Gallirea - Příspěvky uživatele

Naštěstí jsem kůru nemusel loupat sám. Hned vzápětí připojila tlapku k dílu i Bianca a po ní i ostatní vlčice. Zabral jsem vší silou, omylem jsem přitom přišlápl tlapku Sheye, která byla hned vedle. Polekaně jsem ustoupil. Ještě abych jí tak ublížil! "Plomiň-" začal jsem se omlouvat, ale to už kůra povolila a já se svalil na zem s nožkama vytrčenýma k nebi a zasypaný broučky a kousky dřeva. Jeden brouk mi vylezl přímo na čumáček. Uculil jsem se, protože to lechtalo a opatrně sklonil hlavu ke stéblu trávy, aby si na něj bezpečně přelezl. Pak jsem vstal a jemně si z kožichu vytřepal i zbytek hmyzu. Nechtěl jsem, aby si brouci zlámali nožičky. Tati naopak osud brouků moc na srdci neležel, protože zatímco se hrabala z díry, znechuceně se otřásala. "Oni ti neublíží," řekl jsem tiše. Mně se zdáli spíš roztomilí.
Potom ale mou pozornost upoutala kůra, kterou jsme odtrhli. Brouci na ní vytvořili cestičky, které se propletly do podoby další nápovědy. Ani tentokrát jsem ale netušil, kam se nás snaží nasměrovat. Proč je to tak těžké? povzdechl jsem si. Jakpak bych to mohl vědět? Znám jen močály a pár míst kolem... Kde jen ten motýl ten poklad nechal? Zkroušeně jsem sklopil ouška a rozhodl se to nechat na vlčicích, tak jako předtím. Doufal jsem, že to už není daleko. Slíbili jsme s Biancou, že se nebudeme toulat a zatím jsme byli někde úplně pryč. Určitě se o nás už bojí, možná nás i hledají a zcela jistě nám už nikdy nedovolí hrát si v Močálech bez dozoru.

//Louka vl. máků

//Mušličková pláž

"U Smlti? Tam... tam ale nechci," vykoktal jsem, když Sheya zmínila tu zlou vlčici, o které mi vykládala Launee. Za to mi opravdu nějaký poklad nestál a motýlkovi by taky neměl. Malá vlčice dokonce věděla, kde ta vlčice bydlí. To se tam vůbec někdo odváží? Však... je to Smrt. Už i to je dost strašidelné. Naštěstí proti tomu nápadu protestoval i motýlek, i Tati, takže jsem si mohl oddechnout, že nejsem žádný zbabělec, ale že za Smrtí se zkrátka chodit nehodí. A už vůbec ne, když jsme všichni ještě malincí.
I když já byl s rozumem v koncích a ostatní zřejmě taky, ačkoliv každý měl nějaký návrh, nakonec to rozsekla Lilac a vyrazila zkrátka přímo za nosem do lesa. Tati ji hned následovala. "Pojďme," vyzval jsem Biancu a Sheyu a následoval ty dvě, které se ujaly vedení. Vzápětí jsme vběhli do skrytu lesa. Motýlek už neplakal a cosi na nás sypal. Nejdřív jsem předtím uhýbal a krčil čumák, ale potom mi došlo, že je to vlastně celkem příjemné. Když na mě motýlí prášek dopadal, cítil jsem se plný života.
Najednou jsme se zastavili. Bylo jasné, že musíme hledat další nápovědu... a byly tu hned dvě možnosti. K díře u kamenu jsem se nijak dvakrát nehrnul. Mohla to být nora nějakého divokého zvířete, které by mi ještě mohlo ukousnout čumáček, kdybych ho tam strčil. Navíc... i předchozí nápověda byla na kůře stromu. Dávalo by smysl, že ta další na tom bude stejně. Zamířil jsem proto ke stromu. "Možná na té kůže bude další nápověda. Tak jako na té na pláži. Hele, jak je zkloucená! Něco tam ulčitě je," usoudil jsem a předními tlapkami se o kůru opřel. Zapraskalo v ní, ale nechtěla povolit. Byl jsem na to moc mrňavý. Ale nebyl jsem tu sám. "Pojďte mi někdo plosím pomoct, je to moc těžký," zavolal jsem na ostatní a ohlédl se po Biance. Věděl jsem, že sestřička mě nezklame. Tedy... doufal jsem.

