Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 10

Chvíli jsem myslel, že je po všem a že srnka prostě uteče, možná se stopami po zubech ve stehně, ale živá. Nevzdával jsem se, opravdu jsem se snažil, nutil své tělo I výkonu, ale neměl jsem šanci. Jedna chyba by mi asi prošla, ale já neudělal jen tu jednu - a to už bylo hodně. Kdybych na to byl sám, srna by byla v trapu a já zůstal úplně vyčerpaný s očima pro pláč. Naštěstí jsem nebyl sám. Byl tu ještě Meinere. A ten... no, ten to prostě vyřešil. Ten jeho skok byl v mých vypleštěných očích takřka nádherný. Dopadl srně na záda a rafnul ji do krku. Takhle to musí, zapsal jsem si za uši... ale to už se srnka I s vlkem řítila k zemi a já si uvědomil, že stojím jak tvrdé Y, místo abych pomáhal. Doběhl jsem k místu, kde ti dva leželi, černobílý zavalený srnou. "Meinere!" vyhrkl jsem vyplašeně a začal jsem lomcovat vší zbývající silou tělem srny, abych ho z něj stáhl. "Jsi celý?" No... minimálně to vypadalo, že je naživu. Když se srnka konečně hnula trochu na stranu, plácl jsem sebou do sněhu. Možná jsem spíš upadl, měl jsem toho dost. Vtahoval jsem chladný vzduch do hořících plic. Hořelo mi i hrdlo a svaly... a konečně jsem si začal uvědomovat ten kopanec, jak ze mě opadal adrenalin. V prostřed hrudi mě bolelo a bodalo při každém neopatrném pohybu a nádechu. Tiše jsem zakňučel pro tom prvním bodnutí na žebrech. Bylo to všechno hodně nepříjemné. A přesto jsem se cítil zvláštně radostně. "To bylo skvělý, jak jsi na ni skočil," zasmál jsem se udýchaně a nechal chvíli padnout hlavu do sněhu, než aspoň trochu popadnu dech.

//loterie 9

Všechno bylo hezky naplánováno. V duchu jsem si dokázal celkem hezky představit, kam srnu naženeme - co potom, to jsem si tak jasně představit nedokázal, ale ze zážitku se zajícem jsem si aspoň pamatoval, že zasáhnout se musí krk. Jenže má představa se do reality tak úplně nepřetavila. Srnka se rozběhla moc brzo, stočila se tak trochu špatným směrem a já navíc zaváhal, než jsem vyběhnul, takže jsem teď měl co dohánět. Navíc se muselo běžet hlubokým sněhem, což bylo mnohem náročnější, než by mě bylo napadlo. Brzo jsem funěl s jazykem vyplazeným až pomalu na náprsenku a v hrudi mě pálilo při každém nádechu. Došlo mi, že jsem zoufale nepřipravený... ale nechtěl jsem se jen tak vzdát. Srnka ostatně musela taky běžet ve sněhu. A my byli dva. Naštěstí. Meinere byl na druhé straně, viděl jsem ho koutkem oka a hnal se kupředu. Byl rychlejší, než já a to, co mě se nepovedlo, totiž stočit směr srního úprku, on zvládl. Zvíře se přiblížilo ke mně - a stejně jako s tím nečekaným vyběhnutím, i tohle mě trochu zarazilo. Věděl jsem, že musím útočit, ovšem ten první výpad byl naprosto marný a nešikovný, protože jsem v poslední chvíli zaváhal. Zuby jsem srnu ani neškrábl, akorát jsem se zbrzdil... a řeka už byla skoro tady. Nebuď jak malej a kousej! napomenul jsem sám sebe a když jsem trochu stáhnul ztrátu, provedl jsem druhý pokus. Zabořil jsem zuby do stehna zvířete a ucítil v tlamě jeho krev. S čím jsem ale nepočítal bylo, jaká síla se skrývá i v tak tenkých nožkách - a jak je zatraceně ostré kopýtko, když vás trefí do hrudníku. S překvapeným uf, jak mi málem vyletěl dech z těla, jsem se pustil a mírně ztratil balanc - spolu s ním i všechen náskok. Hned jsem běžel dál, v tu chvíli jsem ani žádnou bolest necítil a stejně na tom asi byla i srna, které z nohy sice crčela krev, ale rozhodně ji to nezastavilo. Tím kopancem jsem se ale zase zpozdil. I když jsem spěchal, co mi síly stačily, viděl jsem, že než doběhne k řece, už ji určitě nedoženu. Ještě tady byl ale Meinere. On by snad mohl...

