Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Představa, že by moje sestra běhala někde za vlkama, mě trochu zaskočila. Ne, že bych jí nepřál štěstí a ne, že bych si myslel, že by ji snad nikdo nechtěl, ale... dosud mi zkrátka ta možnost nepřišla na mysl. Možná to bylo i tím, že jsem zrovna moc vlčic ve svém věku neznal. Byla tu samozřejmě ta banda, se kterou jsme hledali motýlí poklad, nicméně tehdy jsem byl zaprvé ještě mrňous a zadruhé jsem měl dojem, že mě ty holky zrovna moc mezi sebe nebraly. Tedy, byla tam taky Sheya, která se pak stavila na návštěvu, ta byla přece fajn... Zamrkal jsem a rychle se vrátil do reality, než se stačím víc zamyslet - kdoví, na co bych nakonec přišel. "Tak třeba vážně někoho potkala," připustil jsem nakonec. Když ale Meinere navrhl možnost, že bych se na několik měsíců mohl jednou ztratit i já, nepřišlo mi to zase tak pravděpodobné. Nedokázal jsem si to úplně představit, ačkoliv jsem se snažil. Asi to nebylo něco, co si jeden dokázal představit, aniž by to zažil. "A... ty jsi byl někdy zamilovaný?" zeptal jsem se opatrně, neboť jsem si nebyl jistý, jestli to není nevhodná otázka. Třeba by mi to ale Meinere dokázal přiblížit?
Zda moje oči zůstanou zlaté asi záleželo na náhodě, ovšem rozpůlený mi rychle připomněl existenci jistého boha, který by to případně dokázal popostrčit. "Nojo, vlastně," rozvzpomněl jsem se - však jsme se o tom nedávno bavili. Ze samého rozrušení bych skoro zapomněl. Jestli by mi modré oči vůbec slušely, napadlo mě. Zlaté ostatně taky nebyly k zahození. Kdyby se mi ale zbarvily do modra, vypadali bychom s Launee a Therionem úplně jako jedna rodina... Ta představa se mi celkem líbila. Vždyť... i tak jsem je vlastně považoval za rodinu, třebaže ne tak úplně vlastní.

Děkuji moc za akci!
Prosím o 7 květin a 8 oblázků

Meinere si očividně myslel, že můj nápad je hloupost. Asi vážně byla. Kde bych s hledáním vůbec začal? Jenom se mi příčilo tady sedět a čekat, zatímco Bianca byla kdoví kde, možná v nebezpečí, možná kdesi ztracená. Nechtěl jsem se ale s Meinerem hádat. Díval se na to celé zřejmě víc logicky než já, kterého ovládaly hlavně pocity. "Asi máš pravdu," řekl jsem tedy nakonec, i když se mi to celé pořád moc nelíbilo. Rozhodl jsem se ale ustoupit, pro teď. Třeba se Bianca vážně už brzo objeví.
To, co černobílý navrhl poté jako možný důvod nepřítomnosti mé sestry, mě nejdřív trochu zmátlo. Jaro, hormony? "Někoho si našla?" zopakoval jsem poněkud natvrdle. V téhle oblasti vlčího života jsem se rozhodně příliš neorientoval, proto mi nějakou chvíli trvalo, než se mi v hlavě rozsvítilo: "Jako že by se Bianca zamilovala?" No. Vlastně proč ne, že? Mohla se teď někde toulat se svým vyvoleným a ani si nevzpomenout, že má někde bráchu a smečku a tak... Aspoň tak jsem si představoval, že to funguje. Já nikdy zamilovaný nebyl, tak jsem to nemohl zrovna moc posoudit.
Když se ke slovu uprostřed našeho rozhovoru dostala moje magie, byl jsem z toho dost rozhozený. Znamenalo to snad, že už jsem byl vážně dospělý? Moc dospěle jsem se necítil, ale Launee s Therionem to asi viděli jinak, když ze mě udělali deltu - a moje magie asi taky byla toho názoru, že bych už měl vyrůst. S magií se mi přece otvíral celý nový svět... Přesto jediná otázka, nepříliš inteligentní, která ze mě vypadla poté, co mi Meinere mumlavě pogratuloval, byla: "Myslíš, že se mi zbarví oči?"

