Gallirea - Příspěvky uživatele

CELKEM BODŮ: 58
SMĚNA: 70 květin za 56 bodů, 4 mušličky za 2 body
CELKEM: 70 květin a 4 mušličky

-> PŘIDÁNO

Postupně jsme se tu sešli všichni a postupně se ozývaly další vlčecí hlásky projevující svůj souhlas s tím, že bychom tu zůstali. Byl mezi nimi i hlas Biancy. Usmál jsem se na ni a zamával ocáskem, na jejím názoru mi záleželo nejvíc. Ale komu by se tenhle mechem obložený pohádkový lesík nelíbil? Bylo to tady víc podobné našemu domovu, než močály. Jednou by to mohl být pravý domov... Stočil jsem zrak k Launee, která se octla v obklopení mladších vlčat a musela svou pozornost věnovat jim. Nechtěl jsem se do té bandy motat. I Therion kamsi zmizel, do nějaké díry v zemi. To vypadalo zajímavě... ale nakonec převládla touha zjistit kdo je ten cizinec jménem Meinere.
K mé úlevě nekřičel jako Kaya, na druhou stranu se ani neusmíval. Napadlo mě, jestli jsem se ho tou otázkou nějak nedotkl. Pokazil jsem to? Už jsem se chystal sebrat se a zmizet do díry za Therionem, když vlk odpověděl. Z močálů nebyl, jen se k nám náhodně připojil. Přesněji pomáhal Launee najít někoho ztraceného. Kdopak by to mohl být? Nevěděl jsem ani, že se někdo ztratil. Dělo se toho moc a náš odchod z močálů byl dost hektický. "Aha," pronesla jsem zamyšleně, jak jsem si to rovnal v hlavě. "Takže teď budeš bydlet s námi?" Nejistě jsem machnul ocáskem. Že by z něj mohl být nový kamarád? Ale to už tu byla i Bianca s další otázkou. Vypadala méně nervózně než já. Jako vždy. Komu by se v močálech líbilo? Sklonil jsem hlavu. Asi Skylí. Proto s námi nešla. Možná proto se s námi taky nebavila, věděla, že se nám tam nelíbí a byla naštvaná.

