Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ano, magii země," přitakal jsem. "Bylo to moc zajímavé..." Když už byla řeč o magiích, rozvzpomněl jsem se na svůj nedávný zážitek s prvními projevy vlastní magie. Jestlipak Bianca už objevila tu svou? A jestlipak se mi oči už zbarvily barvami větru? Nejspíš ne, jinak by Bianca jistě něco řekla. "Ty už... jsi svou magii objevila?" otázal jsem se, protože jsem na ni nechtěl jen tak vybalit, že já už tu čest měl. Asi bych pak vypadal jako chvástal. Bianca se pak hrdě pochlubila faktem, že umí lovit zajíce. Zazubil jsem se a zamával oháňkou: "Tak to je bezva! Toho bychom společně určitě ulovit zvládli." A dopadlo by to líp, než tehdy s Rayem a Sheyou. Br. Nerad jsem na to vůbec myslel.
Pak přišla řeč na smečkové funkce, což bylo téma, ve kterém jsem se vyznal tak jaksi napůl. Věděl jsem o některých funkcích a co mají dělat, ale neoplýval jsem detailními vědomostmi. "Vím už jen o pečovatelích. Ti se mají starat o vlčata, hlídat je a tak... to by mohlo být fajn. Možná bychom se na to hodili oba. Jen bychom jaksi neměli zatím o koho pečovat." Zatím. Ale mohlo se to brzy změnit, podle toho, co mi říkala Launee. Chtěla přece vlastní rodinu... a já se kvůli tomu vůbec necítil odstrčeně. Spíš jsem se těšil. Ale kdoví, jak dlouho to vůbec může trvat... příchod vlčat na svět mi stále zůstával tak trochu zahalený tajemstvím. Jen jsem se usmál, když Bianca zadoufala, že se na nás nikdo nenaštve. Neviděl jsem žádný důvod, proč by měli.
Nastražil jsem ušiska na Biančino vyprávění. Shaa jsem neznal, ale zdálo se, že byl ochotný učit sestru lovit, takže to asi nebyl úplně špatný vlk. Chvíli jsem taky vzpomínal, kdo vlastně je Kenai, než jsem si v hlavě přiřadil jeho jméno ke tváři, kterou jsem párkrát zahlédl - byl to přece Biancy kamarád. Zatím to znělo celkem hezky a poklidně, takže jsem se jen usmíval a čekal, co bude dál. To už začínalo být napínavější. "Aha, to byla asi ta sněhová bouře... i tady to bylo celkem ošklivé," řekl jsem a mírně se otřásl. Teď už se zima trochu mírnila, ale těch pár dní bylo vážně hrůzostrašných. Pak Bianca posmutněla - nebo se spíš asi zastyděla - kvůli tomu, jak potom opět utekla, ale už jsme si přece odpustili. Nehodlal jsem jí to začít znovu vyčítat. "Co bylo dál?" vyzval jsem ji raději, ať pokračuje.

Vypadalo to, že Biancu poněkud překvapilo, co jsem vybral jako tu těžší část lovu. Ono se to dalo těžko určovat... když se kořist už táhla domů, aspoň už vás nemohla nakopnout. Ovšem mělo to zase jiné nevýhody. "Třeba by to nebylo tak těžké, kdybychom se nemuseli brodit sněhem a nebylo to pořád do kopce," uvažoval jsem. "A to je jediné štěstí, že nám Meinere udělal most přes řeku, jinak by to bylo ještě složitejší." No zkrátka, co si budeme vyprávět, lov nebyl zase taková legrace, jak jsem si ho možná dřív představoval. Zavrtěl jsem ale potěšeně ocasem, když Bianca navrhla, že se na lov někdy vydáme spolu. "To by bylo fajn. I kdybychom měli lovit jen něco menšího." Však i lov zajíce mohl být dost adrenalin... ale o lovu na zajíce, kterého Ray nakonec prakticky rozdrtil a rozmačkal, no, o tom jsem se Biance raději nezmiňoval. Nebylo to nic hezkého a došel jsem k závěru, že bude lepší si tohle nechat pro sebe a nekazit si společné chvíle.
