Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bianca pronesla, že se jí stýská po domově. I mě se stýskalo, hrozně moc, ale kvůli ní jsem musel být silný. Olízl jsem jí čenich a otřel se o ni bokem, odněkud jsem na tváři vykouzlil povzbudivý úsměv: "Všechno ulčitě dobže dopadne," řekl jsem. Nevěděl jsem, jestli tomu sám věřím. Bál jsem se, že domů už se nikdy nevrátíme, ale musel jsem tu být pro sestřičku.
Pokoušel jsem se rozveselit i Launee a Theriona, stejně jako Bianca. Kdo rozveselí mě? napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zahnal. Ostatní měli spoustu starostí, nepotřeboval jsem přeci, aby pořád hopsali kolem mě. Navíc Launee řekla, že být někdy smutný není zlé. Přikývl jsem, ale trochu se mi zachvěl čumáček. Ale na světě je smutku přeci hrozně moc. Mnohem víc, než štěstí. Proč? Štěstí asi bylo hrozně vzácné a pořád před vlky prchalo. Alespoň to jsem se o světě dosud naučil.
Podivné počasí naštěstí poněkud rozptýlilo neveselou náladu, která se na nás snesla. Přišlo jako na zavolanou. Možná tedy štěstí nebylo zas tak vzácné, jen vždycky vyčkávalo na svou chvíli. Všechno kolem bylo vmžiku mokré a zároveň i krásně barevné. Bianca vypadala, jako by se vyválela snad v každém druhu kytičky na světě a podobnými barvami zářil celý svět okolo nás. Napodobil jsem sestru a vyplázl jazyk. Dopadla mi na něj jedna z lesklých kapek. "Chutná to jako... sny." Lépe jsem chuť duhového deště pojmenovat nedokázal.
Vtom jsem ovšem ucítil povědomý pach a tak jsem se po něm ohlédl, abych zjistil, kdo k nám přichází. Spatřil jsem černý kožich a zavrtěl ocáskem. "Skylí!" vyhrkl jsem a chtěl za ní zamířit, ovšem zarazil jsem se. Skylí nebyla sama, šla s ní další dvě vlčátka, úplně stejná, podobná si jako vejce vejci. Nejistě jsem zabrzdil. Další? Byla malá, menší než my s Biancou. Kde se tu berou? Budou hodní? Budeme kamarádi? Trochu jsem zadoufal, že nebudou jako Rayster, ale hned jsem se za to zastyděl. Rayster za to, jaký je, nemohl.

"Na bloučcích totiž není nic špatného," ohradil jsem se, když si mě kvůli nim Bianca začala dobírat. "Jsou slandovní. A nikomu neškodí." Všiml jsem si ale už předtím, že ani ostatním vlčatům se nelíbili. Nechápal jsem to.
Launee nás ujistila, že ani medvěd, ani okřídlený vlk nejsou zlí - ač medvěd byl prý nebezpečný. "Ztlatila se mu? Snad ji našel," řekl jsem s nadějí, zdálo se, že blízcí vlci měli tendence se ztrácet. Dalo se s tím něco dělat? Asi těžko...
"Pžece Skylí!" odpověděl jsem sestřičce - byl bych přísahal, že jsem jí o vlčici už říkal. "Je to Alfa, má čelný kožíšek." V tom jsem si ale něčeho všiml. Therion úplně zmlknul a vypadal najednou smutně. Stejný výraz se brzy objevil na obličeji Launee. Zmateně jsem se podíval na sestřičku. Co se stalo? Uniklo mi něco?
Chvíli jsem na ztichlé vlky mlčky hleděl, nejistý tím, co dělat. Něco jsem ale dělat musel. Nechtěl jsem je vidět takhle. "Launee, Thelione, nebuďte smutní," otřel jsem se nejdřív o tlapky vlka, pak vlčice. Rozhlížel jsem se horečně kolem, čím bych je mohl potěšit. Pohled mi sjel na oblohu, která se právě zatahovala dost zvláštními mraky. Právě ve chvíli, kdy jsem zvedl hlavu, mi na čumák pleskla barevná kapka. Zamrkal jsem. "Podívejte," ukázal jsem tlapou na zvláštní přírodní úkaz na obloze v naději, že pohled na něj rozežene smutek, který halil vlčí srdce a snad potěší i Biancu. "Plší balvičky." Další barevná kapka mi plácla na tlapku. Je tohle normální? Moc jsem netušil. Protože jsem se narodil v zimě, o druzích deště jsem přehled neměl. Tenhle se mi ale líbil. Byl veselý.