Když jsem se opět octl v duhovém lese, ani jsem nebyl překvapen. Už jsem věděl, že tohle je místo, kam se dostanu pokaždé, když mi vypadne zoubek - což bylo právě teď. Nesl jsem ho opatrně sevřený v tlamičce a až když jsem se octl na mýtince mezi stromy, položil jsem si ho k nohám. "Vílo!" zavolal jsem jako obvykle. Přemýšlel jsem, jestli bude víla zase tak naštvaná jako vždycky. Jestlipak si na mě vůbec pamatuje, a na to, jak jsme se spolu koukali na hvězdy? Dlouho se nic nedělo. "Vílo!" zavolal jsem znovu. Ale vůbec nic se neozývalo. Trochu jsem se vyděsil. Jestlipak se jí něco nestalo? Nojo. Pořád lezla vlčatům do tlamy, bylo jen otázkou času, než ji někdo rozkousne vejpůl. Ale to přece nemůže být pravda... ne! Určitě je v pořádku!
Znovu jsem zvedl svůj zoubek ze země a procházel jsem lesem, rozhlížel se a napínal zrak, jestli vílu někde neuvidím. Už jsem přestával věřit tomu, že ji najdu a strach, že se s vílou stalo něco zlého, ve mně sílil a sílil, když vtom jsem na listu duhové rostlinky zahlédl známý třpyt křídel. To je ona! Dvěma skoky jsem tam doběhl a spatřil, že víla je zcela v pořádku, pouze spí jako špalek, stočená na listu do klubíčka spokojeně oddechuje. Nojo, není divu, že je unavená. Pořád si stěžuje, že má hrozně moc práce... Jenže co já teď tady? Než si ode mě vezme zoubek, nemohl jsem se odtud zřejmě dostat. A já se musel vrátit. Už mi došlo, že tohle místo asi není tak úplně skutečné, připomínalo spíš sny, ale... zůstat jsem tu nemohl. Položil jsem tedy zoubek na zem a tiše špitl: "Zuběnko, prosím, probuď se." Stvořeníčko na listu se zavrtělo. "To mě vy haranti budete otravovat i doma?" zavrčela víla. "Ty ale nejsi doma. Jsi venku v lese," objasnil jsem a trochu posmutněl. Vypadalo to, že víla si na mě nepamatuje a pokud ano, pořád mě má jenom za haranta. A já myslel, že jsme kamarádi.
Jenže když jsem řekl, že není doma, polekala se, vymrštila se do sedu a protřela si oči. "U všech tresek, já vážně nejsem doma!" vyhrkla a pohlédla na mě. Vykulila oči ještě víc. "To seš ty! Kluk s hvězdama, že jo? Saturnus." Usmál jsem se a zamával ocáskem. Přece jen si vzpomínala. "Nechtěl jsem tě budit. Jen... donesl jsem ti další zoubek, víš. Hned zase půjdu, ať můžeš spát." Víla seskočila z listu na zem a vzala si můj zub pod paži, ovšem musela se přitom opřít o mou tlapku. "Copak je ti?" sklonil jsem k ní čumáček. Vypadala hrozně vyčerpaně. "Ale to nic. Mám poslední dobou hrozně moc práce a úplně mě to ničí. Potřebuju se pořádně vyspat, myslím, že pak to bude v pořádku. Ale... tady venku to není bezpečný. Přilítne duhová káně a prásk ho, nazdar, je ze mě svačina." To opravdu neznělo dobře. "Bydlíš daleko?" "V javoru ve středu lesa. Ale asi budu muset, krucinál, jít pěšky, protože když jsem unavená, nemůžu lítat. No, to snad abys už vymáznul a já vyrazila, ať se tam před večerem vůbec doklepu." Jenže taková představa se mi vůbec nelíbila. Ba ne. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem byl menší a Launee a Therion mě občas vozili na hřbetě, když jsem byl moc unavený. "Co kdybych tě tam donesl? Na zádech?" nabídl jsem. "To myslíš vážně?" Pokýval jsem hlavou. Víla možná byla občas trochu kousavá, ale nebyla zlá.
Minule jsem zjistil, že je vlastně celkem fajn. Takže jsem ji nechal, ať mi vyleze na čumák a pak se mi usadí mezi ušima. Na zádech by mi asi zapadla do srsti, která mi před zimou začala nějak houstnout. "Řekni kudy," požádal jsem ji. "Mezi těmi dvěma buky a pak pořád rovně," navigovala mě duhovým lesem. "Ty seš fakt hodný pískle, poslouchej. Budeš mně chybět, až se přezubíš." "Přezubím? Co to je?" "No, vyrostou ti dospělácký zuby a pak už ti bude Zuběnka naprd." Překvapeně jsem zamrkal, to mě nikdy nenapadlo. "Takže pak už sem nebudu chodit a nebudem se vídat?" "Nojo, tak už to je. Každej, drahý Saturne, musí vyrůst. A co je horší, musí se s tím smířit." Svěsil jsem uši. "Asi se mi bude stýskat." "Ále nech toho. Za chvíli si na mě ani nevzpomeneš. A navíc ti ještě nějakej čas zbejvá, takže hlavu vzhůru. A brzdi, jsme tady." Zastavil jsem u starého stromu a víla vyšplhala až k jeho dutině. "Tak ahoj," rozloučil jsem se. "Snad ti brzo bude líp." "Čau, huňáči. A dík." Pak zmizela v otvoru stromu. Hleděl jsem za ní ještě notnou chvíli, než jsem se otočil, abych se vrátil zpátky za sestřičkou, Launee a Therionem.

//Orlí dráp

Skály a kopce jsme nechali za zády, stejně tak jako močály. Krajina se poněkud vyrovnala a brzy nás obklopil lesík, který... byl opravdu krásný. Zem tu byla pokryta měkkými mechovými polštářky, které příjemně hladily po tlapkách a vysoké stromy čněly až k obloze, která se pomalu rozjasňovala s přicházejícím ránem. Možná to bylo jen tím, že jsem si moc přál najít nějaké pěkné místo, ale les mi připadal zkrátka dokonalý. A vypadalo to, že v tom nejsem sám. Naše skupinka se totiž zastavila. Therion a Launee se zkoumavě rozhlíželi po lese a jejich výrazy naznačovaly, že se jim tu líbí. Vyměnili si pár slov mezi sebou a pak se Launee otočila k nám, vlčatům, s otázkou. "Mě se tu líbí," vydechl jsem. Lesík působil tak poklidně, mírumilovně. Bylo těžké uvěřit tomu, že by se tu mohly dít takové hrůzy, jaké se děly v močálech. "Mohl by tohle být náš domov?" zeptal jsem se napůl prosebně a ohlédl se i po Biance, jestli se mnou souhlasí. Přál bych si tu zůstat. Ale jen když tu bude šťastná i ona.
Jediný z dospělých, tedy pokud jsem nepočátal Moja, který se k tomu nijak nevyjádřil, byl ten rozpůlený - Meinere. Oči mi k němu pořád zalétávaly. Ještě stále jsem nechápal, kdo vlastně je a proč jde s námi. Moc toho nenamluvil a tak byl opředen jakýmsi závojem tajemství. Byl taky ze smečky, jen jsem ho nikdy neviděl? Jako Kaya? Při vzpomínce na tmavou vlčici jsem se mírně otřásl. To, že tu nebyla ona, jsem vnímal jako pozitivum. Nakonec jsem to ale už nevydržel a sebral odvahu. Udělal jsem pár opatrných kroků směrem k rozpůlenému vlku. "Tys taky bydlel v močálech? Proto jdeš s námi?" zeptal jsem se ho značně nesměle, ale odpovědi mě zajímaly. Jen jsem doufal, že tenhle cizinec nebude křičet. To už bych asi nesnesl.

