Gallirea - Příspěvky uživatele

Nebyl jsem si jistý, co se ode mě čeká, tudíž jsem zkrátka držel krok s ostatními a doufal, že to nějak zvládnu. Hnědá vlčice zmizela před námi a Bianca vzápětí zmizela též. Zůstal jsem s Launee a Meinerem, který... Tiše jsem zalapal po dechu, když se s černobílým začalo dít něco velice podivného. Jeho tělo jako by měnilo tvar, celé se jaksi roztáhlo a najednou tu nestál jeden vlk, ale dva. Zíral jsem jako opařený na bílou a černou polovinu Meinera, které se nějakou záhadou staly samostatnými vlky. Nepochybně to bylo dílo nějaké magie, ale... i tak mě to šokovalo. Nejspíš bych tam stál jako přikovaný ještě pořádnou chvíli, kdyby se ke mě černý vlk neotočil a nevyzval mě, ať jdu. Vykročil jsem jako ve snu a po chvíli už jsem běžel, pořád ještě zmatený, ale nadcházející lov si vyžadoval mou pozornost, tudíž jsem nemohl zůstat úplně mimo moc dlouho.
Brzy jsem zaslechl zavytí odkudsi zepředu - Biančin hlas to nebyl, tudíž to musela výt Hnědá... a vzápětí jsem spatřil, na co nás její volání upozorňovalo. Stádo jelenů se vyřítilo před námi. Byli obrovští. Jak vůbec začít s lovem něčeho takového? Co teď? Co teď? Uvnitř jsem panikařil, na povrchu jsem pořád běžel dál a dál, snažil se myslet na to, že jsme je chtěli zavřít v kruhu a jak jen to šlo jsem se pokoušel neztratit úplně hlavu. "Kterou chceme lovit?" zaúpěl jsem v běhu tak nějak do větru v naději, že mi někdo z mých tří společníků (kteří byli vlastně jen dva) řekne, co mám dělat... protože já to netušil.

A... ještě i Saturn, ať to stojí za to :D

"Nebylo to tak zlé," řekl jsem Biance, i když to možná nebyla úplná pravda. Kopanec byl celkem bolestivá záležitost. Nechtěl jsem ji ale zbytečně strašit přímo před lovem. Ještě bych jí zkazil celý zážitek! I tak jsem cítil, že mám dost napjaté nervy a dokázal jsem si představit, že Bianca je na tom podobně. "Namáhavé to bylo," připustil jsem. Třeba to ve více vlcích vážně bude snazší. Ale zvíře, které chceme lovit, je zase větší, takže se to možná vyrovná.
Pak už nastalo plánování samotného lovu. Hnědá vlčice a Bianca se přihlásily, že by chtěly nahánět. Meinere tedy začal vymýšlet plán. Poslouchal jsem jeho slova tak urputně, až mě z toho málem rozbolela hlava a po chvíli jsem si uvědomil, že se tak soustředím na to, abych se soustředil, že vlastně skoro vůbec netuším, o čem je řeč. Pochytil jsem nahánění do kruhu a pak Meinerův pohled ve chvíli, kdy hledal někoho, kdo by mohl laň strhnout. "To... ale ne sám, že ne?" zajíkl jsem se, když to vypadalo, že se to snad očekává ode mě - obzvlášť, když Launee pronesla, že útočit nemůže. Kvůli břichu. Při té větě mi v hlavě zacinkal varovný zvoneček, ale momentálně jsem byl příliš zaměstnán přemítáním o tom, jestli po mě vážně bude Meinere chtít, abych sám tahal k zemi takové obří zvíře. Z Launeeiných slov ale vyznívalo, že čeká, že bude na strhnutí zvířete potřeba víc vlků, což mě trochu uklidnilo. Trošku. Věnoval jsem jí nejistý úsměv, když pronesla povzbudivá slůvka a pak vyrazil spolu s ostatními po stopě.
Hnědá vlčice vyběhla napřed a zmizela z dohledu. Já klusal tak nějak mezi ostatními, skákal očima hlavně mezi Meinerem a Launee, abych kdyžtak mohl kopírovat, co dělají, pokukoval jsem i po Biance, jestli je v pohodě. Pach laně sílil, určitě jsme se museli blížit. Mžoural jsem mezi stromy a měl jsem dojem, že snad už i vidím pár záblesků ryšavé srsti. Trochu jsem zaváhal, obrátil jsem pohled na Meinera - Co teď? Pokračujeme dál? Čekáme, až nám ji hnědá nažene? Nasucho jsem polkl. Vážně jsem dosud netušil, jaké sousto jsem si to ukousl, že ne? Jak jsem si mohl myslet, že něco takového zvládnu?