Motýlův popis kůry mě a nejspíš ani sestřičce, která měla podobný dotat, popravdě moc nepomohl. "Aha," odpověděl jsem jen, ale nevěděl jsem o nic víc, než předtím. Každá kůra byla hnědá. Kdyby ta jeho byla třeba modrá, hned by se nám hledala lépe, takhle jsme ale holt měli náš úkol těžší.
To už mé hledání ale přerušila Bianca, která se zabývala vodou a jen co ji ochutnala, začala vyvádět. "Bianco, co to děláš?" vyhrkl jsem hned v obavě, že si sestra ublížila a rozběhl se k ní. "Ublížilo ti to? Je ti špatně?" vyptával jsem se a obhlížel ji ze všech stran. Tati i Lilac ji sice začali ujišťovat, že voda není dobrá, ale určitě ne nebezpečná, já však stejně bedlivě pozoroval, jestli se s Biancou nic zlého neděje. I motýl nakonec pronesl, že to je bezpečné a na mé sestřičce nebylo znát nic kromě znechucení. "Radši tu tlávu stejně sněz," vyzval jsem ji nakonec a ukázal tlapkou na nedaleký trs. "Plo jistotu." To by scházelo, aby se jí něco stalo.
Zatímco se já zabýval sestřiným zdravím, Sheya na něco přišla. Protože to vypadalo, že Bianca není v nebezpečí, vydal jsem se za ní a ostatními vlčaty, která se tam sbíhala. Na dně díry něco opravdu leželo. "To je ulčitě ono," zavrtěl jsem ocáskem a usmál se na Sheyu. Přišla na to! Než jsem stačil cokoliv dalšího udělat, v díře už byla Lilac a kůru držela. Všichni tu jsou tak stateční a šikovní. Připadal jsem si v té společnosti bystrých vlčic jako ten největší moula. Alespoň jsem tedy začal hrabat společně s Tati. "Už můžeš ven?" zavolal jsem tázavě na Lilac, která se tak hrdinně vrhla pod zem, když se mi zdálo, že je díra dost velká.
Když byla šedivá vlčice i s kůrou venku, mohli jsme si tu věc důkladně prohlédnout. Moc moudrý jsem z toho ale nebyl. "Plasata? To jako divočáci?" ujišťoval jsem se. A kdo to přišel o život? Kvůli zrádci? To... to přece není hezké. Ať to je kdekoliv, asi bychom tam chodit neměli. Věnoval jsem nejistý pohled všem přítomným. Byl z toho někdo moudřejší, než já? Neznal jsem zdejší okolí a začínal jsem mít trochu strach. Možná bychom se měli raději vrátit. Netroufal jsem si to ovšem navrhnout nahlas. Už tak jsem tu byl jaksi... navíc. Uvažoval jsem, přemítal, ale nic mě nenapadalo. Budu zkrátka následovat ostatní. Určitě na něco přijdou. Ohlédl jsem se na Sheyu, která objevila kůru. Možná by mohla najít i cestu dál? Páni. To by byla fakt dobrá. Netušil jsem, jak moc dobře ostatní vlčata znají tenhle kraj. Bylo mi jasné jen to, že já a Bianca se tu určitě nevyznáme.

//dodatečný přesun za ostatními - Zrádcův remízek

Děkuji moc za boží akci a také za štědré odměny Bylo to moc fajn.

Mám 40 bodů, které bych chtěla rozdělit následovně:
15 bodů za 120 drahokamů
10 bodů za 250 oblázků
8 bodů za 60 květin
7 bodů za 10 křišťálů

a magii emocí.

Převedeno ✔

//Náhorní plošina (kolem Lesa ztracených duší)

Ostatní vlčata se naštěstí nenechala dvakrát pobízet a po mém vzoru začala od toho zlého utíkat. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by se dělo, kdyby nás vlk začal pronásledovat - naše malé nožky by před ním neměly nejmenší šanci - ale on se do toho kdoví proč nepustil. Možná se zalekl toho, že je nás tolik. V běhu jsem zaslechl i jméno poslední vlčice, té hnědé. Tati. Teď už si to jen zapamatovat. Také vysvětlila, co je to ten ceán. Dost dobře jsem si nedokázal představit plochu vody větší, než jezero.
Sheya se asi dobře znala se Životem, protože od něj měla nějaké cenné rady. "To je plavda, ale než vylosteme, tak na nás stejně bude moc silný," řekl jsem, protože se mi nechtělo věřit, že by někdo malinký jako já dokázal přeprat velkého vlka. Ať bych trénoval, jak chtěl. Zase když to říká Život... Naštěstí na to teď nedošlo a všichni jsme vyvázli se zdravou kůží, alespo0n jsem v to doufal, v běhu jsem se moc nerozhlížel.
Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy jsem před sebou spatřil něco, co bylo nepochybně oním ceánem, o kterém mluvila Tati. Obrovská plocha vody omývala zem pokrytou pískem, šuměla, vlny přibíhaly ke břehu a pak se rozplynuly. "No páni," vydechl jsem s vykulenýma očima a obrátil se na ostatní, jestli jsou taky v takovém šoku, jako já. Plocha vody byla obrovská, skoro nepopsatelná. Hned jsem zapomněl na zlého vlka, oči se mi přikovaly k ceánu.
To už tu ale byl motýl a připomněl mi, proč tu vlastně jsme. Hledali jsme přeci tu jeho ztracenou věc. Přikývl jsem, když se zeptal, jestli jsme v pořádku a pak jsem pohledem zkontroloval i Biancu a ostatní. Doufal jsem, že se nikdo nezranil. "Na kůže ze stlomu?" zopakoval jsem pro ujištění a rozhlédl se kolem. Ležela tu spousta různých věcí. Kamínky i kousky dřeva. Jenže jak poznat tu jeho kůru od té obyčejné? Něco speciálního na ní být musí. Začal jsem chodit po písku a obracet kamínky. Říkal, že to ztratil mezi kameny, takže mi to dávalo největší smysl. Kousky kůry tam byly taky, ale všechny vypadaly zcela normálně. "Motýle? Jak poznáme tu tvojí kůlu?" zeptal jsem se po chvíli, protože mi to nedalo. Možná jsem na to šel špatně... Snad budou mít vlčice víc štěstí a vrátíme se brzo do močálů. Něco mi říkalo, že jsme asi vážně hodně daleko... však ten ceán mohl klidně být krajem světa.

