Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero

Kenai nejspíš hledal ty sedící hry, protože nechtěl pobíhat a hlučet jako ostatní - aspoň tak jsem to z jeho slov pochopil. V tomhle jsem mu vlastně rozuměl. Na bezhlavé pobíhání mě taky moc neužilo a na hluk už vůbec ne. Už jsem stačil dospět k poznání, že vlčata se asi projevují většinou dost divočeji, než já. Neměl jsem sice ještě moc šancí si tuhle domněnku ověřit, ale i v porovnání s Biancou jsem byl snad hotovým ztělesněním klidu. Nebylo na tom ale nic špatného, alespoň jsem si to nemyslel. Svět by byl nudný, kdyby všichni byli stejní.
Therion odpověděl, že hvězdy by nás domů opravdu zavést mohly. Málem jsem se zalknul. "Vážně?" Zlatá očka jsem měl rázem vytřeštěná dokořán. "To by... to by bylo..." To by bylo tak úžasné. Byli jsme pryč z domova už tak hrozně dlouho, ale stýskat se mi ještě nepřestalo. Navzdory tomu, že jsem byl jen mrňavým bezbranným uzlíčkem, když jsem se ztratil, tváře rodičů a brášky jsem si udržoval v živé paměti. Tak rád bych je zase viděl! Jenže další slova, která hnědý vlk vyslovil, mi radost trochu pokazila. "To já nevím," sklopil jsem uši. Neuměl jsem číst v mapě, kterou hvězdy na obloze tvořily. "Nevím, jak se chodí podle hvězd." S nadějí jsem ale vzhlédl do Therionových očí: "Ty to ale víš, viď? Poví ti hvězdy, kudy se jde domů?"
Bianca se zajímala, jak pozná Polárku. "Je to ta... co nejvíc svítí," špitl jsem. Therion to už říkal a já si to okamžitě zapamatoval. Věci ohledně hvězd mi do hlavy lezly skoro úplně samy. V duchu jsem se ale stále zaobíral hvězdnou mapou a nadějí, kterou poskytovala.

//Vyhlídka (přes Midiam)

Nadšeně jsem zamířil směrem k hvězdné vyhlídce. Všichni, včetně Kenaie, který se nakonec rozhodl nejít domů, ale jít se s námi dívat na hvězdy. Nemyslel jsem si sice, že se z nás stanou kdovíjak dobří kamarádi, ale nevadilo mi, že s námi jde. Navíc to určitě udělá radost Biance. Zamířil jsem kupředu rychlým tempem, ale brzy jsem si všiml, že Therion poněkud zpomalil. Co se děje? Nejspíš jsem se prostě moc rozběhl. Poklusem jsem se vrátil ke skupince a pokračoval dál s nimi, jejich tempem.
Kenai měl zvláštní otázku, a to na hry. Bianca se přizanala, že jednu takovou zná, ale nepamatuje si ji. Uvažoval jsem, jaká by to mohla být, ale nic mě nenapadalo. Hm... hry v sedě a v leže? "Tžeba ta... jak se sedí vedle sebe a jeden vlk zašeptá tomu dluhému do ucha nějakou větu, ten ji pošle dál a na konci z toho někdy vyjde úplně něco jiného," vzpomněl jsem si na jednu. "Je to zábava - asi," pokrčil jsem rameny. Sám jsem to nikdy pořádně nechápal. Co na tom bylo vtipného, že se všechno popletlo? Pak ten vzadu ani nevěděl, co se mu ten první snažil říct. Sám jsem se té hry nikdy stejně neúčastnil. Když jsme byli ještě doma, byli jsme na většinu her moc mrňaví a v Močálech jsem se žádné nové hry nenaučil. Vlastně bych stejnou otázku, co položil Kenai, mohl položit taky.
Šedého vlka taky zajímalo, k čemu že hvězdy vlastně jsou. "Jsou užitečné tím, že jsou krásné," opáčil jsem nechápavě. Copak to nebylo jasné? Bianca ale měla ještě jinačí nápad a Therion nás dokonce poučil, že podle hvězd se dá i hledat správný směr. To pro mě byla novinka a nadchla mě. Vdechla mi myšlenku: "Takže když se vlk ztlatí, může podle hvězd najít cestu zpátky domů?" Myslel jsem přitom samozřejmě na sebe a na Biancu. Možná, že by nás hvězdy mohly zavést domů...