Stejně se mi vzápětí málem povedlo přimět Biancu, aby se zadusila, když jsem vyhrkl o našem povýšení. "Já taky ještě nevím, co bych chtěl dělat. Na lovce se asi moc hodit nebudu a na ochránce si zas tolik nevěřím..." pokrčil jsem rameny. Možná pečovatel? Žádná další funkce už stejně asi nezbývala, minimálně jsem si na žádnou teď nevzpomínal. "Ale Launee a Therion nám s tím určitě poradí a zatím prostě můžeme pomáhat tak různě kolem. Nemyslím, že by se na nás naštvali." Zatím jsme opravdu žádné úkoly zadané nedostali, tak by se na nás asi ani neměli kvůli čemu zlobit. "Bude to určitě v pohodě," usoudil jsem nakonec nezvykle optimisticky. "Radši mi pověz, co jsi všechno zažila. Určitě toho musí být spousta!" Byl jsem zvědav na Biančina dobrodružství. Kde všude byla, co viděla? Já se celou dobu zdržoval tady v lesíku a vzdaloval se jen krátce, ale kdoví, kde se toulala Bianca?

Bianca se mi z mého loveckého úspěchu, na kterém jsem sám neměl zas tak obří zásluhu, alespoň dle svého názoru, zdála více nadšená, než já. "No... bylo to docela náročné. A nebezpečné, takže i strach jsem trochu měl," přiznal jsem, když jsem si vzpomněl na to, jak mě srnec nakopnul. "Ale vlastně i celkem vzrušující a dobrodružné. Horší bylo dotáhnout toho srnce do lesa. To už bylo jenom náročné." Transport kořisti bych rozhodně vyhodnotil jako tu nejhorší část z celého lovu. I když byl taky důležitý. Možná, kdybychom to s Meinerem odbyli rychle, abychom to měli za sebou, bylo by to lepší, než naše dlouhé filozofické pauzy... nicméně to už teď bylo jedno.
Pustili jsme se tedy do jídla, do starší srny a do kamzíka od neznámého lovce nebo lovkyně. Měli bychom se asi víc snažit seznámit s místními členy... jenže mi přišlo, že se mi zkrátka nedaří na nikoho z těch vlků narazit, ačkoliv jsem jejich pachy často cítil na území. Jako bychom se pořád míjeli. Možná jsem za to podvědomě mohl sám a vyhýbal se setkání s neznámými... kdo ví. Dříve nebo později se s nimi určitě seznámím tak jako tak.
Během jídla jsem si vzpomněl na naše nedávné povýšení a sdělil jsem to, poněkud neuváženě, Biance, která se div neudávila kusem kamzíka. "Bianco! Jsi v pořádku?" vyhrkl jsem polekaně, ale zdálo se, že to sestra naštěstí ustála a toho zaseklého kousku se zbavila. Mohl jsem si asi vybrat lepší moment, ale nehodlal jsem riskovat, že to zapomenu. "Já tomu sám pořádně nerozumím," přiznal jsem. "Launee ani Therion mi zatím žádné povinnosti neuložili. Jen by nás prý měli poslouchat vlci, kteří jsou níže postavení... ale to je všechno, co jsem se dozvěděl. Budeme to muset ještě nějak vykoumat," usoudil jsem nakonec. Bylo to celé jaksi nejasné a zahalené tajemstvím.

Bianca byla ráda, že je doma a já byl taky rád, takže vlastně bylo zase jednou všechno víceméně v pořádku. Rozhodně ve větším pořádku, než ještě před chvílí. Nedorozumění se vyjasnilo, alespoň částečně, nebo jsme se přinejmenším rozhodli, že to pro tento okamžik hodíme za hlavu. Raději jsme se vydali sehnat Biance něco k jídlu - což nebylo naštěstí nic těžkého, neboť kořist byla nachystána, jen si ji vzít. "Tedy, spíše jsem pomáhal," řekl jsem, když se Bianca podivila, že jsem ulovil srnu. "To hlavní udělal Meinere." Sice by se mi líbilo, kdybych byl považován za skvělého lovce a tak podobně, ale určitě by to nebylo oprávněné. Zatím jsem žádný mistr v lovu nebyl a kdoví, jestli někdy budu - stačil jsem prozatím zjistit, že lov je pořádná dřina a že skolením kořisti to nekončí. Je třeba ji ještě přemístit na území a pak k úkrytu a... no prostě je to hrozná spousta práce.
