Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 7

Hleděl jsem na stopy a nasával do čenichu pachy okolí. Byl bych mnohem raději, kdybychom narazili na stopy zaječí. Ušáci aspoň neměli na hlavě žádné rohy ani parohy, ani neměli kopyta na kopání. Bavili jsme se o tom ostatně s Launee velice nedávno - co všechno se může stát při lovu a že to může být pekelně nebezpečné. Ale jednou už jsem Meinera na svůj objev upozornil a tak to nešlo vzít zpět. Trochu jsem se uklidňoval velikostí těch stop. Určitě to nebyl los, co o něm Al říkal, že ho málem ušlapal, a asi ani nic podobně velikého. Doufal jsem, že černobílý to pozná. Když se ale vynořil po mém boku, pouze zkonstatoval, že se jedná o kopytníka. "Jaký?" zajímal jsem se - ale jestli se ho rozhodneme jít hledat, asi to brzy uvidím sám. Meinere se ale nejdřív ptal, jestli to vůbec chci zkoušet. Nervózně jsem přešlápl. "No... můžeme to zkusit," řekl jsem nakonec. Trochu jsem se toho bál, ale věděl jsem, že podobným věcem se stejně nevyhnu. Rozhodl jsem se věřit Meinerově úsudku a tomu, že ví, co dělá a kdyžtak mě navede. A svým způsobem jsem to vlastně zkusit chtěl. Launee se zajímala, co bych chtěl dělat pro smečku a já nevěděl, protože jsem neměl zkušenosti vlastně s ničím. Tady byla šance nějaké získat. Takže jsem se jemně kousl do spodního pysku a udělal pár tichých kroků vpřed. Byl jsem opravdu vděčný za sníh, ve kterém zůstávala jasná cesta stop. V tomto případě by to ale asi nebylo moc těžké ani bez sněhu, protože po krátké chvíli se v nedalekém roští ozval šramot. Zarazil jsem se a o krok couvl, až jsem naboural do Meinera. Vypleštil jsem zlatavé zraky nejdřív na křoví, kterým prosvítala nazrzlá srst, pak na vlka, jestli to vidí taky. "Je to srnka," zašeptal jsem snad na samotné hranici slyšitelnosti. "Co teď?"

//loterie 6

Černobílý měl asi pravdu v tom, že bych nenáviděl ty, co by mě nazývali divným. Možná bych nenáviděl celý svět. Jen bylo dost těžké si to představit, protože já dosud vlastně k nikomu nenávist tak úplně nepocítil. Byli vlci, které jsem neměl rád nebo jsem se jich bál, ovšem nenávist? Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nedokázal jsem si vybavit jediné jméno, jedinou tvář, ke které bych ono slovo mohl přiřadit. Snad nejblíž k tomu byli vlci, kteří mě připravili o domov, ale myšlenka na ně ve mně i tak vyvolávala spíš hrůzu. Možná to bylo tím, že když jsem se s nimi setkal, byl jsem moc malý na to, abych něco takového jako nenávist vůbec dokázal pochopit. Vypadalo to, že svou další otázkou jsem Meinera zarazil, neboť se zastavil a zabořil pohled do země. Zabrzdil jsem taky, poněkud zmaten. Co jsem udělal? Nakonec z rozpůleného vypadlo, že nic takového nikdy nezažil. Nikdo mu nic hezkého nikdy neříkal? "Oh..." Upřímně jsem netušil, co na to říct. Bylo mi to líto. Možná bych to mohl zkusit nějak napravit. Jenže Meinere už kráčel dál a já přidal do kroku, abych ho zase dohnal a nezůstával pořád vzadu. Onu myšlenku jsem si nechal na později.
Teď bylo totiž na čase začít stopovat. Což, jak se ukázalo, asi nebude zas tak snadné. Já to neuměl a jak na tom je Meinere jsem netušil, ovšem z povzdechu, který se mu vydral z tlamy, bych skoro usoudil, že ani on si tak úplně neví rady. Zas tak těžké to určitě být nemůže. Všude kolem přece ležel sníh. Stopy v něm budou vidět hezky. Jen jestli jsem si to nemaloval moc jednoduše. "Tak jo," přikývl jsem. "Porozhlédneme se tu." Pomalu jsem zamířil mezi stromy a snažil se pohybovat tiše. Možná jsem o lovu věděl málo, ale přesto mě alespoň trochu vedl vnitřní instinkt, který mě nabádal nedělat rachot jako stádo slonů - pro případ, že by tady nějaké zvíře fakt bylo. Chvíli jsem bloumal mezi stromy a po očku si hlídal, kde je Meinere, jehož černá půlka na sněhu dost vynikala, aby se mi neztratil, když jsem narazil na cestičku stop. Sklonil jsem k nim hlavu. Nebyly to otisky tlapek ani ptačích noh - a vzhledem k tomu, že ryby po zemi neběhaly, muselo to tedy být nějaké zvíře s kopýtky. Byly docela malé. Určitě je tady nezanechalo nic tak obřího, jako ten los, co jsme ho dojídali v lese. Zkusil jsem zavětřit, jestli mi čenich neřekne víc, ale takhle daleko jsem ještě nebyl. Cosi jsem cítil, ale co to bylo, to už jsem přesně nepoznal. Možná srna, možná ten kamzík, o kterém mluvila Launee? "Meinere," zavolal jsem polohlasně. "Tady jsou stopy."

