Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V Biance idea průzkumu dutiny v zemi probudila mnohem větší nadšení, než ve mně. Já se cítil jaksi zpomalený a tak trochu unavený, i když jsem k tomu neměl žádný zvláštní důvod. Snad mě tolik unavovaly dotěrné myšlenky v mé hlavě, které neustále dorážely a dotíraly. Kdybych tak měl chvíli, kdy bych se jim mohl jen tak věnovat a pořádně se jimi probrat... zdálo se mi, že přesně to chtějí. Jenže to bych musel být sám a v klidu. A nic takového se asi jen tak nestane. Nechtěl jsem odstrkovat Biancu, jen proto, abych se mohl zašít do nějakého tmavého kouta a dumat nad kdoví čím. Nevypadalo to, že by ona měla podobný problém jako já. Možná je se mnou jen něco špatně. Tak úplně jsem to nechápal. Byl jsem přece docela v pořádku tam u řeky, na lovu ryb, ale najednou jako by zase celý svět ztrácel barvu. Proč to tak bylo?
Jenže jsem se moc zadumal a než jsem se vrátil do reality, Biančin ocásek už mizel v díře a chvíli po ní pod zem zajel i Meinere. Rychle jsem je dohnal. Chvíli jsem zůstal stát venku u vchodu, hleděl jsem do toho temného zejícího otvoru a přemítal, co tam vevnitř asi je. Je tam tma. A co je v ní? Nějaké... tajemství? Kéž by ve tmě byly odpovědi. Ty bych právě potřeboval jako sůl. Jenže v to jsem asi nemohl doufat. Povzdechl jsem si a vnořil se do temnoty za ostatními. Možná tam bude alespoň něco jiného k rozptýlení.

//Mechové dno

Ačkoliv mi Launee řekla, že ti cizí vlci asi jen hledají domov a povzbudivě mi olízla srst na čele, moc to nezměnilo mou nedůvěru v ty dva vlky s kožichy v hnědých odstínech. Nepřipojil jsem se k Launee a Therionovi, ktěří se za nimi vydali, raději jsem ještě o krok ucouvl směrem k Meinerovi, který se také nikam nehrnul. To mi velice vyhovovalo - zůstal-li tady on, mohli jsme tady zůstat i my a pozorovat cizince hezky ze vzdálenosti, kterou jsem považoval za bezpečnou.
Bianca po jídle jaksi pookřála a začala se z ní sypat jedna otázka za druhou. Všechny dopadaly na Meinerovu hlavu. Já ale mlčel. Hleděl jsem směrem k cizincům, kde se už utvářelo poněkud větší shromáždění, připojil se tam i Lorenzo a jeho šišlavá sestřička, takže skupinka teď byla velká dostatečně, aby mě to definitvně odradilo od jakýchkoliv pokusů o přiblížení. Vyhovovalo mi to tady, hezky v ústraní. Jako vždycky. Potichu jsem přemýšlel, jestli tu Launee ty dva nechá zůstat, jestli budou nakonec doopravdy hodní, jestli se tohle místo může stát pravým domovem... cítil jsem opět trochu smutku, který mě, jak se zdálo, od návštěvy doma a od toho zlého zjištění nikdy neopouštěl. Pomalu jsem si lehl do měkkého mechu a zdálo se, že zatímco probíhá jeden hovor mezi tou skupinou vlků tam a druhý mezi sestřičkou a Meinerem, mohl bych být snad na chvíli zapomenut se svými vlastními myšlenkami.
Jenže Bianca se nejspíš začínala nudit. Pravda, byla z nás dvou vždycky ta činorodější. Obrátila se ke mně s otázkou. Zvedl jsem k ní zrak a pokrčil rameny, nic převratného mne zrovna nenapadalo a že bych měl náladu na nějaké hry... to se taky říct nedalo. Meinere ale navrhl, že bychom mohli prozkoumat tu díru v zemi. "To bychom mohli," chytil jsem se toho. Nebezpečné to tam asi nebylo, to už by nás Therion určitě varoval, a lhal bych, kdybych řekl, že mě nezajímalo, co je uvnitř. Vstal jsem z mechu zase na nohy a udělal pár kroků příslušným směrem, než jsem se zastavil a tázavě pohlédl na Biancu a Meinera, jestli jdou taky.