//Středozemka

Biance se naše chvála rozhodně líbila. Šťastně se zahihňala a já se taky usmál, byl jsem rád, že je šťastná. Trochu se to ale pokazilo, když Therion navrhl, že půjdeme, ale na sestřičce bylo vidět, že se jí ještě odcházet moc nechce. Měla tu kamaráda, který, jak se zdálo, neměl tak úplně v plánu jít s námi. To ji asi zklamalo. Ale... Launee čeká. Neměli bychom být tak dlouho pryč, ví vůbec někdo, že jsme s Therionem na výletě? ošil jsem se. Někdo si mohl o nás dělat zbytečné starosti.
"Nejsi divný," přidal jsem se k všeobecnému názoru. Netušil jsem, jak na to Kenai vůbec přišel. "Někdy... se možná stavíme," pronesl jsem o něco váhavěji než sestra. Narozdíl od ní jsem se tolik nehrnul do seznamování se s novými vlky. Asi bych měl být trochu společenštější, najít si nějaké kamarády a tak. Jenže já neměl pocit, že by mi nějací kamarádi chyběli. Měl jsem přeci Biancu, Theriona a Launee. To přeci stačilo, nebo snad ne? Therion a Launee přece byli kamarádi a sestřička je ještě lepší, protože to je rodina. Cizí vlčata by mě třeba neměla ráda. Mohla by si myslet, že divný jsem já. Mělo cenu to riskovat?
"Vyhlídku s hvězdami?" zbystřil jsem a Therionova další slova mi to jen potvrdila, když Kenaiovi navrhl, aby šel s námi dívat se na hvězdy. "Půjdeme tamtudy, žejo?" zaprosil jsem, tenhle výborný nápad dokonale rozehnal mé chmury. Otočil jsem se k šedému vlku a sestře, která tam s námi tehdy nebyla: "Je to tam moc hezké. Jsou vidět všechna souhvězdí. Thelion nám o nich určitě zase poví. Viď?" Už jsem se nemohl dočkat. Pomalu jsem udělal pár kroků do tmy oním směrem, ze kterého jsme předtím přišli, pak jsem se zastavil a obrátil se na ostatní. Už pojďme. Prosím.

Nakonec si i Kenai uvědomil, že slunce je pryč a že to rozhodně není dobré. Sluníčko se musí vrátit. Musí. Pořád jsem ale nepřišel na způsob, jak slunci na oblohu pomoct nebo kde ho vůbec začít hledat. "Možná sluníčko jen zaspalo," pípl jsem tiše a s očekáváním - a taky trochu prosebně - stočil oči ke Kenaiovi. Vyčkával jsem, jestli to náhodou zase nebude hloupost. Zdálo se, že šedý vlk to dokáže poznat.
Therion mě však ujistil, že plést se nevadí. "To je dobže." Ten pocit zahanbení ze mně pomalu opadal, jak jsem tam tak seděl v objetí hnědého vlka, kterého jsem si za poslední dobu tolik oblíbil. Bylo mi u něj dobře. To už tu ale byla Bianca a dala se ochotně do povzbuzování. Odlepil jsem obličej od Therionovy nohy, abych se na ni mohl usmát. Význam slova moudrý mi sice stále nebyl zcela jasný, vyvolávalo ve mně představu někoho starého, kdo skoro vůbec nemluví a pořád spí, ale jak Bianca, tak i Therion to pronášeli jako něco pozitivního, takže jsem nejspíš byl jenom trochu mimo. Možná "moudrý" znamenalo spíš něco jako chytrý. Bianca se dožadovala vědět, co je tedy ona, když já mám být moudrý. "Ty jsi veselá, hodná, pžátelská a chytlá," vychrlil jsem na sestřičku všechny její pozitivní vlastnosti, které mě v tu chvíli napadly. Byl jsem si vědom toho, že mezi mnou a sestrou jsou rozdíly. A ne zrovna malé. To mi ale nebránilo, abych ji měl rád. Byli jsme rodina a patřili jsme k sobě - a kdyby byl každý stejný, určitě by na světě byla nuda.
Therion měl opravdu bratra. Ten bratr byl otcem Kenaie. To bylo možná trochu spletité, ale zatím jsem se orientoval. Když má Therionův bráška vlčata, nemá Therion taky nějaká? Jenže jeho vlčata jsem nikde neviděl a vlk o nich ani nikdy nemluvil. Možná, že teprve nějaká přijdou? Jak to funguje s vlčaty jsem si nebyl zcela jist a měl jsem dojem, že zrovna není nejlepší doba se na to vyptávat. Zapsal jsem si ovšem otázku do paměti, abych se s ní mohl ve vhodné chvíli vytasit. Stejně se zdálo, že se vlk už chce vracet do smečky. Ale co ty ryby? měl jsem už na jazyku, pak jsem si to rozmyslel. Byla stejně noc a my byli najedení. Pro jeden den možná bylo dobrodružství až dost a navíc mě zajímalo, co asi dělají ostatní, když jsme tak dlouho pryč. "Já bych šel rád," řekl jsem proto a obrátil se na Biancu a na Kenaie, co si o tom myslí oni.