Meinere můj nápad vydat se Biancu hledat zavrhl. Svým způsobem měl asi pravdu - Bianca už nebyla malá, stejně jako já, ale to neznamenalo, že jsem se o ni nebál. A vůbec... To bych ji snad měl nechat jen tak na pospas? Kdoví, kde byla. "Já bych se vrátil," zamumlal jsem. Nebyl jsem zrovna dvakrát zvyklý protestovat, ale nepřišlo mi dobře, abych tu jen seděl, zatímco Bianca může být ve spárech kdoví koho. Vzhlédl jsem k Meinerovi a zkusil jsem mu to celé trochu víc osvětlit: "Neviděl jsem ji už celé měsíce, co začala zima, nikde kolem nebyla. Nemyslím si, že by byla celou tu dobu jenom někde za řekou." Zatřásl jsem hlavou. Jistě, nebyli jsme už vlčata, ale to neznamenalo, že jsme náhle byli imunní proti veškerému nebezpečí. To přece Meinere musel vědět, nebo ne? Třeba to jen viděl jinak. Nebo jsem to já vážně přeháněl a Bianca se každou chvíli objeví někde za rohem. Nějak jsem to nedokázal posoudit... kdoví. Věděl jsem jen, že mě trápí skutečnost, že se Bianca stále nevrací.
Možná to byly právě mé obavy, které přivolaly ten závan větru, který mě donutil si uvědomit, že ty náhodné poryvy nejsou jen hrátkou počasí, ale že už se asi nějakou dobu projevuje moje magie. Černobílý zprvu pochopitelně vůbec nechápal, proč hulákám jako na lesy, ale mě to uvědomění naprosto šokovalo. "Vzduch? Ano, asi... asi vzduch!" Najednou jsem byl jako na jehlách. Opravdu jsem právě objevil svou magii? Vzduch... takovou měli i Launee s Therionem. Věděl jsem, že dokáže být užitečná, už jsem se s ní setkal mnohokrát. A teď... patřila i mě. Tolik jsem se těšil, až objevím svou magii a teď to tedy bylo konečně tu. "Nemůžu tomu uvěřit," zamumlal jsem spíš pro sebe.

No... nemohl jsem se asi dohadovat s Meinerovou domněnkou, za jakých okolností se Sirius pravděpodobně vrátí. "Možné to asi je," povzdechl jsem si. Nevěděl jsem toho o Siriovi zase tak moc, setkal jsem se s ním ostatně jen krátce, ale podle toho, jak o něm Meinere mluvil a co jsem o Alově bratrovi dosud věděl... inu, bylo to asi více než možné.
Vypadalo to, že Meinere si nejdřív na mou sestřičku ani nemohl vzpomenout - co víc mohlo vypovídat o tom, jak dlouho tu nebyla? Samozřejmě ji neviděl. Nikdo ji neviděl, protože tady nebyla. "Ach tak," povzdechl jsem si. "Jestli se brzo neukáže... asi se ji budu muset vydat hledat," rozhodl jsem se nakonec, protože ve mně narůstal strach a smutek - Bianca mohla být někde v nebezpečí nebo ležet někde zraněná, zatímco já si tady posedával a stavěl si hrady ze sněhu. Co jsem to byl za bratra? Bianca byla má rodina, má jediná opravdová rodina a já měl být ten, co ji chrání. Byl jsem na sebe trochu naštvaný. Vítr, který se prosmýkl kolem, jako by ty pocity jen potvrzoval. Už jsem z toho větru unavený, napadlo mě, protože se mi vážně zdálo, jakoby pokaždé, co se vánek zvedl, kus mé síly ubyl... a vtom jsem došel prozření. Vytřeštil jsem znenadání oči. "Meinere!" vyhrkl jsem na vlka, kterému jsem musel asi připadat, jako bych se právě zbláznil. "Proboha, to jsem udělal já?" Bylo to vůbec... Moje magie. Nějak jsem se nezmohl na další slova, jen jsem tam seděl s otevřenou tlamou a zíral, zatímco jsem se snažil zpracovat tenhle nový objev.

