Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vřesový palouk

Jak se ukázalo, skoro celá naše skupinka měla raději západ slunce, pouze s výjimkou Biancy. Doufal jsem, že si kvůli tomu nepřipadá špatně. Východ slunce byl přece také krásný! Navíc se mi zdálo, že ráno a sluneční paprsky vykukující nad obzor se k mé sestřičce skutečně hodily více, než západ slunce a příchod noci. Vlastně se mi zdálo, že všichni odpověděli přesně tak, jak bych sám odhadl. Naštěstí to vypadalo, že Bianca si to zas tak k srdci nebere - vzápětí ji totiž rozptýlilo cosi jiného. na tváři se mi rozzářil úsměv. "Nojo! To je bezva!" zavrtěl jsem radostně ocáskem nad jejím úspěchem. Já R sem tam řekl, sem tam ne, občas mi do slov skákalo úplně samo a občas se zdráhalo, bylo to záludné písmenko a proto jsem byl rád, že se konečně slitovalo i nad mou sestřičkou. Máma bude mít radost, jak hezky mluvíme, unikla mi myšlenka, než jsem ji stačil zarazit. Bylo v ní příliš mnoho naděje, kterou jsem si tak úplně nechtěl dovolit. Ještě ne...
"Je trochu strašidelná," souhlasil jsem, ale hned jsem zase pokračoval. "Ale je v ní klásného hodně. Hvězdy, měsíc, to ticho všude kolem... a jak někdy zpívají cvrčci a žáby..." pronesl jsem zasněně. Noc byla tajemná, mlčenlivá a nádherná. Pokud tedy netrvá moc dlouho, vzpomněl jsem si na nedávnou patálii se ztraceným sluncem. Nechtěl bych, aby noc byla věčně. Ale kdyby přestala přicházet, stýskalo by se mi po ní. Měla v sobě něco, co den neměl. Něco neuchopitelného.
Další dotaz přišel opět od Theriona. "Těším," odpověděl jsem, ale pak jsem se zahleděl na chvíli do země. "Bude se mi ale po vás stýskat." Toužebně jsem vzhlédl k oběma dospělým: "Budeme se dál vídat, žejo?" Prosím. Nebyl jsem připraven na to se s Launee a Therionem rozloučit. Měl jsem je tolik rád. Stejně tak jsem ale měl rád svou rodinu. Bylo nemožné si vybrat. Zdálo se nefér, že bych před takovou volbou vůbec měl stát.

//Kopce Tary

Začalo to nevinně. Jeden zub mi v tlamičce začal trochu poskakovat. Všiml jsem si, že na svém obvyklém stanovišti už nesedí tak pevně, že mi k němu jazyk stále zabíhá a tlačí do něj, že v něm občas tak trochu štípne, ale příliš mnoho pozornosti jsem tomu nevěnoval. Možná jsem měl, ale v tu dobu mě rozptylovalo příliš mnoho dalších věcí, které se kolem mě děly, než nějaký trochu pohyblivý zub. O chování zubů jsem toho ostatně moc nevěděl. Třeba to bylo normální.
Jenže pak se to stalo, stačila vteřinková nepozornost a mírně nerovná zem a... bylo to. Zakopl jsem a když jsem pak dopadl na čumák, z tlamy mi cosi vylítlo. Byl to ten zoubek. Zůstal ležet na lesní půdě. V tlamě jsem ucítil svou vlastní krev a štiplavou bolest. Oči se mi okamžitě zalily slzami! Co jen si počnu? Bez zubů přece nikdy nebudu moct nic lovit! Co když mi vypadají i ty ostatní? Pak nikdy nebudu moct být tím velkým a silným vlkem, jakým jsem si vždycky přál být, který chodí po světě beze strachu a může chránit ty, co má rád, před těmi zlými. Když mi vypadají všechny zoubky, nebudu moct bránit nikoho před nikým, leda by se ti zlí dali zaplašit žužláním. Měl jsem slzy na krajíčku. Jak teď ten zub dostanu zpátky? Musí... musí to nějak jít!
Přiklyl jsem ten zákeřný špičák tlapkou a popotáhl. Ve stejnou chvíli se za mnou ozval hlas. "Nebul, pro boha svatýho! To na mě zas vyšla pěkná měkkota!" Otočil jsem se právě včas, abych spatřil malé stvořeníčko, které se vznášelo vzduchem a právě protáčelo oči - nepochybně nade mnou. "Já nejsem měkkota," popotáhl jsem znovu a uvědomil si, že les teď vypadá úplně jinak. Jako by se kolem stromů, trávy, všeho, vytvořila slabá vrstvička barevné mihotavé záře. Všechno se teď tetelilo za závojem duhy. Až z toho oči přecházely.
Jenže jsem se na to nemohl dívat moc dlouho. Víla totiž opět promuvila: "Jasný, nejsi měkkota. Rozhodně nejsi." Plácla se do čela. "Když nejseš měkkota, proč teda bulíš, ha?" Zamrkal jsem. Byla tedy pěkně protivná. A navíc asi vůbec nechápala, jak vážná tohle byla věc. "Můj zoubek," zamumlal jsem sklesle a ukázal na něj tlapou, jak tam tak smutně leží na zemi. "Vypadl a já teď už nikdy nebudu moct být velký a silný." Z očí se mi zase spustily slzy. "Ty seš mi ale tragéd, žejo?" povzdechla si víla a usadila se na zem přímo přede mě. Hůlkou - nepochybně kouzelnou - mě šťouchla do čenichu. "Tak poslouchej, mladej. Přestaň bulit a já ti něco povím, jasný?" Promluvila tak rozhodně, až se proud slz z mých očí zastavil. Hleděl jsem na ni stále ještě s trochu rozmazaným pohledem a mlčky přikývl. Moc velké naděje jsem si ale nedělal. Co mi mohla povědět, aby tuhle situaci zachránila? "Ten zub jsi neztratil nadobro, ty ňoumo, víš? To ti ale asi někdo zapomněl říct. Byl to jen mlíčňák." "Nebyl z mlíka," zaprotestoval jsem. "Byl to normální tvrdý zub." Zdálo se mi, že víla chce něco říct, ale pak jí poklesla ramena a divoce zavrtěla hlavou a řekla něco jiného: "Mlíčňák znamená, že to byl jen první zub. Naroste ti místo něj novej, větší a silnější. A náhodou máš kliku. Já jsem totiž víla zubnička, víš? A můžu si ten zub od tebe vzít. Za něco ti ho vyměním. Za nějaký překvápko." Zíral jsem na ni jako vyoraný. "Tak cooo?" zahučela víla netrpělivě. "Bože, dítě, naval mi ten zub! Víš kolik harantů musím ještě oběhnout? No šup šup!" Zkoprněle jsem přisunul zoubek k té divoké a trochu děsivé víle, která ho sebrala ze země. "No vidíš, že to jde," poplácala mě po tlapce a strčila si můj zub pod paži. "Teď už musíš jen čekat na svý překvápko." Už jsem ani nestačil nic říct. Víla zubnička zkrátka zmizela a spolu s ní i duhový opar kolem celého lesa. Jestli on to nakonec nebyl celé sen...?