Kenaiovi nejspíš uniklo, že tahle noc je tak strašně dlouhá, protože se zeptal, jestli je s ní něco v nepořádku. "No..." začal jsem, ale to už se slova ujala Bianca, která mu vysvětlila, o co tu jde, tedy že tahle noc zkrátka odmítá skončit. Jen jsem tedy přikývl. Nebylo, co bych mohl dodat.
Therionův pokus o útěk do jezera se nesetkal s pochopením. Všichni jsme proti tomu protestovali a tak vlk popošel jen o pár kroků. Já se přitom stále držel u něj, protože v dané chvíli jsem si připadal jistější s ním než s Kenaiem a Biancou, kteří měli své vlastní přátelství, do kterého jsem se nechtěl míchat.
Byl jsem ujištěn, že hloupý nejsem. Dokonce ani Kenai si to nemyslel. Trochu se mi ulevilo, ale i nadále jsem se cítil zmateně. Měl jsem spoustu otázek, které mi vířily hlavou a dělaly v ní chaos. Kde je teda slunce? A jak mám vědět, kde být může a co je hloupost?
"Moudlý?" otázal jsem se Theriona, který začal s další pomalou rozpravou. Pozorně jsem ho poslouchal. "Takže to nevadí, když se vlk splete?" ujistil jsem se. Když jsou chyby dobré, proč je mi po nich špatně? Svět byl příliš komplikovaný. Začínalo se zdát, že ho nikdy nepochopím. Zavrtal jsem tvář do Therionovy srsti. Tak jsem se aspoň cítil v bezpečí. "Ty máš blášku?" zamumlal jsem po chvíli tlumeně kamsi do vlkovy nohy. Proč s námi Therionův bratr nebyl ve smečce? Neměli se snad rádi?

Kenai s Biancou se dali do řeči. Jako... no, jako kamarádi. Jenže ačkoliv mě už Kenai neděsil, za kamaráda bych ho označit nemohl. Vůbec jsme se neznali. Navíc se zdálo, že šedivý vlk je si naším setkáním asi tak stejně nejistý, jako já. Poté, co jsme se ostýchavě pozdravili Kenai hned poněkud zpochybnil mou otázku o slunci v jezeře. "No... já myslel... že tam jako spadlo a proto není na nebi... víš?" vysoukal jsem ze sebe s jistými obtížemi, skoro jako když mluvil Therion, a sklopil uši. Je to hloupé? Myslel jsem, že něco takového je dost pravděpodobným důvodem toho, proč slunce nesedí na obloze, jak má, ale Kenaiova reakce mě přiměla mé představy zpochybnit. Určitě je to hloupost a já teď vypadám před Biančiným kamarádem jako pitomeček. Odvrátil jsem od Kenaie pohled.
Vedle ucha se mi ozval Therionův hlas. Vlk hodlal zamířit zase někam pryč. "Nechoď," zaprosil jsem spěšně, ale když se hnědý vlk vydal po mělčině, vyskočil jsem na nohy a zamířil za ním. Ve společnosti Kenaie a Biancy jsem se cítil nadbytečný. Oni byli kamarádi a já jen... nějaký další. Raději jsem se rozhodl držet Theriona, jen jsem vrhl rychlý úzkostný pohled na sestřičku. Kenai jí určitě neublíží a my dva nebudeme daleko, uchlácholil jsem sám sebe. Ušel jsem mlčky pár metrů po Therionově boku, než jsem tiše promluvil. "Slunce není v jezeže, že ne? Je to... hloupost." Zkřivil jsem tvářičku. Mrzelo mě to. "Ale já přeci nejsem hloupý," zaprotestoval jsem náhle, jako by mi snad někdo tvrdil opak. Hloupý nejsem. To teda ne! Ale co teda jsem?