Skoro všichni vypadali tím, že máme hledat nápovědu pro motýla, docela nadšeně. Zkusil jsem se také cítit nadšeně, avšak bohužel jsem byl vším tím podivným děním spíše zmaten. Rozhodl jsem se tedy, že se zkrátka budu držet ostatních a uvidím, jak se to vyvine. Nakonec - byl jsem tady jediný kluk a ti měli holky bránit, ne? Zatím to ale vypadalo, že největší moula jsem tady právě já a smečka vlčic okolo jsou ty, které zachrání situaci. "Jo, ten kopec myslím," přikývl jsem Biance. "Ale... nevím, jak je to daleko," přiznal jsem. Sheye se nechtělo věřit tomu, že by u nás Život byl. Pokrčil jsem rameny - byla to pravda pravdoucí. "Jen nám pomohl dostat vodu z močálů a pak hned zase šel. Asi se tedy vlátil domů."
I ostatní vlčata měla návrhy, o jaké kameny by se mohlo jednat. Hlasitá hnědá vlčice, jejíž jméno mi uniklo, ale která se držela s Lilac, navrhovala ceán, což jsem netušil, co je. Sheya zase hory, které byly jejím domovem. Lilac sice návrh neměla, zato vypadala dost odhodlaně motýlovi pomoci.
Uplakaný třepetálek byl tou pozorností potěšen. Nemyslel si ale, že by ta jeho ztracená věc byla na naší hvězdné skále. Ukazoval jiným směrem. To se ale dostaneme ještě dál od močálů, napadlo mě a nejistě jsem se ohlédl směrem, kde jsem je tušil. Ztratíme se. Ale na to už bylo asi pozdě. Jednou jsem se nabídl, že pomůžu motýlovi, tak už to budu muset splnit. A je tu Bianca. Když budeme spolu, doopravdy ztracení nebudeme. Třeba nám ten roztržitý motýl potom pomůže najít cestu domů. "Tak... teda půjdeme?" přešlápl jsem nerozhodně, nechtělo se mi vyrážet jako prvnímu.
To se ale změnilo ve chvíli, kdy se tu objevil on. Hned jsem ho poznal. Vypadal ještě hrozněji, než předtím. Zachvátila mě hrůza, ale tentokrát to bylo jinačí. Byla tu se mnou sestra a jí nemohl ten zlý zkřivit ani chlup. Naježil jsem se a zavrčel vší svou vlčecí silou, jenže on nevypadal, že nás začne žrát. Prohlašoval, že je náš táta. "To teda nejseš! Ty jsi ten zlej! Chceš nás sežlat!" vykřikl jsem po něm. Chtěl jsem, aby to znělo hrozivě, ale hlas se mi třásl skoro stejně, jako se mi třásla kolena, takže to mi moc nevyšlo. Motýl nás pobídl, ať utíkáme a mě určitě nemusel říkat dvakrát. "Musíme zmizet, já ho znám, je nebezpečný," ohlédl jsem se naléhavě po všech přítomných, zvláště pak po Biance a po Sheye, která tu mezi námi byla poněkud osamocená. Postrčil jsem sestřičku a rozběhl se pryč od toho zlého, jeho rozšklebené tlamy a hrozby sežrání. Jen náhodou se stalo, že jsem běžel směrem, který naznačil motýl.

