Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 3/10 - Tristan

Pomalu jsem přikývl, když Tristan podotkl, že to muselo být těžké. Bylo, avšak kupodivu ten čas a pocity s ním spojené v mé mysli zvláštně vybledly. Byli jsme ještě malí... a od té doby se toho přihodilo mnohem, mnohem více. "Nakonec to skončilo dobře," broukl jsem. Nevystihovalo to úplně všechny moje pocity, ale příliš jsem události té doby rozebírat nechtěl. Že hodně z toho vybledlo v pouhé stíny vzpomínek neznamenalo, že to nemohlo pořád bolet. Když ale Tristan prohlásil, že se rád někdy zastaví, usmál jsem se. "Rádi vás uvidíme," ujistil jsem ho znovu.
Naše řeč se potom stočila k bohům. "To ano. Je to... Úplně cítíte tu sílu, která z nich vyzařuje. A je to tak, setkal jsem se s oběma, ale doufám, že setkání se Smrtí už si nebudu muset zopakovat." Sledoval jsem, jak se Tristanovi tvář rozzářila poznáním. "Vážně? Tak... kdybyste ho někdy hledal, aspoň víte kde," máchl jsem ocasem, tím to bylo pro vlka jednodušší.
Skutečně toho bylo mnoho, na co tu mohl vlk narazit. Nedivil jsem se Tristanovi, že to potřebuje trochu zpracovat a nijak jsem ho neuháněl. Jen jsem čekal, až si to všechno porovná. Také jsem zvedl hlavu k obloze, která byla tmavá a poněkud zlověstná, i když osvěžení v podobě deště zatím nepřicházelo. Asi bych se měl brzy vrátit, napadlo mě, nerad bych, aby mě zastihla nějaká bouře. Teď tu nebyla Islin, aby mračna zkrotila.
"Myslím, že jestli máte rád objevování a dobrodružství, přijdete si tady vážně na své," pokýval jsem s úsměvem. "Překvapení tady nikdy nekončí. Ale to už jsem asi říkal," zavrtěl jsem hlavou, zřejmě už jsem Tristanovi řekl většinu toho, co jsem věděl. Alespoň co se týkalo gallirejských záhad.
Musel jsem s ním souhlasit, i co se mlčení týkalo. Ne vždy se nekonečným mluvením něco vyřešilo. "Ne, sám ne. Moje sestra ji vede spolu se mnou a její... partner nám pomáhá jakožto beta," vysvětlil jsem a trochu se zadrhnul, bylo pro mě pořád zvláštní přemýšlet o Meinerovi jako o Biančině partnerovi. Předpokládal jsem, že si na to časem zvyknu, ale zatím mi to tak nějak pořád nešlo na rozum.