//Účastním se akce

//Mahar

Vyšli jsme z Močálů a všichni... mlčeli. Mlčel jsem proto i já. Nevěděl jsem, co bych měl říct, abych rozptýlil tu tíživou atmosféru, která se na nás všechny snesla, i když bych to věděl moc rád. Přál bych si, aby náš návrat domů byl veselou událostí, aby tohle dobrodružství - možná poslední, které zažijeme všichni dohromady - bylo hezkou vzpomínkou, ale zatím se zdálo, že bude mít spíš hořkou příchuť loučení a nejistoty. Jasně, že se jim bude stýskat. Mě se taky bude stýskat. Vlastně jsem si skoro nedokázal představit, jaký bude život bez Launee a Theriona. Starali se o nás déle, než nás naši rodiče vůbec znali. To bylo smutné, a určitě to tak nemělo být, ale nic to neměnilo na tom, že mi ti dva vlci přirostli k srdci úplně stejně, jako vlastní rodina. Musíme to nějak zařídit, abychom se mohli dál vídat. Takhle to přece nejde.
Z šera se náhle vynořily siluety vlků. Cizích vlků. Okamžitě jsem se schoval za Launee a měřil si je podezíravým pohledem. Byli cizí, mimo území a navíc ještě v noci. Měli s sebou ale vlče. Takže to možná byla polehčující okolnost. Stejně jsem ale dokázal pípnout jen chabé: "Zdlavím," než jsem přidal hezky do kroku, abych už byl pryč.
Naše mlčení se pokusil prolomit jako první Therion se zajímavou otázkou, nad kterou jsem se musel chvíli zamyslet. "Asi západ," pronesl jsem a usmál se - byl to přesný opak toho, co říkala Bianca, což asi hodně vypovídalo o našich vzájemných rozdílech. "Je krásně barevný a hned po něm se začnou objevovat hvězdy." Tak jako se dělo právě teď. Zajel jsem očima k obloze. Možná nás přece jen dovedou domů.

