Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani Sheya si toho z minulosti s Rayem asi moc nepamatovala. "Aha," sklopil jsem hlavu. Byl jsem z toho celého jaksi smutný, ani jsem pořádně nevěděl proč. Snad proto, že setkání rodiny jsem si vždycky představoval jako veselou, radostnou věc. Tohle takové nebylo. Sheya vypadala Rayovým chováním zmatená a já se jí ani nedivil. Ani já si nebyl černým vlčkem příliš jist a měl jsem problémy s ním jakkoliv komunikovat, i když jsem se velice snažil. Jako například to s rodiči. Byl to hlavolam, snažil jsem se ho rozlousknout, ale nedařilo se mi a Rayův upřený pohled mi to neulehčoval. Uhnul jsem očima do strany, ale stejně jsem cítil, jak se mi zíráním doslova propaluje do kožichu. "Launee a Therion nejsou mí rodiče," vysvětlil jsem nakonec, když mi to - nejspíš - došlo. "Moje rodina je... pryč," zamumlal jsem, poslední slovo jsem téměř spolkl. Zase ta tupá bolest na hrudi. Copak jsem těm myšlenkám nemohl uniknout ani na chvíli?
Naštěstí nás trochu rozptýlila veverka. A Sheya začala popisovat svoje lovecké zkušenosti. Už jich pár měla, přesně, jak jsem předpokládal. Zdálo se, že je ve všem vskutku napřed. "Zajíce jsme chtěli zkoušet lovit s Therionem," rozvzpomněl jsem se. Pak se do toho ale vložilo stěhování a nic z toho nebylo. Co se týkalo hus... no, nebyl jsem si ani jistý, jestli vím, co to je. Velká hnědá zvířata jsem si ale představit dokázal, hned několik. "Myslíš jeleny?" nadhodil jsem. Ti to mohli být. Sheya navrhla, že bychom ten lov zkusit mohli. Ray musel být opravdu hladový a protože tu nikdo dospělý nebyl, asi jsme ho měli na starost. "Na magie se prý musí vyrůst," pokýval jsem hlavou, to už jsem taky znal. "Ale... myslíš, že bychom to dokázali? Totiž, zajíci tady určitě budou, jenže já ještě nikdy nic na zemi nelovil. Jen ty ryby." A Ray nám asi moc nepomůže. Ten ani netušil, co to zajíc je. "To je zvíře, Rayi. Loví se a jí se. Má dlouhé uši," snažil jsem se vyjmenovat co nejvíc věcí v naději, že si zapamatuje aspoň jednu, jenže vlček mne vzápětí nazval divným a začal se věnovat kamení. "Achjo," posteskl jsem si do prostoru a zavětřil, jestli neucítím nějakého toho zajíce. Zaječí pach jsem ani nedokázal bezpečně rozpoznat, ale zdálo se mi, že něco mám. "Zkusíme to tudy?" vybídl jsem Sheyu a kývnutím hlavy naznačil směr, kterým jsem se poté pomalu vydal. Byl tu taky další vlčí pach, cizí a něco mi připomínal. Ježily se mi z něj chlupy v zátylku. Ti zlí, hodlala se myšlenka prodrat na povrch, ale já ji zaplašil. Nic zlého tu nebylo. Les byl bezpečný. Krásný. Náš. To jsem si alespoň pořád opakoval, zatímco jsem se neobratně snažil vystopovat to, co mohl a nemusel být zajíc.

