Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  51 52 53 54 55 56 57 58 59   další » ... 64

Ano, bál jsem se, ale ta nejhorší panika mě už opustila a já tak byl schopný aspoň v rámci možností normálně přemýšlet. A uvědomil jsem si, jaké rozhodnutí je to správné. Jít dál bylo tak děsivé. Co všechno bychom mohli najít? Ani jsem si to nechtěl představovat. Vzpomínal jsem si až příliš jasně na události, které měla dávno smýt minulost. Na to, jak všude byla krev, jak mě její kovový pach šimral v nose, na vrčení a zvuky boje a atmosféru vzteku a strachu, která naplňovala vzduch a způsobovala hořkou chuť vzadu na patře. Skoro se nedalo uvěřit, že se to všechno odehrálo tady. Teď tu bylo takové hrozné ticho, takový klid, jako nikdy. Snad to mě tolik děsilo. Bylo tu tolik života... kde teď je? Kde teď všichni jsou? No... to asi zjistíme, až půjdeme dál. Jestli půjdeme.
Nakonec jsem se rozhodl. Bylo to nejisté rozhodnutí, jen tak napůl a za ním byla pořád spousta nejistoty, ale... bylo to rozhodnutí. Obrátil jsem se tázavě k sestřičce. Bude i ona chtít? Zdálo se, že ano, i když byla přesně tak vyplašená, jako já. Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv a něžně jsem do ní šťouchl čenichem, když se mnou souhlasila. "Budou," potvrdil jsem, ale vzápětí se obrátil na oba zmíněné. "Že - že ano?"

Launee nejprve vysvětlila Biance, jak se věci mají se smrtí. Rozuměl jsem tomu... pochopitelně. Jen... musela to být zrovna naše rodina, kterou to potkalo? Musela? Copak jsme už netrpěli dost? Copak byl svět opravdu tak strašně zlý a krutý? Pak hnědá vlčice ale řekla něco, co jsem tak úplně nečekal. Dívala se přitom přímo na mě. Oplácel jsem jí pohled uplakanými zlatými očky. Když odejdu, budu... spokojený se svou volbou? Nebudu nad ní pochybovat? Mlčel jsem. Nechci vidět nic ošklivého. Ne. Ošklivostí bylo dost. Jenže co když vážně ještě někde jsou? Čekají. Bojí se. Tak jako my. Mělo by být zřejmé, co odpovím. Už teď jsem pochyboval, a to jsem ještě ani nic neřekl. Jenže to nebylo tak snadné. Bianca vedle mě projevovala stejnou nejistotu a mě jako by jazyk přimrzl k patru, nedokázal jsem říct ani tak, ani tak, dokonce jsem nedokázal ani říct, že nevím, tak jako to udělala sestřička.
A pak se zvukem rozlehla melodie. Krásná, konejšivá melodie, kterou zpíval vítr. Vánek hrál a čechral naše kožíšky a já si uvědomil, že trocha té hrozné tíže, která mě uvnitř dusila, se povolila. Z očí se mi vyhrnuly slzy, ale tentokrát přišly mlčky a klidně mi stékaly po tvářích. Už mě nedrtila tíha paniky, jen tíha toho, co nás ještě čeká. Protože jsem už věděl, co je třeba dělat. Je třeba být odvážní. "Měli bychom jít dál," řekl jsem nakonec a podíval se na Biancu. "B-bojím se, ale..." Zavrtěl jsem hlavou. "Asi to nemůžeme jen tak nechat být, když jsme sem už došli. Myslím... že bychom na to museli pořád myslet. Jak říkala Launee."

