Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Merry Chrysler
vážně tho, mějte krásné Vánoce ~Saturnus

Alastor se nadchnul pro fialové kamínky podobně jako já a chtěl s nimi zdobit hrad. "Jenže pak by se mohly ztratit," namítl jsem. Nechtěl jsem mu kazit legraci, ale ani jsem nechtěl, aby třpytivé oblázky zmizely v nenávratnu. "Jsou určitě vzácné. Zeptám se na to Theriona, až ho uvidím," umínil jsem si. Kde se vůbec ten vlk pořád toulal? Měl asi spoustu práce... ale jeho a Launee jsem už neviděl hrozně dlouho - a sestřičku zrovna tak. Jen jsem doufal, že na mě ještě nezapomněli.
Raději jsem se vrátil ke stavbě hradu, který pomalu, ale jistě narůstal. Alastor se octl na vrcholku a já k němu vzhlédl, jako by snad byl nějakým prorokem na vrcholku hory. Uplácával jsem stěny, stejně jako to Al činil se stropem. "No jistě, příkop!" pokýval jsem hlavou a zatímco můj kamarád se jal dlabat díru do sněhové hromady, já před vznikajícím vchodem začal ve sněhu hloubit příkop, který vedl až k samotnému mechu pod sněhem. Bylo to možná trošku kontraproduktivní, protože to, co jsem vyhloubil, mi Alastor zahazoval sněhem z díry, kterou hloubil, ovšem s tím jsem si rychle poradil. Sníh, který se vrátil do příkopu, jsem zkrátka nahrnul doprostřed a uplácal ho, aby z něj byl sněhový most. Alastor měl hrozně moc nápadů, jak hrad vylepšit a já se až divil. Možná jsem si vážně neuměl hrát... Ale teď, když jsem k tomu měl konečně příležitost, jsem se do toho zabral hluboko, až jsem na chvíli i zapomněl na všechna svá trápení. Plácal jsem sníh, tvořil z něj zdi a mosty a byl... spokojený?
Hrad začínal vypadat jako hrad, aspoň jak jsem si ho já představoval - i s příkopem a mostem. Alastor navrhl, že bude princeznou v nesnázích a já statečným zachráncem. Popravdě by mi to možná vyhovovalo spíš naopak, chtěl bych být radši princezna - jak být statečný jsem moc nevěděl, ale když to tak vlček chtěl, rozhodl jsem se mu vyhovět. "Tak jo," přikývl jsem a připlácl naposledy pro dobrou míru stěnu příkopu. Škoda, že nám nemá kdo hrát to monstrum, pomyslel jsem si. "Tak já se jdu nachystat!" prohlásil jsem a odhopkal stranou. Něco mi totiž scházelo. Jak jsem měl být chrabrý princ, když jsem neměl žádnou zbraň? Vytáhl jsem ze sněhu pořádně silný klacek a trochu ho očistil od trčících větviček. "Paráda," špitl jsem si pro sebe a uchopil svůj prvotřídní meč do tlamy. Zkusil jsem se také vznešeně nést jako princ, ale připadal jsem si přitom nesmírně podivně. Byl jsem zvyklý se pohybovat opatrně, jako bych našlapoval mezi vejci, takže sebevědomá chůze pro mě snad nemohla být nepřirozenější. Přesto jsem se snažil mít alespoň hrdě vztyčenou hlavu, když jsem se vracel k našemu hradu, kde byla uvězněná princezna Alastor. "Phunf..." Aha, ten meč. Pronášet řeč, zatímco máte v tlamě klacek, dost dobře nejde. Složil jsem svůj meč na zem a zkusil to znovu: "Princezno! Pročpak jsi tu tak sama v tomhletom hradě?"

