Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meinerova poznámka mě jen utvrdila v domněnce, že ti dva u hranic tu míní zůstat. Nejspíš jsem měl být rád. Smečka se rozroste, bude víc tlap, které se budou moci přidat k dílu. To by ve mně ale nesměl pořád přetrvávat ten tak hluboko zakořeněný strach. Byl jsem už asi moc starý na to, abych se stranil každého cizince... ale jak jsem to měl změnit, to jsem nevěděl. Nešlo si prostě říct "od teď se budu bavit s každým a nebudu ani trochu koktat nebo zírat do země". Potřásl jsem hlavou a nechal myšlenky, ať se rozptýlí jako hejno motýlů - teď to bylo stejně jedno. Nezdálo se, že by sem ti neznámí mířili ani že by kdokoliv z nás měl zájem se za nimi vydávat.
Místo toho se můj zájem přesunul k Meinerově plánu renovace úkrytu. I Biancu to zaujalo a hned se zajímala, jestli se můžeme jít dívat. Vlastně bych to taky rád viděl. Ale jak Meinere správně poznamenal, bylo třeba přitom dávat pozor i na Santého. "Tak co? Půjdem se na to podívat?" sklonil jsem hlavu k malému vlčkovi a zamával přitom ohonem, ovšem nedostalo se mi nikterak bouřlivé reakce, spíše jen umírněného souhlasu. To mi nicméně stačilo. Usmál jsem se na něj: "Tak fajn." Santé byl značně snadným vlčetem na hlídání, alespoň prozatím. Nesnažil se nikam prchnout ani nevymýšlel rošťárny, spíš jen posedával poblíž a pozoroval dění. Třeba se to změní, až se trochu rozkouká... nebo třeba taky ne.
Bianca došla ke stejnému závěru jako já - že by řešením mohl být chlad. Mírně mě pobavil Meinerův nechápavý výraz, když se sestra vytasila se svým výrazem pro led. Chvíli jsem si říkal, jestli mu to nemám objasnit, ale nakonec jsem se rozhodl mlčet a ponechat chudáka Meinera v mírném zmatení. Nechtěl jsem to Biance kazit. Zdálo se, že Meinere to už má vymyšlené - včetně toho, abychom pak v úkrytu nezmrzli jako to maso. Dál jsem se tedy už nevyptával, neboť všechny odpovědi zřejmě za chvíli uvidím na vlastní oči. Pouze jsem tedy následoval černobílého do úkrytu, poté, co jsem jemně postrčil Santého před sebe, abych ho měl na očích. "Hlavně nespadni," instruooval jsem vlčka a pomalu kráčel za ním. Ještě jsem vrhnul přes rameno úsměv po Biance. Být pečovateli nakonec zatím nebylo tak těžké!

//úkryt

Ukázalo se, že ten Meinerův plán s úkrytem nakonec nebyl ničím příliš záhadným. Vysvětlení bylo zcela obyčejné - chystal se zkrátka naši noru poněkud upravit. "Nojo," pokýval jsem hlavou a shlédl na Santého u svých nohou. "Pro tolik vlků tam opravdu za chvíli asi bude celkem těsno." Obzvláště jestli ti cizinci, kteří se u hranic zdržovali s Launee a Therionem, měli v plánu tu taky zůstat. Vzhledem k tomu, že se tam bavili už nějakou dobu a nikdo je hned nevyháněl, by to bylo i celkem pravděpodobné. Myšlenka, že se budu muset opět s někým seznamovat, se mi moc nelíbila. Cizinci teď sice byli o něco méně děsiví, když jsem si s valnou většinou z nich hleděl z očí do očí, ale to neznamenalo, že bych se s nimi nějak rád družil. Kdyby to bylo na mě, nejspíš bych nikdy nevystoupil z důvěrně známého, bezpečného kruhu rodiny a přátel. Zdálo se ale, že takhle život nefungoval a jeden musel každou chvíli dělat něco, do čeho se mu vůbec nechtělo. Tiše jsem si povzdechl - někdy to byla opravdu celkem otrava.
Meinere se začal zajímat o magii vzduchu, ale musel jsem ho zklamat. "Ještě jsem neměl čas se vydat za Životem," zašoupal jsem tlapami po mechu a zvedl pohled od země zpět k černobílému: "Chceš ten úkryt rozšiřovat magií?" No... proč jinak by se asi ptal, že? Navíc to jinak asi ani nešlo. Stěny byly přece kamenné. "A... jak se vůbec dá udělat, aby maso vydrželo déle?" vynořila se mi v mysli další otázka. V zimě kořist vždycky zmrzla a pak se s ní nic dalšího už nedělo, to byla pravda, ale jestliže Meinere nechtěl v úkrytu nějak vytvořit permanentní zimu - což jsem doufal, že nemá v plánu - pak mě nenapadalo, jak by to chtěl zařídit.

