Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí podle Launee nebylo třeba se rozhodovat teď hned, ale byl na to ještě nějaký čas, takže to mě trochu uklidnilo. Věřil jsem, že časem na to přijdu... ale nyní jsem v tom opravdu ještě jasno neměl. "Ale to byste pak museli dělat všechno ty a Therion," dovtípil jsem se. "Ne - to by nešlo... já bych vám vždycky pomohl," slíbil jsem. "Stačí říct!" Přestava, že Launee a Therion musí zastat všechnu práci sami, protože ostatní členové smečky ji nedělají, se mi nelíbila ani v nejmenším a hodlal jsem udělat všechno pro to, aby se nikdy nestala skutečností. Nenapadlo mě, že bych se někdy chtěl třeba vydat na nějakou toulku a nemusel bych tu vždy být - prozatím jsem takovou chuť nikdy nepocítil a tak se o mě podobná myšlenka ani neotřela. A Alastor se nabízel ku pomoci úplně stejně! Launee se tedy určitě nemusela bát...
Rychle jsem si uvědomil, že ve svém předpokladu, že Launee bude mít vlčátka každým dnem, jsem se trochu spletl. Vypadalo to ale, že by se je i tak přála. Jen se zdála být poněkud nejistá. "Strach z čeho?" zeptal jsem se tiše a otřel se o její bok. Vypadalo to, že hlavně z toho, že by na ně jakožto Alfa neměla čas. "Ale... ale od toho jsou přece ostatní členové smečky, aby se vším pomohli. A... proto mají taky vlčátka vždycky dva!" nechápal jsem. Alastor ale přišel s geniálním řešením. Tedy téměř geniálním. A absolutně děsivým. "No teda... já nevím, jestli... tedy, kdyby to bylo nutné, tak... tak bych klidně byl Alfa," vykoktal jsem, ač vůdcovská pozice, no... to byla úplně jiná noční můra, než jaké jsem měl doteď, ovšem o nic méně strašná. Tolik povinností? Ale kdyby to znamenalo, že Launee bude moci mít svá vlčátka, asi bych se dokázal obětovat.

Proplouvali jsme sněhovými závějemi, až jsme měli kožichy úplně obalené sněhem. Zajímalo mě, co si o tom všem sněhu myslí mech, který jím teď zůstal zavalený. Nejspíš spal... tak jako květiny, které, jak jsem již věděl, se probudí až na jaře. A konec konců mechu ani nemůže být zima. Však je to takový zelený kožich sám o sobě. Vzápětí jsem si připomněl, že bych asi neměl přemýšlet o mechu a raději poslouchat, co mi Launee odpovídá - totiž to, že dělat může každý, co chce, jen by práce nesměla zůstat nedodělaná. "Aha," pokýval jsem chápavě hlavou, ale vzápětí dodal: "Jenže já pořád nevím, co bych chtěl dělat. Je to hrozně složité," vydechl jsem. Budu si to muset ještě rozmyslet. Všechny ty funkce se mi zdály hodně důležité, jenže která by se mi líbila nejvíc?
Alastor mezitím poskakoval ve sněhu a chytal Launeein ocas. Doufal jsem, že ji to moc nebolí. Pak jsem se zeptal na vlčata, ve chvíli kdy druhý vlček zapadl do závěje, až se sníh rozprskl všude kolem. Pár vloček se mi dostalo do čenichu. Rozkýchal jsem se, tudíž jsem přeslechl jistou část Launeeiny odpovědi - ovšem co jsem slyšel moc dobře, byla Alastorova otázka, tudíž jsem došel k poměrně ukvapenému závěru. "Cože?" vypleštil jsem zlatá očka jako dva talíře a kecl si do sněhu - že z Launee měla být maminka? Tedy, ona vlastně už teď tak nějak byla maminka nás všech, ale... "Vážně? Budeš mít vlčátka? Kdy?" Začal jsem vrtět ocáskem a těknul jsem očima ze strany na stranu, jako bych čekal, že Launeeina vlčátka snad vyskočí ze závějí kolem. Vlastně jsem ani pořádně netušil, jak se vlčata dostanou na svět... ale to bylo vedlejší. Najednou jsem se hrozně těšil. Budou malinkatý, nebudou nic vědět a já bych je něco mohl naučit - mohl bych být jejich velkej brácha! Jestli mě teda budou mít ráda...

