Příspěvky uživatele

< návrat zpět

138, 4. curse

Ležel jsem v naprostém tichu, bez hnutí, jen vyděšeně naslouchal peklu, které panovalo nad našimi hlavami. Jako by se nebe mělo rozskočit v půli. Nechtěl jsem ale svými strachy rušit Biancu, která musela odpočinek potřebovat tak zoufale, jako předtím já. Ani jsem ovšem nemusel nic dělat. Bouřka to udělala za mě. Zamračil jsem se na nebe. Proč ji budíš? Nevidíš, že potřebuje spát? Ale bylo pozdě. Bianca už byla vzhůru. "Jsem tady," zašeptal jsem v odpověď. Na její rozhořčené vyprsknutí jsem ovšem nic říci nemohl... nevěděl jsem. Plně jsem ale chápal její hněv. "Já nevím. Je to jako... nějaké prokletí," vydechl jsem a svěsil ouška. Mohlo to tak být? Nějaké zlé kouzlo, které na naši rodinu někdo uvrhl? Nebo byl život prostě takový pro všechny? Ta myšlenka mě naplňovala skoro bezuzdným smutkem. Tak to nemohlo být. Všichni přece nemohli takhle trpět. Jistě to byla nějaká kletba. A kletby, jak známo z pohádek, se dají zlomit. Možná bych na to dokázal přijít.
Čas na řešení hádanek a kouzel ovšem přijde později. Bianca totiž měla správnou poznámku. "Launee a Therion!" vydechl jsem vyplašeně, když jsem si to uvědomil. "Nic se jim nesmí stát." To už bych asi vážně nepřežil. Strach o Theriona a Launee mi dodal sílu vstát, ani jsem nevěděl jak a už jsem byl na nohou. Rázem jsem se ale přikrčil před hlasitým zahřměním. "Tam venku to bude hrozně nebezpečné," zakníknul jsem, ale pak jsem se kousl do jazyka. Musím být odvážný! "D-d-drž se u mě, Bianco," řekl jsem roztřeseným hlasem. Snažil jsem se znít drsně a silně, jako velcí vlci, jako táta, ale nešlo to. Byl jsem jen malý, vyděšený vlček. Dělal jsem ale, co jsem mohl. "O-ochráním tě." Na pár vteřin jsem zavřel oči a pak se vší odvahou, kterou jsem dokázal sesbírat, jsem zamířil k východu z jeskyně. V duchu jsem ale stále musel myslet na to prokletí. A na to, co ještě by mohlo způsobit.

//Mahar

137, 3. ominous

Ulevilo se mi, když Bianca vedle mě postupně přestala plakat a usnula. "Jen spi," zašeptal jsem a pevně se k ní přitulil, aby jí bylo teplo. Ještě, že jsem ji tu měl. Věděl jsem, že mě Bianca potřebuje a že já potřebuju ji. Cítil jsem se navíc docela provinile, že předtím jsem spal, zatímco ona se musela hrozně trápit. Teď jsem jí to musel vynahradit.
Když Bianca usnula, vlastně jsem osaměl. Dál pršelo a zlověstné černé mraky zakryly celou oblohu. Teď na nás naši neuvidí, pomyslel jsem si smutně a mírně sebou škubl, když se rozburácel hrom. Kde jsou všichni? "Launee?" zašeptal jsem. Netroufal jsem si volat, abych nebudil sestřičku. "Therione?" Ale ať už byli kdekoliv, neozývali se a my zůstali sami ve strašidelné jeskyni. Oblohu pročísl blesk, pak se ozvalo další burácení. Otřásl jsem se. Svět teď byl velice nepřátelské místo a čelit mu sám nebylo snadné. Obloha jako by plakala, ale ty hromy... Při každé té strašné ráně jsem zavřel oči. Už to stačí. Už to stačí! Strach malého vlčka ale pro bouři nic neznamenal. Dál zuřila venku a já čekal, kdy nám jeskyně spadne na hlavu. Temná mračna na nebi ale jako kdyby byla přesným odrazem zmaru v mé duši...