//Orlí dráp

Launee nám pověděla o magii emocí, kterou prý získala od samotné Smrti. "Páni. To je hezká magie," vydechl jsem. Takovou magii bych si taky přál. Určitě se s ní dalo udělat mnoho dobrého. To bylo opravdu zvláštní, jak říkala Launee - že zrovna Smrt, o které mi někdo (byla to Skylí? Vlkomedvěd? Launee?) říkal, že je zlá a zákeřná. Možná není tak úplně špatná. Přesto mě děsilo už jen samotné jméno vlčice, natožpak představa, že bych se za ní měl vydat. Co kdyby mi ublížila? Nikdy bych se jí nemohl ubránit, jestli byla opravdu tak mocná.
Zato Život, to bylo něco jiného. S tím jsem se už setkal a Launee nám prozradila, že i když jí neřekl přesnou cestu, aspoň jí poradil, kudy se vydat. A také rozhodla, že vyrazíme hned, s čímž jsem nemohl než souhlasit. Už jsem překonal své zaskočení a byl jsem rozhodně připraven vyrazit, ačkoliv jisté obavy a pochyby jsem cítil stále. Měl jsem trochu strach, že to celé nedopadne přesně tak, jak jsem si vysnil, ale nakonec jsem to hodil za hlavu. Nemusí to být dokonalý návrat... hlavně když se vrátíme. Copak asi dělá Vulcan? Musí už být velký, tak jako my! A máma už musí být polomrtvá strachy.
Hranice močálů byly přímo před námi a já se ohlédl. Došlo mi, že by to mohlo být naposledy a trochu ve mně hrklo. Úplně... naposledy? To ne. Zvykl jsem si na Močály i na jejich obyvatele a mnohé z nich jsem si zamiloval, jako svou druhou rodinu. Strávil jsem tady víc času, než doma a cítil jsem, že se mi bude stýskat. Ale tak to musí být. Nejsem tady doopravdy doma. Ne úplně. I na Biančině tváři jsem četl trochu smutku. Zaraženě vypadal i Therion, který se na nás ani nepodíval. Bude se mu po nás taky stýskat? Přijdou někdy na návštěvu? Zatřásl jsem hlavou a povzbudivě šťouchl do Biancy. "Dopadne to dobže," pronesl jsem rozhodně, abych o tom přesvědčil i sám sebe a zvedl hlavu k nebi, abych poněkud kostrbatě zavyl, jako ostatní. Pak jsme už vykročili z Močálů. Zhluboka jsem vtáhl do čenichu pach smečky, abych si ho zapamatoval, a pak jsem udělal další krok a Močály zůstaly za mými zády. Možná... napořád.

//Vřesový palouk

Napjatě jsem očekával, co Launee řekne na náš dárek a na naše omluvy i díky. Nejprve hleděla na květinky bez jediného slova, jen s překvapeným výrazem a pak nám řekla, že nám předvede, co cítí. Tak trochu jsem nevěděl, co čekat, ale pak jsem to ucítil. Ucítil jsem Launeeino dojetí, stud a nakonec hřejivé objetí vší její lásky. Byla to jistě magie, o tom nebylo pochyb... a takováhle magie se mi líbila. Kéž bych jí taky mohl poslat, jak ji mám rád. Slova byla jedna věc, ale tohle bylo zcela něco jiného, bylo to jako... pohlazení přímo po duši. "Taky tě mám moc lád," zašeptal jsem proto aspoň, když nás objala a já zabořil hlavu do jejího huňatého kožíšku. V duchu jsem si představoval, jak moc mám Launee rád a i když jsem jí to nemohl taky takhle poslat, doufal jsem, že aspoň kousek z toho ucítí. A pochopí.
Řekla nám, že se kvůli tomu zatoulání na nás nezlobila. Jen měla strach. Trochu jsem se znovu zastyděl za to, jak jsme tenkrát utekli. Už jsem věděl, že to byla hloupost, i když jsme to neudělali schválně. "Plomiň," špitl jsem proto ještě jednou. Nechtěl jsem, aby se o nás ještě někdy Launee a Therion museli bát tolik, že dokonce nechali Močály úplně bez obrany a šli nás hledat. Co kdyby kvůli nám převzali Močály ti zlí? Hrůza jen pomyslet. Zabořil jsem raději čenich ještě hloub do kožichu vlčice a mírně se usmál, když nás nabádala, abychom nic neříkali Skylí. "Mám pusu na zámek," ujistil jsem ji a vyskočil na nohy, když nás pustila z objetí.
Očima jsem zabloudil ještě i k Therionovi a věnoval mu úsměv. Co kdyby si připadal odstrčeně, když jsme se teď objímali jen s Launee? I tebe mám rád. Hnědý vlk si pak lehl k Launee, která měla ještě cosi na srdci. Pozorně jsem naslouchal a stěží věřil svým uším. Launee... zná cestu? Ptala se Života? Ten... ten to jistě ví. Nasucho jsem polkl. Bianca začala poskakovat kolem v návalu radosti, ale já byl stále ještě celý zaražený. "O-opravdu víš kam jít? Půjdeme d-d-domů?" Měl jsem taky radost, opravdu měl. Ale taky jsem se bál. Co najdeme doma? Budou tam rodiče čekat, živí a zdraví a šťastní, že nás vidí. Nebo - Ne. Na to nesmím myslet, zakázal jsem si. Nakonec se i můj ocásek začal vrtět a já se široce, upřímně usmál. Půjdeme domů. "Vylazíme hned?" chtěl jsem vědět, protože když jsem překonal ten prvotní šok, začal jsem se na dobrodružnou výpravu těšit.