Tak to vypadalo, že jsem to s tím značkováním řekl správně. Pro sebe jsem si pokýval hlavou, byl jsem rád, že jsem se trefil. Alastor se zatvářil velice hrdě, že dělá něco tak důležitého a já se pousmál. Celkem jsem si tuhle pochůzku užíval - mohl jsem pomáhat a byl jsem v příjemné společnosti, takže mi vlastně pro tu chvíli ani nic nechybělo a bylo mi dobře. Launee pak začala vysvětlovat jednotlivé funkce ve smečce. Přemýšlel jsem, jestli bych nějakou z nich chtěl dělat. Vlastně všechny mi zněly lákavě, jen jsem si nebyl jist, jestli bych to dokázal. Launee mě sice ujišťovala, že se dá zvládnout všechno, ale já se nad tím musel trochu zamyslet. Alastor už stačil vyřknout, že by nechtěl být lovcem, zatímco já stále mlčel, občas jsem podrápal nebo počůral strom a dumal nad tím. Ochránce zní dobře, ale... dokázal bych já někoho vyhnat? To asi spíš ne. Zamlouvalo se mi sice značení území, ale kontakt s cizinci, kteří by nemuseli být zrovna přátelsky naladění, to neznělo jako nic pro mě. I když bych své blízké chránil rád. Lovec... nojo, na to bych asi potřeboval vědět, jak dobře mi půjde lov. Ve finále mi asi nejlépe zněl pečovatel, jenže to mělo taky háček. O koho bych měl pečovat? Žádná malá vlčátka jsme tu už neměli... jaksi jsme stačili všichni vyrůst. "Nemohl bych prostě dělat od všeho trošku?" nadhodil jsem nakonec. Zdálo se nemožné si něco vybrat. Možná jsem ještě musel trochu dospět, abych se mohl rozhodnout. Přesto mi pořád vrtalo v hlavě, o jaká vlčata má pečovatel pečovat. "Launee? Odkud by se vzala ta vlčata, na... to hlídání a tak?" otázal jsem se nakonec, když jsem na to nemohl přijít. Vlastně by bylo hezké tu mít malá vlčátka, ne? Klidně bych jim dělal pečovatele... to bych určitě zvládnul.

Tomu, o čem se Launee bavila s Alastorem, jsem úplně nerozuměl - nebo rozuměl, ovšem vlky, o nichž byla řeč, jsem neznal a tudíž jsem si je neměl s čím spojit. Přesto jsem pozorně poslouchal, aby mi třeba neušlo něco zajímavého nebo důležitého. Launee pak asi pobavila představa, že bychom do hor nakráčeli jako celá armáda. To mě vůbec nenapadlo... ale když jsem se nad tím zamyslel, nejspíše bychom byli ta nejméně ta hrozivá armáda na světě. Taky jsem se nad tím usmál. Určitě se nás nepolekají. Nikdy mě nenapadlo, že by se taky někdy někdo mohl bát mě. Obvykle to bylo naopak.
Alastor cosi potichu zamumlal. Vůbec jsem mu nerozuměl a hned jsem byl rozptýlen slovy o té nepříjemné vlčici - Lindase. Tak proč je tedy ve smečce? napadlo mě, jakmile jsem slyšel, že byla na Launee zlá - což mě k mému údivu pěkně naštvalo. Zamračil jsem se a už už se chystal něco říct, jako třeba to, že na Launee nemá nikdo právo být zlý, jenže když vlčice dodala, že ji nemohla nechat umřít, výraz mi v tváři zase změknul. "No... umřít... si nezaslouží nikdo," připustil jsem a trochu svěsil uši. Nad těmito věcmi jsem přemýšlel nerad. Třeba teď bude hodnější, když může být Launee vděčná, napadlo mě, ačkoliv to nejspíš byla naivní představa. Moc jsem tomu ale chtěl věřit.
Brzy jsme byli po jídle a vyrazili jsme za značkováním. Na to jsem se těšil. Konečně jsem taky mohl být něčím prospěšný a byl to pocit, který se mi moc líbil. Jen jsem během chůze mírně krčil čelo, když Launee upozorňovala na nebezpečí lovu. Zatím to znělo, jako že je dospělý život pěkně těžký a nebezpečný. Vyrůst vlastně znělo dost děsivě, o to víc, že se to nedalo nijak zastavit. Už jsem byl skoro tak velký jako dospěláci, ale měl jsem dojem, že světu kolem sebe moc nerozumím... měl bych? Jsem pozadu? Raději jsem zabořil drápy do stromu a zanechal po sobě v něm rýhy, zatímco Launee přenesla hovor zase na veselejší notu. Soustředěně jsem přešel k dalšímu stromu a otřel o něj svou tvář. "To je... aby všichni věděli, kde je naše území?" odpověděl jsem Alastorovi, ačkoliv mi na konci hlas stoupl do otázky a já zabloudil očima k Launee pro potvrzení, že to říkám správně. "Já nikam jít nechci," opáčil jsem trochu překvapeně. "Přece... bych vás neopustil," dodal jsem - to si přece nemohla myslet! "Chtěl bych tu zůstat a pomáhat," přikývl jsem rozhodně a zvedl bez přemýšlení nožku u kmenu stromu. "I když... nevím jestli bych zvládl nějakou důležitou funkci," zrozpačitěl jsem vzápětí. To znělo tak... no, důležitě. A vážně. Bylo by to vůbec pro mě? Ani jsem pořádně nevěděl, co bych mohl dělat. Snad jen čůrat na hranice. To mi celkem šlo - a abych to dokázal, osprchoval jsem ještě kus skály trčící ze sněhu.