Mráz se prohluboval, ovšem můj huňatý kožíšek mě chránil celkem obstojně. Když minule sněžilo, byl jsem ještě maličký a třásl se jako ratlík, teď už mě však chlad tolik netrápil. O něco horší bylo, že přes hustý sníh téměř nebylo vidět - s tím už kožich nic nezmohl. I tak jsem ale nakonec schovaného Alastora objevil a přepadl ho zezadu... něžně, ovšem. Vlček i tak polekaně vykvikl. Krátce jsem se zasmál a otřepal si ze hřbetu nános sněhu, který se tam ale okamžitě začal tvořit znovu. Alastor měl dobrý nápad na další činnost. "Tak jo, uděláme hrad!" chytil jsem se toho hned, i když jsem nic podobného nikdy nedělal a vlastně jsem ani netušil, jak by něco takového mělo vypadat. Začal jsem nahrabovat sníh na kupičku, když jsem se zarazil a zamžoural do bílé pokrývky. "Copak je to?" podivil jsem se a opatrně tlapkou odhrnul sníh z něčeho třpytivého, co se válelo na zemi. Bylo tam toho dokonce víc. "Kamínky," usoudil jsem nakonec. "Ale moc hezké. Hele," přistrčil jsem jeden k Alastorovi, aby si ho mohl taky prolédnout. Byl fialový a třpytivý. Podobný jsem nikdy neviděl. "Schovám je," napadlo mě a rychle jsem se prohrabal sněhem u jednoho z kamenů, abych mohl tu třpytivou krásu zastrčit do skuliny pod ním. Měl jsem takový pocit, že by se jednou mohly hodit a byla by škoda, kdyby se poztrácely. Stejně bych je nemohl pořád nosit s sebou.
Pak jsem se začal znovu věnovat stavbě hradu, se kterou jsme prozatím ani pořádně nezačali. "Jak by vůbec měl takový hrad vypadat?" zadumal jsem se, zatímco jsem nahrnoval sníh na kupku a uplácával ho, aby pořádně držel. "Asi by měl být velký, abychom se do něj vešli a pevný, aby se nám nezřítil na hlavu," to asi dávalo smysl. A taky to znamenalo, že nás čeká pořádná spousta práce. Šlo to totiž velice pomalu. Možná by ten vlkulák byla lepší volba... Nebo hrad takříkajíc v podzemí. Jenže na hrabání chodeb tu sněhu bylo pořád ještě málo.

Čučel jsem za kámen jako výr, jako by se snad Alastor mohl vměstnat do nějaké puklinky ve skále. Pochopitelně tam ale nebylo nic. Zamračil jsem se. Vítr, který fučel po lese, mě jakožto nezkušeného stopaře mátl. Přísahal bych, že jsem ho cítil odtud. Přece se nepropadl do země. Nebo že by ano? Byla to nejspíš hloupost, ale hrábl jsem tlapou do sněhu, jestli se pod ním náhodou neotevře jáma, co by mohla vlčka spolknout. Pro jistotu. Nebylo tam ale nic, pod sněhem se skrýval pouhý mech. A pak jsem to uslyšel. Tiché zahihňání, které hned utichlo, ovšem i tak jsem ho zaslechl. Málem jsem se okamžitě otočil a zavolal na Ala, že ho mám, ovšem... náhle mě napadlo cosi lepšího. Pousmál jsem se a zamířil přímo opačným směrem, než odkud se můj kamarád ozval. Dával jsem bedlivý pozor, abych se neohlédl, abych o něm ani pohledem nezavadil, a začal se ve velkém oblouku vzdalovat.
Udělal jsem široký kruh a začal se blížit k té velké skále, za kterou jak už jsem věděl se vlček schovával, z druhé strany. Zezadu. Čím blíž jsem byl, tím opatrněji jsem našlapoval a doufal, že mě Al neuslyší. Plížil jsem se s břichem téměř u země a s ušima přilepenýma k hlavě, snažil jsem se ani nedýchat. Už jsem viděl jeho hnědavý zadek, jak se tak krčil naplácnutý na kámen. A pak, když už jsem měl dojem, že blíže se zkrátka nedokážu dostat, jsem vyrazil vpřed. Neskočil jsem na Alastora a neporazil ho na zem - takhle divoce jsem si hrát snad ani nedokázal - ale přední tlapkou jsem ho lehce plácl po zádech a vykřikl: "Baf! Mám tě!" Krátce jsem se zasmál a zavrtěl ocáskem. "Dobrá schovka," zhodnotil jsem a s údivem zjistil, že se vlastně docela dobře bavím ve společnosti někoho, koho sotva znám. Jistě k tomu přispíval fakt, že věkový rozdíl mezi námi nebyl zas tak velký. "Teď se schovávám já? Nebo... chceš nějakou jinou hru?" zeptal jsem se. Já osobně her moc neznal. Nějak na ně v mém životě nebylo dosud moc místa.

