Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 25

Samozřejmě bylo hodně věcí, které bych rád změnil, kdybych mohl. Měl jsem spoustu přání, která mě občas trápila, ale která jsem si sám splnit nedovedl. Jenže možná bylo dobře, že si každý nemohl s osudem zahrávat, jak ho jen napadlo, že byly určité hranice toho, co je možné, i když jsem zjišťoval, že ty hranice jsou možná o dost rozvolněnější, než jsem se původně domníval. Například zjištění, že kožich, se kterým se jeden narodí, taky vůbec nemusí být kožich, který po zbytek života nosí. Každý den se dozvím něco nového, zatřásl jsem nad tím hlavou. Tématem změny vlastního osudu jsem se raději už nezaobíral. Bylo to náročné na přemýšlení i na emoce. Musel jsem neustále odtahovat své myšlenky ze směru, kterým jsem nechtěl, aby se vydávaly - aby se pořád nevracely domů, kde už mě nikdo nehledá. Pořád ještě uplynulo příliš málo času a kdoví, jestli vůbec jakkoliv dlouhá doba dokáže zahojit zrovna tuhletu ránu.
Život tedy bydlel na jihu a jak to vypadalo, ani ne na nějakém extra speciálním místě, které by nebylo jen tak přístupné, ale prostě v kopcích. "Ach tak," přikývl jsem. "To abych se za ním někdy vypravil." Pak mě ale napadlo ještě cosi. "Asi ale vlčí přání neplní jen tak, že?" To by bylo nějak moc snadné. Vzhlédl jsem na chvíli k nebi. Hvězdy na něm stále jasně zářily, ale tu s chvostem jsem už neviděl. Možná ji stínily větve stromů... možná už někam odlétla.

//loterie 24

Byly prostě věci, které byly mimo vlčí moc. Asi i mimo moc tamtěch... velkých vlků. Života a Smrti. I když ti toho asi dokázali změnit docela hodně. Nebo minimálně vylepšit. Já nebyl bojovník, nebyl jsem vzpurný ani paličatý, abych se pral s osudem. Meinere byl asi zase docela jiný. Ale tak už to taky chodilo. Nikdo nebyl stejný, někteří vlci si byli podobnější než jiní, ale na chlup stejný nebyl nikdo - ani v rámci jedné rodiny, jako toho byli důkazem Alastor a Sirius. Co teprve na celém širém světě? Nicméně poslouchal jsem černého názory pozorně a přemílal si je v hlavě. Snažil jsem se pochopit ten jiný náhled na svět, který byl asi o něco hrubší a méně naivní, než ten můj. Nakonec jsme došli k nějakému společnému závěru. Asi. Neměl jsem přinejmenším jak odporovat tomu, že co se dá změnit za změnu stojí. Jen jsem pokýval hlavou. Vlastně se mi o tomhle už moc nechtělo mluvit. Začínal jsem z toho být jaksi smutný.
Téma Života bylo o něco veselejší, tedy aspoň pro mě. Meinere se na to nejdřív netvářil moc ochotně, ale nakonec se vlastně celkem rozpovídal. Život toho dokázal docela dost. "Taky pomohl zachránit močály při povodni," doplnil jsem vlastní střípeček zkušenosti. Tehdy jsem se s bílým vlkem krátce setkal. Zdálo se to už dost dávno, od té doby se udála hrozná spousta věcí. "Někdy bych ho rád navštívil," řekl jsem a olízl si z čenichu zbloudilou sněhovou vločku. O Smrti jsem to samé říct nemohl. Věděl jsem toho o ní méně, nikdy jsem ji neviděl a zrovna dvakrát jsem po tom ani neprahnul. Už jen její jméno mě od toho odrazovalo.