Meinere mou depresivní chvilku přerušil v půli, za což bych mu nejspíš měl být vděčný. Pořád jsem sice nechápal, kam se všichni tak zdejchli, ale aspoň jsem tu už nebyl úplně sám. Sice mi černobílý vzápětí připomněl něco, co jsem úplně zazdil kvůli všemu ostatnímu, co se dělo, ale... no, to byla moje chyba, ne jeho, že? Vypadal dost překvapeně, že jsem to nikomu neřekl. No, ještě to můžu napravit. Až se Launee nebo Therion zase objeví... měli by o tom stejně asi vědět, aby tu srnu vůbec někdo sežral. Pravdou bylo, že jsem nad onou mrtvolou vyl a nikdo na mé zavolání nepřišel ani nereagoval, takže to nebylo, jako bych se vůbec nesnažil. Meinere pak prohodil, že by si náš úspěch mohl někdo přivlastnit. "Kdo by to dělal?" podivil jsem se. Minimálně v rámci smečky mě nenapadal nikdo, kdo by měl takovou potřebu. Byla ale pravda, že jsem spoustu pachů na území nedokázal přiřadit k tvářím - a jistě to byli taky členové, když se ty pachy pořád opakovaly. Měl bych se asi víc snažit navazovat známosti. Jenže já na to moc nebyl.
"Neviděl jsem ho," zavrtěl jsem hlavou, "ale řekl bych, že naživu bude. I když je momentálně asi někde pryč." Už jsem ho tu delší dobu necítil ani neviděl. Stejně jako sestru. "Hm... na Biancu jsi náhodou asi nikde nenarazil, co?" otázal jsem se Meinera bez valné naděje. "Už je pryč dost dlouho..." Dělalo mi to starosti. Co když se jí vážně něco stalo?

Byli jsme vprostřed naší hry na prince, princeznu a udatného rytíře, když... vlastně ani pořádně nevím, co se stalo. Objevil se Lorenzo z dotazem, který byl vzápětí zodpovězen, Alastor se rozběhl na jednu stranu, Therion na druhou stranu, v lese se vyrojila spousta cizích pachů a já... já náhle zůstal sedět úplně sám a zkoprnělý, protože jsem nechápal, jakto, že se všichni tak náhle rozutekli. Nevěděl jsem, ke komu se připojit. Nechtěl jsem se nikomu plést pod nohy ve smečkových záležitostech ani v těch rodinných. I když... když ze mě teď byla delta, možná bych se do těch smečkových měl zapojit více? Popravdě... asi jsem to pořád ještě pořádně nechápal. Měl jsem být nadřazený ostatním, i když jsem se tak necítil a měl jsem je tedy asi dokázat alespoň trochu vést... čemuž jsem zrovna moc nevěřil. Byl jsem spíš ten, kdo se nechá vést, než ten, co se staví do role vůdce. Možná že se spletli. Nehodím se na to. Však ani nevím, co mám dělat, když zůstanu sám v lese.
Tiše jsem si povzdechl a kolem mě se opět prohnal vánek, který vzápětí pročísl srst vlka, který se vynořil mezi stromy. Tentokrát jsem ten podivný závan větru zaznamenal, ale stále jsem si ho nespojil s něčím, co bych mohl dělat já. Než bych nad tím přemýšlel, radši jsem kývl Meinerovi na pozdrav a usmál se. "Ahoj," přejel jsem oháňkou ve sněhu párkrát ze strany na stranu. Přece jen jsem tedy neskončil úplně sám. Málem bych se praštil tlapou do čela, když mi Meinere připomněl tu srnu. "Nojo! Já na to úplně zapomněl!" Zkřivil jsem tlamu do výrazu, který bych asi ani sám nedokázal popsat. Tak to vidíme - pitomec. A ne delta. "Nějak... se na to nedostalo." Nejdřív se řešilo moje povýšení, pak jsme se stresovali tím, kam se ztratila Bianca a pak najednou nastal chaos a všichni byli pryč. Nikam mezi to se mi nepovedlo vecpat poznámku o svém prvním lovu srny.