"Budou se jí líbit. Určitě," prohlásil jsem, ačkoliv... jistý jsem si tím být nemohl. Jestli se Launee opravdu hodně zlobila, kytičky to jistě nenapraví. Ale hezký dárek by jí mohl alespoň ukázat, že ji máme rádi a vážíme si všeho, co pro nás dělá. A že když něco omylem pokazíme, určitě to neděláme schválně, abychom ji naštvali. Sestřička sice chvíli váhala, ale potom se ke mně připojila s trháním. Kdybychom to dali dohromady, jistě by z modrých kvítků vznikla pořádná kytice. Přemýšlel jsem, jak to ještě celé vylepšit - možná by se dalo přidat i pár květin jiných barev? Jenže na to už nebyl čas, za mými zády se náhle ozval známý hlas, na který bych se jindy těšil, teď jsem však mírně nadskočil, protože můj plán v hlavě byl úplně jiný. Myslel jsem, že já půjdu hledat Launee, ne že se tu ona náhle zjeví i s Therionem. Div že jsem samým úlekem kytičky nepustil na zem. O to víc, když Launee neočekávala omluvu od nás, ale sama nám jednu věnovala. Chvíli jsem na ni jen nechápavě hleděl, protože se situace obrátila směrem, který jsem nečekal, ale pak se mi na tváři zvolna objevil úsměv a ocásek mi pomalu mávnul párkrát ze strany na stranu. Sestřička se tvářila o něco víc vyděšeně - což se tedy nestávalo často - ale já byl hlavně rád, že Launee vskutku vypadá, jako by ji vztek opustil.
I já položil své květiny k Launee a opatrně se o ni otřel, než jsem se vrátil k sestřičce. "Taky se chci omluvit. Tolik pro nás děláš - děláte," opravil jsem se a podíval se přitom na Theriona, na kterého se nesmělo zapomenout, "a my vám nikdy požádně nepoděkovali. Tak... to děláme teď." Nejistě jsem se usmál. Pořád jsem tak úplně nechápal, porč Launee křičela, ale možná to bylo opravdu tím, že toho na ni bylo moc, jak říkala. Snad už se to nestane. Therion také přišel se svou vlastní omluvou, ta se týkala zase toho, že nás nechal samotné. "To nevadí. My stejně spali," objasnil jsem mu - Biancy se ten jeho odchod dotkl jaksi víc, ale nakonec se zdálo, že je vlkovi také ochotná všechno odpustit. Všechno tedy mezi námi bude zase nejspíš v pořádku. Jen kdyby pořád někdo nemusel odbíhat pryč... Launee totiž náhle zahlásila, že na území jsou cizinci a musí být vyhnáni. Povzdechl jsem si. Doufal jsem, že to opravdu bude jen chvíle. Navíc si tu zapomněla svoje květiny.

Probral jsem se ze sna s pocitem mírného zmatení. Ten sen nebyl nijak příjemný... vlastně... byl dost hrozný. Ale už jsem byl dost starý na to, abych si uvědomil, že sen není totéž co skutečnost. Tuhle chybu už jsem udělal jednou, nechtěl jsem ji opakovat. Navíc po mém boku ležela Bianca a z Močálů jsem slyšel povědomé hlasy. Vlci mě neopustili. Nebyl jsem sám. Pravda, nebyl jsem ani doma, ale to už také nebylo nic neobvyklého, že? Měl jsem teď zkrátka jiný život. Možná se někdy vrátím k tomu starému, ale pro tuto chvíli mi musely Močály stačit.
Chvíli jsem tam tak ležel, mžoural do slunce a probouzel se, než jsem si vzpomněl na to, co jsem vlastně chtěl udělat. "Bianco, spíš?" zašeptal jsem a zamžoural na sestřičky obličej. Spala ještě, nebo už byla vzhůru? Budit bych ji nechtěl, ale také jsem nechtěl odcházet, když spala. Jistě by se vyděsila, kde jsem. "Mám nápad, jak se omluvit Launee," zašeptal jsem a doufal, že to sestru probere a půjde se mnou. Začal jsem se hrabat na nohy a rozhlédl se kolem, jestli někde uvidím to, co hledám. Brzy mi na to padl pohled. Sláva!
Zamířil jsem směrem k nedalekému malému jezírku u kterého rostly modré květiny. Ohlédl jsem se po Biance - to bylo přesně to, co jsme potřebovali! Bez dalších slov jsem pár těch kytiček utrhl a vzal si je do tlamy. Když je dám Launee a omluvím se, jistě nám odpustí a už se na nás nebude zlobit. Určitě se jí budou líbit, mají skoro takovou barvu, jako její oči. Květů jsem vzal jen pár - nechtěl jsem ničit Močály, aby nám v nich pak nic nerostlo. To taky nebylo správné. Ale o těch pár kytiček snad taková škoda nebude.