//Mahar

Tlapal jsem za dospělými a věděl, že je za žádnou cenu nesmím ztratit z očí. Všude kolem přece poletují ti havrani a divné stíny a strašidla a cizí vlci... a i když už se rozednívalo, nechtěl jsem zůstat sám. Už jsem se nikdy nechtěl ztratit. Ohlížel jsem se neustále nervózně přes rameno, kde zůstala trčet Bianca, ale ta se naštěstí vzápětí vynořila a dohnala nás. S úlevou jsem zamával ocáskem. "Ray? Byl přeci v úkrytu, myslel jsem, že jdete spolu," řekl jsem trochu poplašeně a znovu se ohlédl. Ale Ray byl taky za námi, doháněl nás. "Je támhle. Jsme všichni," vydechl jsem. Nikdo se neztratí. Nesmí.
Nestíhal jsem vnímat všechno, co se kolem dělo. Držel jsem se u Biancy a naslouchal útržkům rozhovoru kolem a taky hladovému kručení svého břicha, kterému bylo slíbeno naplnění, ale místo toho jsme se vydali na výpravu. Nechtěl jsem si ale stěžovat. Bylo zjevné, že si Launee a Therion dělají starosti a já jsem k nim nechtěl přidávat další, takže jsem mlčel. Druhý zmíněný vlk se k nám brzy připojil, hned poté, co mu černobílý řekl své jméno. Meinere? Zvláštní jméno. Celý ten vlk byl zvláštní. Přepůlený přesně napůl. Držel jsem se od něj dál, ale zvědavě jsem na něj po chvilkách nakukoval. Můj zájem ale nesdílel Mojo, který z něj zřejmě měl smrtelnou hrůzu. Začínal jsem mít pocit, že stejně jako s Rayem, ani s Mojem není všechno tak úplně v pořádku... i když bych na to prozatím asi nedokázal ukázat tlapkou.
Therion se ptal, jestli tohle není lepší, než lov. Já nevím, nikdy jsem přece nelovil, pamatuješ? Věnoval jsem vlkovi smutný úsměv. Měl jsem hlad. Možná bych vážně raději lovil, než putoval zase kdoví kam, ale cítil jsem, že to takhle je správně. A nechtěl jsem, aby byl Therion pořád tak smutný. "Mně je jedno, co děláme," řekl jsem nakonec. "Hlavně když jsmě všichni pohormadě." A to byla taky pravda.
Naše cesta se začala zvedat a brzy jsme dorazili na vyvýšeninu, kde se Therion náhle zastavil. Zdvihl hlavu a začal výt a ostatní se začali přidávat. Launee se svým melodickým hlasem, Mojo skrčený vedle ní, dokonce i Meinere, i když tišeji. Loučíme se s Močály, došlo mi a i já jsem zvedl hlavu k nebesům, která pomalu rozjasňoval úsvit, a zavyl jsem. Mé vytí bylo pořád ještě neohrabané, ale vložil jsem do něj všechno, všechen smutek a bolest posledních dní, všechnu naději, která se zase začínala objevovat... to všechno jsem jím chtěl vyjádřit. Netušil jsem, jestli se mi to povedlo, ale když jsem skončil, cítil jsem jistou úlevu. Pak všechno ztichlo. Vlčí zpěv dozněl a my šli dál. Kam? Zeptal bych se, ale věděl to vůbec někdo?