Z Sheyiny reakce jsem soudil, že to o plavání nebyl jen náhodný žvást, ale opravdová společná vzpomínka. "Pamatuje si tě!" vydechl jsem a opatrně se usmál, jako bych ten prchavý moment porozumění snad mohl prudkým pohybem vyplašit. Netrval nijak dlouho ani tak, Ray se vzápětí začal hryzat do tlapy ve své oblíbené hře, kterou mu ale Sheya hned zatrhla. Povalila ho na zem a Rayster zůstal ležet, překvapeně, poděšeně stahoval ocásek a vystrkoval břicho. "To nic, takhle si on hraje," pronesl jsem k Sheye, která to asi nepochopila úplně správně a nejspíš ji to pěkně vyděsilo. "Myslím, že si neublíží... i když to vypadá trochu děsivě." Na to odstrčení si ale vlček za chvíli ani nevzpomněl, přesně, jak jsem předpokládal. Začal se místo toho honit za ocáskem. Hlídat Raye... to nebyla žádná legrace.
Sheya chtěla místo kousané radši hledat tu larvu, což jsem schvaloval, i když jsem si nebyl jist, co to ta larva vlastně je. Ray se ale vydal kupředu a tak jsem se jen na světlou vlčici ohlédl, pokrčil rameny a vydal se za ním, aby se nám neztratil z dohledu a nedostal se do maléru. Nechal jsem Raye, ať nás vede, kam chce. "Býval... vždycky takový?" zeptal jsem se tiše Sheyi, ale hádal jsem, že si ho takového asi nepamatuje. Vypadala jeho chováním dost šokována. Mrzí mě to, pomyslel jsem si a svěsil uši, ale nahlas jsem to už neřekl. Ray ale příliš prostoru pro poklidný hovor nedával. "Launee a Therion? Chceš hledat je? Mámu... s tátou?" naklonil jsem tázavě hlavu na bok. Slova máma a táta mě trochu zabolela. Myslel to tak? Bere Launee s Therionem jako svoje rodiče? Možné to určitě bylo. Přece jen se o něj starali od té doby, co přišel jako úplně malý do močálů. Tak jako o mě, jenže... já si narozdíl od Raye svou první rodinu pamatoval zcela jasně. "Tak je zkusíme najít. Stejně bychom jim asi měli říct, že jsi tu," otočil jsem se s druhou větou k Sheye.
Hledání ale dlouho nevydrželo, protože černé vlče se opět rozmyslelo a chtělo teď pro změnu lovit. Nebylo divu, kručelo mu v břiše, že jsem to slyšel i já. "Já... moc lovit neumím. Jen ryby," přiznal jsem se trochu zahanbeně a pomžourával po Sheye. Rád bych jí předvedl, že něco taky dokážu, ale já toho opravdu zatím moc neuměl. Zato ona, jak to vypadalo, byla nebojácná a znala toho už celkem dost - třeba kopání zadků nebo místo, kde bydlí Život. Jak těžké může být něco ulovit? "A motýla už jsem dlouho neviděl," doplnil jsem ještě - Ray chtěl asi chytat ten barevný hmyz, jenže ten v posledních dnech někam zmizel. Možná proto, že se začínalo ochlazovat. Ale než jsem vůbec domluvil, vlček se rozběhl za veverkou. Naštěstí nebyl moc rychlý, takže nehrozilo, že se nám ztratí. "Ty už lovit umíš?" zeptal jsem se Sheyi, zatímco jsem poklusával za Rayem, kterému kořist zmizela v korunách stromu. Nešlo mu to do hlavy. "Kam mohla jít, Rayi?" pousmál jsem se a usadil se na zem. Třeba na to dokáže přijít sám? Stejně bylo tak zvláštní, že ti dva byli sourozenci. Přejel jsem očima z Sheyi na Raye a zpět. Zvláštní.

"A hele, koho to kočka přinesla!" ozvalo se za mnou, jakmile jsem se opět probudil v duhovém lese. Zdálo se, že stejně jako ve skutečném světě, i ve světě víl se začaly stromy z nějakého důvodu svlékat z listí. To se teď válelo všude kolem po zemi a zářilo všemi barvami, dokonce ještě více, než v opravdovém světě. Tam byly listy žluté, oranžové a červené a brzy se zbarvily do hněda, ovšem tady... růžová, fialová, modrá, odstíny tak zářivé, že jsem podobné asi ani ještě nikdy neviděl. I listí, které se prozatím drželo na stromech, bylo barevné, až oči přecházely. Toho ale už moc nebylo, stromy byly povětšinou dost oškubané a nahé. Jestlipak jim v tom větru není zima, pomyslel jsem si, když se mi do kožíšku opřel vítr. Výjimkou byl mohutný javor uprostřed lesa, ve kterém, jak jsem věděl z minula, bydlela víla Zuběnka. Ten byl stále porostlý listím, které sice zezlátlo, ale drželo se na větvích. Jeho obyvatelka se mi náhle zjevila za zády. "Jaká kočka?" naklonil jsem tázavě hlavinku a otočil se na vílu. "To se tak řiká, ty trumbero," plácla se víla do čela. "Takže k věci. Máš tesák?" Přikývl jsem a přistrčil vypadnutý zoubek k víle. "Tady je." "Bezvadný," zvedla ho víla a strčila si ho pod paži.
Sotva to udělala, vypadalo to, že už je zase tak trochu na odchodu, což jsem nemohl dopustit. Rychle jsem vyhrkl: "Už ti je líp?" "Co?" Viděl jsem, že víla se musela zamyslet. "Jo ahá, ty myslíš tohle!" rozvzpomněla se nakonec na mou poslední návštěvu, kdy jsem ji musel na hřbetě odnést k jejímu stromu, protože byla tak hrozně unavená, že nedokázala ani létat. "Málem jsem zapomněla, že jsi to vlastně byl ty, kdo mi pomoh. Musíš mi to odpustit, mám toho hodně. Ale jo, každopádně, vzala jsem si malou dovolenou, víš, a už mi je mnohem líp.
No nic, takže to bude asi všechno, měj -" "Počkej přece!" vyhrkl jsem a zvedl tlapku. Víla byla zase v jednom kole a ve spěchu, jako vždycky, ale já se chtěl na něco zeptat. "Minule jsi mi říkala, že až se přezubím, tak sem už nebudu moct chodit! Kdy to bude?" Víla na mě shovívavě shlédla: "To tě to fakt tak žere, chlupáči?" Pomalu jsem přikývl. "Mně se tady líbí... a rád tě navštěvuju." Zuběnka si povzdechla: "Fajn, otevři tlamu," instruovala mě a já poslechl. Slétla níže a hleděla mi do tlamy, rty se jí nehlasně pohybovaly. "Zavřít," pronesla nakonec a já tlamu zase sklapl. "Tak co?" "Hádám, že někdy v zimě s tím budeš hotovej," usoudila víla. "Jéje, netvař se tak utrápeně," protočila oči. "To jsem neviděla, takovýho cíťu." "Nejsem cíťa!" ohradil jsem se. "Jen nechci..." vyrůst, málem mi vyklouzlo. V poslední chvíli jsem se zarazil, ale víla asi stejně odhadla, co jsem chtěl říct. "Každej musí vyrůst, to už jsem ti přece taky říkala." "Ale já mám strach," pípl jsem. Měl jsem pocit, že víle to můžu říct. Svět byl tak matoucí a obrovský, jakpak bych mu do zimy mohl porozumět a stát se dospělým? "To má taky každej. Ale nakonec to všichni zvládli. Řeknu ti tajemství, jo? Ani ty dospěláci, ke kterejm tak vzhlížíš, občas nemaj šajnu, co dělaj. To se ti tak jenom zdá, protože jsou velký a ty malej." "Ale-" chtěl jsem zaprotestovat, jenže víla si položila prst na ústa. "Už mlč, ty rozumbrado. Budeš v pohodě. A já už musím jít." Vylétla vysoko nad mou hlavu: "Koukej se ještě párkrát zastavit!" "Zastavím," slíbil jsem, ale víla už byla pryč.