Alastor Sheyu doopravdy znal, ale z jeho výrazu se mi nějak nepodařilo vyčíst, jestli byli kamarádi nebo ne. Určitě ano. Sheya je přece hrozně fajn. Byla škoda, že bydlela tak daleko. Ona se možná nebála vydávat se na cesty po Galliree sama, ale já si na to netroufal. Přinejmenším bych se tam určitě nevydal, aniž bych o tom aspoň někomu řekl... a vzhledem k tomu, že všichni měli plné tlapky práce to teď moc nepřicházelo v úvahu. Ale jednou se do hor určitě vydám. A navíc... teď jsem tady měl Alastora, kamaráda, který bydlí přímo ve smečce, takže by asi bylo dobré přestat dumat o Sheye a věnovat se jemu.
Vlček se ke mě naklonil blíže, když jsem se zeptal na žlutý sníh. Nastražil jsem uši, aby mi to neuniklo - zřejmě šlo o nějaké tajemství, když se mi ho chystal pošeptat. Ovšem... nebylo to to, co bych čekal. Mírně jsem nakrčil čumáček. "No fuj," zhodnotil jsem, ale Alastor se tomu culil a vrtěl ocáskem. Taky jsem trochu cuknul koutky. Vlastně to znělo jako tajemství. Rozhodně ne nic, co bych jen tak mohl vykládat vlkům na potkání.
Pak už nás ale začala zaměstnávat schovka. Alastor se rozběhl někam schovat a já zůstal stát u stromu, s čelem opřeným o tvrdou kůru, očka zavřená a mumlavě jsem odpočítával: "Jeden, dva, tři..." Sněžilo a sněžilo, pokrývka kolem rostla a mrzlo, až praštělo. My si vlastně neřekli, do kolika mám počítat, došlo mi náhle. Teď už ale bylo pozdě. Musel jsem to nějak odhadnout. "Osmnáct, devatenáct, dvacet!" dokončil jsem. "Už jdu!" Couvl jsem od stromu a rozhlédl se. Panovalo naprosté ticho a po Alastorovi nebylo ani stopy. Tedy, nějaké stopy tu byly... jenže sníh je zase rychle zasypával. Zamyšleně jsem zhoupl oháňkou ze strany na stranu a zkusil zavětřit. Vzduchem se nesla spousta pachů a já ještě nebyl tak zručným stopařem, přesto jsem měl dojem, že jsem Alův pach zachytil. Vykročil jsem přibližně tím směrem a soustředěně čenichal. Kde může být? Chvíli jsem jen tak bezcílně bloumal mezi stromy a nejspíš se tak trochu motal v kruzích, než se mi trochu podařilo rozšmodrchat to klubko pachů tady. Čumák mě nakonec dovedl až k tomu velkému kopci, pod kterým se povalovala spousta kamenů. Mírně jsem se usmál. Že by? Tiše jsem se k jednomu připlížil a vyskočil na něj. "Mám tě!" zvolal jsem, ovšem za kamenem nikdo nebyl, místo toho mi na zledovatělém povrchu podjely nohy a já se svalil do měkké sněhové pokrývky. Hned jsem se začal sbírat na nohy, otřepal jsem se a zamířil k dalšímu velkému kusu skály. Alastor musel být někde poblíž! Nahlédl jsem za další velký kámen, ani jsem netušil, že ve skutečnosti stojím k hledanému vlčku zády, ocas se mi komíhal snad jen pár centimetrů před jeho tváří. Byl jsem moc soustředěný na to, co mám před sebou než abych si hlídal záda.