Santé se k celé situaci nijak zvlášť nevyjadřoval - nezdálo se, že by byl zrovna akčním vlčkem, ale to mi vůbec nevadilo. Přece to nebylo potřeba, nebo snad ano? Možná to i bylo lepší, než aby se do všeho hrnul po hlavě. Ani já ostatně ani jako malý nebyl žádnou neřízenou střelou. Stejně jako Santé se nikterak nevzrušoval ani Meinere. Nezdálo se, že by sdílel mé nadšení z malých sourozenců, ale vlastně jsem to ani příliš neočekával. Jen málokdy jsem na jeho tváři zahlédl jiný než vážný výraz a hádal jsem, že pro něj příchod Santého a Ismy není zas až takovou událostí, jakou je pro mě s Biancou. Jinými slovy, nehodlal jsem se na něj zlobit kvůli neprojevení patřičného nadšení. Přece jsem nebyl blázen. Byl jsem vlastně celkem rád, že je černobílý tady - hlídání Santého bylo sice svěřeno do tlap mě a Biancy a zatím se to netvářilo jako složitý úkol, vzhledem k tomu, že vlče víceméně jenom koukalo a sledovalo dění, ale kdyby se něco chtělo pokazit... bylo dobré mít na dosah někoho dospělého. Však jsi taky dospělý, došlo mi a trochu mě to vyděsilo - jak jsem měl být dospělý, když jsem spoustě věcí o světě ještě vůbec nerozuměl? Potřebuju nějakého dospělejšího dospělého.
"Hm... pokud vím, tak ne," zavrtěl jsem hlavou a pohlédl k nedalekému vstupu do podzemní nory. "Co tam chceš dělat?" zajímal jsem se. Meinerova další otázka mě přiměla trochu zklamaně zavrtět hlavou: "Teda... zatím moc ne, bohužel." Když jsem se hodně soustředil, až mi na čele vyvstala hluboká vráska, pročísl naše kožichy krátký závan větru, ale tam mé dovednosti končily. Nedokázal jsem si představit jakoukoliv situaci, ve které by tohle mohlo být užitečné. Neměl jsem ale doposud příležitost navštívit Života a o magii si s ním promluvit. Teď mě zaměstnávaly důležitější věci.