Celkem bodů: 4
Směna: 2 body za 30 mušlí, 2 body za 15 oblázků
Navíc: -

Ještě jednou děkuji ^^

Meinere mi mojí pidi rybu nevracel, takže jsem si jen pro sebe spokojeně přikývl a pustil se do jídla. Bianca rybu hladově hltala. Já se snažil držet trochu zpátky, ale příliš se mi to nedařilo. Měl jsem taky už vážně příšerný hlad. Brzy z ryby od Meinera vůbec nic nezbylo. Jen jsem si naposledy olízl tlamičku a vzápětí už se mi rozzářily oči, když se tu objevila Launee. "Ahoj, Launee!" pozdravil jsem ji a zamával ocáskem. Využil jsem toho, že se kolem ní pro jednou nemotají mladší vlčata, zamířil jsem k ní a krátce zabořil hlavu do jejího hřejivého kožíšku. Byl jsem rád, že je zpátky. Pak jsem ucouvl, vypadalo to, že chce něco řešit s Meinerem a tak jsem se odklidil zpátky vedle Biancy. A to už tu byl i Therion. I na něj jsem se usmál a zamával ocasem, ale na velké vítání nebyl vhodná situace. Launee a Therion totiž nabízeli Meinerovi, že by tady s námi mohl zůstat. "Zůstaň tu, prosím," pípl jsem tak tiše, že mě asi ani nikdo neslyšel. Přál jsem si, aby tady černobílý s námi byl. Líbil se mi.
S napětím jsem očekával, co z Meinera vypadne. Když řekl, že by se snad chvilku zdržet mohl, už potřetí během chvíle se mi oháňka rozvrtěla ze strany na stranu, ale rázem jsem celý strnul, když se ozvalo vytí. Byly to cizí hlasy. Cizí vlci, někde blízko nás. Možná přímo v lese, o kterém jsem už začal přemýšlet jako o našem. "Kdo... je to?" vymáčkl jsem ze sebe tiše a začal se po měkkém mechu pro jistotu sunout blíž k Therionovi. Přál bych si, abych se pořád nemusel tolik bát, ale nebylo to tak snadné. Chtě nechtě se mi v hlavě vynořily vzpomínky na ty zlé, co rozbili celý náš první domov, ať jsem se je snažil zahnat, jak jsem chtěl.

//Kierb

Bianca mou nabídku ryby odmítla. "Ale-" Jenže to nevypadalo, že bych o tom mohl diskutovat. Přistrčila mi ji prostě zpátky a vydala se prosit Meinera, jestli by jí něco nemohl ulovit teď. Vytrvalý déšť padal na naše těla a mě se už zpátky k řece nechtělo, lesík mechu vypadal o tolik lákavěji a přívětivěji, než otevřené prostranství, kde na nás pršelo a vítr nás bezohledně bičoval... zároveň ale Bianca přece nemohla zůstat hladovět. Jenže to už jsme byli v lese a jediné, co vypadlo z Meinera, bylo já vím. Překvapeně jsem vykulil oči. Takže nám už nepomůže? Bianca bude o hladu. Že bych se v černobílém vlku spletl? Přesto jsem ho následoval, když nám pokynul, abychom ho následovali dál do lesa, ostatně co nám taky zbývalo, že? Po celou dobu pochodu jsem po očku pokukoval po Biance. Mou rybu nechtěla a žádnou svoji neměla. Byla tu ještě ta Meinerova ryba, jenže tu asi bude černobílý chtít pro sebe. Bylo to zapeklité.
Když už jsme byli dostatečně skrytí mezi stromy, rozpůlený se položil na měkký mech a svou velkou rybu položil na zem před sebe. Pak nás pobídl, ať si ji rozdělíme. Pochybnosti mě opustily a ocásek se mi zhoupl několikrát ze strany na stranu - já to věděl, že by nás jen tak nenechal o hladu! "Děkujeme!" Ale počkat. Teď to zase nevycházelo. Bianca měla půl ryby, já jeden a půl ryby, Meinere neměl žádnou. To bylo stěží spravedlivé. Než bych se hned pustil do jídla, přemílal jsem si to ještě chvíli v hlavě. Vzal by si Meinere mou rybu? Říkal, že si něco uloví. Až půjde. Až půjde? No jistě. On vlastně nikde nebydlí a asi nechce bydlet ani tady. Těkl jsem pohledem mezi svou malou čudlou, kterou jsem položil vedle té velké, a vlkem s hlavou složenou na tlapách. Vzal nás lovit a nic z toho sám nemá, dokonce ani tu rybu, co chytil. Začal jsem svou rybu beze slova strkat tlapkou blíž k němu. Domíval jsem se, že si počínám nenápadně, ovšem... ve skutečnosti to tak asi nebylo. Když se má ryba k vlkovi přiblížila dostatečně, obrátil jsem se a pustil se do své poloviny té velké. Jen jsem doufal, že mi Meinere tu darovanou nezačne cpát zpátky jako Bianca. Snažil jsem se přece jen pomoct.