Launee navrhla, že by do hor mohla jít s námi a chytil se toho i Alastor, což mě rozhodně potěšilo. Měl jsem popravdě strach z cesty do neznámých hor - Sheya ji sice zvládla úplně sama, bez kohokoliv dospělého, ale já natolik statečný nebyl. Obzvlášť když se v okolí potulovali nebezpeční vlci. Snad dorazila zpátky domů v pořádku, pomyslel jsem si s obavou. "Mohli bychom jít všichni. A... a taky Bianca," dodal jsem ještě. "To by bylo fajn." Sice by z nás už byla pořádná výprava, ale to by snad nevadilo.
Znovu jsem se zahihňal, když Launee mluvila o prohánění draků - motýlů. Já vlastně až do setkání s Alastorem nikdy podobnou hru nehrál. Trochu mě to mrzelo. Velkou část mého dosavadního dětství spolkl smutek a strach a ať se mi to líbilo nebo ne, někde hluboko jsem cítil, že vlčecí dny se pomalu chýlí ke konci. Kmotra, na kterou jsem se ptal vzápětí, byla něco, co jsem taky tak úplně nechápal. "Aha," zamumlal jsem zamyšleně. Takže asi prostě tetička? Rodinné vztahy, jak jsem se už mnohokrát přesvědčil, byly prostě složité a častokrát dost zamotané - zdálo se, že ani Alastor pořádně neví, co to kmotra je. Navíc z toho co jsem slyšel jsem si ani nebyl jist, proč by někdo chtěl mít Smrt za tetičku... nebyla náhodou zlá a zákeřná?
Launee mi sdělila, že někteří z těch nových členů asi nejsou úplně super. "Hmm," zamručel jsem a zahleděl se na poslední zbyteček masa, co se mi válel u nohou. Budou mít hloupé řeči? Co když se mi budou smát? Nebo křičet, jako Kaya? Zamrkal jsem. Launee říkala, že nám neublíží a já jí věřil. Přesto jsem se nechtěl setkat s někým takovým. Slova taky mohla ubližovat.
Naštěstí mě myšlenka, že budu moct s něčím pomoct, rozptýlila. Stejně jako Alastora, jehož nesmělost se kamsi vytratila a výskal jako pominutý, že chce taky pomáhat. Usmál jsem se. Ve třech to budeme mít určitě hotové hned... a aspoň konečně budu vědět, jak vlastně velký ten náš les je. Nebezpečnost lovu mi ale tak trochu ležela v hlavě. Bylo jasné, že zvířata nechtějí umřít. Nikdo přece nechtěl umřít... Nemohly by se lovit jen ryby a zajíci? Mírně jsem se otřásl při představě velkých kopyt a rohů, co se po mě ohánějí. Kamzíci ale popravdě tak děsivě nezněli. Ty jsem znal. Nebyli tak obrovští. "Ale neutečou do skal?" napadlo mě a vstal jsem ze sněhu, neboť jsem spolkl poslední sousto a byl jsem připravený vyrazit za značením území.

Poslouchal jsem, co Alastor povídá o své rodině. O sestřičce a o otci. Přišlo mi zvláštní, že se jejich rodina rozpůlila a někdo teď bydlel u nás, zatímco někdo zůstal v horách. Jak se to stane? Neměli se snad rádi? Moc jsem tomu nerozuměl. Rodiny se přece měly rády. Proto byly... rodiny. Otázku, která se mi drala na jazyk, jsem ale raději spolknul. Rozhodl jsem se nechat si to na později, nějak se mi nechtělo to rozebírat před Alastorem. Mě vždycky bolelo, když chtěl někdo mluvit o mé rodině, která byla pryč - a ta Alastorova byla asi nějak rozbitá, takže to taky asi nemohlo být moc příjemné.
Launee litovala, že se nepotkala se Sheyou. "Ona se určitě ještě někdy zastaví," řekl jsem. "Navíc chtěla, abychom se s Rayem někdy stavili na návštěvu," vzpomněl jsem si ještě - kdyby Launee šla s námi, mohla by se s Sheyou potkat. "No... Ray ji nejdřív nepoznával, ale myslím, že si ji pamatuje. Trošku. Vzpomněl si, že spolu plavali po řece, takže... asi alespoň ví, že ji někdy viděl." Olízl jsem si čenich a povzdechl si: "Sheya z toho ale byla docela smutná." Alastor ještě doplnil pár detailů k tomu, co jsme dělali my dva. Tiše jsem se zahihňal do své zmenšující se svačiny, když jsem byl označen za zachránce.