U úkrytu však kromě mé a Meinerovy srny ležel ještě kamzík. "To netuším," přiznal jsem. Popravdě jsem neznal velkou většinu vlků, kteří byli ve smečce, takže jsem si ani nemohl tipnout. Neviděl jsem ale důvod, proč by si Bianca z čerstvější kořisti nemohla nabídnout. Bylo to přece pro smečku, nebo snad ne? "Určitě. Jinak by to tady jen tak neleželo," usoudil jsem. Sám jsem začínal mít vlastně celkem hlad. Pro sebe jsem si ovšem vzal kus ze srny, která tu ležela už déle. Protože ale byla zima, nic se s ní nestalo, jen byla o něco víc zmrzlá a o něco míň čerstvá - ale taky ji bylo potřeba sníst. Pustil jsem se do jídla a mezi sousty jsem si na cosi vzpomněl. "Ach, vlastně... musím ti něco říct!" div že jsem se tlapou nepraštil do čela. "Když jsi tu nebyla, Launee s Therionem se rozhodli, že nás povýší na delty." Zajímalo mě, co na to Bianca bude říkat. Já sám pořád netušil, co si o tom vlastně myslet.

Nebylo pochyb o tom, že jsme si zkrátka neporozuměli. A z toho vzešla celá tahle patálie. Možná to zkrátka vyplývalo z toho, že jsme byli jeden od druhého dost odlišní. Nebo to byl jen zkrat v komunikaci. Kdoví... Radši jsem se v tom nechtěl hlouběji rýpat. Na co bychom ještě mohli přijít? Trochu mě to děsilo.
Nakonec jsme se dokázali jakž-takž uklidnit. "Jo... všechno dobrý. Jsem rád, že jsi zpátky. Vážně." řekl jsem a naposledy si otřel oči. Bianca se pozastavila nad tím, že ve svém věku bychom možná už nemuseli pořád nad vším bulit. Měl jsem potíže si stále připomínat, že jsem technicky vzato už dospělý. Nejen dospělý - dokonce delta! Asi se to vážně neslušelo. "Nojo... ale když to nejde," pokrčil jsem rameny. I kdybych nakrásně chtěl, nemohl jsem si prostě jen tak poručit, abych nebrečel. Nedokázal jsem udržet tvář z kamene a utlačovat emoce do pozadí, když se něco dělo. To prostě nebylo jen tak. Nikdy jsem se za své slzy moc nestyděl, ale když to teď Bianca vytáhla na světlo, trochu jsem se nad tím přece jenom zamyslel.
Když jsem převedl řeč na jídlo, zdálo se všechno hned mnohem snazší. Tohle byly problémy, které se daly řešit celkem snadno. "U úkrytu možná bude ještě zbytek srny, kterou jsme ulovili s Meinerem," řekl jsem a vykročil pomalu tím směrem. Nebylo to moc daleko. "A když tam nebude, zkusím sehnat něco jiného," dodal jsem. Nenechal bych přece sestru umřít hlady! Zdálo se ale, že nebude třeba se příliš namáhat - jak jsme se blížili k úkrytu, ve sněhu jsem viděl nejen zbytek srnce, ale i další kořisti, nejspíš kamzíka. Měli jsme štěstí.

Achjo. Tolik jsem se těšil, až Biancu zase uvidím, ale určitě to nemělo být takhle. Někde se cosi pokazilo a vzniklo z toho jedno obrovské nedorozumění, do kterého jsme se oba zamotali. Jen jsem zatřásl hlavou. Nebudil jsem Biancu, protože jsem se domníval, že mě slyší... a možná za tím bylo i to, že jsem zkrátka nechtěl, aby šla za mnou. Ta myšlenka se mi tak úplně nelíbila, ale nebyla jistě nepravdivá. Prostě jsem chtěl být sám, a to zahrnovalo i Biancu. Jen jsem netušil, jak jí vysvětlit, že to nebylo ani v nejmenším nic proti ní, a tak jsem se o to raději ani nepokoušel, abych jen nepřiléval olej do ohně. "Nejspíš... jsme si prostě jen správně nerozuměli," řekl jsem nakonec tiše, když se Bianca ozvala s tím, kdo z nás je asi tak větší sobec.