Oloupal jsem z vlka aspoň ty nejhorší cáry řas, takže se odkrylo jeho jediné oko. Kde nechal to druhé, to by mě tedy zajímalo. Možná v tom taky měly prsty ryby. Měl bych si na ně začít dávat pozor. Meinere se začal zbavovat zbytků řas, které se rozletěly všude kolem. Jeden obzvlášť velký kus mi s vlhkým plesknutím přistál na čenichu. Stáhl jsem ho tlapou na zem a zvědavě ho očichal, ovšem neshledal jsem nic zajímavého. Prostě rostlina.
Meinere ze svého stavu neobvinil ryby, ale já si stejně myslel své. Podtrhly mu nohy a pak ho takhle sprostě obalily v hnusu. Skoro bych i zapomněl, že jsem jednu taky chytil, až když se o ní rozpůlený zmínil. Zamával jsem ocáskem, ale zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem si všiml roztřesené Biancy, které v očích stály slzy. Ona žádnou rybu nechytila.
Zamířil jsem k ní a drkl do ní čumákem. "Neplač, Bianco," řekl jsem tiše. "Příště se ti to už povede." Ostatně to že já něco ulovil bylo spíš dílem náhody než umu. Přistrčil jsem tu svou pidi rybu k sestřičce. "Klidně si vem tu mou. Já stejně nemám hlad." To byla ovšem lež. Měl jsem hlad, až bych plakal a začínala mi být v promočeném kožichu pěkná zima, ale nechtěl jsem, aby Bianca byla smutná. To už nás Meinere vyzíval, abychom se vrátili. To se mi zdálo jako jediné rozumné. Nemělo cenu tu mrznout, navíc i počasí se zkazilo. Ještě jednou jsem čenichem povzbudivě strčil do sestry a zamířil za černobílým zpět k lesu.

