinový náhrdelník pro Launee, která hned navrhla, že si ho můžeme přát všichni, každý nějaký jiný. A že by nám je mohl vyrobit vlkomedvěd Sigy. Usmál jsem se tomu. "To by bylo supel." Všem by nám to určitě hrozně slušelo, kdybychom měli každý svůj květinový věnec kolem krku. Pomněnky jsem sice neznal, ale určitě se brzy dozvím, jak vypadají. Bylo přeci jaro a květiny pod sněhem se už měly pomalu probouzet.
Zabral jsem se do té představy tolik, že jsem si skoro nevšiml, že jsme zpátky v močálech. Tedy, jen do chvíle, než k mým uším dolehl smích. Někdo se hrozně řehtal. Někdo malý. "Slyším to," potvrdil jsem Launee a našpicoval uši. Další vlče? Ale neznělo to jako žádný z mých sourozenců. Zamířili jsme tím směrem a já za chvíli spatřil původce onoho hluku. Bylo to vlče, ale úplně neznámé. Hlasitě se smálo a koupalo se v kaluži. Vypadalo... zvláštně. Přikrčil jsem se k Therionově hřbetu. Ne, že bych se bál malého vlčátka, ale... nevím. Malý vlček mě trochu znepokojil svým zvláštním chováním, ačkoliv mi ho bylo i strašně líto. Vypadal tak hrozně hubeně a klepal se zimou. Moc dobře jsem věděl, jaké to je. Určitě bude v pořádku. Launee se o něho postará, jako se postarala o mě. Možná by to mohl být nový kamarád? Nejistě jsem ho sledoval.
V močálech se teď vznášelo mnohem víc vlčích pachů, než jsme odcházeli. Moc jsem je nerozlišoval, ale chvílemi se mi zdálo, že cítím jeden podobný tomu mému. Je to snad ten můj? Možná po tom, co jsme značili s Launee území? Nebo snad...? Netroufal jsem si ani doufat. Možná jsem si jen tak hrozně přál mít rodinu zpátky, ale byl bych přísahal, že když vánek foukne správným směrem, cítím Biancu. Byl jsem čímdál víc neklidný a vrtěl jsem se na Therionových zádech jako pytel blech. Mám to prozkoumat? Zůstat tady? Co když tohle vlče bude potřebovat pomoc? Ale... co když je tu moje sestra? Rozhodnutí. Proč jsou tak těžká? Prozatím jsem se rozhodl vytrvat na zádech hnědého vlka a sledovat situaci.

Zdálo se, že moje neškodná otázka vyvedla Theriona z míry. Vypoulil na mě oči. Pokazil jsem něco? napadlo mě. Ale co? Vždyť Launee říkala, ať se ozvu, když mě budou bolet nožky a budu unavený. Což jsem byl. Honička za skorovlkem mi dala zabrat.
Nakonec to ale nevypadalo, jako bych něco pokazil, protože Therion nejistě vykoktal, jestli mě vzít může. Asi byl jen překvapený. Nejspíš není zvyklý nikoho nosit na zádech. "No jasně," potvrdil jsem mu, zavrtěl ocáskem a uvažoval, jak se mu dostat na hřbet, aby bylo jasné, že se od něj vozit nechám rád. Vyřešila to Launee, jak jinak, a bylo to velmi jednoduché řešení. Náhle mě prostě její tlama popadla, nohy se mi odlepily od země a vzápětí jsem už byl na Therionově hřbetu.
Spokojeně jsem se zavrtal do pelechu z jeho srsti. Jeden chlup se mi dostal do čenichu, kýchnul jsem a pak se zahihňal. "Šimláš," sdělil jsem mu zvesela. Therionův kožich sice nebyl tak huňatý jako u Launee, ale to nevadilo, zahříval mě i tak a já byl spokojený a připravený vyrazit kamkoliv, kam mě Therion bude ochotný zanést.

