Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji moc za boží akci a také za štědré odměny Bylo to moc fajn.

Mám 40 bodů, které bych chtěla rozdělit následovně:
15 bodů za 120 drahokamů
10 bodů za 250 oblázků
8 bodů za 60 květin
7 bodů za 10 křišťálů

a magii emocí.

Převedeno ✔

//Náhorní plošina (kolem Lesa ztracených duší)

Ostatní vlčata se naštěstí nenechala dvakrát pobízet a po mém vzoru začala od toho zlého utíkat. Nechtěl jsem ani pomyslet, co by se dělo, kdyby nás vlk začal pronásledovat - naše malé nožky by před ním neměly nejmenší šanci - ale on se do toho kdoví proč nepustil. Možná se zalekl toho, že je nás tolik. V běhu jsem zaslechl i jméno poslední vlčice, té hnědé. Tati. Teď už si to jen zapamatovat. Také vysvětlila, co je to ten ceán. Dost dobře jsem si nedokázal představit plochu vody větší, než jezero.
Sheya se asi dobře znala se Životem, protože od něj měla nějaké cenné rady. "To je plavda, ale než vylosteme, tak na nás stejně bude moc silný," řekl jsem, protože se mi nechtělo věřit, že by někdo malinký jako já dokázal přeprat velkého vlka. Ať bych trénoval, jak chtěl. Zase když to říká Život... Naštěstí na to teď nedošlo a všichni jsme vyvázli se zdravou kůží, alespo0n jsem v to doufal, v běhu jsem se moc nerozhlížel.
Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy jsem před sebou spatřil něco, co bylo nepochybně oním ceánem, o kterém mluvila Tati. Obrovská plocha vody omývala zem pokrytou pískem, šuměla, vlny přibíhaly ke břehu a pak se rozplynuly. "No páni," vydechl jsem s vykulenýma očima a obrátil se na ostatní, jestli jsou taky v takovém šoku, jako já. Plocha vody byla obrovská, skoro nepopsatelná. Hned jsem zapomněl na zlého vlka, oči se mi přikovaly k ceánu.
To už tu ale byl motýl a připomněl mi, proč tu vlastně jsme. Hledali jsme přeci tu jeho ztracenou věc. Přikývl jsem, když se zeptal, jestli jsme v pořádku a pak jsem pohledem zkontroloval i Biancu a ostatní. Doufal jsem, že se nikdo nezranil. "Na kůže ze stlomu?" zopakoval jsem pro ujištění a rozhlédl se kolem. Ležela tu spousta různých věcí. Kamínky i kousky dřeva. Jenže jak poznat tu jeho kůru od té obyčejné? Něco speciálního na ní být musí. Začal jsem chodit po písku a obracet kamínky. Říkal, že to ztratil mezi kameny, takže mi to dávalo největší smysl. Kousky kůry tam byly taky, ale všechny vypadaly zcela normálně. "Motýle? Jak poznáme tu tvojí kůlu?" zeptal jsem se po chvíli, protože mi to nedalo. Možná jsem na to šel špatně... Snad budou mít vlčice víc štěstí a vrátíme se brzo do močálů. Něco mi říkalo, že jsme asi vážně hodně daleko... však ten ceán mohl klidně být krajem světa.

Skoro všichni vypadali tím, že máme hledat nápovědu pro motýla, docela nadšeně. Zkusil jsem se také cítit nadšeně, avšak bohužel jsem byl vším tím podivným děním spíše zmaten. Rozhodl jsem se tedy, že se zkrátka budu držet ostatních a uvidím, jak se to vyvine. Nakonec - byl jsem tady jediný kluk a ti měli holky bránit, ne? Zatím to ale vypadalo, že největší moula jsem tady právě já a smečka vlčic okolo jsou ty, které zachrání situaci. "Jo, ten kopec myslím," přikývl jsem Biance. "Ale... nevím, jak je to daleko," přiznal jsem. Sheye se nechtělo věřit tomu, že by u nás Život byl. Pokrčil jsem rameny - byla to pravda pravdoucí. "Jen nám pomohl dostat vodu z močálů a pak hned zase šel. Asi se tedy vlátil domů."
I ostatní vlčata měla návrhy, o jaké kameny by se mohlo jednat. Hlasitá hnědá vlčice, jejíž jméno mi uniklo, ale která se držela s Lilac, navrhovala ceán, což jsem netušil, co je. Sheya zase hory, které byly jejím domovem. Lilac sice návrh neměla, zato vypadala dost odhodlaně motýlovi pomoci.
Uplakaný třepetálek byl tou pozorností potěšen. Nemyslel si ale, že by ta jeho ztracená věc byla na naší hvězdné skále. Ukazoval jiným směrem. To se ale dostaneme ještě dál od močálů, napadlo mě a nejistě jsem se ohlédl směrem, kde jsem je tušil. Ztratíme se. Ale na to už bylo asi pozdě. Jednou jsem se nabídl, že pomůžu motýlovi, tak už to budu muset splnit. A je tu Bianca. Když budeme spolu, doopravdy ztracení nebudeme. Třeba nám ten roztržitý motýl potom pomůže najít cestu domů. "Tak... teda půjdeme?" přešlápl jsem nerozhodně, nechtělo se mi vyrážet jako prvnímu.
To se ale změnilo ve chvíli, kdy se tu objevil on. Hned jsem ho poznal. Vypadal ještě hrozněji, než předtím. Zachvátila mě hrůza, ale tentokrát to bylo jinačí. Byla tu se mnou sestra a jí nemohl ten zlý zkřivit ani chlup. Naježil jsem se a zavrčel vší svou vlčecí silou, jenže on nevypadal, že nás začne žrát. Prohlašoval, že je náš táta. "To teda nejseš! Ty jsi ten zlej! Chceš nás sežlat!" vykřikl jsem po něm. Chtěl jsem, aby to znělo hrozivě, ale hlas se mi třásl skoro stejně, jako se mi třásla kolena, takže to mi moc nevyšlo. Motýl nás pobídl, ať utíkáme a mě určitě nemusel říkat dvakrát. "Musíme zmizet, já ho znám, je nebezpečný," ohlédl jsem se naléhavě po všech přítomných, zvláště pak po Biance a po Sheye, která tu mezi námi byla poněkud osamocená. Postrčil jsem sestřičku a rozběhl se pryč od toho zlého, jeho rozšklebené tlamy a hrozby sežrání. Jen náhodou se stalo, že jsem běžel směrem, který naznačil motýl.