Nemohl jsem přemýšlet, nemohl jsem dělat nic. Všechno bylo zamlžené a zcela naprosto příšerné. Jsou mrtví. Mrtví. Mrtví. To slovo mi nekonečně rezonovalo v hlavě a odmítalo ji opustit. Alespoň jsem se tedy tiskl k Therionovi, který v tu chvíli byl tou největší útěchou, připomínkou, že i kdyby naše rodina byla navždy pryč, někde jinde - možná - pořád budeme mít svoje místo, Bianca i já. Snad jedině ta myšlenka mě dělila od úplné zkázy.
Pak se ozval další známý hlas, který pronikl clonou paniky, hrůzy a smutku. Byla to slova, která měla dodávat naději. Že to nemusí být nikdo od nás, že celá naše rodina nemusí být mrtvá. Pevně jsem zavřel oči a odmítavě zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Kolikrát jsem si už znovu vytvořil naději a pak ji zase ztratil? Stálo mě to spoustu sil a nakonec z toho nic nebylo. Vzdát to teď vypadalo opravdu lákavě. Co když tu opravdu jsou a ty teď odejdeš? vynořila se náhle myšlenka. Jenže co když tu jsou... ale jsou mrtví. Chceš to vidět? oponovala jí další. Co když odešli a jsou navždycky ztracení? Chtěl jsem, aby s tím přestaly. Aby bylo v mé hlavě ticho. Jenže co když nejsou? Co když jsou pořád někde tady? "Já nechci," pronesl jsem nakonec. "Nechci." Ostatním asi nebylo zcela zřejmé, co tak razantně odmítám - ani já sám si nebyl tak úplně jist. Jak jsem ale trochu znovu nabýval kontrolu, došlo mi, že se budu muset vyjadřovat jasněji, jestli chci, aby mě druzí aspoň trochu chápali. "Kdyby byli... ži... živí, určitě by tady někde byli," poskládal jsem nakonec alespoň trochu souvislou větu a konečně se přiměl otevřít oči. Všechno bylo jaksi rozmazané, možná vinou slz, možná toho, jak silně jsem tiskl víčka k sobě.

Přikrylo mě teplé Therionovo tělo. Přitiskl jsem se k němu. Velký vlk byl silný, konejšivý... byl bezpečný. Přesto jsem se nedokázal přinutit otevřít oči, ze kterých se mi koulely slzy v hotových vodopádech. "Ti zlí," kníkl jsem na Therionovu otázku. "Ubližovali... A ta krev... Táta... Táta..." Ne, nedokázala jsem dát dohromady souvislou větu. To, co jsem říkal, asi nedávalo moc smysl. Launee věděla, co se stalo, ale já si v tu chvíli na vlčici ani nevzpomněl.
Cítil jsem, jak se uvnitř mě všechna naděje bortí a tříští na ostré střepy. Možná ty mě tak hrozně bodaly a řezaly v hrudi. Hrdlo jsem měl tak stažené, že jsem skoro nemohl dýchat a srdce hrozilo, že mi vyskočí hrudí ven, jak zběsile mlátilo. "Therione," zakvílel jsem. Panika pohlcovala celý můj svět, hučela mi hlavou, stahovala žaludek a nutila tělo se třást. "Mně je špatně," vzlykl jsem mezi mělkými nádechy, neboť jiná slova jsem pro svůj stav nenalézal. A ke všemu ta hrozná tíha uvědomění, reality - můj domov je pryč. Mí rodiče jsou pryč. Nikdy jsem se necítil tak ztracený.

//Švitořivý les

Tlapy nás nesly pořád dál, déšť nám zkrápěl kožíšky a mě už začínaly bolet nohy. Okolí se opět změnilo. Tentokrát ale jako by v mé hlavě cinknul varovný zvoneček. Rozhlédl jsem se po stromech. Po údolí. Mohlo by to být...? Srdce se mi rozběhlo prudčeji, když jsem mezi stromy spatřil skálu, že které se tak dobře sledovala noční obloha. Ano. Jsme doma. Ocásek se mi rozkmital ze strany na stranu. "Tohle je ono, určitě, našli jsme to."
Má radost se ale s Biančinou otázkou rychle změnila na zmatek. "Možná... spí," navrhl jsem nejistě. Konec konců bylo ošklivé počasí. "Zavolám je," pronesl jsem rozhodně, odmítal jsem si připustit možnosti, které mi výřily hlavou. Neohrabaně jsem zavyl, moc mi to nešlo, ale zvuk se rozlehl údolím dobře. Odpovědělo ale pouze ticho. Zaraženě jsem zůstal stát. Kde...? Nikdo tu nebyl. V lese se nic nepohlo. Necítil jsem ani známé pachy, nezaslechl známý hlas.
A Therion na něco koukal. Hned dělal, že ne, ale já si všiml. Následoval jsem jeho pohled do trávy a přál jsem si, abych to neudělal. Přál jsem si, abych byl hloupý, tak úplně hloupý, že bych nepoznal, o co jde. Jenže já poznal. Byl to vlk - býval to vlk. Nepoznal jsen, kdo to je, ale ani jsem to nepotřeboval. Mrtvý, mrtvý, mrtvý, ti zlí, zabili všechny všechny všechny- Vydal jsem přidušený výkřik a na rozklepaných nohách začal couvat, dokud mě nezarazil kmen stromu. Lapavě jsem se nadechoval a svět mi pokryly černé tečky. "Ne, to ne, to ne, že... to není... že nejsou všichni..." Mrtví. Roztřásl jsem se a pevně zavřel oči. Už jsem nechtěl nic vidět. Už jsem je nechtěl nikdy otevřít.