"Já bych chtěl... možná zelenou," přemýšlel jsem nad barvou očí, jaká by se mi líbila. "Ale i modrá by se mi moc líbila. Nebo hnědá, ta by se mi zase hodila ke kožíšku." Vlastně by mi asi nevadila žádná barva, každá měla něco do sebe. Bianca ale měla pravdu - nejlepší by bylo, kdybychom měli oba očka stejné, aby všichni viděli, že jsme rodina a patříme k sobě. Zavrtěl jsem proto ocáskem, když to řekla. Zcela jsem souhlasil.
Dozvěděli jsme se od Launee i jména ostatních zvířat, která vytvořila. Mě ovšem nejvíce zajímalo to poslední, které mi nebylo ani trošku povědomé a tak mě napadlo, že by to mohla být ona šelma z hvězd. A skutečně. "Takže takhle vypadá lev," roztáhl se mi po tváři široký úsměv. Konečně jsem se to dozvěděl, ačkoliv tenhle lev byl jenom z vody a tedy na úplně přesný. Stačilo to k tomu, abych si uvědomil, že moje představa bestie s dlouhými ostrými drápy a tesáky trčícími z tlamy byla nejspší trochu mimo. Ačkoliv lev zůstával stále tak trochu zahalen tajemstvím, začínalo být jasné, že se jedná o normální zvíře, žádnou hrozivou příšeru. A kdybychom ho chtěli vidět, jak vypadá doopravdy, můžeme říct Skylí! pousmál jsem se i při dalších Launeeiných slovech. Jenže kde Skylí je? Alfa asi měla spoustu starostí a neměla čas si s námi hrát. Doufal jsem, že si ho brzy udělá. Už jsem se s černou vlčicí dlouho neviděl a trochu se mi po ní i stýskalo.
Therion navrhl, že bychom okřídleného vlka mohli navštívít. Už jsem se chtěl začít těšit, ale Launee vzápětí pronesla, že vlastně neví, kde ho hledat. "Škoda," povzdechl jsem si. "Tžeba na něj ale někdy nalazíme jen tak." Jistě bychom si ho nespletli s nikým jiným, vlků s křídly určitě moc není. Strašlivě by mě zajímalo, jak to vypadá, když vlk letí. Doufal jsem, že toho okřídleného někdy potkám. Pokud ovšem... "Ale není zlý, že ne?" vyvstala mi na čele starostlivá vráska. Launee by nám jsitě řekla, kdyby s okřídleným nebylo něco v pořádku, ale chtěl jsem se ujistit. Navíc bylo asi dobře, že jsme se na výpravu za ním nehodlali vydat hned - podle mého názoru těch dobrodružství zase na chvíli stačilo. Motýlkův prášek sice potlačil únavu, takže mě teď nebolely nožičky, ale jinak jsem byl opravdu rád, že jsme zase v klidu a bezpečí v Močálech.