//Mecháč

První pokus na lov sice moc nevyšel, ale byl jsem odhodlán to nevzdat. Zíral jsem do vody, až mi pomalu slzely oči... i když jsem popravdě párkrát zamžoural kolem sebe, jestli se náhodou nevracejí okřídlené myšky, které, jak mi sdělil Meinere, se jmenovaly netopýři. Viděl jsem také Biančin lovecký pokus, který byl možná o něco úspěšnější než ten můj. Rybu sice nechytila, ale aspoň jí v tlamě něco zůstalo, ačkoliv to byla jenom rozmočená větev.
Pak jsem se ale už soustředil jen na vodu. Řeka klidně plynula kolem mě, mrazila mě do tlapek tak, až jsem je skoro necítil. Nemohl jsem si pomoct a v tom tichu, které kolem nastalo, se mé myšlenky zatoulaly zase domů. Domů, kde teď nikdo z těch, na kterých doopravdy záleželo, nebyl. Nesmím na to myslet. Ne teď. Jenže poručte si myšlenkám. Rána v mé duši byla ještě příliš čerstvá, než aby se na ni dalo zapomenout na moc dlouho. Stěhování z Močálů a lovecká výprava mě sice rozptylovaly dostatečně, jenže jakmile nastala takováhle odmlka... tak to bylo prostě špatné. Cítil jsem, že se mi zase do očí tlačí slzy a rychle jsem zamrkal, abych je okamžitě zahnal. Meinere se bude ptát, proč brečím. A... pak bych mu to musel říct.
Stejně bych se asi neudržel, kdyby se náhle kolem mé nohy těsně neotřela ryba, která mi na chvíli vyhnala všechno ostatní z hlavy. Tentokrát jsem ji nehodlal nechat utéct. Chňapl jsem po ní a v tlamě jsem skutečně cosi ucítil. Pevně jsem sevřel čelisti a vynořil se, v tlamě jsem opravdu držel malou rybku. Žádný závratný úlovek, ale na poprvé... Zavrtěl jsem ocáskem a pohlédl potěšeně na Biancu. Pak jsem vyskočil z ledové vody na břeh. Chtěl jsem se pochlubit i Meinerovi, jenže ten kamsi zmizel. Místo něj se z vody vynořila nějaká hrozná věc. Bylo to cosi víceméně vlčího tvaru, ovšem vyhlíželo to dost oslizle a navíc z toho visely všemožné cáry. Příšera! Tlumeně s tlamou plnou ryby jsem vykřikl, couvl a zakopl o kámen, takže jsem sebou plácl o zem. Náraz mě přivedl zpátky k rozumu. Však té příšeře přes to, čím byla omotaná, prosvítal dvoubarevný kožich! "Meinere! To jsi ty?" vyhrkl jsem a ryba mi upadla na zem. Vlk se potácel ve vodě a zdálo se, že přes ty rostliny asi vůbec nic nevidí. Přiskočil jsem blíž a natáhl se, abych se mu pokusil sundat ten nepořádek aspoň z obličeje. "Co se ti stalo?" Až teď jsem si všiml, že i černobílý drží v tlamě rybu. To mu udělaly ryby? Koho by napadlo, že jsou tak zákeřné?

//Mechový lesík

Když jsme vyšli všichni tři z lesa, už byla tma. Ochladilo se a já si byl skoro jistý, že se blíží zase to období, kdy všechno zapadá sněhem, jako to bylo, když jsme se narodili. Takže už uběhl celý rok? Běh času byl stále trochu záhadnou věcí, avšak stejně jako spoustu dalších věcí, Launee mi to jednou vysvětlovala a něco mi z toho přece jen v hlavičce utkvělo. Kráčeli jsme do noci víceméně mlčky, jen černobílý vlk prohodil své jméno. Jen jsem přikývl, opravdu jsem ho už stačil odposlechnout, ale to nevadí. Bylo lepší to mít potvrzené.
Šum řeky zesiloval a já ji brzy viděl před námi. Její hladina se krátce zaleskla v měsíčním svitu, než byl jeho svit utišen mrakem, který ho náhle přikryl. Zamžoural jsem k obloze, jestli neuvidím hvězdy, ale tmavá mračna je převážně zakrývala. S tichým povzdechem jsem shlédl zase dolů, jen abych se okamžitě polekal hejna jakýchsi potvor, které se prohnaly nad řekou. Mírně jsem sebou škubnul, ale tvorečkové si nás vůbec nevšímali, zakroužili nad vodou a odlétli. Nebylo to poprvé, co jsem je viděl, samozřejmě, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak jsou vlastně zvláštní. "Co jsou zač?" zeptal jsem se. Vypadali trochu jako myšky, jenže svištěli vzduchem snad ještě obratněji než ptáci. A za denního světla jsem je nikdy venku neviděl.
To už byl ale čas na lov. Bianca měla starost, jestli to nebude těžké, ale Meinere nás ujistil, že to zas taková věda není. Pak nám to celé vysvětlil. Pozorně jsem poslouchal, znovu zamyšleně přikývl a pak sestoupil do vody na místě, které mi vlk naznačil. Chlad vody se mi okamžitě zakousl do tlapek. Byla ledová. Po chvíli jsem si ale zvykl a dalo se to celkem vydržet. A teď... trpělivost, připomněl jsem si a upřel zrak do vody. Trpělivý jsem být dokázal. Zdálo se mi, že to je vlastnost, která většině vlčat chybí... jenže já si mezi nimi vždycky připadal trochu jiný. Soustředěně jsem upíral zrak do vody, čas od času jsem zahlédl rybu, jak projela někde mimo můj dosah. Opravdu trvalo notnou chvíli, než se nějaká dostala tak blízko, abych ji mohl chňapnout - tedy, pokusit se o to. Vyrazil jsem sice po rybě tlamou s hlasitým cáknutím a voda se rozletěla na všechny strany, ale v momentě, kdy se hladina ustálila, jsem kromě mokrého kožichu neměl nic, co bych neměl už předtím. "Vedle," zamumlal jsem. Meinere asi zapomněl podotknout, že ryby jsou taky zatraceně rychlé a kluzké. Otřásl jsem si trochu rozmrzele vodu z kožichu a začal zase zírat do vody. To by bylo, aby se mi nepovedlo!