Prechádzal som sa po Močialoch a premýšlal, tak ako som to poslednou dobou robil často. Bolo prijemné len tak sa potulovať po území svorky. Možno niekomu mohlo prísť zvláštné, že sa vlča tak samo poflakuje kolem, ale ja sa nebál. Čoho by som sa mal bať? Nebol som predsa už úplne maličký a na územie svorky by si nič nebezpečného netrúflo... Tedy, alespoň to som si myslel, až dokial som takmer nevrazil do toho najvačšieho orla, akého som v živote videl. Najprv som sa strašne zlekol a vycúval do skrytu stromov.
Ten ptak vyzeral, ako že by ma kludne mohl odniest v pariatoch niekam daleko a vysoko do svojho hniezda a tam si zo mňa urobit odpolednú svačinku, keby sa mu zachcelo. Lenže ak som sa naňho tak pozeral, uvedomil som si, že nevyzerá hladný, dokonca ani tak nebezpečný, ako som si prve myslel. Vyzeral... skleslo, smútno. Z očí sa mu kúlely obrovské slzy a padaly do jazierka. Začalo mi ho byť lúto. Posbieral som v sebe všetku odvahu, ktorú som mal a tiše pípol: „Pán orol?“ Ptak zdvihol hlavu a rozhliedol sa kolem. „Kto to povedal? Kde si?“ Roztresene som vyliezol zo svojej skrýše pod vetvou a ukázal sa mu. „To ja. Saturnus. Ste... v poriadku? Videl som, ako tu plačete, a tak ma napadlo, že... no, jestli vám nemožem nejak pomoct.“ Orol si otrel pariatom oči. „Si hodný, ale obávám sa, že mi pomocť nedokážeš. Čosi som ztratil, čosi strašne doležitého... ale hladal som už všude a nikde to nemožem najsť.“
„A čo to bolo? Možno som to videl. Znám tu každý kút,“ prohlásil som hrdo. „Bol to taký talisman, každému inému by sa to zdialo iba ako bezcenná tretka, ale pre mňa má velkú cenu. Je to zelený kameň, ktorý mi dala moja dcerka, než vylietla z hniezda do sveta. Lenže tady je všetko zelene. Ani so svým orlim zrakom ho nedokážem najsť.“ Srdce mi v hrudi poskočilo. „Ale já taký kameň našiel, zrovna včera! Spadol do jazierka z neba. Myslel som, že to je dar od Života a dal som si ho k ostatným pokladom! Počkaj tu!“ Na nic som už nečekal a rozbehol som sa k dutému stromu, kde som si skrýval všetky zaujímavé veci, ktoré som objavil. Zelený kameň som našiel hned, lebo som mu dal čestné miesto. Trochu ma mrzelo, že ho budem museť dať pryč, ale vedel som, že orol ho potrebuje dostat zpet. Popadol som ho do tlamy a priniesol ho operencovi, ktorý už bol celý nedočkavý. „To je on! Kameň od mojej dcerky! Ako sa ti len odvďačím?“ „Nijak. Len si ho už lepšie hlídaj,“ usmial som sa. „Ďakujem ti, Saturnus. Na. Tu máš alespoň na pamiatku,“ a orol si vytrhol jedno lesklé pierko a položil mi ho k labkám. Bolo to to najkrajšie pierko, aké som kedy videl. Dal som si ho na česté miesto, na to samé, odkud som predtým vzal zelený kamienok.