//Mušličková pláž (kolem Lesa ztracených duší) - asi??? :D

"Jsou holy daleko?" vyptával jsem se opuštěné vlčice. "Velcí vlci z močálů by tě tam mohli odnést, aby tě nebolely nožičky," navrhl jsem jí. Jestli se zatoulala, někdo od nás by jí jistě pomohl. I Bianca ji ujišťovala, že u nás jsou všichni hodní a starají se o nás. Podotkla ale, že bychom se měli vrátit. "To jo," řekl jsem nejistě. "Ale... takhle nemůžeme odejít." Ostatně i sestra chtěla nejdřív vědět, o co tady vlastně jde.
Osamělá vlčice řekla, že se jmenuje Sheya. Přikývl jsem. Pěkné jméno. "Dovolili nám být chvíli venku, když se vlátíme lychle, možná si toho ani nevšimnou," řekl jsem. Nedošlo mi ale že pokud bychom se do močálů vrátili s cizím vlčetem, bylo by jasné, že jsme byli pryč.
Vtom se tu ale objevila další malá vlčice a v závěsu za ní druhá. Byl jsem tu teď jediný kluk a nechápal, co se děje. Tolik vlčat? Teď? Šedá vlčice Lilac se ptala, kdo jsme, odkud jsme a další věci, ale já byl náhle natolik rozhozen, že jsem vypravil jen své jméno: "Jsem Saturnus," pípl jsem a přál si být zpátky v močálech. Snad Bianca situaci zvládne líp. Já v tomhle selhal.
Aby k mému zmatku ještě přibylo, motýl začal mluvit. No, spíš kvílet. Sotva jsem mu rozuměl, co říká. "Něco jsi ztlatil u kamenu?" To bylo jediné, co jsem pochytil. "U kamenu kde se pozolují hvězdy?" napadlo mě jediné místo s kameny, které jsem znal. I když... byla to spíš skála. Mluvící motýl vypadal zoufale, Sheya vypadala zoufale a já se cítil taky trochu zoufale z toho, že jsem byl rázem obklopen úplnými cizinci. Byť byli malincí. A žádný dospělák na obzoru! Šoupl jsem se blíž k Biance, která byla v té situaci mou jedinou oporou a záchranou. "Chceš to pomoct najít?" otázal jsem se motýla nesměle. I v mém zmatku mi bylo líto plačícího tvora.

Trošku se mi ulevilo, když jsem si uvědomil, že sestřička se na mě nezlobí, když jsem jí řekl o tom svém hloupém omylu. Protože byl opravdu hloupý. Takové věci by se mi neměly dít. Jenže já si to tak strašně přál... v močálech mi bylo dobře, ale přesto se mi strašně stýskalo po domově. To asi vyvolalo ten sen a způsobilo, že jsem měl dojem, že maminka je na dosah, zatímco byla - kde vlastně? Byla doma s tátou a Vulcanem? Hledala nás? Nebo jí ublížili ti zlí? Ublížili jí tolik, že nás nemohla hledat? "Jsem lád, že se nezlobíš," špitl jsem k sestře a jemně se o ni otřel špičkami chlupů na boku. Chápala to... naštěstí.
Naštěstí jsem neměl moc času o tom přemýšlet, protože jsem zaslechl ten nářek - ten jsem si nevymýšlel. Slyšelo ho i Bianca. Následně jsem téměř stoupl na tu malou vlčici, asi tak starou jako my. Lekla se mě stejně, jako já jí a hrábla po mně packou, čímž mě přiměla ještě o krok couvnout. "No... to je plavda. Měli bychom být ve smečce," řekl jsem a nervózně se ohlédl po Biance, když jsem si uvědomil, že už je opravdu noc. Na cestu zpátky jsem si ale naštěstí pořád vzpomínal a nezdálo se, že by nějací zlí byli v dosahu. A tahle vlčice, stejně jako ten ukřičený motýl, potřebovali pomoc.
"My jsme se tlochu zaběhli, ale naše smečka není moc daleko," vysvětlil jsem nakonec, protože jsem jí nechtěl říkat o svém snu, který nás původně vytáhl mimo močály. "Jestli jsi ztlacená, můžeš tam jít s námi. Launee a Thelion by se o tebe postalali, už je tam nás vlčat hodně," ujistil jsem neznámé vlče a mžoural pořád po Biance, jestli se mnou souhlasí nebo jestli plácám hlouposti. "Já jsem Saturnus." Dokonce se mi mé jméno podařilo říci správně! Nechal jsem Biancu, ať se představí sama, ale předtím jsem upřesnil: "Jsme soulozenci. Chtěli jsme vědět, kdo tu tak nažíká. Ale je to asi ten motýl." Ohlédl jsem se po brečícím hmyzáčkovi, ale ten nic neříkal. Zatím. A já bych mu tak rád pomohl. Stejně jako téhle malé vlčí slečně, která tu byla úplně sama a bez nějakého dospěláka. Však jsme tu všichni bez dospěláků. To bylo přece nebezpečné... Ti zlí mohli kdykoliv přijít pro nás všechny.

//Mahar (přes Středozemku)