136, 2. friend

Spal jsem tvrdě. Byl to vyčerpaný, hluboký spánek, ve kterém se nezdají žádné sny, pouze se převaluje temnota. Možná bylo dobře, že se mi nic nezdálo. V mém stavu by to nejspíš byly jen samé noční můry... a to bylo to poslední, co jsem potřeboval. Nevěděl jsem o divočině, která se odehrává tam venku, nevěděl jsem ani, že Therion odešel, dokonce jsem ani neslyšel povědomé zavytí - celou tu věc jsem zkrátka prospal. Má mysl i tělo byly tak unavené, že už to zkrátka nezvládaly zpracovat.
Netušil jsem, jestli uplynulo pár minut nebo celé hodiny, když jsem otevřel oči. První, co jsem si uvědomil, bylo, že hvězdy z otvoru v úkrytu zmizely a nahradily je tmavé mraky, z kterých padaly dešťové kapky přímo do jezírka před námi. Pak jsem si uvědomil, že jsme sami. Therione...? Opustil nás snad nás přítel...? Ne. Nejspíš musel jen odběhnout. Stočil jsem pohled k Biance a s bolestivým bodnutím si uvědomil, že ona vůbec nespí. Kdepak. Plakala vedle mě. "Bianco," zašeptal jsem a otřel se jí čenichem o ouško. "Měla by ses taky vyspat." Spal jsem, zatímco ona se tu trápí. Co jsem to za brášku? "Já budu vzhůru a budu... hlídat," slíbil jsem a doufal, že mě sestřička poslechne. Mě se spánkem taky trochu ulevilo, ačkoliv se mi nadále zdálo, že svět ztratil jakoukoliv příchuť, připadal jsem si zvláštně dutý, otupělý a rozhodně jsem se necítil, jako bych měl vstávat a něco dělat... přesto jsem se cítil o trošku lépe, když jsem se zbavil alespoň části té hrozné únavy.
Mezitím kapky dopadající na hladinu jezírka zrychlily svůj rytmus. My byli v suchu, skrytí střechou jeskyně, ale jezírko se vlnilo a hladina poskakovala jako živá. Měli bychom si najít jiný domov. Uvažoval jsem o tom, co se říkalo, než jsem usnul. Ano. Jiný domov. Tohle místo mi náhle připadalo chladné, nepřátelské. Však jsme tu skoro nikoho neznali. Jediní naši přátelé tady byli Therion a Launee. Skylí... kdoví, jestli si mě vůbec ještě pamatovala, tak dlouho jsem ji neviděl. A ostatní vlčata jsem ani neznal. Nebavila se s námi. Byli to známí, ale ne přátelé. Nebyl to tady domov. Bylo to jen místo, kam jsme chodili, protože nebylo kam jinam jít. Therion říkal, že něco najdeme. Něco jiného. Lepšího. Nového. Co bude jenom naše. Kam budeme patřit, doopravdy, ne jako sem.

135, 1. lost

Ani jsem nevěděl, co mě překvapilo víc. Jestli skutečnost, že i Therion se právě teď na světě cítí tak ztracený jako my, nebo to, že mu z očí náhle vytryskly slzy. Tak proč tu jsme? napadlo mě náhle. Nikdo tu není šťastný. Všechno tu jen... vadne. Končí. Ustrne. A já... my... Emoce mě opět přemohly a mě se narozdíl od Biancy, ze které se sypaly moudré nápady, z hrdla vydral jen dlouhý kňučivý vzlyk. Měli bychom odstud zmizet. Zmizet. Co nejdřív. Co nejdál. Tady se jen ztratíme ještě víc. Jenže co když jsme už tak ztracení, že se prostě už nevrátíme? Už... nikdy nebudeme jako dřív. Nic nebude jako dřív. Viděl jsem, jak se Bianca chytá stébel naděje, že si najdeme jiný domov a nechápal jsem, proč to nemůžu udělat taky. Proč jsem měl pocit, jako by se pode mnou propadala podlaha a nějaké zákeřné kořeny mě ovíjely, tiskly, drtily mne na kaši. Jenže... jak mi někdo mohl pomoci, když jsem to ani nedokázal říct? Jak bych mohl dostat odpověď na otázku, kterou neumím položit?
"Tak... dobře," špitl jsem, když mě velký vlk ujistil, že tam jsou a dívají se na nás. Dávají pozor, aby se nám nic nestalo. Vidíš? Budeš v pořádku. Oba budete. Všechno bude... Strašně mi chybí - to řekla Bianca. A já to cítil taky. Samozřejmě. Jen... její další slova na mě dopadla jako hrozná tíha. Měla pravdu. Ale... "Já nechci být smutný. Nechci, ale nejde to," zakníkal jsem. "Nejde a je mi... strašně špatně." Sklapl jsem očka. Špatně - to bylo asi nejblíže, jak jsem se dokázal dostat popsání svého stavu. Cítil jsem se malinký a ztracený. A vyčerpaný. Jak jsem zavřel oči a nechal slzy proudit, nechal vzlyky, ať třesou mým tělem, postupně všechno kolem pomalu odplulo. Tma pohltila celý svět. Usnul jsem a spánek byl požehnáním.