//loterie 23

Uvažoval jsem nad těmi možnostmi, o kterých Meinere mluvil a rozpačitě zašoupal tlapami. Bylo vážně tak jednoduché všechno změnit? Magii šlo určitě získat, ale netušil jsem, jestli se jí dá zbavit. Vyměnit ji. Zavrhnout a odhodit. "Nojo, ale..." začal jsem, pak jsem se odmlčel. Koukal jsem se na všechno špatně? Nebo jen z jiného úhlu, než Meinere? Byl starší a já tak automaticky tíhnul k tomu ho poslouchat a souhlasit s tím, co říká. Znělo to rozumně. Lákavě. Že bych se mohl zbavit všeho, co se mi nelíbí. Akorát, že já nebyl zvyklý se stavět na zadní a dělat scény. Když se mi něco stalo, nakonec jsem to prostě nějakým způsobem přijal, i když to třeba bolelo. Proto jsem byl pořád nešťastný? Že jsem neměl odvahu se prát se světem? Že jsem bral, co bylo a nehnal se za tím, co by mohlo být? Trochu jsem sklopil hlavu. "Ale něco se stejně změnit nedá," řekl jsem nakonec tiše. "I když se jeden snaží." Nesprávná magie byla ve výsledku na smíření se mnohem snazší, než jiné věci. Třeba ztracená rodina. Jo. Kvůli nim bych se asi na zadní začal stavět, kdybych věděl, že mi je to vrátí... akorát že to se nestane. To nejde.
I když jsem o existenci Smrti a Života věděl a měl jsem nějaké ponětí i o jejich spojitosti s magiemi, tihle dva zřejmě skrývali více tajemství. "Takže Život tě může takhle... úplně změnit? Nebo aspoň tvůj kožich?" To byla tedy novinka. Možná bych si to byl domyslel dřív, kdybych se setkal s některými ze zdejších obyvatel, kteří nosili na kožichu barvy vskutku nepřirozené, jenže okruh mých známých byl poněkud malý a na divoká zbarvení velice chudý.

//loterie 22

Já sice se závěrem, ke kterému jsem došel, byl spokojený, ovšem Meinerovi se nelíbil a hned měl na něj zase námitku. Nebyl jsem na tohle zrovna moc zvyklý, nepamatoval jsem si, že by se se mnou někdy někdo... asi ne zrovna dohadoval, ale zkrátka se stavěl proti. Zjistil jsem ale, že mi to nevadí. Byl jsem nucen přemýšlet, což bylo něco, co jsem dělal rád, ačkoliv jsem se do svých úvah často motal jako moucha do pavučiny a přicházel se závěry, které byly přinejmenším trochu mimo. "A proč ne?" namítl jsem zase já. "Přeci... s tím stejně nic nenadělám. Časem bych se s ohněm taky naučil sžít. I když bych měl třeba radši jinou magii." Pokrčil jsem rameny. Pokud jsem věděl, nemohl jsem svou vrozenou magii změnit, nemohl jsem ji ovlivnit... bylo to mimo moji moc. Mohl jsem si kvůli tomu pobrečet (což bych jistě ochotně udělal), ale ve výsledku... ve výsledku se některé věci stejně nezmění, ať se kvůli nim brečí jakkoliv urputně. To jsem bohužel už poznal na vlastní kůži.
Jenže směr, kterým se diskuze stočila dále, naznačoval, že některé věci nejsou zdaleka tak vytesané do kamene, jak by se zdálo. Tak kupříkladu vzhled. Meinere se podivil, že jsem si myslel, že takhle vypadá vždycky, mé obočí zase vylétlo nahorku, když mi sdělil, že se narodil černý. A pak tady někoho potkal. Nakrčil jsem čelo, ovšem vzápětí se mi zase vyhladilo, jak pomalu se otáčející kolečka v mé hlavě začala zapadat do sebe. "Mluvíš... o jednom z těch velkých kouzelníků? O Životu a... té, druhé. Smrti?" To bylo jediné, co mi dávalo smysl. Launee mi říkala, že jsou velice mocní - a Života jsem dokonce už viděl. Nicméně s barvením kožichů a očí jsem si ani jednoho z nich dosud nespojil. Neměl jsem sebemenší důvod.