//loterie 5
//Mech

Ta otázka mě upřímně zaskočila. Nikdy jsem totiž nepřemýšlel nad tím, že by snad nenormální byli ostatní - vždycky jsem si nepatřičně připadal jenom já. Upřímně to byl tak nový úhel pohledu, až se mi z toho málem zatočila hlava. "No, to... to vlastně nevím," vykoktal jsem zaraženě. "Teda. Já nad tím asi až tak neuvažoval." Je pravda, že kdybych chtěl, mohl bych přijít na pár vlků, které bych mohl označit za nenormální. Třeba Ray. Jenže to ode mně nebylo hezké - nic takového bych mu nikdy neřekl. Při té příležitosti mě mohlo taky napadnout, že možná není dobře to říkat ani sám sobě, jenže nenapadlo. K tomu uvědomění jsem ještě nedospěl. "On je totiž každý jiný," nakrčil jsem čelo. Bylo to složité přemýšlení a šlo mi pomalu a ztěžka. "Tak může asi každý být normální." Hm. Popravdě mi tahle úvaha nepřišla moc geniální. "Nebo nenormální." To nebylo o moc lepší. Povzdechl jsem si a slízl si vločku z čenichu.
Meinere vyvrátil mou domněnku, že se někdo nedá jen tak změnit, poměrně snadným příkladem, který mi osobně zněl jako něco z noční můry. Zavrtěl jsem hlavou. "To asi ne... myslel bych si, že vážně divný jsem. A byl bych z toho asi dost smutný. A naštvaný." Snažil jsem se představit si to, ale rychle jsem od toho upustil. Měl jsem nejistot dost i tak, nemusel jsem si tvořit nějaké imaginární. "Jde to i naopak?" napadlo mě po chvilce. "Jako... když ti někdo říká hezké věci, můžeš se pak napravit?"
Kráčeli jsme sněhem někam na klidnější místo, přes most přes řeku, který před námi vyrostl jakoby nic. Přeběhl jsem přes něj a ohlédl se, jen abych zahlédl, jak zase mizí. Kouzla! Zíral jsem za sebe na místo, kde už nebyl most, až jsem se jen tak tak vyhnul přímému nárazu do stromu a uvědomil jsem si, že se courám pár metrů za Meinerem. Rychle jsem ho doklusal, právě abych zaslechl jeho otázku. "Eee... ne. Nikdy." Rozhlédl jsem se, zavětřil a zastavil se pohledem na vlkově tváři: "Ale zkusím to, když mi řekneš jak."