Červen 2/10 - Tristan

"Jsem si jistý, že to tak bude," přikývl jsem. Věřil jsem tomu a opravdu to Tristanovi přál. "Ona je Gallirea i zemí, no... nečekaných shledání, řekl bych." Zaváhal jsem, jestli vlkovi sdělit svůj vlastní zážitek s tímto, ale proč ne? Zdálo se, že on je v situaci svým způsobem podobné. Aspoň dost podobné na to, aby chápal, jaké to je. "Přišel jsem sem jako malé vlče, ale nenarodil jsem se tady. Své rodině jsem se... no, ztratil." Lehce jsem se otřásl, na okolnosti toho "ztracení" jsem vzpomínat vskutku nechtěl. "Myslel jsem, že už nikoho z nich nikdy neuvidím, ale o několik měsíců později se objevila moje sestra. Přímo v tom lese, kde jsem žil i já." Byla to hodně zvláštní náhoda, i když mi to tak tehdy úplně nepřišlo. Byl jsem jen rád, že jsem Biancu našel. Ale dalo se něco takového vůbec náhodou nazvat? Nemyslel jsem si. Gallirea možná uměla vlky přivést dohromady, to jsem si myslel.
Pousmál jsem se: "Byl byste vítaný, kdybyste se rozhodl náš les někdy navštívit. S radostí bych vám ho ukázal, i když obvykle se tam nadpřirozené jevy nevyskytují. Pěkně je tam ale pořád." Tím byl náš les svým způsobem taky kouzelný. A kdyby to Tristanovi bylo málo, vždycky jsem mu mohl předvést kouzla s mechem... Jenže to bych předbíhal. Ještě jsme tam přece nebyli. Musel jsem trošku krotit své nadšení.
Zdálo se, že zprávy o Životovi Tristana zatím minuly. "Totiž na Galliree sídlí dva hodně mocní vlci. Možná jsou i bohové, nebo alespoň polobohové... Přesně to nevím. Života najdete daleko na jihu kraje v pískovcových kopcích. Výměnou za květiny a mušličky umí posílit vlkům dovednosti v magii i pomoci jim zesílit nebo změnit barvu jejich kožichů. Určitě tu potkáte hodně vlků, kteří mají kožíšky barevné od Života, nebo dokonce křídla a jiné úpravy," rozpovídal jsem se a na tváři mi pohrával úsměv, který jsem si ani neuvědomoval. Života jsem navštěvoval rád.
Jakmile ale přišla řada na Smrt, zvážněl jsem. "Jeho sestra Smrt žije ve staré zříceníně pod horami. Miluje drahé kamení a i ona umí nabídnout lecjaká kouzla a čáry, ale návštěva u ní je o hodně nepříjemnější." Přeběhl mi mráz po zádech, jen jsem na to vzpomínal. Doufal jsem, že ke Smrti se už nikdy nebudu muset vydat.
Tristanova pochvala mě zaskočila. Ne, že by mě netěšila, to vůbec ne, ale byl jsem z toho celý jaksi vedle. "Tak... tak děkuji. Dělám, co můžu, řekl bych," pousmál jsem se lehce a pomalu zahoupal ocasem. Tristan prohlásil, že mu není cizí dovednost taktické mlčenlivosti. Chvíli jsem o tom musel přemýšlet, než mi to došlo. Pak jsem se krátce zasmál. "Rozumím. I to se někdy hodí, že?" Byl jsem ale rád, že to, co řekl, Tristan myslel upřímně. Cítil jsem se s ním příjemně, což bylo poznat už i jen z toho, kolik jsem toho za naše setkání namluvil.

Jen jsem pokývl hlavou a pousmál se na vlka. Už nejspíš nemělo cenu to dále rozebírat. Hlavně, když věděl, že tu ta možnost je - přijít někam, kde vlk nikoho nezná a nemá, muselo být těžké.
Příliš jsem nerozuměl tomu, čeho se Ikran snaží dobrat svými zvláštními otázkami. Přemýšlel jsem o alfách nad alfami, nějakými největšími vůdci či snad králi jako v pohádkách... Ale nic takového jsme tu neměli a tušil jsem, že ani v jiné ze zdejších smeček by to Ikran nenašel. Ačkoliv, kdo si mohl být jistý? "Ne, to ne, omlouvat se nemusíte. Já jsem jenom- No, prostě to vypadá, že to u vás fungovalo odlišně, než tady," vysvětlil jsem kostrbatě. Tak trochu se mi na jazyk drala otázka, co že vlastně měl Ikran na mysli. Rád bych se dozvěděl, jaké to je v jiných krajích, za horami, za hranicemi Gallirei.
Než jsem se však stačil na něco zeptat, vlk už se měl k odchodu. Spolkl jsem svoje otazníky s kapkou zklamání. Třeba příště. "Dobrá. Není zač a... hodně štěstí," popřál jsem mu a máchl ocasem. "Nashledanou," rozloučil jsem se s ním a jakmile se vydal na svou cestu, vykročil jsem i já. Kolem sopky a zpátky domů.