Něco nebyl v pořádku. Nedokázal bych přesně říci, co to bylo, dokonce ani jak jsem to věděl, ovšem když jsem toho rána vylezl ven z nory, cítil jsem to. Na hřbetě mi samovolně vstávala srst a srdce mi tlouklo rychleji, než obyčejně. Nadechl jsem se vzduchu, ve kterém se nesl podivný pach. Nebezpečí, jako by se mi ozvalo v hlavě v momentě, kdy jsem to v čenichu ucítil. Nevěděl jsem, co to přesně je. Nic podobného jsem nikdy necítil. Nikdo nebyl poblíž, rozhlížel jsem se důkladně, ale zdálo se, že jsem zůstal sám, pozapomenut, zatímco všichni ze smečky si šli po svém. Nutkání přijít na kloub tomu neklidu, co se mě zmocnil i tomu zvláštnímu pachu, co se mi dostával do čenichu, bylo silnější než já.
Noru jsem nechal za sebou. Našlapoval jsem tiše po mechových polštářcích, pohyboval jsem se tak neslyšně, jak jsem jenom dokázal. Nikde žádný náznak ničeho neobvyklého, až na tu podivnou předtuchu, na ten podivný pocit a na ten štiplavý pach, co se mi lepil na patro čenichu. Netrvalo dlouho a došel jsem až k řece. Napnul jsem zrak za ni a tam to spatřil. Nejprve jsem nevěděl, na co se to dívám – nikdy předtím jsem oheň neviděl, ovšem když jsem ho spatřil, rychle jsem si uvědomil, o co jde. Náhlý nával paniky se přese mne převalil. „Ne, to ne!“ vykřikl jsem. Náš les ještě nechytil, plameny praskaly za řekou, možná jsme byli v bezpečí, ale... možná také ne. „Někdo, kdokoliv, Launee, Therione, Meinere... za řekou hoří!“ hulákal jsem, ale v lese snad nebyla živá duše, která by mě zaslechla. Někdo musí něco udělat! Nebo... bych měl něco dělat já?

"Therion, ne Terilon," opravil jsem rychle. O Therionovi jsem Sheye už říkal, ale Ray to pochopitelně zkomolil. Tak jako všechno. Navzdory mé snaze bylo vidno, že v jeho hlavě se odehrává pouze to, co obvykle. Vůbec si neuvědomoval, že by měl být šťastný, že se shledal se sestrou. Ani ji nepoznal. Svěsil jsem ouška, když do mě Sheya šťouchla a řekla, že ji třeba pozná jindy. "Je mi to líto," řekl jsem upřímně. Mrzelo mě to. Sheya vypadala strašně smutně a já jí rozuměl. Muselo být hrozné, když si vás vlastní rodina nepamatuje. Co kdybych já potkal svého brášku a on vůbec nevěděl, kdo jsem? Opatrně, jako bych nevěděl, zda to mám dovoleno, jsem se o Sheyu otřel bokem ve snaze ji povzbudit. Ray se mezitím chechtal jako pominutý, chechtal se a chechtal a vůbec nepřestával. Není to k smíchu, chtěl jsem mu říct, tak jako tehdy, když se smál, zatímco nám voda odnášela Močály a Launee byla v hrozném nebezpečí a on se jen chechtal, cítil jsem i podobné bodnutí hněvu, ale nakonec jsem zůstal ticho. Nemohl za to. Byl prostě jiný a kdoví, možná že se v tom svém zvláštním světě cítil trochu sám. Nesmím se na něj zlobit. Ale bylo to s ním tak těžké...
Když na něj ale vlčice promluvila, Rayův záchvat smíchu jako když utne. Pohlédl na ni a já zatajil dech. Nastražil jsem uši. Bylo to poznání, co bliklo v jeho očích? Možná. Jenže za chvíli to bylo pryč a zmizelo to v záplavě neartikulovaných zvuků. Rayi, snaž se! pobízel jsem vlče v duchu. Byl jsem si jist, že na vteřinku to skoro měl, než začal zase blbnout a mlít páté přes deváté. Náhle jeho výraz zvážněl a vypadla z něj věta, která byla zcela zjevně věnována Sheye. My spolu plaveme. Otočil jsem se k ní s tázavým výrazem - znamenalo to pro ni něco? Byl to jen další výkřik do tmy? Nebo to byla opravdová vzpomínka na něco, co se stalo?
Mírně jsem se odsunul do pozadí, když se Sheya začala Raye ptát na jeho oblíbenou hru a místo. Nechtěl jsem se plést někam, kam jsem nepatřil. Tmavý vlček si samozřejmě vybral kousanou, jak jinak. Jinou hru snad ani neznal. Okamžitě si začal hlodat tlapu a jeho pohled vyzýval nás oba, abychom se k němu připojili. Upíral pohled i na mě, i když já o tuhle hru od začátku neměl nejmenší zájem. "Já... snad budu radši hledat tu larvu," zamumlal jsem a zahleděl se na zem, jako bych vážně hledal nějakého červíka, jak si to šine po mechu. Ve skutečnosti jsem se ale snažil urovnat si myšlenky a trochu se uklidnit. Kdo by čekal, že když sem Sheya zabloudí na návštěvu, najde tady svého brášku? A že tím bráškou bude ze všech zdejších vlčat zrovna Ray?