Udělal jsem krok a pod nohama pevná půda zmizela. Místo ní se v zemi nora temná otevřela. Než jsem se nadál, už jsem letěl po čumáku do ní dolů. Dopad patřil mezi tvrdé, nepříjemné k tomu. „Haló,“ zavolal jsem do tmy, „pomozte mi, prosím!“ Z hloubi nory ozvalo se: „Už za tebou běžím!“ Tlapky drobné zapleskaly hbitě o trvdou zem a přede mnou stanul tvor se zkrouceným fouskem. „Kdo jsi – měl bych se tě bát?“ „To měla bych se spíš já tebe ptát.“ „Mě se bát nemusíš, já jsem jen ztracený...“ „A já jsem liška, co tvou přítomnost ocení!“ Liška se zasmála, pak radostí poskočí, za ohonem rezavým párkrát se zatočí. „To bude zábavy, co si se mnou užiješ! Na svět nahoře si už nevzpomeneš!“ Lekl jsem se jejích slov, já tam nechtěl zůstat. „Ne, liško, s tímhle musíš přestat. Nemohu tu zůstat, musím zpátky nahoru. Nikdy jsem ani nechtěl navštívit tvou noru.“ „Ale notak, vlčku malý, pročpak děláš drahoty? Budeme si spolu hrát, ulovím ti dobroty!“ Už jsem se ale sápal východem ven z nory. Tunel byl snad strmější než úbočí hory. „Promiň, liško, nemohu tu s tebou být. Je mi líto, že tu musíš tolik sama žít. Snad ještě tě navštívím, abys nebyla smutná, ale navěky tu má přítomnost jistě není nutná.“ „Tak běž, ale ukaž se tu ještě! Příště tě jen tak nepustím, budu jako klíště!“ Ten slib se mi nelíbil a uháněl jsem pryč. Teď už jsem věděl, kde má liška skrýš.

Krásně svítilo sluníčko, obloha byla vymetená tak, že by na ní nebylo snad možné najít ani jediný mráček a já se procházel po Močálech. Kolem panovalo výjimečné ticho. Klid objímal všechno kolem – nezdálo se, že by se schylovalo k nějakému dalšímu divokému dobrodružství či že by hrozilo nějaké nebezpečí a já byl rád. Kráčel jsem pomalu po vlhké půdě a užíval si vzácnou chvilku pohody. Kdy jsem naposledy byl chvíli sám? Kaluže mi čvachtaly pod nohama a slunce se v nich vesele odráželo, rozbíhaly se po nich vlnky, když do nich dopadly mé tlapy. Kolem rostl vřes a vůně z něj se vznášela k mému čumáčku, ovíjela jej a vtírala se ke mně. Kamkoliv jsem vkročil, nacházel jsem něco dalšího zajímavého a tajil jsem dech za každým stromem, jak jsem čekal, co tam na mě bude čekat. Krásy přírody byly nezměrné, scházela mi slova k tomu, abych své pocity dokázal vyjádřit, ale v mém nitru byly jasné jako čisté jezero. Ke spokojenosti mi nescházelo snad vůbec nic. Kdyby ještě tak byl někdo, kdo by to dokázal chápat a vnímat stejně, jako já. Komu bych mohl vykládat o jezírcích a vážkách a volavce, která se brodí vodou a kdo by se na mě nedíval jako na blázna, ale kdo by souhlasně pokýval hlavou. Kdyby... ale pro teď jsem si své prožitky nechal pro sebe. Kdoví, komu o své procházce budu nakonec vyprávět.