A budu se zajímat vždycky? "Samozřejmě, že budu," řekl jsem a myslel jsem to upřímně. Věděl jsem, že se to mohlo zdát, jako bych se nestaral a jen si tady válel šunky v lesíku, zatímco Bianca byla kdovíkde, ale já o ni měl opravdu strach. Jen jsem se asi nevrhnul do akce tak, jak by si přála. To mě mrzelo. Změnit své činy jsem už ovšem nemohl. A lhal bych, kdybych tvrdil, že mě trošičku nenaštval fakt, že se Bianca snažila být pryč co nejdéle, aby mě... co? Vytrestala? Ale to už teď bylo jedno. Hlavně, že byla zpět. "Tak jo. Nebudeme se jeden na druhého zlobit," souhlasil jsem a vydechl. Začínal jsem se zklidňovat a po chvíli jsem se trochu odtáhl, aby Bianca nemusela nést takovou část mé váhy. Tiše jsem popotáhl a otřel si oči. "Já nevím," přiznal jsem. Proč jsme pokaždé brečeli? "Asi... jsme praštění," pousmál jsem se. Šlo to překvapivě snadno, po tom pláči. Měl jsem navíc spoustu zpráv, které jsem Biance musel předat. Nejprve mi ovšem oči padly na její pohublou postavu. "Máš hlad? zeptal jsem se. Pokud ho někdo ještě nesnědl, u úkrytu ještě čekal můj a Meinerův srnec - a když ne, jistě by se dalo zařídit něco jiného. Povídat si můžeme přece potom. A že toho určitě bude hodně, co si říct.

Nedivil jsem se Biance, že se na mě zlobí, ale to neznamenalo, že mě to nemrzelo. Právě naopak, opravdu mě zabolelo, když se do mě pustila. "Není chyba u tebe. Proč... proč by sis to myslela?" Vážně jsem jí tolik ublížil? Já přece neutíkal. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem. Nesl jsem si svou vinu se svěšenou hlavou, ale snažil jsem se aspoň trochu držet. Sebrat se. Ale nebylo to zase až tak jednoduché, když se na mě všechno opět sypalo. Pak mi Bianca vyčetla, že jsem jí nic neřekl. "Já to říkal, ale... asi jsi spala," kníkl jsem tiše. "Byl jsem... celou dobu tady v lese, netušil jsem, že tě to tolik vyleká. Promiň. Vůbec mě to nenapadlo. Myslel jsem..." No, asi bylo na čase se tomu postavit čelem. "Myslel jsem v tu chvíli sám na sebe, i když jsem se měl postarat hlavně o tebe," zamumlal jsem zahanbeně, aniž bych se Biance podíval do očí. Byl jsem sobec... ale vzpomínal jsem si, jak mi v té chvíli bylo těžko u srdce, jak jsem se cítil špatně a jak jsem měl pocit, že prostě nutně potřebuju být chvíli sám. Jenže tím, jak jsem se snažil pomoct sám sobě, jsem ublížil zase někomu druhému. Znovu mě napadlo, že je život příšerně složitý.
Nakonec už jsem to jaksi nevydržel. Slzy mi vytryskly z očí a tím jsem všechno jenom zhoršil. Bianca se ke mně vrhla a snažila se mě utěšit, načež začala svalovat všechnu vinu na sebe. Vrtěl jsem hlavou, ale chvíli jsem nedokázal říct nic rozumného. Alespoň jsem se ale dozvěděl, proč byla tak dlouho pryč... cítila se natolik odstrčená, že na sebe chtěla upoutat pozornost alespoň nějak. "Já jsem se zajímal," popotáhl jsem. "Ale netušil jsem, kde mám začít... mohla jsi být kdekoliv a Meinere... říkal, že bych se pak taky mohl ztratit a... a já jsem nevěděl, prostě jsem nevěděl, co mám dělat. Nikdy nic, sakra, nevím," zamumlal jsem a opřel si čelo o Biančin krk, teď už mi bylo jedno, jestli se zlobí, nebo ne, potřeboval jsem její blízkost. Snad i ona potřebovala tu moji.