//loterie 8

Tak se tedy ukázalo, že Meinere ze samotných stop není o nic moudřejší, než já. Že jde o menšího kopytníka jsem si odvodil i sám, ale což. Jak jsem rostl, postupně jsem zjišťoval, že dospělí nutně nemusí vědět všechno, jen proto, že jsou starší. Tady navíc bylo rozluštění záhady velmi snadné a nabídlo se brzy samo v podobě srny, která se skrývala v křoví. Byla tu sama, opuštěná - kdoví, kde zůstala její rodina, stádo, nebo co že to vlastně srnky měly. Nejspíš se od nich oddělila a ani nepomyslela na to, že se v okolí může potulovat někdo, kdo si akorát brousí zuby, aby si z ní udělal večeři. Zakázal jsem si podobné myšlenky - ještě mi jí začne být líto a pak neulovíme ani ň. Tedy, líto mi to bylo trochu už teď, ale chápal jsem, že takhle to být prostě musí. Jen jsem se v duchu zapřísahal, že jestli se nám ji vážně podaří chytit, musím se postarat, aby umřela milosrdnějším způsobem, než Raysterův zajíc. Nic takového jsem už v životě nechtěl vidět.
Meinere navrhoval, abychom zvíře obešli a nahnali k řece, kde bude vlastně v pasti. Představil jsem si, jak to asi provést, a přikývl jsem. Věděl jsem o tom kulové, ale přišlo mi to jako solidní plán. "Tak dobře," šeptl jsem, abych zvíře nevyplašil, a začal se obloukem plížit, abych se dostal za srnu a ta se pak dala na útěk tím správným směrem. Cítil jsem, že mi srdce začíná bušit opět rychleji a nasucho jsem polkl. V hlavě mi hučelo očekáváním. Pohyboval jsem se pomalu, přišlo mi to až nesnesitelně pomalu, ale sníh při rychlejším pohybu dost šustil a to se vůbec nehodilo. Jenže nakonec jsem to stejně zpackal... teda trochu. Měl jsem pocit, že už se dostávám na to správné místo, když jsem si vybral špatné místo pro došlap a sníh pod mými tlapami hlasitě zakřupal. Srna zvedla hlavu, frkla... a pustila se na útěk. Neběžela sice úplně mimo, ale tak, jak jsem si to v hlavě maloval, to taky nebylo. Nejdřív jsem zaváhal, jako naprostý mamlas, než jsem se vzpamatoval, dal si mentální facku a vyrazil rychlými skoky sněhem za ní. Střelil jsem rychle pohledem po Meinerovi a doufal, že podá nějaké další instrukce, než jsem pohled zabodl zpátky na bílý srnčí zadek, který se třepotal vpředu. K řece. K řece. K řece. Trochu jsem vychýlil svůj běh a doufal, že se zvíře stočí. Popravdě... neměl jsem nejmenší tušení, co dělám. Vedl mě v tu chvíli čistě jen instinkt a v mozku jsem měl prázdno.

//loterie 7

Hleděl jsem na stopy a nasával do čenichu pachy okolí. Byl bych mnohem raději, kdybychom narazili na stopy zaječí. Ušáci aspoň neměli na hlavě žádné rohy ani parohy, ani neměli kopyta na kopání. Bavili jsme se o tom ostatně s Launee velice nedávno - co všechno se může stát při lovu a že to může být pekelně nebezpečné. Ale jednou už jsem Meinera na svůj objev upozornil a tak to nešlo vzít zpět. Trochu jsem se uklidňoval velikostí těch stop. Určitě to nebyl los, co o něm Al říkal, že ho málem ušlapal, a asi ani nic podobně velikého. Doufal jsem, že černobílý to pozná. Když se ale vynořil po mém boku, pouze zkonstatoval, že se jedná o kopytníka. "Jaký?" zajímal jsem se - ale jestli se ho rozhodneme jít hledat, asi to brzy uvidím sám. Meinere se ale nejdřív ptal, jestli to vůbec chci zkoušet. Nervózně jsem přešlápl. "No... můžeme to zkusit," řekl jsem nakonec. Trochu jsem se toho bál, ale věděl jsem, že podobným věcem se stejně nevyhnu. Rozhodl jsem se věřit Meinerově úsudku a tomu, že ví, co dělá a kdyžtak mě navede. A svým způsobem jsem to vlastně zkusit chtěl. Launee se zajímala, co bych chtěl dělat pro smečku a já nevěděl, protože jsem neměl zkušenosti vlastně s ničím. Tady byla šance nějaké získat. Takže jsem se jemně kousl do spodního pysku a udělal pár tichých kroků vpřed. Byl jsem opravdu vděčný za sníh, ve kterém zůstávala jasná cesta stop. V tomto případě by to ale asi nebylo moc těžké ani bez sněhu, protože po krátké chvíli se v nedalekém roští ozval šramot. Zarazil jsem se a o krok couvl, až jsem naboural do Meinera. Vypleštil jsem zlatavé zraky nejdřív na křoví, kterým prosvítala nazrzlá srst, pak na vlka, jestli to vidí taky. "Je to srnka," zašeptal jsem snad na samotné hranici slyšitelnosti. "Co teď?"