134
//Mahar

Šero úkrytu nás obklopilo a já si připadal dost podobně, jako když jsem tu byl poprvé. Malý a ztracený. Osamělý. Nejistý ohledně toho, co bude a co mě čeká, nevidící žádné východisko... Moc složité. Takové přesně všechno bylo. Složité, zamotané. A já se cítil tak slabý, než abych to všechno dokázal rozmotat. Proto jsem se jenom pomalu dovlekl po bok Biancy a Theriona na měkký mech a tam jsem konečně nechal tlapky, aby se pode mnou podlomily. Bolela mě hlava, bříško, srdce - to ze všeho nejvíc. Zabořil jsem čelo do mechu a zavřel oči, protože už jsem nechtěl nic vidět, nechtěl jsem se ani hýbat, jenom spát. Spát a probudit se doma, u maminky v noře, být zase úplně malinký a v bezpečí, ale tentokrát... už napořád. Stiskl jsem pevně víčka a představoval si to, tu alternativní realitu, kdy jsme byli pořád všichni spolu, já, Bianca, bráška a rodiče.
Možná jsem začal i trochu usínat, protože ten obraz v mé mysli byl velice živý a podobal se snu, ale Therionův hlas mě z toho vytrhl. Trochu zmateně jsem zamrkal a zvedl hlavu k obloze, na níž zářily hvězdy, o kterých mluvil. "Polárka?" zamumlal jsem a pozoroval ta blikající světýlka daleko mimo náš dosah. Dnes se mi ale zdály nějak blíž. Možná mě taky chtěly rozveselit. Rád bych si myslel, že pro hvězdy něco znamenám, ale ve skutečnosti... byl jsem jenom malý vlček, který oproti hvězdné obloze byl ještě méně než mravenec.
Bianca začala mluvit o tom, jak se v Močálech necítí doma. Mohl jsem s ní jen souhlasit. Tohle místo nebylo jako domov. Nejspíš ani nemohlo. To bychom asi od močálů očekávali víc, než nám mohly nabídnout. Já ale nemohl odtrhnout oči od hvězd. Jak jsem k nim jednou vzhlédl, bylo to jako kouzlo. Byly tak krásné a zářily... tak jako kdysi zářily a pomrkávaly maminčiny oči. "Therione," vydechl jsem. "Myslíš, že... maminka s tatínkem, a-a bráška, myslíš, že by mohli tam někde být? Mezi hvězdami?" Cítil jsem, jak se mi do očí zase valí slzy. "Můžou nás vidět, i když jsou-" Zjistil jsem, že slovo "mrtví" nedokážu protlačit hrdlem ven. "I když jsou pryč?" Kéž by to tak bylo. Aspoň bych jim potom mohl říct, jak moc mi chybí. Jak moc mě to mrzí. Mohl bych se alespoň rozloučit, když už jsme je nemohli dostat zpátky. To bych si přál.

//Zubří vysočina

Šel jsem, vlekl své vyčerpané tělo i bolavé srdce na roztřesených nohou a jen věnoval vděčný pohled Launee, když mi olízla ucho. Jak rád bych jí - jim oběma - řekl, co pro mě jejich pomoc znamená, ale ani kdybych nebyl tak strašně unavený, nejspíš bych stejně nenalezl ta správná slova. Jen jsem se nejdřív podíval na jednoho, pak na druhého, možná jsem přiměl koutky úst, aby se o pár milimetrů zvedly, než jsem je nechal zase spadnout dolů. Snažil jsem se, opravdu se snažil, ale v tuhle chvíli... prostě toho moc nešlo.
Brzy jsem ucítil pach Močálů. Místa, které mělo být naším dočasným domovem. Dočasným. Jenže teď to vypadalo, že tady budeme muset zůstat. Nevadily mi mokré tlapky a bláto. A byli tu vlci, které jsem měl ze všech nejradši. Jen... mohl jsem Močály považovat za domov? Asi ne. Určitě ne hned. Celý můj svět byl nyní obrácený vzhůru nohama a bude trvat dlouho, než si na to zvyknu. Jestli vůbec. Povzdechl jsem si. Zdálo se mi to nespravedlivé. Vždycky jsem byl přeci hodný, poslušný, dělal jsem, co se mi řeklo, tak mělo přeci být všechno v pořádku. Možná kdybych se víc snažil... Ale copak to šlo ještě víc? Tiše jsem popotáhl. Skoro jsem si ani neuvědomil, že vcházíme do úkrytu. Tam jsem naposledy byl, když jsem byl ještě docela maličký. S Launee, Lywin a Vlkomedvědem, úplně vyděšený a úplně mrňavý. Přišlo mi to jako před stovkami let.