Launeeino vyprávění bylo dost... divoké. Smrt, příšery? A Alastorovu dodatku jsem nerozuměl už vůbec. "Co je kmotra?" stříhl jsem ušima nad neznámým slovem. Ale dlouho jsem se nad ním nepozastavil. Ukázalo se totiž, že máme prý spoustu nových členů. Trochu jsem sklopil uši a pípl: "Jsou hodní?" Snad by tu Launee s Therionem nenechali nikoho nebezpečného, ale zeptat jsem se musel. Žaludek se mi stáhl, když padla zmínka o tom vlku, který mě tehdy napadl, a ještě více, když jsem slyšel, že nám nějaká cizí alfa chtěla brát loviště. Tak úplně jsem to ještě nechápal, ale bylo mi více než jasné, že to není nic dobrého. Svět je tak hrozně složitý. A i po tom všem, co jsem teď slyšel, nějaká práce pořád zbývala. "Můžu s něčím pomoct?" nabídl jsem se okamžitě. Značit území jsem Launee přece pomáhal už v močálech. Raději jsem zahnal myšlenku, že jsem se přitom taky ztratil a málem mě zakousnul ten zlý. A lovit bych se taky rád naučil - mé dosavadní dovednosti byly zanedbatelné. Podle Alastorových slov ale lov velkých zvířat nebyl žádná legrace. "Cože?" vypískl jsem. "To... se taky může stát?"

Hřejivý pocit, který mě zalil, když jsme se s Launee k sobě přitiskli, jsem si vychutnal do poslední kapky, než jsem se od vlčice zase vzdálil. Chyběla mi. Moc. Therion taky, jenže... ten byl pryč. Alastor se držel dál, ale zdálo se, že postupně sbírá odvahu. Po očku jsem na svého nového kamaráda povzbudivě mrknul. Launee nám osvětlila, že nás vskutku volala k jídlu, což jsem velice oceňoval. Bylo to načasované opravdu dokonale. "My hladoví jsme," sdělil jsem fakt, který i tak musel být očividný - můj i Alastorův zrak nevyhnutelně sklouzávaly k zamrzlé mršině, do jejíhož rozmrazování a uvádění do poživatelného stavu se Launee vzápětí pustila. Projevy magie mě už tak nepřekvapovaly jako dříve, ačkoliv pro mě všechno kouzelné stále bylo velkou záhadou. Byl jsem zvědav, jaká že to magie se projeví u mě... už by to snad mohlo být brzy, ne? Byl jsem už určitě velký dost.
Teď jsem ale byl hlavně hladový a tak když nás Launee vyzvala k jídlu, příliš jsem neváhal a ukořistil si vlastní kus masa, se kterým jsem se po vzoru vlčice uložil do sněhu. Alastor se jako první pustil do odpovídání na všechny ty otázky, které Launee měla. Ačkoliv odpověděl vlastně jen na jednu. Překvapeně jsem mrknul, když se zmínil o sestřičce. To musel být ten pach, který jsme před chvílí cítili. Zatímco Al mluvil, já se zabýval masem, které bylo ještě pořád trochu ztuhlé, tudíž mě zaměstnávalo docela dobře. Pak ovšem byla řada na mě, abych promluvil. Musel jsem si ale urovnat v hlavě, kdy jsem vůbec dospělé naposledy viděl. Jak jsi utekl z úkrytu a opustil Biancu, připomenul mi hned ochotně pichlavý hlásek v hlavě. Mírně jsem svěsil uši - od té doby jsem sestřičku neviděl. "Já... tu potkal Sheyu," rozhodl jsem se nezačít vyprávění tím, jaký jsem špatný bráška. "To je vlče z hor. Přišla na návštěvu. Narazili jsme s ní na Raye a zjistili jsme, že to je její bráška." Pohlédl jsem na Launee, co na tuhle nepravděpodobnou informaci poví, a utrhl jsem si další kousek z masa. "A taky... jsme spolu ulovili zajíce. Jenže Sheya pak musela domů a Ray šel spát, tak jsem zůstal sám. Pak se ale objevil Alastor, tak jsme si spolu hráli. Ale jiné členy smečky jsem neviděl." Popravdě jsem se neznámým dospělým vyhýbal, ať byli ze smečky nebo ne. Pak jsem se pořádně zahleděl na Launee. "Měli jste... hodně práce?" otázal jsem se opatrně. Vypadala unaveně. Možná jsem měl být spíš tady a zkusit... Co? Nějak pomoct? Ale jak? Zavrtěl jsem hlavou a zakousl se znovu do masa. Však já už něco vymyslím.