K mému údivu se ukázalo, že Alastorův původní domov býval v horách – stejně tak, jako ten Sheyin. Trochu překvapeně jsem vykulil očka. „V horách žije jedna moje kamarádka, Sheya,“ řekl jsem mu. „Znáte se?“ Přišlo mi logické, že by se znali, ovšem… já teď taky neznal všechny ve smečce, ačkoliv jejich pachy se tady vznášely už nějakou dobu. Bylo ale zvláštní a celkem zajímavé, že mi zřejmě bylo souzeno přátelit se s horskými vlčaty. I když tam třeba Alastor už nebydlel.
Tázavě jsem naklonil hlavu do strany při jeho další poznámce. „Žlutý sníh? Co to je? O tom jsem nikdy neslyšel.“ Možná, kdybych se nad tím zamyslel, nakonec bych se dovtípil, ovšem vypadalo to, že má mysl je příliš nevinná, než aby se obrátila tím správným směrem a tak bylo na Alastorovi, aby mi tuto malou záhadu objasnil.
Když jsem se zeptal, co budeme dělat, Al navrhl, že si můžeme hrát. Zvolna, váhavě jsem zahoupal oháňkou ze strany na stranu. Kdy já si naposled vůbec hrál? „Tak… na schovku, jo?“ navrhl jsem, protože na zběsilé pobíhání po lese jsem tak nějak náladu neměl. Zato schovávat se, to bylo něco pro mě. „Schováš se první?“ vybídl jsem Alastora a jestliže se mnou souhlasil, stoupl jsem si hned čelem k nejbližšímu stromu a začal potichu počítat.

Své napětí jsem před Alastorem nedokázal utajit. Pochopitelně. Z pohledu někoho druhého musela má nervozita být viditelná ze sta metrů. Jenže já za to nemohl. Netušil jsem, kde se ve mně brala, ačkoliv k tomu vůbec neměla žádný důvod. "Nebojím," ohradil jsem se. Nebál jsem se přece! Proč bych se měl bát? Čeho? "Asi jsem jen nečekal, že dneska potkám nového kamaráda," ospravedlnil jsem si aspoň nějak své pocity, i když mě samotnému to znělo, jako že to není úplně správně.
Tím, že se tu Alastorovi bude líbit, jsem si byl téměř jist. Komu by se tady nelíbilo? "Tady je to bezva," řekl jsem a pousmál se. "Je to tu o moc hezčí než v močálech." Pak mě cosi napadlo. Chvíli jsem se odmlčel, než jsem otázku nakonec položil: "Kde jste bydleli vy?" Vlastně jsem netušil, kde tu žijí další smečky. Nějaké tu být musely - ta Sheyina v horách, a u motýlka Lilac a Tati taky mluvili o těch svých, jenže o těch jsem osobně neměl ani ponětí. "Ale to nevadí. Sníh je taky dobrý," pousmál jsem se a strčil tlapkou do čerstvé pokrývky na zemi. Zůstal v ní otisk mé tlapky. Kolem se pomalu stmívalo. Dle zvyku jsem zvedl oči k obloze, ale byla příšerná mlha, přes kterou světlo hvězd neproniklo. Škoda.
Jenže... pak přišla řeč na maminku, což bylo téma poněkud bolavé. Rázem jsem posmutněl. Nechtěl jsem na to vůbec myslet, ačkoliv vzpomínky na domov mi pořád hlodaly kdesi na pozadí mysli. Alastor se mě ale snažil utěšit. Má pravdu. Mám teď... nový domov. Jenže to, že jsem měl vlky, které jsem měl rád a kteří měli rádi mě, kteří se o mě a o Biancu starali a záleželo jim na nás ještě nutně neznamenalo, že se mi nestýskalo po rodině. "Asi míš pravdu," vydechl jsem nakonec a rychle převedl řeč někam jinam, i když mě u srdce pořád bodalo. Nechtěl jsem se před svým kamarádem hned rozbrečet. Tím bych asi první dojem moc nevylepšil. "Co... budeme teď dělat?" zeptal jsem se a snažil se znít vesele, ač v tom zaznívala tak trochu falešná nota, která tahala za uši i mě a tak jsem s tím radši hned přestal. Bylo to skoro jako lhaní. Nemělo by se to dělat. "Chceš třeba vidět les, nebo... tak něco?" Co jeden vlastně dělal s takovým kamarádem?