//Mecháč přes Kierb

Bianca nakonec svolila, že se lovu taky zúčastní, i když pořád vypadala nejistě. Já jí ale věřil, že to zvládne. Kéž bych natolik věřil i sám sobě... ale to bylo z nějakého důvodu mnohem těžší. Mé vlastní chyby a nejistoty jako by pro mě byly mnohem viditelnější, než nedostatky ostatních, kterých jsem si obyčejně ani moc nevšímal. Nenapadlo mě, že když se já nefixuji na každý hloupý detail na někom druhém, ostatní pravděpodobně moje nedostatky taky nezkoumají pod zvětšovacím sklem. Nedocházelo mi, že takový pohled na svět je poněkud pokřivený.
Musel jsem souhlasit s tím, že divočáci jsou děsiví. Ty jejich rypáky, tesáky... no, přišli mi zkrátka děsivější než zvířata s rohy či parožím, ačkoliv ve výsledku nejspíš byl nebezpečný každý lov. "Vlastně kopla," přiznal jsem. "Ale už je to pryč, nic to nebylo," dodal jsem rychle, aby si sestřička či Launee nedělaly zbytečné starosti. Měl jsem ve skutečnosti asi v tu chvíli víc štěstí, než rozumu. Kopyto mě zasáhlo do hrudi, ne třeba do hlavy, kde by to nepochybně bylo horší. "No... my jsme ji nejdřív naháněli a pak po ní Meinere skočil a strhl ji na zem. Ale to byla jen srnka," odpověděl jsem a zamžoural po Launee, zda nedoplní nějaké detaily o lovu větší zvěře. Já bych je rozhodně ocenil.
To už jsme se octli v druhém lese, právě v tom, kde jsem s Meinerem uskutečnil svůj první pořádný lov. Černobílý tu už byl, společně s hnědou vlčicí. Vypadalo to, že jsou připravení - Hnědá dokonce už věděla, co by chtěla při lovu dělat. "A kde máme být my?" otázal jsem se a skákal pohledem mezi dospělými, aby mě s Biancou taky přiřadili nějaké místo. Tohle byl celkem nový zážitek. Netušil jsem, co přesně dělat a určitě bych ocenil, kdyby mi někdo určil nějaký směr, kterým svou příští činnost zaměřit.

Teď, když byla Tasa pryč, jsem se cítil mnohem klidněji. Špatný pocit, který se mě předtím zmocnil, mě opouštěl a začal jsem se více soustředit na myšlenku nadcházejícího lovu. Tušil jsem, že to bude zase jinačí zážitek, než lovit zajíce nebo srnce ve dvou - bylo nás tu přece mnohem víc a i zvíře, na které jsme se chystali, bylo mnohem větší. Bianca váhala nad svými loveckými dovednostmi. "To určitě zvládneš," broukl jsem k ní. Sám jsem se poněkud obával, abych to celé smečce nepokazil, ale raději jsem byl ticho - Launee měla totiž pravdu. Bylo třeba se to někde naučit. Meinere s hnědou vlčicí vyrazili kamsi napřed, zatímco Launee objasňovala výhody a nevýhody lovu jednotlivých zvířat. "To teda kopou," zabručel jsem, když se ke mně obrátila. Usmívala se na mě, jako by ode mě něco očekávala - že by snad Launee věděla o mém a Meinerově lovu srnce? Vlastně proč ne. Černobílý jí to asi řekl, když já se k tomu pořád ještě nedostal. Biance jsem ale už o srnci říkal, ačkoliv detail s kopancem, který jsem přitom schytal, jsem nejspíš ve svém vyprávění opomenul.
Nebylo proč ztrácet čas. Jedna část naší skupinky už vyrazila pryč a ta druhá část, která se skládala ze mě, Biancy a Launee, se rovněž vydala k řece a pak dál, za ni. Vyhlížel jsem jeleny už od chvíle, co jsme došli ke břehu. Byl jsem na to zvědavý, ale taky jsem se trochu obával. Čekal mě první opravdový, velký lov. Bylo to trochu strašidelné, ne že ne.