//loterie 48

Nevinná vlčecí hra na prince, princeznu a statečného rytíře byla zaručeným únikem. Rozptýlením, kterého jsem musel využívat, dokud jsem se na něj stále necítil moc starý - protože někde v hloubi duše jsem tušil, že jednou budu muset doopravdy dospět, stejně jako Alastro a pak... pak by to asi bylo divné, kdybychom si spolu pořád takhle hráli. Ale prozatím to šlo, tudíž jsem okamžitě vklouzl do své princovské role, která mi umožňovala být na chvíli někým jiným, někým odvážným, udatným a ctnostným. "Ano, ano, ale takový domov může být pořádně daleko! Musíme najít říši, která by byla nejlepší pro naši rodinu a pro naše urozené dětičky," mínil jsem. "Ale není třeba se bát, naše statečné společenství to jistě dokáže, ať už bude cesta jakkoliv trnitá!" Měli jsme s sebou přece rytíře. Ten sice ještě před chvílí vypadal jaksi zmačkaně, ale když se na něj otočila naše pozornost, vypjal hrdě hruď. Skoro mě šokovalo, že Therion teď vypadá úplně jinak. Skoro bych ho nepoznal.
Náš moudrý rytíř navrhl, že bychom si nějakou příšeru měli ochočit a princezna Alastor začala přemýšlet nad minulostí. "Nebyl čas si tu bestii ochočovat, má drahá! Musel jsem ji proklát mečem, jinak by nejen z hradu, ale i z nás zůstaly pouze zničené trosky." Ovšem s názorem, že nějaká méně divoká příšera by se nám mohla hodit ochočená, jsem souhlasil. "Myslím, že je to výborný nápad. Ovšem o ochočování příšer toho moc nevím... snad by nám mohl pomoci tady rytíř Therion? Ten jistě zcestoval celý svět a vyzná se i v příšerách, není-liž pravda?" obrátil jsem se k hnědému vlku a zamával oháňkou. Byl jsem rád, že se zapojil i Therion. Ve třech se hrálo líp... a aspoň jsem s ním konečně mohl strávit nějaký čas.

//loterie 47

Therion slíbil, že všechno bude v pořádku. Pak se přiblížil Al a položil mi tlapku na hrudník, v místě, kde se skrývalo mé srdce. Pomalu jsem se usmál. "Nojo... kdyby se jí něco stalo, určitě bych to cítil. Je přece moje sestřička." Doufal jsem to. Byla sice někde neznámo kde v té vánici, ale snad byla vážně v pořádku. Byla ostatně chytrá. A odvážná. Určitě si poradila. Musel jsem jí věřit. Alastor se na chvíli jaksi zarazil s tlapkou položenou na mé hrudi, než ji stáhl a poodstoupil ode mne. Usmál jsem se. Byl jsem vděčný oběma vlkům, kteří tu se mnou byli, že se mě snažili povzbudit. Nechtěl jsem přidělávat starosti, ale... bylo tak těžké si zachovat pozitivní náhled na svět, když se kolikrát všechno zdálo tak děsivé a bezvýchodné. Alespoň jsem měl přátele, kteří mě mohli podržet. Doufal jsem, že pro ně zvládnu udělat to samé, kdykoliv to budou potřebovat.
Therion pak nadhodil naši hru na prince a princeznu. Zamával jsem ocasem. "Princ a princezna! Ale to nevadí, rytíř můžeš být ty," zazubil jsem se na Theriona. Zdálo se, že Al má stejný nápad, tedy pasovat hnědého vlka na rytíře. "Náš hrad? Och ne, máš pravdu, má milá, sněhová bouře ho zasypala!" chytil jsem se tlapkou za čelo. "Teď z nás tedy budou muset být kočovníci... ale cesty jsou nebezpečné, plné příšer a zloduchů. Pomůžeš nás ochraňovat, statečný rytíři Therione Třetí z... z Mechové říše?" obrátil jsem se na vlka a mírně se mu uklonil, jako by byl vskutku nějakým váženým hrdinou.