Komunikace s Rayem mě fyzicky vyčerpávala. Měl jsem pocit, že je mezi námi jakási nepřekonatelná bariéra. Skoro jako bychom na sebe hulákali slova přes nějakou propast a polovina jich vždycky popadala dovnitř. Já řekl "neničit", Ray vzápětí vyhrkl "ničit". Zhrzeně jsem si povzdechl a obrátil se k Sheye, která byla zcela evidentně otřesená. Dělalo mi to starost. Nic podivného se tu nestalo. Že by ji něco bolelo? Už jsem se chtěl ptát, ale jí z úst vyšla dvě slova, která její stav objasnila. Bráško. Bráško? Vykulil jsem oči a těkal mezi nimi očima. "Ray je tvůj bráška?" Tak... to snad byly dobré zprávy, ne? "Ale to je přece bezva." Těžko se tomu věřilo, pravda. Že mají odlišné kožíšky, to bych pochopil. Já a Bianca jsme si taky vůbec nebyli vzhledem podobní. Jenže Sheya a Ray byli odlišní i v jiných směrech. Prakticky ve všech. Ale... všechno bylo možné a Sheya si svého brášku jistě pozná, ne? Navíc když byl Ray natolik výrazná osobnost, že splést si ho bylo prakticky nemožné.
Ocásek se mi párkrát zvolna zhoupl ze strany na stranu. Měl jsem dojem, že bychom se měli asi radovat, ale Sheyin výraz nevypadal úplně nadšeně. Našla někoho ze své rodiny! A Ray taky! Ovšem Ray si to očividně neuvědomoval. Začal místo uvítání svojí sestře cpát do tlamy houbu a pak se zajímat o larvy v lesích, nebo co tím vlastně myslel. Téhle šifře jsem nedokázal přijít na kloub za celou tu dlouhou dobu. Sklopil jsem uši. Ray na svou rodinu asi zapomněl. Ale možná... možná by si dokázal vzpomenout. Možná. "Rayi," oslovil jsem ho pomalu. "To je tvoje sestřička. Sestra, rozumíš? Rodina." Hledal jsem v jeho tváři jakoukoliv známku pochopení. "Tvoje rodina," zopakoval jsem a obrátil se na Sheyu. Třeba má taky Rayovi co říct. Byl to nakonec její bratr. Třeba jí porozumí líp, když jsou sourozenci. I když, jestli se hodně dlouho neviděli... tak asi ne. Zatím se zdálo, že mezi ní a Rayem zeje stejná propast, jako mezi ostatními.

