Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 37

Hnědý ležící vlk se mě vylekal skoro stejně, jako já jeho. Chvíli jsme na sebe jen tak vyjeveně zírali. Měl hnědé oči, podobné jsem asi ještě neviděl. Netušil jsem, k jaké magii se mohou pojit, stejně jako jsem žádnou nedokázal přiřadit k Meinerově černé. Brzy ale bylo jasné, kdo z nás dvou má větší strach. Vlk odpověděl na můj pozdrav celkem s klidem a přihodil větičku o tom, že nekouše. To by mohl říct každý, varoval mě ostražitý hlásek v mé hlavě. Byl jsem sám někde v cizím lese s cizím vlkem, když mě Launee upozorňovala, že kolem můžou chodit ti zlí. Věděl jsem, že by si dělala hroznou starost, kdyby se mi něco stalo. Nejspíš by si i říkala, že to je její chyba. To jsem nemohl dovolit... takže jsem nyní musel být opravdu opatrný.
Nicméně něco mi nedovolilo hned utéct. Ten vlk totiž zřejmě nebyl v pořádku. Možná, že byl vlkomedvěd, ale rozhodně mu něco bylo. Zdálo se, že nedokáže vydržet sedět, hned se skládal zpátky k zemi. "Já... jsem Saturnus," představil jsem se po chvilkovém váhání. Udržoval jsem si odstup, obzvlášť když se začal hihňat jen tak pro nic za nic a zvažoval jsem, co dál. Nakonec jsem se odhodlal: "Jsi zraněný?" zeptal jsem se a oči mi padaly k té noze. Vypadala, že by mohla bolet. Mohlo to být vážné? Sigy do té své dostal horkost a bylo mu zle. Začínal jsem mírně panikařit. Dokázal bych vůbec pomoct nemocnému vlku?

//loterie 36
//Narvinijský les

Kráčel jsem dál, vycházkovým tempem, přejížděl pohledem po krajině a užíval si poklidu, než jsem se náhle zarazil. Teď už jsem v čenichu cítil i nějaké cizí pachy. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Co když budu mít průšvih? Ani nevím, jestli tohle vůbec můžu, napadlo mě náhle. Přece jsem slíbil, že se nebudu toulat sám. Kolem můžou bloumat ti zlí. Srdce se mi rozbušilo rychleji. Co mě to jen popadlo? Byla to asi pěkná hloupost. Co se stalo posledně, když jsem odešel z území smečky sám? Správně, napadl mě ten zlý vlk. Teď už jsem byl o dost větší, skoro dospělý, ale ten strach byl pořád skutečný a nebezpečí také. Jakpak bych se mohl ubránit? Nikdy jsem se ani nepral.
Otočil jsem se a chtěl se obloukem vrátit k řece, ovšem v závěji přede mnou jsem málem na cosi stoupl. Ne, na cosi - na někoho! Vylekaně jsem vykvikl, vlka jsem si prve vůbec nevšiml, jeho hnědý kožich jsem považoval za kus dřeva. Nyní jsem ale viděl, že ten kus dřeva má oči, ušiska a olizuje si tlapu. O pořádný kus jsem couvl a zvažoval, jestli začít prchat, nebo se smířit s nutností boje. Nebo že by snad... ani jedno? Zlatavé zraky mi spadly k vlkově tlapě, kterou si olizoval. Byla jaksi větší, než ty ostatní. Další vlkomedvěd? A nebo byl zraněný. "A-a-ahoj," pípl jsem. Možná nebude nebezpečný. Možná dokonce potřebuje pomoc. Byl jsem ale přikrčený a připravený pustit se na útěk. Pro jistotu.