S mým zmatkem mi Therion nepomohl. Stejně tak k ničemu nevedla má snaha nechat Alastora vyhrát, neboť i tak nic neucítil. Tiše jsem si povzdechl. A to jsem se tak snažil, aby měl Al radost. Má něco s čumákem? napadlo mě. Já tu věc pod sněhem cítil. Nebyl jsem si jist, co to je, ale cítil jsem to. Možná to bylo otázkou cviku... zkoušel jsem už stopovat zajíce se Sheyou a s Meinerem zase srnu, třeba se mi čenich mezitím vycvičil. "Ale pod tím sněhem..." pokusil jsem se ještě jednou, ač jsem tím přiznal, že ten pach cítím, a odhrabal jsem trochu sněhu, aby to bylo lehčí. Jenže Alastor už nabyl dojmu, že je to celé jeden velký vtip. Nejistě jsem se zazubil. "Utahujeme?" Jo. Řekni mu, že to je jenom legrace. Ať není smutný. A ať tahle divná hra, lov nebo co to je... ať to skončí. Nechápu to. "Ale né," zvolal jsem dramaticky. "Tys nás prokoukl!" Plácl jsem se do čela tlapou a zavrtěl ocasem. Doufal jsem, že teď už budeme moct na čuchání zapomenout a vymyslíme nějakou lepší zábavu.
Jenže pak Launee odběhla a já si uvědomil, že počasí se dost zhoršilo. Zdivočelo. A Bianca byla kdoví kde. Therion vypadal nejistě, ačkoliv řekl, že věří, že bude v pořádku. "Snad ano," vydechl jsem. Alastor se zdál být sebevědomější. "Bianca je moje sestřička," objasnil jsem mu. "Jen... jsem ji už nějakou dobu neviděl." Ano. Od té chvíle, co jsem ji nechal samotnou v úkrytu. Opustil jsem ji. A ona se pak ztratila. "Snad si našla nějakou dobrou skrýš..." Měl bych ji jít hledat, jestli jsem se chtěl zachovat jako správný bráška, ale v tom vichru bych asi moc nesvedl. Navíc Al teď Therionovi připomněl, že jsem byl pryč z území sám. Na to se poněkud pozapomnělo... ale teď se to zase připomnělo. Uvědomoval jsem si, že svými trablemi, které patří jen mě a nikomu jinému, zase kazím okolní náladu, což bylo vědomí, které ničemu nepomáhalo. Měl bych být šťastný. Před chvílí jsem byl šťastný. Tak proč... Zavrtěl jsem hlavou. "To nic. Ona se určitě objeví a bude v pořádku. Všechno bude..." Kostrbatě jsem se usmál. "Všechno bude fajn."