//Mahar

Vypadalo to, že Therion si náramku na sněhu vůbec nevšiml, ale naštěstí jsem situaci dokázal zachránit. Vlk se mi dokonce ukláněl! Neměl jsem tušení, jak reagovat, copak to vážně bylo takové hrdinství...? Hlavně, že to je za námi.Launee mi děkovně olízla čelo a rozčepýřila mi tam srst do chocholky. Uchichtl jsem se tomu, musel jsem vypadat úplně směšně.
Náhle se ale mezi dvěma vlky začalo dít cosi podivného. Therion se díval všude možně, jen ne na Launee. Má z ní strach? Proč? Vlčice na něj naopak hleděla, až nakonec z Theriona vypadlo tichounké slovo, které jsem nezachytil. Pak se do země zahleděla zase Launee. Já tam jen seděl a zmateně to sledoval. Stydí se před sebou navzájem? Nebo je to snad nějaká hra, co neznám? Nechápal jsem.
Naštěstí se ze svého omámení nakonec probrala alespoň Launee a navrhla, že se vrátíme do močálů. "Tak dobže!" souhlasil jsem, rád, že ta divná chvíle mezi nimi snad skončila. Už jsem byl dobrodružstvími taky unavený. Celkem dost unavený... "Můžeš mě vzít zase na záda, plosím?" zaprosil jsem Launee. Pak jsem se obrátil i k Therionovi: "Nebo ty?" Nechtěl jsem ani jednoho vynechat a doufal jsem, že to dospělí rozseknou za mě, že mě vezme ten, kterému se bude chtít víc.Má Therion taky tak hřejivý kožíšek za krkem? S polovičním úsměvem jsem těkal pohledem mezi oběma vlky a čekal.

Stěží jsem se bránil pláči, když jsem sledoval, jak se uvězněný zloděj zmítá a snaží se osvobodit. Ať Therion něco udělá. Ať... ať ho vysvobodí. Couval jsem od toho žalostného kňučení, až jsem narazil do Therionovy tlapy. Pak se ovšem zase začaly dít věci. Kolem nás se prohnal vánek a kameny svírající nohu zvířete se nejprve pohnuly, potom se vznesly. Tvor byl osvobozený, začal utíkat, ovšem na zadní nohu nedošlapoval. Byl zraněný. To si nezasloužil. Ale aspoň mu Therion pomohl. Bolavá nožka se určitě zahojí a on už nikdy nebude krást. Skončí to dobře. "Díky, Thelione," otřel jsem se zlehka o vlkův bok. "Žes mu pomohl."
Až pak jsem si všiml, že na sněhu něco zůstalo ležet. Poklad rybího prince! Aspoň to mi trochu zvedlo náladu. Vypadalo to ale, že Therion naopak posmutněl, otáčel se a šel pryč. Nevšiml si ho. "Počkej!" zvolal jsem - to už přicházela i Launee. Rychle jsem popadl blýskavý kroužek do tlamy a doběhl s ním k vlčici, které jsem ho položil k nohám. "Nemusíš být vůbec smutná," ujistil jsem ji a tlapkou šťouchl do kroužku. "Dívej. Získali jsme ho zpátky." Moc se mi sice nelíbila ta část, kde se chudák vyděšený zloděj dostal do pasti, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Aspoň doufám. Sledoval jsem, co bude Launee s kroužkem dělat. Nasadila si jej na tlapku, seděl jí tam, jako by byl snad pro ní přímo stvořený. Usmál jsem se. Byl jsem rád, že dostala svůj poklad zpátky. "Sluší," přikývl jsem a opravdu si to myslel. Pak jsem se obrátil na Theriona, co si myslí on. Určitě to samé. Najednou jsem v sobě ucítil hřejivý pocit spokojenosti, bylo to jako pohlazení a já nějak vytušil, že to má na svědomí Launee. Bylo mi dobře, ani na zloděje jsem v tu chvíli nemyslel. Udělal jsem Launee radost a byl jsem rád, že se to nakonec povedlo. Bylo to hezké, potulovat se s těmi dvěma velkými vlky, které jsem si tolik oblíbil. Spokojeně jsem přivřel oči a vychutnával si tu vzácnou chvíli, kdy na mou mysl nepadal ani sebemenší stín.