//Mechový lesík

Srazil jsem se s Therionem, ale jeho to naštěstí nenaštvalo. Byl pořád tak hodný. Skoro mě to nutilo k pláči a nevěděl jsem ani proč. Prostě jsem byl jen moc rád, že mám někoho, kdo se o mě stará... že se nás někdo ujal, když naše opravdová rodina je pryč.
Ze tmy se ozvalo to děsivé skřehotání, jehož původcem byl ten černý pták. Jal jsem se na něj vrčet, všechna frustrace ze mě unikala v tom hlubokém hrdelním zvuku, ale když se ze tmy vynořila Launee se slovy, že to je jen havran, přestal jsem s tím. Na ptáka jsem zapomněl. "Launee!" zvolal jsem radostně a zavrtěl ocáskem. Je v pořádku, neztratila se. Chtěl jsem se k ní vrhnout a zavrtat čenich do jejího kožíšku, jenže ona už se tiskla k Therionovi, cosi mu šeptala a já nechtěl rušit. Sedl jsem si na zadek a vyčkával, co bude. A i když jsem věděl, že by se to nemělo, tak trochu jsem natahoval uši a poslouchal, co si říkají. Bylo toho hodně, ale podstatná byla jedna věc - stěhujeme se. Všichni společně, na sever. Takže... lov se zřejmě rušil. "Zvládneme," pípl jsem tak tiše, že mě asi ani nikdo neslyšel. Ta slova stejně nepatřila mě. Potřeboval jsem to ale říct, abych o tom sám sebe přesvědčil.
Náhle se tu ale objevily další postavy. Mojo a kdosi... neznámý. Černobílý vlk. Mírně jsem se přikrčil - někdo cizí? Zlý? Ale zdálo se, že tak to není. Vypadalo to, že Launee ho zná a že ten cizinec hodlá jít s námi. "Ahoj," hlesl jsem k němu, ale těžko říct, jestli si mě vůbec někdo všímal. Všichni totiž zamířili z močálů pryč. Na malou chvilku jsem zůstal vzadu, ohlížel jsem se totiž, kde se zdržela Bianca a Ray, když v křoví cosi žasustilo. Vykvikl jsem a naježil hřbet, srdce se mi splašeně rozbušilo a v hrdle mi úplně vyschlo. Na chvíli jsem myslel, že už je vážně dočista po mě. Ale v křoví nic nebylo. Jen stíny si tam hrály, stíny a světla. Hloupé, hloupé, hloupé močály. Poklusem jsem se rozběhl za skupinkou a přes rameno zavolal: "Bianco! Rayi! Pospěšte si!" Měl jsem dojem, že už vycházeli z úkrytu, takže nás jistě snadno doběhnou. A pak budem... mít konečně domov. Věnoval jsem poslední pohled močálům. Bude se mi stýskat? Rád bych řekl, že ano, ale... nejspíš ne.

//Orlí dráp

//skála Mahar

Společně se zbytkem lovecké skupinky jsem opustil úkryt a následoval Theriona. Venku se setmělo a taky značně ochladilo, mírně jsem se otřásl, když se o mě otřel vítr. Brr. Je skoro taková zima, jako když jsme byli ještě úplně malí. Že by se už zase blížilo to období, kdy se z nebe snese na celou zem bílý sníh a všechno pokryje?
Vypadalo to, že Therion si buďto není jist tím, jak těžké je zajíce ulovit, nebo mi to nechce říct. "Takže to je překvapení?" zjišťoval jsem trochu nechápavě. Nakonec z vlka ale vypadlo, že teď to asi nebude moc jednoduché. Jen jsem přikývl. Asi kvůli té tmě. A blátu. Vodě v močálech. "Ale zvládneme to," řekl jsem. Nebyl jsem si tím jistý, nikdy jsem to nedělal, ale Therion vypadal tak smutně... dokonce přidal do kroku, až jsem mu skoro nestačil. Brzy se mi jeho silueta ztratila ve tmě. To mě vyděsilo. Měl jsem tady sice Biancu a ostatní, ale nechtěl jsem, abychom zůstali zase sami, aby se nám Therion ztratil. "Therione!" vyběhl jsem dopředu. Co to do něj vjelo? Proč nám utíkal? "Theri-" Prásk. Ve tmě jsem narazil do čehosi teplého a chlupatého, co byl nepochybně Therion. V hlavě mi zazvonilo a já zmateně zamrkal. "Promiň," pípl jsem a ohlédl se, kde je zbytek naší skupinky.
Do tmy se náhle ozval podivný zvuk. Jakoby hlasité zachechtání, možná zaskřehotání... "Co to bylo?" vykvikl jsem víc vyděšeně, než bych si přál. Pak se to ozvalo znovu, docela blízko. Na větvi seděl černý pták a zdálo se, že si nás měří pohledem. "To ty?" zavrčel jsem na něj. "To ty nás strašíš?" Asi za to nemohl, ale mě v tu chvíli docela naštval. Nepotřeboval jsem se lekat a plašit. Už tak jsem měl dost starostí.