//Narvinij přes Kierb

Proběhlo to dost rychle. S Biancou jsme se stáhly z cesty, zatímco hnědá vlčice, jejíž jméno jsem neznal, ale která byla nepochybně ze smečky, vyprovodila Tasu za hranice území. To už se tu objevila i Launee s Meinerem. Úlevně jsem zamával ocasem na pozdrav, ačkoliv na Meinera jsem upřel pohled poněkud nejistý. Nezlobí se na mě? To naše poslední setkání nedopadlo úplně nejlíp... Jenže černobílého tvář byla nečitelná jako obvykle a mou pozornost vzápětí upoutala Launee se svou otázkou. "Neublížila nám. Ale nelíbila se mi," zamračil jsem se mírně. Vráska na čele se mi ještě prohloubila, když Launee pronesla, že Tasa je sestrou vlka, který mě chtěl kdysi sežrat, nebo co mi to vlastně chtěl udělat. Já věděl, že voní povědomě. Mimoděk jsem se krátce přitiskl k Biance. Měli jsme asi štěstí, že to dopadlo dobře. A že jsme jí nevěřili. Kdoví, co by s námi asi udělala, kdybychom s ní vážně šli do té jeskyně poblíž. Určitě nic hezkého.
Pak se Launee obrátila k Hnědé a já přimhouřil oči. Nevypadala Launee jaksi... kulatěji než obvykle? Stočil jsem pohled k Biance, jestli si toho náhodou taky nevšimla. Nechtěl jsem nic říkat nahlas, neboť jsem měl tak trochu strach, že by to mohlo vyznít celkem špatně, ale rozhodně mi to vrtalo hlavou. Nesmíme hlavně zapomenout na všechny ty věci, co se chceme zeptat, připomněl jsem si, ale nedošlo na to. Launee se totiž vytasila s tím, že by nás chtěla přizvat na lov. Oháňka se mi párkrát pomalu zhoupla. "Já bych šel rád," řekl jsem. Nesršel jsem tedy viditelným nadšením - hlavně proto, že jsem si připomněl, jaká dřina to byla posledně - ale vlastně bych si to rád zkusil znovu. A Bianca by aspoň měla šanci si to poprvé vyzkoušet! Usmál jsem se na ni, doufal jsem, že bude taky souhlasit. Přece chtěla, abychom lovili společně, ne? Z výčtu možností mi asi nejpřijatelnější připadali jeleni, ačkoliv byli obrovští... kamzíci by mohli moc snadno utéct do skal a z divočáků na mě padala hrůza. Ty jejich obří tesáky! Hnědá to asi viděla podobně, neb utrousila, že je pro jeleny. "Já taky," řekl jsem tiše.