//Mušličková pláž (kolem Lesa ztracených duší) - asi??? :D

"Jsou holy daleko?" vyptával jsem se opuštěné vlčice. "Velcí vlci z močálů by tě tam mohli odnést, aby tě nebolely nožičky," navrhl jsem jí. Jestli se zatoulala, někdo od nás by jí jistě pomohl. I Bianca ji ujišťovala, že u nás jsou všichni hodní a starají se o nás. Podotkla ale, že bychom se měli vrátit. "To jo," řekl jsem nejistě. "Ale... takhle nemůžeme odejít." Ostatně i sestra chtěla nejdřív vědět, o co tady vlastně jde.
Osamělá vlčice řekla, že se jmenuje Sheya. Přikývl jsem. Pěkné jméno. "Dovolili nám být chvíli venku, když se vlátíme lychle, možná si toho ani nevšimnou," řekl jsem. Nedošlo mi ale že pokud bychom se do močálů vrátili s cizím vlčetem, bylo by jasné, že jsme byli pryč.
Vtom se tu ale objevila další malá vlčice a v závěsu za ní druhá. Byl jsem tu teď jediný kluk a nechápal, co se děje. Tolik vlčat? Teď? Šedá vlčice Lilac se ptala, kdo jsme, odkud jsme a další věci, ale já byl náhle natolik rozhozen, že jsem vypravil jen své jméno: "Jsem Saturnus," pípl jsem a přál si být zpátky v močálech. Snad Bianca situaci zvládne líp. Já v tomhle selhal.
Aby k mému zmatku ještě přibylo, motýl začal mluvit. No, spíš kvílet. Sotva jsem mu rozuměl, co říká. "Něco jsi ztlatil u kamenu?" To bylo jediné, co jsem pochytil. "U kamenu kde se pozolují hvězdy?" napadlo mě jediné místo s kameny, které jsem znal. I když... byla to spíš skála. Mluvící motýl vypadal zoufale, Sheya vypadala zoufale a já se cítil taky trochu zoufale z toho, že jsem byl rázem obklopen úplnými cizinci. Byť byli malincí. A žádný dospělák na obzoru! Šoupl jsem se blíž k Biance, která byla v té situaci mou jedinou oporou a záchranou. "Chceš to pomoct najít?" otázal jsem se motýla nesměle. I v mém zmatku mi bylo líto plačícího tvora.

Trošku se mi ulevilo, když jsem si uvědomil, že sestřička se na mě nezlobí, když jsem jí řekl o tom svém hloupém omylu. Protože byl opravdu hloupý. Takové věci by se mi neměly dít. Jenže já si to tak strašně přál... v močálech mi bylo dobře, ale přesto se mi strašně stýskalo po domově. To asi vyvolalo ten sen a způsobilo, že jsem měl dojem, že maminka je na dosah, zatímco byla - kde vlastně? Byla doma s tátou a Vulcanem? Hledala nás? Nebo jí ublížili ti zlí? Ublížili jí tolik, že nás nemohla hledat? "Jsem lád, že se nezlobíš," špitl jsem k sestře a jemně se o ni otřel špičkami chlupů na boku. Chápala to... naštěstí.
Naštěstí jsem neměl moc času o tom přemýšlet, protože jsem zaslechl ten nářek - ten jsem si nevymýšlel. Slyšelo ho i Bianca. Následně jsem téměř stoupl na tu malou vlčici, asi tak starou jako my. Lekla se mě stejně, jako já jí a hrábla po mně packou, čímž mě přiměla ještě o krok couvnout. "No... to je plavda. Měli bychom být ve smečce," řekl jsem a nervózně se ohlédl po Biance, když jsem si uvědomil, že už je opravdu noc. Na cestu zpátky jsem si ale naštěstí pořád vzpomínal a nezdálo se, že by nějací zlí byli v dosahu. A tahle vlčice, stejně jako ten ukřičený motýl, potřebovali pomoc.
"My jsme se tlochu zaběhli, ale naše smečka není moc daleko," vysvětlil jsem nakonec, protože jsem jí nechtěl říkat o svém snu, který nás původně vytáhl mimo močály. "Jestli jsi ztlacená, můžeš tam jít s námi. Launee a Thelion by se o tebe postalali, už je tam nás vlčat hodně," ujistil jsem neznámé vlče a mžoural pořád po Biance, jestli se mnou souhlasí nebo jestli plácám hlouposti. "Já jsem Saturnus." Dokonce se mi mé jméno podařilo říci správně! Nechal jsem Biancu, ať se představí sama, ale předtím jsem upřesnil: "Jsme soulozenci. Chtěli jsme vědět, kdo tu tak nažíká. Ale je to asi ten motýl." Ohlédl jsem se po brečícím hmyzáčkovi, ale ten nic neříkal. Zatím. A já bych mu tak rád pomohl. Stejně jako téhle malé vlčí slečně, která tu byla úplně sama a bez nějakého dospěláka. Však jsme tu všichni bez dospěláků. To bylo přece nebezpečné... Ti zlí mohli kdykoliv přijít pro nás všechny.