//loterie 4

Napůl jsem čekal, že se Meinere praští tlapou do čela a nazve mě ztraceným případem, případně že se mi zrovna vysměje. Což byla samozřejmě taky hloupost a samozřejmě jsem to taky věděl, ale... už jsme si objasnili, že na moje pocity se logika často nevztahovala. Meinere ale nic z toho neudělal. Jen pohodil rameny jako předtím já. Trochu překvapeně jsem našpicoval uši. "Takže nejsem... no, nejsem... nejsem nenormální?" vykoktal jsem. Toho jsem se bál asi ze všeho nejvíc. Že je se mnou něco špatně. Jenže reakce černobílého byla víceméně neutrální, jako by šlo o naprosto normální věc, a jeho další slova navíc nabízela naději, že by se to časem mohlo zlepšit. Trochu se mi ulevilo. Ne teda, že bych se rázem cítil vesele a bezstarostně, ale aspoň jsem se chtěl propadnout do země o něco méně, než před chvílí.
Otázku ohledně Siriuse jsem si taky v hlavě nějakým způsobem poskládal. "To asi nedává," připustil jsem a uši zase o kousek svěsil. "Ale... k tomu se přece nikdo přimět jen tak nedá, ne? Aby se změnil." Navíc se mi i z toho velice krátkého setkání zdálo jasné, že mě Sirius nikde poblíž nechce. Poblíž sebe ani poblíž Alastora, což popravdě dost bolelo. Jen jsem mu chtěl pomoct. Nic jsem mu přece neprovedl. Potřásl jsem hlavou. Navzdory mým přáním bylo zcela zjevné, že se nikdy nedá zařídit, aby spolu všichni vycházeli. Tak to nefungovalo. Bohužel.
Předzvěst nadcházejícího lovu jsem docela uvítal jako možnost se rozptýlit, i když jsem doufal, že to dopadne o něco lépe než s tím nešťastným zajícem. "Dobře," souhlasil jsem a zařadil se Meinerovi po bok. Beztak už bylo na čase se naučit pořádně lovit. Chvíli jsme kráčeli lesem a já mlčel, protože mě zrovna nic nenapadalo a nějak jsem necítil potřebu vyplnit každou vteřinu řečí. Po chvíli mi ale došlo, že míříme někam za hranice lesa. Ohlédl jsem se přes rameno k noře v momentu nejistoty - Meinere nebyl sice cizí, ale přesto jsem trochu zaváhal, když mě vedl kamsi pryč. Ale... kam by mě přece vodil? Pohlédl jsem na jasnou stopu ve sněhu, která za námi zůstávala, a pro sebe si přikývl. "Kam to jdeme?" zeptal jsem se nakonec. Zvědavě, ne vyděšeně.

//Narvinij

//loterie 3

Meinerova otázka asi nebyla nečekaná, jenže odpověď na ni nebyla nic jednoduchého. Sám jsem tomu pořádně nerozuměl. Občas jsem nějaké věci logicky věděl, dokázal si je rozumem obhájit, věděl jsem, že je zbytečné se jimi stresovat... a přesto mě nakonec absolutně rozdrtily. Odmlčel jsem se a snažil se přijít na nejlepší způsob, jak to asi černobílému vysvětlit. Moc se mi do toho popravdě nechtělo. Tak trochu jsem se bál, že si o mě vlk pomyslí, že jsem blázen. Nebo padavka. Případně obojí. "Já nevím," pokrčil jsem nakonec rameny. "Vždycky se hrozně vyděsím. Nedokážu přemýšlet... To až pak." Už se to stalo mockrát. S tím zlým šedivákem. S Marlee, když jsme byli na výpravě domů. Dokonce i se Skylí. A občas zdánlivě jen tak, pro nic za nic. Bezradně jsem na Meinera pohlédl. "Nechápu to," přiznal jsem se. Mohl jsem vůbec doufat, že to vlk nějakým způsobem pochopí? Měl jsem dojem, že jsem prostě rozbitý.
Meinere se mi jal objasňovat, jak se věci se Siriusem mají. Opět jsem nad tím, co mi bylo řečeno, chvíli uvažoval. "Aha," přikývl jsem nakonec se zadumaně nakrčeným čelem. "A když ti někdo říká, že jsi takový, tak se tím pak vážně staneš." To mi dávalo smysl. Asi bych taky nebyl zrovna šťastný, kdyby mi druzí nadávali do ničemů a neměl bych důvod se k nim chovat hezky. "Takže... za to asi tak úplně nemůže?" ujistil jsem se ještě raději, že jsem ve svých úvahách někde neudělal chybu. K pochopení vlčích povah a důvodů jejich chování jsem měl ještě pěkně dlouhou cestu. Však jsem doposud nerozuměl pomalu ani sám sobě.
Nakonec to vypadalo, že se na lov přece jen vydáme, protože Meinere se začal vyptávat tímto směrem. Přikývl jsem. "No, zajíce... jednou. Akorát se to moc nepovedlo," podotkl jsem zkroušeně. Zajíce jsme teda sice dostali, ale způsob, jakým se to podařilo - čili že ho Ray prakticky rozšlapal na kaši - jsem nepovažoval za zrovna... šťastný.