Vesele jsem máchal oháňkou sem-tam. Opravdu vyrostli jako z vody! Těžko se tomu věřilo. Když jsem je viděl poprvé, těsně po narození, byly to docela maličké bezbranné uzlíčky, ale nyní už by v nich jeden i rozeznal vlka. A byli tak roztomilí. Snad bych se nad Ismou a Santém úplně rozplynul, kdyby mou pozornost neupoutalo známé zavytí. Therion. Po dlouhé nepřítomnosti, která mi už začínala dělat starost, se hnědý vlk konečně vrátil domů. Už už jsem za ním chtěl vyrazit, ale Isma tak učinila první. "Počkej," kvíkl jsem poněkud úzkostlivě za mizícím vlčetem, ale to už bylo pozdě. Launee se za svou uprchnuvší dcerkou hned vydala. "Jasně, pohlídáme," souhlasil jsem, i když... no, nebyl jsem si tak úplně jist, jak se to vlastně dělá. Přejel jsem pohledem od vzdalujících se vlčic k Santému, který se nikam nehrnul. To mě poněkud uklidnilo. Přece to nebude tak těžké. Pohlédl jsem na Biancu a pousmál se na ni - teď z nás byli opravdoví pečovatelé! Ale co takový pečovatel vlastně dělá? Možná bych měl být radši starší brácha. To mi přišlo jednodušší - a snad i zodpovědnější! "Tak... Santé?" oslovil jsem vlčka, stále v leže, protože mi přišlo hloupé se nad ním tyčit jako nějaká skála. Tam zezdola svět vypadal strašně velký a děsivý. To jsem si ještě pamatoval. "Chceš si hrát?" otázal jsem se s nadějí v hlase.
To už se tu ale zjevil Meinere. "Ahoj," pozdravil jsem ho a stěží se bránil širokému úsměvu a tomu, abych začal nadšeně gestikulovat směrem k malému vlčkovi. Místo toho jsem jen s mírně přizvedlými koutky přikývl na Meinerovu otázku a pak svou odpověď ještě doplnil: "A taky dceru. Tohle je Santé. Isma běžela s Launee přivítat Theriona." A podle vytí na hranicích se zdálo, že nejen jeho. Nějací cizinci. Mírně jsem nakrčil čelo. Snad ne nebezpeční. Ale teď už jsem přece nemohl mít pořád staženou oháňku. Měl jsem - a Bianca také, samozřejmě - na starosti někoho slabšího, než jsem já, koho bylo třeba chránit. Kupodivu jsem měl pocit, že kdyby šlo o bezpečí vlčat, dokázal bych to. "Santé, tohle je Meinere. Je to kamarád, nemusíš se ho bát," představil jsem černobílého svému... bráškovi? Zašimralo mě u srdce, když jsem na malého vlčka takhle pomyslel. Ale cožpak to tak nebylo? Cítil jsem přece už dávno, že já a Bianca jsme s Launee a Therionem jedna rodina, i když ne úplně vlastní. A teď se ta rodina rozrostla... a já byl šťastný. Zazubil jsem se na Meinera. Měl radost i on?

Chvíli jsme si povídali, chvíli jsme jedli a celou tu dobu jsme se vlastně jenom tak poflakovali v teplém slunečním světle na dohled a doslech od úkrytu, který skrýval Launee a její dvě vlčátka. A nejspíš jsme při tom taky dost zapomněli na čas, který kolem nás uplýval vlastním tempem. Všude kolem byl podivný klid. Kde všichni jsou? Nikdo nechce vidět Launeeina vlčátka? Vždyť... kromě nás o nich snad ani nikdo neví! Bylo mi z toho trochu smutno a trochu jsem se taky strachoval, kam všichni zmizeli. První mi na mysl vždycky vytanul Therion. Začínalo se mi po hnědém vlku stýskat. Ovšem byli tu i další, které jsem dlouho neviděl. Rayster, kupříkladu. Nebo dvojčata. A Alastor, můj PP? Kde byl on? Mojo? Vrtalo mi to hlavou. Alespoň, že my dva jsme tu byli pořád - a já se nehodlal nikam beze slova ztrácet. Naopak. Byl jsem připravený kdykoliv pomoci s čímkoliv, co by bylo potřeba a věřil jsem, že ani Bianca by záhadně se scvrkávající smečku nenechala ve štychu. I kdybychom tu měli zůstat jen my dva, Launee a vlčátka. A Meinere, doplnil jsem ještě, rozpůlený tu teď sice taky nebyl, ale jeho pach v lese nebyl ještě tak starý, jako ty ostatní. Stejně, jako pach té hnědé vlčice, jejíž jméno mi pořád unikalo. Možná jsme nakonec nebyli až tak sami. To mě trochu uklidnilo.
"Hm?" zamrkal jsem překvapeně, když na mě Bianca promluvila. Nejspíš jsem začal podřimovat. "Tedy... myslím, že jsou. Jinak by se Launee určitě ozvala," řekl jsem a nejistě střihl ušima. "Ale možná bychom se na ně měli-" Zarazil jsem se v půli věty, neboť z útrob nory se ozval jakýsi šramot a vzápětí se na světlo vynořila celá malá rodinka. Vztyčil jsem se do sedu a ocas se mi automaticky rozkmital ze strany na stranu jako šílený. "Ahoj!" oplatil jsem Launee pozdrav a tlama se mi roztáhla do širokého úsměvu, když jsem pohlédl na ty dvě kuličky, které se nesměle motaly kolem Launeeiných nohou. "Už jsou velicí," zavrtěl jsem překvapeně hlavou. Copak čas tak letěl? Nebo vlčata vážně tak rychle rostla? Když se Isma a Santé přiblížili více, opět jsem si lehl a hlavu složil na přední tlapky, abych na ně viděl z jejich úrovně a netyčil se nad nimi jako stožár. Ocas mi pořád mával jako vlajka. "Nazdárek," řekl jsem tiše. Bianca už se začala představovat, ale než jsem se k tomu dostal já, mé uši upoutalo cosi jiného. Vytí. Známý hlas. Zvedl jsem hlavu v pozoru: "Therion... Therion! Vrátil se!" vyhrkl jsem a zavyl nazpět, aby věděl, že jsme ho slyšeli. Teď už jsem se zubil jako pitomec - pro jednou mi ale přišlo, že je všechno v pořádku.