Pořád jsem nemohl přijít na to, co mi na šedé - tedy na Tase - nesedí, ale něco v tom určitě vězelo. Tím jsem si byl jistý. Držel jsem si odstup a Bianca na tom byla stejně, k mé úlevě. Obzvlášť když Tasa začala mluvit o hrůzných událostech, které se tu prý děly. "Cože?" vyhrkl jsem a ztěžka polkl. Proč by někdo... trhal vlče napůl? Proč se vlci zabíjejí mezi sebou? "To je přece strašné," vydechl jsem a svěsil uši. Cítil jsem, že mi srdce už zase buší rychleji. A jak ona to ví? Nejspíš jí to někdo pověděl. Jen jí to někdo řekl, ne? Nebyla snad... u toho. Nevěřil jsem tomu, že by vlčice, se kterou jsem právě mluvil z očí do očí, byla vražedkyně, ale po tom, co mi řekla, jsem ji tu už nechtěl dvojnásob. "Když... se tu dějí takové věci, tím spíš by na ú-území neměli být cizinci," pokusil jsem se jí pevně sdělit, ovšem v polovině mě hlas poněkud zradil. Na ochránce bych se zkrátka vůbec nehodil. Přesto jsem se snažil chránit svou smečku - svou rodinu. Chtěl jsem, aby vlčice zmizela. A vypadalo to, že se k tomu chystá. Jenže ne sama. "Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Nechceme nikam chodit." Past, znělo mi v hlavě. Je to past.
A pak vzduch proťalo vytí. Známý hlas. "Launee!" ujelo mi tiché špitnutí úlevy. Její vytí ale znělo varovně a výhružně, což mi stačilo k tomu, abych se couváním o pár kroků od Tasy vzdálil. Drkl jsem bokem do Biancy, aby to udělala taky. Když se měla na pozoru Launee, neměl jsem už nejmenší důvod pochybovat, že s tou cizinkou je něco v nepořádku. A za chvíli už se mezi nás někdo vřítil. Nebyla to ale známá tvář, nýbrž vlčice, kterou jsem nikdy neviděl. Její pach mi ale byl povědomý. Pustila se do Tasy, její slova zaznívala s takovou úderností, až jsem sám měl chuť se sebrat a zmizet. Místo toho jsem se jen stáhnul mlčky do pozadí, přičemž jsem se stále držel co nejblíže Biancy. Udělal jsem místo hnědé neznámé. Bylo jasné, že tahle vlčice je mnohem schopnější toto vyřešit, než my dva.

Nebyl jsem si tou cizí vlčicí vůbec jistý. Povšiml jsem si, že i v Biance se probudila nejistota a i když jsem nechtěl, aby se cítila vyděšená, svým způsobem jsem za to byl rád. Museli jsme být totiž vážně opatrní, zvlášť jestli jsou Launee a Therion vážně pryč. Byli jsme delty a měli jsme tedy za smečku jistou zodpovědnost. Nechtěl jsem, aby kvůli nějaké naší chybě vznikla katastrofa. Bianca se zeptala na Loriána. Mírně jsem k ní natočil hlavu - že by si nepamatovala Lorenzovo jméno? Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tím sleduje. Byl to celkem chytrý trik, ale šedá vlčice vypadala vážně informovaně. Znala Lorenzovo pravé jméno a dokonce pro něj měla i přezdívku, ač mi nedávala moc smysl. A nejen to. Věděla i o Mojoovi. Že by byla vážně Lorenzova kamarádka? Vše by tomu nasvědčovalo. Nevypadala nebezpečně, chovala se klidně, znala některé z našich členů. "Ještě jsi ale neodpověděla, co Lorenzovi vlastně chceš," ozval jsem se - z jiných úst by to asi vyznělo jako drsná výzva, ale já to pronesl poněkud roztřeseně. Cosi se mi pořád nezdálo a nedokázal jsem na to ukázat tlapkou.
Bianca vlčici sdělila, že se k nám nedávno přidala spousta vlků. "Tak to je," přikývl jsem rázně. Čím větší imaginární armádu ochránců za zády si vytvoříme, tím líp. Ostatně vlčích pachů bylo na území vskutku hodně. To, že některé z jejich nositelů jsem už hodně dlouho - případně ještě nikdy - neviděl, to už byla druhá věc. Na tváři se mi objevil překvapený výraz, když vlčice zmínila Mahar. Ví toho hodně. Možná... je vážně přítel? "Odkud o naší smečce tolik víš?" zeptal jsem se. Bianca zase vyzvala šedou, aby se představila. Jméno, které nám řekla, znělo Tasa. Zaváhal jsem, ale usoudil jsem, že jméno jí snad prozradit mohu. "Saturnus."