Zamířil jsem za Therionem a tajemným cizincem, ačkoliv jsem trochu bojoval se strachem. Mohl to být někdo z těch zlých, avšak když se nebál Therion, určitě to bylo bezpečné. Ne? Zastavil jsem se na okraji vody a slyšel za sebou Biancu, která se mě rozhodla následovat a pouze mě upozornila, ať nechodím moc daleko do vody. Brzy jsem se dozvěděl, že vlk, který předtím volal, se ztratil v jezeře. Nejspíš kvůli tomu, že ho ve tmě neviděl.
Po chvíli šplouchání a cákání se vlk vynořil na břehu vedle nás. O pár kroků jsem ucouvnul, přeci jen jsem si nebyl úplně jistý. Byl to někdo neznámý a ti ve mně, chtě nechtě, budili nejistotu. Ale tenhle nevypadá zle, zhodnotil jsem, když jsem teď konečně viděl vlkovu tvář a trošku jsem se uvolnil. Stále jsem se ovšem měl na pozoru. Kdoví, co se všechno mohlo stát...
Therion nás vlkovi, který se hned začal omlouvat, představil. Když zaznělo moje jméno, sebral jsem odvahu a o krůček postoupil vpřed. Zato Biancy reakce na vlka jménem Kenai byla úplně jiná. Radostně vyjekla a vrhla se k němu. Zmateně jsem to sledoval. To jméno... Kenai, Kenai... Kde jsem ho jen už slyšel? Sestřička mi to hned vzápětí objasnila. Byl to její kamarád, vyprávěla mi o něm, že byl na návštěvě v močálech. Došlo mi, že jen zírám jako trubka s pootevřenou tlamičkou. "Já, ehm, lád tě poznávám?" vykoktal jsem cosi, o čem jsem uznal, že je v dané chvíli asi nejvhodnější a přeměřil si vlka znovu důkladně pohledem. Začínal jsem si být celkem jistý, že mi neublíží. Byl to přece Biancy kamarád. Pak mě napadlo ještě cosi: "Když jsi byl v jezeže, neviděl jsi tam sluníčko?" Odmítal jsem se vzdát své představy.

Therion nás upozornil další nedokončenou větou na to, že musíme jíst, abychom...? "Vylostli!" dořekl jsem. Byla to možná nějaká hra? Na doplňovačky? To vlastně znělo celkem zábavně. Bianca Therionovým slovům dala jiný závěr, který zněl taky logicky a pravděpodobně. Nejspíš jsme měli pravdu oba.
Najedl jsem se dosytosti a nebýt té nekončící noci, byl bych zcela spokojený. Ještě snad kdybychom našly nějaké ty ryby, ale Therionova slova jen potvrdila, co už jsem si myslel. V tomhle jezeře ryby zkrátka nežily. Therion se hned začal omlouvat. "Ty za to pžece nemůžeš," pokusil jsem se vlka povzbudit. Nevěděl jsem, proč je pořád tak smutný, ale mrzelo mě to. Přál jsem si, aby byl veselý. Nejspíš ho taky zklamalo, že tu ty ryby ani poklad nenašel. Návrh, že půjdeme hledat jinam, byl Biancou přijat s nadšením a i já se na to usmál: "No jasně, někde jinde ulčitě ryby budou. Možná bychom to mohli zkusit tam, kde jsme pžedtím byli s Launee. Pamatuješ pžeci?" obrátil jsem se na Theriona, nadšený, že jsem také mohl přispět vlastním návrhem. Tam v tom jezeru byla ryb taková spousta, že by určitě vystačily pro nás všechny.
Než jsme se ovšem stačili k jezeru vydat, ozval se cizí hlas. Někdo volal, ptal se, jestli tu někdo je. Trochu jsem sebou škubl, jak jsem se leknul. "Někdo tu volá," pípl jsem, když se sestřička zeptala, co to bylo. A Therion navíc zamířil pryč, aby to prozkoumal. To se mi teda moc nelíbilo. Měli jsme zase zůstat sami ve tmě? "Nevím, co se děje," řekl jsem tiše a hleděl do tmy s naježeným hřbetem. Co si počít? Nechtěl jsem jen tak sedět. Co když se Therionovi něco stane? Nebo... co když je v nebezpečí ten cizí vlk? "Já se tam jdu podívat, jo?" zašeptal jsem nakonec a plíživými, malými krůčky zamířil směrem, kde zmizel Therion. Tušil jsem, že Biance se to líbit moc nebude, ale nemohl jsem si pomoct. Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy mě do tlapky zastudila voda. "Therione?" zavolal jsem do jezera - viděl jsem tam vlkovu siluetu. "Co se to děje? Kdo to je?"

