Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen 1/10 - Tristan

Ráno bylo pěkné a slunečné a v lese panoval klid. Nevypadalo to, že by nějaké smečkové záležitosti vyžadovaly mou neodkladnou pozornost, takže jsem se vydal trošku osvěžit k jezeru. V okolí jsem nikoho neviděl, pokud tedy nepočítám vodní ptáky, kteří pluli po hladině nebo posedávali na březích. Napadlo mě, že bych třeba zvládl ulovit nějakou kachnu, ale neměl jsem zatím až takový hlad, takže jsem je nechal na pokoji.
Místo toho jsem vkročil na mělčinu a opláchl si tlapky. Chvíli jsem se brouzdal vodou u břehu, ale docela rychle mě to omrzelo. Nějak jsem moc neměl náladu na... nic. S povzdechem jsem se zastavil a chvíli se jen díval do krajiny, nad kterou se právě pomalu šplhalo slunce. Jeho paprsky se třpytily na vodní hladině. Bylo to pěkné, ale moc mě to nerozveselilo. Možná bych měl prostě jít zpátky domů. Jenže jsem nevěděl, s kým bych v lese mluvil. Proxi se vydala kdoví kam, Bianca zmizela někde v hlubinách lesíku s Meinerem a Matteem, co dělaly Sheya se Saelind jsem také neměl ponětí... Cítil jsem se tak trochu opuštěně, abych řekl pravdu.

Překvapeně jsem zamrkal. Islin byla Cynthiina sestra? "No tak- no, tedy, to jsme tak trochu rodina," vykoktal jsem a pak se krátce zasmál. Svět byl malý, že? "Cynthia je máma mojí partnerky, Sheyi." Znala Sheya svoji tetu? Nevzpomínal jsem si, že by se o ní někdy zmínila - i když bylo také klidně možné, že mi to vypadlo z hlavy. Míval jsem problém si zapamatovat vlky, které jsem sám nepotkal. Někdy i ty, které ano.
Krátce poté jsme se uložili k odpočinku v měkkém mechu. Počasí bylo už příjemné i ke spaní pod širým nebem. Byl jsem za poslední dobu už vážně utahaný a tak jsem usnul prakticky okamžitě a spal jako špalek přes celou noc až do rána. Teprve až šimrání slunečních paprsků na tlapách mě probudilo.
Zamžoural jsem kolem sebe do nového slunečného dne a protíral si oči, abych z nich vyhnal spánek. "Dobré - uííí - dobré ráno," zahuhňal jsem se širokým zívnutím. "Pardon," omluvil jsem se Islin za onu přehlídku své tlamy, kdy mi asi bylo vidět až do žaludku, ale nedokázal jsem tomu zabránit. Na hlavě mi trčela přeležená chocholka, čehož jsem si ani nebyl vědom.
Vlčice už začala vstávat a protahovat se, do čehož jsem se také hned pustil. Bylo mi hned jasné, že se Islin bude mít k odchodu a chápal jsem to, už se tu nejspíš zdržela moc dlouho, než aby mohla ještě zůstat. "Rádo se stalo," máchl jsem ocasem. "A pokud tam budu mít někdy cestu, určitě se zastavím, zní to jako příjemné místo," pousmál jsem se a značně zrozpačitěl, když mi Islin předvedla malou úklonku. Neohrabaně jsem ji napodobil, protože jsem nevěděl, jak jinak na to reagovat. "Šťastnou cestu a měj se hezky," popřál jsem jí a pak už jsem jen sledoval, jak odchází mezi stromy.
Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl. Byl krásný jarní den, už s nádechem letního tepla. Les byl poklidný jako vždy a o vše bylo postaráno. Chvíli jsem jen tak postával pod stromy a poslouchal zpěv ptáků, ale potom jsem vykročil pomalu přes les, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku.