//loterie 21

Meinere nakonec připustil, že užitečné můžou být i další magie. Osobně jsem se domníval, že bych se spokojil s libovolnou magií, ovšem zdálo se, že černobílý o tom pochybuje. "Oheň?" Pravda, pro tuhle magii bych asi nebyl ideální adept. Ohnivou povahou by mě asi nikdo nenazval, ani by je to nenapadlo. Proč taky? Oheň byl v mých očích útočný, výbušný. Na druhou stranu... mohl přece mít i druhou stránku. Hřejivou, vyhánějící chlad a nepohodu. "Možná by nebyl pro mě úplně nejlepší, ale jistě bych se s ním smířil," prohlásil jsem nakonec. Ostatně... já v tom, jaká magie se projeví, stejně neměl ve finále žádné slovo. Netušil jsem, kdo nebo co o tom rozhoduje, ale já to určitě nebyl. Navíc jsem si byl jistý, že o některých magiích ani nevím, tudíž mě taky mohlo čekat úplně náhodné překvapení. Jisté bylo, že už jsem se nemohl dočkat.
Kdybych měl být úplně upřímný, pak bych řekl, že se Meinere vyhýbá otázce. Vlastně... z toho, jak mu poklesla ramena jsem soudil, že ho nějak vzala. Zase jsem něco zpackal? Neklidně jsem se ošil. Nepovažoval jsem to za nějak nemístnou otázku, ale buďto jsem měl vážně špatný odhad, nebo jsem rýpnul do něčeho, o čem vlk nechtěl mluvit. Nakonec se mi odpovědí stala další otázka. Otázka, nad kterou jsem vpravdě dosud nepřemýšlel. "No... myslel," přiznal jsem. Neměl jsem sebemenší důvod si myslet cokoliv jiného. "Ale hádám, že když se takhle ptáš, asi jsem se spletl," poznamenal jsem. Nevěděl jsem ale, jestli se mám dál vyptávat.

//loterie 20

Vskutku jsem doufal, že má Meinere pravdu a já svou magii zjistím už brzy, protože jsem se vážně těšil. Byl jsem zvědav, co ve mně dřímá. Tušil jsem sice, že to s tím kouzlením nebude jen tak snadné, jak bych si rád představoval, a že asi bude pěknou chvíli trvat, než se to pořádně naučím, ale i tak... stačila by mi i docela malinkatá troška magie. Přece jsem nebyl náročný!
Meinere se domníval, že země je ta nejsilnější magie. Já to zas tak dobře posoudit neuměl, ale viděl jsem už pár dost zajímavých ukázek i z jiných magií - a ani ty se mi nezdály zrovna k zahození. "Hm, most asi s žádnou jinou magií neuděláš..." připustil jsem. "Ale i ostatní magie jsou zajímavé. Launee mě jednou s magií vzduchu ukázala, jak se lítá," zavzpomínal jsem. "Akorát že to jsem byl o dost menší," připustil jsem. Teď už by mě ten vzdušný vír jen tak lehce nezvedl. "Myslím si, že nakonec budu spokojený s jakoukoliv magií," zakončil jsem nakonec svou úvahu a v duchu ještě dodal: Jen aby to už bylo.
Kdybych si měl tipnout, jak se to má s Meinerovýma očima... tedy spíš okem, tohle by mě určitě nenapadlo. Překvapeně jsem zamrkal. Měl oči zelené, ale teď už ne? Nakrčil jsem čelo. Dělal si ze mě legraci? Takhle to přece nemohlo fungovat. Nebo ano? "Počkej... to jde? Že si prostě přeješ mít jinačí oči a ony se ti změní?" K takové myšlence jsem byl poněkud skeptický - že je svět plný magie, kouzel, nad planinou občas poletuje plačící motýl a v úkrytu nám svítí mech, to byla jedna věc. Ale aby si jeden měnil oči, jak se mu zachtělo, to už bylo trošku divoké i na moji bujnou fantazii. Nechtěl jsem ale Meinera nařknout ze lži - byl jsem si jist, že to má nějaké vysvětlení.