//Moc gratuluji novopečeným Alfám, jsem vážně moc ráda že to se smečkou vyšlo Doufám že se brzy rozrosteme o další dospělé členy

A Saturn samozřejmě zůstane, dokud ho tu budete chtít:D

Pomalu jsem se o černobílém vlku dozvídal víc. Například že nemá žádný domov a že s Launee se nakonec asi až tak dobře nezná. Copak žádný domov nechce? Tomu jsem moc nerozuměl. Všichni vlci, které jsem dosud poznal žili ve smečce, nebo se do ní chtěli přidat. Tak trochu jsem předpokládal, že smečku má každý. Jenže... Meinere právě dokazoval, že to není pravda. Že by ho popadla ta toulavá? vzpomněl jsem si na něco, co mi jednou říkala Launee. Možná ho popadla a už nikdy nepustila. Cožpak se ale necítil na světě sám, když ani neměl domov?
Možná jsem se nad tím zamýšlel až moc důkladně, protože když jsem se navrátil do reality, řeč už byla o rybách. Mé prohlášení, že je mám rád, Meinera asi překvapilo. Nechápal jsem proč. Ryby přece byly dobré. Stejně jako já, i Bianca se nabídla jako pomocník. S takovouhle to budeme mít rychle, mávl jsem ocáskem.
Mírně jsem zaváhal, když mi došlo, že v lese ryby nenalovíme. Museli jsme jinam. Ustaraně jsem vrhl pohled k díře, do které zmizeli Lau a Therion. Snad se nebudou bát, kde jsme, pomyslel jsem si. Řeka ale byla hned vedle, našli by nás snadno. Otočil jsem se zase kupředu a doklusal Meinera, který už mířil k řece. "Mimochodem," vzpomněl jsem si najednou na to, co jsem předtím zapomněl, "já jsem Saturnus. A sestřička je Bianca."