//úkryt

//Elinské údolí

Všechno bylo špatně. Strašně, strašně špatně. Takhle náš návrat domů dopadnout neměl. Jenže teď už se nedalo nic změnit a mě tak zůstaly jen vzpomínky a otázky, které se donekočna otáčely v mé hlavě - co kdyby? co když? - tak dlouho, až úplně ztratily smysl. Slzy mi pomalu zasychaly na tvářích, jak jsem se pomalu vlekl směrem k Močálům spolu s ostatními. Bianca vedle mě měla nehybnou tvář jako vytesanou z kamene. Jak rád bych jí řekl něco, co by jí ulevilo. Nemohl jsem ale na nic přijít, bolavá hlava nechtěla přemýšlet o pomoci druhým, chtěla myslet jen na mou vlastní bolest a nutit ji k něčemu jinému bylo strašně těžké. Svěsil jsem tedy uši a obrátil zrak zase na zem před sebou. Promiň, Bianco. Nemůžu ti pomoct. Nejsem dost silný.
Ticho mi zas tak nevadilo. Nikdy mi nevadilo. Někdo ho ale nakonec porušil. Therion. Ryby? Měl jsem bříško skoro prázdné, ale při pomyšlení na jídlo se mi stejně sevřelo odporem. Tiše jsem zakňučel. "Nemám hlad. Je... je mi špatně," kníkl jsem směrem k Therionovi. Jak bych mohl jíst? Znělo mi to jako strašná námaha. Všechno teď začínalo působit strašně obtížně, skoro nemožně. I chůze byla vyčerpávající, natožpak jídlo - a lov... Chtěl jsem se jen svalit do nějakého kouta a spát, pak jen ležet a pak zase spát. Po ničem jiném jsem netoužil.

//Mahar

Nezmohl jsem se na víc, než na vděčné přikývnutí, když nás Launee ujistila, že tu jsou pro nás. Stojím o vás. Nikdo jiný... nám nezůstal. Málem jsem se zase hlasitě rozvzlykal, ale bolestivě jsem polkl skrz sevřené hrdlo, abych tomu zabránil. Slzy se mi do očí hrnuly stejně, ale s těmi jsem neměl sílu bojovat. Launee a Therion nás chtějí. Budou se o nás... starat. Snad- Snad jim to moc nevadí. Nechtěl jsem jim přidělávat starosti. Musím vyrůst. A starat se o ně. O Biancu...
Ale na to byl čas. Teď jsme museli jít. A já musel své tělo donutit vstát. Nešlo to snadno. Nohy jsem měl jako z kamení a bylo mi hrozně špatně, že všeho toho smutku, pláče a vyčerpání. Najednou bych chtěl být zase malinký a vézt se na Therionově hřbetě. Ale to už teď nešlo. Musel jsem to zvládnout sám. A tak jsem šel, pomalu jsem vlekl své tělo i své těžké srdce za oběma dospělými. Jen jsem věnoval unavený úsměv Biance, když se k nám připojila, jinak ale bylo v mé duši prázdno. Radost vypadala tisíce let vzdálená.