//loterie 2
//Dno

Vyškrábal jsem se dlouhou chodbou nahoru a plácl sebou do sněhu. Připadal jsem si hloupě, že tolik vyšiluju? Ano. Vlastně jsem se za to hrozně styděl. Jenže jsem s tím nedokázal vůbec nic udělat. Jako by kontrolu převzal strach - sice iracionální, ale velice skutečný. Ve chvíli, kdy jsem spatřil zranění na Siriově těle se mi v hlavě vynořily všechny vzpomínky z minulosti, ve kterých figurovaly vyceněné tesáky - a slova mladšího vlčka všemu jen nasadila korunu. Byl možná mladší, menší a já měl být ten dospělý - nezapřísahal jsem se náhodou Launee, že budu pomáhat se smečkou? Jak bych asi tak mohl? Potřeboval jsem se nadechnout, což nejdřív jaksi... nešlo. Jako bych měl v krku nějaký blok. Ale na denním světle a na čerstvém vzduchu prostém pachu krve a Siriových slov jsem se nakonec dokázal jakž-takž zklidnit. Spíš jsem se k tomu přinutil. Copak jsem potřeboval, aby Meinere sledoval moje sesypání? Až budu sám, budu moct brečet jako protržený. Vlastně jsem měl dojem, že to se děje pokaždé, když jsem sám. "Já bych rád," zamumlal jsem, když mě černobílý vybídl, ať si ze Siriuse nic nedělám, a vyhrabal jsem se do sedu. Nenápadně jsem si tlapou otřel oči a pak čenich. Uvnitř jsem se pořád toužil rozplesknout zpátky na zem. "Ale to není... snadný." Povzdechl jsem si a otřásl se, snažil jsem se nasadit aspoň trochu nekatastrofální výraz. Meinera jsem neznal tak dobře, jako Launee, které bych pravděpodobně teď bulil do kožichu... a něco mi říkalo, že on by to asi moc neocenil.
Alastor nás nenásledoval, jak jsem si povšiml. Zůstal dole s bráškou. Asi to tak bylo lepší. Měli by být spolu - věděl jsem, že kdyby se něco stalo Biance, nikdo by mě od jejího boku neodtáhl. "Proč by se tomu nikdo neměl divit?" zeptal jsem se možná trochu hloupě, ale ta poznámka mě zaujala. Nechtěl jsem Siriusovi nic vyčítat. Možná tak jednal jen kvůli bolesti - jenže Meinere tvrdil, že je takový vždycky. Zajímalo mě, čím to může být. Proč mají někteří vlci potřebu být protivní. Chtěl jsem to jen pochopit, to bylo celé. Na otázku o jídle jsem zavrtěl hlavou. "Jedl jsem... s Launee jsme našli zbytek losa." Stejně jsem po tom... zážitku... nějak neměl chuť. Vlastně jsem byl trochu ospalý, což byla hloupost, protože jsem se před chvílí vzbudil. Možná by vážně bylo lepší něco dělat a rozptýlit se. Jenže už jsem řekl ne. "Ale... no, můžeme něco sehnat třeba pro ostatní?" navrhl jsem nejistě.