A bylo to tu zas. Poté, co jeden z těch zoubků vypadl a nechal po sobě jen bolavou díru, byl klid jen pár dní, než na tom samém začal pracovat i ten druhý. A když jsem pak jednoho dne zavřel očka, po chvíli jsem se probudil zase na tom stejném místě, jako posledně. Les se třpytil a mihotal všemi barvami, stejně jako minule. Jako by stromy, tráva, všechno, všechno kolem, bylo obalené tenkou vrstvou duhy, přes kterou svítí slunce. Bylo to opravdu nádherné. Jen kdybych nemusel pořád myslet na ten zoubek a na to, že si pro něj zase určitě přijde ta nepříjemná víla. Jenže... předtím jsem se sem dostal, už když byl zoubek venku. Co tady dělám tak brzo? Sice se mi kýval další, ale pořád ještě mi trčel v tlamičce. Zkřivil jsem čelo úsilím. Možná by ta víla věděla víc. Jenže je tak protivná... No nic. To určitě zvládnu. I minule jsem to zvládl. Určitě není zlá, jen má hodně práce a proto je pak nepříjemná. Pár otázek mi určitě zodpovědět svede. "Vílo!" zahulákal jsem tedy do duhového lesa. "Vílo, haló, vílo, to jsem já, Saturnus!"
Netrvalo snad ani deset vteřin a z lesa se ozvalo třepotání křídel, následované rozmrzelým hlasem: "Kdo to tu huláká jak na lesy?" Víla se vynořila zpoza stromu a vypadalo to, že ještě před chvílí spala. Zacítil jsem se trochu provinile. Jistě jsem ji vzbudil. To se jí asi líbit nebude... "Ehm, hulákám tu já. Saturnus," připomněl jsem jí pro jistotu ještě jednou. "Já, tedy, plomiň, že tě ruším, ale chtěl bych vědět, proč tu jsem tak brzo?" Víla se zamračila. "To bych taky chtěla vědět! Sotva jsem se probudila! Vidíš, slunce sotva kouká nad obzor!" Viděl jsem, že Zubnička tak úplně nechápe, co chci vědět. Zavrtěl jsem hlavou: Tak to nemyslím. Jde o můj zoubek. Vězí mi požád ještě v tlamičce."
Víla přiletěla ke mně a roztáhla mi čelisti od sebe, načež drobounkými ručkami uchopila ten kývající se zub a pořádně s ním zakvedlala. "Hm, no jasný. Zas někdo nahoře něco podělal a poslali mi sem jednoho nehotovýho. To je práce, fakt! Boha jeho. To by se z toho jeden zbláznil." Praštila se do čela a zdrceně zavrtěla hlavou. "Dám ti radu, mladej. Dobře se uč, jak být vlkem, ideálně Alfou, protože dokud máš někoho nad sebou, tak je to fakt peklo. Oni ví houby o tom, co já tady musím řešit a vytrpět a ještě mi to všechno dělaj těžší! Pchá!" Sledoval jsem naštvanou vílu a sklopil ouška. "Plomiň, že ti to dělám těžší." Poprvé za naše dvě setkání se zdálo, že se víly výraz poněkud uvolnil. Poplácala mě po tlapce. "Ále simtě, ty za to nemůžeš. To systém! Systém je celej špatně! Ale na to seš ještě malej. Teď musíme nějak dostat ven ten zub. Tak jo, jdem na to. Udělej ááá," pobídla mě. Poslechl jsem. Víla se mi usadila do tlamy. "Fajn. Teď nesmíš za žádnou cenu skousnout. Asi to štípne, ale to přežiješ. Jestli mě rozhryzneš vejpůl, tak uvidíš jiný rodeo." Nevěděl jsem, co je rodeo, ale vidět jsem ho asi nechtěl, takže jsem s otevřenou tlamou přikývl. Víla chytla zoubek, zapřela se mi nohama o dloní čelist a táhla vší svou vílí silou. Táhla, táhla... až náhle cosi povolilo a ona udělala ve vzduchu kotrmelec. Když se znovu vznesla na svých křídlech, držela v rukou můj zoubek. "Výborně, je venku. Tak fajn, já zas poletím, čekej na svý překvápko jako minule, měj se hezky, ádios - ahoj!" zamávala víla a byla v tahu. "Ale - počkej! Počkej! Já toho chci tolik vědět!" Jenže bylo pozdě. Zubnička měla asi hodně naspěch. Zmizela jako pára nad hrncem.