//Zubří vysočina

Ať už si ona myslela cokoliv, já opravdu neměl žádný důvod se na Biancu zlobit. Byla to má sestřička, poslední zbytek mé rozbité rodiny, a já ji měl hrozně rád. Doufal jsem, že to ví. Že to pochopí, že snad vycítí všechnu lásku, kterou jsem k ní vysílal, ale kterou jsem nedokázal vyslovit. Nějak jsem nenacházel ta správná slova. V tuhle chvíli mi totiž všechna připadala bezmocná a zbytečná. "Neboj. Budeme si je pamatovat," zašeptal jsem jen, když se Bianca stále obávala. Jak bychom mohli zapomenout. Jsou to naši rodiče. Umřeli, když chránili nás a náš domov... a my na ně nezapomeneme. Nesmíme.
V naší blízkosti se náhle zjevil Therion. "Slíbil," přikývl jsem a otočil k oběma vlkům uslzené zraky. Přemýšlel jsem. Byly to složité, těžké a bolavé myšlenky, ale byly taky důležité. Mohli bychom zůstat tady. Se smečkou. Je to náš... domov. Jenže to slovo v mé hlavě už neznělo správně, alespoň ne ve spojitosti s tímto místem. Už mi to tu nepřipadalo jako domov. Však jsem tu skoro nikoho neznal. Ano, vzpomněl jsem si sice na jméno Marlee, ale co jiného jsem o ní věděl? A na druhé straně tu byli Therion a Launee. Therion, který měl rád hvězdy a mnoho o nich věděl, který vysvobodil šakalího zloděje, když se zasekl mezi skály, který málo mluvil a byl hodně smutný, ale já věděl, že má velké srdce. A Launee, která mě vozila na zádech a ukazovala mi kytičky, starala se o mě, když jsem přišel do Močálů úplně sám a ztracený, která měla vždy vřelé objetí a vlídné slovo pro toho, kdo ho potřebuje. Kdo z nich byl víc naše rodina?
Pomalu jsem zamrkal a popotáhl. "Chtěl bych..." začal jsem pomalu a přejížděl zrakem z jednoho na druhého. "Chtěl bych... jít zpátky. Do Močálů. Tady je... smutno," fňukl jsem. "Chci být s vámi. Se - se - se všemi." Ale chtějí oni nás? A co když tu Bianca bude chtít zůstat? Nemohl bych ji opustit.

Přitiskl jsem se k Biance tak těsně, jak jsem jen dokázal a doufal jsem, že jí to nevadí. Nedokázal jsem si ale pomoct. Nejspíš bych se už doopravdy zbláznil, kdybych teď přišel i o ni. "Bál jsem se... že ses ztratila," zašeptal jsem. Musíme zůstat spolu. Nesmíme ztratit jeden druhého. Proč... jsi utíkala Bianco? Bojíš se, že se ti taky stane něco zlého, když jsem okolo já, když nosím smůlu? Nebo jen...co? Teď na tom ale nezáleželo. Záleželo na tom, že jsme sestřičku našli. Teď byla v bezpečí. To bylo to nejdůležitější.
"Proč bych se zlobil?" kníknul jsem a znova jí olízl ouško, znova a znova, až ho měla úplně oslintané. Chtěl jsem jen, aby věděla, že ji mám rád, ze všech na světě nejradši, a že nedovolím, aby se jí něco stalo. Když tu teď byla Bianca, bylo trochu snazší přimět se překonat tu strašnou bolest. Potřebovala mě. A i když mi bylo špatně a byl jsem unavený a chtěl jsem jen ležet a plakat, dokázal jsem dělat i něco jiného a aspoň trochu přemýšlet. Abych jí mohl pomoci, alespoň tou troškou, jakou jsem jí pomoci mohl. "Já... taky ne-ne-nechci, aby to takhle bylo. Ale..." Nejde to vzít zpátky. Byla to tak ošklivá myšlenka, že jsem ji nedokončil. Nelíbila se mi. Ale věděl jsem, že je pravdivá. "Nezapomeneme na ně. Budeme si je pamatovat... napořád." Zavrtal jsem čenich do její srsti. "Nejsi sama. Já jsem tady s tebou. A..." ohlédl jsem se v náhlé panice, protože jsem netušil, jestli tu dva dospělí s námi ještě jsou. Byli. Seděli opodál a mluvili mezi sebou. Poněkud uklidněn jsem stočil tvář zpátky do Biančiny srsti. "Lau a Therion jsou tady taky. Oni... myslím, že... že nás neopustí."