//Mech přes Sopku

Červen 1/10 - Tristan

"Tonres," zopakoval jsem po Tristanovi pomalu. Doufal jsem, že si třeba vzpomenu, že mi to jméno bude něco připomínat. Rád bych mu pomohl, vypadal vážně jako milý vlk a věděl jsem moc dobře, jaké to je, ztratit otce. Tristan měl alespoň ještě naději, že ho může nalézt. Bohužel jsem mu však poradit nemohl. Lehce jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou: "To mi bohužel nic neříká, je mi líto."
Tristan vypadal pobaveně a já se musel také trošku zasmát. "Vím, jak to zní, ale vážně to je tak!" máchl jsem s úsměvem ocasem. Ať už šlo o přerostlé žížaly nebo invazi veverek, podivné úkazy si někdy našly cestu do Mechového lesa úplně samy od sebe. Přikývl jsem, viděl jsem, jak o tom všem Tristan přemýšlí. "Že by sem to kouzlo přinášeli sami vlci?" broukl jsem. To byla zajímavá myšlenka... a pěkná. Líbila se mi.
Poukázal pak na můj kožíšek, který jsem opravdu neměl od narození. "No... ano. Asi svým způsobem je. Kouzlem mi ho upravil mocný vlk Život - možná jste o něm už slyšel?" Nechtěl jsem ho nudit povídáním o něčem, co už dost dobře mohl znát.
Sklonil jsem lehce hlavu. Přál jsem Tristanovi, aby svoje místo ve světě opravdu nalezl, stejně jako svého otce. Snad bude mít to štěstí. Mrzelo mě, že jsem ho uvedl do rozpaků tím, že jsem mu neprozradil své postavení. Pořád jsem nepřišel na to, jak to dělat, aniž by mi to zároveň připadalo jako chvástání. Pokud ale šlo o uvádění do rozpaků, byli jsme si kvit, neboť se to vzápětí podařilo zase jemu. "Ehm - t-to si vážně myslíte?" zakoktal jsem se a cítil jsem ve tvářích horkou krev. Něco takového mi ještě nikdo neřekl. "Tedy vlastně- no, děkuju," vypravil jsem ze sebe nakonec a měl jsem co dělat, abych se nepraštil tlapkou do čela. Alfa jako malovaný, opravdu.

Mohl jsem jen doufat, že moje informace Ikranovi k něčemu budou. Nebyly úplně kompletní, co se týkalo celé Gallirei, ale alespoň tenhle malý koutek, o kterém jsem přemýšlel jako o svém, jsem celkem zmapovaný měl.
Viděl jsem hned, že vlk nabídku nepřijme a jakmile otevřel tlamu, jen se to potvrdilo. To bylo v pořádku. Vnucovat jsem se nemínil, ale chtěl jsem, aby věděl, že kdyby potřeboval... No, nebyli jsme daleko. Vypadal tak hrozně mladě - což byla samo o sobě myšlenka, která mě trochu znepokojila. Odkdy jsem já takhle nevypadal? Haló? Přiměl jsem se probrat z úvah o plynutí času. "Není zač, kdykoliv vás rádi uvidíme," máchl jsem ocasem. Nabídka platila i do budoucnosti.
Ikranovy otázky ohledně smečky mě mátly víc a víc. Někdo, kdo stojí ještě nad alfou? "Já- se obávám, že nevím, co máte na mysli. U nás je alfa nejvýše postaveným vlkem, bude to tak určitě ve většině smeček zde." Nikdy jsem neslyšel o tom, že by byl ještě někdo výše. Nějaká... alfa všech alf?