Letěl jsem přes louku jako splašený. "Já nevím, kam šla," vysvětloval jsem Biance udýchaně. "Plošla kolem, jako by nás ani neviděla." Čím dále jsem běžel, tím víc jsem byl probuzený a pomalu a neochotně mi začalo docházet, že máma v močálech asi vůbec nebyla. Necítil jsem její pach a její hlas neodpovídal na naše volání. Bylo to tak - nepřišla. Nebyla zde. Obloudil mě sen, či snad přelud nebo zbožné přání, ale pravda byla taková, že jsem se bezhlavě hnal za někým, kdo tady vůbec nebyl. Zpomalil jsem. Co teď řeknu Biance? Bude si myslet, že jsem si z ní vystřelil... ale já bych takovýhle zlý vitp nikdy neudělal. Smutně jsem se otočil na sestřičku a sklopil uši. Běželi jsme daleko a já byl udýchaný, ale jakmile jsem trochu popadl dech, musel jsem jí říct, co se to vlastně stalo. "Bianco... já se asi spletl," řekl jsem tiše se sklopenou hlavou. "Asi se mi to muselo zdát. Nezlob se. Nebylo to schválně. Byl jsem si tak... tak jistý... asi jsem si to moc pžál, až se mi zdálo, že je to plavda." Přiměl jsem se zvednout zrak k jejím zlatým kukadlům.
Už už jsem začínal nabírat k pláči, protože tu za prvé maminka nebyla a za druhé jsem dal falešnou naději sestřičce, která bude určitě smutná, když jsem cosi zaslechl. Našpicoval jsem uši. Znělo to jako tichý nářek. "Slyšíš to taky?" zeptal jsem se Biancy a začal se rozhlížet po zdroji pláče. Málem jsem přitom zakopl o hnědavou hroudičku schoulenou pod keřem. Nebyla to ovšem hroudička, ale vlče, podobně velké jako my dva. Trochu jsem se malé vlčice lekl a ucouvl, hned jsem k ní ale zase natáhl čumák. Byla celá zmáčená a vypadala hodně smutně. "Ahoj," pozdravil jsem ji. "To ty tady tak blečíš? Bolí tě něco? Potžebuješ pomoc?" Jenže ačkoliv malá vlčice vypadala opravdu zkroušeně, ten nářek vycházel odjinud. Rozhlédl jsem se znova a spatřil motýlka, který poletoval nad plání a bulil. "A co se stalo tobě?" zeptal jsem se ho - netušil jsem, jestli mi rozumí, ale dodnes jsem ani nevěděl, že motýli umí plakat, takže bych se ani moc nedivil. Proč musí být všechno tak smutné? pomyslel jsem si poněkud zničeně, když jsem přejel očima brečícího motýla, smutné cizí vlče a mě s Biancou, kteří jsme se právě vyhnali z území smečky za přeludem vlastní maminky, která byla kdoví kde. Svět se zdál strašně krutý a plný utrpení. A navíc už vůbec nejsme v močálech! došlo mi. Jenže jsem tu nemohl ty dva nechat jen tak. Nejspíš potřebovali pomoc. Oba.

Potěšilo mě, když jsem viděl, že i sestře se nápad s hledáním úkrytu tak líbí. "Jo! Bude to naše tajemství," souhlasil jsem. "Soulozenecká sklýš." Znělo to hezky. Už jsem se těšil, až nějakou najdu. Mohli bychom tam schovávat všechno zajímavé, co najdeme. Představoval jsem si barevné kamínky a zvláštní rostlinky, které bychom si mohli do skrýše nanosit. Možná bych mohl poprosit někoho z dospělých, aby mi dal nějakou zvířecí kožešinu. Ale nesměl bych říct, na co ji chci, protože to měla být skrýš tajná.
Brzy jsme na vhodné místo narazili a zdálo se, že Bianca je podobně nadšená jako já. "Bláto tu není," ujistil jsem ji. "Jenom mech." Měkoučký mech pod naše tlapky i pod naše unavená těla. Vmáčkli jsme se dovnitř oba. Asi to nebude moci být dlouhodobá skrýš, až trochu povyrosteme, už se sem nevejdeme. Prozatím to ovšem bylo zcela dokonalé. Byli jsme tam společně v teple, bezpečí i relativním suchu. To, zážitky z uplynulého dne i blízkost mé sestřičky mě brzy dokonale ukolébaly do spánku.

Zdál se mi nesmírně živý sen. Viděl jsem v něm maminku, její hnědý kožich. Procházela se mezi stromy Močálů a volala na nás. Slyšel jsem ji. "Bianco! Saturne! Kdepak jste? Pojďte ke mně, děti..." Chtěl jsem jí odpovědět, ale nějak to nešlo. To ale nevadilo. Zdálo se, že míří přímo k našemu stromu, kde spíme. Určitě si nás všimne, pokud nás neuvidí ani neuslyší, pak alespoň ucítí náš pach. "Bianco! Saturne!" Její hlas už zněl tak blízko! Stála přímo před dutinou. Jakto, že nás neviděla? Byli jsme přece tady, přímo tady. Ale nějak se stalo, že nás minula. Špička jejího ocásku zmizela za stromem.

Otevřel jsem oči a hned jsem byl na nohou. "Mami!" vykřikl jsem. Sen byl tak živý, až jsem byl přesvědčen, že šlo o realitu. Okamžitě jsem šťouchnul do Biancy: "Vstávej, Bianco, vstávej, já viděl mámu! Je tady, pžšila, pojď, musíme za ní, než uteče!" Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem se přes ležící sestřičku procpal ven a pelášil jsem močály tím směrem, kde jsem viděl maminku mizet. Nedocházelo mi, že nic z toho nebylo skutečné, byl jsem ještě příliš rozespalý a příliš vroucně jsem si přál, aby to byla pravda. "Kam jen šla?" zastavil jsem na chvíli, zčásti abych se rozmyslel, zčásti aby mě Bianca mohla dohnat, a pak se rozběhl zase dál. Ani mi nedošlo, že jsem vlastně opouštěl území smečky. Zapomněl jsem na svůj slib...