Ray se zabýval pouze houbami a nic jiného ho zjevně moc nezajímalo. Sheya se ptala, jestli je to můj bráška nebo kamarád, ale Ray vlastně nebyl ani jedno z toho. Zavrtěl jsem hlavou. "Ray je... trochu zvláštní," řekl jsem, jako bych si nebyl jist, zda ho takhle můžu nezývat. Nechtěl jsem na vlčka být zlý, snažil jsem se ho nějak pochopit, jenomže Rayster byl tuhý oříšek, což dokázal hned vzápětí. "Saturnus," opravil jsem ho, už kdoví pokolikáté, ale asi zcela zbytečně. Kdoví, možná, když mu to budu pořád opakovat, jednou si mé jméno zapamatuje. Nadále se mi snažil cosi sdělit. Pohyboval jsem se kolem něj obezřetně, jako okolo nějakého extrémně ktřehkého a zároveň nebezpečného tvora a upíral jsem veškerou pozornost k tomu, abych pochopil, co mi povídá. Jenže jsem to... nepochopil. "Ehm, vidím je. Jsou... hezké?" protáhl jsem a bezradně pohlédl na Sheyu. Chce mi říct, že se mu líbí? Nebo že se mu nelíbí? Nebo snad... prostě chce abych viděl, co našel? "Jsi šikovný, že jsi je našel, ale neměl bys je stejně ničit," soukal jsem ze sebe a připadalo mi, že pointa Rayova sdělení mi stále uniká. "Potom by nám v lese brzy nic hezkého nezbylo, víš?"
Ovšem výsledky nebyly zrovna nic moc, Rayster se mi pro změnu začal snažit nacpat houbu do tlamy. Pevně jsem stiskl zuby a odvrátil tlamu pryč. K mému úleku když neuspěl u mě, začal houbu jíst sám. "Rayi! Vyplivni to!" vyhrkl jsem - kdoví, jestli to bylo vůbec jedlé! Začínal jsem propadat mírnému zoufalství, když jsem sledoval vlče, jak plive trosky houby všude kolem sebe. "Kéž by tu byl Therion," posteskl jsem si tentorkát nahlas a otočil se k Sheye, které nyní na tváři sídlil dost vyjevený výraz. "Sheyo? Jsi v pořádku?" zajímal jsem se starostlivě, tvářila se, jako by právě spatřila tu příšeru, kterou jsme očekávali. Co se jí stalo? Ale než jsem na to přišel, už se znovu hlásil o pozornost Ray. "Ne, Rayi, neničit," vydechl jsem poraženecky. "Neničíme přírodu. Ani houby, i když se ti třeba nelíbí." On to nepochopí. Ode mně nikdy. Neuměl jsem to s ním. A co to bylo se Sheyou?

I když si Sheya myslela, že kopání zadků by mi šlo, já pořád ještě nebyl zcela přesvědčen. Mé tlapky se na kopání tak úplně nehodily, když jsem si je blíže prohlížel. Kdybych měl kopýtka a silné nohy jako jelen, pak by to možná šlo. Ale takhle... možná kdybych se do toho opřel drápky? No, vyložený hlavolam. Budu to ještě muset nějak vymyslet a třeba, až Sheya přijde příště, dokážu kopat zadky těm zlým jako ona.
Brzy jsme ale v lese našli ty podivné stopy. Nebylo pochyb, že někdo v našem lese šíří spoušť. Podle Sheyi houbová příšera. Obrovská. S tesáky a drápy a houbo-drtícími tlapami! Ale Sheya vypadala neohroženě a vybídla mě, ať té příšeře nakopu zadek já. Nasucho jsem polkl, ale co mi zbývalo? Nemohl jsem ji v tom nechat samotnou, ještě by ji příšera dostala. "Tak jo," pípl jsem co nejstatečněji a vyběhl za ní po zřetelných stopách.
A brzy jsem ji spatřil! Srdce se mi rozbušilo, ale přesto jsem si chtěl zkusit to kopání, takže jsem hrdinně vypískl jako podsvinče: "Ty, příšero, přestaň nám tu ničit les!" Jenže... silueta pod stromy byla dost malá na příšeru. Nebyla o nic větší než my dva. Možná je to příšerátko. Ale stačilo přijít o krok blíž a záhada byla vyřešená. Se značným ulehčení jsem se zahihňal. "To není příšera! To je Ray!" V okolním ruchu zůstal vlček zapomenut sám v lese a bavil se podle svého. Drtil houby na kaši pod svými tlapkami. Dost se mi ulevilo, že to není monstrum, ale jen tenhle podivný člen smečky, kterému jsem se marně snažil porozumět. Ani jsem nevěděl, jak na něj mluvit. "Rayi?" oslovil jsem ho opatrně. "Po houbách by se nemělo dupat, víš?" Nechtěl jsem, abychom měli plný les rozkopaných hub, ale těžko říct, jestli to vlk pochopí. Kéž by tu byl Therion.