//Medvědí jezero

Utíkal jsem za tím zlodějíčkem, který vzal Launee její poklad z jezera. Cítil jsem, že Therion mě následuje, radši jsem se neohlížel, abych to zkontroloval - půda byla kamenitá a já si nechtěl zvrtnout nohu. Běžel jsem každopádně moc pomalu, viděl jsem pořád sice špičku ocásku toho zloducha, ale nedokázal jsem vzdálenost mezi námi zkrátit. Tiše jsem v běhu fňuknul. Co když ho nedohoníme a Launee tu věcičku už nikdy nedostane zpátky? Je to přece vzácnost. Od rybího prince. To by nebyl hezký konec. Když se před námi zvedly kameny větší a zubatější, prchající zlodějíček mi mizel z dohledu, když kolem nich sekal zatáčky. Už jsme skoro nemohl, byl jsem celý udýchaný a navíc jsem se před chvílí najedl a s plným bříškem se mi běželo těžko. A maminka vždycky říkala, že po jídle se má odpočívat. No, na to už teď bylo trochu pozdě.
Už jsem chtěl zastavit a nechat to na Therionovi nebo Launee, kteří měli delší nohy... Jenže pak jsem zaslechl odněkud zpředu kníknutí. Nastražil jsem uši, zpomalil a ohlédl se. Therion byl blíž. "Slyšel jsi? To je ulčitě ten zloděj!" Stalo se mu snad něco? Poklusem jsem oběhl balvan a spatřil, že náš zlodějíček se dostal do svízelné situace. Vypadalo to, že se mu během jeho divokého útěku zadní tlapa zaklínila mezi dva kameny a teď nemohl ani tam, ani tam. To má z toho, že krade! Jenže pak mi zvířete - skorovlka - začalo být trochu líto. Mlátil sebou a vypadalo to, že je úplně zaseknutý a že ho to asi bolí. Zkusil jsem udělat další krok kupředu, ale on na mě vycenil zuby, ve kterých stále svíral Launeein poklad. Polekaně jsem couvl. Je zlý? Nebo má jen strach? Skorovlk znovu zakňučel a zazmítal sebou. Obrátil jsem se na Theriona, teď už se slzami na krajíčku. "Thelione, plosím, udělej něco! Však ho to bolí! Nemůže se hnout," ukazoval jsem packou na uvězněné zvíře, jako by bylo možné, aby ho Therion přehlídl. Neměl krást, ale už je určitě potrestaný... třeba si jen myslel, že to tam rybí princ nechal pro něho. Jakpak by mohl vědět, že to patří Launee? Určitě není tak chytrý jako vlci, i když vypadá trochu jako my. Těkal jsem prosebným pohledem mezi Therionem a skorovlkem. Doufal jsem, že se nám nějak povede získat Launeein poklad i osvobodit toho chudáka, který si svou neopatrností přivodil takové neštěstí.

Therion trval na tom, že rybu vážně jenom našel. Že bych ji vážně rozplácnul? A počítá se to vůbec? Však jsem se vůbec nesnažil, byla to nehoda. Situace se jevila téměř neřešitelná. Měl bych asi ustoupit a vymyslet si nějaké přání, ať má Therion radost. Jenže mě najednou vůbec nenapadalo nic, co bych chtěl. Zdálo se ale, že hnědavý vlk se chystá něco říct. Začal větu a pak odešel k jezeru. Zvědavě jsem naklonil hlavu. Dělal to asi schválně napínavé. Co asi vymyslel? Ač jsem byl zvědavý, trpělivě jsem čekal. Uždibával jsem přitom z té rozpláclé, nalezené nebo možná ulovené ryby. Byla tak velká, že jsem ji celou ani neměl šanci sníst. Moc jsem na ni už stejně nemyslel, zajímalo mě, co má Therion na srdci. Věřil jsem, že takový vlk, co tak hodně přemýšlí, bude mít určitě nějaký výtečný nápad. A taky že ano - vylezl z něj sice pomalu, ale stál za to. "No jistě," vydechl jsem, jakto, že mě to nenapadlo? "Každý by si měl něco pžát." Dokonce i Launee souhlasila a hned vyřkla své přání. Náhrdelník z květin? To by se určitě dalo nějak udělat. Zavrtěl jsem ocáskem a zamyslel se. Co si přeji já? Nějakou věc. Něco, co není smutné. Něco, co se může doopravdy splnit. Chtěl bych... chtěl bych...
"Co je to?" vytrhl jsem se náhle z myšlenek. Launee lezla z jezera a v zubech držela nějakou blýskavou věc. "Je to poklad? Vodní poklad... lybího plince?" Vypadalo to jako něco vzácného a cenného, lesklo se to podobně, jako rybí šupiny. Určitě je to od rybího prince. Možná to byl ten, kterého jsem rozplácl. A pak sežral. A jéje. Snad se na nás teď nerozzlobí celé rybí království. Jenže z ničeho nic situace nabrala zcela nečekaný obrat. Zdánlivě odnikud se vynořil tvor. Nejdřív jsem myslel, že je to další vlče, ale ačkoliv to nejspíš bylo nějaké odrostlejší mládě, vlk to nebyl. Vypadalo to trochu jinak. A navíc bylo pěkně drzé! Vytrhlo Launee z tlamy poklad rybího prince a pelášilo s ním pryč. Vlčice zůstala stát jako přimrazená. Zatahal jsem ji naléhavě za tlapku: "Launee! Thelione! Ukladl to! Musíme za ním! To se pžece nědělá!" Sám jsem se hned rozběhl za malým zlodějíčkem, i když jsem nevěděl, co bych dělal, kdybych ho dohnal. To asi stejně nehrozilo. Pelášil kolem jezera, jako by mu za patami hořelo. Nemůže brát Launee její poklady. Sama to vylovila.