Bianca i Therion vyjádřili své naděje, že naši rodinu zase objevíme. I já v to doufal. Přál bych si to... ale nebyl jsem si jistý, jestli pořád ještě věřím v to, že se setkáme. Zdálo se mi, jako bychom byli ztracení už celé věky. Když Močály našla Bianca, měli by je logicky najít i maminka s tatínkem. Byli dva a byli dospělí, nemohlo jim to přece trvat tak dlouho... a přesto tu nebyli. Něco se jim stalo, napovídal mi hlásek v hlavě. Něco špatného. Už je nikdy neuvidíš. Divoce jsem zavrtěl hlavou, abych ta slova umlčel. To není pravda. Najdou nás a když ne, pak je půjdeme hledat, až budeme dost velcí.
Zdálo se, že Therion má otázku. Jenže ji jaksi nedokončil. Nastražil jsem uši. "Jak jsme se... co?" naklonil jsem hlavu na bok. "Ztratili?" doplnil jsem nejistě slovo, o němž jsem se domníval, že by na konci věty být mohlo. Ale ne že bych o tom zrovna chtěl mluvit a znovu si tak prožít všechnu tu hrůzu. Launee to Therionovi neřekla? Vlčici jsem ten příběh už vyprávěl. Vlastně se mi potom celkem ulevilo. Možná, že tedy nebyl špatný nápad říct to i Therionovi? Váhal jsem nad tím tak dlouho, až se téma hovoru zase změnilo.
Lasice, zopakoval jsem si v duchu název zvířete, které nám Therion přinesl. Chtěl jsem se s ním podělit. Stejně tak mu kousek své lasice nabídla i Bianca. Nechtěl jsem, aby měl hlad, ale vlk nás ujistil, že už jedl. Přikývl jsem tedy. "Tak dobže." S tím jsem se pustil do jídla. Brzy z kořisti nezbylo vůbec nic a já zahnal svůj hlad. Spokojeně jsem si olízl tlamičku. Bianca se pak zeptala, proč nebyly ty ryby. Zvědavě jsem pohlédl na Theriona, taky mě to celkem zajímalo. "A ani Lybí princ tu tentokrát nic nenechal," zabručel jsem trochu zklamaně. Možná, že Rybí princ zkrátka neměl tolik pokladů na rozdávání... či se mu jen nelíbilo špinavé jezero.