//loterie 35
//Mecháč

Poté, co jsem se rozhodl jít se projít a poté, co jsem svůj záměr dal najevo vytím, už asi nebylo cesty zpět. Vypadal bych jako hlupák, kdybych zavyl na odchod a pak neodešel. Nohy mě donesly až k řece. Teď tu ale nebyl Meinere, aby udělal most, tudíž jsem si musel poradit jinak. Řeka byla široká a celkem mělká, ale přejít ji jen tak jsem nemohl. Bylo mi jasné, že mokrý kožíšek rozhodně není v mraze nic žádoucího. Pustil jsem se tedy do jejího překonávání po kamenech. To rozhodně nebylo nic snadného, byly kluzké a zadní noha mi párkrát zajela do vody, která byla tak ledová, že mě mrazila až v páteři. Přesoukal jsem se ale přes řeku, aniž bych do ní spadl celý, což se jistě dalo považovat za úspěch. Naposledy jsem skočil a byl na druhém břehu, v lese, kde jsme předtím lovili. Bylo to ještě celkem známé místo a já necítil žádné cizí pachy. Moc jsem se tedy nebál. Pomalu jsem se procházel pod stromy a prohlížel si okolní zasněženou krajinu. Zima byla tichá, poklidná a krásná. Kdyby tak na nebi nade mnou ještě svítily hvězdy... ale ani slunečné ráno nebylo k zahození. Sníh mi křupal pod tlapkami. Užíval jsem si samoty a klidu, až jsem se postupně došoural mezi stromy dalšího lesa.

//Neprobádaný les

//loterie 34

Vzbudil jsem se do nového rána, které bylo slunečné, avšak pořád velice studené. Byl jsem lehce zafoukaný sněhem, stejně jako srna, která mi posloužila jako večeře a která mohla posloužit stejně ještě klidně několika vlkům. Nezdálo se, že během doby, co jsem spal, by tu někdo byl, přišel se najíst nebo tak. Nejspíš proto, že o tom nikdo nevěděl. Nikomu jsme přece neřekli, že jdeme lovit a když jsme sem srnu dotáhli, oba jsme naprosto odpadli. Rozhlédl jsem se. Meinere se kamsi tiše vytratil, zatímco jsem spal. Trochu mě to zamrzelo. Celkem jsem si ho oblíbil, ačkoliv byl o dost jinačí, než ostatní dospěláci. Mluvil se mnou taky docela jinak. Ale byl vlastně docela fajn. Zrak mi padl zpět k srně. Měl bych o ní dát všem vědět. Pobíhat po lese a všechny shánět, to by mohlo taky trvat věky. Naštěstí mě posedlo osvícení - vzpomněl jsem si, jak nás svolala Launee, abychom se šli najíst losa. Přece zavytím. Posadil jsem se, otřepal si z kožichu sníh a odkašlal si. Mockrát jsem to nezkoušel, takže jsem z toho byl trochu nervózní - jestli to pokazím, uslyší to naprosto všichni. Pak jsem zvedl hlavu a hlasitě, zvučně zavyl. Nebylo to možná to nejkrásnější vytí, ale řekl bych, že bylo celkem solidní - a všichni teď už věděli, že tady u úkrytu se cosi děje. Byl jsem na sebe docela hrdý.
Nojo, ale co budu teď dělat já? Nezdálo se mi, že by se někdo měl okamžitě objevit a mě byla z válení ve sněhu docela zima. Potřeboval jsem si trochu rozproudit krev. Vstal jsem a protáhl si záda, nohy jsem měl ze včerejší námahy trochu ztuhlé a bolavé. Určitě bylo třeba se rozhýbat. Vykročil jsem sněhem podobným směrem, kudy jsme se vydávali s Meinerem na lov. Kráčel jsem a toulal se v myšlenkách, až jsem dorazil k řece a tudíž na hranice lesa. Zahleděl jsem se na druhý břeh a váhavě přešlápl. Neměl bych... Ohlédl jsem se přes rameno. Jen na chvilku. Ale musím dát o sobě vědět. Podruhé během krátké chvilky jsem zavyl, tentokrát abych dal na vědomí, že odcházím. Znělo to celkem slušně. Jenom jsem doufal, že odlišné zprávy se z mých signálů dají vyrozumět... takový cit jsem v tom ještě neměl. Brzy budu zpět.