//loterie 1
209.

Bylo zcela pochopitelné, že Alastora stav jeho brášky vyděsil. Tak rád bych mu pomohl, oběma, ale nevěděl jsem jak. Hledal jsem pohledem pomoc u Theriona, který ale vypadal zkroušeně a smutně. Z Meinerovy tváře jsem pro změnu nedokázal vyčíst vůbec nic. Siria jsem viděl poprvé v životě, ale to neznamenalo, že by mi bylo jedno, co se mu stalo. Právě naopak. Představoval jsem si, že ho to muselo strašně bolet a kdybych dostal nějakou instrukci, co učinit, abych mu mohl ulevit, klidně bych to udělal. Jenže... se zdálo, že jsem jaksi... nežádoucí. Nevadilo by mi ani v nejmenším, že se Sirius upíná k Alastorovi. Copak jsem byl blázen? Byli to přece sourozenci. Rodina. A já byl jen nějaký náhodný přihlížející... aspoň pro Siria. Pro Ala jsem byl snad kamarád. Doufám. Jenže když mě Sirius odstrčil stranou, překvapeně jsem zamrkal. Nelíbil se mi ten jeho povýšený úsměv, nelíbilo se mi, že do mě strká a už vůbec ne to, co říkal. Velký zlý vlk. Zlý vlk. Zlý. Už tak jsem na ty zlé myslel a tak když padlo tohle slovo, odskočil jsem jako popálený. Stáhl jsem ouška. "Já chtěl jen... pomoct," pípl jsem. "Ale... ale klidně... půjdu."
Zrovna v té chvíli Therion navrhl, ať jdeme s Meinerem - což bylo dobře, neboť jsem stejně měl pocit, že z nory musím zmizet. Měl jsem dojem, že se na mě její stěny brzy zhroutí a vzduch mi do plic pronikal lapavě a po kouscích, ať jsem se snažil dýchat klidně, jak jsem chtěl. Srdce mi bušilo a měl jsem dojem, jako by mi vlastní končetiny ani nepatřily. Už zase tohle, zakvílel jsem v duchu, nechápal jsem to, nerozuměl jsem tomu nikdy, ačkoliv se mi to dělo celý život. Meinere říkal cosi o hledání jídla a já vyrazil za ním nahoru chodbou. Hladový jsem sice nebyl ani v nejmenším, ale v hlavě mi rudě svítilo slovo UTEČ, a tak jsem utíkal. "Meinere," zavolal jsem přiškrceně. "Počkej!"

//Mecháč

208.