//loterie 45

Očka se mi rozzářila, když Launee navrhla, že si někdy uděláme výlet za Životem. To bych moc chtěl. Meinere mě na to navnadil a já si umínil, že se tam zjara vypravím. Teď to vypadalo, že bych nemusel chodit sám, což bylo vždycky velké plus. Pak mi objasnila, co vlastně obnáší pozice delty. Trochu se mi popravdě ulevilo, když jsem zjistil, že se nic zásadního nezměnilo, pouze jsem měl teď stát trochu výše, než běžní členové smečky. To mi přišlo naopak trochu zvláštní... "Já myslel, že jsme jedna smečka a jsme si tak nějak... rovní," pronesl jsem zamyšleně. Copak by mě teď třeba Al musel poslouchat, kdybych mu něco rozkázal? Nechtěl jsem nikomu rozkazovat a už vůbec ne svým kamarádům. Možná se to hodilo spíš v nějakých případech nouze.
Therion se zase zajímal, jak se nám čmuchá. Byl jsem z toho pořád trochu mimo - tak stopovali jsme něco, nebo ne? Když jsem vyjádřil rozpaky nad nálezem ptáků, Launee pronesla, že hledáme věci pod sněhem. To jsem z toho jelen. "Eee... mě asi něco uniklo," přiznal jsem se nakonec, protože ačkoliv jsem se snažil hrát, že chápu, co to tady vlastně vyvádíme, chápal jsem ve skutečnosti čím dál méně. "Proč že tady vlastně čucháme?" Pohlédl jsem poněkud ztraceně na Theriona. Alastor na tom nebyl o moc líp. On asi věděl, oč tu kráčí, na druhou stranu ale nic necítil. Launee nás tedy navedla na místo, kde dle jejího výrazu něco zajímavého cítit bylo. Očenichal jsem celé to okolí a opravdu jsem po chvíli nějaký pach zachytil. Byl dost výrazný. Bleskl jsem ovšem rychle po očku po Alovi a rozhodl se tvářit, jako že necítím vůbec nic. Chtěl jsem, aby měl vlček radost, že taky něco vyčuchal. Kroutil jsem nad tím bezradně hlavou. "Hm... to bude něco zapeklitého," mlaskl jsem nad tím a pohlédl na svého PP, jak se s tím popere - věřil jsem, že tenhle pach zachytí.
Launee se ale od nás rozhodla odpojit. Cosi si šuškala s Therionem a já jen vyrozuměl, že musí někoho hledat. Rozhlédl jsem se kolem - zvedal se vítr a počasí se kazilo. I v lese to bylo nepříjemné, jak zlé to asi bude venku? "Buď opatrná," pípl jsem, ale to už byla vlčice na odchodu. Trochu úzkostlivě jsem se za ní díval. Mizela do toho nečasu, který panoval všude kolem. Lehce jsem pozapomněl na čenichání. Srdce se mi totiž sevřelo obavou. "Bianca je taky někde tam venku," špitl jsem tiše k Therionovi. "Myslíš, že je v pořádku?"

//loterie 44

Když naše objetí s Therionem skončilo, pozornost se upřela na Launee, které na tlapce vykvetla krásná růže. Překvapilo to nás všechny, ale zejména Alastora, který nic podobného asi nikdy neviděl. Tedy... aby bylo jasno, já taky poprvé viděl vlka, kterému se právě zbarvil kožich, ale vzhledem k tomu, že jsem se o tom nedávno bavil s Meinerem mi bylo jasné, že v tom má tlapky jistý zdejší bůžek. Launee to vzápětí potvrdila. "Vymyslel to dobře," přikývl jsem nakonec a zamával ocasem. Byl jsem pro jednou zase šťastný - byla ze mě delta, měl jsem vlastního PP - který byl zároveň můj kamarád, Launee se usmívala a štastný se zdál být dokonce i Therion. A to jsem ještě ani nevěděl, že jsem před chvílí použil magii. Jediné, co mi chvilku radosti trochu kalilo, byly obavy o Biancu. Dlouho jsem ji neviděl... vážně jsem doufal, že je v pořádku.
Když jsme se všichni dostatečně naobdivovali Launeeiny nové ozdoby, zeptal se Therion, jaký je můj a Alův další plán. "No... já vlastně nevím, co taková delta přesně dělá," přiznal jsem - bude lepší jít s pravdou ven dřív, než později. Můj PP v tom ale naštěstí měl jasno. Bylo na čase jít očůrat hranice. Opět. Opět? Však jsme to dělali před pár dny. Ale nedalo se nic dělat. "Tak dobře," pronesl jsem a snažil se neznít moc otráveně. Pořád to, konec konců, nebyla taková dřina jako lov a hlavně tahání kořisti. Zazubil jsem se na Alastora, když Launee pronesla, že lepší pomocník snad už ani vybrán být nemohl: "No jasně, lepšího pomocníka jsem si nemohl přát!" S takovouhle bude za chvíli delta Al a ze mě udělají jeho PP... ne, že by mi to vadilo. Byl jsem hlavně rád, že můžu být něčeho součástí.
Vyrazili jsme tedy kolem hranic a já dělal všechno tak, jako posledně. Tu se jeden strom očůrá, tu se jeden poškrábe, tu se vlk o jeden otře... Nebyla to vlastně tak zlá práce, jen kdyby se nemusela dělat pořád dokola. Vtom se Launee zeptala, jestli něco cítíme. Vzhledem k tomu, že konverzaci o čichané jsem zcela minul, mi ta otázka přišla dost... z ničeho nic. Nastražil jsem překvapeně uši, ale Launee se nijak neupřesnila. Copak... jsme zároveň i na lovu? Uniklo mi něco? Ta srnka u úkrytu je už sežraná? Trochu jsem vnitřně zpanikařil, ale nedal jsem to najevo. Netušil jsem, jak by se mohlo stát, že by mi unikl fakt, že kromě čůrací jsme i lovecká výprava, ale asi se to stalo. A to jsem se tak snažil dávat pozor. Raději jsem zavětřil. Cítil jsem vlčí pachy, ale ty jsme asi nesháněli. Jinak jsem ale necítil nic. Snad jen... "Jsou tu ptáci," řekl jsem. To bychom se ostatně dozvěděli i bez čenichu, občas nějaký zašustil ve větvích nad námi. "Ale to taky asi není, to co hledáme," dodal jsem stále v přesvědčení, že hledáme kořist. Ptáky bychom chytali těžko a nenajedl by se z nich nikdo.