//loterie 19

Vida. Zajímavá to věc. Zdálo se, že má prakticky nepodstatná otázka v sobě skrývala kouzelnou moc, tudíž oddálit činnost, do které se mi nechtělo. Možná bych jich mohl vymyslet víc, pomyslel jsem si napůl v žertu, ale napůl se mi to vlastně zdálo docela lákavé. Po vzoru Meinera jsem se usadil do sněhu a vyčkával, co poví. Moc toho nebylo. Vlastně jen jedno slovo... o dvou písmenech. To nemohlo stačit - však jsme se sotva posadili! Naštěstí tohle téma pro mě bylo opravdu dost zajímavé a nejspíš bych se na něj dokázal vyptat dost i bez toho, aniž bych se snažil něco co možná nejvíc odsunout do budoucnosti. Než jsem ale stačil otevřít tlamu, už i černobílý něco doplnil. "Aha," přikývl jsem. "Já tu svou ještě neobjevil... i když si myslím, že už by bylo pomalu na čase. Už na to čekám docela dlouho." Rozhodně jsem si připadal dost starý na to, abych mohl ovládat aspoň trošičku magie. "Země by se mi možná celkem líbila..." Znělo mi to jako celkem idylická magie, s rostlinkami a tak. A pokud dokázala stavět i mosty, pak to bylo jedině dobře. Ale i další magie mě svým způsobem lákaly. Nakonec bych asi byl spokojený s každou.
Nicméně tu byla taková menší záhada. "Jenže... počkej, já si myslel, že vlci s magií země mají oči zelené," naklonil jsem hlavu mírně tázavě na stranu. "Vlastně, nikoho s černýma očima jsem ještě nikdy nepotkal." Jak to bylo možné? O magii, která by zbarvila oči do černa, jsem ještě neslyšel. Měl jsem i tady mezery ve vzdělání a byl jsem více než ochoten si je zaplnit.

//loterie 18
//Narvinij

Vlekli jsme srnu společnými silami metr po metru blíž k lesu. Ještě, že jsme nelovili nikde dál. Únavný byl už samotný lov, přemisťování kořisti bylo ještě takovou třešničkou navíc. Jistě by to bylo lepší, kdybych neschytal ten hloupý kopanec, ale na "kdyby" teď už bylo pozdě... vlastně jsem si mohl gratulovat, že byl do hrudi a ne třeba přímo do hlavy. To bych asi už tak snadno nerozchodil. K řece jsme dorazili za chvíli. Mrkl jsem rychle za sebe a spatřil, že se most opět zvedá ze země. Srdce mi trochu poskočilo, kdoví, proč mi to dělalo takovou radost. Fascinace kouzelnými věcmi ve mně zkrátka ještě neotupila. Pořád jsem ale netušil, jestli to dělá Meinere, nebo to tak prostě je. S plnou tlamou srny jsem se ale nemohl zeptat. Muselo to ještě chvíli počkat.
Přetáhli jsme kořist na druhou stranu a pak už nám v cestě nestály žádné překážky. Vlastně jsme už prakticky byli v lese. Meinere na chvíli zastavil a tak i já jsem pustil mrtvé zvíře a hluboce vydechl. Těšil jsem se, až to bude hotovo. Tohle byla vážně náročná záležitost. "Asi by to bylo lepší... v úkrytu byli skoro všichni," pokrčil jsem rameny. Bylo mi jasné, že se černobílému nechce a já taky zrovna nejásal. Nicméně... už jsme to přece skoro měli. "Ten most na té řece děláš ty?" zeptal jsem se rychle, dokud jsme stáli a dokud jsem na to myslel. Jinak by mi to taky mohlo vyběhnout z hlavy a záhada zůstat nedořešená. Měl jsem tendenci neudržet myšlenku ani pět minut. "Nebo tam prostě... je?"