148, 14. skeleton

Vrátili jsme se k ostatním, kde se situace moc nezměnila. Mojo pořád vypadal zkroušeně, po náletu od Raye snad ještě více, než předtím. Nevěděl jsem, jestli mám jít za ním nebo jestli by byl raději sám. Zdálo se totiž, že od nás ostatních utíká, jak se tam tak krčil v koutě. Raději jsem ho nechal tak, i když jsem si nebyl jistý, jestli to bylo to správné rozhodnutí. Rayster pro změnu zářil životem a protože asi moc netušil, co se kolem něj děje, žádné trable ho netrápily. Já svou mysl upnul na nadcházející lov, který mohl být aspoň částečným rozptýlením od vší té ostatní hrůzy. A navíc jsem měl už opravdový hlad. Dokázal jsem si představit, že ostatní na tom jsou podobně. Kdybychom si nějaké jídlo nezařídili, brzy by z nás asi byla jen hromádka kostlivců v nějakém tmavém koutě.
Therion nás přejel pohledem a zjistil, že jsme všichni. Víc nás v úkrytu už opravdu nebylo - kde se zdržela Launee, to jsem vůbec netušil, o ostatních vlcích ani nemluvě. Ne, že by mi třeba taková Kaya chyběla, té jsem se celkem bál a byl jsem rád, že s námi lovit nepůjde. "Je to těžké?" zeptal jsem se Theriona, který nám slíbil, že nás to naučí, a zamíchal se mezi ostatní, když jsme zamířili z jeskyně ven.

//Mahar

13. potion

Vypadalo to, že jsem Biancu doopravdy probudil. Cítil jsem se kvůli tomu mírně provinile, ale na druhou stranu jsme přece nemohli jen tak odejít a nechat ji tady. To by bylo ještě horší, než takovéhle vyrušení. Zavrtěl jsem ocáskem, když souhlasila, že půjde s námi. "Tak jo," přikývl jsem. Bude to těžké? napadlo mě. Všichni velcí vlci lovili, to byla známá věc. Když to dělali oni, vypadalo to vždycky tak snadně, ale teď, když jsem nad tím přemýšlel, jsem si tím nebyl tak jist. Zajíci přece umí hrozně rychle utíkat. Jakpak bych nějakého takového ušáka mohl dohonit? Už jsem sice nebyl takovým mrňousem, jako dřív, dorůstal jsem do věku, kdy jsem začínal být samá noha, ale stejně... Therion nás to naučí, uklidňoval jsem se.
"Tak pojďme za nimi," navrhl jsem a zamířil zpátky do hlavní místnosti, kde byl zbytek našeho neveselého shromáždění. Jediný, kdo opravdu zářil radostí a nadšením, byl Rayster, který... který prostě neměl rozum, přiznejme si to. Ostatní měli každý své trable. Kéž by se to dalo nějak zastavit a zvrátit k lepšímu. Možná nějaké kouzlo? Třeba... lektvar štěstí? Jenže kdoví, jak se něco takového dalo vyrobit - a jestli by to vůbec fungovalo. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli lektvary také nejsou něco, co existuje jenom v pohádkách pro vlčata. Stejně to bylo jedno. My žádný neměli, tak jako tak. Museli jsme si pomoci sami. Nějak.

147, 12. squeeze

Mojo byl celkem mlčenlivý vlk, ale mě to moc nevadilo. Nepotřeboval jsem pořád o něčem mluvit. Vzal jsem si kousek z kachny a zbytek posunul k němu. Rezavý vlk na ni ale jen nechápavě hleděl, pak věnoval stejně nechápavý pohled mě a pak znovu kachně. "Vezmi si taky kousek, jestli chceš," vyzval jsem ho, protože mé gesto mu asi nedošlo. Či možná jen neměl hlad. A do toho tu byl Rayster, který opakoval svoji nepochopitelnou otázku. Mojo vypadal čím dál víc zmateně. "Jakou larvu myslíš?" pokusil jsem se mu porozumět a pohlédl na Theriona, jestli mě náhodou nezachrání z téhle situace. Co to znamená?
Therion nás sledoval a navrhl, že bychom možná mohli zkusit ulovit něco dalšího, co by nás mohlo třeba zasytit všechny. "No... asi bychom mohli," pronesl jsem nejistě. Nebyl jsem moc v náladě něco dělat, ale ležením v jeskyni se asi nic nespraví. "Nikdy jsem zajíce nelovil," přiznal jsem. Nelovil jsem vlastně nic. Tedy, zkoušel jsem to s rybami, ale to se tehdy moc nevyvedlo.
Teď se k nám ale už tlačil Rayster ještě blíže. Možná až moc pevně jsem se natisknul na Mojoa, protože... no, ne že bych se Raye bál, ale nebyl jsem si v jeho přítomnosti vůbec jistý. Trochu jsem se za to styděl, on přeci nemohl za to, že byl jiný, ale stejně. Navíc když se mu ze zadní části draly takové zvuky. A z té přední zase další otázky, jimž jsem nerozuměl. Co jsem? "Jsem... vlk?" pronesl jsem nesměle. "Jako ty?" Pokaždé, když jsem Rayovi odpovídal, měl jsem pocit, že něco říkám úplně špatně. Černobílému vlčkovi to ale asi bylo fuk, protože do mě začal šťourat tlapou a chtěl si hrát. Na kousanou. "Já si nechci hrát, Rayi, promiň," řekl jsem omluvně. Na hraní jsem skutečně náladu neměl. "Půjdu se radši podívat po Biance." Kde vůbec sestřička zůstala? Nejspíš usnula. Ale Therion měl s lovem dobrý nápad... možná by chtěla jít taky.
Opět jsem opustil své místo vedle rezavého vlka a rozběhl se k jeskyni Alfy, ve které Bianca zůstala. Protlačil jsem se dovnitř a zastavil se ve vchodu. "Bianco?" řekl jsem tiše pro případ, že by spala. "Půjdeme s Therionem lovit zajíce... chtěla bys jít taky? Ale jestli chceš odpočívat, tak nemusíš. Přineseme ti."