Naštěstí jsem Alovi svým nekotrolovaným výkopem nijak neublížil a ani sobě jsem skokem do kamenné stěny nerozrazil hlavu, což druhý vlček za mě ověřil. Pro sebe jsem se pousmál nad tím téměř mateřským gestem, když Alastor odstrčil mou tlapku stranou, aby se podíval, co se pod ní skrývá. "Opravdu promiň," zamumlal jsem stejně ještě jednou, pro dobrou míru. "Zdálo se mi o té příšeře, co jsme s ní bojovali," objasnil jsem. "A taky tam byla Launeeina vlčátka - a ty taky." Detaily snu se vystavené bdělé mysli vytrácely jako vždy, avšak základ jsem si prozatím ještě pamatoval. I když brzy zmizí nejspíš i ten. Zívl jsem a protáhl si hřbet, až mi v něm párkrát pěkně zakřupalo. Snad bych si ještě lehl a chvíli alespoň podřimoval, když jsem venku zaslechl jakýsi pohyb. Našpicoval jsem obezřetně uši ke vchodu, kterým se kdosi začal soukat dovnitř. Na moment jsem strnul, než mi došlo, že mám čenich i na něco jiného, než aby mi dělal ozdobu na hlavě. Zavětřil jsem a ucítil důvěrně známý pach Theriona, pak jeden známý méně, který jsem ovšem v mysli rychle přiřadil k rozpůlené tváři a jeden takový, co nejvíc ze všeho připomínal Ala. A ještě jeden. Pach krve.
Nestačil jsem se ani pořádně polekat, když se v noře objevil Therion následovaný Meinerem, kteří s sebou měli... Alastora? Bleskurychle jsem přeskočil pohledem z jednoho vlka na druhého a rychle opravil svou původní domněnku. Byl to ten Alův bráška, o kterém se zmínil. Dvojčata - jako Jaimie a Lorenzo. "A-ahoj," pozdravil jsem všechny příchozí a sjel pohledem ke zraněnému vlčkovi. Žaludek se mi stáhl a zase jsem jednou cítil tu zvláštní tíhu na hrudi. "Co se stalo?" kníkl jsem a hleděl střídavě na Meinera a Theriona - v momentě nejistoty a strachu jsem hledal útěchu u dospělých. Alastorův bráška byl zraněný a má mysl okamžitě utekla k těm zlým. Opatrně jsem se přiblížil k... Siriovi? Tak mu Therion říkal, ne? Meinere sice upozorňoval, že ho máme nechat v klidu a nemluvit na něj, ale já se jen chtěl podívat na ty rány. Jak moc byly zlé? Popravdě... jsem z nějakého důvodu nedokázal odtrhnout oči, i když se mi ze všech vzpomínek, co se náhle vynořovaly, motala hlava. "Můžeme něco udělat?" pípl jsem znova a nutil se pomalu násilím dýchat klidně a zhluboka, protože mě má mysl z nějakého důvodu nutila lapat po dechu rychle a mělce. Nechápal jsem, proč se mi tohle pořád dělo... Vlastně proč se pořád dělo všechno - zdálo se, že jakmile byla chvíle klidu, muselo se pokazit něco dalšího.

//Děkuju za super osudovku a prosím si o kamínky
-špatnej účet, pardon ;-;
Přidáno

207.

Usnul jsem jako zabitý a zdál se mi podivný sen. V něm jsem utíkal dlouhou úzkou roklí a v patách mi bylo cosi... cosi strašlivého, co jsem ani nedokázal popsat. Hrůzné zuby a drápy, z dlouhého rypáku zvířeti stoupal čoud a ten ryk, který vydávalo, mi trhal uši. Už se zdálo, že dokážu uniknout, avšak rokle náhle končila a všude kolem mě byly jen kolmé stěny. Zkusil jsem začít šplhat, jenže půda se mi pod nohama sypala a já stále padal na dno. Situace byla bezvýchodná, monstrum se blížilo, už mě skoro mělo, otvíralo tlamu... přitiskl jsem se ke stěně a čekal, až mě zakousne. Jenže to se nestalo. Otevřel jsem oči a spatřil Alastora, jak drží monstrum za ocas. Kolem hlavy měl zlatý kroužek a byl celý jaksi třpiytivý, jako princezna. "Alastore!" vykřikl jsem. Mohli jsme příšeru porazit! Ale... jak na to? Vtom se shora ozvalo mé jméno. "Saturne, chytej!" vykvikly dva tenké hlásky. Vzhlédl jsem. Na okraji rokle stála dvě hnědá vlčátka, Launeeina vlčátka - nevěděl jsem, jak to vím, ale byl jsem si tím jistý - a mezi sebou držela zářivý meč. Pustila ho do rokle a já ho chytil. Teď už příšera neměla šanci! Odrazil jsem se k mocnému skoku -
- a vší silou jsem nakopl cosi měkkého a teplého. "Aah!" vykvikl jsem s úlekem, vyskočil a praštil se hlavou o zeď. "Auu," zaúpěl jsem a kecl si na zadek, teď už úplně probuzený. Stěny byly možná vystalné mechem, ale pořád byly kamenné. Přitiskl jsem si tlapku na naražené čelo a rozhlédl se, co jsem to nakopl a co mě tak hrozně vyděsilo. S hrůzou jsem si uvědomil, že to byl Alastor, který musel schytat pořádnou pecku. Ani jsem netušil, kam jsem ho to zasáhl. "Propána! Já - já nechtěl, promiň!" začal jsem se okamžitě omlouvat a vykulil oči jako talíře. "Neudělal jsem ti nic?" kníkl jsem a stáhl ocásek. Cítil jsem se nesmírně provinile. A hloupě. Copak přede mnou druzí nebyli v bezpečí ani ve spaní? Opravdu jsem doufal, že jsem svému kamarádovi nevykopl zub nebo tak něco. To se ti zase něco povedlo.