Therion mě ujistil, že nás maminka určitě hledá. Doufal jsem, že má pravdu. Opravdu jsem doufal. Vrátili bychom se domů... a kdyby náš domov už zabrali ti zlí, možná bychom mohli žít všichni tady. To by bylo nejlepší. Moji rodiče a sourozenci i moji noví přátelé... spolu tady, v Močálech. Pak by nikdo nebyl smutný a nikomu by nikdo nechyběl. Pousmál jsem se té představě. "Já bych na vás taky nezapomněl, ani kdybych se vlátil domů," slíbil jsem Therionovi. Někde v hloubi duše jsem ale cítil, že domov už je pro mě i Biancu ztracený. Že teď jsme doma tady.
Naštěstí jsme se poté začali bavit o magiích, což bylo alespoň méně smutné. Biancu asi nejvíce zajímalo, jaká barva očí by se jí hodila ke kožichu. Zahleděl jsem se na ni a zamyslel se nad tím, ač se Bianca původně ptala Launee. "Modlá by ti slušela," došel jsem nakonec k názoru a zavrtěl ocáskem. "Jako obloha!" Launee ještě vysvětlila to, co už jsem začínal chápat sám. Magie mohla být dobrá a pomáhat, ale i škodit.
Pak už začala kouzlit. Oči jako by mi někdo přikoval k vodě, která se vznesla do vzduchu a vzala na sebe podobu... "Kamzlík!" vydechl jsem, zapomínaje opět správný název zvířete. "A jedle... ne, jelen!" Dál jsem už ovšem nemluvil. Jen jsem užasle hleděl na přehlídku tvorů, kteří se vylupovali z vody přímo před našima očima. Pak to skončilo. Seděl jsem s otevřenou tlamičkou a pak se usmál. "To byla nádhela," řekl jsem upřímně. Viděl jsem za svůj krátký život spoustu divů, ale tohle nemělo chybu. "Ale co bylo to poslední zvíže?" Že by to snad byl...?
Ukázalo se, že ten vlk nelétal jako pták, ale jako netopýr, což ovšem nic nezměnilo na mém údivu. "Bydlí daleko?" chtěl jsem vědět. Rád bych ta křídla viděl. Možná by mi je i půjčil, abych se proletěl.

//Středozemka

K mému zklamání se nejednalo o omyl. Takové zapeklité, ošklivé magie, které mohly vlky zmást a ošálit je, aby věřili něčemu, co není pravda, dle Therionových slov skutečně existovaly. Vlk ale neskončil. Tak jako vždycky jsem trpělivě vyčkával, až domluví. Viděl jsem, že o tom hodně přemýšlí. Asi to pro něj bylo tak složité na vysvětlení, jako pro mě k pochopení. Nakonec však řekl všechno, co chtěl. Řídit se srdíčkem, zopakoval jsem si v duchu. To mi napoví. "Poznal bych ji," řekl jsem nakonec. "Ale... ale jednou už jsem se spletl. Plotože jsem si hlozně pžál, aby to byla plavda," přiznal jsem tiše a držel se stále u Therionova boku. "Myslíš, že mě - nás - hledá? Nezapomněla na nás, že ne?" obrátil jsem se prosebně k vlkovi a starostlivě se podíval na Biancu, která šla s Launee. Snad nezaslechla, jak jsem mluvil o mamince. Určitě by z toho byla taky smutná a to jsem nechtěl. Přál jsem si, aby byla šťastná a v bezpečí a štvalo mě, že jsem pořád tak malinký a občas hloupoučký a nemůžu jí to zajistit. Mohl jsem se jenom snažit.
Launee zatím vykládala o magiích. Něco už mi o nich říkala, dokonce jsem viděl její vodní bublinu, kterou potom sežral Sigy, ale přesto jsem nastražil uši a poslouchal. Kouzla mě zajímala. Vzduch, voda, myšlenky, iluze... rovnal jsem si v hlavě, jaké všechny magie jsou. Minule mi Launee říkala, že se projeví, až když je vlk větší, takže jsem zatím jen mohl přemýšlet, jaká by se mi líbila. Bylo by bezva umět ovládat vodu jako Launee, dělat z ní bublinky. Anebo vítr... Vzpomněl jsem si, jak mě vlčice pomocí téhle magie přenesla v lese přes překážku z větví a jak Therion přiměl vítr, aby zpíval písničku. Možná nějaká magie rostlinek by taky nemusela být špatná. To bude asi ta země, když k ní patří zelená - jako k trávě. Nejvíce mě ale zaujala ta poslední věc, co Launee řekla. "Má kžídla jako ptáčci? Může s nimi létat?" To znělo úžasně!