//Narvinijský les

//loterie 33

Zatímco jsem se vydýchával vleže na sněhu, Meinere mi oznámil, že si jde lehnout. "Dobře," přikývl jsem. Černobílý se začal pomalu vzdalovat a já tu se srnou osaměl. Po chvilce jsem popadl dech, ale byl jsem z toho celého vážně unavený. Asi bylo potřeba tělo trochu vytrénovat. Měl jsem v sobě možná elán mládí, ale ten taky nebyl všemocný. Zamyslel jsem se nad naší debatou o Životu... možná se za ním zjara vážně vydám. Jistě by mě dokázal učinit silnějším. Teď jsem se k němu vydat nemohl, v zimě žádné kvítí nerostlo a stejně jsem se nemohl vydat na nějakou dlouhou výpravu jen tak, bez ohlášení. Držel jsem se vlastně od té doby, co jsme se přestěhovali, převážně poslušně na území lesa. I do blízkého okolí jsem se vydával jen s dospělým doprovodem. Na menší procházku jsem mohl být možná už dost starý? Ale co ti zlí, napadlo mě okamžitě a mírně jsem se otřásl.
Teď jsem stejně byl moc unavený na nějaké vycházky. Dokonce i na přemýšlení o nich. Zjistil jsem, že mám vlastně už celkem i hlad. S tím ovšem byla pomoc snadná. Přesunul jsem se k srně a zamyslel se. Lovili jsme ji vlastně pro ostatní, ne pro sebe. Ale... aby někomu vadilo, že jím z vlastní kořisti, to snad byla hloupost? Zatřásl jsem hlavou. To nedávalo žádný smysl, ne. Zakousl jsem se do masa a zaplnil si prázdné místo v žaludku, načež se mi už vážně začaly klížit oči. Dlouze jsem zívl, div že jsem si nevykloubil čelist, a stočil jsem se do klubíčka pod nejbližším stromem. Brzy už jsem spokojeně oddechoval, i když na mě vítr občas zavál trošku sněhu. Kožich mě ochraňoval a já ani nepomyslel na to, že bych se mohl schovat do úkrytu, který byl hned vedle. Prostě jsem odpadnul.

//loterie 31

Šlo to ztuha. Srna byla docela těžká a kopec dlouhý. Brzo jsem už funěl a supěl a přemítal, jak sem proboha mohli dostat toho losa, který byl asi tak desetkrát větší. Pociťoval jsem dost silně nedostatečnost vlastní výdrže. Vtahoval jsem lačně do plic ledový vzduch a snažil se ignorovat bolest teď už nejen v hrudi, ale i v boku. Tenhle aspekt lovu jsem až doposud opomíjel - jak se kořist dostává z místa ulovení. Teď už si to budu zatraceně dobře pamatovat. Vlk se nemusel namáhat jen jednou, ale hned dvakrát. Ulovit a pak ještě odtáhnout... Lovit ryby bylo asi skutečně praktičtější. Musel jsem si neustále připomínat, že jsme tím Alfám ulehčili práci a že smečka aspoň bude mít co jíst.
Zdálo se, že ten zpropadený kopec nikde neskončí. Už mi pomalu slzely oči z námahy a z bodání v boku. Sníh všechno jen zhoršoval. Propadali jsme se do něj a museli jsme kromě kopce bojovat ještě i s ním. Krok po kroku jsme se ale k úkrytu přece jen přibližovali. Kolem byly cítit známé pachy, ovšem ať jsem koulel očima, jak jsem chtěl, poblíž se nikdo neobjevil. Nakonec, nějakým zázrakem, jsme se dostali opravdu už skoro na dosah. Chtělo se mi odpadnout, ale zapřel jsem se a zabral místo toho ještě víc... a pak jsme byli u úkrytu. Díra do země zela přímo za námi. Ani jsem se neobtěžoval cokoliv říkat, jen jsem srnu pustil a svalil se do sněhu.