Sheya ty zlé vskutku nepotkala - alespoň ne ty, které jsem potkal já. Jenom jsem přikývl. Nevěděl jsem, jak lépe jí je ještě popsat. Ubližovali a ničili, to bylo to hlavní. Byli prostě zlí. Ovšem i když úplně přesně nevěděla, co jsou zač, potvrdila mi, že nakopnutí zadku je dobrá věc. "A... ty to umíš?" tázal jsem se nesměle. "Zvládl bych to taky?" Ukázalo se, že vlčice už Života navštívila. Hledala u něj svou rodinu, kterou asi taky ztratila... zdálo se ale, že tak jako se o některých věcech nechce mluvit mě, tohle nějak neleze zase ze Sheyi. Sklopil jsem uši. S rodinami to bylo hrozně moc těžké. Jestlipak jí Život pomohl? pomyslel jsem si, ale ačkoliv mě ta otázka už zasvrběla na jazyku, nakonec jsem ji spolkl. Smutku jsme tady měli už dost. Nechtěl jsem tahat na světlo další.
"Máme," potvrdil jsem, zatímco jsem balancoval na kameni. Ale jestli měla Sheya v horách Alfu jen jedno, pak to znamenalo, že Alfy dvě jsou asi spíš vzácná věc. "V Močálech ale taky byla jenom Skylí." Pokrčil jsem rameny. Chápal jsem základní fungování smečky, ovšem ve větších detailech jsem se ztrácel a úplně jim nerozuměl. Byla spousta věcí, o nichž jsem neměl nejmenší tušení, jak ve smečce fungují. Vzápětí už jsem se rozplácl v mechu a spatřil stezku z rozdupaných hub. Sheya se domnívala, že za tím jsou Launee a Therion, ale tak to být nemohlo. Proč by tohle udělali? A pak z ní vypadlo, že za tím stojí houbová příšera. "Příšera?" vyhrkl jsem. "Ale... ale však nám tady všechno rozdupe! Podívej, co už vyvedla!" Možná jsem se někomu už mohl zdát starý na pohádky, ovšem já se Sheyiny pohádky chytil bez nejmenšího zaváhání. Nejistě jsem přešlapoval na místě, div že jsem z mechu pod svýma nohama nevyždímal i ty poslední kapky vody. "Co si počnem? Měli bychom... to prozkoumat?" Jenže já se popravdě příšery celkem bál. Mohla být klidně masožravá. Houby určitě nejedla. Nikdo nebyl tak hloupý, aby si šlapal po svačině.

Copak Sheya nevěděla o těch zlých? "Myslím ty, co... ubližují a všechno ničí," odpověděl jsem a trochu uhnul očima. O těch zlých se mi taky dvakrát mluvit nechtělo. Musel jsem přitom myslet na to, co se stalo doma. "Nakopnout do zadku? A to stačí?" tázal jsem se s hlavou nakloněnou ke straně. Sheya na to měla asi zvláštní patent, ale mně se to moc nezdálo. Možná by mě to mohla naučit. Pak bych mohl chránit Biancu a všechny. To bylo jedno z mých největších přání - abych jednoho dne byl natolik statečný a silný, abych dokázal ubránit všechny, co mám rád. Proto mě taky moc zaujalo to, co vlčice řekla potom. Život? Zavrtěl jsem hlavou. "Ještě jsem u něj nebyl, ale jednou jsem ho viděl. Zachránil naše močály, když je chtěla odnést řeka. Je moc milý." Pousmál jsem se nad vzpomínkou na bílého vlka s laskavou tváří. "Takže ty už jsi u něj byla?"
Potom jsme pomalu vyrazili do lesa, ale moc daleko jsme nedošli, protože Sheya samozřejmě začala vyskakovat na kamení, což byla věc, nad kterou se já tak zadumal. Zatřásl jsem hlavou a vyšplhal se na jeden z menších kamenů, abych nezůstal pozadu. "Já vlastně nevím, jak tohle funguje. Ale Launee s Therionem se asi nebudou zlobit hodně... možná maličko," pokrčil jsem rameny. "To jsou Alfy," dodal jsem, i když bylo zvláštní o nich takhle přemýšlet. Já je měl za své přátele, prakticky druhou rodinu. Má poznámka o mechu Sheyu asi trochu vyvedla z míry, i když jsem jí vlastně nic nemyslel. "To právě netuším," řekl jsem a přeskočil na další kámen. Špatně vyměřeně, ovšem, na vlhkém mechovém porostu mi podjely nohy a já spadl přímo na čumák na zem, zadek mi zůstal trčet k nebi. Naštěstí zdejší povrch byl víceméně ideální na padání, takže to ani nijak nebolelo. Zvedl jsem oči k červeným houbám, které se v mé momentální poloze tyčily nad mou hlavou. "Třeba houby," pronesl jsem, jako bych sebou právě neplácl a otřepal se. Vzápětí jsem ale nastražil uši. Někde poblíž se ozývaly podivné zvuky. "Co to je?" Otočil jsem se tím směrem a spatřil prakticky cestičku z rozplácaných hub. Stočil jsem uši vzad a vypleštil oči na Sheyu. "Něco nám ničí les!"