Bianca se ohradila proti tomu, když jsem se pokusil vzít vinu na sebe. "Ale.." začal jsem protestovat, pak jsem zmlkl. Nechtěl jsem se hádat se sestřičkou, ale myslel jsem si své. Byl to přeci můj sen. Kdybych nevyběhl bez přemýšlení, nic by se nestalo. Nic jsem ale raději už neříkal. Jen jsem čekal, co na náš neohlášený výlet poví dospělí. Therion ze sebe začal soukat slova svým obvyklým pomalým tempem. Báli se o nás. A... mrzí ho, že jsme nenašli maminku. Je rád, že jsme zpátky. Trochu se mi ulevilo. Zdálo se, že nás od sebe neodeženou. "Já jsme taky lád... že jsme vás našli," hlesl jsem tiše. Bianca se mezitím otírala Launee o nohy a prosila, ať se na nás nezlobí.
Launee k tomu ale taky měla co říct. Obrátila se na mě a já zahanbeně přikývl. "Vím to... vím. Já oplavdu nechtěl." O to je to horší. Co jsem to provedl? Dostal jsem nás oba do nebezpečí. Co kdyby ten zlý ublížil Biance? Nikdy bych si to nemohl odpustit. Jak ale Launee mluvila dál, začal ve mně hlodat strach. "To jsem nevěděl. Ale jakto? Jak to můžou dokázat?" zašeptal jsem. Mohl jsem tedy vůbec vědět, že jsou to opravdoví Launee a Therion? Jistě že jsou. To bych poznal. Nebo ne? Asi ano, obzvlášť, když mi Launee rozcuchala srst na čele a pak zamířila směrem, kterým ležely močály. Přesto jsem se ale prosmýkl k Therionovi, jemně se otřel o jeho nohu a zašeptal otázku tak tiše, aby mě vlčice neslyšely - nechtěl jsem strašit Biancu a nechtěl jsem, aby si Launee myslela, že jí nevěřím: "Thelione... taková kouzla oplavdu jsou? Nemůžeme věžit ničemu? Jak to pak máme poznat?" Byl jsem z toho nešťastný. Launee to asi neudělala schválně, ale najednou jakoby úplně otřásla mou představou světa. Kdybych nemohl věřit tomu, co vidím, čemu pak? Skoro jsem doufal, že Therion řekne, že se Launee spletla a žádná taková kouzla doopravdy nejsou.

//Mahar

//Náhorní plošina

Semlelo se to tak rychle! V jednu chvíli jsme se radovali z nalezeného pokladu a v druhou chvíli už nás obklopovaly snad stovky drobných motýlků, kteří nás měli odnést domů. Sotva jsem stačil křiknout na zbylá vlčata rychlé rozloučení a už mě i Biancu unášeli kamsi pryč. Přemýšlel jsem o tom, co Bianca řekla. Že by si nevšimli, že jsme pryč? Copak... copak se o nás nestarají? Nemají nás doopravdy rádi? To mě rozesmutnilo, ale přes šum motýlích křídel jsem se Biancy nemohl na nic dalšího zeptat. Nejspíš by mě neslyšela. Hledají nás. Určitě nás hledají. Launee nás má ráda... i Therion! Nevykašlali by se na nás. Možná se na nás budou zlobit, ale určitě na nás myslí. Já na ně tedy myslel určitě. Nechtěl jsem, aby se o nás moc strachovali a byli smutní.
Cesta naštěstí netrvala dlouho a ukázalo se, že motýlci opravdu přesně věděli, kde nás mají vyložit. Když totiž mé tlapky dopadly na zem, vzápětí už jsem uviděl známé tváře. Rozzářil jsem se úsměvem: "Thelione! Launee!" Zavrtěl jsem ocáskem a radostně strčil do Biancy. "Našli jsme je! Díky, motýlkové," zavolal jsem za mizejícím hejnem. Chtěl jsem se s nimi vesele přivítat, ale pak jsem se zarazil a sklopil uši. "My... neposlechli. Plomiňte. Zatoulali jsme se, i když jsem slíbil, že se to nestane," začal jsem se omlouvat. "Mohl jsem za to já, není to Biancy chyba," dodal jsem ještě, aby případný trest nepadl i na sestřičky hlavu. Byl jsem ochoten převzít zodpovědnost za celou situaci. Opatrně jsem pohlédl do tváří oběma vlkům: "Zdálo se mi o mamince a myslel jsem, že to bylo dooplavdy, tak jsme za ní běželi... ale byl to jen sen. A potom jsme museli motýlkovi pomoct najít poklad, plotože byl hlozně smutný... Jinak bychom se vlátili už dávno. Zlobíte se moc?" Doufal jsem, že ne, ale měl jsem trochu strach. Byl jsem neposlušný a když jsem neposlušný, stane se něco zlého. Pokaždé to tak bylo. Nejdřív jsem ztratil skoro celou rodinu, podruhé na mě zaútočil ten zlý... co to bude tentokrát? Rozzlobí se moji přátelé a už mě nebudou mít rádi? Roztřásl se mi čumáček. To ne. To by neudělali. Nebo snad...?