Vysvětlení, které Launee ohledně svých dětí podala, mi přišlo trochu pochopitelnější než fakt, že by někde měla malá vlčata, která jsme neznali. Chvíli jsem uvažoval, jak asi mohou být Launee, když není doopravdy jejich maminka, ale asi jsem to nakonec pochopil. Když neměli maminku svou, mohla jejich maminka být Launee. To dávalo smysl. "Chápu," přikývl jsem tedy a koutkem oka pohlédl na Biancu, která se ptala, kdo je Mojo: "To je ten rezavý vlk. Ulčitě jsi ho už viděla... spal dlouho v jeskyni, ale potom z ní vylezl," připomněl jsem jí. Sám jsem ho taky moc neznal, sotva jsem si pamatoval jeho jméno.
To, že jsem věděl, kdo jsou Launeeiny děti, ale nijak neumenšilo můj smutek a nejistotu, která se mi vkrádala do duše. Co když tam rodina už nebude? Co když tam bude? Rozhlížel jsem se kolem sebe a čím dál víc se mi zdálo, že to tady opravdu je nějak povědomé. Musíme se už blížit. Uvidím mámu s tátou? Opravdu? Půlka mně se radovala, půlka se toho setkání děsila. A ještě více se děsila loučení, které nás možná čekalo... z toho mě bolelo srdce úplně nejvíc. "Myslím, že se blížíme," špitl jsem a s námahou polkl. Bianca vypadala radostně, ale pro mě to bylo těžké. Emoce se ve mně tloukly jedna z druhou, až vytvářely dokonalý chaos, ve kterém jsem se nedokázal vyznat...

//Elinské údolí

//Kopce Tary (přes Liščí nory)

Odpověď, kterou mi Launee dala, jsem čekal. Bylo na ní ale i něco, co mě trochu překvapilo. "Syny? Ty máš někde svoje vlčátka, Launee?" zamrkal jsem překvapeně. Jakto, že jsme je nikdy neviděli? Proč nám o nich nepověděla? Bála se snad, že bychom jim... ublížili? Nebo že bychom si pak připadali nechtění? Byla to záhada - to, že by ti syni nemuseli nutně být malá vlčátka mi tak nějak nepřišlo na mysl. A Launee je tam nechala, aby nás mohla odvést domů. Odloučila se od nich kvůli nám, protože nás má ráda, ale... nemůže opustit svou rodinu. Svou opravdovou rodinu. Smutně jsem sklopil uš a svěsil hlavu, ale nakonec jsem přikývl. "Chápu. Každý máme... svůj... vlastní domov." Ach jo. Tohle měl přece být šťastný výlet, tak proč, proč, proč jsem měl slzy na krajíčku a hrdlo tak stažené, až mě to bolelo? I Bianca se mi zdála nějaká nezvykle zamlklá. Bylo to zkrátka těžké. Život nebyl žádné peříčko... na to asi nakonec přijde každý. Já na to ale přišel tak brzo, až jsem si říkal, jestli to tak vůbec je správně.
Launee přerušila pochmurné ticho otázkou. Zvedl jsem očka od země, do které jsem jejich pohled před chvílí zabořil. Kmeny stromů. Kmeny, kmeny, stromy, stromy. Přimhouřil jsem oči. Kmeny. Stromy. Potůček. Ševelení ve větvích. "Hm... možná," připustil jsem, že ta možnost tu je. Nějaký takový les jsem už asi viděl. Ale zároveň to mohl být vlastně jakýkoliv jiný les kdekoliv jinde na světě. S padající nocí a deštěm navíc všechno vypadalo jinak. Když jsme odcházeli, byl všude sníh. Teď všude bujela zeleň. "Myslíš, že se blížíme? Jdeme tam, kam Život říkal?" vyptával jsem se a ani vlastně netušil, jaká odpověď by mi udělala větší radost.

//Orlí dráp

Důvody, jaké pro krásu noci vyjmenovala Launee, mě tak trochu překvapily. A ucítil jsem v duchu bodnutí smutku, když jsem si představil vlčici, která na nás vždy byla tak milá, o všechny se starala a zdálo se, že zvládá snad všechno, jak je smutná a připadá si ošklivá a hloupá. Zdálo se, že to pohoršilo i Biancu, která Launee okamžitě začala ujišťovat, že nic z těch ošklivých věcí, co o sobě teď řekla, vůbec nejsou pravda. Zapáleně jsem přikývl. Nic z toho Launee nebyla! "Je dobže, že už nejsi smutná," řekl jsem. "Já bych nechtěl, abys byla neviditelná. Jak bychom tě potom našli?" pousmál jsem se mírně.
Den už pokročil, ale na naše kožichy stále vytrvale padal déšť, až jsme je měli úplně promáčené. Otřepal jsem se, až se voda rozprskla na všechny strany a já vypadal jako ježek, avšak byla to stejně marná snaha. Nemohl jsem dešti zabránit, aby na mě dopadal. Zas tak moc mi ale nevadil. Byl vlastně příjemně osvěžující, když se to tak vezme. Navíc jsem se na rozmary počasí přestal soustředit, když Therion slíbil, že se budeme vídat... a pak začal vyjmenovávat všechny ty věci, co jsme nestihli. Moře. Rybí princ. Hvězdný drak. S každou další aktivitou, kterou Therion vyjmenoval, mi v krku narůstal knedlík. Bolestně jsem si uvědomoval, že je dost dobře možné, že tyhle věci už zkrátka společně neuděláme. Vrátíme se domů a oni dva taky domů a... možná se budeme vídat, ale... bude to stejné? Mají v Močálech další vlčata, která potřebují jejich pozornost. Je jich tolik. Nebudou mít tolik času, aby za námi pořád chodili. Zamrkal jsem, když jsem ucítil důvěrně známé pálení v očích. "Nemohli byste... zůstat doma s námi?" pípl jsem nesměle otázku, na kterou jsem už předem znal odpověď a zoufale jsem si přál, abych ji neznal. Aby přišla jiná. Ta, kterou jsem si přál. Pak bych se nemusel s nikým loučit. "Máma s tátou by vám to určitě dovolili..."