Zůstal jsem ležet na zemi tak, jak jsem na ni dopadl, v tlamičce chuť krve z jazyka, do kterého jsem se při pádu pořádně kousl. Dal bych ale v tu chvíli přednost bolesti těla, než té, která mi svírala duši a rvala ji na nepoužitelné, zbytečné cáry. Bylo po všem. Celý svět se náhle zdál studený a krutý. Nedokázal jsem vstát. Moje srdce bylo moc těžké. Neunesl bych ho. Jsou pryč. Jsem sám. Bianca utekla a oni jsou... oni umřeli. Už nemám rodinu. Nemám domov. Slzy mi na tvářích vytvářely ulepené cestičky, ale já si jich nevšímal. Nedokázal jsem si všímat ničeho kromě bolesti, která mi drtila hrudník a srdce a znemožňovala mi se pořádně nadechnout.
Tou hustou mlhou, do které se všechno zahalilo, ke mně pronikl hlas Theriona. Ucítil jsem něžný dotyk jeho čenichu, ale skoro jsem si ho ani neuvědomoval. Prosil mne, abych vstával, abych šel pryč... jen jsem se stále zavřenýma očima zavrtěl hlavou. Nejde to. Copak to nevidíš? Nejde to. "Ne... můžu," vypravil jsem ze sebe, ale vyšlo to spíš jako jakési zaskřehotání. Nejspíš mi ani nebylo rozumět. Teď ubližuju Therionovi a Launee, když nedokážu... nic. Copak... musí všichni kolem mě trpět? Možná to bylo mnou. Možná jsem byl nějak... špatný. Možná jsem měl taky umřít. Dosud mi slzy kanuly mlčky, ale tahle myšlenka byla tak hrozná a v momentálním stavu mysli mi dávala takový smysl, až jsem se rozvzlykal nahlas.
Pak mě přikrylo čísi teplo. Launee. Poslouchal jsem ji, i když ke mně její slova doléhala jako z dálky. Ale já bych radši, aby to přežili oni. Nezasloužili si to. Nahlas jsem ale nic neřekl. Zůstával jsem pořád nehybný, s pevně zavřenýma očima... dokud se Launee nezmínila o Biance. Utekla. Ale někde pořád je. Rodiče a Bianca jsou pryč, ale Bianca pořád žije. Pomalu jsem otevřel oči, zdálo se mi, že moje víčka váží snad stovky tun. Obrátil jsem pohled plný zoufalství k Launee a pak k Therionovi, který se mi snažil pomoct na nohy. "B-B-B...Bianca... kam-?" Kam šla? Začal jsem vstávat. Bylo to skoro nemožné. Celé moje tělo bylo bolavé a moje mysl protestovala. Byl jsem tak hrozně, hrozně unavený a zdálo se mi, že to nikdy nemůžu zvládnout. Nakonec jsem ale stál na roztřesených nohou. Bylo mi strašně špatně, ale stál jsem. "Musíme... ji najít," zakňučel jsem. A odkudsi zpředu jsem náhle cosi zaslechl. Uši, do té chvíle svěšené do stran, se mi mírně nastražily kupředu. Ona tam je. Udělal jsem jeden krok, pak druhý, nohy jako bych měl z kamení. Posunoval jsem se ale kupředu, až dokud jsem nespatřil přes závoj slz šedý kožíšek u stromu. Ucítil jsem tak strašnou úlevu, až jsem znovu málem upadl, místo toho jsem ale doklopýtal posledních pár kroků a zhroutil se na zem vedle sestřičky. "Jsem tu," zašeptal jsem a olízl jí ucho. "Jsme spolu."