//Kiërb

Kde to som? To náhle uvedomenie ma donútilo zastaviť sa na mieste a očima prejsť po okolí. Vobec som to tady nepoznával. Pravdepodobne preto, že som tu ani nikdy nebol. Ale nie. Nie, nie, nie. Predsa som sa neztratil... že nie? Lenže presne tak to vyzeralo. A tým to nekončilo. Aj to, že som sa zatúlal by bolo dosť zlé, ale naviac sa eště začínalo stmievat a les... les, v ktorom som sa octol, vyzeral nebezpečne aj teraz, keď sa tu nejaké denní svetlo ešte držalo. Mizelo ovšem tak rýchlo, že než som sa vobec rozhodol, čo urobim, bola uplná tma. Akoby slnko tentoraz pri západe zakoplo a spadlo za obzor behem pár vterin. Nasucho som prehltol. Čo teraz?
Vetve stromov sa krútily do groteskných tvarov a všude kolem ma sa ozývalo podivné šustenie a šramocenie. Drobný tvorovia poskakovali vo vetvích, ale pokaždé som stačil zahliadnuť iba konce ich ocasov, ako mizia za kmenom. Mohly to byť veverky? Možno, ale... nemyslel som si to. Musím odsud preč. Dobre. Vykročil som pomaly kupredu, krok za krokom. Cietil som, ako sa mi staví srsť na chrbte, mal som pocit, ako by do mne niekto zabodával chladný pohlad. Neohlížel som sa ale, abych videl, kto to asi je. Alebo... čo.
Otriasol som sa, po chrbte mi prešel mráz... a náhle som strnul na mieste, primrazený k zemi. Predo mnou sa tyčila – no, vec. Nijak lepšie bych to asi vystihnúť nedokázal. Nebol to vlk a rozhodne to nebolo zviera, ale presto to bolo živé. Telo, rovnako ako nohy a ruky to malo tvorené zo dreva, nebo to tak minimálne vyzeralo, ako by bol spletený z vetví a korenov. Drápy trčiace z jeho predných tláp ale nevyzeraly drevené a vsadil bych sa, že boly ostrejší než medvedie pazúre. Vačšina čiastí jeho tela bola porostlá mechom a obtočená liánami.Linul sa od nej pach pliesne a čohosi, čo som nedokázal popísať. Ten pach bol starý, ako by tu ta vec chodila už celá storočia. Tvor bol vysoký takmer ako okolné stromy, do tváre som mu vidiel iba preto, že sa predklánel k zemi. Ačkoliv ani jeho tvár nebola tvárou v obvyklom smyslu. Bola to lebka snad jeleňa alebo losa, dokonale vybelená, na vrchole z nej trčely mohutné parohy, vačší než som kedy videl na živom tvoru. Z hlúbky v prázdných očných důlcích žiarilo rudé svetlo. Prohlížel si ma, meril si ma pohledom. Čo so mnou mohol chcieť?
Tvárí v tvár tej hrůze som na okamžik zcela zkamenel. Pak sa z tvorovy tlamy vydralo hlboké, hrdelné zaryčenie a moje nohy si rázom vzpomnely, ako sa pohybovať. Obrátil som sa a začal prchať skrz propletený, zarastený les, klopýtal som cez konáre a vobec sa neohlížel. Netušil som, jestli ma ta vec prenásleduje alebo ne, ale nehodlal som sa zastaviť, dokial nebudem venku z toho hvozda. Srdce mi búšilo až v krku. Čo to do pekla bolo?

Krátce po Therionovi zmizela pod zemí i Launee. Mírně nervózně jsem sledoval, jak špička její oháňky zajela do díry a my tu vlastně prakticky osaměli s rozpůleným vlkem. Nebyl jsem si tím vývojem situace úplně jistý, ale... přece by nás s ním tady nenechali, kdyby byl nebezpečný. Navíc nevypadal zle. Takže jsem překonal popud rozběhnout se od něj směrem pryč a zahučet do podzemí za Therionem a Lau a rozhodl jsem se raději být odvážný a zůstat tu. Ostatně Bianca se taky nebála, nebo to na ní aspoň nebylo vidět, takže proč bych měl já?
Na mou otázku se mi nejprve dostalo pouze mlčení. Hm. Asi další špatná otázka. Možná bych se měl přestat vyptávat. Nakonec z černobílého ale přece jen nějaká odpověď vypadla, ovšem taková, která mi toho moc neřekla. Do smečky přece nikdo nejdřív nepatří. Pak jsem se ovšem zarazil - tohle už asi nebyla smečka, nebo ano? Alfa přece zůstala v Močálech. My byli spíš jako... Rodina? Ale to taky nebyla myšlenka, kterou bych byl připraven přijmout. Má rodina byla pryč. Došlo mi, že i mě teď odpověď trvá dlouho, možná ještě déle, než černobílému. "Launee tě přece zná," řekl jsem nakonec potichu. A asi ti i věří, když tě tady nechala s námi. Ale jestli byl černobílý jen na návštěvě, tak budiž. Měl totiž pravdu. My ho neznali. A on, jak mi došlo, ani nejspíš netušil, jak se jmenujeme.
Už jsem chtěl naše jména vyhrknout, aby na nás nemusel volat "hej" a "ty", ale to už se ozvala Bianca. Obrátil jsem se k sestřičce, která vypadala žalostně. Jestli měla takový hlad, jako já, zcela jsem chápal proč. "Nevím," zavrtěl jsem hlavou. "Šli tam něco zkoumat." Sestřička se ale s prosbou obrátila k rozpůlenému. Zvědavě jsem k němu našpicoval ouška, co on na to... a vlk souhlasil. Měli jsme původně v plánu lovit zajíce, ale mě to bylo vlastně celkem jedno. Navíc ryby jsem už jednou lovil. Teda... pokoušel se o to. "To bys byl moc hodný..." zamával jsem ocáskem. "Já má ryby rád," ujistil jsem ho a čekal, jak se vyjádří Bianca. Nevěděl jsem, jestli ryby vůbec někdy jedla, na lovu u jezera s námi tehdy ještě nebyla. "A klidně ti pomůžu je lovit... kdybys chtěl," dodal jsem. Asi by nebylo fér nechat vlka všechno oddřít samotného. Měl jsem mlhavou představu o tom, jak rybu chytit. Když jsem se o to posledně snažil, byl jsem ještě úplně mrňavý, ale teď už by mi to mohlo jít lépe, ne? Vyrostl jsem. O trochu.