//loterie 17

"Já vím, ale... chtěl bych chránit hlavně ostatní," nesouhlasil jsem jemně. Mohl jsem chtít zesílit pro sebe, jak Meinere říkal, ale já to viděl jinak. Byl jsem... nastavený jinak. Staral jsem se v prvé řadě o druhé, obzvláště o ty, kteří mi byli drazí. Já byl až potom. Možná to černobílý viděl jinak, to jsem netušil. A možná se i můj pohled jednou změní - ale ani to jsem nemohl vědět. Věděl jsem jen, jak to vidím teď. Pak naši pozornost upoutala hvězda s chvostem a na chvíli nastalo naprosté ticho, které rušil jen tichý dech dvou vlků pod hvězdnou oblohou. Hleděli jsme na ni vedle sebe dlouho. Pravděpodobně bych tam vydržel takhle sedět a s mírnou melancholií v srdci myslet na to, co jsem ztratil a co se už nikdy nevrátí, klidně celé hodiny, kdyby se Meinere nakonec nepohnul a nevyzval mě, ať už jdu. Přikývl jsem. Byl čas se vrátit.
Přešel jsem k místu, kde ležela srna a chopil se jí po Meinerově vzoru. Společnými silami jsme zvíře uvedli do pohybu a couváním a taháním ho pomalu vlekli k lesu. V nakopnutých žebrech mě při té námaze bodalo a bolelo, ale jen jsem zatínal zuby a mlčel jsem. Stejně se s tím nic nedalo dělat - a abych nechával Meinera všechno oddřít samotného? Tak to ani náhodou. Přece už nejsem malej, abych něco nevydržel... Jít pozpátku mi bylo zpočátku zatěžko. Měl jsem dojem, že každou chvíli do něčeho narazím a tak jsem neustále koulel očima za sebe v omezeném zorném poli. Po chvíli mi to ale už ani nepřišlo. Schválně jestli zas vyroste ten most, vzpomněl jsem si.

//Mecháč

//loterie 16

No... proč bych nemohl být ochránce? To byla vskutku příhodná otázka. Protože jsem měl strach, to byla zase příhodná odpověď. Z čeho přesně, to už bylo horší. Snad z hádky, z konfliktu, z toho, že se na území zatoulá někdo hrozně silný a já ho vyhnat nedokážu. Z toho, že mě nikdo nebude poslouchat, protože se děsím cizinců? Nebo mě možná strašil ten samotný název. Ochránce má chránit. Přál jsem si druhé chránit... ale nevěřil jsem, že to zvládnu. Nebyl jsem dost silný. Kvůli mě už několikrát ostatní přišli k úhoně, protože chránili mě, ne naopak. Táta. Launee. Otřásl jsem se. Já se neuměl prát, nejhroší co jsem kdy komu udělal bylo, že jsem kousl toho zlého šediváka do tlapy. Ale Meinere se domníval, že by to neměl být zas až takový problém. "Myslíš?" nakrčil jsem čelo v zamyšlení. "To... Hm. Budu si to ještě muset rozmyslet," zamumlal jsem nakonec, nyní tak trochu nahlodaný. "Ale myslím, že na to bych musel trochu zesílit... kdyby náhodou, víš?" Byla pravda, že ve smečce nikdo na nic nebyl sám. Ostatní mohli pomoci. Ale i tak... ne pořád byl někdo na blízku. A stejně jako jsem chtěl ochránit ostatní, rád bych ochránil i sám sebe. Povzdechl jsem si a od tlamy mi vystoupal stříbrný obláček páry. Až budou mít Launee nebo Therion chvíli času, zkusím si o tom s nimi promluvit. To bude ze všeho nejlepší.
Jak se stmívalo, vycítil jsem, že se blíží čas vydat se zpět k domovu. Vstal jsem ze sněhu a krátce se otřepal. Meinere hned nezamířil k srně a já si taky nejprve protáhl hřbet a dlouze zívl, Když jsem se pak ohlédl, spatřil jsem, že černobílý stojí mezi stromy s hlavou zdviženou ke hvězdám. Tiše jsem se mu zařadil bok po boku a na výzvu vzhlédl. Pohled na hvězdy mě vždycky hřál. Připomínal mi domov a bezpečí. I teď jsem si vzpomněl na mámu s tátou a představoval si, že se tam shora na mě dívají. Obloha byla dnes nádherná, čistá a bez mráčků... a po ní letěla zvláštní hvězda. Chvíli mi trvalo, než jsem ji pohledem zachytil, ale pak jsem nedokázal odtrhnout zrak. Vypadalo to, jako by měla zářící ohon. Poskočilo mi srdce. "Ne, nikdy," šeptl jsem. "Je překrásná." Hleděl jsem k nebi s tlamou mírně pootevřenou a světlo hvězd se mi odráželo v uchvácených očích.