Vypadalo to, že mé vysvětlení Marlee stačilo. Snad jsem na sebe byl i maličko hrdý, když jsem spatřil, jak polevila ze svého výhružného postoje. Doufal jsem, že už pochopila, že Launee s Therionem nejsou žádní zloduši, ba naopak. Nelíbilo se mi, když se na ně ježila a mračila. Nikdo jim nesmí ubližovat, nikdo. Přestože jsem byl moc rád, že v naší smečce stále ještě někdo bydlí, držel jsem se pořád víceméně někde na úrovni Launeeiné zadní nohy. Dva vlci z Močálů pro mě byli velkou oporou a jistotou v onom nejistém světě, ve kterém jsme žili - mnohem větší jistotou než Marlee, kterou jsem znal jen letmo a kterou jsem naposledy viděl před mnoha úplňky.
Přesto jsem k ní upíral dychtivý pohled plný očekávání, obav i naděje. Prosím. Prosím. Jsou... tu. Že ano? Čekají. Přijdou. Marlee. Řekni to. Ale jakmile z tváře vlčice zmizel veselý výraz a její pohled se zabodl do země, bylo mi jasné, že dobré zprávy neuslyším. Přesto jako by mě ta slova bodla přímo do srdce, když je vyřkla. Zrak se mi okamžitě zamlžil slzami. "To ne. Ne. To ne," zavzlykal jsem. Slyšel jsem vedle sebe pláč Biancy, ale nějak jsem se nedokázal pohnout, abych ji utěšil. Nohy mi zarostly do země. Ale Marlee mluvila dál, i když jsme oba plakali. Chtěla po nás, abychom zůstali. Pomáhali obnovit smečku. Tahle smečka je taky vaše rodina. "Ne!" vykřikl jsem s náhlou zlostí a zvedl zamlžený pohled k vlčici. "Naše rodina je pryč!"
Z očí se mi hrnuly slzy a v mém nitru se rozpoutala hotová bouře emocí. Smutek, strach, beznaděj... ale i vztek. Vztek na svět a na jeho nespravedlnost, vztek na Marlee, že po nás chce, abychom opustili Launee a Theriona, když naši rodiče... naši rodiče jsou... "Jsou mrtví," vydechl jsem najednou, jako by mi to plně došlo až teď. Zase jsem měl pocit, že se dusím, že se nedokážu pořádně nadechnout, že mě nohy neudrží. Klopýtl jsem a zabořil se hlavou do Therionovy srsti. "Jsou mrtví," zašeptal jsem znovu. A aby toho nebylo málo, Bianca se dala na útěk. Zachvátila mě hrůza. "BIANCO!" zaječel jsem. Právě jsem zjistil, že jsem ztratil rodiče a bratra a teď mi ještě utíká sestra? Rozběhl jsem se za ní, ale na nohách, které se tak hrozně třásly, jsem udělal sotva dva skoky, než jsem spadl přímo na čenich. Zůstal jsem tam ležet, na zemi, která mi náhle připadala hrozně tvrdá a ledová. V tlamě jsem ucítil pár kapek krve. Ani jsem se ale nepokusil vstát. Pevně jsem stiskl oči. Jsou pryč. Mrtví. Mrtví. Mrtví... a Bianca teď uteče a já ji už nezastavím a bude taky pryč a pak... Otřásal jsem se vzlyky i zimou, která se do mě pustila, ačkoliv byl teplý den. Nemělo smysl vstávat ze země. Tohle byl konec.

Když jsem se tentokrát probudil v lese obaleném duhou, která se třpytila a měnila všechno kolem ve snovou krajinu, už jsem věděl, o co jde. Byl zase čas navštívit vílu Zuběnku. Mléčný tesák ležící na zemi přede mnou toho byl jasným důkazem. Jestlipak si mě pamatuje? napadlo mě. Já si ji pamatoval dobře, ale jí se tu jistě muselo prostřídat celé procesí vlčat. Musím se na vílu někdy zeptat Biancy, jestli ji taky už viděla, umínil jsem si. Snad dneska bude mít dobrou náladu. Minule vlastně nevypadala až tak zle. Jen unaveně. Možná bych ji mohl dokázat rozveselit? Bylo mi jí trochu líto. Určitě měla práce až nad hlavu a nikdo jí neprojevil ani trochu vděku. To musel být strašně smutný život.
"Vílo?" zavolal jsem mezi stromy. Zdálo se, že tady právě zapadá slunce, i když ve skutečném světě jistě nebylo ani poledne. Že tohle není skutečný svět, to jsem si ovšem už ujasnil. "Vílo Zuběnko? To jsem... zase já," přešlápl jsem. To už si to ke mně třepotala povědomá postava na křehkých křidélkách. "No jo, zas nějakej další," zabručela víla bez nadšení. "Kterej ty seš? Hm, tebe si pamatuju... Sulfurus? Ne, počkej. Satanus?" "Saturnus," napověděl jsem opatrně. "Přišel jsem s dalším zoubkem." "Jak jinak," pronesla víla úsečně a slétla k zemi, kde na mírně světélkujícím jehličí ležel můj zub. "Tak bezva, já si ho vezmu a teď šup šup, zmiz odtud, nezacláněj mi tu, mám ještě spoustu-"
"Počkej," zarazil jsem vílu. "Co ještě chceš, mladej? Tvůj zub si vemu, odměnu ti dám, nechápu, co-" "Nech mě to doříct, prosím," pípl jsem. Nebyl jsem zvyklý druhé takhle přerušovat a moc se mi to nelíbilo, ale měl jsem dojem, že kdybych vílu nechal, hubovala by mi ještě zítra. "Víš... já přemýšlel o tom, co jsi minule říkala, jak musíš hrozně moc vytrpět a tak... tak jsem si říkal, jestli by ses se mnou nešla chvíli dívat na hvězdy, jen tak si chvíli odpočinout? To by se ti určitě líbilo, ne?" Kývl jsem k obloze, která postupně tmavla, jak se na říši snů snášela noc. Vílím obličejem projela řada emocí. Nejprve vypadala překvapeně, pak jsem si myslel, že se mi vysměje přímo do tváře, ale nakonec se její výraz usadil na téměř dojatém. Přilétla ke mně blíž a s mým zoubkem pod paží mě poplácala po tlapce. "No ty jseš teda číslo, mrňousi," zavrtěla hlavou. "Ale víš co? Proč ne. Už dlouho mi nikdo nic podobnýho nenabídl. Tak pojď, znám tady hezký místo."
Následoval jsem poklusem vílu lesem, který přikrývala noc. Se západem slunce jako by se i duhový třpyt kolem poněkud utlumil a když jsme vystoupali na nízký pahorek uprostřed lesa, svit stromů nám vůbec nenarušoval výhled na hvězdnou oblohu. Usadil jsem se tam, zatímco víla se nezvučně snesla vedle mě. Dlouho jsme tam jen tak seděli, beze slova, bok po boku. Nakonec jsem ale ucítil dloubnutí drobné ručky na přední noze. Shlédl jsem dolů na vílu. "Copak?" "Už budu muset jít," řekla a poprvé za dobu, co jsem ji znal, se upřímně usmála. "Ale dík, chlupáči. Bylo to fajn, chvíli se zastavit - sama bych skoro zapomněla, že na nebi nějaké hvězdy jsou. Tak čau. A zase se zastav." "Zastavím," slíbil jsem. "Měj se hezky."