//EDIT: přechod na Šakalí pahorkatinu

Pořád trochu rozmrzele jsem se důkladně otřepal, abych z kožichu vyhnal přebytečnou vodu a vylezl jsem zpátky na břeh. Vzduch okolo mně se náhle oteplil a podle Therionova pohledu bych hádal, že to byla jeho práce. Oplatil jsem mu jeho úsměv. "Tlošku jo," odpověděl jsem Launee. "Plotože se schovávají tak hlozně hluboko." No vážně, copak to bylo fér? Měl jsem jenom krátké nožky a neměl jsem šanci na ně dosáhnout. To nebyla žádná hra. I když... pro ryby to hra nebyla vůbec. Ony asi nechtěly být sežrané. Já ale zase nechtěl být hladový. Svět je složitý. Ale vlastně mě ta koupel až tolik nemrzela, cítil jsem se osvěženě, když jsem neměl kožíšek ulepený od bláta a plný prachu. A bylo mi tu dobře s těmi dvěma.
Navíc se za mými zády náhle ozval Therion. Otočil jsem se, jen abych spatřil, že mi nese rybu... a tvrdí, že jsem si ji tam zapomněl. "Cože? Já?" podivil jsem se. "Ale... ale já žádnou lybu nechytil," namítnul jsem. "Tys ji ulovil plo mě?" napadlo mě jediné možné řešení oné záhady, kromě toho, že bych na rybu omylem spadnul a rozplácnul ji. Toho bych si asi všiml, mínil jsem. Jenže Therion od ryby ustoupil a bylo zcela zřejmé, že chce, abych si ji nechal. "Děkuju," usmál jsem se na vlka nakonec, vlastně bylo stejně jedno, jestli jsem ji já rozplácl nebo ji chytil on. Tedy aspoň do chvíle, než se vrátila Launee s vlastním, menším úlovkem, a přisuzovala zásluhy za rybu mě. Netušil jsem, jestli si je zasloužím, byl jsem z toho pěkně zmatený, ale nechtěl jsem Theriona neprávem připravit o jeho přání. "Thelion vyhlál," opravil jsem tedy Launee. "On tu lybu donesl, měl by si něco pžát on." Ohlédl jsem se po vlku, co si o tom myslí. Moje přání mi stejně nemůžou splnit, pomyslel jsem si, o tom už jsem se přesvědčil. Přál jsem si jenom mít zpátky rodinu, jenže to asi nebylo tak snadné. Jinak už bych určitě byl dávno doma.
Zakručení v žaludku i slova vlčice mi ale připomněly, proč celá soutěž vůbec vznikla. Obezřetně jsem očichal rybu. Voněla zvláštně, úplně jinak, než ostatní zvířata. Nebyl jsem si jist, co si o tom myslím. Vypadala mokře, studeně a vypleštěnýma očima zírala prázdně do nebe. Therion i Launee si ale mysleli, že ryby jsou dobré a tak jsem se odvážil zakousnout do podivného tvora. Chvíli jsem maso zamyšleně žvýkal, než jsem se rozhodl, že mi vlastně celkem chutná. Bylo to něco nového, ale pro tentokrát to bylo příjemné překvapení. Navíc jsem byl hladový, což k mému ochotnému přijetí rybí chuti určitě přispělo. Ukousl jsem si další kus a spokojeně zavrtěl ocáskem. Dnešek byl mnohem lepší, než předešlý den.