//loterie 15

Vlastně, když jsem se nad tím zamyslel, nepotřeboval bych vědět úplně všechno. Stačilo by mi... aspoň chápat, kde je vlastně mé místo. Co mám dělat, abych se necítil, že vyčnívám všude, kam vkročím. To by mi stačilo. Nebýt tak ztracený. Meinere měl pravdu. Kdyby všichni všechno věděli, svět by byl nudný. Prázdný. Nebylo by co objevit... Možná bych se měl přestat vyptávat. Zdálo se mi, že na odpověď vždycky nakonec přijdu sám. Jenže z nějakého důvodu mě odpovědi napadaly až ve chvíli, kdy už byla otázka z tlamy dávno vypuštěná. Snad mi to pomáhalo urovnat si myšlenky. Jen... no, doufal jsem že Meinera to moc neobtěžuje. Z jeho výrazu se toho nikdy moc vyčíst nedalo. Nestěžoval si však ani mě nežádal, ať už konečně sklapnu, takže to asi bylo v pořádku. Snad.
"To je on," přikývl jsem - bylo zvláštní, jak stejní a zároveň odlišní ti dva vlastně byli. S Alastorem jsem se rychle skamarádil, ale Sirius... to jsme ostatně viděli všichni. Možná byl problém právě v tom, že jsem se kamarádil s Alem? "To... to totiž dělají ochránci, prý," jal jsem se objasňovat, jak že to s tím značkováním vlastně je, ač bylo trochu zvláštní to vykládat Meinerovi, obzvlášť když sám jsem se to dozvěděl teprve nedávno. No vida - zrovna jsem si říkal, jak chápu, že dospělí neví všechno, ale vzápětí jsem zase předpokládal, že to tak je. Asi jsem byl pořád stejný moula, ať jsem si myslel cokoliv. "Jenomže ti musí i vyhánět vetřelce z území." Což byla přesně ta část, se kterou jsem měl problém. Asi bude vážně nejlepší si o tom promluvit s Launee a Therionem, jak Meinere navrhoval. "Nojo. Ti mi určitě poradí," přikývl jsem a protáhl si tlapy dopředu. Únava ze mě trochu opadala. "Půjdem?" naklonil jsem hlavu do strany. Nechtělo se mi za Siriusem, ale ve smečce byli taky ostatní. A tak trochu jsem tajně doufal, že by se mohla mezitím vrátit Bianca. Kde vůbec vězela tak dlouho? Začínalo mi to dělat trochu starost.