Celkem bodů: 5,5
Směnárna: 5×1 bod na 75 oblázků , 0,5 bodu na 5 oblázků
Celkem: 80 oblázků

Launee slíbila, že ať se bude dít cokoliv, oni při nás budou stát, což mi dodalo trochu odvahy. Nezůstaneme na to sami. I kdyby... Raději jsem myšlenku nedokončoval. Už tak se mi kolena dost klepala, když jsem vykročil za Launee. Na její volání se skutečně někdo ozval. Někdo tu je. Ale jsou to ti z naší smečky? Nebo... tu teď bydlí ti zlí? Ty myšlenka se mi vůbec nelíbila a honem jsem přidal do kroku, abych byl co nejblíže u Biancy a dospělých. Jen opatrně jsem vykukoval přes Launeein bok, co se děje před námi. I když to bylo asi hloupé, měl jsem strach. Zase jsem zatoužil otočit se a zmizet. Proč jsme sem vůbec chodili? Téměř jsem zakňučel. Měl bych být nadšený. Těšit se z toho, že v našem lese někdo je a natěšeně vyhlížet rodiče, ale místo toho jsem se jenom bál. Jako by strach, ten věčný společník, opravdu potřeboval pokazit úplně všechno. Musím být statečný. Už nejsem malý. A už jsem se jednou rozhodl.
Ze stínu stromů se náhle vyloupla vlčice. Opatrně jsem vykoukl odněkud od Launeeiné zadní nohy a poznal známou tvář. Tedy... víceméně. Pamatoval jsem si tu vlčici. Patřila k nám, určitě. Přimhouřil jsem oči, jak jsem se hluboce zamyslel. "M...Marlee?" vykoktal jsem nejistě, nebyl jsem si jist, jestli si vůbec její jméno pamatuji správně. Pak jsem se pousmál: "Ahoj..." Nejistě jsem mávnul ohonem ze strany na stranu - všichni tedy neodešli nebo se jim nepřihodilo něco zlého! Hned jsem se ale zamračil, když se vlčice obrátila na Launee a Theriona s nepřátelským výrazem. Mírně se mi načechral hřbet. "To nejsou únosci! Jsou to Launee a Therion a pomáhají nám," začal jsem je okamžitě hájit a trochu vypjal hruď. Nechtěl jsem, aby na moje kamarády cenila zuby, i když to třeba nemyslela zle. Ale byla tu samozřejmě ta palčivá otázka, ta nejdůležitější - kde jsou naši rodiče? "Hledáme maminku a tatínka. Jsou tady?"