Byl jsem rád, že tu Bianca byla se mnou. Všechno se snášelo mnohem snáze, když na to jeden nebyl sám. "Možná..." připustil jsem, že je možné, aby Launeein vztek pocházel právě z tohoto zdroje. "Až si odpočineme, musíme se jí omluvit." Chtěl jsem Launee ukázat, že nejsme nevděční a neposlušní, ale že jsme rádi, že se o nás starají a snažíme se, jak to jen jde. Měl jsem už i jeden nápad, ale prozatím jsem si ho nechal pro sebe. Bude na to ještě dost času.
Zdálo se, že podobné pochybnosti jako mě svíraly i Biancu. "Já nevím. Doufám, že... to by pžeci neudělali, ne?" I když mě ten záchvat vzteku od jinak milé vlčice vyděsil, v hloubi duše jsem tušil, že by se na nás jen tak nevykašlali. Jenže možná to neudělají schválně - třeba na nás nebudou už mít čas. "Ulčitě to dobže dopadne... a vždycky budeme mít jeden druhého, ať se děje cokoliv. Já tě neopustím, ani nevyměním. Nikdy. Slibuju." Alespoň to mi bylo útěchou a snad to tak bylo i pro Biancu. S tím jsem zaklapl očka a usnul.

Zdál se mi sen. Sen, ve kterém jsem byl zpátky doma. Poznával jsem všechna ta známá místa – naši noru, les, řeku… Všechno to bylo přesně tak, jako když jsem tam byl naposledy. Všude ležel sníh a jinovatka se třpytila na větvích stromů. Jediný rozdíl byl, že jsem už nebyl malé vlče, kdepak, díval jsem se na svět z perspektivy, jakou jsem neznal – byl jsem už dospělý vlk. I stopy, které mé tlapky dělaly ve sněhu, byly velké. Nedaleko jsem slyšel známé hlasy. Máma a táta…
Rozběhl jsem se tím směrem, až sníh odletoval na všechny strany. Oběhl jsem několik stromů a spatřil celou tu velkou skupinu. Byli tam táta s mámou, Bianca i Vulcan – oba byli dospělí, stejně jako já. Přiběhl jsem k nim a se všemi se radostně přivítal, ocas mi kmital ze strany na stranu tak divoce, že by bylo možno považovat za zázrak, že mi neuletěl kamsi do nebes. Tak rád jsem je zase viděl! „Stýskalo se mi po vás,“ vydechl jsem a zabořil hlavu do matčiny srsti. „I nám se stýskalo,“ řekl táta. „Ale teď už je všechno v pořádku. Můžeme tu být všichni spolu – jedna velká rodina.“
Velká rodina? Trochu jsem se podivil a rozhlédl se znovu… a opravdu. Zpoza stromů vyšla Launee s Therionem, oba se usmívali, dokonce i rezavý vlk šel s hlavou vztyčenou a nevypadal vůbec smutně. Byl tam i Kenai a v závěji se válel Rayster, který navzdory tomu, že my ostatní vyrostli, byl stále malým vlčetem. A za patami Launee poskakovalo několik hnědých vlčátek, která byla určitě její a Therionova. „Takže… teď tu budeme žít všichni společně? Všichni budeme rodina?“ nadchnul jsem se. Launee přikývla a já roztáhl tlamu do širokého úsměvu. Už jsem se na to moc těšil. Konečně budeme šťastní, všichni spolu a v bezpečí. Nebudu se s nikým muset loučit. Všichni budou tady.
Náhle se ale cosi stalo. Obloha se zatáhla a zvedl se vítr, který rozhoupal holé větve stromů. „Co je to?“ vykvikl jsem, cítil jsem, jak mi vstává srst hrůzou, že se blíží něco zlého. „Nic netrvá věčně,“ povzdechl smutně Therion a pak ho vítr vzal – prostě ho odnesl jako kus hadru. Za ním následovala Launee, vlčata, Rayster, Kenai i moji rodiče. „Bianco!“ skočil jsem po své sestře, abych ji zachytil, aby neodlétla i ona, ale přesně to se stalo, proplula mi mezi tlapami jako mlha a když jsem dopadl na zem, všude byla tma, ticho a já byl zase vlčetem, malým, ztraceným a opuštěným.
Rozplakal jsem se. Všichni byli pryč. Seděl jsem v malém kousku světla a všude kolem byla tma. Až po dlouhé době jsem zaslechl hlasy, které volaly - Saturne! Saturne! Chtěl jsem říct, že jsem tady. Že jsem přímo, přímo vedle nich. Viděl jsem stíny, jak se míhají kolem a věděl jsem, že to je máma, táta, vlci z Močálů… ale oni mě neviděli a já nemohl nic říct. „Toho už nikdy nenajdeme. Je ztracený.“ Ale to oni se přece ztratili! Je odnesl vítr! Já nebyl ztracený, nebyl, byl jsem přímo tady… tak proč… Z oka mi vyklouzla slza. Proč mě nemohli najít?