//Mahar (přes Středozemku)

Letěl jsem přes louku jako splašený. "Já nevím, kam šla," vysvětloval jsem Biance udýchaně. "Plošla kolem, jako by nás ani neviděla." Čím dále jsem běžel, tím víc jsem byl probuzený a pomalu a neochotně mi začalo docházet, že máma v močálech asi vůbec nebyla. Necítil jsem její pach a její hlas neodpovídal na naše volání. Bylo to tak - nepřišla. Nebyla zde. Obloudil mě sen, či snad přelud nebo zbožné přání, ale pravda byla taková, že jsem se bezhlavě hnal za někým, kdo tady vůbec nebyl. Zpomalil jsem. Co teď řeknu Biance? Bude si myslet, že jsem si z ní vystřelil... ale já bych takovýhle zlý vitp nikdy neudělal. Smutně jsem se otočil na sestřičku a sklopil uši. Běželi jsme daleko a já byl udýchaný, ale jakmile jsem trochu popadl dech, musel jsem jí říct, co se to vlastně stalo. "Bianco... já se asi spletl," řekl jsem tiše se sklopenou hlavou. "Asi se mi to muselo zdát. Nezlob se. Nebylo to schválně. Byl jsem si tak... tak jistý... asi jsem si to moc pžál, až se mi zdálo, že je to plavda." Přiměl jsem se zvednout zrak k jejím zlatým kukadlům.
Už už jsem začínal nabírat k pláči, protože tu za prvé maminka nebyla a za druhé jsem dal falešnou naději sestřičce, která bude určitě smutná, když jsem cosi zaslechl. Našpicoval jsem uši. Znělo to jako tichý nářek. "Slyšíš to taky?" zeptal jsem se Biancy a začal se rozhlížet po zdroji pláče. Málem jsem přitom zakopl o hnědavou hroudičku schoulenou pod keřem. Nebyla to ovšem hroudička, ale vlče, podobně velké jako my dva. Trochu jsem se malé vlčice lekl a ucouvl, hned jsem k ní ale zase natáhl čumák. Byla celá zmáčená a vypadala hodně smutně. "Ahoj," pozdravil jsem ji. "To ty tady tak blečíš? Bolí tě něco? Potžebuješ pomoc?" Jenže ačkoliv malá vlčice vypadala opravdu zkroušeně, ten nářek vycházel odjinud. Rozhlédl jsem se znova a spatřil motýlka, který poletoval nad plání a bulil. "A co se stalo tobě?" zeptal jsem se ho - netušil jsem, jestli mi rozumí, ale dodnes jsem ani nevěděl, že motýli umí plakat, takže bych se ani moc nedivil. Proč musí být všechno tak smutné? pomyslel jsem si poněkud zničeně, když jsem přejel očima brečícího motýla, smutné cizí vlče a mě s Biancou, kteří jsme se právě vyhnali z území smečky za přeludem vlastní maminky, která byla kdoví kde. Svět se zdál strašně krutý a plný utrpení. A navíc už vůbec nejsme v močálech! došlo mi. Jenže jsem tu nemohl ty dva nechat jen tak. Nejspíš potřebovali pomoc. Oba.

Potěšilo mě, když jsem viděl, že i sestře se nápad s hledáním úkrytu tak líbí. "Jo! Bude to naše tajemství," souhlasil jsem. "Soulozenecká sklýš." Znělo to hezky. Už jsem se těšil, až nějakou najdu. Mohli bychom tam schovávat všechno zajímavé, co najdeme. Představoval jsem si barevné kamínky a zvláštní rostlinky, které bychom si mohli do skrýše nanosit. Možná bych mohl poprosit někoho z dospělých, aby mi dal nějakou zvířecí kožešinu. Ale nesměl bych říct, na co ji chci, protože to měla být skrýš tajná.
Brzy jsme na vhodné místo narazili a zdálo se, že Bianca je podobně nadšená jako já. "Bláto tu není," ujistil jsem ji. "Jenom mech." Měkoučký mech pod naše tlapky i pod naše unavená těla. Vmáčkli jsme se dovnitř oba. Asi to nebude moci být dlouhodobá skrýš, až trochu povyrosteme, už se sem nevejdeme. Prozatím to ovšem bylo zcela dokonalé. Byli jsme tam společně v teple, bezpečí i relativním suchu. To, zážitky z uplynulého dne i blízkost mé sestřičky mě brzy dokonale ukolébaly do spánku.