Když se o mě Bianca otřela, pořádně jsem se k ní přitiskl, jako bych se chtěl ujistit, že je vážně tady. Jenže pak... se to celé trochu zvrtlo. Viděl jsem, jak se Biančin výraz změnil a už na mě padaly výčitky a otázky. "Cože?" vyhrkl jsem, když Bianca zasyčela první větu, ale pak jsem zkroušeně svěsil uši. "Tak to není," kníkl jsem. "Já... přece si nemůžeš myslet, že bych tě už neměl rád?" To tedy opravdu zabolelo... ale zasloužil jsem si to, nebo ne? Byl jsem nakonec přece jenom špatný bráška. "Měl jsem hrozný strach, ale ani jsem nevěděl, kde tě mám začít hledat, nikdo o tobě nic nevěděl, já..." Spatřil jsem slzy v Biančiných očích a zarazil jsem se. Prosím, neplač. Opatrně jsem se naklonil k ní a čenichem jí přejel po tváři. Doufal jsem, že mi to dovolí, když se na mě zlobí, ale já nechtěl, aby se trápila. "Mrzí mě to," řekl jsem pak už tišeji. Klidněji. "Neměl jsem tě tam tehdy nechat v úkrytu samotnou, ale já jsem potřeboval na chvíli zmizet." Uvědomil jsem si, že to mohlo vyznít opravdu špatně, obzvlášť pokud to Bianca špatně pochopila, a tak jsem rychle pokračoval: "Ne kvůli tobě, nebo že bych s tebou nechtěl být, jenom... prostě... všeho bylo tak moc." Teď už i moje oči se zalily slzami. Moc dobře jsem si vzpomínal na tu noc, kdy jsem nechal Biancu spát v mechové noře a vyběhl jsem do lesa, protože jsem potřeboval chvíli samoty, potřeboval jsem se vyplakat, protože naše rodina byla pryč a ze všeho se stal chaos. "A pak když jsem zjistil, že jsi pryč, už jsem vůbec nevěděl, kde tě mám hledat a... a tolik se toho dělo... a jo, zkazil jsem to a jsem špatný bráška, ale doufám, že mi to jednou odpustíš, protože jsi jediná rodina kterou mám a já tě nechci ztratit," vyrhkl jsem a popotáhl, teď už se mi slzy valily na tváře. Všechno jsem zkazil a ublížil jsem tím nejvíc Biance. A to bylo to nejhorší.

Byla to nepříjemná situace, do jaké jsme se zapletli. Netušil jsem, jak z toho vybruslit. Snad to ani nešlo. Nemohli jsme se asi jen tak začít bavit o něčem jiném, aniž by z toho zůstával divný pocit, ale v tomhle tématu ani jeden z nás viditelně pokračovat nechtěl. Slepá ulice. Vtom však mou pozornost upoutaly blížící se kroky. Někdo sem šel. Ohlédl jsem se tím směrem - že by záchrana z venčí? Víc než to. Bianca. Srdce mi poskočilo. Byla v pořádku? Opravdu se vracela? A už byla tu, vynořila se mezi stromy a vrhla se k nám. Tedy, hlavně ke mně. Rázem jsem byl na nohou: "Bianco!" vyhrkl jsem a hned k ní přiskočil. "Díky bohu, že jsi tu, měl jsem hrozný strach!" To byla pravda. Dělal jsem si o ni starosti a trápilo mě, co všechno by se jí mohlo stát. Přesto jsem se cítil poněkud provinile, protože jsem ji nešel hledat. Meinere měl pravdu, když říkal, že bych ani nevěděl, kde začít, ale... stejně. Nebylo by to jenom správné? Když už jsem myslel na černobílého, ohlédl jsem se po něm, ale vlk byl pryč. Vlastně jsem se mu ani nedivil, že se sebral a zmizel.