//loterie 6

Černobílý měl asi pravdu v tom, že bych nenáviděl ty, co by mě nazývali divným. Možná bych nenáviděl celý svět. Jen bylo dost těžké si to představit, protože já dosud vlastně k nikomu nenávist tak úplně nepocítil. Byli vlci, které jsem neměl rád nebo jsem se jich bál, ovšem nenávist? Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nedokázal jsem si vybavit jediné jméno, jedinou tvář, ke které bych ono slovo mohl přiřadit. Snad nejblíž k tomu byli vlci, kteří mě připravili o domov, ale myšlenka na ně ve mně i tak vyvolávala spíš hrůzu. Možná to bylo tím, že když jsem se s nimi setkal, byl jsem moc malý na to, abych něco takového jako nenávist vůbec dokázal pochopit. Vypadalo to, že svou další otázkou jsem Meinera zarazil, neboť se zastavil a zabořil pohled do země. Zabrzdil jsem taky, poněkud zmaten. Co jsem udělal? Nakonec z rozpůleného vypadlo, že nic takového nikdy nezažil. Nikdo mu nic hezkého nikdy neříkal? "Oh..." Upřímně jsem netušil, co na to říct. Bylo mi to líto. Možná bych to mohl zkusit nějak napravit. Jenže Meinere už kráčel dál a já přidal do kroku, abych ho zase dohnal a nezůstával pořád vzadu. Onu myšlenku jsem si nechal na později.
Teď bylo totiž na čase začít stopovat. Což, jak se ukázalo, asi nebude zas tak snadné. Já to neuměl a jak na tom je Meinere jsem netušil, ovšem z povzdechu, který se mu vydral z tlamy, bych skoro usoudil, že ani on si tak úplně neví rady. Zas tak těžké to určitě být nemůže. Všude kolem přece ležel sníh. Stopy v něm budou vidět hezky. Jen jestli jsem si to nemaloval moc jednoduše. "Tak jo," přikývl jsem. "Porozhlédneme se tu." Pomalu jsem zamířil mezi stromy a snažil se pohybovat tiše. Možná jsem o lovu věděl málo, ale přesto mě alespoň trochu vedl vnitřní instinkt, který mě nabádal nedělat rachot jako stádo slonů - pro případ, že by tady nějaké zvíře fakt bylo. Chvíli jsem bloumal mezi stromy a po očku si hlídal, kde je Meinere, jehož černá půlka na sněhu dost vynikala, aby se mi neztratil, když jsem narazil na cestičku stop. Sklonil jsem k nim hlavu. Nebyly to otisky tlapek ani ptačích noh - a vzhledem k tomu, že ryby po zemi neběhaly, muselo to tedy být nějaké zvíře s kopýtky. Byly docela malé. Určitě je tady nezanechalo nic tak obřího, jako ten los, co jsme ho dojídali v lese. Zkusil jsem zavětřit, jestli mi čenich neřekne víc, ale takhle daleko jsem ještě nebyl. Cosi jsem cítil, ale co to bylo, to už jsem přesně nepoznal. Možná srna, možná ten kamzík, o kterém mluvila Launee? "Meinere," zavolal jsem polohlasně. "Tady jsou stopy."