Ani mi nevadilo, že naše hra byla ukončena už teď. Stejně pohádky většinou končily "a žili šťastně až do smrti", aniž by objasňovaly, co že vlastně dělali. A taky mi i celkem vyhovovalo opustit roli vznešeného prince, který byl o hodně výřečnější než já. Ze všeho toho mluvení mi vyschlo v tlamičce. Teď bylo třeba vyřešit otázku jídla... což byl trochu problém. Rád už bych uměl lovit, moc bych si to přál, jenomže dosud nikdo tak úplně neměl čas mi to pořádně ukázat. Když jsem před pár dny sledoval Sheyu, jak šikovně nadhání zajíce, teprve mi došlo, že bych ve svém věku už asi měl umět víc. Trochu jsem se za to styděl, ale co jsem s tím měl teď nadělat? Jen jsem doufal, že to doženu. Brzy.
Alastor ale o něčem věděl - o skoleném losu někde poblíž území, který by dost dobře teď mohl být přímo v lese. "Vážně? No, to by bylo fajn. Můžeme se po něm jít - " Má slova uťalo zavytí. Poznal jsem Therionův hlas a poznal jsem také, že někam odchází. Mírně jsem svěsil uši. Chtěl jsem se s ním zase vidět. Vzápětí se ale ozvalo zavytí druhé. To pocházelo od Launee a naopak nás zvalo k sobě. Zavrtěl jsem oháňkou. "Launee," špitl jsem si pro sebe, ale to už se mi Alastor vzdaloval dlouhými skoky hlubokým sněhem. "Počkej!" zavolal jsem za ním a vyrazil také. Běh hlubokým sněhem nebyla žádná legrace, ale protože mě Alastor nechal za sebou, běžel jsem v jeho stopě, což bylo o něco jednodušší. Zdálo se, že mladší vlček si to vyloženě užívá, cvakal po mě hravě zuby a vesele se smál. Taky bych si přál si takhle se smát, ale teď už mi to nešlo. Jakmile jsem vypadl ze své pohádkové role, vypadalo to, že dávku bezstarostnosti jsem si už vyčerpal. A navíc jsem se hrozně těšil na Launee.
Brzy jsem ji uviděl. Vypadala trochu... smutně? Možná unaveně? Alastor se zarazil a jen nesměle pípl pozdrav, ale já zvolnil do klusu a dorazil až k vlčici, abych mohl zabořit čenich do srsti na jejím krku, tak jako vždycky. Bylo to jaksi snazší než dřív. Dosáhl jsem na ni teď už docela dobře. "Ahoj, Launee," zamumlal jsem kamsi do huňaté srsti. Tak dlouho jsem tě neviděl. Měl jsem takovou radost, že ji zase vidím. Že na mě asi nezapomněla. A kolem nebyli žádní cizí a strašidelní vlci. Nakonec jsem se odtáhl a s ocasem zvolna se houpajícím sem tam jsem se podíval na Alastora, který jako by zvadnul. Jeho nesmělost jsem chápal naprosto dokonale. Věřil jsem ale, že Launee se bát přestane brzo. Byla to přece ta nemilejší vlčice, skoro jako maminka. Pohlédl jsem zpátky na ni a usadil se do sněhu vedle Alastora. "Ty jsi volala?" otázal jsem se, abych zjistil, co vlastně Launee chtěla. Co jsem chtěl já, to jsem věděl dokonale. Oči mi padly na zmrzlé kusy zvířete na zemi. Nepochybně los, o kterém už jsme mluvili.

Osvobozená princezna se ze svých mdlob vzpamatovala a rychle se chytila mé rozvíjející se představy té nesmírné hostiny, ze které se mi v tlamě sbíhaly sliny. Alastor ještě přihodil pár dalších zvířat, která by se na hodovní tabuli jistě neztratila. Na chvíli nás ovšem oba zarazil neznámý pach. Tedy pro mě neznámý. Tázavě jsem pohlédl na Alastora, jestli jemu něco neříká, neboť jeho ocásek se rozkmital, ovšem vlček nic nepověděl a tak mi to zůstalo utajeno. Pokrčil jsem rameny. Co bych se vyptával? Navíc... přece bylo třeba naplánovat svatbu! Tu nejvelkolepější svatbu, jaké království kdy zažilo. Zdálo se, že to opravdu bude mít dobrý konec, jako správná pohádka, a princ s princeznou skončí spolu. Princezna se mi totiž vrhla kolem krku, až jsme se oba vyvalili do závěje. "Ach, to jsem rád! I já si přeji navždy býti s tebou! Už nikdy se neopustíme a naše království bude vzkvétat!" pronesl jsem a vrtícím ocáskem rozmetal sníh všude kolem.