//Švitořivý les (přes Liščí nory)

//Vřesový palouk

Jak se ukázalo, skoro celá naše skupinka měla raději západ slunce, pouze s výjimkou Biancy. Doufal jsem, že si kvůli tomu nepřipadá špatně. Východ slunce byl přece také krásný! Navíc se mi zdálo, že ráno a sluneční paprsky vykukující nad obzor se k mé sestřičce skutečně hodily více, než západ slunce a příchod noci. Vlastně se mi zdálo, že všichni odpověděli přesně tak, jak bych sám odhadl. Naštěstí to vypadalo, že Bianca si to zas tak k srdci nebere - vzápětí ji totiž rozptýlilo cosi jiného. na tváři se mi rozzářil úsměv. "Nojo! To je bezva!" zavrtěl jsem radostně ocáskem nad jejím úspěchem. Já R sem tam řekl, sem tam ne, občas mi do slov skákalo úplně samo a občas se zdráhalo, bylo to záludné písmenko a proto jsem byl rád, že se konečně slitovalo i nad mou sestřičkou. Máma bude mít radost, jak hezky mluvíme, unikla mi myšlenka, než jsem ji stačil zarazit. Bylo v ní příliš mnoho naděje, kterou jsem si tak úplně nechtěl dovolit. Ještě ne...
"Je trochu strašidelná," souhlasil jsem, ale hned jsem zase pokračoval. "Ale je v ní klásného hodně. Hvězdy, měsíc, to ticho všude kolem... a jak někdy zpívají cvrčci a žáby..." pronesl jsem zasněně. Noc byla tajemná, mlčenlivá a nádherná. Pokud tedy netrvá moc dlouho, vzpomněl jsem si na nedávnou patálii se ztraceným sluncem. Nechtěl bych, aby noc byla věčně. Ale kdyby přestala přicházet, stýskalo by se mi po ní. Měla v sobě něco, co den neměl. Něco neuchopitelného.
Další dotaz přišel opět od Theriona. "Těším," odpověděl jsem, ale pak jsem se zahleděl na chvíli do země. "Bude se mi ale po vás stýskat." Toužebně jsem vzhlédl k oběma dospělým: "Budeme se dál vídat, žejo?" Prosím. Nebyl jsem připraven na to se s Launee a Therionem rozloučit. Měl jsem je tolik rád. Stejně tak jsem ale měl rád svou rodinu. Bylo nemožné si vybrat. Zdálo se nefér, že bych před takovou volbou vůbec měl stát.