//Moc děkuji za akci Kamínky prosím třeba safíry :)

//Louka vlčích máků

Sheya měla návrh, který se mi vlastně docela líbil... teda, alespoň ta část s návštěvami doma. Ačkoliv jsme právě byli u konce jednoho velkého výletu, nemohl jsem si pomoct, pořád jsem měl pocit, že chodit takhle sami, bez dospěláků po světě je zkrátka hrozně nebezpečné. Netušil jsem, jestli se některé z dalších vlčat taky potkalo se zlými vlky, ale já si pamatoval moc dobře, co všechno se může stát. "To je doblý nápad," špitl jsem i tak tiše. Bylo by hezké, kdybychom se ještě někdy potkali - byli jsme všichni podobného věku, mohli jsme si spolu hrát. Ale každý jsme bydleli někde jinde a navíc teď nebyl vůbec čas na to domlouvat se.
Čekal na nás totiž poklad. Všichni jsme běželi za motýlkem a já si uvědomil, že se vracíme na stejné místo, odkud jsme vyšli. "Teda, to jsme se naběhali a ten poklad byl pžitom celou dobu úplně na začátku!" zasmál jsem se. Nebyl jsem naštvaný, snad proto, že nám motýlí prášek dodával síly a já se ani z toho všeho běhání necítil unavený. Jen mi dělalo starosti, co asi dělá Launee s Therionem. Snad nemají moc velký strach. Kéž bych jim mohl dát vědět, že jsme oba v pořádku. To ale nebylo možné, takže jediné, co jsme mohli dělat, bylo rychle vykopat poklad a najít cestu domů.
Začal jsem tedy hrabat do země na místě, které motýlek naznačil a s pomocí ostatních jsme na povrch vytáhli... no, poklad! Motýlek byl moc šťastný a každému z nás dal pár blyštivých kamínků ze svého pokladu. S úžasem jsem na ně hleděl. Třpytily se a blýskaly, až oči přecházely. "To je klása," vydechl jsem. "Děkujeme," usmál jsem se na motýlka a zavrtěl ocáskem. A pak nám dokonce nabídl, že nás může poslat, kam jen budeme chtít. "My musíme za Launee a Thelionem," otočil jsem se na Biancu. Doufal jsem, že nebude nic namítat. Určitě se taky chtěla vrátit domů. "Už musejí mít stlach. Vezmeš nás za nimi?" Doufal jsem, že to půjde - nebyl jsem si jist, jestli jsou v Močálech nebo nás někde hledají. A hle, asi to šlo, neboť se k nám začalo snášet hejno malých motýlků. Unesou nás vůbec? Zdálo se, že ano. Rychle jsem se ještě ohlédl na Sheyu, Lilac a Tati, se kterými se naše cesty rozcházely. "Ahoj!" stihl jsem na ně ještě křiknout, ale netušil jsem, jestli mě slyšely přes šum motýlích křídel.

//Středozemní pláň

Sheya nám objasnila, jak je možné, že je tak světaznalá. Bylo to tak, jak jsem si myslel - měla průvodkyni po světě. Tedy, předtím než se ztratila. Hnědavá vlčice už tedy měla na kontě asi pěkných pár dobrodružství. Moc rád bych si je všechna vyslechl, ale teď to bohužel nešlo. Nejprve jsme museli najít motýlkův poklad.
Básničky nakonec vymysleli všichni. Povzbudivě jsem se usmál na Biancu, která se zatvářila trochu zahanbeně nad svou básničkou. Však se jí povedla. Podle mého názoru se s tím všichni poprali moc dobře, ačkoliv tedy Lilac a Tati vypadaly pěkně naštvaně, že po nich kytičky něco takového chtějí. Mě to nevadilo. Nevěděl jsem, jak takovéhle věci fungují - kdyby mohly, určitě by nám básničku vydaly hned, ale třeba to nešlo a bylo na to nějaké složité pravidlo. Nebo jsou možná jen osamělé a nikdo si s nimi nepovídá. Opravdu jsem v širém okolí nikoho dalšího neviděl. Přece to musí být nuda, jen tak stát na louce celé dny a nikdo na vás ani nepromluví. Nezlobil jsem se na květinky, že po nás chtěly básničku. Však nás to nic nestálo, jen trošku přemýšlení.
Když i Tati dořekla svou rýmovačku, všechny květiny se začaly houpat, jako by tančily a vzduchem se rozlehla příjemná, cinkavá melodie. Užasle jsem vydechl. "No páni," zašeptal jsem a obrátil vyvalené oči na Biancu. "Slyšíš? Ony zpívají!" A v jejich zpěvu byla ukryta další a poslední nápověda. Tentokrát jsem ji pochopil i já. Motýlek se zaradoval a i mě srdce poskočilo: "My na to pžišli! Honem, za pokladem!" Poklusem jsem s vrtícím ocáskem zamířil na místo, které jsme už znali. Motýlek konečně dostane svůj poklad a já s Biancou se budeme moci vrátit do močálů. Jistě už si o nás dělali starosti.