//loterie 5
//Mech

Ta otázka mě upřímně zaskočila. Nikdy jsem totiž nepřemýšlel nad tím, že by snad nenormální byli ostatní - vždycky jsem si nepatřičně připadal jenom já. Upřímně to byl tak nový úhel pohledu, až se mi z toho málem zatočila hlava. "No, to... to vlastně nevím," vykoktal jsem zaraženě. "Teda. Já nad tím asi až tak neuvažoval." Je pravda, že kdybych chtěl, mohl bych přijít na pár vlků, které bych mohl označit za nenormální. Třeba Ray. Jenže to ode mně nebylo hezké - nic takového bych mu nikdy neřekl. Při té příležitosti mě mohlo taky napadnout, že možná není dobře to říkat ani sám sobě, jenže nenapadlo. K tomu uvědomění jsem ještě nedospěl. "On je totiž každý jiný," nakrčil jsem čelo. Bylo to složité přemýšlení a šlo mi pomalu a ztěžka. "Tak může asi každý být normální." Hm. Popravdě mi tahle úvaha nepřišla moc geniální. "Nebo nenormální." To nebylo o moc lepší. Povzdechl jsem si a slízl si vločku z čenichu.
Meinere vyvrátil mou domněnku, že se někdo nedá jen tak změnit, poměrně snadným příkladem, který mi osobně zněl jako něco z noční můry. Zavrtěl jsem hlavou. "To asi ne... myslel bych si, že vážně divný jsem. A byl bych z toho asi dost smutný. A naštvaný." Snažil jsem se představit si to, ale rychle jsem od toho upustil. Měl jsem nejistot dost i tak, nemusel jsem si tvořit nějaké imaginární. "Jde to i naopak?" napadlo mě po chvilce. "Jako... když ti někdo říká hezké věci, můžeš se pak napravit?"
Kráčeli jsme sněhem někam na klidnější místo, přes most přes řeku, který před námi vyrostl jakoby nic. Přeběhl jsem přes něj a ohlédl se, jen abych zahlédl, jak zase mizí. Kouzla! Zíral jsem za sebe na místo, kde už nebyl most, až jsem se jen tak tak vyhnul přímému nárazu do stromu a uvědomil jsem si, že se courám pár metrů za Meinerem. Rychle jsem ho doklusal, právě abych zaslechl jeho otázku. "Eee... ne. Nikdy." Rozhlédl jsem se, zavětřil a zastavil se pohledem na vlkově tváři: "Ale zkusím to, když mi řekneš jak."

//loterie 4

Napůl jsem čekal, že se Meinere praští tlapou do čela a nazve mě ztraceným případem, případně že se mi zrovna vysměje. Což byla samozřejmě taky hloupost a samozřejmě jsem to taky věděl, ale... už jsme si objasnili, že na moje pocity se logika často nevztahovala. Meinere ale nic z toho neudělal. Jen pohodil rameny jako předtím já. Trochu překvapeně jsem našpicoval uši. "Takže nejsem... no, nejsem... nejsem nenormální?" vykoktal jsem. Toho jsem se bál asi ze všeho nejvíc. Že je se mnou něco špatně. Jenže reakce černobílého byla víceméně neutrální, jako by šlo o naprosto normální věc, a jeho další slova navíc nabízela naději, že by se to časem mohlo zlepšit. Trochu se mi ulevilo. Ne teda, že bych se rázem cítil vesele a bezstarostně, ale aspoň jsem se chtěl propadnout do země o něco méně, než před chvílí.
Otázku ohledně Siriuse jsem si taky v hlavě nějakým způsobem poskládal. "To asi nedává," připustil jsem a uši zase o kousek svěsil. "Ale... k tomu se přece nikdo přimět jen tak nedá, ne? Aby se změnil." Navíc se mi i z toho velice krátkého setkání zdálo jasné, že mě Sirius nikde poblíž nechce. Poblíž sebe ani poblíž Alastora, což popravdě dost bolelo. Jen jsem mu chtěl pomoct. Nic jsem mu přece neprovedl. Potřásl jsem hlavou. Navzdory mým přáním bylo zcela zjevné, že se nikdy nedá zařídit, aby spolu všichni vycházeli. Tak to nefungovalo. Bohužel.
Předzvěst nadcházejícího lovu jsem docela uvítal jako možnost se rozptýlit, i když jsem doufal, že to dopadne o něco lépe než s tím nešťastným zajícem. "Dobře," souhlasil jsem a zařadil se Meinerovi po bok. Beztak už bylo na čase se naučit pořádně lovit. Chvíli jsme kráčeli lesem a já mlčel, protože mě zrovna nic nenapadalo a nějak jsem necítil potřebu vyplnit každou vteřinu řečí. Po chvíli mi ale došlo, že míříme někam za hranice lesa. Ohlédl jsem se přes rameno k noře v momentu nejistoty - Meinere nebyl sice cizí, ale přesto jsem trochu zaváhal, když mě vedl kamsi pryč. Ale... kam by mě přece vodil? Pohlédl jsem na jasnou stopu ve sněhu, která za námi zůstávala, a pro sebe si přikývl. "Kam to jdeme?" zeptal jsem se nakonec. Zvědavě, ne vyděšeně.