Zdál se mi nesmírně živý sen. Viděl jsem v něm maminku, její hnědý kožich. Procházela se mezi stromy Močálů a volala na nás. Slyšel jsem ji. "Bianco! Saturne! Kdepak jste? Pojďte ke mně, děti..." Chtěl jsem jí odpovědět, ale nějak to nešlo. To ale nevadilo. Zdálo se, že míří přímo k našemu stromu, kde spíme. Určitě si nás všimne, pokud nás neuvidí ani neuslyší, pak alespoň ucítí náš pach. "Bianco! Saturne!" Její hlas už zněl tak blízko! Stála přímo před dutinou. Jakto, že nás neviděla? Byli jsme přece tady, přímo tady. Ale nějak se stalo, že nás minula. Špička jejího ocásku zmizela za stromem.

Otevřel jsem oči a hned jsem byl na nohou. "Mami!" vykřikl jsem. Sen byl tak živý, až jsem byl přesvědčen, že šlo o realitu. Okamžitě jsem šťouchnul do Biancy: "Vstávej, Bianco, vstávej, já viděl mámu! Je tady, pžšila, pojď, musíme za ní, než uteče!" Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem se přes ležící sestřičku procpal ven a pelášil jsem močály tím směrem, kde jsem viděl maminku mizet. Nedocházelo mi, že nic z toho nebylo skutečné, byl jsem ještě příliš rozespalý a příliš vroucně jsem si přál, aby to byla pravda. "Kam jen šla?" zastavil jsem na chvíli, zčásti abych se rozmyslel, zčásti aby mě Bianca mohla dohnat, a pak se rozběhl zase dál. Ani mi nedošlo, že jsem vlastně opouštěl území smečky. Zapomněl jsem na svůj slib...

//Náhorní plošina (přes Středozemní pláň)

//úkol - přespat v tajné skrýši

Naštěstí to vypadalo, že Therion mi dovolí chvíli se od ostatních vzdálit. Posledních pár dní bylo tak zmatečných, že jsem najednou měl chuť strávit aspoň chvilinku někde stranou od všeho toho ruchu. To už se do toho ale vložila i Bianca, která se hlásila, že zůstane se mnou a že se budeme hlídat navzájem. Zavrtěl jsem ocáskem. "No jasně, budeme na sebe dávat pozol," ujistil jsem Launee i Theriona, kteří mířili k úkrytu, zatímco Lywin a Sigy se zabývali nějakými svými věcmi a Skylí odběhla úplně pryč.
A tak jsme s Biancou osaměli. Vydechl jsem si. Konečně to vypadalo, že nehrozí žádné nebezpečí. "Neplechu? Ne," usmál jsem se na sestřičku. Na neplechu já nikdy moc nebyl. "Já vlastně nevím. Nějak jsem chtěl chvíli asi... být jen tak sám. Anebo s tebou," dodal jsem rychle, aby si nemyslela, že ji vyháním. Byl jsem tak rád, že se vrátila, že jsem na něco podobného ani nepomyslel. "Myslel jsem si, že bychom si mohli v Močálech najít nějaký úklyt - ne ten, co je v jeskyni. Nějaký náš, vlastní," vyložil jsem jí svůj plán a pomalu zamířil mezi stromy. Dobře jsem se díval kolem, abych se neztratil. To bych vskutku nerad. Slíbil jsem, že se nebudu moc vzdalovat a taky jsem to hodlal dodržet. "V takovém močále musí být schovávaček hlozná spousta," řekl jsem a bedlivě se rozhlížel. Občas mi tlapka dopadla do nějaké té kalužiny. Po záplavě byla všude spousta větví, ale i tak se tu dalo procházet celkem normálně. V dáli mezi stromy jsem zahlédl velkého bílého ptáka, jak se brodí vodou. Co tam asi chytá? Napadlo mě, že ryby, jenže v jezírkách jsem žádné neviděl. A jak se asi jmenuje? Teď tu ale nebyl žádný dospělý, který by mé otázky mohl zodpovědět. Pták vodník, rozhodl jsem se nakonec pro jméno sám.
Chvíli jsem po pevné půdě mezi jezírky šel mlčky po boku své sestřičky. Nějak jsem necítil potřebu nic říkat. Až ve chvíli, kdy jsem spatřil před námi veliký strom s širokánským kmenem, v němž zela dutina. "No páni! To je pžesně ono," vydechl jsem radostně a rozklusal se ke stromu. Bez váhání jsem skočil dovnitř. Vonělo to tam mechem a vlhkostí a bylo tam místa tak akorát pro dvě vlčata, když se zmáčknou k sobě. Vykoukl jsem z dutiny zase ven a pohlédl na sestřičku: "Pojď se podívat. Je to tady supel!" Ve skutečnosti by to asi nikomu tak "super" nepřipadalo, ale já byl spokojený. Hledal jsem tajnou skrýš? Hledal. A našel ji? Našel. Tady na mě nepršelo. "Chvíli si odpočinem, jo?" podíval jsem se na sestru. "Z toho všeho mě už hlozně bolí nohy." S tím jsem se stočil do klubíčka co nejvíc u dřevité stěny, aby měla pro sebe dost místa i Bianca. Jen chvilku, aby se Therion a Launee nebáli, připoměl jsem si, když jsem zavíral oči.