//loterie 30

Bylo vlastně dost pochopitelné, že ve světě, kde magií vládl skoro každý a jen tak se jí vyhnout nedalo, se jeden bez nějaké té větší síly obešel jen těžko. Už jen proto, že všichni kolem by mě pak mohli převálcovat, kdyby se jim náhodou zachtělo. To bude třeba do budoucna vyřešit... a jak vidno, nic nemohlo být prostě pěkné a jednoduché. Achjo. Čím víc jsem se přibližoval dospělosti, tím mi bylo jasnější, že v životě asi nic nebude jen tak zadarmo. Aspoň nejsem na všechno sám, připomněl jsem si - měl jsem přece sestřičku, smečku a Launee s Therionem, které jsem prakticky už taky pokládal za členy rodiny. Někdo mi vždycky mohl poradit. Nakonec jsem jen přikývl, další téma odumřelo do mlčení, protože k němu už vlastně nebylo co dodat. Polemizovali jsme tady o všem možném už celkem dlouho a já začínal mít pocit, že je můj mozek jaksi... unaven. Stejně jako moje tělo, které ale ještě nějakou práci odvést muselo.
Meinerovi se do tahání srny chtělo asi tak málo, jako mě. Možná ještě míň - na tváři se mu při mých slovech objevil výraz tak zoufalý, až mi ho bylo líto. "Však je to už jen kousek," zkusil jsem ho aspoň trochu povzbudit, i když jsem tušil, že to valný význam mít nebude. A zas takový kousek to taky nebylo. Navíc celkem do kopce. Raději jsem už nic neříkal, chopil se srny a začal táhnout. Sněhem to šlo špatně. V nakopnutém hrudníku se opětovně ozvala bolest, na kterou jsem při odpočinku téměř nemyslel, ale co se dalo dělat? Pokoušel jsem se k Meinerovi, který vyhlížel jako hotové ztělesnění vlčího neštěstí, vysílat aspoň vlny mentální podpory. Kdybych tak měl tu magii jak má Launee, to by byla hned jiná.

//loterie 29

Strach ze Smrti ve mně rozhodně hlodal. Nechtěl jsem se za ní vydávat. Ovšem Meinerova slova udeřila na citlivou strunu - jestli chci chránit ostatní... To jsem chtěl. A taky jsem si přál být silnější. Asi tedy vážně nebylo zbytí... nakonec svůj strach budu muset prostě překonat. Zatnout zuby a být statečný. Kdyby to jen nebylo tak těžké. Z Meinerova popisu Smrt vyznívala dost strašidelně, i když se mě snažil přesvědčit, že není tak strašná, že vlastně jen vrčí, ale nekouše. Mě vrčení bohatě stačilo. Že bych snad Smrt nějak provokoval asi ani nemohlo hrozit, to už mi dělalo větší starosti to s podřazeným a slabým. Však jsem se málem sesypal, když se do mě trochu opřel Sirius, co by se mnou asi udělala Smrt? Zkrátka a dobře, zrovna moc klidně jsem se při pomyšlení na její návštěvu necítil. Hádal jsem, že z vlků, které jsem znal, Smrt už asi navštívilo hodně z nich a přežili to, ale... no. "Hmm," zabručel jsem zamyšleně. "Nezní to zrovna lákavě, ale asi není dvakrát na výběr," povzdechl jsem si, jako bych tam snad měl jít hned teď.
Když mě ofoukl další ledový závan vzduchu, došlo mi, že jsem už zase pozapomněl na srnu a na to jaký, vlastně byl od začátku náš cíl. Stočil jsem ke kořisti zrak. Pořád tam jen tak ležela, pochopitelně. Její matné oko jako by se na mě dívalo téměř vyčítavě. Saturne, proč mě tady necháváš jen tak válet? "Neměli... neměli bychom to už dodělat?" nadhodil jsem k Meinerovi a kývl mírně bradou k srně. Teď už byla určitě celá studená, ale to určitě nemohlo moc vadit. Však i ten los se dal jíst, a to byl zmrzlý úplně na kámen.