//Náhorní plošina

Vzpomienal som na maminku. Strašlivo mi chýbala. Zo všetkých vlkov na svete som ju mal vždycky najradšej... Keď som sa narodil a nebol som nic viac než ukňučané klbko chlpov, ona bola to prvé, čo som vnímal. Jej teplý kožuch ma zahrieval počas mrazů, ktoré doprovázely naše narodenie. Pečovala o nás, všetky tri súrodence, zpievala nám a vyprávela rozprávky na dobrú noc. Keď som poprvé otvoril očka, radovala sa a chválila ma. Keď som robil prvé krůčky, dobrosrdečne sa smiala, ak som urobil špatný pohyb a padl na čumáčok, pak mi ale pomáhala sa zase zvednút a zkusit to znovu. A keď moje prvé slůvko bolo „mama“, dokonca jej vytryskly slzy dojatia.
Nevedel som nič o romantickej láske. Bol som eště vlča, sotva som sa začal učit o tom, ako to na svete chodí. K svojej maminke soma ale tiež cítil lásku – akorát že iného druhu. Vždycky mi všetko vysvetlovala tak trpezlivo a klidno, utešovala ma, keď som bol smutný či keď ma niečo bolelo. Nikdy nezapomenem na jej úsmev a na jej laskavý hlas, ako mi hovorí, že všetko bude v poriadku. Brávala ma ku skalám, abychom sa mohli pozerať na hviezdy a mesiac, učila ma vyť, i když sa mi to nikdy nepovedlo a vždycky zo mňa vyšlo len také ubohé „hú – hú“. Potom sa smiala a tlapkou si ma pritiahla k sebe a hovorila mi „malý trumbera“ a já s ňou bol tak rád. Neviem, jestli sa mi po nej niekdy prestane styskať. Nemyslím si to. Niektoré veci možná nenapraví ani čas. Možno sa eště stretneme. Dúfam v to. Tak rad bysom ju zase videl.

//Zrádcův remízek

Tati si zřejmě myslela, že jsem blázen, když mi brouci nevadili a dokonce se mi líbili. Vyhrábla mi jednoho z kožichu a pak mi ještě řekla, že mi brouci nesluší. "Ale-" chtěl jsem protestovat, ale bylo jasné, že jsem v menšině. Holkám se broučci nelíbili, ani jedné. Ach jo, povzdechl jsem si rozmrzele. Měly nade mnou převahu. Usmál jsem se ale, když do mě Bianca drcla. Aspoň sestřička tu vždycky byla jako podpora.
I výběr směru jsem nechal na nich a poklusával s nimi, abych náhodou nezůstal někde pozadu. Sheya řekla, že to tím směrem dokonce zná. Vypadalo to, že je z nás vlčat nejvíce zcestovalá, protože znala Života i Smrt a navíc i různá gallirejská území. Jak to ale všechno stihla projít? To jsou mi věci. Možná i ona měla někoho, kdo ji nosil na zádech a vykládal jí o kytičkách a o jaru, jako mě vykládala Launee. Jenže ne teď. Teď jsme tu byli všichni sami za sebe.
Doběhli jsme na louku posetou červenými květinami. Krásně voněly. Motýl k nim zamířil napřed a na začal s nimi mluvit. K mému údivu květiny odpověděly. Vykulil jsem na ten div oči. No ne! To musím říct Launee. Ta určitě ani neví, že tohle kytky dokážou! Květiny ale nehodlaly dát nic zadarmo. Nechtěly motýlovi nápovědu vydat, alespoň ne do té doby, dokud někdo neřekne básničku. Zamyslel jsem se. To nemůže být tak těžké. A taky jsem už chtěl holkám ukázat, že taky něco dokážu a nejsem žádný hlupáček. Proto jsem po chvíli začal se svou neohrabanou básní:
"Květinka na louce tak sladce voněla,
pžiběhla vlčátka a nápovědu chtěla.
Pomoz nám, květinko, k pokladu jíti,
z doblého skutku ladost budeš míti."
Vypadlo to ze mně, ani jsem nemusel moc přemýšlet. Nedalo by se to určitě označit za vrchol poezie, ale doufal jsem, že kytičkám to bude stačit - nikdy jsem přece žádnou básničku předtím neskládal, tak po mně nemohli chtít zázraky, no ne?