//Náhorní plošina (přes Středozemní pláň)

//úkol - přespat v tajné skrýši

Naštěstí to vypadalo, že Therion mi dovolí chvíli se od ostatních vzdálit. Posledních pár dní bylo tak zmatečných, že jsem najednou měl chuť strávit aspoň chvilinku někde stranou od všeho toho ruchu. To už se do toho ale vložila i Bianca, která se hlásila, že zůstane se mnou a že se budeme hlídat navzájem. Zavrtěl jsem ocáskem. "No jasně, budeme na sebe dávat pozol," ujistil jsem Launee i Theriona, kteří mířili k úkrytu, zatímco Lywin a Sigy se zabývali nějakými svými věcmi a Skylí odběhla úplně pryč.
A tak jsme s Biancou osaměli. Vydechl jsem si. Konečně to vypadalo, že nehrozí žádné nebezpečí. "Neplechu? Ne," usmál jsem se na sestřičku. Na neplechu já nikdy moc nebyl. "Já vlastně nevím. Nějak jsem chtěl chvíli asi... být jen tak sám. Anebo s tebou," dodal jsem rychle, aby si nemyslela, že ji vyháním. Byl jsem tak rád, že se vrátila, že jsem na něco podobného ani nepomyslel. "Myslel jsem si, že bychom si mohli v Močálech najít nějaký úklyt - ne ten, co je v jeskyni. Nějaký náš, vlastní," vyložil jsem jí svůj plán a pomalu zamířil mezi stromy. Dobře jsem se díval kolem, abych se neztratil. To bych vskutku nerad. Slíbil jsem, že se nebudu moc vzdalovat a taky jsem to hodlal dodržet. "V takovém močále musí být schovávaček hlozná spousta," řekl jsem a bedlivě se rozhlížel. Občas mi tlapka dopadla do nějaké té kalužiny. Po záplavě byla všude spousta větví, ale i tak se tu dalo procházet celkem normálně. V dáli mezi stromy jsem zahlédl velkého bílého ptáka, jak se brodí vodou. Co tam asi chytá? Napadlo mě, že ryby, jenže v jezírkách jsem žádné neviděl. A jak se asi jmenuje? Teď tu ale nebyl žádný dospělý, který by mé otázky mohl zodpovědět. Pták vodník, rozhodl jsem se nakonec pro jméno sám.
Chvíli jsem po pevné půdě mezi jezírky šel mlčky po boku své sestřičky. Nějak jsem necítil potřebu nic říkat. Až ve chvíli, kdy jsem spatřil před námi veliký strom s širokánským kmenem, v němž zela dutina. "No páni! To je pžesně ono," vydechl jsem radostně a rozklusal se ke stromu. Bez váhání jsem skočil dovnitř. Vonělo to tam mechem a vlhkostí a bylo tam místa tak akorát pro dvě vlčata, když se zmáčknou k sobě. Vykoukl jsem z dutiny zase ven a pohlédl na sestřičku: "Pojď se podívat. Je to tady supel!" Ve skutečnosti by to asi nikomu tak "super" nepřipadalo, ale já byl spokojený. Hledal jsem tajnou skrýš? Hledal. A našel ji? Našel. Tady na mě nepršelo. "Chvíli si odpočinem, jo?" podíval jsem se na sestru. "Z toho všeho mě už hlozně bolí nohy." S tím jsem se stočil do klubíčka co nejvíc u dřevité stěny, aby měla pro sebe dost místa i Bianca. Jen chvilku, aby se Therion a Launee nebáli, připoměl jsem si, když jsem zavíral oči.