Trošku jsem se pousmál, když Alastor začal vrtět ocáskem a dělat si legraci. Možná... Mírně jsem se uvolnil, neboť jsem si uvědomil, že jsem až do teď napjatě zatínal svaly v břiše, jako bych snad čekal, že po mě vlček skočí. Ale nic takového přece nehrozilo. Chtěl jen kamaráda. A to já přece chtěl také, nebo ne?
"Že tě poznávám?" pípl jsem. Že bych to nakonec přece jen řekl špatně? "To se jen tak říká... teda, aspoň myslím, že je to takhle." Zavrtěl jsem hlavou: "To je jedno," rozhodl jsem se to utnout, protože jsem si náhle nebyl vůbec jistý, jestli jsem mlel úplně z cesty nebo ne. Přesně jak jsem se bál, Alastor se polekal, že s ním snad nechci kamarádit. "Tak jsem to nemyslel," ujistil jsem ho rychle, abych si svou šanci na získání přítele nezkazil hned na začátku a rychle doplnil, že bych se kamarádil rád, což vlčka viditelně potěšilo. Natolik, že do mě hravě žďuchnul. Usmál jsem se tomu, ale trochu křečovitě. Pořád jsem se tak trochu ostýchal a dotyk od někoho téměř neznámého mi nebyl úplně příjemný - i když jsme teď, aspoň podle jeho slov, byli kámoši.
Vyslechl jsem si, jak se tady Alastor objevil. Přišel sem se svou maminkou a bratrem. Rodina. "Aha. Nám se taky v předchozí smečce nelíbilo, tak jsme se přestěhovali sem," přikývl jsem, protože mi to vážně znělo celkem podobně tomu, co jsme zažili já s Biancou. Až na to, že to stěhování neproběhlo s rodinou. Aspoň ne s tou původní... a právě té se týkala další Alastorova otázka. Opět jsem se napjal a nasucho polkl. O tomhle... o tom jsem vážně nerad mluvil. Zabořil jsem posmutnělý pohled do bílého sněhu někde u svých tlap. "Já už maminku nemám," pípnul jsem tiše jako myška, ale v okolním tichu mě Alastor určitě slyšel. "Teď tady se sestrou bydlíme s Launee a Therionem... a se smečkou."

Zdálo se, že vlček snad chvíli přemýšlí nad vlastním jménem. Než jsem se tomu ale stačil podivit, vypadla z něj odpověď, ale ne taková, jakou bych čekal. "Jmenuješ se Já?" nadzvedl jsem obočí. Tak nějak jsem tušil, že tomu tak není, ale i tak by to bylo zajímavé jméno. Ačkoliv by se to se vším v běžné řeči pletlo. Možná bylo lepší, že se vlček doopravdy jmenoval Alastor, což mi sdělil vzápětí. "Ach," vydechl jsem a přikývl. "Těě...ší mě?" Mírně jsem v polovině věty zaváhal, neboť jsem si náhle nebyl jist, jestli to vážně říkám správně - tak jak se to v takové chvíli říkat má. Měl jsem ale dojem, že je to správně. Vypadalo to ale, že Alastor si s věcmi hlavinku až tak neláme. Hned zkraje se mě zeptal, jestli chci být jeho kamarád. Trochu jsem vykulil oči. "To takhle jde?" zeptal jsem se a pak váhavěji upřesnil: "Totiž... že si řekneme, že budeme kamarádi a... budeme?" Vážně to bylo tak snadné? Proč jsem tedy už neměl víc kamarádů? Zatím jsem ve svém věku měl za kamarádku jen Sheyu - a Biancu, ale ta byla sestřička, to bylo něco jiného. Ostatním vlčatům jsem moc nerozuměl. Ani některým dospělým, když na to přijde. Byl jsem vlastně dost sám, dokonce i mezi ostatními. Jen jsem si to nikdy pořádně neuvědomoval. "Já bych kamaráda měl rád," řekl jsem tiše, aby si snad Alastor nemyslel, že jeho nabídku odmítám, jen proto, že o ní dumám. "Takže... můžeme být kamarádi?" ujistil jsem se a zamával váhavě ocáskem - pořád mi to přišlo trochu zvláštní. Cítil jsem se stále stejně nejistě. Možná se jen musíme víc poznat, aby mi Alastor přišel jako skutečný kamarád. Ale to nebylo jen tak! Vymýšlet témata k mluvení a hry k hraní... to mi nikdy moc nešlo. Jedna otázka se ale přece nabízela. "Kde ses tady vzal?"