Naštěstí jsem kůru nemusel loupat sám. Hned vzápětí připojila tlapku k dílu i Bianca a po ní i ostatní vlčice. Zabral jsem vší silou, omylem jsem přitom přišlápl tlapku Sheye, která byla hned vedle. Polekaně jsem ustoupil. Ještě abych jí tak ublížil! "Plomiň-" začal jsem se omlouvat, ale to už kůra povolila a já se svalil na zem s nožkama vytrčenýma k nebi a zasypaný broučky a kousky dřeva. Jeden brouk mi vylezl přímo na čumáček. Uculil jsem se, protože to lechtalo a opatrně sklonil hlavu ke stéblu trávy, aby si na něj bezpečně přelezl. Pak jsem vstal a jemně si z kožichu vytřepal i zbytek hmyzu. Nechtěl jsem, aby si brouci zlámali nožičky. Tati naopak osud brouků moc na srdci neležel, protože zatímco se hrabala z díry, znechuceně se otřásala. "Oni ti neublíží," řekl jsem tiše. Mně se zdáli spíš roztomilí.
Potom ale mou pozornost upoutala kůra, kterou jsme odtrhli. Brouci na ní vytvořili cestičky, které se propletly do podoby další nápovědy. Ani tentokrát jsem ale netušil, kam se nás snaží nasměrovat. Proč je to tak těžké? povzdechl jsem si. Jakpak bych to mohl vědět? Znám jen močály a pár míst kolem... Kde jen ten motýl ten poklad nechal? Zkroušeně jsem sklopil ouška a rozhodl se to nechat na vlčicích, tak jako předtím. Doufal jsem, že to už není daleko. Slíbili jsme s Biancou, že se nebudeme toulat a zatím jsme byli někde úplně pryč. Určitě se o nás už bojí, možná nás i hledají a zcela jistě nám už nikdy nedovolí hrát si v Močálech bez dozoru.

//Louka vl. máků

//Mušličková pláž

"U Smlti? Tam... tam ale nechci," vykoktal jsem, když Sheya zmínila tu zlou vlčici, o které mi vykládala Launee. Za to mi opravdu nějaký poklad nestál a motýlkovi by taky neměl. Malá vlčice dokonce věděla, kde ta vlčice bydlí. To se tam vůbec někdo odváží? Však... je to Smrt. Už i to je dost strašidelné. Naštěstí proti tomu nápadu protestoval i motýlek, i Tati, takže jsem si mohl oddechnout, že nejsem žádný zbabělec, ale že za Smrtí se zkrátka chodit nehodí. A už vůbec ne, když jsme všichni ještě malincí.
I když já byl s rozumem v koncích a ostatní zřejmě taky, ačkoliv každý měl nějaký návrh, nakonec to rozsekla Lilac a vyrazila zkrátka přímo za nosem do lesa. Tati ji hned následovala. "Pojďme," vyzval jsem Biancu a Sheyu a následoval ty dvě, které se ujaly vedení. Vzápětí jsme vběhli do skrytu lesa. Motýlek už neplakal a cosi na nás sypal. Nejdřív jsem předtím uhýbal a krčil čumák, ale potom mi došlo, že je to vlastně celkem příjemné. Když na mě motýlí prášek dopadal, cítil jsem se plný života.
Najednou jsme se zastavili. Bylo jasné, že musíme hledat další nápovědu... a byly tu hned dvě možnosti. K díře u kamenu jsem se nijak dvakrát nehrnul. Mohla to být nora nějakého divokého zvířete, které by mi ještě mohlo ukousnout čumáček, kdybych ho tam strčil. Navíc... i předchozí nápověda byla na kůře stromu. Dávalo by smysl, že ta další na tom bude stejně. Zamířil jsem proto ke stromu. "Možná na té kůže bude další nápověda. Tak jako na té na pláži. Hele, jak je zkloucená! Něco tam ulčitě je," usoudil jsem a předními tlapkami se o kůru opřel. Zapraskalo v ní, ale nechtěla povolit. Byl jsem na to moc mrňavý. Ale nebyl jsem tu sám. "Pojďte mi někdo plosím pomoct, je to moc těžký," zavolal jsem na ostatní a ohlédl se po Biance. Věděl jsem, že sestřička mě nezklame. Tedy... doufal jsem.