Obrátil jsem tedy svou plnou a ničím nezředěnou pozornost k sestřičce. O dost vyrostla od té doby, co jsem ji viděl naposled. Bylo to už hrozně dlouho, co jsme se neviděli. "Kde jsi byla?" otázal jsem se jí a oháňka se mi zvolna pohupovala ze strany na stranu. Měla se dobře? Třeba... si vážně někoho našla? Nebo se jen toulala? Byla v pořádku? A... nezlobí se na mě? Měl jsem spoustu otázek, ale nemohl jsem je na ni všechny vyvalit naráz. To by se už asi ani nedostala ke slovu.

Bylo mi z toho celého, co se teď dělo mezi mnou a Meinerem, dost úzko. Nevěděl jsem, jak z toho ven, jak napravit to, co způsobila obyčejná zvědavost a zdánlivě nevinná otázka. Nebylo to tak snadné, jak se mohlo zdát. Meinere sváděl viditelně nějaký vnitřní boj a já tam jen tak seděl a představoval si, jak by bylo skvělé proměnit se v suchý pařez, co má kořeny hluboko v zemi, nemluví, necítí a nemusí si připadat jako blbec kvůli tomu, co řekl. Pařezy nemají pocity a to je jejich požehnání... Nikdy předtím jsem jim tolik nezáviděl.
Myslel jsem si, že jsme zkrátka domluvili a teď tu jen tak sedíme a přemítáme, kdo z nás se má jako první zvednout a odejít. Kdyby se to stalo, kdoví, jestli bych se černobílému ještě někdy dokázal podívat do tváře. Ale Meinere nakonec promluvil. I když říkal, že to nechce řešit, stejně nakonec začal mluvit a já odlepil svůj pohled od jeho tlap a přesunul ho k jeho tváři. To, co říkal, rozhodně nebylo nic veselého. Nikdy mu to s žádnou vlčicí nevyšlo... i když je měl rád. A tak... zůstal sám? Začínal jsem rozumět tomu, proč ho můj dotaz tolik vykolejil i tomu, proč o zamilovanosti nechtěl mluvit. Kdybych to věděl, nikdy bych se neptal. "To... mě mrzí. Opravdu," řekl jsem tiše. Chtěl jsem černobílého nějak utěšit, ale jak? Co by tohle vůbec mohlo napravit?
Nakonec řekl něco, co mě přimělo se opět zamyslet. "Já... nevím," přiznal jsem. Dokázal bych se já držet naděje, kdybych neustále prohrával? Věděl jsem, jak snadné a lákavé bylo všechno vzdát. Když jsem zjistil, co se stalo s mou rodinou, ta nejlákavější věc na světě byla prostě sebou praštit o zem a už nikdy se nezvedat. Ale přesto jsem nakonec byl tady... a byl jsem tu... šťastný? Ano. Ano, byl. "Asi by ti nikdo nemohl vyčítat, kdyby ses už nikdy nesnažil," řekl jsem, pomalu jsem skládal slova do věty - byly to na mě pořád ještě dost složité myšlenky, které se ještě hůř vyjadřovaly slovy. "Ale kdyby se objevil někdo, kdo by za to stál... myslím, že by to smysl mělo. Aspoň to zkusit. Nemuselo by to vyjít, ale... taky mohlo. Ne?" Nejspíš jsem plácal blbosti. Nevím. Nevěděl jsem nic o romantické lásce. Jen se mi nezamlouvala myšlenka, že by na ni měl Meinere navěky zanevřít. To neznělo správně. Ač bych se mu nedivil.