//loterie 28

Meinere potvrdil, že ty kamínky, co jsem náhodně našel, opravdu mohly posloužit jako dar (nebo možná spíš platba) pro Smrt. To bylo rozhodně zajímavé. Zajímavé taky bylo, že jsem ty svoje našel prostě válet se po zemi - co po zemi, po sněhu - jakoby nic. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem se nechtěl vyptávat úplně na každou prkotinu, co mi přelítla přes čumák, jsem se rozhodl nechat tuhle věc prozatím záhadou. Co já vím? Možná to byla prostě záhada... když všude panuje magie, nějaké záhady vzniknout prostě musí.
Nad mou další otázkou se černobílý poněkud pozastavil. Vlastně jsem uvažoval, jestli nespí s otevřeným okem, protože zabodl pohled kamsi do nikam a takhle zůstal. Už jsem měl v plánu mu zkusmo zamávat tlapkou před čumákem, když se probral a odpověděl na mou otázku. Nebyla to odpověď, co by se mi zrovna líbila. Takové odpovědi se vlastně jaksi množily... nejspíš bych si měl začít zvykat. "Ach..." vydechl jsem. Nebylo tedy na výběr. "Takže se budu muset jednou vydat i za Smrtí," zkonstatoval jsem, nepovažoval jsem to za otázku. Hrudník se mi svíral už i jen při té představě. Najednou jsem se zase cítil jako vyplašené vlčátko. "Je... je opravdu tak hrozná?" vykoktal jsem. Sice jsem se snažil netvářit se zděšeně, nicméně hleděl jsem na Meinera očima vypleštěnýma jako dva talíře - nemohlo být sebemenších pochyb o tom, že mě jen ta představa naplňuje hrůzou.

//loterie 27

Tak trochu se nabízela otázka, na co asi Životovi květiny jsou. Byly všude, nebylo těžké je prostě utrhnout a byl bych dal tlapku do ohně za to, že kdyby chtěl, někdo tak mocný jako on by si mohl nechat vykvést klidně celou louku. Třeba mu je jen hloupé nabízet služby zadarmo, napadlo mě, ale zase o ně nechce nikoho ochudit, tak vymyslel tohle. Pro sebe jsem se nad tou myšlenkou uculil. Přišlo mi roztomilé, jak si nějaký nejmocnější kouzelník na světě láme dnem i nocí hlavu s tím, co si vlastně má říct za vylepšení magie a obarvení kožichu a to, s čím nakonec přijde, je trocha lučního kvítí. Život se mi zamlouval už teď, a to jsem s ním ještě ani nikdy pořádně nemluvil. Smrt... ta na mě měla efekt zcela opačný a Meinerova slova mě v něm jen utvrzovala. Vzácné kamení? To znělo jako něco složitého, ne-li nemožného na získání. Ale počkat! Špičky uší mi vystřelily nahoru v náhlém uvědomění. "Barevné, třeba jako fialové? Takové jsem našel... Já jsem věděl, že to mám schovat!" Ty kamínky, co se přede mnou objevily na sněhu, když jsme s Alem stavěli sněžný hrad... konečně to dávalo aspoň trochu smysl. Alastor si s nimi chtěl hrát a ozdobit náš hrad, nicméně já je schoval do škvíry, jejíž polohu jsem si přesně pamatoval. Ovšem... měl bych se z toho vůbec radovat? Možná tam budou ležet celé roky a padat na ně prach, protože se neodhodlám jít za někým, kdo si říká Smrt a je podle všeho dost nepříjemná. Kdo by vůbec chodil ke Smrti, když může jít k Životu? Uměla něco, co on ne? "Stojí návštěva Smrti vůbec za to? Totiž, zní to jako spousta trablů okolo."