//loterie 14

Černobílého slova nebyla zrovna moc upokojující, ale o jejich pravdivosti jsem neměl nejmenší důvod pochybovat. Ne, neměl jsem tušení, co dělám - ať už jsem dělal cokoliv. Byl jsem sice vlastně pořád ještě vlče, ale rychle jsem se blížil k dospělosti a za celou tu dobu jsem vlastně pořád měl pocit, že se řítím kamsi, kam sám nedohlédnu, k něčemu, co vůbec nechápu. Bylo to děsivé. Nepřipadal jsem si o mnoho chytřejší, než před půl rokem, akorát že teď se ode mně nejspíš očekávalo, že bych mohl pomalu přijít na to, co chci... "Když jsem byl menší, tak jsem si myslel, že dospělí ví všechno, ale už jsem přišel na to, že tak to nefunguje," zamumlal jsem, spíš jsem přemýšlel nahlas. Domníval jsem se dřív, když jsem byl natolik mrňavý, že mě Launee mohla nosit po kraji na zádech, že až vyrostu, budu taky všechno vědět. Došlo mi ovšem časem, že to tak vůbec není. Nerozuměl jsem světu ani v nejmenší. Ale... jestli to bylo tak, jak říkal Meinere, pak by to mohlo znamenat, že jsou všichni stejně ztracení. Jenže jestli to je tak, jak to všichni dokážou tak dobře skrývat? Hm.
"To je asi pravda," souhlasil jsem, ale zrovna dvakrát utěšeně jsem si nepřipadal. "Launee taky říkala, že je na to čas, ale... ale Alastor už ví, že chce být pečovatel." A to je mladší, nedodal jsem, i když mě to napadlo. "Jenže já nezvládnu nikomu poroučet, ani nikoho vyhánět z území... ale pomáhat s lovem a značkováním bych rád. Taková funkce ale asi není." Jak by se vůbec jmenovala. Pomocník? Skoč sem, skoč tam? Chtěl jsem pomáhat a být prospěšný smečce, ale netušil jsem, do jaké škatule bych se měl zařadit. Možná bych si o tom s Launee měl promluvit ještě jednou - zdálo se mi teď, že jsem možná něco špatně pochopil.

//loterie 13

S hlavou položenou na tlapkách, ve skrytu stromů, mezi kterými na sníh prosvítlaly sluneční paprsky, mi vlastně nic nechybělo. Zima mě netrápila. Kožich jsem měl dost silný a byl jsem více než ochotný přežít trošku chladu, než se hned pobírat zpátky k lesu. Stejně nebylo kam spěchat. Snažil jsem se odkládat návrat do nory, kde vůči mé osobě panovala dost nepřátelská atmosféra? No... možná trochu. Ale, co si nalhávám. Ano, snažil. Nechtělo se mi k Siriusovi. Doufal jsem sice, že ten úlovek by ho mohl trochu obměkčit, ale to se ostatně nemuselo ověřovat hned teď. Času bylo dost. Celé hodiny, pokud šlo o mě. Meinere věřil, že to vlky, co zůstali doma, potěší, a tak jsem jen přikývl. Launee stejně chtěla jít lovit. Snad jsme jí aspoň ušetřili práci. Věděl jsem moc dobře, že toho měla nad hlavu.
Zamyslel jsem se nad vlkovou otázkou. "Hmm, no, tedy... popravdě spíš asi ne," přiznal jsem nakonec poněkud neochotně. "Aspoň ne zatím. Nezvládl bych nikoho přimět, aby spolupracovali a něco ulovili... sám nemám tušení, co vlastně dělám." To byla čirá pravda. Byl jsem ochoten při lovu pomáhat, ale abych nějaký vedl? Taková představa byla zcela směšná. Neexistovala jediná šance, že by to mohlo dopadnout dobře. Povzdechl jsem si. "Launee říkala, že si budu časem muset vybrat nějakou funkci, ale já mám pocit, že se na žádnou nehodím," svěřil jsem se nakonec Meinerovi. Pořád mi to hlodalo v hlavě. Alastor v tom měl hned jasno, ale já ne. Ani v nejmenším.