"No. To nevíme," uznal jsem, když Bianca podotkla na jistou díru, která v našich vědomostech i nadále zůstávala. Ale souhlasil jsem i s tím, že bychom pro jednou našich dotazů měli Launee ušetřit. Potřebovala si odpočinout a krom toho nebyla jediná, kdo v lese žil. I když to tak tedy momentálně trochu vypadalo. Lehce jsem nakrčil čenich. "Nojo, ale koho? Vypadá to, že jsou teď všichni někde pryč." Nikoho jsem v okolí neviděl ani neslyšel. O čumák se mi otíralo pár pachů, ale spousta z nich se už vytrácela, případně to nebyl nikdo, na koho bych se vytasil s otázkou ohledně vlčat. Jenže kdo by vůbec přicházel v úvahu? Therion. Anebo Meinere... i když u něj bych si po tom minulém fiasku měl asi s všetečnými otázkami začít dávat trochu větší pozor. Pořád ještě jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli se na mě kvůli tomu nezlobí. Od té doby jsme spolu pořádně nemluvili, viděli jsme se jen na lovu a tam nebyl jaksi prostor na mluvení. Možná to bylo dobře. Možná, že bylo nejlepší se v tom prostě nerýpat a předstírat, že se to nikdy nestalo. "Mimochodem... asi jsi v poslední době nikde neviděla Theriona, co?" nadhodil jsem opatrně, když už jsme byli u toho, jaký je tu nezvyklý poklid a prázdno. Trochu mi dělalo starosti, kam se hnědý vlk zatoulal. A Alastor? napadlo mě náhle. Ani pach mého kamaráda a pomocníka tu nebyl zrovna čerstvý. Co se to dělo?
Bianca mínila, že vlčata asi vyrostou rychle. "Však ty taky, jen o něco míň," zazubil jsem se nad její poznámkou. Nojo, tak trochu jsem ji převyšoval, ale kdyby na to nepoukázala, asi by mi to ani nedošlo. Můj mozek se vnějším vzezřením vlků moc nezaobíral. Nepovažoval jsem to za příliš důležité. "Hm... nevzpomínám si," zahuhlal jsem s tlamou ještě napůl plnou. Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, na tohle... zmuchlané období jsem si nevzpomínal. "Pamatuju si, že jsme byli úplně malí, jenže to už jsme viděli a běhali." Na jednu stranu, co bych si taky z té doby mohl pamatovat? Pokud jeden nic nevidí, nic neslyší, nic ani nemůže říct, asi to nemůže být příliš zajímavé a nejspíš není důvod si takové dny do paměti vůbec ukládat.
Brzy jsem byl po jídle. Olízl jsem si tlamu a tlapy, které se mi kdovíjak ušpinily, a rozplácl jsem se na bok do ostrůvku sluneční záře, co pronikala mezi listy. Zamžoural jsem ke sluníčku. Byl opravdu hezký den. Snad bych se i vyrazil někam projít, kdybychom Launee neslíbili, že zůstaneme nablízku. A stejně jsem byl ospalý. Široce jsem zívl a usmál se na Biancu. V pozadí mysli mi pořád hryzalo pár starostí, ale jinak jsem byl pro tuto chvíli zcela spokojený.