Vlk se zajímal, kde co je a také jaké to tam je. Neměl jsem důvod mu tyhle rady nedat, však mě to nic nestálo a jemu to mohlo ulehčit příchod na nové místo. Tedy... snad. Doufal jsem v to. "Frekventované docela je," připustil jsem. "Často se tam vlci setkávají a loví. Ale, hm, je vážně veliké, určitě by se na jeho břehu našel klidný koutek, kde by tě nikdo neobtěžoval. Tedy vás. Omlouvám se," vybreptl jsem a ucítil, jak se mi zarděly tváře. Ujelo mi to, nebyl jsem zvyklý na vykání.
Bál jsem se, aby moje informace nebyly zamotané nebo chaotické, ale Ikran je snad pochopil a pokud ne, pak mi to nevmetl do obličeje. Za to jsem mu byl celkem vděčný. "Pokud vím, tak ne," odpověděl jsem trochu polekaně, nerad bych, aby nás stihly takovéhle trable! "Alespoň ne tady v severní části země, jak jsem říkal, ve smečkách dál na jih už se moc nevyznám."
Překvapeně jsem zamrkal, když mi prozradil, že jeho jediným cílem je dostat se co nejdál od domova. Střihl jsem pomalu ušima. Měl jsem se ptát? Vlk mohl z domova utíkat pro spoustu důvodů, ale nenapadaly mě žádné příjemné. "Rozumím. Um," zrozpačitěl jsem, "nemusíte to rozvádět, ale kdybyste potřeboval nějakou pomoc, tak... Naše smečka tu je právě od toho." Asi bych nemohl v noci spát, kdybych mu alespoň nenabídl pomocnou tlapku. Třeba to ani nepotřeboval... Ale třeba ano.
Jeho další otázka byla zvláštní. Nejdřív jsem předpokládal, že tím myslí alfy, ale podal to tak zvláštně, že jsem si nakonec nebyl jistý. "Pokud myslíte, kdo smečku vede - kdo jsou její alfy - tak... to jsem já a moje sestra." Zase jsem jednou musel prozradit své postavení mimo území, přestože jsem se tady cítil ještě méně jako alfa, než když jsem byl doma v lese. A... Ten, kdo je nad všemi vlky? Určitě jsem o tom moc přemýšlel. Jen byl zkrátka odjinud. Vyjadřoval se jiným způsobem.

Mladý vlk se strachoval, zda náhodou nezabloudil až příliš blízko k hranicím naší smečky. Zavrtěl jsem hned hlavou, abych ho ujistil o opaku. "Kdepak. Naše území začíná teprve až v lesíku pod sopkou," kývl jsem hlavou k ohnivé hoře, kterou jsme mohli zahlédnout i odtud.
Potvrdila se také moje domněnka, že nepochází ze zdejších krajů a chtěl trošku poradit. Docela jsem s ním cítil, dostat se do neznámých končin muselo být určitě náročné. Jen škoda, že nenarazil na nikoho více zcestovalého. Přestože jsem tu prožil celý život, nejrůznější gallirejská zákoutí jsem ještě neprozkoumal a nebyl jsem si ani přesně jistý polohou všech ostatních smeček. Trošku jsem mu však poradit mohl. "Asi... taky záleží na tom, kam se chcete dostat, ale pokud sejdete dolů z hor, dojdete brzy k obrovskému jezeru. To je dobrý orientační bod," řekl jsem, Velké vlčí jezero bylo nepřehlédnutelné a někdy mi přišlo, že všechny cesty vedou k němu.
"V okolí se pár smeček vyskytuje. Hranice naší, Mechové smečky, sahají až k němu a na druhém břehu je malý cedrový les, kde sídlí další smečka. Jedna je také dál v lese pod horami," naznačil jsem tentokrát čenichem směr k Ragarskému pohoří. "Potom vím ještě o jedné, která sídlí na břehu řeky v lese plném borůvek, ale o přesné poloze ostatních vám bohužel nic povědět nemůžu," dodal jsem a dlouze vydechl. Mluvil jsem víc, než jsem byl zvyklý a upřímně jsem si nebyl jistý, jestli má můj popis hlavu a patu pro někoho, kdo se v krajině vůbec neorientoval.
Vlk se začal představovat, avšak zarazil se přitom. Hlava mi mírně klesla ke straně, ale nevyptával jsem se. "Těší mě," broukl jsem pouze. "Je nějaké konkrétní místo, kam byste tu chtěl dojít?"