(ochutnávka 2/3)

Narodil jsem se do tmy. Nebyla ale strašidelná, taková tma, ve které houkají sovy a plíží se lišky, čekající na kořist. Ne. Neměl jsem z téhle tmy strach. Neznal jsem totiž nic jiného než tmu, ani jsem nevěděl, co to strach vlastně je. Neexistovalo nic, než teplo, které vycházelo z té velké chlupaté věci, která někdy mizela, ale brzy se zase objevovala. Nebyla tam jen ona, těch chlupatých věcí tam bylo víc, ty druhé ale byly o hodně menší. Někdy mě nechtěly pustit k jídlu a pak jsem je musel odstrkávat a hlasitě kvílet.
Netušil jsem, kolik času jsem strávil v té tmě. Nějakou dobu trvalo, než jsem začal vnímat, že kolem nás občas někdo mluví. Nejspíš ta velká hřejivá huňatá věc, o které jsem přemýšlel jako o mámě. Nebyla to ale jen ona, jak jsem si brzy uvědomil, byl tam i další hlas, hlubší, který často mizel. Nevěděl jsem, kdo to je. Nemohl by to být... táta? Někdy – vlastně často – jsem slyšel i hlásky těch druhých, které jsem si zařadil jako sourozence. Nemluvili tak jako máma ani táta, ječeli a kňourali, kníkali a kvíleli, zkrátka úplně stejně jako já.
Naučil jsem se pohybovat kolem máminých struků s mlékem, plnit si bříško, spát a poslouchat, co se kolem děje. Nic dalšího jsem nepotřeboval a taky jsem nečekal, že by něco dalšího vůbec mělo být. Na co taky, však mi nic nescházelo. Nemalý byl tedy můj údiv, když jsem se jednoho rána probudil... a viděl jsem! Na mou duši, hrozně jsem se leknul, protože mě nikdy nenapadlo, že moje oči by se mohly otevřít. Náhle se kolem mě otevřel celý nový svět – uviděl jsem poprvé mámu a svoje sourozence. Naše nora byla suchá a světlá a jejím východem byl vidět malý kousek venkovního světa. Nemohl jsem tomu uvěřit. Neznal jsem zdaleka všechno, tak, jak jsem se domníval. Neznal... ale hodlal jsem to poznat.

//Vyhlídka (přes Midiam)

Slézali jsme z kopce. Nebylo to zas tak jednoduché, jak jsem si představoval, obzvlášť proto, že kameny byly mokré od rozpouštějícího se sněhu a tak mi každou chvíli nějaká tlapka na vlhkém podkladu trochu podklouzla. Naštěstí nikdy ne natolik, abych se začal bezhlavě kutálet do údolí, přesto jsem však šel hodně pomalu a obezřetně. Nechtěl jsem se zřítit, rozhodně ne. Jen jsem doufal, že nohy nepodjedou ani nikomu z ostatních vlků - co kdyby mě při pádu převálcovali a ze mně pak byla placička?
Ryby byly prý opravdu dobré, alespoň Therion to tvrdil a i radostná reakce Launee to naznačovala. Začínal jsem se na ně docela těšit, otázkou stále zůstávalo, jak je dostat z vody. Budeme se muset potápět? Doufal jsem, že ne. Nijak moc se mi nechtělo koupat se, ale nenapadal mě žádný způsob, jak dostat tvory ven z vody a sami si zachovat suché kožíšky. Obával jsem se, že to nepůjde. Hovoru dospělých o tom, jak se kdo vyspal, jsem naslouchal jen na půl ucha, brzy jsem totiž pod sebou spatřil třpytivou vodní hladinu, na kterou zrovna dopadl zbloudilý sluneční paprsek, který se dokázal na okamžik procpat skrze mraky. Za chvíli jsme již stáli na jeho břehu.
"Je moc klásné," souhlasil jsem s Launee a potěšeně zavrtěl ocáskem. Sklonil jsem k jezeru hlavu a napil se, abych zahnal žízeň a při tom se zahleděl na vlky na druhém břehu. Nevypadali nebezpečně a navíc je od nás dělila vodní plocha, asi tedy nebyl důvod se obávat. Snad. Starosti jsem si s tím ani nestačil začít dělat, protože Launee něco navrhla. Soutěž o to kdo uloví větší rybu. "Já chci taky soutěžit!" chytl jsem se toho hned, ačkoliv jsem nikdy nic nelovil, natožpak rybu. Tak těžké to být nemůže.
Popoběhl jsem o pár kroků podél břehu a zahleděl se do vody, na které zůstávaly poslední roztávající zbytečky ledu. "Polezte ven, lyby," zašeptal jsem a hypnotizoval vodní plochu. Nejdřív jsem neviděl nic. "Lybky?" nakrčil jsem čumáček. Nechtělo se jim? Přikrčil jsem se na břehu a číhal, jenže se stále nic nedělo. Naklonil jsem se a natáhl tlapku, abych se dotkl hladiny. Nevzal jsem ale v úvahu, že místo na břehu, které jsem si vybral, je už i tak nakloněné. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem se ukázkovým kotrmelcem překlopil přímo do vody. Byla studená a pochopitelně mokrá. Okamžitě jsem spanikařil, protože mi hlava zajela pod hladinu. Utopím se, utopím se, utopím se! Nabral jsem si pořádnou dávku do čumáčku a začal kolem sebe zuřivě kopat nohama. Zdálo se mi, že se ve vodě zmítám snad hodinu, ale muselo to být jen pár vteřin, než mi došlo, že jsem kousíček od břehu, dosáhnu na dno a můžu se úplně klidně postavit. Okamžitě jsem vystrčil čumák nad vodu a nadechl se, než jsem začal kýchat kolem sebe a prskat vodu. Byl jsem zmáčený jako mokrá slepice - aspoň se mi z kožichu ovšem odplavilo bláto a tvář jsem neměl zelenou od vodní květiny. "Hloupé lyby," prohlásil jsem a otřel si tlapkou zmáčený čumáček.