Motýlův popis kůry mě a nejspíš ani sestřičce, která měla podobný dotat, popravdě moc nepomohl. "Aha," odpověděl jsem jen, ale nevěděl jsem o nic víc, než předtím. Každá kůra byla hnědá. Kdyby ta jeho byla třeba modrá, hned by se nám hledala lépe, takhle jsme ale holt měli náš úkol těžší.
To už mé hledání ale přerušila Bianca, která se zabývala vodou a jen co ji ochutnala, začala vyvádět. "Bianco, co to děláš?" vyhrkl jsem hned v obavě, že si sestra ublížila a rozběhl se k ní. "Ublížilo ti to? Je ti špatně?" vyptával jsem se a obhlížel ji ze všech stran. Tati i Lilac ji sice začali ujišťovat, že voda není dobrá, ale určitě ne nebezpečná, já však stejně bedlivě pozoroval, jestli se s Biancou nic zlého neděje. I motýl nakonec pronesl, že to je bezpečné a na mé sestřičce nebylo znát nic kromě znechucení. "Radši tu tlávu stejně sněz," vyzval jsem ji nakonec a ukázal tlapkou na nedaleký trs. "Plo jistotu." To by scházelo, aby se jí něco stalo.
Zatímco se já zabýval sestřiným zdravím, Sheya na něco přišla. Protože to vypadalo, že Bianca není v nebezpečí, vydal jsem se za ní a ostatními vlčaty, která se tam sbíhala. Na dně díry něco opravdu leželo. "To je ulčitě ono," zavrtěl jsem ocáskem a usmál se na Sheyu. Přišla na to! Než jsem stačil cokoliv dalšího udělat, v díře už byla Lilac a kůru držela. Všichni tu jsou tak stateční a šikovní. Připadal jsem si v té společnosti bystrých vlčic jako ten největší moula. Alespoň jsem tedy začal hrabat společně s Tati. "Už můžeš ven?" zavolal jsem tázavě na Lilac, která se tak hrdinně vrhla pod zem, když se mi zdálo, že je díra dost velká.
Když byla šedivá vlčice i s kůrou venku, mohli jsme si tu věc důkladně prohlédnout. Moc moudrý jsem z toho ale nebyl. "Plasata? To jako divočáci?" ujišťoval jsem se. A kdo to přišel o život? Kvůli zrádci? To... to přece není hezké. Ať to je kdekoliv, asi bychom tam chodit neměli. Věnoval jsem nejistý pohled všem přítomným. Byl z toho někdo moudřejší, než já? Neznal jsem zdejší okolí a začínal jsem mít trochu strach. Možná bychom se měli raději vrátit. Netroufal jsem si to ovšem navrhnout nahlas. Už tak jsem tu byl jaksi... navíc. Uvažoval jsem, přemítal, ale nic mě nenapadalo. Budu zkrátka následovat ostatní. Určitě na něco přijdou. Ohlédl jsem se na Sheyu, která objevila kůru. Možná by mohla najít i cestu dál? Páni. To by byla fakt dobrá. Netušil jsem, jak moc dobře ostatní vlčata znají tenhle kraj. Bylo mi jasné jen to, že já a Bianca se tu určitě nevyznáme.

//dodatečný přesun za ostatními - Zrádcův remízek