146., 11. collect

Mojo mi sdělil své jméno. Tak tiše, že kdybych už předtím nevěděl od Theriona, jak se vlk jmenuje, možná bych to popletl. Takhle ale žádné nedorozumění naštěstí nehrozilo. Vzápětí ale rezavý vznesl dost zvláštní žádost. "Tulit?" zopakoval jsem po něm nejistě. Ne, že bych mu nechtěl vyhovět, ovšem zaskočilo mě to. Jenže modrooký vlček vypadal tak smutně a ztraceně... a já úplně přesně věděl, jak příšerně se musí cítit. Však i v mém srdci pořád dlela ta tupá bolest z rozlámaných kousků, které jsem se marně snažil sesbírat a pospojovat zpátky dohromady. Opatrně jsem se tedy usmál a párkrát mávnul ocáskem. "Proč...ne?" řekl jsem a přitiskl svůj hřejivý kožich na ten jeho. Vzpomněl jsem si, že se mi vždycky ulevilo, když mi Launee nebo Therion věnovali takové objetí a tak jsem ho teď věnoval Mojoovi s nadějí, že když už nedokážu pomoci sobě, dokážu trochu pomoci alespoň jemu. Aspoň... maličko. Nebylo toho mnoho, co jsem pro něj mohl udělat, ale snažil jsem se.
Pak se ozval Rayster. Volal mé jméno - aspoň jsem si to myslel. Trochu ho tedy zkomolil a úplně jsem nechápal, co se ode mě očekává. "A-hoj?" zkusil jsem. Možná mě černobílý vlček jenom zdravil. Podruhé se k nám dvěma, ztraceným duším, které se choulily k sobě, otočil s nabídkou... kachny? "Já vlastně hlad trochu mám," přiznal jsem. Měl jsem ve skutečnosti strašný hlad. Když jsme se vrátili do močálů, bylo mi moc zle na to, abych mohl jíst, a teď jsem měl bříško úplně prázdné. Tázavě jsem pohlédla na Mojoa a pomyslel taky na Biancu. Musí být taky hladová... Měli bychom jídla asi sehnat víc. Zjišťoval jsem, že když se víc starám o druhé, nemusím tolik myslet na vlastní bolest. "Já se po té kachně podívám," řekl jsem a vstal, na chvíli opuštěje stanoviště vedle rezavého vlčka. Snad se nebude moc zlobit.
Najít ohryzanou mrtvolku ptáka nebylo nic těžkého. Povalovala se uprostřed jeskyně. Sebral jsem ji ze země a spěšně se s ní vracel na původní místo vedle rezavého. Už od pohledu mi ale bylo jasné, že to je celkem málo i pro jednoho vlka, natožpak pro dva, tři... nebo možná i víc. Kolik hladových krků tu vůbec bylo? Utrhl jsem si kousek masa a posunul kachnu směrem k rezavému, na kterého právě dopadala Rayova nesmyslná otázka. Larva lesů? přemítal jsem, zatímco jsem žvýkal maso. Co to jen může znamenat?