Islin měla podobné zkušenosti jako já. S pousmáním jsem přikývl, ovšem když zaznělo jméno Sheyiny mámy, uši se mi překvapeně narovnaly. "Cynthia? Ty ji znáš?" vyhrkl jsem. Nebylo zase tak zvláštní, že bychom mohli mít společné známé, ale nečekal jsem to. Ještě víc mě překvapilo, když jsem slyšel, že snad rozsévá dobro po celé Galliree? To bych do ní neřekl. Ne, že bych si myslel, že je nějak zlá nebo tak, ale... popravdě mi naháněla trochu strach.
Byl jsem poučen o jehelníčcích, které jsem vůbec neznal, ale z Islinina popisu to znělo tak, že kdyby náš les našli, mohlo by se jim tady zalíbit. Netoužil jsem vůbec po tom, aby se tady zabydleli. "Páni, tak to děkuju za varování. Dám si na to pozor. Doufám, že když se tady zatím neusadili, snad se už neukážou," zavrtěl jsem se neklidně. To by nám tu ještě tak scházelo!
Všiml jsem si, že se i Islin poněkud neklidně ošívala, i když u ní to jistě muselo být z jiného důvodu. Ukázalo se, že i ona se cítila dost unavená. Samozřejmě, když jsme tu společně protlachali už takovou dlouhou dobu. "Samozřejmě, že nevadí, nerad bych tě zdržoval," broukl jsem a párkrát mách oháňkou. "Taky bych si chvíli odpočinul." Uložil jsem se do mechu kousek od Islin a stěží potlačil další zívnutí. Slunce sice vstávalo, ale my šli spát - a to nevadilo. Položil jsem si hlavu na tlapy. "Dobrou noc," špitl jsem a zavřel oči.

Nechal jsem během noci Hvězdíka, aby nám svítil a poletoval si kolem dle libosti. Byl vlastně taková samostatná jednotka, dělal si, co ho napadlo. Aspoň že udržovat ho mě už nestálo žádnou energii. Byl jsem už trochu ospalý, nepochybně i z toho používání magie. Sklopil jsem zrak a usmál se na své tlapy, když mě vlčice chválila. "No... snažím se, aby to tak bylo," řekl jsem tiše. "Kdybych neměl vlky, co mě potřebují, nevím, jestli bych se toho někdy tolik naučil," doplnil jsem ještě. Byl jsem dřív zcela spokojený se svou magií vzduchu a nepotřeboval jsem objevovat žádné další, ale stejně se u mě časem rozvinuly. Muselo to pramenit z touhy pomáhat ostatním. Aspoň jsem si to tak představoval.
Zvědavě jsem poslouchal, co mi Islin poví o těch jehelníčcích. "Teda! S trny na zádech znám jen ježka, ale ten tohle určitě nedělá. Ty myslíš, že by se tomu jehelníčkovi tady mohlo líbit?" rozhlédl jsem se rychle kolem. Napůl jsem čekal, že se armáda těch zvířat vyvalí zpoza prvního mechového kopečku.
Mluvili jsme celou noc, jak se zdálo. Už začínalo pomalu svítat a se svítáním jsem já začal zívat a Islin sebou zase všelijak mlela. Pohlédl jsem na ni, bylo jasné, že se najednou cítí jaksi nekomfortně. "Děje se něco?" broukl jsem a vzápětí mi tlamu otevřelo mohutné zívnutí. "Pardon," usmál jsem se omluvně. "Asi jsem toho za poslední dobu moc nenaspal."

Zvědavě jsem poslouchal, co všechno Islinina magie dovede. Přivolat mraky ale vlčice ještě nikdy nezkoušela. Pokýval jsem hlavou, že chápu. Když svítilo sluníčko, proč ho zatahovat mračny, že ano? Stejně se mi ta magie ale líbila. Zajímalo mě, jestli by mi ji dokázal Život věnovat. Pokud to ale byla schopnost, která pocházela od Smrti, raději bych si nechal zajít chuť. Zřícenině bych se klidně vyhýbal po zbytek života a ještě by mi to přišlo jako příliš krátká doba.
"Já umím ovládat vítr," odpověděl jsem a přivolal vlažný vánek, který nám jemně pročísl kožíšky. "S tím jsem se už narodil. Taky dokážu vyvolat blesky, ale to ti radši ukazovat nebudu, moc s tím zatím neumím," věnoval jsem jí nervózní úsměv. Nerad bych, aby někdo přišel k úrazu. Pak tu byla také má schopnost vycítit pocity druhých a nahodilé mizení, ale protože se stmívalo, rozhodl jsem se, že Islin raději představím někoho dalšího. "A pak je tu taky... Hvězdík," řekl jsem tiše a přivřel oči. Můj náhrdelník se rozzářil a z jeho světla se před námi zformoval malý světelný orb. Opsal veselé kolečko a zůstal viset ve vzduchu mezi námi. "Je to takový kamarád do temných míst," vysvětlil jsem.
Islin se mezitím rozhlížela po lese a zdálo se, že ji něčím zaujal. Aby také ne, byl přece krásný! Jenže podle Islin by se mohl líbit i někomu dalšímu. Nebo něčemu? "H-huh, jehelníčci? Myslím, že tohle zvíře taky neznám," zavrtěl jsem hlavou a celkem se styděl. Neznal jsem čuňáky, neznal jsem jehelníčky. Doufal jsem, že mě Islin poučí. "Proč? Jsou nebezpeční?"