//teleport z Vyhlídky
úkol - darovat krysu

Bílý zářivý vlk Život začal ujišťovat mou sestřičku, která měla své jisté pochybnosti, že mu od ní žádné nebezpečí nehrozí. Já mu věřil. Atmosféra klidu a naprosté pohody se kolem něj doslova šířila. Necítil jsem, že bych se ho měl bát. Pak vysvětlil Therionovi, že nám neodebere sílu, kterou potřebujeme k životu, ale nějakou jinou. Docela se mi ulevilo. Byl jsem připravený dát Životovi klidně všechnu svou sílu, jen aby zachránil vlky v močálech, ale pokud to šlo i jinak... Za chvíli se do toho Život pustil. Tedy, nesjpíš. Nic jsem necítil, ani to vůbec nebolelo, možná jsem ve svím nitru pocítil mírné zašimrání a můj strach jako by se scvrknul na milnké semínko kdesi v koutku duše. Začínal jsem věřit, že všechno dobře dopadne. Ještě, že se tu Život objevil. Všechno rázem pohltilo bílé světlo a já před ním zavřel oči a když jsem je znovu otevřel, byl jsem i společně s ostatními v Močálech.
A opravdu to vypadalo, že se všechno napraví. Život svou mocí uvedl všechno do víceméně původního stavu a já očima jezdil po všech zde přítmoných. Vypadalo to, že jsou všichni naživu. Můj zrak ovšem padl na Launee, která ležela na zemi a vypadala trochu bez sebe. "Launee!" vyhrkl jsem a rozběhl se k ní, stejně tak jako Rayster. "Launee? Jsi v požádku? Žekni něco," prosil jsem ji a strčil do ní čumákem. Rychle jsem se rozhlédl kolem, zda nenajdu něco, co by Launee mohlo pomoct, co by ji probralo. První věc, která se mi octla v tlamě, byla bohužel krysa, která si už procházela jistým stadiem rozkladu. Strčil jsem jí mrtvolku zoufale pod čumák. "Podívej! Dálek!" vyhrkl jsem. To už se ale vlčice probudila a mě došlo, že to, co jsem k ní strčil, asi nebylo nic moc dobrého. "Není to... doblý dálek," zamumlal jsem a nenápadně trosky krysy odstrčil stranou. Místo toho jsem se krátce přitulil k hnědému čumáčku vlčice. Byl jsem moc rád, že je v pořádku.
Launee chtěla jít do úkrytu. Nejprve jsem chtěl nadšeně souhlasit, ale pak jsem se zarazil. Najednou se mi nějak... nechtělo. V močálech už to nevypadalo nebezpečně. Představil jsem si, jak v jeskyni budeme všichni, Sigy, Launee, já, Bianca, Lywin, Therion a navíc ještě i Mojo a Rayster... to bylo strašně moc vlků. Většinu z nich jsem měl rád a rád bych byl s nimi, ale možná toho na mě zkrátka bylo za poslední dny opravdu hodně. A Rayster chce mít Launee pro sebe, uvědomil jsem si trochu posmutněle, když jsem uviděl, jak se k ní černý vlček tiskne. Věděl jsem, že Rayster nic nechápe a že potřebuje víc péče, než já. Za chvíli mi došlo, proč se cítím tak divně. Chtěl jsem být zkrátka chvíli sám. Možná ve společnosti sestřičky... ale šlo by to? Dovolili by mi to vůbec? "Já bych..." pípnul jsem skoro neslyšně. "Já bych chtěl... chtěl bych zůstat ještě chvilku venku. Ale... sám. M-mohl bych?" podíval jsem se prosebně na Launee a pak na Theriona. "Nebudu se toulat. Ani malinko. Budu jen tady, kousíček od úkrytu," sliboval jsem. "Jen chvilinku," dodal jsem ještě. Věděl jsem, co by se stalo, kdybych se zatoulal mimo močály. Přišli by ti zlí a odnesli mě. Ale v Močálech jsem byl určitě v bezpečí. Měl bych si najít svůj vlastní úkryt. Svou vlastní schovku jen pro mě. A pro Biancu, vzpomněl jsem si a očima našel sestřičku. Doma jsem měl v lese vykotlaný pařez. Tady bych určitě taky něco našel.