To, že se tu Sheye taky líbí, mě potěšilo a dodalo mi to trochu kuráže - asi jsem nemluvil úplně z cesty. "Jo, a je tu hezky měkko," doplnil jsem s mírným úsměvem a tlapkou poplácal mechový polštář pod sebou. Skoro každé místo v lese mohlo být měkkým pelíškem a to se mi velice líbilo.
Sheya mi začala povídat, jak se tu octla, aniž bych se nakonec musel ptát podruhé. Tentokrát se ale neztratila. Byla jen na výletě. A úplně sama. Vykulil jsem zlatavá očka. "A to ses nebála jít sama?" vyhrkl jsem. "Nebojíš se... těch zlých?" Já bych se sám asi nikam nevydal, alespoň ne úmyslně - jednou jsem se omylem zatoulal a jak to dopadlo? Mírně jsem se při vzpomínce na šedého vlka, co mě chtěl nejspíš sežrat, otřásl. Sheya musela být hrozně statečná, když chodila světem sama. "Nojo... smečka!" uvědomil jsem si, že, ačkoliv jsme se znali, Sheya tu byla vlastně cizí. Ztišil jsem hlas: "Nebudeš mít průšvih?" Tedy... začínal jsem si oproti ní připadat jako strašný třasořitka, ale tyhle věci přece nebyly jen tak. Když se někdo toulal v cizí smečce, mohl z toho mít problémy. Na druhou stranu jsem si nedokázal moc představit, že by se Launee s Therionem na Sheyu nějak hodně zlobili. Možná měli tolik práce, že si jí ani nevšimli.
"Zajímavého?" Zamyslel jsem se. "Já, no, víš, já to tu zatím tolik nezkoumal." Moc se mi nechtělo říkat, že jsem tady zatím stihl jen několikrát plakat, lovit ryby a spát. V porovnání s dobrodružnou Sheyou to znělo... prostě se mi to nechtělo říkat, tak. Rychle jsem pokračoval, aby se vlčice neptala: "Ale můžeme se tu porozhlédnout třeba teď, ne?" navrhl jsem a zamával ocáskem. Musela tu být spousta zajímavých zákoutí. Pomalu jsem vykročil do srdce lesa a ohlížel se, jestli mě Sheya následuje. Mech tišil naše kroky. "Kdoví, co se pod tím mechem může všechno schovávat," řekl jsem si spíš pro sebe. Pokrýval všechno. Netušil jsem, kde všude může mech růst... a že může pokrývat i skály a kamení, kterých se před námi náhle objevilo požehnaně. Hotová kamenná stavba, která by odvážnější vlky asi lákala k vylezení nahoru. To alespoň bylo první, co mě napadlo. Jenže já nebyl zrovna vlk okamžitého činu, takže jsem místo toho na kameny zůstal jen váhavě čučet.

Vypadalo to, že i ona si mě pamatuje, když jsem se jí tedy konečně zjevil a přestal se vyjukaně skrývat za stromem. Asi nebylo úplně slušné plížit se k vlkům a zjevovat se jim zpoza kmenů, jenže... no, co kdyby to byl někdo z těch zlých? Co pak? Naštěstí tomu tak nebylo. Přejel jsem vlčici pohledem. Byla to už nějaká chvíle od doby, kdy jsme se potkali u motýlka. Za tu dobu se toho stalo už opravdu hodně a Sheya dost vyrostla. A já, pochopitelně, musel vyrůst úplně stejně. Čas letěl, jak už měl ve zvyku. I přesto, že jsme si ale byli věkem blízko, cítil jsem se v přítomnosti Sheyi nejistě jako s každým jiným, koho jsem zas tak dobře neznal, i když asi méně, než s dospělým. Přinejmenším jsem věděl, že mi hlavu trhat nebude. A to se počítá, ne?
Sheyu ale cosi mátlo a jakmile její slova opustila tlamu, div jsem se nepraštil tlapkou do čela. Jakpak to asi muselo vypadat? Přece jsem jí říkal, že bydlíme v Močálech a že nás tam kdyžtak najde. Ale kdo teď asi bydlel v Močálech? Nikdo. Možná Skylí. Ale kdyby hledala mě a Biancu, nenašla by nás tam. Co když si myslí, že jsem lhář? "My teď bydlíme tady," objasnil jsem rychle, než stačí dojít k dalším nedorozuměním a sklopil oči ke svým tlapkám. "Přestěhovali jsme se, protože v Močálech to bylo -" smutné "- nebezpečné." Přešlápl jsem. "Jsme tu teprve pár dnů. Je to tady... hezčí," vydechl jsem a zvedl zrak od země zpátky k Sheye. Táhnout konverzaci vpřed, no, zdálo se, že to jeden z mých talentů nebude. Snad je na tom Sheya líp. Ani jsem se vlastně nedozvěděl, co tu tedy hledá, ale ptát se podruhé mi přišlo hloupé.

Jak jsem tak plakal a mé slzy se vsakovaly do mechu, který nesoudil, nelitoval ani se neptal, jen hluboce mlčel, musel jsem zase usnout nebo minimálně zadřímnout. Když jsem totiž znova otevřel oči, slunce už vystrkovalo paprsky nad obzor. Zamrkal jsem k obloze, ale hvězdy už bledly a mizely. Zívl jsem. Měl jsem v sobě ten zvláštní dutý pocit, jaký vždy přichází po dlouhém pláči, ale cítil jsem se už mnohem lépe. Asi pomohlo nedržet všechno umačkané v sobě. Měl bych se vrátit za Biancou, napadlo mě, jak jsem tak ležel na mechovém polštáři a pomalu ze sebe setřásal zbytky ospalosti. Aby neměla strach.
Jenže než jsem vůbec stačil vstát, ozvalo se tlumené, nejisté zavytí. Nastražil jsem ušiska. Kdo je to? Další cizinci? Jenže tohle vytí znělo tak mladě. A navíc se mi o čenich otřel pach, který mi byl trochu povědomý. Nejprve jsem si nemohl vzpomenout. Pomalu jsem se postavil a hleděl směrem, odkud vytí přišlo. Kdo jen to může být? Byl jsem si jist, že ten pach znám. Pomalu jsem se začal plížit lesem - neslyšný pohyb opět nebyl na mechu moc těžký - a skrýval jsem se za kmeny stromů, pro případ, že bych snad v původci vytí shledal někoho nebezpečného. Přibližoval jsem se a přibližoval, až jsem nakonec vykoukl zpoza tlustého kmene buku a spatřil... "Sheyo?" vzpomněl jsem si. No jistě. Jedna z vlčic od motýlka. Celkem se mi ulevilo, že to není nějaký úplný cizinec, ale někdo, koho už znám. Vystoupil jsem zpoza stromu a poněkud nejistě mávl ocáskem ze strany na stranu. "Ahoj. Co... co tu děláš?" zajímal jsem se. Že by se zase ztratila?