Rayster se pustil do vyjídání zajícovy lebky, čemuž jsem osobně moc neholdoval, ale nechal jsem ho přitom... jen ať se zabaví, že ano. Sám jsem se raději zaobíral ve vší tichosti sněhem, který začal pokrývat mech a tak tu teď byly takové legrační bílé kopečky, místo zelených. Kdoví, na jak dlouho jsem se zamyslel. Jisté bylo, že když jsem se vrátil do reality, Ray spokojeně spal. Mě ale spíš probraly tiché kroky na sněhu a zejména pozdrav, který je následoval. Mírně jsem sebou trhnul a pohlédl do tváře... vlčeti. Ovšem pozor! Vlčeti menšímu, než jsem byl já. Alespoň o trošku. "Ahoj," opětoval jsem mu zaraženě pozdrav. Kdo je to? Přejel jsem nahnědlého vlčka očima. Nebyl mi povědomý, on ani jeho pach. Nakrčil jsem zamyšleně čelo. Poslední dobou jsem tu cítil spoustu nových vlků, které jsem ještě neviděl. Možná patřil k nim? Nebo že by byl taky ztracený, tak jako já a... Bianca. Kde vůbec je? Trochu jsem se zastyděl. Od té doby, co jsem sestřičku nechal úplně samotnou v úkrytu, jsem ji neviděl. Zlobila se na mě? Nemyslel jsem to zle...
Zatřásl jsem hlavou a soustředil se raději na cizího vlčka přede mnou. "Hm... kdopak jsi?" zeptal jsem se nakonec poněkud nesměle. Ne snad, že bych se ho bál, ale... no, neznal jsem ho. To bylo vždycky těžké. Ale kdoví. Třeba by z něj mohl být nový kamarád? To se uvidí. Je třeba postupovat obezřetně. "Já jsem Saturnus," dodal jsem nakonec a nevědomky tázavě naklonil hlavu, jak jsem čekal, co z toho naproti mě vypadne.

//vsuvkopost do adventu, možno ignorovat :D

Jak jsem tak čekal, co Ray vymyslí se zajícem, těkal jsem očima po okolí, které bylo brzy sakumprásk zasněžené. Ten krásný sníh se snášel z nebes a dopadal na zem čisťounký, sněhobílý a zkrátka dokonalý. Položil jsem tlapku před sebe na pokrývku, která byla prozatím tenká, a zahleděl se na otisk své tlapky, který jsem tam zanechal. Byl rozhodně větší, než když sněžilo naposledy. Tehdy jsem byl malé vlčátko, které nezvládlo nic jiného, než se bezmocně toulat zasněženou krajinou a drkotat zoubky. Teď jsem už byl ale velký. Aspoň tělem. Mráz už mi tolik nevadil, snad proto, že jsem teď měl lepší, tlustší kožich, takže měla zima větší problém se jím probojovat až k mému tělu. Uvnitř jsem se ale někdy cítil pořád stejně, jako to malé vyděšené vlčátko. Někdy bych si přál být třeba tak bezstarostný a bujarý, jako byl třeba Ray. Alespoň si zkusit, jaké to je - nad ničím nedumat, vnímat svět úplně jinak - ať už ho Rayster vnímal jakkoliv, jistě to bylo dost odlišné od mého způsobu. Jenže to nešlo. Byl jsem prostě já a s tím se nedalo nic dělat. Musel jsem to nějak přežít.
Od sezení ve sněhu mi začal mrznout zadek, takže jsem vstal a zkusmo strčil do malé ledové hrudky. Rozkutálela se a zanechala za sebou ve sněhu tenkou cestičku, jakoby stopu. Díky tomu mě napadlo, že až sněhu bude více, jistě bude k vidění spousta zvířecích stop, které si jinak pořádně neprohlídnu, když teda zrovna není bláto. Srnka nebo... kaňour? - ne, divočák! - ti jistě zanechají v bílé pokrývce své otisky. Budu pak někoho muset poprosit, aby mě je naučil pořádně poznat. Přišlo mi to jako něco, co by měl správný vlk znát.