Nevěděl jsem, jestli se Islin nakonec rozhodne bouřku uklidnit pomocí magie, nebo ne. Nic na mou prosbu neřekla, ale zatvářila se soustředěně, takže jsem mlčel a čekal, co se bude dít. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Mraky najednou vypadaly o kus méně zlověstně a zkrátka jen pršelo. Burácení hromu se přesunulo někam dál, ale v naší blízkosti zavládl poklid.
Pousmál jsem se vděčně na Islin. "Děkuju," vydechl jsem. "Takhle to je mnohem... příjemnější," přejížděl jsem pohledem po mokrém lese, ze kterého déšť aspoň opláchl všechen pyl, prach a nepořádek. "Takže... dovedeš zkrátka poroučet počasí? Třeba i bouřku přivolat a nejen odehnat?" zeptal jsem se po chvilce váhání. Bylo mi hloupé se vyptávat, ale na druhou stranu jsem byl hodně zvědavý. Tuhle magii jsem zatím neznal.
Docela se mi ulevilo, když jsem zjistil, že to, jak to funguje v Mechu, není nějak společensky nepřijatelné. Nejspíš. Asi bych si s tím neměl lámat hlavu, byl to přece náš les, ale... no. Lámal jsem si ji, tak to prostě bylo. "Díky, no, taková už naše smečka je," odpověděl jsem tiše a tlapou si neklidně pohrával s cinkajícím náramkem. "Ale jsem na tom asi podobně. Taky budu radši venku. Hlavně teď, když už máme jaro." Mechový lesík sice nepatřil k těm nejrozkvetlejším, ale listnáče už kvést začínaly a některé z keřů také.

Květen 4/10

"Otevři tlamu," instruuovala mne. "Moment. Mohli byste prosím vyřídit pozdrav Zuběnce? Od Saturna. Třeba si mě bude ještě pamatovat." Doubravka se usmála. "Jistě, můžu jí to vyřídit, bydlí hned na sousední větvi. Tak, a teď už vypij ten nektar." Poslechl jsem. Otevřel jsem tlamu a víla mi na jazyk vylila šťávu tak sladkou, až mi trnuly zuby. Sotva jsem ji polkl, padla na mě šílená ospalost. Celá podzemní komnata se se mnou zatočila a potom už nebylo nic, jen sametová temnota zapomnění.

Probudil jsem se v měkké zelené jarní trávě. Ptáci zpívali a slunce svítilo. Měl jsem těžkou hlavu i tlapy a chvíli jsem se nemohl rozkoukat, kde to vlastně jsem. Nevzpomínal jsem si, jak jsem se na palouček dostal. Pamatoval jsem si jenom, že se mi v noci zdály úplně divoké sny. Ale o čem? To už jsem z paměti nevydoloval.

Květen 3/10

"Když mě necháte jít, přísahám, že o tom, co jsem viděl, nikomu nepovím." "Přísaháš? Hmm. I kdybys to někomu řekl, nejspíš by ti nevěřili. Ale 'nejspíš' mi nestačí. Musíme si to pojistit." Zatvářil jsem se asi dost vyděšeně, protože se královna zasmála. "Neboj! Nepřijdeš k úhoně. Ale na tohle všechno zapomeneš." "Oh," vydechl jsem zklamaně. Tušil jsem, že to tak musí být a že jsem vlastně vyvázl se štěstím, ale stejně jsem byl smutný, že se všechna ta krása z mojí mysli vytratí. Královna si mého vzdychání nevšímala. "Doubravko, dones mu nektar zapomnění," pobídla mou průvodkyni, která s úklonkou odletěla pryč. Vzápětí ale byla zpátky a vracela se s jedním z temně modrých květů v pacičkách.

Květen 2/10

Zašoupal jsem tlapami po zemi, nějak jsem nevěděl, co si počít. Měl jsem se uklonit nebo tak něco? Ale královna víl o mě zatím sotva zavadila pohledem, místo toho se mračila na mou průvodkyni. "On sem došel sám, veličenstvo. Někdo musel nechat otevřenou bránu." "Maceška!" zvolala královna a plácla se do čela. Nepřišlo mi to jako úplně královské gesto, abych pravdu řekl. "Maceška si zase hrála s portály a branami, já ji roztrhnu, bude vybírat svinky z kůry, dokud jí tlapy neupadnou. Ty!" Nadskočil jsem. "J-já?" "Ano, ty. Co bych s tebou měla udělat?" "No, no, královno, já se moc omlouvám, ale nikdy jsem neměl v úmyslu sem zabloudit."