//Mecháč
206.

Aspoň, že se na mě Al nezlobil. Nemyslel jsem si o sobě, že bych byl nějak hloupý, ale kdybychom si to měli říct upřímně, byl jsem možná trošku natvrdlý. Aspoň chvílemi. Zatímco jsme sestupovali chodbou do mechové nory, Alastor rozvažoval, jak by bylo bezva, kdybychom byli Alfami. "Jo... já bych taky chtěl, aby Launee byla maminka," usmál jsem se. "Mohli bychom jí pomáhat ty vlčátka hlídat a třeba by nám dovolila je něco naučit," maloval jsem si to růžově. Jen jsem doufal, že by mě ti drobci měli rádi. Já je totiž měl rád už teď a to ještě ani neexistovali a kdoví, jestli někdy budou. Aspoň jedno by mě určitě rádo mělo. To by mi stačilo. Zahihňal jsem se, když mě Al nazval svým princem a na chvíli jsem vypjal hruď přesně, jako když jsem si hrál na chrabrého hrdinu.
To už jsme ale byli dole, kde to doopravdy svítilo. "No páni, tady to úplně ožilo," vydechl jsem - původně tu byla jen hluboká sametová temnota, ale nyní tu bylo světlo. Mech měkkým světlem osvětloval celý prostor jeskyně a já si to tady tak konečně mohl pořádně prohlédnout. Ovšem nic mě nezajímalo více, než měkké mechové polštáře, na které jsem se taky hned uložil. Zívl jsem a protáhl si tlapy, načež jsem se co možná nejvíce zavrtal do měkkého koberečku. Navzdory fascinaci kouzelným mechem se mi poněkud klížila očka. "Předtím tu byla taková tma, a teď..." zamumlal jsem přesto ještě, neboť podobnou rostlinu jsem nikdy neviděl. Po chvíli mi ale vážně začala padat hlava. Ani jsem netušil, jestli jsem stačil Alovi popřát dobrou, než jsem definitivně vytuhnul.

"Třeba Meinerovi," plácl jsem ve chvíli, kdy Launee prohlásila, že neví, koho učinit betou. Ani jsem si to nerozmyslel - kdoví, jak mi to vůbec přišlo na mysl. Snad proto, že byl černobílý jediný další dospělák ve smečce, kterého jsem znal a kupodivu se mi celkem i zamlouval. Učil nás přece lovit ryby. A rozdělil se s Biancou. Moc času jsme spolu sice nestrávili, ale přišel mi docela fajn.
Nikdy mě popravdě nenapadlo, že by Alfami mohli být třeba i jen kamarádi, sourozenci nebo parťáci - a vypadalo to, že jsem se svou otázkou Alastora tak trochu dotkl, což mě okamžitě zamrzelo. "To mě nenapadlo," pípl jsem omluvně. "Myslel jsem... no, tedy spíš nemyslel jsem," pokrčil jsem rameny a mírně se pousmál na Alastora, protože jsem nechtěl, aby byl smutný, o to méně kvůli mě. Launeeino prohlášení ho ale zase povzbudilo, takže jsem si oddechl - na chvíli. Ta konverzace byla jako emoční horská dráha a když se Alastor zmínil o rozhádaných rodičích, ouška mi opět sklesla. "Ne, my bychom se nehádali," slíbil jsem. Nevěděl jsem, co mám na to jiného říct... mrzelo mě, že Al měl asi v rodině nějaké problémy, ale netušil jsem, jak mu to povědět, aby ho to nebolelo. Pocity byly složité a jejich převod do slov? Skoro nemožný. Kdybych tak někoho dokázal povzbudit i beze slov, to by bylo... Prozatím jsem se spokojil jen s nenápadným povzbudivým drknutím svým bokem do toho Alastorova.
A to už jsme byli u úkrytu. Launee měla ještě nějakou práci a tak nás ponechala o samotě. "Ahoj," zavolal jsem za ní a po vzoru svého nového kamaráda jsem zajel do nory, která už vůbec nebyla tak tmavá, jako posledně...