145, 10. pumpkin

Therion se Mojoa, který vypadal opravdu zničeně, vyptával, kam se poděl Lorenzo. Rezavý vlček ale nejspíše nevěděl, nebo přinejmenším nepodal žádnou úplnou odpověď. Pouze mezi vzlyky ze sebe vypravil, že vlčata ztratil. Opustil. Ucítil jsem, jak mi těžkne srdce - na dvojčata jsem si matně vzpomínal, moc jsem je sice neznal, ale vybavoval jsem si jejich tváře. Ztratili se? To ne. Přemítal jsem, co bych mohl říct. Tak moc rád bych mu pomohl, ačkoliv se mi zdálo, že k vlčkovi se srstí barvou blížící se dýni má předchozí slova vůbec nedolehla. "Určitě se najdou," špitl jsem tedy... ale vánek, který se náhle prohnal jeskyní, měl podle mě mnohem větší moc než má slova. Uklidnil trochu i mě.
Kaya, ta členka smečky, které jsem se trochu bál, se náhle zvedla a zmizela. Zato se tu ale objevil někdo další. Musel jsem trochu zalovit v paměti, aby se jméno černobílého vlčete vynořilo. Rayster. Ano, to poněkud zvláštní vlče. Následoval jsem Theriona za ním, ale držel jsem se poněkud stranou. Z Rayova žvatlání jsem toho stejně moc nepochytil a vypadalo to, že si všímá hlavně Theriona. Obrátil jsem se tedy na Mojoa - nabyl jsem dojem, že seznámit se s ním bude asi o něco snazší, i když vypadal tak strašlivě zničeně. "My se asi ještě neseznámili," přešlápl jsem poněkud nejistě, zdálo se mi, že když jsem hledal správná slova, měl jsem hlavu prázdnou jako dlabanou tykev. "Jsem Saturnus," řekl jsem nakonec prostě a pomalu si sedl.

//přeskakuju kvůli akci, pardon
144, 9. spiderweb

Uvelebili jsme se v mechové místnůstce a já si celkem ulehčeně vydechl. Bouřku jsme nechali venku a Therion tu byl s námi, takže se vlastně nebylo čeho bát... alespoň na chvíli. A také jsem se dozvěděl, proč jsme tady nikdy nebyli. Opravdu se jednalo o místnost Alfy. "Aha," zamyslel jsem se nad tím a soustředěně nakrčil čelo. Takže sem asi správně nesmíme? Ale stejně tu jsme... Jenže Alfa tu není. Neví o tom. Měli jsme se nejdřív zeptat, ale jak, když tady není? No, tohle bylo složité. Něco mi říkalo, že bychom tu neměli být, že to je proti pravidlům smečky. Byla tu ale také má druhá část, která tvrdila, že na tom zas tak moc nesejde - Alfa totiž nikde není a z pavučin v rozích, které tam vybudovala snad celá pokolení pavouků, se dalo soudit, že svou hezkou jeskyni ani moc nepoužívá. "Snad se nebude zlobit," řekl jsem nakonec tiše a zavrtal se hlouběji do hřejivého mechu.
Byl bych asi zase usnul, cítil jsem se poslední dobou pořád tak strašně unavený, kdyby se náhle neozvaly něčí vzlyky. Obezřetně jsem nastražil ouška a okamžitě se ohlédl na Theriona, který to viditelně zaslechl také. Mojo? Rychle jsem zalovil v paměti. Zrzek, došlo mi. Ach ano. Therion se za ním vydal a ujistil nás, že můžeme jít taky. Já ale zaváhal. Nebyl jsem si jist, jestli bych měl... Zrzka jsem moc neznal a nebyl jsem si jist, jestli jsem schopen někoho utěšovat, či se snad i jen dívat na další smutek a utrpení. Možná potřebuje pomoc. A Therion určitě nebude chtít být sám. "Jdu se tam podívat," zašeptal jsem k Biance a pomalu zamířil do hlavní místnosti. Doufal jsem, že Bianca půjde taky, ale nechal jsem to na ní. Možná ani ona se nechtěla dívat na další slzy. Bylo jich až příliš mnoho. Ale já se rozhodl být odvážný.
Rezavý vlk ležel v koutě a plakal. Therion už byl u něj a tiše k němu promlouval. Já se pomalu přiblížil, tiše, cítil jsem, že se mi zase mlží zrak pavučinkou slz a rychle jsem zamrkal, abych je zahnal. Něco se mu stalo. Zastavil jsem se vedle Theriona a shlížel na rezavého vlka. Cítil jsem, že bych měl něco říct, něco udělat... Nechtěl jsem už další smutek. Všichni tady jen trpěli. Jenže jsem se cítil bezradný. Co vždycky dělá Launee? osvítil mne ale náhlý nápad, když už jsem to chtěl vzdát a vrátit se k Biance. Bylo jen otázkou, jak na to Mojo zareaguje... byl jsem, konec konců, skoro cizí. Přesto jsem se pomalu přiblížil a opatrně, přejemňounce mu olízl špičku ucha. "Neplač," pípl jsem a znovu ustoupil, vrhaje střídavě pohledy na Theriona a Mojoa. "Všechno bude... dobrý."