CELKEM BODŮ: 58
SMĚNA: 70 květin za 56 bodů, 4 mušličky za 2 body
CELKEM: 70 květin a 4 mušličky

-> PŘIDÁNO

Postupně jsme se tu sešli všichni a postupně se ozývaly další vlčecí hlásky projevující svůj souhlas s tím, že bychom tu zůstali. Byl mezi nimi i hlas Biancy. Usmál jsem se na ni a zamával ocáskem, na jejím názoru mi záleželo nejvíc. Ale komu by se tenhle mechem obložený pohádkový lesík nelíbil? Bylo to tady víc podobné našemu domovu, než močály. Jednou by to mohl být pravý domov... Stočil jsem zrak k Launee, která se octla v obklopení mladších vlčat a musela svou pozornost věnovat jim. Nechtěl jsem se do té bandy motat. I Therion kamsi zmizel, do nějaké díry v zemi. To vypadalo zajímavě... ale nakonec převládla touha zjistit kdo je ten cizinec jménem Meinere.
K mé úlevě nekřičel jako Kaya, na druhou stranu se ani neusmíval. Napadlo mě, jestli jsem se ho tou otázkou nějak nedotkl. Pokazil jsem to? Už jsem se chystal sebrat se a zmizet do díry za Therionem, když vlk odpověděl. Z močálů nebyl, jen se k nám náhodně připojil. Přesněji pomáhal Launee najít někoho ztraceného. Kdopak by to mohl být? Nevěděl jsem ani, že se někdo ztratil. Dělo se toho moc a náš odchod z močálů byl dost hektický. "Aha," pronesla jsem zamyšleně, jak jsem si to rovnal v hlavě. "Takže teď budeš bydlet s námi?" Nejistě jsem machnul ocáskem. Že by z něj mohl být nový kamarád? Ale to už tu byla i Bianca s další otázkou. Vypadala méně nervózně než já. Jako vždy. Komu by se v močálech líbilo? Sklonil jsem hlavu. Asi Skylí. Proto s námi nešla. Možná proto se s námi taky nebavila, věděla, že se nám tam nelíbí a byla naštvaná.