//teleport z Vyhlídky
úkol - darovat krysu

Bílý zářivý vlk Život začal ujišťovat mou sestřičku, která měla své jisté pochybnosti, že mu od ní žádné nebezpečí nehrozí. Já mu věřil. Atmosféra klidu a naprosté pohody se kolem něj doslova šířila. Necítil jsem, že bych se ho měl bát. Pak vysvětlil Therionovi, že nám neodebere sílu, kterou potřebujeme k životu, ale nějakou jinou. Docela se mi ulevilo. Byl jsem připravený dát Životovi klidně všechnu svou sílu, jen aby zachránil vlky v močálech, ale pokud to šlo i jinak... Za chvíli se do toho Život pustil. Tedy, nesjpíš. Nic jsem necítil, ani to vůbec nebolelo, možná jsem ve svím nitru pocítil mírné zašimrání a můj strach jako by se scvrknul na milnké semínko kdesi v koutku duše. Začínal jsem věřit, že všechno dobře dopadne. Ještě, že se tu Život objevil. Všechno rázem pohltilo bílé světlo a já před ním zavřel oči a když jsem je znovu otevřel, byl jsem i společně s ostatními v Močálech.
A opravdu to vypadalo, že se všechno napraví. Život svou mocí uvedl všechno do víceméně původního stavu a já očima jezdil po všech zde přítmoných. Vypadalo to, že jsou všichni naživu. Můj zrak ovšem padl na Launee, která ležela na zemi a vypadala trochu bez sebe. "Launee!" vyhrkl jsem a rozběhl se k ní, stejně tak jako Rayster. "Launee? Jsi v požádku? Žekni něco," prosil jsem ji a strčil do ní čumákem. Rychle jsem se rozhlédl kolem, zda nenajdu něco, co by Launee mohlo pomoct, co by ji probralo. První věc, která se mi octla v tlamě, byla bohužel krysa, která si už procházela jistým stadiem rozkladu. Strčil jsem jí mrtvolku zoufale pod čumák. "Podívej! Dálek!" vyhrkl jsem. To už se ale vlčice probudila a mě došlo, že to, co jsem k ní strčil, asi nebylo nic moc dobrého. "Není to... doblý dálek," zamumlal jsem a nenápadně trosky krysy odstrčil stranou. Místo toho jsem se krátce přitulil k hnědému čumáčku vlčice. Byl jsem moc rád, že je v pořádku.
Launee chtěla jít do úkrytu. Nejprve jsem chtěl nadšeně souhlasit, ale pak jsem se zarazil. Najednou se mi nějak... nechtělo. V močálech už to nevypadalo nebezpečně. Představil jsem si, jak v jeskyni budeme všichni, Sigy, Launee, já, Bianca, Lywin, Therion a navíc ještě i Mojo a Rayster... to bylo strašně moc vlků. Většinu z nich jsem měl rád a rád bych byl s nimi, ale možná toho na mě zkrátka bylo za poslední dny opravdu hodně. A Rayster chce mít Launee pro sebe, uvědomil jsem si trochu posmutněle, když jsem uviděl, jak se k ní černý vlček tiskne. Věděl jsem, že Rayster nic nechápe a že potřebuje víc péče, než já. Za chvíli mi došlo, proč se cítím tak divně. Chtěl jsem být zkrátka chvíli sám. Možná ve společnosti sestřičky... ale šlo by to? Dovolili by mi to vůbec? "Já bych..." pípnul jsem skoro neslyšně. "Já bych chtěl... chtěl bych zůstat ještě chvilku venku. Ale... sám. M-mohl bych?" podíval jsem se prosebně na Launee a pak na Theriona. "Nebudu se toulat. Ani malinko. Budu jen tady, kousíček od úkrytu," sliboval jsem. "Jen chvilinku," dodal jsem ještě. Věděl jsem, co by se stalo, kdybych se zatoulal mimo močály. Přišli by ti zlí a odnesli mě. Ale v Močálech jsem byl určitě v bezpečí. Měl bych si najít svůj vlastní úkryt. Svou vlastní schovku jen pro mě. A pro Biancu, vzpomněl jsem si a očima našel sestřičku. Doma jsem měl v lese vykotlaný pařez. Tady bych určitě taky něco našel.

//potřebuju dneska/ zítra splnit ještě jeden samostatný úkol a odtrhnout se na akci na Náhorní plošině, prosím prosím o umožnění vypařit se :D

"Já nevím," zašeptal jsem v odpověď Biance. Nevěděl jsem, proč zrovna my. Byl to trest? Ale za co? Nebyl jsem přeci neposlušný, ne...? Nebyl... Obával jsem se, že tyhle věci jsou zcela mimo moji kontrolu. Nemohl jsem tomu zabránit, ani pomoct mým novým kamarádům, kteří zůstali dole, v močálech zasažených tou spoustou vody. Musel jsem věřit zkrátka věřit Therionovi, když říkal, že to zvládnou.
Naše napomenutí jako by k Raysterovi vůbec nedolehla. Smál se a poskakoval kolem. Vůbec to nechápal. "Ale..." začal jsem, když Therion promluvil, ale pak jsem zmlk. Bylo to opravdu tak - Ray prostě nevěděl. Jenže to neznamenalo, že mi jeho radostný chichot nepůsobil bolest. Nic na téhle situaci nebylo veselého. Nic. On za to nemůže, připomínal jsem si, ale bylo to těžké. Chtěl jsem, aby Rayster přestal. Hned.
Náhle se stalo cosi nečekaného. Zalapal jsem po dechu, když se z bílé záře vyloupl velký vlk. Byl překrásný a vypadal moudře a dobrosrdečně. Nepociťoval jsem tváří v tvář jemu žádný strach. Navíc ještě když začal vysvětlovat, že může pomoct vlkům v močálech. Ovšem jen pokud nejdřív pomůžeme my jemu. Therion to hned celé vzal na sebe, nabídl vlku, který se jmenoval Život, svou sílu, ale chtěl, aby nás nechal. Já se nad tím zamyslel. Byl jsem unavený ze závodu i ze strachu. Nevěděl jsem, jestli ve mně moc síly zbývalo. Ale vlci tam dole... "Já můžu taky pomoct!" vyrazil jsem ze sebe nakonec a vstal na roztřesené nožky, abych to názorně předvedl. "Thelione, nech mě pomoct, plosím!" pohlédl jsem prosebně na hnědého vlka a pak na Života. Já jim pomoct nemůžu, ale když dám sílu jemu... vypadá tak mocně. Jistě něco svede. Zachrání je.