//Saturn s Biancou se tedy od skupinky odpojují :D

Bianca naštěstí souhlasila, že půjde též. Vypadala úplně stejně zdrceně, jako já. Otřel jsem se o ní bokem a opatrně jí olízl tvář. Neboj se. Jsem tady s tebou. Byl bych jí to řekl, ale měl jsem v krku moc velký knedlík. Musela jí tedy stačit má povzbudivá gesta. Pak jsem pomalým krokem zamířil pryč od skupinky. Těšil jsem se na odpočinek.
Lehl jsem si ke stromu se zkroucenými kořeny a posunul se, aby se vedle mě vešla i sestřička. Položil jsem si hlavu na tlapky. "Co to jen do Launee vjelo?" povzdechl jsem si smutně. "My nebyli neposlušní. Nebo snad ano? Nechci, aby se na nás zlobila..." Umínil jsem si, že se vlčici musím omluvit, až jí zase uvidím. Možná to bylo jen nedorozumění. Doufal jsem v to. "A slyšelas, co říkala? Lywin a vlkomedvěd mají vlčátka... To už jich bude v Močálech opravdu hodně." A navíc tohle nebyli nalezenci. Ta vlčata byla zdejší. Co když nás tu už nebudou chtít? Byla Launee taková kvůli tomu? Už nás nemají rádi? Tyhle myšlenky, ač bolely, jsem si nechal pro sebe. Nemusely bolet i Biancu. Zavřel jsem oči. Lepší bude se na to vyspat.

//pardon jestli jsem něco vynechala, mám v tom trochu guláš :c

Lorenzova sestra vypadala taky poměrně nesměle a vykuleně, nicméně nakonec ze sebe šišlavě vypravila, že se jmenuje Jaimie. Alespoň jsem tedy už věděl, jak ji oslovovat. "J-jo. Moc hezkej," vypravil jsem ze sebe, když se dožadovala, abych pochválil jejího bratra. Říkala mu Loli, což mi přišlo docela roztomilé, ačkoliv... měl jsem chvílemi problém jí rozumět. Byla ale mladší, než já a Bianca, která tu naštěstí byla se mnou, jako psychická opora.
Jenže navazování přátelských vzathů... zrovna moc dlouho nevydrželo. Rezavý vlk na nás totiž začal vrčet. Vypískl jsem a okamžitě odcouval až k Therionovi, než ze mě Mojoovy zuby nadělají fašírku. Jenže místo toho, aby skočil po nás vlčatech, skočil Mojo na Laune... a pohár její trpělivosti přetekl. Launee... křičela. Přikrčil jsem se instinktivně k zemi a sklopil uši k hlavě. Launee, nekřič, prosím, nekřič. Jenže Launee byla naštvaná. Něco jsme udělali špatně. Ale já netušil, co to bylo. Vždyť... snažil jsem se, tolik jsem se snažil být... hodný. Neposlušný. Byl jsem neposlušný? Určitě. Vždycky to tak bylo, když se něco nepříjemného stalo - vždycky za to mohl fakt, že jsem byl neposlušný. Ale teď? Byli jsme celou dobu s Therionem, najedli jsme se lasiček a ani jeden z nás nenechal ani kousek, vůbec jsme neodmlouvali, dokonce jsem se začal sám seznamovat... ale Launee stejně byla naštvaná. Pak odešla... ale ještě to nebylo všechno.
V mé hlavě se totiž náhle ozval hlas, který připomínal ten Skylí - jenže ta tu teď vůbec nebyla. Hlas nepocházel ani od jednoho z přítomných vlků. Ozýval se v mé hlavě. "Co to je?" zakňučel jsem a přikryl si uši tlapkami, ani jsem nevnímal slova, jen jsem chtěl, aby to skončilo. Brada se mi roztřásla. Muselo se pořád všechno tak strašně kazit? Za chvíli to přestalo. Díky bohu.
První věc, co jsem udělal, bylo, že jsem se opatrně prosmýkl k Launeeině kořisti a kus si z ní ukousl a rychle ho zhltal, abych splnil zadaný úkol a nikdo se už na mě nemusel zlobit. Pak jsem se ohlédl na Theriona. Ten mířil za Launee. "Já... my máme být tady," připoměl jsem mu stále se slzami v očích. "A...Najedení. Pamatuješ?" Povzdechl jsem si. Stejně jsem neměl ani v nejmenším náladu se někam vydávat. "Chci jít spát... to m-můžu, že ano? Budu jen... tamhle pod stromem?" vykoktal jsem a doufal, že Bianca půjde se mnou, vymaníme se z té velké skupiny a budeme si moct odpočinout. Launee sice říkala, že máme být tady, ale... nemohlo vadit, když se o kousek přesuneme? Ne? Zdálo se ale, že si nemůžu být jist ničím.