(nedobrovolná koupel)

Zelený kožich pokrývající kameny k jídlu vážně nebyl. Aspoň ne pro vlky, jak podotkla Launee. "Aha, tžeba kamzlík," napadlo mě okamžitě, protože jsme se nacházeli na kopci, který by se těm skokanům po skalách jistě líbil. Hned vzápětí jsem ovšem sklopil ouška, když mě vlčice upozornila, že to, co jsem udělal, jsem dělat asi neměl. "Ah... plomiň," řekl jsem. Nechtěl jsem přidělávat Launee starosti, ale že by okusovat kde co mohlo být nebezpečné, mě vůbec nenapadlo. Jenže těch věcí, které se dělat neměly a na které se muselo pořád myslet, bylo tolik a někdy mi přišlo, že mám v hlavě průvan, který mi všechny tyhle zodpovědnosti odfoukává ušima pryč. Aspoň pro teď jsem si ovšem zapsal za uši, že ohryzávat neznámé věci se nesmí.
Therionovi ovšem docvaklo, proč jsem se v první řadě do mechu vůbec pouštěl. Mluvil pořád málo a potichu, ale mě to vůbec nevadilo. Vlk se mi líbil, prostě asi jen hodně přemýšlel, než něco řekl. A to přeci nebylo nic špatného. Potěšeně jsem tedy zavrtěl ocasem, když se zeptal, jestli mám hlad. "Hlozný," přiznal jsem se a v břiše mi souhlasně zakručelo. Pak jsem naklonil hlavu na stranu při zmínce o rybách. Ryby jsou přece schované pod ledem. Vzápětí mi docvaklo, že tání, které jsem pozoroval kolem sebe, asi probíhalo všude a vodě už nebude zima, takže už nebude tak ztvrdlá a k rybám se půjde dostat. "Lyby jsem nikdy nejedl," přiznal jsem, ale všiml jsem si nadšení Launee. "Jsou doblé?" otočil jsem se k ní - kdyby nebyly, asi by se tak neradovala. To už vlčice mířila z kopce dolů a já ji ochotně následoval, ohlédl jsem se přitom na Theriona, aby se nám náhodou někde neztratil. Uculil jsem se na něj a pak radši koukal pod nohy, abych se nezkutálel až do údolí. Přemýšlel jsem přitom, jestli ryba bude hodně mokrá, jak se vůbec loví a jak asi bude chutnat. Snad líp, než mech. A snad nebude tak lepkavá, jako ta vodní květina, vzpomněl jsem si na dobrodružství s řasou, jejíž pozůstatky mi stále částečně barvily čenich na zeleno.

//Medvědí jezero (kolem Midiam)