//Dno

//Tak tedy prosím za svých 19 bodů:
20 drahokamů za 15 bodů, 3 křišťály za 4 body + 1 křišťál za účast.
Díky c:

Alastor asi tak úplně nevěděl, jak to ve smečce je s různými postaveními, a já v tom popravdě měl taky trošku guláš, proto jsem byl celkem rád, když to Launee vysvětlila. Nebylo od věci si to trochu porovnat v hlavě. Pak navrhla, že brzy bude třeba pár vlků povýšit a zaúkolovat. Přikývl jsem na souhlas - přece by se měli zapojovat všichni, nejen Alfy! Alespoň... v ideálním světě. Už jsem věděl, že v takovém světě nežijeme, možná spíše v pravém opaku, ale snad alespoň naše smečka mohla být jiná. Lepší. Bezpečné zázemí... K tomu, abych téhle své představě uvěřil trochu víc, mě navedly i Launeeina další slova. Že se na ni můžeme kdykoliv obrátit. To jsem už věděl. Už dávno. Zažil jsem toho s Launee už vlastně docela hodně a v duchu jsem ji považoval za součást rodiny, stejně jako byla součástí rodiny Bianca a Therion. A Vulcan - ať už byl kdekoliv. "Já vím," řekl jsem tichoučce a pousmál se, trochu smutně. "Děkuju," dodal jsem ještě. Věděla vůbec, jak jsem jí byl za všechno vděčný? Snad ano. Nějak se mi zdálo, že Launee vždycky pozná, co cítím.
Pak byla vyslovena obava, že na to smečka nebude připravená. Nakrčil jsem čelo ve snaze vymyslet něco, čím bych onu obavu mohl vyvrátit, když se ozval Alastor, kterého více trápilo, co to je Mahar. "To byla naše bývalá smečka," řekl jsem, neboť na to, co říci Launee, jsem dosud nepřišel. "Ale odešli jsme. Protože... tam nebylo bezpečno." A taky se o nás Skylí nezajímala, ale já nechtěl očerňovat její jméno. Možná za to ani nemohla. Na mě byla ostatně vždycky moc hodná. "Ale tady to jako s Maharem nedopadne," pravil jsem pokud možno co nejvíce rozhodně, ačkoliv to byl tón, který mi nikdy moc přes jazyk nešel. Cítil jsem, že se mi do myšlenek dobývají pochybnosti o tom, jestli něco takového můžu slibovat, ale snažil jsem se je odehnat.
Alastor měl nápad, jak bychom Alfáctví mohli zvládnout. "Nojo," zamyslel jsem se nad tím. "To by asi šlo." Jenže pak mě napadlo cosi dalšího: "Ale nebývají Alfy většinou, no... pár? To bysme se do sebe museli nejdřív zamilovat," nadnesl jsem další mezeru v Alově plánu, ačkoliv jsem mu nechtěl praskat jeho bublinu. Ne, že bych ho neměl rád, ale zase až tak... to asi ne. Launee se ale domnívala, že bychom to zvládli, takže jsem se pousmál. Celá ta představa byla stejně jen představa. Nikdo to nemohl zvládat líp než naše dvě současné Alfy. Povšiml jsem si taky na Alastorovi neomylných známek únavy, tlama se mu otvírala každou chvíli a popravdě to bylo celkem nakažlivé. "Možná bychom to mohli vzít k úkrytu?" nadhodil jsem. Byl jsem taky celkem ospalý, jak jsem si uvědomil - a v úkrytu jsem nebyl od chvíle, co jsem v něm tak sobecky zanechal Biancu o samotě. Pořád jsem se za to styděl a od té doby jsem ji ani neviděl, abych se jí omluvil.

//Mnohokrát děkuji za povýšení a gratuluju ostatním