Pak ale hra skončila Alastorovým postěžováním si na hlad. Uvědomil jsem si, že i mě během hry trochu vyhládlo. "To já taky," přiznal jsem a vstal ze závěje. Otřepal jsem si přebytečný sníh z kožichu a už jsem nebyl vznešeným statečným princem - už jsem byl zase věčně ustaraným Saturnem. Bylo na čase se vrátit do reality. "Ale... já moc lovit neumím. Teda, jednou jsem zkoušel zajíce, ale nevím, jestli by se mi to povedlo znova," zašoupal jsem trochu zahanbeně tlapkami po zemi. Rybu bych ulovit dokázal, to mě Meinere naučil, jenomže na to teď byla dost zima. Řeka bude určitě zamrzlá. Chvíli jsem nad tím dumal a došel jsem k závěru, že máme dvě možnosti: "Tak... můžeme zkusit něco chytit sami. Nebo by nám mohl pomoct někdo z dospělých?" Měl jsem pocit, že Theriona s Launee jsem už neviděl celé věky. Stejně bych se jim asi měl aspoň ukázat, jako že jsem pořád naživu a tak, aby neměli starost.

Naše hra v mé představivosti doopravdy téměř ožívala. Jakmile jsem se navrátil k životu, princezna se mi vrhla kolem krku a zdálo se, že se jí doopravdy ulevilo. Oba jsme tam radostně poskakovali, postávali a mrskali oháňkami... a k mé nebetyčné radosti ještě přispělo, že princezna planula láskou ke mně stejně tak, jako já k ní. Akorát že se poté skácela do sněhu. Rychle jsem k ní přiskočil. "Ó, má drahá, neomdlévej! Nesmíš na svůj život sahat, já jsem tady, s tebou a nikdy tě už neopustím," sliboval jsem a strčil do čenichu princezny - Alastora, abych ji probral opět k vědomí. "Ani já si už svůj život bez tebe nedokážu představit. Nevím, jak jsem dosud mohl žít?" Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Ale hlavní je, že jsem tě našel a můžeme teď být už jen spolu! Uspořádáme velkou svatbu, na kterou budou pozváni všichni z celého kraje a bude se hodovat na srncích a zajících a kaňourech celé tři dny a noci! A potom... potom předěláme tento strašný hrad ze sídla příšery na krásný zámek a vybudujeme to nejkrásnější a nejlepší království široko-daleko," fantazíroval jsem, až mi vyschlo v tlamičce, ostatně jsem si nevzpomínal, kdy jsem naposledy tolik mluvil. Nebo kdy jsem se naposledy tak bavil.
"Ale... jenom jestli chceš, má paní," dodal jsem ještě, poněkud skromněji. "Co by sis přála ty?" Možná ani princezna nechce zůstávat v hradě, kde byla tak dlouho vězněna, napadlo mě a už opět jsem zapomínal, že to je vážně jen jako. Do reality mě na okamžik vrátil cizí pach, který se mi snad otřel o čenich. Nastražil jsem uši a pohlédl tím směrem, ale nikoho jsem nespatřil a příliš jsem se tím netrápil. Cizích pachů tu byla poslední dobou spousta.

Ležel jsem po těžkém boji na zasněžené zemi, zatímco ze mě unikaly poslední kapky života. Mrtvá příšera se povalovala opodál, pro tu chvíli zcela zapomenuta mnou i princeznou. Z hrdla se mi draly podivné skřeky, které byly jistojistě předzvěstí konce (a jistě také nezněli jako když se káněti vzpříčí kost v krku). V zorném poli zúženém mžouráním a tlapou dramaticky přehozenou přes oči se mi náhle objevila jantarová očka ve sličné tváři urozené dámy. "Ach, princezno... jak rád bych si tě vzal... jak rád bych s tebou prožil zbytek svých dní, ovšem už je pozdě. Nikdo... nikdo mne nedokáže zachránit. Má duše už odplouvá, opouští mne, ach! Ach! Ta bolest!" Tlapa mi vystřelila vzhůru jako v poslední křeči, než padla zpátky dolů a má hlava se stočila do strany. Oči mi zaklaply. Bylo jasné, že pro prince Saturna je už pozdě... nebo snad ne? Princezna totiž také měla lecjaké překvapení připraveno. Léčivé slzy.