//potřebuju dneska/ zítra splnit ještě jeden samostatný úkol a odtrhnout se na akci na Náhorní plošině, prosím prosím o umožnění vypařit se :D

"Já nevím," zašeptal jsem v odpověď Biance. Nevěděl jsem, proč zrovna my. Byl to trest? Ale za co? Nebyl jsem přeci neposlušný, ne...? Nebyl... Obával jsem se, že tyhle věci jsou zcela mimo moji kontrolu. Nemohl jsem tomu zabránit, ani pomoct mým novým kamarádům, kteří zůstali dole, v močálech zasažených tou spoustou vody. Musel jsem věřit zkrátka věřit Therionovi, když říkal, že to zvládnou.
Naše napomenutí jako by k Raysterovi vůbec nedolehla. Smál se a poskakoval kolem. Vůbec to nechápal. "Ale..." začal jsem, když Therion promluvil, ale pak jsem zmlk. Bylo to opravdu tak - Ray prostě nevěděl. Jenže to neznamenalo, že mi jeho radostný chichot nepůsobil bolest. Nic na téhle situaci nebylo veselého. Nic. On za to nemůže, připomínal jsem si, ale bylo to těžké. Chtěl jsem, aby Rayster přestal. Hned.
Náhle se stalo cosi nečekaného. Zalapal jsem po dechu, když se z bílé záře vyloupl velký vlk. Byl překrásný a vypadal moudře a dobrosrdečně. Nepociťoval jsem tváří v tvář jemu žádný strach. Navíc ještě když začal vysvětlovat, že může pomoct vlkům v močálech. Ovšem jen pokud nejdřív pomůžeme my jemu. Therion to hned celé vzal na sebe, nabídl vlku, který se jmenoval Život, svou sílu, ale chtěl, aby nás nechal. Já se nad tím zamyslel. Byl jsem unavený ze závodu i ze strachu. Nevěděl jsem, jestli ve mně moc síly zbývalo. Ale vlci tam dole... "Já můžu taky pomoct!" vyrazil jsem ze sebe nakonec a vstal na roztřesené nožky, abych to názorně předvedl. "Thelione, nech mě pomoct, plosím!" pohlédl jsem prosebně na hnědého vlka a pak na Života. Já jim pomoct nemůžu, ale když dám sílu jemu... vypadá tak mocně. Jistě něco svede. Zachrání je.

Svou panikou jsem na hrozící nebezpečí upoutal pozornost všech ostatních. Bianca se ke mně vyplašeně přitiskla a já zase k ní. Byl jsem moc rád, že je tu. Alespoň ona byla v bezpečí. To se ale nedalo říct o vlcích, kteří zůstali v močálech. Launee, Skylí, Sigy... Pohledem jsem doprovázel mizící zlatý ohon: I Lywin. Chvíli to vypadalo, že odejde i Therion. Upřel jsem na něj zlatavé zraky. Nechoď. Nenechávej nás tady, chtěl jsem říct, ale skrze sevřené hrdlo jsem slova nedokázal procpat. Pevně jsem zavřel oči, nechtěl jsem vidět, jak i on míří do nebezpečí.
Ale Therion nakonec neodešel. Naopak, přišel blíž k nám a zaštítil nás před deštěm. Brzy mi došlo, že vzduch kolem nás se ohřívá a čechrá nám kožíšky. Určitě to byla kouzla. Ten hřejivý dotek vzduchu byl skoro jako by mi někdo hladil kožich a já se pomaličku uklidňoval. Therion má pravdu, přesvědčoval jsem se. Jsou silné, umí hodně kouzel, budou v pořádku... Můj lapavý dech se vracel do normálu, ale o vlky tam dole jsem se bál i dál. Teď už se to ale dalo snášet. Bylo mi teplo a vítr pískal zvláštní krásnou písničku. "Vítl... umí zpívat?" špitl jsem tichounce. Slova už zase mohla ven z mých úst. Uvědomil jsem si také, že Rayster se směje. To není vtipné. Jsou v nebezpečí. Není to sranda! Otevřel jsem oči a podíval se na tmavé vlče. "To není k smíchu, Layi," řekl jsem, ale neznělo to vyčítavě. Spíš prosebně. Přál jsem, aby toho nechal. Nezdálo se mi to správné.

//Mahar (přes Kaskády)