//Vyhlídka

Aby to bylo ještě komplikovanější, ukázalo se, že Bianca asi přišla z jiné strany, než já. Navíc trefně podotkla, že řek a lesů je všude velká spousta. Poznat ty správné bude těžké... Litoval jsem, že jsem se předtím víc nekoukal kolem sebe, jenže tehdy jsem na nic takového neměl ani pomyšlení, zabýval jsem se spíše hrozným hladem a zimou lezoucí pod kožich. Navíc jsem byl tehdy opravdu mrně. Možná, že kdybych se ztratil teď, zapamatoval bych si záchytné body, jenže na to už teď bylo pozdě. V čase se vrátit nedalo.
"No jo," zvedl jsem oči k obloze, na kterou se navrátilo Slunce. Kdoví, kde se toulalo... Možná se taky ztratilo a pak našlo cestu zpátky. Možná... to tedy taky zvládneme. Když to dokázalo sluníčko... Snad ještě zbývala naděje. Vypadalo to, že aspoň Therion se jí snaží držet. Už jsem tedy raději nic neříkal ani neprotestoval, nechtěl jsem ubližovat těm dvěma vlkům, na kterých mi tolik záleželo. Zbytek cesty do Močálů jsem tlapkal mlčky.
V Močálech bylo živo. Už od hranic jsem ucítil mnoho různých pachů. Trochu jsem zpomalil a octl se rázem někde u Therionových zadních nohou. Pravdou bylo, že se mi do velké společnosti moc nechtělo. Obzvlášť proto, že většinu z vlků, ke kterým jsme se blížili, jsem skoro neznal. S výjimkou Launee, samozřejmě, kterou jsem obdařil na uvítanou úsměvem a krákým zavrtěním ocásku. "Ahoj," pípl jsem na pozdrav všem. Po ostatních vlcích jsem ale sjel pohledem trochu úzkostným. Krom Launee tu byla dvojčata - Lorenzo a jeho sestra - a ten rezavý vlk, co předtím spal v jeskyni. Jak jen se jmenuje? Mo...dro? Modrouš? Ne. M... M... Zkřivil jsem čelo v usilovném zamyšlení, ale marně. Zrzavého jméno mi unikalo.
Sledoval jsem, jak se Therion vítá s Launee a mírně se pousmál. Vypadalo to, že ji opravdu rád vidí. Jen, co od ní trochu poodstoupil, otřel jsem se o ní bokem mírně i já. Stýskalo se mi po ní. Byl jsem rád, že je v pořádku. Poblíž Launee se ale držela i ta dvě malá vlčata. Mohli bychom být kamarádi? Nejistě jsem se otočil na Biancu, pak na strakatá dvojčata. Nejspíš bych se měl... seznamovat. Jenže se mi do toho tak úplně nechtělo. Nejprve jsem odhodlaně zamířil k nim, pak jsem ale nejistě zastavil a přešlápl. S Lorenzem jsem už aspoň pár slov prohodil, ale jeho sestra mi zůstávala tak trochu záhadou. Chvíli jsem na ni asi civěl jako tupoun, než jsem konečně něco plácl: "Ehm... ahoj. My se asi ještě neznáme?" protáhl jsem do otázky a zoufale zamžoural po sestřičce, která měla seznamovací schopnosti na vyšší úrovni, než já. Jenže už jsem se do toho namočil sám. "Já jsem Saturnus. Jak se... jmenuješ ty?"

Všechno se jaksi pokazilo. Vždycky, když jsme se začali bavit o domově, všichni nakonec skončili smutní a bez naděje. Přál jsem si, aby to tak nebylo. Abychom si jednou mohli o domově povídat a usmívat se, protože si vzpomeneme, kudy se tam jde a budeme se tam moct vrátit. Jenže to se zdálo dost nepravděpodobné. Kdybych byl smutný jenom já, asi by to nebylo tak zlé, jenže já viděl stejné výrazy bolesti i na tvářích Theriona i Biancy. Měl bych je rozveselit. Ale jak? Začínal jsem z toho všeho být dost unavený. Bylo těžké rozveselovat ostatní, když jsem se sám cítil tak... nešťastně.
Therion se ale navzdory svému očividnému vnitřnímu trápení nechtěl vzdát. Chtěl to znovu zkoušet, znovu se jít podívat po našem domově a po našich stopách. "Já... no, vlastně... zkusit to asi můžeme." Všechny naše stopy jsou dávno pryč. Musíme se s tím smířit. Jenže se zdálo, že přesně to Therion nechce. Proto už jsem dál neprotestoval. Místo toho jsem se zamyslel: "Myslím, že jsem pžišel kolem... žeky." Přiměl jsem se k úsměvu: "My ti pžeci věříme."
Už jsem ale chtěl jít zpátky. Stejně tak Bianca. Než to ale Therion stačil odsouhlasit nebo zamítnout, ozval se Kenai - také se s námi loučil. "Měj se," řekl jsem a váhavě dvakrát mávl ocasem. To už ale vlk asi neviděl, protože mizel dolů z kopce. Povzdechl jsem si. Co asi Kenai šeptal Therionovi? Tajemství. Chtěl jsem taky nějaké znát, ale mě nikdo nic nepošeptal. Místo toho jsme se po našem malém dobrodružství vydali na cestu zpátky do Močálů.