//loterie 26

Jak noc pokračovala, teplota kolem ještě klesala a větvemi stromů pohupoval vítr, který každou chvíli sesypal dolů spršku sněhu a který mi v jednu chvíli dost nepříjemně zalezl do kožichu. Mírně jsem se otřásl, jak mi mráz přeběhl po zádech. Byl jsem rád, že jsme se nacházeli v lese, kde nás aspoň trochu chránily stromy - někde na louce by nás to asi odfouklo. I tak mě ale napadla myšlenka, že bychom se vlastně mohli už pomalu začít zvedat a konečně dokončit naši práci... takhle jsme tu mohli vysedávat do rána. Jenže mě se tak hrozně nechtělo... Že bych se snad stával lenochem? Ne, to určitě ne. Tohleto... přece nespěchalo? Takže výmluvy? Jsem si na sto procent jistý, že jsem nezlenivěl? Tiše jsem zamručel. Asi to vážně nepůjde natahovat donekonečna. Tak ještě deset minut. A půjdeme, umínil jsem si rozhodně.
Mezitím jsem se dozvěděl, že platbou za Životovy služby jsou... květiny. "Huh," potřásl jsem hlavou. Vida. Asi jsem si to vážně představoval složitější, než to bylo. "To není moc náročný, květiny jsou přece všude. Teda... když zrovna není sníh," dodal jsem a šťouchl do sněhové hrudky před svýma nohama. "Tím líp." To znamenalo, že bych se tam z jara mohl vypravit. Ty plány výprav se mi začínaly nějak kupit. Sheye a Rayovi jsem slíbil návštěvu hor, sobě zase návštěvu Života. Asi jsem začínal rozumět tomu, co znamená, když někoho popadne toulavá. Černobílý ale ještě zmínil Smrt. Stočil jsem uši dozadu při tom jméně. Vážně se mi nezamlouvalo. "A ona... chce co?" První věc, co mě napadla, byly vlčí duše. Nebuď hloupý, napomenul jsem se, ovšem i tak jsem naslouchal s očekáváním... co kdyby náhodou?

Prosím o:
25 lístků za posty 14.-18.1.

//loterie 25

Samozřejmě bylo hodně věcí, které bych rád změnil, kdybych mohl. Měl jsem spoustu přání, která mě občas trápila, ale která jsem si sám splnit nedovedl. Jenže možná bylo dobře, že si každý nemohl s osudem zahrávat, jak ho jen napadlo, že byly určité hranice toho, co je možné, i když jsem zjišťoval, že ty hranice jsou možná o dost rozvolněnější, než jsem se původně domníval. Například zjištění, že kožich, se kterým se jeden narodí, taky vůbec nemusí být kožich, který po zbytek života nosí. Každý den se dozvím něco nového, zatřásl jsem nad tím hlavou. Tématem změny vlastního osudu jsem se raději už nezaobíral. Bylo to náročné na přemýšlení i na emoce. Musel jsem neustále odtahovat své myšlenky ze směru, kterým jsem nechtěl, aby se vydávaly - aby se pořád nevracely domů, kde už mě nikdo nehledá. Pořád ještě uplynulo příliš málo času a kdoví, jestli vůbec jakkoliv dlouhá doba dokáže zahojit zrovna tuhletu ránu.
Život tedy bydlel na jihu a jak to vypadalo, ani ne na nějakém extra speciálním místě, které by nebylo jen tak přístupné, ale prostě v kopcích. "Ach tak," přikývl jsem. "To abych se za ním někdy vypravil." Pak mě ale napadlo ještě cosi. "Asi ale vlčí přání neplní jen tak, že?" To by bylo nějak moc snadné. Vzhlédl jsem na chvíli k nebi. Hvězdy na něm stále jasně zářily, ale tu s chvostem jsem už neviděl. Možná ji stínily větve stromů... možná už někam odlétla.