//Narvinij

//loterie 3

Meinerova otázka asi nebyla nečekaná, jenže odpověď na ni nebyla nic jednoduchého. Sám jsem tomu pořádně nerozuměl. Občas jsem nějaké věci logicky věděl, dokázal si je rozumem obhájit, věděl jsem, že je zbytečné se jimi stresovat... a přesto mě nakonec absolutně rozdrtily. Odmlčel jsem se a snažil se přijít na nejlepší způsob, jak to asi černobílému vysvětlit. Moc se mi do toho popravdě nechtělo. Tak trochu jsem se bál, že si o mě vlk pomyslí, že jsem blázen. Nebo padavka. Případně obojí. "Já nevím," pokrčil jsem nakonec rameny. "Vždycky se hrozně vyděsím. Nedokážu přemýšlet... To až pak." Už se to stalo mockrát. S tím zlým šedivákem. S Marlee, když jsme byli na výpravě domů. Dokonce i se Skylí. A občas zdánlivě jen tak, pro nic za nic. Bezradně jsem na Meinera pohlédl. "Nechápu to," přiznal jsem se. Mohl jsem vůbec doufat, že to vlk nějakým způsobem pochopí? Měl jsem dojem, že jsem prostě rozbitý.
Meinere se mi jal objasňovat, jak se věci se Siriusem mají. Opět jsem nad tím, co mi bylo řečeno, chvíli uvažoval. "Aha," přikývl jsem nakonec se zadumaně nakrčeným čelem. "A když ti někdo říká, že jsi takový, tak se tím pak vážně staneš." To mi dávalo smysl. Asi bych taky nebyl zrovna šťastný, kdyby mi druzí nadávali do ničemů a neměl bych důvod se k nim chovat hezky. "Takže... za to asi tak úplně nemůže?" ujistil jsem se ještě raději, že jsem ve svých úvahách někde neudělal chybu. K pochopení vlčích povah a důvodů jejich chování jsem měl ještě pěkně dlouhou cestu. Však jsem doposud nerozuměl pomalu ani sám sobě.
Nakonec to vypadalo, že se na lov přece jen vydáme, protože Meinere se začal vyptávat tímto směrem. Přikývl jsem. "No, zajíce... jednou. Akorát se to moc nepovedlo," podotkl jsem zkroušeně. Zajíce jsme teda sice dostali, ale způsob, jakým se to podařilo - čili že ho Ray prakticky rozšlapal na kaši - jsem nepovažoval za zrovna... šťastný.

//loterie 2
//Dno

Vyškrábal jsem se dlouhou chodbou nahoru a plácl sebou do sněhu. Připadal jsem si hloupě, že tolik vyšiluju? Ano. Vlastně jsem se za to hrozně styděl. Jenže jsem s tím nedokázal vůbec nic udělat. Jako by kontrolu převzal strach - sice iracionální, ale velice skutečný. Ve chvíli, kdy jsem spatřil zranění na Siriově těle se mi v hlavě vynořily všechny vzpomínky z minulosti, ve kterých figurovaly vyceněné tesáky - a slova mladšího vlčka všemu jen nasadila korunu. Byl možná mladší, menší a já měl být ten dospělý - nezapřísahal jsem se náhodou Launee, že budu pomáhat se smečkou? Jak bych asi tak mohl? Potřeboval jsem se nadechnout, což nejdřív jaksi... nešlo. Jako bych měl v krku nějaký blok. Ale na denním světle a na čerstvém vzduchu prostém pachu krve a Siriových slov jsem se nakonec dokázal jakž-takž zklidnit. Spíš jsem se k tomu přinutil. Copak jsem potřeboval, aby Meinere sledoval moje sesypání? Až budu sám, budu moct brečet jako protržený. Vlastně jsem měl dojem, že to se děje pokaždé, když jsem sám. "Já bych rád," zamumlal jsem, když mě černobílý vybídl, ať si ze Siriuse nic nedělám, a vyhrabal jsem se do sedu. Nenápadně jsem si tlapou otřel oči a pak čenich. Uvnitř jsem se pořád toužil rozplesknout zpátky na zem. "Ale to není... snadný." Povzdechl jsem si a otřásl se, snažil jsem se nasadit aspoň trochu nekatastrofální výraz. Meinera jsem neznal tak dobře, jako Launee, které bych pravděpodobně teď bulil do kožichu... a něco mi říkalo, že on by to asi moc neocenil.
Alastor nás nenásledoval, jak jsem si povšiml. Zůstal dole s bráškou. Asi to tak bylo lepší. Měli by být spolu - věděl jsem, že kdyby se něco stalo Biance, nikdo by mě od jejího boku neodtáhl. "Proč by se tomu nikdo neměl divit?" zeptal jsem se možná trochu hloupě, ale ta poznámka mě zaujala. Nechtěl jsem Siriusovi nic vyčítat. Možná tak jednal jen kvůli bolesti - jenže Meinere tvrdil, že je takový vždycky. Zajímalo mě, čím to může být. Proč mají někteří vlci potřebu být protivní. Chtěl jsem to jen pochopit, to bylo celé. Na otázku o jídle jsem zavrtěl hlavou. "Jedl jsem... s Launee jsme našli zbytek losa." Stejně jsem po tom... zážitku... nějak neměl chuť. Vlastně jsem byl trochu ospalý, což byla hloupost, protože jsem se před chvílí vzbudil. Možná by vážně bylo lepší něco dělat a rozptýlit se. Jenže už jsem řekl ne. "Ale... no, můžeme něco sehnat třeba pro ostatní?" navrhl jsem nejistě.