Květen 1/10

Nechal jsem se vílou odvést pod kořeny velikého javoru. Samým úžasem jsem nedýchal nad tou krásou, která mě obklopovala. Strom byl dutý a jeho kmen plný světel a vinoucích se úponků rostlin, maličké vlčí tváře vykukovaly ze všech skulin- "Moc nekul oči. Tohle jsi nikdy neměl vidět," okřikla mě víla, která už byla o pěkný kus napřed a vedla mě dál a dál. Nešli jsme nahoru, ale pod zem, hlouběji mezi kořeny. I tam však bylo světlo.
Přišlo mi, že jdeme celou věčnost, než jsme konečně stáli před tou, která musela být královna. Seděla na veliké modré houbě a na hlavě měla korunku ze stříbrných větviček. Přísně se podívala na vílu, která mne přivedla. "Co to má znamenat? Proč jsi sem dovedla velkého vlka?"

"Ne, teď určitě ne," řekl jsem s pohledem ke kapkám pleskajícím všude okolo a trochu se nakrčil, když zaburácel hrom. Musel jsem napínat uši, abych Islin vůbec slyšel, její hlásek byl sotva hlasitější, než šumění deště. Vlčice se ke mně otočila s tím, že by mohla zkusit počasí trošku zkrotit. "Páni, ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by uměl poroučet počasí!" vyhrkl jsem s nadšením jako malé vlče, dřív, než jsem vůbec stačil popřemýšlet o tom, jestli by to Islin měla zkoušet nebo ne. "Ale, hmm, asi neuškodí, když tu pořádně zaprší. Aspoň se zalije mech," zauvažoval jsem. Práskání hromů a blesky se mi ale moc nelíbily - jen jsem nevěděl, do jakých detailů taková počasní magie funguje. "Možná... myslíš, že bys dovedla třeba jen trošku zkrotit tu bouřku? Prosím? Ale jestli je to moc složité, nemusíš to dělat," dodal jsem rychle.
Vylekalo mě, že jsem se možná celé roky dopouštěl nějakého trapasu a všichni vlci si za mými zády tajně klepali na čelo. Některá nevyřčená pravidla společenského chování byla pro mě zkrátka nepochopitelná. Islin se ale jenom pousmála. "Aha, to musel být zajímavý život, toulat se sem a tam." I když pro mě by to nebylo. Byl jsem vlk domácí, ne potulný. Ještě chvíli jsem nad tím přemýšlel. "No, já moc nevím, jak to je v ostatních smečkách," přiznal jsem nakonec. "Ale tady u nás nikdy nebyl problém s tím, že by se návštěva nemohla schovat v úkrytu, pokud s ním je někdo ze smečky." Střihl jsem ušima - ať to bylo v jiných smečkách jakkoliv, přišlo mi zkrátka hloupé nikdy nikomu cizímu nedovolit schovat se v úkrytu. Však Islin by nám určitě ničím neublížila, že ne?

Bylo to čím dál divnější. "Pták, co nelétá," zopakoval jsem po Islin zamyšleně a sledoval ji, jak se kolébá kolem ve snaze mi to znázornit. Vypadala přitom docela vtipně. Tiše jsem se pod vousy zahihňal. Nechtěl jsem ji urazit, ale nemohl jsem si pomoct. "Asi takové zvíře neznám. Žije tedy na severu? Docela rád bych se na něj podíval," řekl jsem. Jestli se čuňáci kolébali tak, jako Islin, vidět jich celé hejno musel být vážně zážitek.
Bez úrazu jsme obešli gejzíry a pak jsem si už mohl vydechnout, protože jsme byli zpátky doma. Les se nezbořil, zatímco jsem byl pryč. Samozřejmě. Stejně se mi ale ulevilo, když jsem se octl v bezpečí známých stromů. Islin se rozhodla, že zůstaneme raději venku, což se mnou bylo v pohodě. "Ne...nesluší? Myslíš? Teda, měl bych to- měl bych to tedy přestat vlkům nabízet?" vyhrkl jsem najednou nervózně, protože mě nikdy nenapadlo, že by na tom mohlo být něco špatného. Tedy, teď to byl můj les, můj a Biancy, takže jsem v něm mohl nabízet, co jsem chtěl, ale co když to bylo nezdvořilé? Kolik návštěvníků už jsem urazil?
Zatím jsme si kecli pod vysoký strom, který nás pěkně ukrýval před nepřízní počasí. Přivolal jsem vlažný vánek, aby nám profoukl a osušil zmáčené kožichy, ani jsem o tom příliš nepřemýšlel. Svítal sice nový den, ale byla pořád skoro stejná tma a v dálce se ozývalo dunění hromu. Stihli jsme to jen tak tak.