Zahlédli jsme na území cizí kožich. Mně se tam vůbec nechtělo chodit a podobnou neochotu jsem vycítil i z Biancy. Ta se však po chvíli váhání vydala směrem, kde ležela neznámá vlčice. Vydal jsem se hned za ní. Ne, že bych se náhle cítil odvážněji, ale rozhodně jsem nechtěl, aby tam Bianca chodila samotná. Cizinka mohla být nebezpečná. Mohla to být jedna z těch zlých vlků, před kterými mě varovala Launee. Museli jsme se mít na pozoru. Aspoň tak jsem to viděl já... ale Bianca možná trochu jinak, neboť vlčici hned nejen prozradila, že je na území smečky (což už stejně asi věděla), ale zeptala se jí také, zda má v plánu se sem přidat. Vyznělo mi to skoro jako pozvání. Potlačil jsem zaúpění. Však jsme vůbec netušili, co je zač! Na druhou stranu... možná to Bianca dělala správně. Třeba by to mohla vážně být zájemkyně o smečku. To ale neznamenalo, že by mi to automaticky dělalo menší starosti. Byl jsem napjatý, jak jsem tak stál po Biančině boku a bedlivě sledoval cizinku. Až po chvíli mi došlo, že jsem zatím neřekl jediné slovo. Dokonce jsem ani nepozdravil. "Zdravím," vyhrkl jsem dodatečně... což ve zpětném pohledu asi vypadalo ještě hůř, než kdybych mlčel. Teď jsem byl za hlupáčka. Měl jsem radši předstírat, že jsem němý, zdálo se, že pokaždé, když otevřu tlamu, vyjde z ní nějaká pitomost.
Vlčice ale působila klidně. Oznámila nám, že tu pouze čeká na známého. Na někoho strakatého se stejně strakatou sestrou. Lorenzo a Jaimie? napadlo mě a střelil jsem rychlým pohledem po Biance, zda ji to taky napadlo, i když nemohla nijak vědět, co to bylo. Byli to jediní stejně zbarvení vlci, kteří tu byli, pokud jsem věděl. Tedy, ještě Sirius a Alastor, ale ani jeden z nich nebyl sestra. I když Alastor byl princezna, což bylo celkem blízko. "A... co mu chceš?" otázal jsem se. Lorenzo a Jaimie byli nejspíš někde v lese, ale nechtěl jsem to cizince prozrazovat. Nejspíš jsem byl přehnaně nedůvěřivý, ovšem nedokázal jsem přestat myslet na ty zlé. Dokonce i to cosi v jejím pachu ve mně z nějakého důvodu vyvolávalo vzpomínky na útok toho šedého vlka z doby, kdy jsem byl ještě malý - což bylo zvláštní, protože to jistě nebyla tahle vlčice. "My nejsme Alfy," zavrtěl jsem hlavou. "Ty jsou o kus dál v lese," dodal jsem, i když to nejspíš nebyla pravda. Therion byl nepochybně pryč a Launee se už možná vrátila, ovšem to, co jsem cítil, také mohly být zbytky jejího pachu z doby, než odešla. Přesto bude lepší, když si bude myslet, že nám někdo z povzdálí kryje záda.