//loterie 12

Sdělil jsem Meinerovi, že ačkoliv jsem byl nakopán, jsem asi v pořádku. Stoprocentně jistý jsem si tím sice nebyl, ale měl jsem za to, že kdyby mi srna ublížila nějak hodně, už bych to pocítil. Takhle jsem sice měl bolavý hrudík, ale dýchat jsem mohl a hýbat se taky - tedy, aspoň soudě z toho, co jsem byl schopný otestovat vleže. Zvedat se mi totiž vůbec nechtělo. Nenapadlo by mě, že ulovit něco může být tak strašně únavné - a jak jsem se tak díval na srnu, kolik asi tak mohla nasytit vlků? A na jak dlouho? To se to musí dělat pořád dokola? Ne, že by mě to nebavilo, ale... uf. Naprosto jsem dokázal pochopit Meinera, který dle vlastních slov silně preferoval ryby. "S těmi je to teda mnohem snazší," přikývl jsem. Rybu jsem dokázal chytit sám - jakž takž, po pár pokusech. Tady, kdybych byl sám, neměl bych vůbec nic, jen oči pro pláč. Snad se tahle zvířata v jednom ani lovit nedala. "Ale zvládli jsme to," dodal jsem po krátké odmlce. Zvládli, i když to bylo složité. To už muselo něco znamenat. "Myslíš, že budou ve smečce rádi?" otázal jsem se s očekáváním. I když - proč by neměli být? No, pozdě. Otázku už jsem vypustil.
Nezdálo se, že by mi černobílý hodlal vyčítat ten můj zpackaný útok a tak jsem došel k závěru, že bude nejlepší, když se k tomu ani já nebudu nijak vyjadřovat. Očekával jsem, že se Meinere bude chtít začít vracet a mentálně jsem se na to připravoval, ale on místo toho řekl něco, co jsem přivítal s nesmírnou vděčností. "Jo, pauzu, to je super nápad," vydechl jsem a složil si hlavu na tlapky. Jak se tlama otevřela černobílému, zívnul jsem i já. Bylo to nakažlivé. A pak... zpátky domů. Jestlipak na řece zas vyroste ten most? Úplně jsem nerozklíčoval, jestli to dělal Meinere, nebo to byl prostě... mizící most. Umínil jsem si, že se na to cestou zpátky musím zeptat.

//loterie 11

Meinere se naštěstí zpod zvířete nakonec vysoukal v jednom kuse a nevypadalo to, že by mu chyběly nějaké části, ačkoliv byl tak zalitý krví, že se dalo těžko soudit, jestli je všechna srnčí nebo nějaká snad teče i z něho. Ale nezdálo se to tak, tudíž se mi dost ulevilo a mohl jsem setrvat v rozplácnuté poloze bez výčitek z toho, že bych nechával vlka v nouzi bez pomoci. Ta zvláštní rozjařenost v mém těle kontrastovala s bolestí, která se mi usazovala snad v každém svalu, i v některých, o kterých jsem netušil, že existují. Postupně se mi podařilo alespoň popadnout dech a pomalu jsem se převalil z boku na břicho, abych aspoň viděl na Meinera, který svou loveckou techniku označil za zajímavou. Přišlo mi, že z toho zdaleka není tak nadšený, jako já. Pro mě to byl rozhodně jeden z nejfantastičtějších zážitků mého krátkého života... třeba se jen snažil být skromný.
Když se ale černobílý zeptal, jestli jsem v pohodě, připomněl jsem si, že to nebylo celé tak strašně bezva. "Kopla mě," přiznal jsem a stočil oči k hrudi. Pořádně jsem si tam nedohlédl a i tak bych stejně asi nic neviděl. Místo bylo bolavé a při nádechu jsem ho rozhodně cítil, ale nic katastrofálního to asi nebylo. "Myslím, že to bude v pořádku," pronesl jsem po krátké úvaze. Konečně jsem cítil, že se mi dech zklidňuje a srdce přestává zběsile uhánět a opouštěla mě i ona rozjařenost, kterou pomalu nahrazovala únava. A taky jsem si uvědomil, že svou roli v lovu jsem asi trochu zpackal. Špičky uší mi o kousek poklesly. "Je to těžší, než jsem si představoval," zamumlal jsem mírně zklamaně a pohlédl ke skolenému zvířeti, které leželo na sněhu. Bude potřeba ho ještě dovléct domů. Při tom by snad nemělo být co zkazit. Prozatím jsem si ale užíval každou vteřinu odpočinku, kterou můžu dostat, než se rozpůlený rozhodne, že toho už bylo dost a musíme zamířit nazpět.