//Mahar

Prechádzal som sa po Močáloch – výnimočne som bol sám, bez doprovodu Theriona alebo Launee, dokonce ani sestra mi neklusala za patami. Bol to trochu zvláštný pocit, ale celkom som si tú samotu vlastne aj užíval. Bol som nakonec už dost velký na to, abych mohol chvilu zostat bez dozoru, len ja a moje myšlenky.
Zdálo sa mi, že čas plynie strašne rýchlo. Však tomu vobec nebolo tak dávno, kedy som bol iba maličký a bezbranný, nič som nevidel a sotva som sa dokázal plaziť... a teraz? Už som behal po svete a všetko sa učil, poznával som tolko nových tvári, že som občas aj ztrácel prehlad a všetko sa zrkátka delo tak rýchlo... Nestíhal som všetko vnímat. Zostával som stále pozadu, ať už sa jednalo o čokolvek. Bol som snad opravdu hlúpý? Všichni mi hovorili, že niesom, ale čo ak klamali? Nikomu inému predsa netrvalo tak dlho niečo vymyslet či sa rozhodnút. Dokonca sa mi zdialo, že Bianca už stačila pochopiť a zmieriť sa s tým, že sa už domov nevrátíme, zatialčo ja sa tvrdošíjne držal nadeje.
Vrátit sa domov, to bolo to moje najvačší prianí. Všetko to ale bolo mnohem zložitejší, než som si predstavoval. Najprv som myslel, že ma tam prostě odvede niekto dospelý, ale to akosi nefungovalo – samozrejme, nikto nevedel, kam ísť. Pak prišiel Therion s tou svou hvezdnou mapou, ale ani tá nám príliš nepomohola. Nakoniec to asi budem muset urobiť sám, pokud sa nechcem zmierit s tým, že už domov nenajdem... lenže jak som rástl, sílil a dostával viac rozumu, začínalo mi dochádzať, že byť velký nestačí. Velcí vlci vedia mnoho, ale ne všetko. A ani ja všetko vediet nebudem. Možno, že opravdu niesom hlúpy. Možno sa tak ztracene vo svete cíti každý, iba sa to naučili skrývať.

//Středozemní pláň

Zatímco Bianca si povídala s Kenaiem o hrách a o novu, já přemýšlel stále o té hvězdné mapě, která se v noci objevovala na obloze. Byla tam i teď, ale svítání ji rychle smazávalo a vyhánělo z našeho dohledu. To bylo jako naschvál. Ale přijde další noc, chlácholil jsem se. Jeden den přece nehrál roli, když už jsme byli pryč tak dlouho...
Jenže se začínalo ukazovat, že naděje, které se tak zuby nehty držím, se začíná trochu rozpadat. Bianca si cestu domů nepamatovala stejně, jako já. S tím jsem počítal od začátku, kdyby věděla, už bychom se určitě dávno vrátili. Přistoupil jsem k ní a otřel se o ni bokem, protože vypadala smutně. Zároveň jsem ale upíral zraky plné očekávání na Theriona. Ten byl velký, dospělý, moudrý a věděl o hvězdách hodně, určitě taky věděl, jak z nich přečíst cestu domů. Tolik jsem hnědému vlku věřil, že ve mně úplně hrklo, když řekl, že neví. Neví, kde je náš domov. Nemůžeme se vrátit. Dokonce i Therion vypadal smutně. Já měl v mžiku slzy na krajíčku. Chtěl jsem Therionovi říct, že to nevadí, že kvůli tomu nemá být smutný, ale nešlo to. Ztěžka jsem polkl skrz sevřené hrdlo ten knedlík, co se mi usadil v krku.
Až když se Therion omluvil, přiměl jsem se vzhlédnout od svých tlap zase do jeho tváře. "Ty za to pžece nemůžeš," vypravil jsem ze sebe. Asi jsem prostě neměl vkládat tolik důvěry do hvězdné mapy. Vlastně bych se vůbec měl naučit tolik nedoufat. Každé zklamání pak bylo jako pořádné tvrdý kopanec přímo do duše.
Hnědý vlk se situaci snažil zachránit vymýšlením nových plánů, ale já už do nich moc víry nevkládal. "Všude byl sníh. Teď všechno vypadá jinak," kníknul jsem a zhluboka se nadechnul. Bylo na čase si to přiznat - byli jsme zkrátka ztracení na dobro. Nebo aspoň do doby, než nevyrosteme a nebudeme se moct vydat na dlouhou výpravu. "Nemůžeme jít zpátky do Močálů?" zaprosil jsem. Už jsem neměl náladu na cestování a dobrodružství. Chtěl jsem se vrátit a odpočinout si. Byli jsme pryč dlouho. Nechtěl jsem, abychom se ztratili ještě znovu.