Cvalem jsem vyběhl z močálů a následoval třepetající se ohon Theriona, který měl na zádech Raystera. Běžel jsem a běžel, jenže za chvíli už jsem byl strašně unavený, protože to bylo pořád do kopce. Pamatoval jsem si to místo. Tady se pozorují hvězdy, chtěl jsem říct Biance, ale byl jsem příliš udýchaný než abych mluvil. Jen jsem se na ni tedy výmluvně ohlédl, nemohl jsem však doufat, že to pochopí.
Doufal jsem, že běh brzy skončí. Nakonec jsme to ale zvládli. Zastavil jsem na vrcholku a lapal po dechu. Strašně mě bodalo v boku, nechápal jsem, co to znamená. Smutně jsem kníkl. Že bych měl hlad? Nic k jídlu jsem ale neviděl, jen pár vetviček s bobulkami. Nenápadně jsem k nim došel a jednu ochutnal, avšak jen co mi padla na jazyk, ztratil jsem zájem. Byla hořká a odporná. Stejně nenapadně jsem ji zase vyplivl a posadil se na zem poblíž ostatních.
"Zábava..." No, já se moc nebavil. Byl jsem dost vyčerpaný, ale Therion vypadal, jako že zoufale potřebuje potěšit. Zavrtěl jsem proto ocáskem. "Jasně. Byla to zábava! Ale ani nevím, kdo vyhlál," přejel jsem pohledem všechny přítomné. Nakonec na tom asi nezáleželo. Proč že jsme to vůbec závodili? napadlo mě náhle, ale hnědý vlk mě rozptýlil otázkou.
"Tžeba na tu poušť, kde žijou lvi," napadlo mě. "Nebo-" další slova mi zmrzla v krku. Pohled mi padl dolů, k močálům. "Ne!" vykřikl jsem a instinktivně priskočil k Biance, jako bych ji snad mohl chránit. "Močály jsou pod vodou!" vydechl jsem a pocítil, jak se mi hrdlo stáhlo hrůzou. Zoufale jsem těkal pohledem mezi vlky a tou scénou dole. "Launee, Skylí... zůstaly tam? Kde jsou? Jsou v bezpečí?" chrlil jsem ze sebe a lapal po dechu. Vlčice tu nebyly, ani Sigy... to znamenalo, že jsou tam dole. "Utopí se," zakňučel jsem a vytryskly mi slzy. Nemohl jsem být aspoň chvilku šťastný? Strašlivé pařáty strachu mi sevřely tělo a já v hlavě slyšel jen hlasité dunění vlastního srdce. Myšlenky hnaly jako šílené. To je konec konec konec konec ztratím je Launee kde jsi proč proč proč... Cítil jsem, jak mám tlapky ledové jako bez života a sotva jsem se dokázal nadechnout. "Thelione..." vyrazil jsem ze sebe, ale tiskl se bokem k Biance. "T-T-T..." Chtěl jsem hnědému vlku říct, že mi je špatně a mám hrozný strach, že se nemůžu skoro nadechnout, že mi strašně mlátí srdíčko, ale nešlo to. V zoufalství jsem zavřel pevně oči. Když tu hrůzu neuvidím, třeba se mi uleví.

(ochutnání 3/3)

Vypadalo to, že Biance se Launee líbí, což mě potěšilo a radostně jsem pohodil ocáskem. Budou z nás všech kamarádi. To bude bezva. Když už se bavíme o kamarádech, pokusil jsem se seznámit i s cizím vlčkem, avšak byl jsem poněkud nesmělý. Vlčátko bylo zvláštní a já se v jeho přítomnosti cítil nejistě. Ale mohl by to přeci být kamarád, ne? Navíc jsem od maminky věděl, že ostatní nesmíme odsuzovat kvůli jejich odlišnosti a tak jsem se odhodlal k černému vlčeti přistoupit blíže. Koktavě se představil jako Rayster a pak zopakoval jméno i po Biance, která se do seznamování vrhla s poněkud větší odvahou, než já. "Já jsem Satulnus... Satu-rrr-nus," opravil jsem se. R mi dělalo pořád problémy a to nebylo moc vhodné, když bylo přímo uprostřed mého jména.
V seznámení s Rayem jsem se ale o moc dál nedostal, protože ze skrytu močálů se vynořila... "Skylí!" vyjekl jsem radostně a přiklusal k černé vlčici, kterou jsem už tak dlouho neviděl. Byl jsem rád, že se vrátila. Pohlédl jsem na Biancu a hned spustil: "To je moje sestžička, Skylí," zubil jsem se. "Pžišla sem. Může tady zůstat, žejo?" zaprosil jsem, věděl jsem, že o tom, co se děje ve smečce a kdo na jejím území může být, rozhoduje hlavně Alfa, kterou byla právě Skylí. Při pohledu na černou vlčici mi ale v paměti vytanulo ještě něco. "Ještělka... ale ne," hrklo ve mně. Na drobné zvířátko jsem zcela zapomněl - mé zděšení naštěstí nemělo dlouhého trvání, protože z trávy pod mýma nohama náhle vyběhl drobný tvor a zamířil si to přímo ke Skylí. Oddechl jsem si. Ještěrka se asi celou dobu držela poblíž. Měl jsem ho ale hlídat, připomněl jsem si a trochu sklopil uši. Zapomněl jsem. Snad se Skylí nebude moc zlobit.
Pršelo a bylo pěkné mokro. I já byl brzy promáčený až na kůži a začal jsem přemýšlet, jestli nebude lepší se někam schovat, když Launee navrhla, ať závodíme na kopec. Teď? V dešti? Zamžoural jsem k obloze. Moc se mi teď nikam běhat nechtělo. Nechtěl jsem ale odmlouvat a navíc Therion s Raysterem už pomalu mířili pryč. Ještě by mi utekli! "Poběž, Bianco," vyzval jsem tedy sestru a rozběhl se za hnědým vlkem a tmavým vlčátkem. Doufal jsem, že Skylí a Launee půjdou taky. Nebo Lywin. Co by to jinak bylo za závod?