Jak jsme se tak objímali s Therionem, můj strach pomalu odplouval. Ne všechen - zdálo se, že všechen neodchází skoro nikdy. Cítil jsem se ale už mnohem lépe. Nebyli jsme už sami ve tmě, byli jsme s Therionem. Ten byl velký, silný, byl dospělý, což znamenalo, že nás ochrání a jsme s ním v bezpečí.
Zeptal jsem se na otázku, která mne trápila. Therion okamžitě vyhrknul, že žádná přítěž nejsme, skoro jako by ho ta otázka popálila. To... nejlepší? Nechápal jsem zcela, jaký přínos jsme smečce zajistili, ale nebádal jsem nad tím. Hlavní bylo jediné - nebyli jsme přítěž. Měli nás rádi a nevadilo jim starat se o nás. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. I když to, co řekla Bianca, mě trochu rozesmutnilo. Maminka a tatínek. Doma. Pořád nás hledají? Ještě na nás nezapomněli? Bylo to už tak dlouho, co jsem je naposledy viděl. Jejich tváře jsem si pořád dokázal představit úplně přesně, ale domů už bych netrefil. Nepamatoval jsem si ani přibližný směr. "Až vyrostu, taky vám budu pomáhat..." slíbil jsem. Věřil jsem, že i Bianca tak učiní, ale nechtěl jsem mluvit za ni.
Pak jsem přešel pohledem k těm tvorům, které Therion ulovil. Byli maličcí a rezaví. Očichal jsem jednoho z nich a zkusmo z něj kousek uždíbl. Nebylo to špatné. Pak jsem si ovšem uvědomil, že něco není úplně správně. Jedno zvíře pro mě, jedno pro Biancu... "A co ty?" pohlédl jsem na Theriona. "Ty nebudeš jíst?" To se mi nezdálo správné. Therion by přeci neměl zůstat o hladu, obzvlášť, když pro nás lovil! "Já se s tebou lozdělím, chceš?" nabídl jsem, i když zvířátko bylo už i tak dost mrňavé a i celé by asi pro dospělého vlka bylo jenom jako malina.

Nechtělo se mi věřit, že by Therion na slíbené ryby prostě zapomněl. Raději jsem se přikláněl k možnosti, že v jezeře prostě žádné nebyly. Já tedy minimálně žádné neviděl. Mohlo to být i tak, jak říkala Bianca. Ve tmě by se v jezeře opravdu nemuselo lovit nejlépe. "Ulčitě by nám ty ryby ulovil, kdyby to šlo," pronesl jsem nakonec. Therion byl přece kamarád a slib by neporušil jen tak bez důvodu, ne?
"Bude tu každou chvíli. Uvidíš," snažil jsem se ujistit sestřičku i sebe, když jsme tam tak seděli sami během nekonečné noci. Statečný výraz na tváři mi dal opravdu velkou práci. To, jak mi divoce buší srdce a jak se mi klepou kolena jsem už zamaskovat nedokázal. Popravdě jsem měl slzy na krajíčku. Už zase. Jenže copak jsem s tím mohl něco dělat? Jakmile se o mě začal pláč pokoušet, bylo strašně těžké ho zastavit a přinutit slzy, aby zalezly tam, odkud přišly a nechaly mne na pokoji.
To, co Bianca řekla potom, bylo jako kopanec. "Ne!" vyhrkl jsem hlasitěji, než jsem mínil. V okolním tichu můj hlas zazněl ozvěnou. Rychle jsem sklapl tlamičku a pak pokračoval už mnohem tišeji: "To by neudělal! Thelion je pžeci náš kamarád, ne... nenechal by nás tady. Nejsme... My nejsme pžítěž. Nejsme." Co když jsme? Co když je nebaví se o nás pořád starat? Já... My nemůžeme za to, že jsme malí. To není naše chyba. Vyrosteme! Ale... Stejně jako Biance mi vyhrkly slzy. Nechtěl jsem věřit tomu, že by Therion něco takového udělal, ale v té hrozné noci plné příšer a zlých vlků bylo těžké nevěřit všem ošklivým věcem.
K mé obrovské úlevě se ale po nějaké době ze tmy někdo vynořil. Nejprve jsem se lekl a naježil hřbet v chabém pokusu o výhružku, ale hned mi došlo, že to není nepřítel, nýbrž Therion. "Therione!" Společně s Biancou jsem se k vlku rozběhl a přitiskl se k němu. Z očí mi tekly slzy, tentokrát ovšem úlevy. Zavrtal jsem čenich do jeho hřejivé srsti a nadechl se jeho známého, uklidňujícího pachu. "Taky tě mám lád. Hrozně, hrozně moc." Vlk s sebou přinesl i nějakou kořist, ale já se nejprve potřeboval uklidnit, než vůbec pomyslím na jídlo. Therion se začal odtahovat. Nechtěl jsem, ještě ne, bylo mi dobře u jeho boku, ale zdálo se, že vlk už z nějakého důvodu s tím skupinovým objetím skončil. Pouze jsem k němu tedy přišel a otřel se tváří jen o konečky jeho srsti, než jsem vyslovil poslední otázku, která mě tížila na srdci: "Jsme... jsme plo smečku pžítěž, Therione?"