Vlk přede mnou obezřetně couvl a já už blíž nechodil. Zastavil jsem se v dostatečné vzdálenosti, abychom měli oba dost prostoru. Co mě vlastně vedlo k tomu vydat se za ním, když jsem si ho povšiml? Nejspíš... nic konkrétního. Jen mi přišlo, že se moc nehodí, abych se vytratil, aniž bych cizince aspoň pozdravil.
Tmavý vlk mi pozdrav opětoval, ač nezvyklým způsobem. Střihl jsem pomalu ušima. Že by nebyl zdejší? Z té malé úklonky jsem byl trochu na rozpacích, nevěděl jsem, jestli ji po něm opakovat či ne, ale rozhodl jsem se tak nakonec učinit. I když poněkud křečovitě.
Mladý vlk, na kterého jsem tak nenadále narazil, se zajímal o to, kdo jsem. Což nebylo nic zvláštního - asi bych taky chtěl vědět, kdo je ten, co mě nenadále překvapil při večerní procházce. "Jmenuju se Saturnus," představil jsem se mu. "A opravdu zdejší jsem. Má smečka sídlí nedaleko odtud," doplnil jsem ještě a přejel mladého vlka ještě jednou pohledem od čenichu po špičku ocasu. "Ty... Vy... Vy hádám zdejší nebudete, viďte?" povolil jsem si odhad podle toho, co jsem viděl, ale hlavně podle toho, co jsem slyšel a cítil. Vlkův pach nebyl vůbec v ničem povědomý a způsob jeho řeči mi také nepřipomínal nikoho, koho jsem z gallirejských znal.

Květen 5/10 - Tristan

Tristan se vyjádřil, že pokud máme dobré vůdce, smečka vydrží leccos. Neřekl jsem mu, že jsem alfa, obvykle jsem to takhle na potkání nevytahoval a teď jsem najednou nevěděl, jak to říct, aniž by to vyznělo hloupě. "Všichni jsme dělali, co jsme mohli," obešel jsem to nakonec, ale neměl jsem z toho nejlepší pocit. Připadalo mi, že teď vlkovi něco záměrně tajím, i když to nebyl můj úmysl. Jen jsem se zkrátka do věcí začal zamotávat, jako vždy.
"Jmenuje se Mechová smečka. Žijeme v malém lese na úpatí sopky," popsal jsem Tristanovi zběžně, kde by nás mohl najít, kdyby někdy chtěl či potřeboval. Ukázalo se, že se snaží najít svého otce, ale v žádné ze smeček, které prozatím prošel, odpovědi nenalezl. Přemýšlel jsem, kdo z našich členů by jím mohl být, ale nikdo takový mě nenapadal. Nepředpokládal jsem, že má Meinere někde tajného syna a zbytek smečky tvořily hlavně vlčice a mladší vlci, kteří by určitě potomka v Tristanově věku mít nemohli. "No... obávám se, že nebude žít ani v našem lese, ale pokud mi řeknete jeho jméno, třeba vám dokážu pomoct," nabídl jsem se. Možná to byl někdo, koho jsem znal?
Zamyšleně jsem vyslechl jeho další slova. "To máte pravdu, neznamená," odpověděl jsem po chvíli pomalu. "A pro tajemství... pro ta se skutečně nemusí chodit daleko. Občas přijdou na náš práh sama od sebe," potřásl jsem zlehka hlavou. Už i to se stalo, a ne jednou. I Tristan sám nepochybně cítil to zvláštní kouzlo, které tady v Galliree dýchalo z každéhou kouta a z každého kousku země. Bylo pro mě něčím přirozeným, ale také jsem ho dovedl vnímat, pokud jsem se soustředil. "Pokud na to někdy přijdete, dejte mi vědět," zasmál jsem se krátce. "Připadá mi, že je to něco v půdě nebo možná přímo ve vzduchu."
Vysvětlil jsem Tristanovi, co vše mne tu drží. On sám chápal, jak to je vzácné a cenné. Všiml jsem si ale, že z toho vypadal posmutněle. Jeho slova naznačovala, že on tohle vše teprve hledá. "Je to pro mě ta nejcennější věc," kývl jsem. "Určitě... i vy jednou najdete ten pravý domov," dodal jsem opatrně. Nevěděl jsem, jestli mi přísluší mu říkat takové věci, ale chtěl jsem ho trošku povzbudit.
Ač jsem to napřímo neřekl, Tristan se z mých slov dobral toho, že jsem ve smečce alfou. Přešlápl jsem, zdálo se, že se teď kvůli tomu cítí hloupě - přitom to ani nebyla jeho vina. Měl jsem mu to říct. "Jsem. Ale to jste nemohl vědět, tak... si s tím nelamte hlavu. Já se tím mimo smečku úplně nechlubím."