//loterie 43

Upřímně... všechno se vyvíjelo úplně jinak, než jsem očekával. Čekal jsem, že se budu muset omlouvat, a místo toho... místo toho jsem teď byl delta s vlastním poradcem a pomocníkem. Stále poněkud zmateně jsem se zazubil na Alastora, který vesele poskakoval kolem. "Samozřejmě, že bych to chěl," odpověděl jsem Therionovi. Cítil jsem pořádnou směsici emocí, ale zejména jsem měl radost... protože mi Launee s Therionem věřili, protože jsem něco dokázal... a vlastně i jen proto, že jsem někam patřil. A Bianca bude taky delta. Kdepak se asi pořád toulá? Bodla mě krátká obava o sestřičku a vzápětí jsem se mírně polekal, když se ke mně Therion vrhl a z očí mu tekly slzy. "Therione," vydechl jsem překvapeně, když se ke mně vlk přitiskl. Přistoupil jsem k němu blíž a zabořil mu čenich do srsti, ačkoliv jsem si nebyl zcela jist, co jsem udělal či co přesně se stalo, že to ve vlkovi vyvolalo takovou reakci. Nezdálo se mi, že by ale plakal ze smutku, takže... jsem se k němu zkrátka přitiskl a tiše špitl: "Mám tě rád." Skoro jako bych mu četl myšlenky. Tentokrát v tom ale žádná magie nebyla. Jen jsem to tak cítil a tak jsem to řekl.
Když jsme se od sebe nakonec oddálili, i já měl trochu vlhké oči, ovšem usmíval jsem se. Můj zmatek pocitů se už trochu uklidnil. Chtěl jsem se vyptat, co vlastně taková delta dělá a zjistit všechny náležitosti, když jsem se zarazil při pohledu na Launee. Přimhouřil jsem oči. Cosi v jejím pohledu bylo jaksi jinak. A... "Launee?" pronesl jsem opět udiveným tónem. "Co to máš na tlapce?" Pozvedl jsem pravou přední, abych naznačil, kde přesně. Nebylo možné, že bych si toho nikdy nevšiml. Launee musela květina na kožichu vyrašit během té chvilky, co jsem se nedíval. Dnešek byl evidentně dnem nečekaných překvapení. Až mi z toho šla hlava kolem.