Svou panikou jsem na hrozící nebezpečí upoutal pozornost všech ostatních. Bianca se ke mně vyplašeně přitiskla a já zase k ní. Byl jsem moc rád, že je tu. Alespoň ona byla v bezpečí. To se ale nedalo říct o vlcích, kteří zůstali v močálech. Launee, Skylí, Sigy... Pohledem jsem doprovázel mizící zlatý ohon: I Lywin. Chvíli to vypadalo, že odejde i Therion. Upřel jsem na něj zlatavé zraky. Nechoď. Nenechávej nás tady, chtěl jsem říct, ale skrze sevřené hrdlo jsem slova nedokázal procpat. Pevně jsem zavřel oči, nechtěl jsem vidět, jak i on míří do nebezpečí.
Ale Therion nakonec neodešel. Naopak, přišel blíž k nám a zaštítil nás před deštěm. Brzy mi došlo, že vzduch kolem nás se ohřívá a čechrá nám kožíšky. Určitě to byla kouzla. Ten hřejivý dotek vzduchu byl skoro jako by mi někdo hladil kožich a já se pomaličku uklidňoval. Therion má pravdu, přesvědčoval jsem se. Jsou silné, umí hodně kouzel, budou v pořádku... Můj lapavý dech se vracel do normálu, ale o vlky tam dole jsem se bál i dál. Teď už se to ale dalo snášet. Bylo mi teplo a vítr pískal zvláštní krásnou písničku. "Vítl... umí zpívat?" špitl jsem tichounce. Slova už zase mohla ven z mých úst. Uvědomil jsem si také, že Rayster se směje. To není vtipné. Jsou v nebezpečí. Není to sranda! Otevřel jsem oči a podíval se na tmavé vlče. "To není k smíchu, Layi," řekl jsem, ale neznělo to vyčítavě. Spíš prosebně. Přál jsem, aby toho nechal. Nezdálo se mi to správné.

//Mahar (přes Kaskády)

Cvalem jsem vyběhl z močálů a následoval třepetající se ohon Theriona, který měl na zádech Raystera. Běžel jsem a běžel, jenže za chvíli už jsem byl strašně unavený, protože to bylo pořád do kopce. Pamatoval jsem si to místo. Tady se pozorují hvězdy, chtěl jsem říct Biance, ale byl jsem příliš udýchaný než abych mluvil. Jen jsem se na ni tedy výmluvně ohlédl, nemohl jsem však doufat, že to pochopí.
Doufal jsem, že běh brzy skončí. Nakonec jsme to ale zvládli. Zastavil jsem na vrcholku a lapal po dechu. Strašně mě bodalo v boku, nechápal jsem, co to znamená. Smutně jsem kníkl. Že bych měl hlad? Nic k jídlu jsem ale neviděl, jen pár vetviček s bobulkami. Nenápadně jsem k nim došel a jednu ochutnal, avšak jen co mi padla na jazyk, ztratil jsem zájem. Byla hořká a odporná. Stejně nenapadně jsem ji zase vyplivl a posadil se na zem poblíž ostatních.
"Zábava..." No, já se moc nebavil. Byl jsem dost vyčerpaný, ale Therion vypadal, jako že zoufale potřebuje potěšit. Zavrtěl jsem proto ocáskem. "Jasně. Byla to zábava! Ale ani nevím, kdo vyhlál," přejel jsem pohledem všechny přítomné. Nakonec na tom asi nezáleželo. Proč že jsme to vůbec závodili? napadlo mě náhle, ale hnědý vlk mě rozptýlil otázkou.
"Tžeba na tu poušť, kde žijou lvi," napadlo mě. "Nebo-" další slova mi zmrzla v krku. Pohled mi padl dolů, k močálům. "Ne!" vykřikl jsem a instinktivně priskočil k Biance, jako bych ji snad mohl chránit. "Močály jsou pod vodou!" vydechl jsem a pocítil, jak se mi hrdlo stáhlo hrůzou. Zoufale jsem těkal pohledem mezi vlky a tou scénou dole. "Launee, Skylí... zůstaly tam? Kde jsou? Jsou v bezpečí?" chrlil jsem ze sebe a lapal po dechu. Vlčice tu nebyly, ani Sigy... to znamenalo, že jsou tam dole. "Utopí se," zakňučel jsem a vytryskly mi slzy. Nemohl jsem být aspoň chvilku šťastný? Strašlivé pařáty strachu mi sevřely tělo a já v hlavě slyšel jen hlasité dunění vlastního srdce. Myšlenky hnaly jako šílené. To je konec konec konec konec ztratím je Launee kde jsi proč proč proč... Cítil jsem, jak mám tlapky ledové jako bez života a sotva jsem se dokázal nadechnout. "Thelione..." vyrazil jsem ze sebe, ale tiskl se bokem k Biance. "T-T-T..." Chtěl jsem hnědému vlku říct, že mi je špatně a mám hrozný strach, že se nemůžu skoro nadechnout, že mi strašně mlátí srdíčko, ale nešlo to. V zoufalství jsem zavřel pevně oči. Když tu hrůzu neuvidím, třeba se mi uleví.

(ochutnání 3/3)