Sestry vyprávění o tom, jak ji v močálech dno chytilo a nechtělo pustit, mi na náladě nijak nepřidalo. "To jsem nevěděl," zamumlal jsem. "Nevěděl jsem, že to dno může udělat." K vodě asi prostě nebylo bezpečné se přibližovat. Byla to ale škoda. Vypadala tak zábavně... Vždyť i s Launee jsem si hrál u řeky a nezdálo se mi, že by se o mě vlčice nějak výrazně bála. A když jsem spadl do jezera, kde rybí princ nechal poklad, taky se mi nic nestalo. Jenže věci ohledně vody byly asi mnohem komplikovanější, než jsem sám dokázal pochopit. Tak to bylo se spoustou věcí, jak jsem zjišťoval - svět měl sice svá pravidla, ale bylo jich tolik a bylo z nich tolik výjimek, že se zdálo úplně marné snažit se je pochopit.
Jako by to nestačilo, Therion zmizel. Osaměli jsme. "Možná Therion zapomněl, že nám lyby slíbil," navrhl jsem a stále úzkostně hleděl do tmy v místě, kde mi z očí zmizela špička vlkovy oháňky. "Nebo tady žádné nežijí. Ta voda je celkem špinavá." Zbytky červené řasy ulpívaly i na mém kožíšku. Mně to nevadilo, ale ryby možná špinavé šupiny neměly rády. Chvíli jsme seděli v tichu. Měl jsem už hlad a tma, která panovala, mě tížila jako kámen. Dokonce i měsíc se schoval. Se sestřičkou jsme se tiskli k sobě, jako dvě ztracené duše. Ne. Nejsme ztracení. Tentokrát ne. Therion se vrátí. Má fantazie ale v temnotě vytvářela nejrůznější příšery - takové s velkými tesáky a žhnoucíma očima, jak čenichají kolem a hledají malá vlčata, která by si mohla slupnout ke svačině. S tím jsem se ovšem Biance raději nesvěřoval. "Já... nevím. Nevím, jestli bych trefil zpátky do Močálů. A Thelion šel kdoví kam... Asi - asi bude lepší na něj plostě počkat. Slíbil, že se vrátí blzy." Otřásl jsem se. Co bychom si počali, kdyby se Therion nevrátil? Musel bych se postarat o Biancu. I teď to musím udělat, uvědomil jsem si a posadil se více rovně, abych nevypadal tak vystrašeně. Cítil jsem se ovšem pořád stejně vyděšený. "Když budeme tiše," začal jsem šeptem odpovídat na Biančinu otázku, "ulčitě se nemáme čeho bát." V duchu jsem ale viděl toho zlého vlka, co mě vyděsil a pak ublížil Launee, jak slídí kolem a sliny mu jen tečou, jak se těší, až mě sežere. Nemohl jsem se ale strachu a představám poddat. Musel jsem být silný. Pro Biancu.