Sheya nám ukázala, jak se dostaneme zajícovi do hlavy - doslova. Abych to provedl, to bylo asi už na mě. Mladá vlčice se totiž s námi začala loučit... což ve mně probudilo nepochopitelný smutek. Navrhla nám, ať se jdeme do hor na hvězdy někdy podívat, na což Ray reagoval dosti radostě. "Jasně, spolu," potvrdil jsem. "Měj se hezky!" pozdravil jsem ji ještě, ale její pískový kožíšek mi brzy zmizel z očí. Vrhnul jsem za ní smutným pohledem a viděl jsem, že i Ray se tváří nešťastně. "Neboj," zkusil jsem ho povzbudit. "Však se s ní zase uvidíme. Víme přece, kde ji najít," usmál jsem se.
Pak jeho pozornost ale upoutalo cosi bílého, co se začalo snášet z nebe. Vyvalil jsem oči pomalu tam doširoka jako on. "Ono sněží!" vykvikl jsem a zavrtěl radostně ocáskem. Zima se vrátila! Měl jsem z toho radost. Přece jen, když jsem se narodil, sníh byl všude okolo a tak pro mě byl důvěrně známou jistotou. Hustý kožich mě celkem dobře chránil před okolním chladem a já na chvíli zahodil všechny zábrany a poskakoval v padajícím sněhu společně s Rayem ze samé radosti, že se zima vrátila. To znamenalo, že už jsem viděl celý rok, jak mi o tom kdysi říkala Launee. Neskutečné! Zastavil jsem se, až když černobílý nazval sníh hvězdami. "To je sníh, Rayi, sněhové vločky. Ale... vlastně trochu vypadají jako malé hvězdičky," usmál jsem se a slízl si pár takových hvězdiček z čenichu.
Pak jsem zcela bez přemýšlení převalil Sheyin kámen na zaječí lebku. Ozvalo se nechutné křupnutí a já si na chvíli vzpomněl na nepříjemné momenty zajícovy smrti, ale dobrá nálada, která mě náhle alespoň na chvíli přepadla, chmury rychle zahnala. "Tady to máš," pronesl jsem a odstrčil kámen stranou. S nakřuplou lebkou si už Ray poradí, ač jsem moc nechápal, proč se tak moc chce dostat dovnitř... jako by na těle zajíc neměl masa dost. Teď už ale byl stejně mrtvý a lebku vlastně na nic nepotřeboval... a Rayovi to snad udělá aspoň radost.

//Gratulace Biance Prosím o 15 kytek a 5 oblázků, děkuji ^^

Sheya... asi tak úplně nechápala, o co mi jde. Nezazlíval jsem jí to. Sám jsem se cítil poněkud nemožně. Kořist jsme měli a to by mi mělo stačit. Měl bych být šťastný, že se můj první lov zdařil, i když to bylo společnými silami tří vlků. Přesto jsem cítil v tlamě hořkou pachuť. Nedokázal jsem být lhostejný a možná že to bylo na obtíž. Sám jsem pořádně nerozuměl svým pocitům, někdy byly příšerně matoucí a zavalující, až z toho vznikla jen nepřehledná změť. "Máme, no... a to je asi hlavní," zamrmlal jsem nakonec nepříliš přesvědčeně, ale už jsem se o tom nechtěl bavit. Sheya si kousek zajíce nakonec přece jen vzala, ale já opravdu neměl hlad. Přinejhorším jsem si mohl kdykoliv jít k řece chytit rybu. To už bych určitě dokázal sám, i když by mi to možná zabralo pár pokusů. S tím, co zbylo po Sheye, si poradil rychle Ray. Zajíc rozhodně nepřišel nazmar.
Na otázku o hvězdách mi vlčice poněkud zaskočeně odpověděla, že jsou hezké. Pokrčil jsem rameny. "No, tak trošku." Vzhlédl jsem k obloze, která ale k ránu začínala světlat a hvězdy se na ní pomalu vytrácely. "Teď už toho moc neuvidíme," posteskl jsem si. "Ale ve hvězdách je schovaná spousta zvířat - v souhvězdích. Třeba medvědi, lev nebo drak," vychrlil jsem ze sebe vášnivě a rozzářená očka stočil od oblohy zpátky k Sheye. "Akorát že ta souhvězdí ta zvířata moc nepřipomínají, musíš si je spíš domyslet, představit si to-" Zarazil jsem se. Uvědomil jsem si, že se ze mě slova sypou moc rychle, rychleji než obvykle... a že to, o čem mluvím, možná Sheyu vůbec nezajímá. Ta nám s Rayem ovšem nabídla návštěvu v horách. "To... by mohlo být hezké," připustil jsem, znova poněkud váhavě. "Ale musel bych o tom někomu říct. Nesmím se toulat. A Launee a Therion..." Ohlédl jsem se, jako bych čekal, že se tu konečně objeví, jenže nic takového se nestalo. "Mají asi moc práce," vydechl jsem nakonec.
Zmínka o horách probudila k životu Raye, který se do té doby zabýval zajícem... vlastně se jím stále zabýval. Asi až moc detailně. Evidentně toužil po tom, abychom zajícovi otevřeli hlavu. "Otevřít? Proč?" zajímal jsem se, ačkoliv jsem to možná ani nechtěl vědět. Stejně jsem netušil jak na to. Možná shodit ji na kámen, ovšem že by se mi do toho chtělo... Ale to už byla zase řeč o něčem jiném. Černobílý vlček na zmínku o návštěvě hor reagoval dost nadšeně. "Ano, Rayi, někdy se do hor určitě podíváme," slíbil jsem mu, sám bych si to přál, "ale nebude to hned. Nemůžeme jen tak odejít. Všichni by se o nás báli a taky... něco by se nám mohlo stát."