Když jsem se opět octl v duhovém lese, ani jsem nebyl překvapen. Už jsem věděl, že tohle je místo, kam se dostanu pokaždé, když mi vypadne zoubek - což bylo právě teď. Nesl jsem ho opatrně sevřený v tlamičce a až když jsem se octl na mýtince mezi stromy, položil jsem si ho k nohám. "Vílo!" zavolal jsem jako obvykle. Přemýšlel jsem, jestli bude víla zase tak naštvaná jako vždycky. Jestlipak si na mě vůbec pamatuje, a na to, jak jsme se spolu koukali na hvězdy? Dlouho se nic nedělo. "Vílo!" zavolal jsem znovu. Ale vůbec nic se neozývalo. Trochu jsem se vyděsil. Jestlipak se jí něco nestalo? Nojo. Pořád lezla vlčatům do tlamy, bylo jen otázkou času, než ji někdo rozkousne vejpůl. Ale to přece nemůže být pravda... ne! Určitě je v pořádku!
Znovu jsem zvedl svůj zoubek ze země a procházel jsem lesem, rozhlížel se a napínal zrak, jestli vílu někde neuvidím. Už jsem přestával věřit tomu, že ji najdu a strach, že se s vílou stalo něco zlého, ve mně sílil a sílil, když vtom jsem na listu duhové rostlinky zahlédl známý třpyt křídel. To je ona! Dvěma skoky jsem tam doběhl a spatřil, že víla je zcela v pořádku, pouze spí jako špalek, stočená na listu do klubíčka spokojeně oddechuje. Nojo, není divu, že je unavená. Pořád si stěžuje, že má hrozně moc práce... Jenže co já teď tady? Než si ode mě vezme zoubek, nemohl jsem se odtud zřejmě dostat. A já se musel vrátit. Už mi došlo, že tohle místo asi není tak úplně skutečné, připomínalo spíš sny, ale... zůstat jsem tu nemohl. Položil jsem tedy zoubek na zem a tiše špitl: "Zuběnko, prosím, probuď se." Stvořeníčko na listu se zavrtělo. "To mě vy haranti budete otravovat i doma?" zavrčela víla. "Ty ale nejsi doma. Jsi venku v lese," objasnil jsem a trochu posmutněl. Vypadalo to, že víla si na mě nepamatuje a pokud ano, pořád mě má jenom za haranta. A já myslel, že jsme kamarádi.
Jenže když jsem řekl, že není doma, polekala se, vymrštila se do sedu a protřela si oči. "U všech tresek, já vážně nejsem doma!" vyhrkla a pohlédla na mě. Vykulila oči ještě víc. "To seš ty! Kluk s hvězdama, že jo? Saturnus." Usmál jsem se a zamával ocáskem. Přece jen si vzpomínala. "Nechtěl jsem tě budit. Jen... donesl jsem ti další zoubek, víš. Hned zase půjdu, ať můžeš spát." Víla seskočila z listu na zem a vzala si můj zub pod paži, ovšem musela se přitom opřít o mou tlapku. "Copak je ti?" sklonil jsem k ní čumáček. Vypadala hrozně vyčerpaně. "Ale to nic. Mám poslední dobou hrozně moc práce a úplně mě to ničí. Potřebuju se pořádně vyspat, myslím, že pak to bude v pořádku. Ale... tady venku to není bezpečný. Přilítne duhová káně a prásk ho, nazdar, je ze mě svačina." To opravdu neznělo dobře. "Bydlíš daleko?" "V javoru ve středu lesa. Ale asi budu muset, krucinál, jít pěšky, protože když jsem unavená, nemůžu lítat. No, to snad abys už vymáznul a já vyrazila, ať se tam před večerem vůbec doklepu." Jenže taková představa se mi vůbec nelíbila. Ba ne. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem byl menší a Launee a Therion mě občas vozili na hřbetě, když jsem byl moc unavený. "Co kdybych tě tam donesl? Na zádech?" nabídl jsem. "To myslíš vážně?" Pokýval jsem hlavou. Víla možná byla občas trochu kousavá, ale nebyla zlá.
Minule jsem zjistil, že je vlastně celkem fajn. Takže jsem ji nechal, ať mi vyleze na čumák a pak se mi usadí mezi ušima. Na zádech by mi asi zapadla do srsti, která mi před zimou začala nějak houstnout. "Řekni kudy," požádal jsem ji. "Mezi těmi dvěma buky a pak pořád rovně," navigovala mě duhovým lesem. "Ty seš fakt hodný pískle, poslouchej. Budeš mně chybět, až se přezubíš." "Přezubím? Co to je?" "No, vyrostou ti dospělácký zuby a pak už ti bude Zuběnka naprd." Překvapeně jsem zamrkal, to mě nikdy nenapadlo. "Takže pak už sem nebudu chodit a nebudem se vídat?" "Nojo, tak už to je. Každej, drahý Saturne, musí vyrůst. A co je horší, musí se s tím smířit." Svěsil jsem uši. "Asi se mi bude stýskat." "Ále nech toho. Za chvíli si na mě ani nevzpomeneš. A navíc ti ještě nějakej čas zbejvá, takže hlavu vzhůru. A brzdi, jsme tady." Zastavil jsem u starého stromu a víla vyšplhala až k jeho dutině. "Tak ahoj," rozloučil jsem se. "Snad ti brzo bude líp." "Čau, huňáči. A dík." Pak zmizela v otvoru stromu. Hleděl jsem za ní ještě notnou chvíli, než jsem se otočil, abych se vrátil zpátky za sestřičkou, Launee a Therionem.