//Vyhlídka (přes Kaskády)

"Lev je zvíže, co má velký dlápy a žija na jihu," řekl jsem sestře to, co jsem se nedávno dozvěděl od Launee a Theriona. "A dlak... drrlak..." snažil jsem se název vyslovit správně, ale příliš se mi nedařilo. "No, ten je asi jen v pohádce. Ale mohl by být i jinde, jen je asi dobže schovaný," pokrčil jsem rameny, tohle potřebovalo více prozkoumat. "Ale všichni jsou schovaní na nebi, ve hvězdách." Její další otázka mě na chvíli zarazila, pak sejm zavrtěl hlavou. "Nemám další kamalády. Jen Theliona a Launee. A Skylí, ale... ta tady teď není." Ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, černý kožíšek jsem nikde nezahlédl.
Slova Lywin k Therionovi mě ovšem vytrhly z hovoru se sestrou a já si všiml, že hnědý vlk náhle vypadá jinak. Smutně? Možná... vyděšeně? Proč by se o nás neměl starat? A proč by neměl patřit do smečky? Ať si Lywin myslela cokoliv, Theriona její slova viditelně rozhodila. Kvapně jsem k němu přikročil a chtěl mu olíznout čenich, ale ten byl moc vysoko, tak jsem se aspoň otřel tváří o jeho tlapku. "Kam jdeš, Thelione?" zeptal jsem se, zdálo se mi, že vlk je na odchodu. Jako by chtěl utéct. "Lywin to tak ulčitě nemyslela. Vždyť se o nás staláš hezky," ujistil jsem ho. Nechtěl jsem, aby byl smutný, chtěl jsem, aby se se mnou radoval z nalezení mé sesřičky. Usmál jsem se na něj. Snad ho to přejde.
Náhle se tu objevil ještě někdo další. "Launee," vydechl jsem vesele a zavrtěl ocasem. Měla s sebou to neznámé, zvláštní vlče, které mě trochu znejisťovalo, řekl jsem si ale, že bych se s ním aspoň mohl zkusit spřátelit. Ptala se na Biancu. "To je moje sestžička, Launee!" vysvětlil jsem jí radostně. "Pžišla sem! Je v požádku!" Toužil jsem se s Launee podělit o všechno své nadšení a těšil jsem se, jak se s ní Bianca seznámí, ale vlčice cosi začala šeptat Therionovi. Asi měli něco důležitého. "Takže... to je Launee," objasnil jsem alespoň sestře, ačkoliv v tuto chvíli jí to už muselo být jasné. Nechtěl jsem ji ale vynechávat, když jsem se teď bavil se všemi ostatními. Když už jsme byli u seznamování, stočil jsem pozornost na černé vlčátko a opatrně k němu zamířil, když se dovítalo s Therionem. "Ehm... ahoj," pípl jsem a rozpačitě, pomalu mávl ocáskem. Netušil jsem, jestli se se mnou bude chtít přátelit, ale možná by bylo hezké, kdybychom já, Bianca a tenhle cizineček vytvořili partu, ne? "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se nakonec na jedinou věc, co mě napadla a po očku zamžoural po Biance, jestli se chce připojit.

"Buď oni nás, nebo my je," souhlasil jsem se sestrou. Nějaký způsob musí existovat. Určitě... Byl to smutný rozhovor a já už ho dál vést nechtěl. Na rodinu jsem v poslední době myslel téměř neustále a nechtěl jsem svým smutkem kazit chvíli, kdy jsem konečně na jednoho člena ze své rodiny narazil. Proto jsem změnil téma a Bianca se toho hned chytila, k mé úlevě.
"Jistěže znám Sigyho," zazubil jsem se. "Sigy je vlkomedvěd," prozradil jsem Biance spiklenecky ono tajemství, které jsem vlastním pozorováním odhalil. "Ale poznáš to na něm, jen když spí," dodal jsem, aby si náhodou nemyslela, že jsem blázen. "Schválně si ho poslechni, až bude spát. Takové bručení může vydávat jen vlkomedvěd." Byl jsem si tím naprosto jistý a umínil si, že o tom musím zjistit něco víc. Třeba - má i sílu jako medvěd? Stává se z něj někdy úplný medvěd, nebo je pořád ve vlčím těle? Jak to vůbec funguje? Možná zkrátka někde v Sigyho rodině byli medvědi - možná jeho babička nebo maminka byla medvědice.
Pak jsem doklusal k Therionovi. Zdálo se mi, že když jsem ho představil jako svého kamaráda, vlk se hrdě napjal. Je rád, že je můj kamarád? napadlo mě a můj úsměv se ještě rozšířil. Já byl zase rád, že Therion je můj kamarád, takže bylo asi vše v pořádku. Sledoval jsem Biancu, co na něj říká. Pozdravila ho a souhlasila s tím, že bychom se někdy zase mohli jít dívat na hvězdy. Zrovna tak souhlasil Therion. Měl ale na srdci ještě něco. Trpělivě jsem poslouchal, na pomalé tempo vlkovy mluvy už jsem si zvyknul a přijal ho jako znak moudrosti. "Pomůžu," odvětil jsem, hrdý, že mi Therion natolik věří, že mě nechá s něčím pomáhat. "Ukážeme ti všechna souhvězdí, ktelá známe," ujistil jsem sestru. "Lva, dlaka... eee... laka?" zamžoural jsem po Therionovi, jestli to říkám správně. "A všechna ostatní," dokončil jsem.
"Kamaláda?" zeptal jsem se, vypadalo to, že i Bianca už stačila navázat pár známostí. Byl jsem zato rád, nerad bych, aby byla osamělá. Jméno Kenai mi ovšem nic neříkalo. "Je to taky vlče?" zajímal jsem se. "V močálech asi nebydlí, že?" dodal jsem ještě. "Ale seznámil bych se s ním lád. Jestli je hodný..." Pokud ho ale měla sestřička ráda, pak určitě hodný byl. Tím jsem si byl jist.