//loterie 1
209.

Bylo zcela pochopitelné, že Alastora stav jeho brášky vyděsil. Tak rád bych mu pomohl, oběma, ale nevěděl jsem jak. Hledal jsem pohledem pomoc u Theriona, který ale vypadal zkroušeně a smutně. Z Meinerovy tváře jsem pro změnu nedokázal vyčíst vůbec nic. Siria jsem viděl poprvé v životě, ale to neznamenalo, že by mi bylo jedno, co se mu stalo. Právě naopak. Představoval jsem si, že ho to muselo strašně bolet a kdybych dostal nějakou instrukci, co učinit, abych mu mohl ulevit, klidně bych to udělal. Jenže... se zdálo, že jsem jaksi... nežádoucí. Nevadilo by mi ani v nejmenším, že se Sirius upíná k Alastorovi. Copak jsem byl blázen? Byli to přece sourozenci. Rodina. A já byl jen nějaký náhodný přihlížející... aspoň pro Siria. Pro Ala jsem byl snad kamarád. Doufám. Jenže když mě Sirius odstrčil stranou, překvapeně jsem zamrkal. Nelíbil se mi ten jeho povýšený úsměv, nelíbilo se mi, že do mě strká a už vůbec ne to, co říkal. Velký zlý vlk. Zlý vlk. Zlý. Už tak jsem na ty zlé myslel a tak když padlo tohle slovo, odskočil jsem jako popálený. Stáhl jsem ouška. "Já chtěl jen... pomoct," pípl jsem. "Ale... ale klidně... půjdu."
Zrovna v té chvíli Therion navrhl, ať jdeme s Meinerem - což bylo dobře, neboť jsem stejně měl pocit, že z nory musím zmizet. Měl jsem dojem, že se na mě její stěny brzy zhroutí a vzduch mi do plic pronikal lapavě a po kouscích, ať jsem se snažil dýchat klidně, jak jsem chtěl. Srdce mi bušilo a měl jsem dojem, jako by mi vlastní končetiny ani nepatřily. Už zase tohle, zakvílel jsem v duchu, nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu nikdy, ačkoliv se mi to dělo celý život. Meinere říkal cosi o hledání jídla a já vyrazil za ním nahoru chodbou. Hladový jsem sice nebyl ani v nejmenším, ale v hlavě mi rudě svítilo slovo UTEČ, a tak jsem utíkal. "Meinere," zavolal jsem přiškrceně. "Počkej!"

//Mecháč

208.