//řeka Kiërb přes Gejzíry

Opravdu už nebyl čas otálet, protože nebe bylo stále temnější a už z něj padaly první dešťové kapky, pěkně vypasené. "Není vůbec za co," opáčil jsem tmavé vlčici, zatímco už jsem nás směřoval podél řeky. Přece bych ji v tomhle počasí nenechal někde bloudit, to bych si asi neodpustil.
Islin se zřejmě v okolí trošku orientovala. "Ano, vezmeme to co nejvíc po kraji pláně, ale je to nejkratší cesta," řekl jsem, nerad jsem se mezi gejzíry zdržoval, ale někdy zkrátka nebylo na výběr. Na okraji holého pole to naštěstí tak nebezpečné nebylo, stejně však jedna sprška horké vody vystříkla tak blízko, až jsem ucítil jazyk tepla, který se mi otřel o kožich. Islin mezitím vykládala o tom, co ji sem přivedlo. Nebudu ale tvrdit, že jsem z toho byl kdovíjak moudrý. "Ču- um, promiň, říkala jsi čuňáka, nebo čuníka?" Nevěděl jsem, co je čuňák, ale u čuníka mi zase nedávalo smysl, aby se stěhoval na sever. Doufal jsem, že to vlčice ještě rozvede, protože to bylo zajímavé.
Než jsme došli k lesu, už nejen pokapávalo, ale skutečně pršelo. Pospíšil jsem si, abychom už byli schovaní. Kapky pleskaly do nových zelených lístků, které sotva vykoukly na stromech a déšť se vsakoval do zeleného mechu. "Jsme tu," vydechl jsem, ale nepostával jsem u hranic dlouho, směřoval jsem hlouběji do lesa, kde nás stromy mohly schovat lépe. Asi bych měl nějak náš les uvést, ale moc jsem nevěděl, jak to udělat. "No, tak... tohle je Mechový les," plácl jsem po chvilce a neurčitě máchl tlapou kolem sebe. "Chceš se schovat radši do nory, nebo to přečkáme pod stromy?" Já se cítil celkem spokojený i tady venku, skrz husté koruny na nás sice kapalo, ale nebylo to tak zlé. Záleželo na Islin, co jí je milejší.

Duben 10/10

Zamrkal jsem, jako bych se probouzel ze sna. Zaostřil jsem na to drobné stvoření, které se na mne zarputile mračilo. Vypadalo jako vlk... jenže malinký a s jemnými průsvitnými křídly. Víla, vzpomněl jsem si na své návštěvy u Zuběnky, když jsem byl malý. "No tak? Co tu děláš? K Vílímu stromu velcí vlci nesmí, kdo tě sem pustil?" "Já, j-já... omlouvám se. Nikdo mě sem nepustil, tedy, nikoho jsem neviděl," vypravil jsem ze sebe s trochou těžkostí. Musel jsem znovu zatřepat hlavou, aby se mi pročistila. Tohle místo bylo skutečně kouzelné a krásné a má mysl byla naprosto omámena. "Někdo tě sem musel pustit, vlku, nemohl jsi se sem dostat jen tak náhodou. Ale na tom nezáleží. Když už tu jsi, musíme tě vzít za naší královnou, však ona už bude vědět, co s tebou. A nic na mě nezkoušej," varovala mě víla a já si všiml, že má opravdu hodně špičaté zoubky. Začínal jsem mít strach, ale nic jsem neřekl, jen jsem s vyschlým hrdlem přikývl a následoval ji ke kořenům javoru, kam mne vedla.

Duben 9/10

Nevím, jak dlouho jsem vlastně šel. Mohlo to být pár minut nebo taky několik hodin. Nakonec však se přede mnou houštiny rozestoupily a já stanul na nádherné mýtince, v jejímž středu se tyčil obrovský košatý javor. Jeho větve byly plné světlušek a zdálo se, že celý září. K němu se klikatilo ze všech směrů několik mechových cestiček, jako byla ta, po které jsem přišel a v těsné blízkosti stromu kvetly ty sladce vonící květy. Jinak na mýtince rostla jen krátká jemná tráva s drobnými bílými kytičkami. Melodie vycházela přímo z koruny javoru. S tlamou fascinovaně pootevřenou jsem šel stále blíž a blíž, zcela hypnotizovaný. Tedy až dokud zpod kořene stromu nevyletěl malý tvor a nevletěl mi přímo před čenich. "Stát! Co si myslíš, že děláš?" vykřikl přísně tenkým hláskem.