//Mech kolem sopky

Prošel jsem po úpatí sopky, přes rozpukané kamení a nerovný terén. Zvedl jsem hlavu k jejímu vrcholku, který se jakoby výhružně tyčil k obloze nad naším lesem. Věděl jsem ale, že spí - a doufal, že ještě dlouho bude. Pořád jsem si až moc dobře pamatoval, jaké to bylo, když se naposledy probudila a pohrozila nám. Lehce jsem se otřásl a šel dál.
Táhlo mě to k nehostinným pahorkům, které jsem příliš často nenavštěvoval. Právě kvůli jejich nehostinnosti. Zatoužil jsem ale vyšplhat někam výše a rozhlédnout se po kraji, pokud to stihnu, než se snese naprostá tma. Dny už se trochu prodlužovaly, jak spěly k létu, a tak jsem snad měl nějakou naději. Opatrně jsem si hledal cestu po kamenech a občas lehce neohrabaně vyskočil na skalku či kamenný výčnělek. Tolik jsem se zabral do hledání cesty a toho, abych si nezlámal nohu, až mě ani nenapadlo, že tu nemusím být sám.
Tichý hlas se ozval někde přede mnou. Lehce jsem nadskočil a zastavil se. Nerozeznal jsem vlkova slova a zatím jsem ho ani nespatřil. Stačilo však obejít velký balvan, aby se mi odhalil výhled na cizince s tmavým kožichem. "Dobrý večer," popřál jsem mu zdvořile. "A - omlouvám se za vyrušení. Nenapadlo mě, že tu někdo... bude." Znělo to docela hloupě, ale nevěděl jsem, co říct. Ostatně to byla jen pravda a nic, než pravda. Jenže ta občas zněla ještě hloupěji, než výmysly.