Sheya to neprožívala tak jako já. Ani Ray to tak neměl. To jen já se nechtěl dívat na to, co jsme vyvedli. Copak jsem byl vážně tak... jaký vlastně? Byl to strach, co mě sužoval? Nebo jen lítost nad vší tou bolestí, co zajíc musel vytrpět, než umřel? A proč jsem byl zase jediný, kdo to takhle vnímal? Sheya poučovala Raye o tom, jak má příště zajíce ulovit a jak ho vůbec má jíst, zatímco já postával zády k nim a sbíral odvahu se otočit. Než jsem to ale stačil udělat, zaslechl jsem své jméno. Ztuhl jsem. Teď mi řekne, že jsem to pokazil. Ale neřekla. Jen chtěla vědět, jestli jsem v pořádku. To jsem tedy nebyl, ale nechtěl jsem, aby to Sheya věděla. Asi jí to stejně bylo jasné, ale mě se ta představa nějak příčila. Chtěl jsem před ní vypadat lépe, chtěl bych jí dokázat, že nejsem takový ňouma, ale dosud jsem měl pocit, že dělám právě to a nic jiného. "Nic mi není," odvětil jsem po chvilce zaváhání a otočil se k ní čelem, ačkoliv Rayově pitvě zajíce jsem se důsledně vyhýbal pohledem. Jenže to byla zase lež. A lhát se taky nemělo. Všechno mělo spoustu pravidel, ale aby mi je někdo pořádně vysvětlil... to ne. "Jenom... se to moc nepovedlo, ne?" řekl jsem nakonec a nepřítomně dloubl do mechového polštářku. "Teda, ulovili jsme ho, ale byl bych radši, kdyby nemusel tak trpět, než umřel." Trochu zahanbeně jsem odvrátil pohled. Připadal jsem si jako blázen, když jsem to řekl nahlas. Zajíc byl mrtvý tak jako tak - takže záleží na tom vůbec? Nejspíš ne. Byl to jen zajíc. A přesto...
Ze zadumání mě vytrhl Ray, který k nám po svém jídle přistrkoval zbytky kořisti. "Já hlad nemám," odvětil jsem popravdě. Pro tři vlky byl jeden zajíc stejně málo. S radostí jsem ho přenechal Sheye, měla-li tedy o něj zájem. Její bráška se mezitím rozvalil na záda a zahleděl se na oblohu. "Nahoře," opravil jsem ho automaticky. "Je tam nebe a mraky. Ve dne na něm svítí sluníčko a v noci hvězdy." Zamžoural jsem na Sheyu. "Máš ráda... hvězdy?" vypadlo ze mě, ani jsem nevěděl, že se na to chystám zeptat, nestačil jsem ani zapřemýšlet, jestli to náhodou není hloupý dotaz. Krátce jsem si povzdechl a do čenichu mě praštil známý pach. Bianca! uvědomil jsem si s úlekem. Však já na ni dočista zapomněl. Trochu ve mně hrklo. Nezachoval jsem se moc hezky. Budu se jí muset omluvit, hned jak ji uvidím.