//Kopce Tary

Začalo to nevinně. Jeden zub mi v tlamičce začal trochu poskakovat. Všiml jsem si, že na svém obvyklém stanovišti už nesedí tak pevně, že mi k němu jazyk stále zabíhá a tlačí do něj, že v něm občas tak trochu štípne, ale příliš mnoho pozornosti jsem tomu nevěnoval. Možná jsem měl, ale v tu dobu mě rozptylovalo příliš mnoho dalších věcí, které se kolem mě děly, než nějaký trochu pohyblivý zub. O chování zubů jsem toho ostatně moc nevěděl. Třeba to bylo normální.
Jenže pak se to stalo, stačila vteřinková nepozornost a mírně nerovná zem a... bylo to. Zakopl jsem a když jsem pak dopadl na čumák, z tlamy mi cosi vylítlo. Byl to ten zoubek. Zůstal ležet na lesní půdě. V tlamě jsem ucítil svou vlastní krev a štiplavou bolest. Oči se mi okamžitě zalily slzami! Co jen si počnu? Bez zubů přece nikdy nebudu moct nic lovit! Co když mi vypadají i ty ostatní? Pak nikdy nebudu moct být tím velkým a silným vlkem, jakým jsem si vždycky přál být, který chodí po světě beze strachu a může chránit ty, co má rád, před těmi zlými. Když mi vypadají všechny zoubky, nebudu moct bránit nikoho před nikým, leda by se ti zlí dali zaplašit žužláním. Měl jsem slzy na krajíčku. Jak teď ten zub dostanu zpátky? Musí... musí to nějak jít!
Přiklyl jsem ten zákeřný špičák tlapkou a popotáhl. Ve stejnou chvíli se za mnou ozval hlas. "Nebul, pro boha svatýho! To na mě zas vyšla pěkná měkkota!" Otočil jsem se právě včas, abych spatřil malé stvořeníčko, které se vznášelo vzduchem a právě protáčelo oči - nepochybně nade mnou. "Já nejsem měkkota," popotáhl jsem znovu a uvědomil si, že les teď vypadá úplně jinak. Jako by se kolem stromů, trávy, všeho, vytvořila slabá vrstvička barevné mihotavé záře. Všechno se teď tetelilo za závojem duhy. Až z toho oči přecházely.
Jenže jsem se na to nemohl dívat moc dlouho. Víla totiž opět promuvila: "Jasný, nejsi měkkota. Rozhodně nejsi." Plácla se do čela. "Když nejseš měkkota, proč teda bulíš, ha?" Zamrkal jsem. Byla tedy pěkně protivná. A navíc asi vůbec nechápala, jak vážná tohle byla věc. "Můj zoubek," zamumlal jsem sklesle a ukázal na něj tlapou, jak tam tak smutně leží na zemi. "Vypadl a já teď už nikdy nebudu moct být velký a silný." Z očí se mi zase spustily slzy. "Ty seš mi ale tragéd, žejo?" povzdechla si víla a usadila se na zem přímo přede mě. Hůlkou - nepochybně kouzelnou - mě šťouchla do čenichu. "Tak poslouchej, mladej. Přestaň bulit a já ti něco povím, jasný?" Promluvila tak rozhodně, až se proud slz z mých očí zastavil. Hleděl jsem na ni stále ještě s trochu rozmazaným pohledem a mlčky přikývl. Moc velké naděje jsem si ale nedělal. Co mi mohla povědět, aby tuhle situaci zachránila? "Ten zub jsi neztratil nadobro, ty ňoumo, víš? To ti ale asi někdo zapomněl říct. Byl to jen mlíčňák." "Nebyl z mlíka," zaprotestoval jsem. "Byl to normální tvrdý zub." Zdálo se mi, že víla chce něco říct, ale pak jí poklesla ramena a divoce zavrtěla hlavou a řekla něco jiného: "Mlíčňák znamená, že to byl jen první zub. Naroste ti místo něj novej, větší a silnější. A náhodou máš kliku. Já jsem totiž víla zubnička, víš? A můžu si ten zub od tebe vzít. Za něco ti ho vyměním. Za nějaký překvápko." Zíral jsem na ni jako vyoraný. "Tak cooo?" zahučela víla netrpělivě. "Bože, dítě, naval mi ten zub! Víš kolik harantů musím ještě oběhnout? No šup šup!" Zkoprněle jsem přisunul zoubek k té divoké a trochu děsivé víle, která ho sebrala ze země. "No vidíš, že to jde," poplácala mě po tlapce a strčila si můj zub pod paži. "Teď už musíš jen čekat na svý překvápko." Už jsem ani nestačil nic říct. Víla zubnička zkrátka zmizela a spolu s ní i duhový opar kolem celého lesa. Jestli on to nakonec nebyl celé sen...?

//Účastním se akce


Strana:  1 ... « předchozí  51 52 53 54 55 56 57 58 59   další » ... 64

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.