143, 8. slippery
//Mahar

Vyděšený náhlým prásknutím blesku jsem zajel do jeskyně raz dva, na těch pár vteřin jsem zcela zapomněl na všechny výhrady, které jsem vůči úkrytu měl. Raději být tady, než venku, kde řádí taková zuřivá síla přírody. Jen jsem doufal, že Launee je v pořádku. Nikde ji nebylo vidět a já pořád nevěděl, proč se k nám ještě nepřipojila. Musíme ji najít, než půjdeme hledat novou skrýš, umínil jsem si. Myšlenka na nové místo se mi už stačila usadit v hlavě a pomalu zapouštěla kořeny. Brzy už se jí nepůjde zbavit.
"V pořádku," přikývl jsem, když se mi pomalu začalo uklidňovat srdce splašené tím náhlým úlekem. Div, že jsem si při útěku do jeskyně nerozbil čumák, podlaha byla kluzká a nebezpečná, chladná jako všechno v močálech. "Patří ke smečce?" zamumlal jsem tiše a otřel se pohledem o černou vlčici spící v koutě. Proč teda na nás křičela? Proč nám neřekla, kdo je? Kdyby tu s námi nebyl Therion, nejspíš bych se raději uvelebil na dešti v kluzkém bahně, tmavá vlčice mě předtím pořádně vyděsila. Když s námi ale hnědý vlk byl, cítil jsem se mnohem jistější, klidnější. Přesto bych se nejraději uvelebil někde co nejdál od Kayi. Pro jistotu, kdyby se jí náhodou zase chtělo na nás křičet.
Mé přání se naštěstí splnilo. Therion nás odvedl do části jeskyně, kde jsem nikdy předtím nebyl. Tady zem nepokrýval navlhlý slizký kámen, ale měkkoučký mech, na který jsem se hned vděčně uvelebil a čekal, až se ke mně připojí i Therion s Biancou. "Tady to je hezčí," souhlasil jsem, ačkoliv ke spokojenosti jsem měl daleko. "Proč jsme tu nikdy nebyli?" Bylo to tu pohodlnější, než spaní u jezírka. Byl tu něčí slábnoucí pach, pach někoho, na koho jsem skoro už zapomněl. Skylí. Kde pořád je? Zážitky s černou vlčicí, která mě nosila na zádech a půjčila mi ještěrku se v mé mysli staly jen zamženými vzpomínkami, které nešly pořádně uchopit, pokaždé vyklouzly. Zapomínal jsem na ni... a jestli odejdeme, nejspíš bude brzy patřit minulosti úplně.

To, co Therion říkal, bylo opravdu zvláštní. Museli chránit močály před přemnožením komárů? Tohle není žádné místo na žití. Tohle není domov, pomyslel jsem si sklíčeně. Bylo to tu samá katastrofa. Nejprve záplavy, potom tohle... Čím déle jsem tu byl, tím více jsem si uvědomoval, že bych mnohem raději byl někde jinde. Měl jsem zlomené srdce, které se potřebovalo zahojit, a tady to prostě nešlo. Bylo tu moc neštěstí, moc strachu, moc chladu. Nic z toho nepomáhalo, jen tu bylo všechno ještě mnohem horší. "Mrzí mě, jestli vám ublížili," špitl jsem a pokusil se Theriona tak povzbudivě olíznout, jako to on předtím udělal nám. Kdybych mohl, kdybych to věděl, tak bych vám pomohl. Všechna ta odvážná zuřivost, kterou jsem předtím nasměroval na černou vlčici, ze mně vyprchávala a já si opět začal uvědomovat, jak zlomený se cítím.
Do úkrytu se mi nechtělo, ale Therion nás ujišťoval, že to bude v pořádku. Víc než to mě ale uklidnil příslib, že se vydáme hledat nový úkryt, jen co se udělá hezky. "A když ho najdeme, už se sem nebudeme vracet?" zadoufal jsem. "Tady to není... To nikdy nemůže být domov," sklopil jsem hlavu. Měl jsem pocit, že domov nemůže být nikde. Ne teď, když ten jediný pravý už domovem nebyl. Přesto musela existovat hezčí místa, lesy, kde se dá kráčet mezi stromy a nehledět na kaluže, kde neútočí komáři a nezuří záplavy. "Mohli bychom odejít... všichni spolu," zašeptal jsem tak tiše, až to skoro nebylo slyšet. Nechtěl jsem svému zlámanému srdci dávat příliš velkou naději - kdyby se rozlámalo ještě víc, asi by mi z něj už nic nezbylo. A mohli bychom jednou být zase šťastní? Teď se to zdálo tak nepravděpodobné. Ale jednou snad slunce vysvitne a-
Hlasitá rána těsně vedle nás mě vytrhla ze zamyšlení, do jakého jsem upadl. "Bianco!" vypískl jsem, když jsem zahlédl spršku jisker, jak vylétla k nebi a ucítil v čenichu zvláštní pach. Skočil jsem směrem k sestřičce, ale ta už pelášila do úkrytu. Na nic jsem nečekal a napodobil ji. Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak se vzrostlý strom hroutí k zemi, zlomený, mrtvý.

//úkryt