//loterie 24

Byly prostě věci, které byly mimo vlčí moc. Asi i mimo moc tamtěch... velkých vlků. Života a Smrti. I když ti toho asi dokázali změnit docela hodně. Nebo minimálně vylepšit. Já nebyl bojovník, nebyl jsem vzpurný ani paličatý, abych se pral s osudem. Meinere byl asi zase docela jiný. Ale tak už to taky chodilo. Nikdo nebyl stejný, někteří vlci si byli podobnější než jiní, ale na chlup stejný nebyl nikdo - ani v rámci jedné rodiny, jako toho byli důkazem Alastor a Sirius. Co teprve na celém širém světě? Nicméně poslouchal jsem černého názory pozorně a přemílal si je v hlavě. Snažil jsem se pochopit ten jiný náhled na svět, který byl asi o něco hrubší a méně naivní, než ten můj. Nakonec jsme došli k nějakému společnému závěru. Asi. Neměl jsem přinejmenším jak odporovat tomu, že co se dá změnit za změnu stojí. Jen jsem pokýval hlavou. Vlastně se mi o tomhle už moc nechtělo mluvit. Začínal jsem z toho být jaksi smutný.
Téma Života bylo o něco veselejší, tedy aspoň pro mě. Meinere se na to nejdřív netvářil moc ochotně, ale nakonec se vlastně celkem rozpovídal. Život toho dokázal docela dost. "Taky pomohl zachránit močály při povodni," doplnil jsem vlastní střípeček zkušenosti. Tehdy jsem se s bílým vlkem krátce setkal. Zdálo se to už dost dávno, od té doby se udála hrozná spousta věcí. "Někdy bych ho rád navštívil," řekl jsem a olízl si z čenichu zbloudilou sněhovou vločku. O Smrti jsem to samé říct nemohl. Věděl jsem toho o ní méně, nikdy jsem ji neviděl a zrovna dvakrát jsem po tom ani neprahnul. Už jen její jméno mě od toho odrazovalo.

//loterie 23

Uvažoval jsem nad těmi možnostmi, o kterých Meinere mluvil a rozpačitě zašoupal tlapami. Bylo vážně tak jednoduché všechno změnit? Magii šlo určitě získat, ale netušil jsem, jestli se jí dá zbavit. Vyměnit ji. Zavrhnout a odhodit. "Nojo, ale..." začal jsem, pak jsem se odmlčel. Koukal jsem se na všechno špatně? Nebo jen z jiného úhlu, než Meinere? Byl starší a já tak automaticky tíhnul k tomu ho poslouchat a souhlasit s tím, co říká. Znělo to rozumně. Lákavě. Že bych se mohl zbavit všeho, co se mi nelíbí. Akorát, že já nebyl zvyklý se stavět na zadní a dělat scény. Když se mi něco stalo, nakonec jsem to prostě nějakým způsobem přijal, i když to třeba bolelo. Proto jsem byl pořád nešťastný? Že jsem neměl odvahu se prát se světem? Že jsem bral, co bylo a nehnal se za tím, co by mohlo být? Trochu jsem sklopil hlavu. "Ale něco se stejně změnit nedá," řekl jsem nakonec tiše. "I když se jeden snaží." Nesprávná magie byla ve výsledku na smíření se mnohem snazší, než jiné věci. Třeba ztracená rodina. Jo. Kvůli nim bych se asi na zadní začal stavět, kdybych věděl, že mi je to vrátí... akorát že to se nestane. To nejde.
I když jsem o existenci Smrti a Života věděl a měl jsem nějaké ponětí i o jejich spojitosti s magiemi, tihle dva zřejmě skrývali více tajemství. "Takže Život tě může takhle... úplně změnit? Nebo aspoň tvůj kožich?" To byla tedy novinka. Možná bych si to byl domyslel dřív, kdybych se setkal s některými ze zdejších obyvatel, kteří nosili na kožichu barvy vskutku nepřirozené, jenže okruh mých známých byl poněkud malý a na divoká zbarvení velice chudý.