"Ulčitě to taky zvládneš," ujistil jsem Biancu, ačkoliv jsem výslovnost ještě sám nezvládal. No což. Nakonec na to jistě přijdeme - všichni velcí to přece uměli, takže se to taky museli někdy naučit, ne?
Ani jeden z nás tak úplně nerozuměl tomu, jak to vlastně s tím měsícem je. Bianca přišla s teorií, že měsíc je vytvořený z vody, což mi vlastně přišlo celkem rozumné. Já dosud nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, z čeho vlastně měsíc je. Navíc byl moc vysoko na to, abychom si naše teorie mohli ověřit. Therion se nám to pokusil vysvětlit, ale mě to pořád jaksi nešlo do hlavy. Získával jsem sice jakousi nejasnou představu, ale pro mou hlavu to bylo stále příliš složité, než aby to uchopila. "To nic," ujistil jsem vlka, když se začal omlouvat. Nevěděl jsem ani za co se omlouvá. Vždyť nic špatného neudělal.
Jakmile jsem zamířil do vody, spustily se na mou hlavu protesty ze strany Biancy i Theriona. Ohlédl jsem se, jen abych viděl, že sestřička stojí na okraji jezera, zatímco Therion se brodí ke mně. "Ale-" chtěl jsem zaprotestovat, jenže to už mě vlkovy zuby popadly a táhly na břeh. Brzy jsem měl pod nohama zase pevnou zem. Therion vypadal vyděšeně a Bianca jakbysmet, takže jsem měl okamžitě slzy na krajíčku, že jsem zase něco pokazil. "Já stál na dně," popotáhl jsem zkroušeně. "Netopil jsem se. Chtěl jsem se jen... jen podívat, jestli tam sluníčko ne-ne-není." Sklopil jsem uši a pak celou hlavu. "Omlouvám se." Opravdu mi hrozilo nebezpečí? Voda byla zrádná, to už jsem věděl. Ale přece... měl jsem snad pod nohama dno, nebo ne? Možná mohlo uhnout. Může to udělat? Zdálo se, že svět je naplněný nástrahami více, než by se mohlo zdát.¨
Therion vymyslel plán. Plán, který se mi moc nelíbil. "Budeme tu... sami?" pípl jsem. Jistě, už jsme sami byli na výpravě za motýlkem, ale to bylo něco jiného. Teď byla tma. A navíc tu nebyl žádný kouzelný motýl, nic. A co když ti zlí... Jenže to už byl Therion na cestě pryč. "Therione!" zavolal jsem za ním. "Ale co ty lyby?" Vlka ale spolkla tma. Zmizel mi z dohledu. Povzdechl jsem si. Nezbývalo než doufat, že se brzy vrátí, jak slíbil. Popošel jsem dál od jezera a sedl si na zem. "Ve tmě sice vidíme," zamyslel jsem se nad tím, co předtím říkala Bianca, "ale stejně bych chtěl sluníčko zpátky. Takhle je svět takový... smutný."

Hmm... tak já si tipnu třeba Baghý :D

Podivil jsem se, když mi Bianca řekla, že umím říkat r. "Cože? Oplavdu?" naklonil jsem hlavu na stranu. "Teda myslím oplavdu? Oplllavdu? Opl...opl..." Bylo to marné. Mohl jsem prskat a lámat si jazyk, jak jsem chtěl, když jsem se na to soustředil, vůbec se mi nedařilo. Sklopil jsem uši - zákeřné písmeno r mě zase porazilo. "Zas tak dobže mi to asi ještě nejde," konstatoval jsem nakonec.
Naštěstí jsme se brzy oba rozptýlili hovorem o rybím princi a hledáním jeho pokladu, které ale nebylo příliš úspěšné. Možná proto, že byla tma jako v pytli a třpytivé věci se třpytily jen na slunci. To přece věděl každý. Zdálo se, že ani Therion si nebyl jistý, proč slunce ještě nevyšlo. "Měsíc odláží světlo?" nechápal jsem. "Měsíc pžeci svítí," ukázal jsem tlapou k obloze, na které měsíček zrovna krátce vykoukl a opravdu jen svítil. Nezdálo se mi, že by něco odrážel. Vypadal stejně, jako vždycky.
Dumal jsem nad tím, kam mohlo slunce zmizet, když mě napadla převratná myšlenka. "Thelione!" málem jsem se zalknul, když mě to trklo. "Sluníčko určitě spadlo do jezela!" Voda v jezeře byla docela teplá, víc než v tom, u kterého jsme byli minule. To by sluníčko určitě mohlo způsobit. "Spadlo až na dno a topí se. Musíme ho vylovit a vlátit na oblohu!" Vlezl jsem do vody tak daleko, dokud jsem dosáhl na dno a napínal zrak pod hladinu. Nic jsem tam neviděl, voda asi bránila sluníčku svítit. Dokázal bych se tam potopit? To byla dost odvážná představa. Nikdy jsem nezkoušel ani plavat. Nejistě jsem se ohlédl na Theriona. Musíme přece sluníčko zachránit...