Atmosféra kolem nás citelně zhoustla. Mohl jsem doslova cítit tu tíhu. Byla to jedna jediná otázka, kterou jsem považoval za dostatečně nevinnou, aby mi vyklouzla z tlamy. Možná jsem s ní trochu zaváhal, ale nikdy by mě nenapadlo, že černobílého tolik zasáhne. Těch pár slov, vyslovených bez špatného úmyslu. Nevěděl jsem, co říct. Jak to napravit. Kdyby šla slova vzít zpět, udělal bych to, jenže... to nešlo. A tak jsem tam jen tak seděl a hleděl na Meinerovy tlapy, dokud znovu nepromluvil. Jeho hlas byl pečlivě bezvýrazný, dokonale neutrální. Svým způsobem to bylo horší, než kdyby mě seřval nebo mi prostě řekl, ať vypadnu, protože pak bych aspoň věděl, co mám dělat. Takhle jsem byl bezradný.
"Jen jsem..." začal jsem, pak jsem zmlkl. Věděl jsem, že Meinere to nechce řešit a já taky nechtěl. Nechtěl jsem se dál hrabat v něčem, co ho viditelně trápilo. A taky jsem to nehodlal dělat. " Myslím, že to není hloupost," řekl jsem nakonec tiše, že mě bylo sotva slyšet. Takovéhle věci přece nebyly hloupostmi. I když se o nich třeba nechtělo mluvit. Pořád byly důležité. "Ale... řešit to nemusíme." Pak jsem se odmlčel. Zlobil se na mě černobílý? Možná bych měl jít. Nebo možná taky ne. Přál bych si mít ve všem alespoň někdy jasno. Aspoň někdy znát všechny odpovědi nebo vědět, jaký krok udělat. Takhle jsem se pořád plácal ve tmě a měl jsem dojem, že všechno akorát tak kazím. Proto jsem už radši držel tlamu zavřenou. Tak to bylo lepší.

Po mé otázce nastalo... ticho. Ticho, které mi prozradilo, že má otázka vážně nevhodná byla. Jako bych černobílého vlka náhle úplně vypnul. Dosud pokaždé měl odpovědi. Meinere se hodně lišil od ostatních vlků, kteří na mě měli vliv, říkal věci, které mě nutily přemýšlet, nabízel jiný pohled na svět a i když jsem se neztotožňoval se vším, co kdy vyslovil, byl jsem rád, že to dělal. Protože jsem rád přemýšlel a rád jsem aspoň trochu nahlédl na to, jak svět vidí někdo jiný - starší, zkušenější, někdo s odlišným pohledem. Teď tomu tak ale nebylo. Meinere zmlkl a já věděl, že jsem se dotkl něčeho, čeho jsem neměl. Sklopil jsem oči k zemi, ale nedokázal jsem se přimět porušit ticho, které nás objalo. Jako tíživý kabát leželo na mých ramenou. Proč vůbec kdy mluvím?
Začínalo se už zdát, že tam takhle zůstaneme navždy. Meinere ztracený někde daleko v myšlenkách mimo můj dosah a já, příliš se stydící, než abych se pohnul - dost dobře jsme mohly být dvě nehybné skály, kolem kterých ubíhá čas a míjí je bez povšimnutí. Jistě to ani netrvalo tak dlouho, ale nedokázal bych ten časový úsek odhadnout - úsek od chvíle, kdy jsem se zeptal, do chvíle, kdy černobílý odpověděl. I když to vlastně odpověď úplně nebyla. Při zvuku jeho hlasu jsem se přiměl vzhlédnout, jen abych spatřil, jak hledí do země, ve tváři vepsaný... smutek? "Promiň," špitl jsem jen tiše a odvrátil znovu zrak. Zaváhal jsem. Nebyl jsem si jist, co v Meinerovi má slova probudila, ale nic hezkého to být nemohlo. Nakonec jsem pomalu vstal, přešel blíž a krátce, zlehka pošťouchl Meinera čenichem, jak jsem byl zvyklý činit, když jsem se snažil povzbudit někoho blízkého. Meinere mi možná nebyl blízký zase tak moc, avšak rád jsem ho měl a hlavně jsem za tohle mohl já. "Já... ti nechtěl ublížit." Jen jsem doufal, že mi ten čenich neukousne. Couvl jsem zpět na své místo.