//Dno

I Bianca se pomalu probrala. Po chvíli probouzení a rozkoukávání jsme společně zamířili k východu z nory - tentokrát bez jakýchkoliv hloupých nedorozumění s nehezkými následky. Ne. Šli jsme hezky společně. Bianca navrhla, že bychom se mohli projít po lese a možná se i s někým seznámit. Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že z myšlenky na setkání s někým novým jsem nebyl nervózní, ale na druhou stranu by to určitě nebylo na škodu. A žádný lepší plán jsem stejně neměl. "Tak se projdeme a uvidíme, jak se to vyvine dál," pohodil jsem s úsměvem oháňkou. Cítil jsem se vlastně pro jednou celkem fajn a nic mě zvlášť netrápilo, což bylo rozhodně příjemné, i když jsem nepředpokládal, že by mi to mělo vydržet moc dlouho. Byl to asi hloupý zvyk, vyhlížet hned další katastrofu, jen co jsem se chvíli cítil šťastný, ale nedokázal jsem tomu nijak zabránit.
Procházkovým tempem kolem nás ubíhal les. Sníh už byl rozčvachtaný a špatně se v něm chodilo, ale znamenalo to nepochybně, že se už blíží jaro. Těšil jsem se, až znovu uvidím květiny, motýly a všechny ty barvy, které se s jarem pojí. To loňské pro mne bylo zcela novým zážitkem a i když jsem teď byl už starší, stejně jsem zvědavě vyhlížel první sněženku. Místo bílého květu jsem ale zahlédl hodně zvláštní kámen mezi stromy. Zarazil jsem se a přimhouřil oči. Na kámen byl až moc chlupatý. "Bianco, tam někdo je," špitl jsem k sestře - byl to někdo ze smečky? Pach, který se mi nejasně otřel o čenich, jsem nepoznával. Čímsi byl ale trochu povědomý. Poněkud jsem se zdráhal jít blíže a cizince oslovit.

281

Spal jsem jako špalek, naprosto spokojeně a nerušeně. Sny se mi v hlavě jaksi podivně míchaly a jen málo z toho dávalo jakýkoliv smysl. Launee měla vlčátka, která pobíhala kolem a skákala po stromech jako malé veverky. Nikdo je nedokázal dostat dolů, zatímco ona se smála a skákala z větve na větev, ze stromu na strom, klidně i několik metrů. Já za nimi běhal po zemi a smál se s nimi, ovšem les najednou zmizel a já stál uprostřed louky. Náhle se také setmělo. Z nebe se sypal svítící sníh, který pokryl celou zem a tak byla náhle noc pomalu jasnější, než den - bylo to velice zvláštní a velice krásné. Z jedné svítící sněhové závěje vykoukla náhle Biančina hlava, načež opět zmizela pod zemi. Neváhal jsem a vrhnul se za ní, jen abych zjistil, že sestra se schovávala ve sněhovém tunelu, který vedl kamsi hloub a hloub, mnohem hlouběji, než by sníh vůbec kdy mohl napadnout...
Náhlý pohyb vedle mě mne probral. To sebou asi Bianca hodila, jak ji něco probudilo. Ospale jsem zamžoural do šera, které bylo prosvícené září z mechu. Těžko odhadovat, jestli venku byl den nebo noc, tady v noře čas nehrál příliš velkou roli - vypadala pořád stejně. Dlouze jsem zívl a zamrkal, abych si projasnil zrak. Pak jsem stočil pohled k Biance, která podřimovala vedle. "Bianco," špitl jsem. "Spíš?" Zdálo se mi, že ne, ale bylo lepší se ujistit. Chvíli jsem se ještě povaloval na mechu a nechával ospalost, ať ze mě spadne, ale po chvíli mě to už příliš nebavilo. Jakkoliv byla nora nyní krásná, na vzduchu jsem se zkrátka cítil lépe. "Nepůjdeme zase ven?" navrhl jsem a pomalu vstal. Protáhl jsem si hřbet a pomalu zamířil k východu - nehodlal jsem ale udělat tu samou chvbu, jako minule. Dával jsem bedlivý pozor, jestli jde za mnou a když jsem prošel stoupající chodbou, raději jsem na ni ještě počkal. Nechtěl jsem, aby se opakovalo nedorozumění z minula.