Naštěstí jsem Alovi svým nekotrolovaným výkopem nijak neublížil a ani sobě jsem skokem do kamenné stěny nerozrazil hlavu, což druhý vlček za mě ověřil. Pro sebe jsem se pousmál nad tím téměř mateřským gestem, když Alastor odstrčil mou tlapku stranou, aby se podíval, co se pod ní skrývá. "Opravdu promiň," zamumlal jsem stejně ještě jednou, pro dobrou míru. "Zdálo se mi o té příšeře, co jsme s ní bojovali," objasnil jsem. "A taky tam byla Launeeina vlčátka - a ty taky." Detaily snu se vystavené bdělé mysli vytrácely jako vždy, avšak základ jsem si prozatím ještě pamatoval. I když brzy zmizí nejspíš i ten. Zívl jsem a protáhl si hřbet, až mi v něm párkrát pěkně zakřupalo. Snad bych si ještě lehl a chvíli alespoň podřimoval, když jsem venku zaslechl jakýsi pohyb. Našpicoval jsem obezřetně uši ke vchodu, kterým se kdosi začal soukat dovnitř. Na moment jsem strnul, než mi došlo, že mám čenich i na něco jiného, než aby mi dělal ozdobu na hlavě. Zavětřil jsem a ucítil důvěrně známý pach Theriona, pak jeden známý méně, který jsem ovšem v mysli rychle přiřadil k rozpůlené tváři a jeden takový, co nejvíc ze všeho připomínal Ala. A ještě jeden. Pach krve.
Nestačil jsem se ani pořádně polekat, když se v noře objevil Therion následovaný Meinerem, kteří s sebou měli... Alastora? Bleskurychle jsem přeskočil pohledem z jednoho vlka na druhého a rychle opravil svou původní domněnku. Byl to ten Alův bráška, o kterém se zmínil. Dvojčata - jako Jaimie a Lorenzo. "A-ahoj," pozdravil jsem všechny příchozí a sjel pohledem ke zraněnému vlčkovi. Žaludek se mi stáhl a zase jsem jednou cítil tu zvláštní tíhu na hrudi. "Co se stalo?" kníkl jsem a hleděl střídavě na Meinera a Theriona - v momentě nejistoty a strachu jsem hledal útěchu u dospělých. Alastorův bráška byl zraněný a má mysl okamžitě utekla k těm zlým. Opatrně jsem se přiblížil k... Siriovi? Tak mu Therion říkal, ne? Meinere sice upozorňoval, že ho máme nechat v klidu a nemluvit na něj, ale já se jen chtěl podívat na ty rány. Jak moc byly zlé? Popravdě... jsem z nějakého důvodu nedokázal odtrhnout oči, i když se mi ze všech vzpomínek, co se náhle vynořovaly, motala hlava. "Můžeme něco udělat?" pípl jsem znova a nutil se pomalu násilím dýchat klidně a zhluboka, protože mě má mysl z nějakého důvodu nutila lapat po dechu rychle a mělce. Nechápal jsem, proč se mi tohle pořád dělo... Vlastně proč se pořád dělo všechno - zdálo se, že jakmile byla chvíle klidu, muselo se pokazit něco dalšího.

//Děkuju za super osudovku a prosím si o kamínky
-špatnej účet, pardon ;-;
Přidáno

207.

Usnul jsem jako zabitý a zdál se mi podivný sen. V něm jsem utíkal dlouhou úzkou roklí a v patách mi bylo cosi... cosi strašlivého, co jsem ani nedokázal popsat. Hrůzné zuby a drápy, z dlouhého rypáku zvířeti stoupal čoud a ten ryk, který vydávalo, mi trhal uši. Už se zdálo, že dokážu uniknout, avšak rokle náhle končila a všude kolem mě byly jen kolmé stěny. Zkusil jsem začít šplhat, jenže půda se mi pod nohama sypala a já stále padal na dno. Situace byla bezvýchodná, monstrum se blížilo, už mě skoro mělo, otvíralo tlamu... přitiskl jsem se ke stěně a čekal, až mě zakousne. Jenže to se nestalo. Otevřel jsem oči a spatřil Alastora, jak drží monstrum za ocas. Kolem hlavy měl zlatý kroužek a byl celý jaksi třpiytivý, jako princezna. "Alastore!" vykřikl jsem. Mohli jsme příšeru porazit! Ale... jak na to? Vtom se shora ozvalo mé jméno. "Saturne, chytej!" vykvikly dva tenké hlásky. Vzhlédl jsem. Na okraji rokle stála dvě hnědá vlčátka, Launeeina vlčátka - nevěděl jsem, jak to vím, ale byl jsem si tím jistý - a mezi sebou držela zářivý meč. Pustila ho do rokle a já ho chytil. Teď už příšera neměla šanci! Odrazil jsem se k mocnému skoku -
- a vší silou jsem nakopl cosi měkkého a teplého. "Aah!" vykvikl jsem s úlekem, vyskočil a praštil se hlavou o zeď. "Auu," zaúpěl jsem a kecl si na zadek, teď už úplně probuzený. Stěny byly možná vystalné mechem, ale pořád byly kamenné. Přitiskl jsem si tlapku na naražené čelo a rozhlédl se, co jsem to nakopl a co mě tak hrozně vyděsilo. S hrůzou jsem si uvědomil, že to byl Alastor, který musel schytat pořádnou pecku. Ani jsem netušil, kam jsem ho to zasáhl. "Propána! Já - já nechtěl, promiň!" začal jsem se okamžitě omlouvat a vykulil oči jako talíře. "Neudělal jsem ti nic?" kníkl jsem a stáhl ocásek. Cítil jsem se nesmírně provinile. A hloupě. Copak přede mnou druzí nebyli v bezpečí ani ve spaní? Opravdu jsem doufal, že jsem svému kamarádovi nevykopl zub nebo tak něco. To se ti zase něco povedlo.