30.5. Saturnus http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-237970
Další termín 30.7.

Po rozloučení s Islin jsem se vydal na procházku po lese a když už jsem se tak procházel, rozhodl jsem se rovnou obnovit značení hranic. Pach smečky byl stále poměrně silný a měl jsem mnohem lepší pocit z toho, když jsem ho posiloval teď, než kdybych čekal, až vyčpí a vyprchá. Nechtěl jsem riskovat žádné nezvané hosty. Obzvlášť, když mne Cynthiina sestra poučila o jehelníčcích. Doufal jsem, že vlčí pachy by je mohly odradit, i když jsem si tím pochopitelně nemohl být jistý. Měl jsem se jí zeptat, posteskl jsem si, avšak příliš pozdě. Islin už byla pryč a už mohla urazit slušný kus cesty k Sarumenu. Musel jsem doufat, že když se jehelníčcci nenastěhovali doposud, nerozmyslí si to ani nadále.
Značkování území se pro mě stávalo téměř meditační činností. Procházel jsem od stromu ke stromu, od křoví ke křoví, od skály ke skále a v každém koutě lesa zanechal nějakou svou značku. Ať už to byly stopy drápů, chomáče chlupů či nějaká ta loužička. Zároveň to byla příležitost, jak zkontrolovat, co všechno se v lese děje a jestli se někde nechystá nějaká neplecha.
Dnes bylo všecičko poklidné. V korunách stromů jsem chvíli pozoroval dvě veverky, které se přetahovaly o oříšek, až se celá větev třásla a o chvíli později jsem vyplašil sojku. Vzlétla z křoviny a hlasitým křikem na mě žalovala všem obyvatelům lesa. S výjimkou různých ptáků, které jsem ve většině případů neuměl ani pojmenovat, jsem už žádné zvíře neviděl. Nesnažil jsem se ale chodit příliš tiše, takže jsem je pravděpodobně všechny vyplašil a schovali se přede mnou, než jsem měl šanci je spatřit.
Nakonec jsem dokončil svoje obvyklé kolečko a zhluboka si vydechl. Zase jsem měl pro jednou hotovo. Protáhl jsem si hřbet a rozhlédl se kolem. Na nikoho jsem při své obchůzce nenarazil. Nebylo to nic nezvyklého, ale přesto jsem si trochu přál, abych mohl s někým ze smečky prohodit pár slov. Bylo tu pár vlků, které jsem už delší dobu neviděl. Doufal jsem, že jsou všichni v pořádku a nerozhodli se nás na dobro opustit. Třeba taková Phantasia... Věděl jsem, že se cítí ve společnosti ostatních dost nesvá a snažil jsem se jí ukázat, že jí tu nic nehrozí, ale netušil jsem, nakolik se mi to podařilo. Už se tu dlouho neukázala. Snad se ještě objeví. Nejen proto, že byla skvělá lovkyně, ale hlavně proto, že byla součástí rodiny. Ať tomu sama věřila, či ne.
Snášel se večer a jakmile jsem si trošku vydechl, rozhodl jsem se, že vyrazím na další malou procházku. Poslední dobou mě to na ty výlety nějak táhlo, ač byly povětšinou jen krátké. Nejspíš to bylo příchodem pěknějšího počasí. Konec konců, nic špatného na tom nebylo, že?

//Sviští hůrky kolem sopky

Květen 4/10 - Tristan

Tristan, jak se zdálo, o zrádnosti zimy věděl své. I když se mu jí letos třeba podařilo vyhnout. Pokýval jsem souhlasně hlavou. "To ano, naštěstí se nám ji podařilo přečkat. Alespoň naší smečce," dodal jsem poněkud úzkostně, nechtěl jsem příliš myslet na to, že ne všichni museli mít takové štěstí. Taková zima si musela vyžádat své oběti. Lehce jsem se otřásl.
Považoval za štěstí, že jsem měl možnost celý svůj život strávit zde. Pousmál jsem se. "No... Jistotu jsem si tu našel, ale netroufl bych si tvrdit, že znám Gallireu přímo do hloubky. Nejsem moc velký cestovatel," přiznal jsem se. Byla tu spousta míst, která jsem nikdy nenavštívil a do určitých končit jsem zkrátka nikdy nezavítal.
Nedivil jsem se mu, že je to tu pro něj zvláštní. Muselo toho být hodně, když sem někdo dorazil už jako dospělý a měl se vyrovnávat se vším, co zde bylo podivné. Pro mě jakožto pro malé vlče to přece jen bylo jednodušší. "Ano, je to tady vážně výjimečné. Ale věřím, že si zvyknete. Má to tady svoje vlastní kouzlo a některá místa jsou opravdu... no, speciální." Blábolil jsem? Měl jsem dojem, že trochu ano, ale neuměl jsem to lépe vyjádřit.
Tristan se potom trochu nečekaně zeptal, co mě tady drží. Trošku jsem se nad tou otázkou zarazil, možná se i polekal, protože jsem se na ni sám sebe nikdy nezeptal. "No- Je to můj domov," vykoktal jsem zaraženě. "Všichni, které mám rád, žijí tady. Mám tu svou smečku a... nechtěl bych tohle všechno nechat za sebou. Jsem tu spokojený." Chvíli jsem ještě uvažoval, než jsem dodal: "Pro mě to je krásné místo pro život. Ale možná to takové není pro všechny."