//Mecháč

"Jo, uvidíme," usmál jsem se. "Snad to bude brzy." Ať už se Launee a Therion vrátí s vlčátky nebo ne, doufal jsem, že nebudou pryč moc dlouho. Cosi mi totiž říkalo, že kdyby se během jejich nepřítomnosti vyskytl nějaký problém, jeho řešení by bylo na nás deltách... a já si nebyl jist, že bych byl schopný cokoliv vyřešit. S Biancou bychom to snad zvládli, ale i tak bych byl raději, kdyby tu naše dvě Alfy byly. A taky jsem byl zvědavý na ta vlčátka... a nesměl jsem zapomínat na ty otázky, co jsem jim chtěl položit. Nebylo toho zkrátka zrovna málo.
Pak se ale naše pozornost obrátila ke zdejší nové zářivé výzdobě. Bianca vypadala mechem okouzlena, čemuž jsem se ani nedivil. Byl opravdu pozoruhodný a překrásný. Díky němu prostor v noře působil mnohem přívětivějším a domáčtějším dojmem, než když tu panovala pouze temnota. Za chvíli už jsme oba leželi stočení na měkkém mechovém polštáři. "Třeba i na svítící kožich existuje nějaká magie," zamumlal jsem spíše už k sobě, protože sestřička v tu chvíli už nejspíš napůl spala. Během chvíle jsem slyšel, jak pravidelně oddechuje ze spaní. Uculil jsem se pod vousy a taky nechal víčka pomalu klesnout. Netrvalo dlouho a i já spal jako špalek. Spal jsem spokojeně. Konečně jsem věděl, že Bianca je v pořádku a tak můj spánek nemusely rušit žádné obavy. Ve snech mi poskakovala hnědá vlčátka.

279

"No to já nevím," pokrčil jsem rameny - to s vlčaty jsem jenom tak plácnul, do detailů jsem to popravdě moc nepromýšlel. "Třeba se to musí dělat na nějakém určitém místě." Biancu podle všeho představa, že by se vlčátka vrátila do lesa spolu s Launee a Therionem, nadchla, ale našla v ní i jistou nesrovnalost. "Hm... to asi ne," zamumlal jsem. "Ale mohli by je nést," navrhl jsem možné řešení - však i mě Launee či Therion občas poponášeli, když jsem byl ještě malý a nožičky mě nevydržely nést moc daleko. Od té doby se opravdu mnoho změnilo. Teď už by mě ani náhodou neunesli a ani by neměli proč. Už jsem si dokázal všude doběhnout sám.
Sestoupili jsme do nory a teprve, když jsem uslyšel Biančinu překvapenou reakci, jsem si uvědomil, že se svítícím mechem ještě neměla tu čest. "Nojo, vlastně!" plácl jsem se tlapkou do čela. "Někdo sem donesl svítící mech, abychom tu neměli tmu. Vypadá to, že se mu tady daří dobře. Je krásný, ne?" usmál jsem se a šťouchl tlapkou do svítivého polštářku. "Nejspíš je kouzelný, alespoň trochu," usoudil jsem a lehl si na měkce vystlanou zem. Zavrtěl jsem ale hlavou nad Biančinou úvahou, i když byla zajímavá: "To asi ne... aspoň mně se to nestalo. Ale bylo by to fajn, pak bychom si mohli svítit všude," pousmál jsem se. Bylo by jistě fajn mít svítící kožich. Občas by to ale bylo určitě spíš na obtíž. Jak jsem tam tak ležel na měkkém, pohodlném mechu, začínala na mě taky doléhat únava. Dlouze jsem zívl a složil si hlavu na přední tlapky.