//loterie 42

Připojil jsem se ke skupince a očekával... co vlastně? Výprask asi ne, ale minimálně jsem se domníval, že se mě vyptají, kde a proč jsem se toulal, případně že dostanu vyhubováno, že jsem zmizel bez ohlášení. I když jsem se tedy ohlásil vytím. Jenže bylo možné, že mě taky nikdo neslyšel nebo nepochopil, co se snažím sdělit. Zas takový přeborník jsem v tom vytí totiž zatím nebyl. Jak se zdálo, vkročil jsem přímo doprostřed debaty, neb jsem zaslechl Launee, jak dává Alastorovi funkci mého pomocníka. Zvědavě jsem nastražil ušiska a přišel blíže. Asi jsem o něco přišel.
Dostalo se mi pozdravů ode všech, včetně jednoho dost zvláštního od Alastora. Povýšenče? Zmateně jsem se rozhlédl po tvářích dospělých. Co to znamenalo? Beztak to znamená, že mám průšvih. Už jsem si připravoval omluvu a vysvětlení, když jsem viděl, že se Launee chystá cosi říci, takže když vyslovila něco úplně jiného, než jsem čekal, zůstal jsem na chvíli zaraženě mlčet. "C-co?" Nejdřív mi to nějak nedocházelo. Pak jsem ale vykulil oči. Nebyl jsem si na sto procent jistý významem postavení delty, ale rozhodně to nebyl průšvih. Bylo to naopak něco pozitivního. Bylo to povýšení. "Vážně? Ale... Vážně?" Nějak jsem tomu nemohl uvěřit. Těkal jsem pohledem mezi Therionem a Launee a cítil se zmateně, nicméně asi tím nejlepším způsobem. "To... děkuju!" vykoktal jsem nakonec. Kolem se prohnal slabý vánek, který jsem skoro ani nezaznamenal. Byl jsem natolik překvapený a rozrušený, že mi ani nedošlo, že se právě začala probouzet moje magie. Budu se muset vyptat, co přesně delty dělají a mají na starosti, ale nejdřív jsem to potřeboval trochu vstřebat.

//loterie 41
//Neprobádaný les přes Kierb

Šel jsem zpátky trochu jinou cestou, než kterou jsem odcházel, ale držel jsem se řeky a věděl jsem, že ta mě domů dovede. Objevil jsem dokonce i to místečko, kde jsem ji předtím přeskakoval po kamenech a tak jsem ho taky využil. Opět jsem si trochu namočil tlapky a opět mi to moc nevadilo. Na druhou stranu jsem to zvládl rychle - a to už jsem byl na území smečky. Doma. K Mechovému lesíku to slovo sedělo rozhodně víc než k močálům, které jsem se sice snažil za domov považovat, ale nikdy jsem to nedokázal. Tím méně poté, co jsem zjistil, co se stalo s mým skutečným domovem. Při té vzpomínce se mi opět trochu stáhl žaludek. Nedalo se na to myslet a nebýt přitom sklíčený. Naštěstí jsem měl teď taky jiné starosti, které byly aktuálnějšího rázu... například, jestli dostanu vyčiněno. Můj výlet byl sice krátký, ale věděl jsem, že asi nebyl zrovna zodpovědný...
Kráčel jsem lesem a zachytil známé pachy. Therion a Launee byli někde spolu. A taky... Alastor? Doufal jsem, že to je Alastor a ne Sirius. Voněli podobně. Rozhodl jsem se tam vydat. Jestli mi mají vynadat, tak ať už to je za námi. Na druhou stranu, byly věci, kterými jsem se chtěl pochlubit. Zejména lov srnky s Meinerem. Pravda, na jejím skolení měl větší zásluhu černobílý, ale já taky pomohl. Na první pokus to možná nebylo úplně nejlepší, ale taky to nebyla velká tragédie. Kořist jsme nakonec skolili. Šel jsem pomalu, bez přílišného spěchu a nakonec se přede mnou vynořily známé tváře a kožichy. Přišel jsem ke skupince a uvědomil si, že mám ocas lehce stažený mezi nohy - přece jen jsem měl strach, co mi na můj výlet dospěláci poví. "Ahoj," pozdravil jsem všechny tři (vážně to byl Alastor, popravdě se mi trochu ulevilo) a přiměl se k omluvnému úsměvu věnovanému speciálně Launee a Therionovi.