Květen 3/10 - Tristan

Tmavý vlk působil zdvořile a celkem i přátelsky. Byl jsem pořád napjatý, protože šlo o někoho cizího, ale strach z nějakého konfliktu mě zatím přešel. Nezdálo se, že by sem přišel Tristan vyhledávat problémy - a protože já taky o žádné nestál, nejspíš bylo všechno v pořádku. "Taky mě těší," kývl jsem hlavou a máchl krátce ocasem.
Sotva jsem zmínil zimu, začal se Tristan omlouvat. "Tak jsem to nemyslel," vybreptl jsem, nechtěl jsem ho přece nějak napomínat! Nic- Nic se nestalo," ujistil jsem ho spěšně a pak pokýval hlavou. Zima skutečně krutá byla, ale dávalo smysl, že o tom Tristan nic netušil, když přišel do našich končin teprve nedávno. "Ano, zažili jsme si krušné chvíle," přiznal jsem mu. "Máš...te štěstí, že jste se tomu vyhnul, nebylo o co stát," doplnil jsem s neohrabaným zaškobrtnutím. Vykání pro mě bylo totiž trochu nezvyklé, hlavně když mi připadalo, že můj společník není o mnoho starší, ale když s ním už Tristan začal, snažil jsem se toho držet. Nechtěl jsem být nezdvořilý.
"Už odmalička," kývl jsem. "Jiné kraje jsem skoro nepoznal." Naklonil jsem mírně hlavu ke straně. Zajímalo mě, jak se Galliree pozdává někomu, kdo do ní dorazil teprve nedávno a nejspíš se s ní stále ještě seznamuje. "Takže vy jste sem došel až teď zjara? Jak se vám tu zatím líbí? Není to... no, šok?" Věděl jsem, že co se týče magie a podivností, je Galliree mnohem šílenější, než jiné země. Já už jsem si zvyknul, ani mi to nepřišlo, ale byl jsem zvědavý na Tristanovy zážitky.

Květen 2/10 - Tristan

Netrvalo dlouho a všiml jsem si, že se kem ně po břehu někdo blíží. Tiché odkašlání upoutalo moji pozornost a já se ohlédl. Tmavý vlk si to ke mně našlapoval s ladností a přirozenou autoritou, kterou bych mu mohl závidět - kdybych tedy byl závistivý typ. Takhle jsem se spíš malinko polekal. Nestál jsem o žádné potíže. Zabořil jsem na mělčině drápy nervózně do písčitého dna a čekal, co bude.
Zdálo se však, že jsem se bál docela zbytečně. Vlk ke mně přistoupil blíže a slušně mne pozdravil. Dokonce se pousmál, ale došlo mi, že přesto vyhlíží tak trošku... nešťastně. "Taky přeju dobrý den," opětoval jsem mu pozdrav až příliš překotně. Jak jsem zpočátku nevěděl, co si od toho setkání slibovat, trvalo mi, než jsem zpátky získal ztracenou jistotu. "Ne... Nerušíte. Jen jsem tu tak postával," řekl jsem a drobně se na vlka pousmál. Nevadilo mi se s ním podělit o tenhle kousek břehu. Mít nějakou společnost mohlo být vlastně fajn. Pokud se tedy ukáže, že je fajn i tenhle vlk. Tristan. "Já jsem Saturnus," představil jsem se mu na oplátku.
Tristan se zamyšleně rozpovídal a já ho poslouchal, načež jsem přikývl. "To ano, i když... Letos mi přišlo, že se zima vlekla vážně dlouho. Jsem moc rád, že- Že už je to prostě za námi," otřásl jsem se při vzpomínce na ty hrozné nepolevující mrazy a hromady sněhu, ve kterých jsme se div všichni neztratili. Nezdálo se mi, že by to všechno uteklo zase tak rychle. Pořád jsem měl hořkou chuť zimy až příliš živě zapsanou v paměti.