//úkryt

Vylezl jsem na povrch, kde nebylo momentálně o moc větší světlo než v úkrytu, zato tu bylo o poznání chladněji. Náhle jsem byl sám. Meinere odešel, Biancu jsem nechal v úkrytu. Opravdu moc jsem doufal, že se nevyděsí, proč jsem ji opustil, doufal jsem, že nespala natolik tvrdě, aby neslyšela, co jsem jí řekl. Nechtěl jsem, aby si myslela, že už ji nemám rád a že ji chci opustit. Na chvíli jsem se zarazil a otočil se přes rameno, jestli se tam za ní nemám náhodou vrátit. Jenže... já hrozně chtěl být sám. Alespoň na malou chvíli. Nejsem moc dobrý bráška, povzdechl jsem si a sklopil uši. Od tlamičky se mi zvedl oblak páry, která se v měsíčním svitu stříbřitě zatřpytila.
Kráčel jsem po měkkém mechovém polštáři, ani jsem se nemusel moc snažit, abych našlapoval tiše, ten zelený koberec tlumil mé kroky. Připadal jsem si jako nějaký zloduch, jak jsem se tam tak sám plížil mezi stíny, i když jsem nedělal nic zlého. Našel jsem si místečko, kde se stromy trochu rozestupovaly a byla dobře vidět noční obloha. Tam jsem si lehl a zahleděl se na hvězdy. Vypadaly dnes hrozně blízko. Ohlédl jsem se na jednu stranu, pak na druhou. Pořád jsem byl sám. "Mami? Tati?" zašeptal jsem ke hvězdám na nebi. "Jste tam?" Nic se neozvalo. Jen v dáli někde zahoukala sova. "Chybíte mi. Mrzí mě to. Já... kdybych tak mohl něco udělat..." Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy a nechal jsem je volně plynout. Tady nebyl nikdo, kdo by je viděl, kdo by kvůli nim byl smutný. Tady jsem nemusel být silný, ani kvůli Biance ne. "Jestli tam jste a jestli mě slyšíte... chci abyste věděli, že jsme v pořádku. Hezky se tu o nás starají. Jenom... se mi strašně moc stýská." Zabořil jsem čenich do mechu a tlumeně se rozvzlykal. Konečně jsem nechal svému smutku, který mě tak tížil, volný průchod a svým způsobem to byla úleva.

//Mecháč
163.

Vlezl jsem do nory za Meinerem. Byla tam... tma. To bylo jediné, co jsem v první chvíli spatřil. Tma. Žádná tajemství, žádné odpovědi, jen sametová, hluboce černá tma. Nebyla ale strašidelná, alespoň pro mě ne. Byla spíše konejšivá, hřejivá jako srst někoho blízkého. Bianca měla docela dobrý nápad s tím hledáním vlastního místečka. "To bychom mohli. Určitě tu světlo nějak udělat půjde. I když se mi to tu líbí i takhle." Bylo to ovšem poněkud nepraktické. Udělal jsem krok a vrazil do čehosi velkého a chlupatého, co byl nepochybně Meinere. Ucouvl jsem a přišlápl cosi jiného, co bych odhadl na Biančin ocásek. "Pardón," zamumlal jsem a raději se zastavil. Do tmy zablikalo pár jisker. Co to bylo? Zamrkal jsem, ale už se to nezopakovalo. Podivné.
Meinere najednou vystřelil z úkrytu pryč, než jsem vůbec stačil odpovědět na Biančinu otázku. "Kam jdeš?" zavolal jsem za ním, ale marná snaha, vlk byl pryč. Povzdechl jsem si. Co to do něj vjelo? "Myslím, že tu můžeme přespat," odpověděl jsem Biance. Sám jsem byl trochu unavený. Možná by spánek dokázal překonat i ty podivné pocity, které neustále dorážely. Ten smutek, co nešel setřást. Schoulil jsem se do klubíčka ke stěně a zavřel oči. Na měkkém mechu se leželo jako v peřině a tma byla uklidňující, ačkoliv v ní nesvítily žádné hvězdy. Za chvíli jsem upadl do dřímoty a pak do spánku...
Kdoví, jak dlouho jsem spal. Moc dlouho to asi nebylo, ale když se mi oči náhle otevřely, veškerá ospalost byla pryč. "Bianco?" šeptl jsem. Nevěděl jsem, jestli sestra ještě spí, nebo ne. "Bianco, já jdu ven," zašeptal jsem znova a tiše se po mechu odplížil k východu z nory.