I přesto, že na mě byla použita léčivá magie vznešené dívky, zůstal jsem chvíli nehybně ležet, oči pevně stisknuté, než jsem pomalu cukl nohou. Pak druhou. Pak uchem. A potom jsem otevřel oči a dal si záležet, abych se tvářil patřičně zmateně - hádal jsem, že když jeden umře a zase se vrátí, musí to být dost podivné. "Hm?" zamručel jsem. "Co se to stalo? Princezno? Ty jsi snad také zemřela? Je toto nebe? Nedokázal jsem tě zachránit?" zvolal jsem poslední větu zděšeně a vyskočil jsem na nohy. "Ale ne, tak to není... tamhle je můj meč. A mrtvá příšera. Jsem zase živ!" vyskočil jsem vesele do vzduchu, než jsem si vzpomněl, že mám být vlastně vznešený princ. "Zachránilas mne, drahá paní.,, to já bych se měl odvděčit tobě! Ach, jak k tobě planu plamenným plamenem lásky!" vydechl jsem. "Ale... je ten pocit vzájemný?" zarazil jsem se vzápětí. Ó né, co když mne princezna nechce? "Princezno... planeš i ty láskou ke mně?"

"Já nevím," zamumlal jsem, když Alastor zpochybnil výjimečnost těchto třpytivých kamenů. V hlavě se mi motalo cosi, co mi snad kdysi říkala Launee, jenže spousta z věcí, které jsem se dozvěděl jako docela malý špunt, mi už vypadla z hlavy. Kamínky jsem proto schoval a raději se věnoval našemu hradu, který byl po nějaké té chvíli hotov - měl dveře, Alastor mu dokonce udělal i okno, mechový příkop a most přes něj... byla to prostě velice vydařená stavba. A to se nechci nijak chvástat. Bylo na čase ji k něčemu využít, a tak se Alastor převtělil do krásné princezny uvězněné v hradu, zatímco já měl být chrabrým rytířem - zachráncem. Ač to byla role pro mne docela složitá...
Vyrazil jsem tedy "vznešeným" krokem k příkopu i se svým klackoidním mečem a otázal se princezny Alastora, co tak sama trčí v onom ledovém paláci? "Ó, princezno, to je hrozné, co ti provedli!" zvolal jsem přes příkop. "Udělám, co bude v mých silách, abych tě z tvého vězení vysvobodil," slíbil jsem a pak se ohlédl směrem, kde se nacházela příšera. Tedy, v mých představách se tam nacházela. Ve skutečnosti tam bylo jen pár stromů a kamenů, ale já si živě dokázal představit šupinaté monstrum, jak tam rozevírá svou obrovskou uslintanou tlamu a cení svoje ostré tesáky. "Boj sě, příšero, porazím tě! Už tu nebudeš princeznu věznit!" vykřikl jsem a opětovně uchopil svůj mocný meč. Rozehnal jsem se jím po příšeře, představoval si, že se vyhýbám jejím tesákům a drápům a bodám klackem po jejím srdci. Při pohledu zvenčí to muselo být extrémně komické, neboť jsem prakticky jen poskakoval v kruhu a mával kolem sebe větví, ovšem v mojí hlavě to vypadalo jako ten nejepičtější souboj ve vlčí historii. Nakonec, po pořádné dávce poskakování a smýkání se po sněhu, jsem příšeře proklál srdce svým mečem... ovšem, jak umírala, její drápy mě zasáhly. Svalil jsem se na záda do sněhu, meč mi vypadl z tlamy a já si tlapou zakryl oči. "Ach, má princezno... příšera je poražena, avšak... i já jsem zraněn! Ach... může mě teď vůbec něco zachránit? Na tom ale nezáleží. Ty jsi alespoň v bezpečí..." Hrát umírajícího mi ale moc nešlo. Očima jsem každou chvíli mžoural, co dělá princezna.

Merry Chrysler
vážně tho, mějte krásné Vánoce ~Saturnus

Alastor se nadchnul pro fialové kamínky podobně jako já a chtěl s nimi zdobit hrad. "Jenže pak by se mohly ztratit," namítl jsem. Nechtěl jsem mu kazit legraci, ale ani jsem nechtěl, aby třpytivé oblázky zmizely v nenávratnu. "Jsou určitě vzácné. Zeptám se na to Theriona, až ho uvidím," umínil jsem si. Kde se vůbec ten vlk pořád toulal? Měl asi spoustu práce... ale jeho a Launee jsem už neviděl hrozně dlouho - a sestřičku zrovna tak. Jen jsem doufal, že na mě ještě nezapomněli.