278
//Mechový lesík

Byla pravda, že Smrt se Životem se asi v magiích vyznali. Otázkou bylo, jestli by se o ty znalosti chtěli taky podělit... Život možná i ano. U té Smrti bych na to nesázel. Nikdy jsem se s ní sice nesetkal, ale nezněla jako někdo, kdo by zrovna rád vlkům radil a pomáhal. Ba naopak. Bianca uznala, že si na moje nově zbarvené oči jistě brzy zvykne a pak se zeptala, kde jsou Launee s Therionem. "Viděl jsem je docela nedávno," vzpomněl jsem si. "Ale vypadá to, že se vydali někam mimo území. Asi si chtějí trochu odpočinout od povinností... a nebo!" rozsvítila se mi nad hlavou pomyslná žárovička. "Nebo šli dělat ta vlčata!" Sice to nepřinášelo o nic víc jasnosti do této nevyřešené záhady, ale správně to být mohlo. "Třeba až se vrátí, budou ty vlčátka mít už s sebou," napadlo mě. Netušil jsem, jak dlouho to vůbec trvá. Jak to, že jsem toho vlastně tak málo věděl v tomto směru? Však i já nějak musel přijít na svět. Jenže jsem si to vůbec nepamatoval.
Vyrazili jsme do úkrytu - byla to cesta dosti krátká. Dál už jsme neřešili Biančino dobrodružství, protože v něm asi nebylo o mnoho víc k řešení. Místo toho bylo na čase jít si chvíli vydechnout. Vklouzl jsem do nory jako první a ani si neuvědomil, že Bianca vlastně vůbec netuší nic o nové tváři našeho úkrytu. Zářil a svítil, skoro jako by tu ve zdech byly zasazené hvězdy. Moc se mi to líbilo. Biancu jsem na to ale neupozornil, zapomínal jsem, že byla vlastně pryč opravdu hodně dlouho a když odešla, tohle tu ještě ani náhodou nebylo.

Bianca se ohledně magie vyjádřila podobně, jako já, když jsem se o ní bavil s černobílým. Ten mi ale řekl, že bych se určitě nespokojil s jakoukoliv magií, kterou by ke mně osud zavál... Netušil jsem, jak bych se cítil třeba ohledně magie ohně, pravda, ale pořád jsem věřil, že bych se s ním nějak sžil. Nakonec. Ale to už teď bylo jedno. "Těch magií bude asi vážně hodně," přikývl jsem. "Kdoví, jestli je někdo vůbec zná všechny." S pár druhy magie jsem se již stačil setkat, ale nebylo to zrovna mnoho a svět magie pro mě zůstával z větší části zahalený tajemstvím. Z postupné změny barvy svých očí jsem měl radost, ale Bianca vyslovila věc, která by mě samotného vůbec nenapadla. "Nojo," zarazil jsem se. "Snad si na to zvykneš... pořád budou přece moje," usmál jsem se. Ani mi nedošlo, že to bude taková zásadní změna, ale když to teď Bianca zmiňovala, dokázal jsem si představit, že to bude nezvyk. Mně to tak nepřišlo - já se neviděl, že ano.
Nad otázkou vlčat bychom mohli polemizovat dlouho, ale k žádnému závěru bychom asi stejně nedošli. Nebo alespoň ne ke správnému. Vědomosti nám zkrátka v tomhle směru chyběly. Ale naštěstí byli v lesíku vlci, kteří nám jistě budou ochotní poradit. "Jo, Launee to bude vědět určitě," přikývl jsem a usmál se. To už byla spolu s nejasnostmi ohledně delty a jejích povinností druhá otázka, kterou jsem si v rukávu pro Launee schovával. Byl bych se jí ptal průběžně, ale nevěděl jsem, kde je. Těžká to věc.
Možná za ta divná kouzla mohla Smrt, možná ne. To se asi nedalo jen tak snadno zjistit, leda se na to Smrti zeptat a to zase neznělo jako ten nejmoudřejší nápad. Nicméně to vypadalo, že podivné události nejspíš nejsou zase tak vzácné, jak by se mohlo zdát. "Nojo, to je vlastně pravda. Klidně to mohlo být i něco takového. Ale je to záhada," zavrtěl jsem hlavou. Bianca pak potvrdila mou domněnku a prohlásila, že by si ráda odpočinula, což ještě potvrdila mohutným zívnutím. "Tak jo," přikývl jsem. Sám bych si celkem rád chvíli zdřímnul. Úkryt naštěstí nebyl daleko, vlastně jsme byli přímo u něj - pamatoval jsem si to moc dobře, speciálně jsme sem s Meinerem táhli tu srnu. Vstal jsem tedy a pomalu zamířil k díře zející v zemi, která skrývala naši noru.

//Dno