Představa, že by moje sestra běhala někde za vlkama, mě trochu zaskočila. Ne, že bych jí nepřál štěstí a ne, že bych si myslel, že by ji snad nikdo nechtěl, ale... dosud mi zkrátka ta možnost nepřišla na mysl. Možná to bylo i tím, že jsem zrovna moc vlčic ve svém věku neznal. Byla tu samozřejmě ta banda, se kterou jsme hledali motýlí poklad, nicméně tehdy jsem byl zaprvé ještě mrňous a zadruhé jsem měl dojem, že mě ty holky zrovna moc mezi sebe nebraly. Tedy, byla tam taky Sheya, která se pak stavila na návštěvu, ta byla přece fajn... Zamrkal jsem a rychle se vrátil do reality, než se stačím víc zamyslet - kdoví, na co bych nakonec přišel. "Tak třeba vážně někoho potkala," připustil jsem nakonec. Když ale Meinere navrhl možnost, že bych se na několik měsíců mohl jednou ztratit i já, nepřišlo mi to zase tak pravděpodobné. Nedokázal jsem si to úplně představit, ačkoliv jsem se snažil. Asi to nebylo něco, co si jeden dokázal představit, aniž by to zažil. "A... ty jsi byl někdy zamilovaný?" zeptal jsem se opatrně, neboť jsem si nebyl jistý, jestli to není nevhodná otázka. Třeba by mi to ale Meinere dokázal přiblížit?
Zda moje oči zůstanou zlaté asi záleželo na náhodě, ovšem rozpůlený mi rychle připomněl existenci jistého boha, který by to případně dokázal popostrčit. "Nojo, vlastně," rozvzpomněl jsem se - však jsme se o tom nedávno bavili. Ze samého rozrušení bych skoro zapomněl. Jestli by mi modré oči vůbec slušely, napadlo mě. Zlaté ostatně taky nebyly k zahození. Kdyby se mi ale zbarvily do modra, vypadali bychom s Launee a Therionem úplně jako jedna rodina... Ta představa se mi celkem líbila. Vždyť... i tak jsem je vlastně považoval za rodinu, třebaže ne tak úplně vlastní.

Děkuji moc za akci!
Prosím o 7 květin a 8 oblázků

Meinere si očividně myslel, že můj nápad je hloupost. Asi vážně byla. Kde bych s hledáním vůbec začal? Jenom se mi příčilo tady sedět a čekat, zatímco Bianca byla kdoví kde, možná v nebezpečí, možná kdesi ztracená. Nechtěl jsem se ale s Meinerem hádat. Díval se na to celé zřejmě víc logicky než já, kterého ovládaly hlavně pocity. "Asi máš pravdu," řekl jsem tedy nakonec, i když se mi to celé pořád moc nelíbilo. Rozhodl jsem se ale ustoupit, pro teď. Třeba se Bianca vážně už brzo objeví.
To, co černobílý navrhl poté jako možný důvod nepřítomnosti mé sestry, mě nejdřív trochu zmátlo. Jaro, hormony? "Někoho si našla?" zopakoval jsem poněkud natvrdle. V téhle oblasti vlčího života jsem se rozhodně příliš neorientoval, proto mi nějakou chvíli trvalo, než se mi v hlavě rozsvítilo: "Jako že by se Bianca zamilovala?" No. Vlastně proč ne, že? Mohla se teď někde toulat se svým vyvoleným a ani si nevzpomenout, že má někde bráchu a smečku a tak... Aspoň tak jsem si představoval, že to funguje. Já nikdy zamilovaný nebyl, tak jsem to nemohl zrovna moc posoudit.
Když se ke slovu uprostřed našeho rozhovoru dostala moje magie, byl jsem z toho dost rozhozený. Znamenalo to snad, že už jsem byl vážně dospělý? Moc dospěle jsem se necítil, ale Launee s Therionem to asi viděli jinak, když ze mě udělali deltu - a moje magie asi taky byla toho názoru, že bych už měl vyrůst. S magií se mi přece otvíral celý nový svět... Přesto jediná otázka, nepříliš inteligentní, která ze mě vypadla poté, co mi Meinere mumlavě pogratuloval, byla: "Myslíš, že se mi zbarví oči?"