//Mecháč
206.

Aspoň, že se na mě Al nezlobil. Nemyslel jsem si o sobě, že bych byl nějak hloupý, ale kdybychom si to měli říct upřímně, byl jsem možná trošku natvrdlý. Aspoň chvílemi. Zatímco jsme sestupovali chodbou do mechové nory, Alastor rozvažoval, jak by bylo bezva, kdybychom byli Alfami. "Jo... já bych taky chtěl, aby Launee byla maminka," usmál jsem se. "Mohli bychom jí pomáhat ty vlčátka hlídat a třeba by nám dovolila je něco naučit," maloval jsem si to růžově. Jen jsem doufal, že by mě ti drobci měli rádi. Já je totiž měl rád už teď a to ještě ani neexistovali a kdoví, jestli někdy budou. Aspoň jedno by mě určitě rádo mělo. To by mi stačilo. Zahihňal jsem se, když mě Al nazval svým princem a na chvíli jsem vypjal hruď přesně, jako když jsem si hrál na chrabrého hrdinu.
To už jsme ale byli dole, kde to doopravdy svítilo. "No páni, tady to úplně ožilo," vydechl jsem - původně tu byla jen hluboká sametová temnota, ale nyní tu bylo světlo. Mech měkkým světlem osvětloval celý prostor jeskyně a já si to tady tak konečně mohl pořádně prohlédnout. Ovšem nic mě nezajímalo více, než měkké mechové polštáře, na které jsem se taky hned uložil. Zívl jsem a protáhl si tlapy, načež jsem se co možná nejvíce zavrtal do měkkého koberečku. Navzdory fascinaci kouzelným mechem se mi poněkud klížila očka. "Předtím tu byla taková tma, a teď..." zamumlal jsem přesto ještě, neboť podobnou rostlinu jsem nikdy neviděl. Po chvíli mi ale vážně začala padat hlava. Ani jsem netušil, jestli jsem stačil Alovi popřát dobrou, než jsem definitivně vytuhnul.

"Třeba Meinerovi," plácl jsem ve chvíli, kdy Launee prohlásila, že neví, koho učinit betou. Ani jsem si to nerozmyslel - kdoví, jak mi to vůbec přišlo na mysl. Snad proto, že byl černobílý jediný další dospělák ve smečce, kterého jsem znal a kupodivu se mi celkem i zamlouval. Učil nás přece lovit ryby. A rozdělil se s Biancou. Moc času jsme spolu sice nestrávili, ale přišel mi docela fajn.
Nikdy mě popravdě nenapadlo, že by Alfami mohli být třeba i jen kamarádi, sourozenci nebo parťáci - a vypadalo to, že jsem se svou otázkou Alastora tak trochu dotkl, což mě okamžitě zamrzelo. "To mě nenapadlo," pípl jsem omluvně. "Myslel jsem... no, tedy spíš nemyslel jsem," pokrčil jsem rameny a mírně se pousmál na Alastora, protože jsem nechtěl, aby byl smutný, o to méně kvůli mě. Launeeino prohlášení ho ale zase povzbudilo, takže jsem si oddechl - na chvíli. Ta konverzace byla jako emoční horská dráha a když se Alastor zmínil o rozhádaných rodičích, ouška mi opět sklesla. "Ne, my bychom se nehádali," slíbil jsem. Nevěděl jsem, co mám na to jiného říct... mrzelo mě, že Al měl asi v rodině nějaké problémy, ale netušil jsem, jak mu to povědět, aby ho to nebolelo. Pocity byly složité a jejich převod do slov? Skoro nemožný. Kdybych tak někoho dokázal povzbudit i beze slov, to by bylo... Prozatím jsem se spokojil jen s nenápadným povzbudivým drknutím svým bokem do toho Alastorova.
A to už jsme byli u úkrytu. Launee měla ještě nějakou práci a tak nás ponechala o samotě. "Ahoj," zavolal jsem za ní a po vzoru svého nového kamaráda jsem zajel do nory, která už vůbec nebyla tak tmavá, jako posledně...

//Dno