Raději jsem se vrátil ke stavbě hradu, který pomalu, ale jistě narůstal. Alastor se octl na vrcholku a já k němu vzhlédl, jako by snad byl nějakým prorokem na vrcholku hory. Uplácával jsem stěny, stejně jako to Al činil se stropem. "No jistě, příkop!" pokýval jsem hlavou a zatímco můj kamarád se jal dlabat díru do sněhové hromady, já před vznikajícím vchodem začal ve sněhu hloubit příkop, který vedl až k samotnému mechu pod sněhem. Bylo to možná trošku kontraproduktivní, protože to, co jsem vyhloubil, mi Alastor zahazoval sněhem z díry, kterou hloubil, ovšem s tím jsem si rychle poradil. Sníh, který se vrátil do příkopu, jsem zkrátka nahrnul doprostřed a uplácal ho, aby z něj byl sněhový most. Alastor měl hrozně moc nápadů, jak hrad vylepšit a já se až divil. Možná jsem si vážně neuměl hrát... Ale teď, když jsem k tomu měl konečně příležitost, jsem se do toho zabral hluboko, až jsem na chvíli i zapomněl na všechna svá trápení. Plácal jsem sníh, tvořil z něj zdi a mosty a byl... spokojený?
Hrad začínal vypadat jako hrad, aspoň jak jsem si ho já představoval - i s příkopem a mostem. Alastor navrhl, že bude princeznou v nesnázích a já statečným zachráncem. Popravdě by mi to možná vyhovovalo spíš naopak, chtěl bych být radši princezna - jak být statečný jsem moc nevěděl, ale když to tak vlček chtěl, rozhodl jsem se mu vyhovět. "Tak jo," přikývl jsem a připlácl naposledy pro dobrou míru stěnu příkopu. Škoda, že nám nemá kdo hrát to monstrum, pomyslel jsem si. "Tak já se jdu nachystat!" prohlásil jsem a odhopkal stranou. Něco mi totiž scházelo. Jak jsem měl být chrabrý princ, když jsem neměl žádnou zbraň? Vytáhl jsem ze sněhu pořádně silný klacek a trochu ho očistil od trčících větviček. "Paráda," špitl jsem si pro sebe a uchopil svůj prvotřídní meč do tlamy. Zkusil jsem se také vznešeně nést jako princ, ale připadal jsem si přitom nesmírně podivně. Byl jsem zvyklý se pohybovat opatrně, jako bych našlapoval mezi vejci, takže sebevědomá chůze pro mě snad nemohla být nepřirozenější. Přesto jsem se snažil mít alespoň hrdě vztyčenou hlavu, když jsem se vracel k našemu hradu, kde byla uvězněná princezna Alastor. "Phunf..." Aha, ten meč. Pronášet řeč, zatímco máte v tlamě klacek, dost dobře nejde. Složil jsem svůj meč na zem a zkusil to znovu: "Princezno! Pročpak jsi tu tak sama v tomhletom hradě?"

Mráz se prohluboval, ovšem můj huňatý kožíšek mě chránil celkem obstojně. Když minule sněžilo, byl jsem ještě maličký a třásl se jako ratlík, teď už mě však chlad tolik netrápil. O něco horší bylo, že přes hustý sníh téměř nebylo vidět - s tím už kožich nic nezmohl. I tak jsem ale nakonec schovaného Alastora objevil a přepadl ho zezadu... něžně, ovšem. Vlček i tak polekaně vykvikl. Krátce jsem se zasmál a otřepal si ze hřbetu nános sněhu, který se tam ale okamžitě začal tvořit znovu. Alastor měl dobrý nápad na další činnost. "Tak jo, uděláme hrad!" chytil jsem se toho hned, i když jsem nic podobného nikdy nedělal a vlastně jsem ani netušil, jak by něco takového mělo vypadat. Začal jsem nahrabovat sníh na kupičku, když jsem se zarazil a zamžoural do bílé pokrývky. "Copak je to?" podivil jsem se a opatrně tlapkou odhrnul sníh z něčeho třpytivého, co se válelo na zemi. Bylo tam toho dokonce víc. "Kamínky," usoudil jsem nakonec. "Ale moc hezké. Hele," přistrčil jsem jeden k Alastorovi, aby si ho mohl taky prolédnout. Byl fialový a třpytivý. Podobný jsem nikdy neviděl. "Schovám je," napadlo mě a rychle jsem se prohrabal sněhem u jednoho z kamenů, abych mohl tu třpytivou krásu zastrčit do skuliny pod ním. Měl jsem takový pocit, že by se jednou mohly hodit a byla by škoda, kdyby se poztrácely. Stejně bych je nemohl pořád nosit s sebou.
Pak jsem se začal znovu věnovat stavbě hradu, se kterou jsme prozatím ani pořádně nezačali. "Jak by vůbec měl takový hrad vypadat?" zadumal jsem se, zatímco jsem nahrnoval sníh na kupku a uplácával ho, aby pořádně držel. "Asi by měl být velký, abychom se do něj vešli a pevný, aby se nám nezřítil na hlavu," to asi dávalo smysl. A taky to znamenalo, že nás čeká pořádná spousta práce. Šlo to totiž velice pomalu. Možná by ten vlkulák byla lepší volba... Nebo hrad takříkajíc v podzemí. Jenže na hrabání chodeb tu sněhu bylo pořád ještě málo.