//Úkryt

Nechali jsme Launee a její drobky odpočívat a vydali jsme se z úkrytu ven na denní světlo. Zdálo se, že během té chvíle, co jsme byli dole, se stačilo rozběhnout opravdové jaro. Sluníčko se už pořádně rozesvítilo a skrze zelené listy stromů nám ohřívalo kožíšky. Napadlo mě, že Isma a Santé mají vlastně docela štěstí, že se narodili na jaře. Já s Biancou jsme přišli na svět v zimě, která byla sice taky krásná, ale když jsem se nad tím trochu zamyslel, nepřišla mi zase tak nejlepší pro drobné vlčecí tlapky a načechrané kožíšky. Však když jsem se pak ztratil, byla mi taková zima, že... Ne. Na to teď nebudu myslet. Kromě toho, Isma a Santé se neztratí. Nic se jim nestane a nikdo jim neublíží. Nikdy. Krátce jsem se zamračil, jako bych tím snad mohl své myšlenky přetavit do holého faktu... jako bych měl nějakou kontrolu nad nevyzpytatelností osudu. Ale nechtěl jsem si kazit náladu ponurými myšlenkami. Ne v takový hezký den.
Raději jsem se obrátil k Biance - to už jsem se zastavil vedle našeho úlovku, který tu předtím zůstal zcela zapomenut. Chtěl jsem něco říct, ale náhle jsem zjistil, že vlastně nevím co. "Takže..." začal jsem a zamyšleně se podrbal zadní tlapou za uchem. "Takže jak vlčata přijdou na svět už víme," dokončil jsem a trochu se pousmál. Byla to asi poněkud zbytečná poznámka, ale já cítil potřebu se alespoň nějak vyjádřit k tomu bezmála zázraku, jakého jsme právě byli svědky. "Myslíš, že vyrostou rychle?" zeptal jsem se a urval si pro sebe kus z jelena. Už jsem měl pořádný hlad. "Ani se mi nechce věřit, že jsme takhle malí byli jednou taky," zavrtěl jsem hlavou, olízl si zadumaně čenich a pak se pustil do jídla. Třeba mi to bude líp myslet s plným žaludkem.

297

I Biancu nadchla myšlenka, že bychom se o vlčata mohli starat. Velcí sourozenci. To znělo tak hezky. Bylo jasné, že vlčátka budou muset ještě povyrůst, než s nimi bude alespoň nějaká trochu řeč a než budou moct zůstat v naší péči, ale už teď jsem se na to těšil. Bylo toho tolik, co bychom jim mohli ukázat! Už teď mě napadala spousta zajímavých věcí, které bych jim mohl povědět. Sám jsem měl pořád pocit, že toho vím o světě zoufale málo, ale když jsem hleděl na dva malé uzlíčky, které byly jako docela nepopsané listy, uvědomil jsem si, že bych přece jen měl co říci. O kamzících, co umí lézt po skálách, o studené zimě a krásném létu, o kouzlech, která někteří vlci svedou... Z mých úvah mě vytrhl hlas Launee, která pronesla, že s námi tedy bude počítat. S mírným úsměvem jsem přikývl. Spolehni se.
Pak jsme se pustili do výběru jmen. I Bianca přišla s celkem hezkými návrhy - Soran se mi jako jméno pro vlčka vážně líbilo. Launee se ale nakonec pro kombinaci Isma a Santé. Zavrtěl jsem potěšeně ocasem. Teď už tedy měla vlčátka svá jména a co víc, vymysleli jsme jim je my dva. Hřálo mě to u srdce. Launee vyhlížela opravdu unaveně, nebylo divu po takové námaze. Příchod vlčat na svět vypadal jako něco hodně bolestivého, hodně náročného, co mě trochu děsilo a tak jsem se vůbec nedivil, že se jí klíží oči. "Tak dobře," opáčil jsem polohlasem, když nás poslala nahoru se najíst. "Budeme se držet blízko," slíbil jsem. "Stačí zavýt, kdybys něco potřebovala!" Byl jsem si jist, že dokud se budeme držet v lese, Launee bychom slyšeli - a když ne my, pak určitě někdo jiný. V lese přece pořád někdo byl. Nic dalšího jsem ale už říct nestačil. Launee už pravidelně oddechovala a vypadalo to, že i Isma a Santé usnuli. Poněkud přihlouple jsem se nad tou scénou uculil, než jsem stočil zrak k Biance a pokývl mlčky hlavou k východu, kam jsem vzápětí také vykročil. Nechtěl jsem mluvit, než budeme aspoň nahoře, abychom nerušili tu spokojenou rodinku. Jen v ní kdosi schází, uvědomil jsem si. Kde byl celou dobu Therion? Věděl vůbec, že z něj je tatínek?

//Mecháč

296

Pravda, nazvat vlčata krásnými bylo možná trošku přemrštěné tvrzení. Dle Biančina pohledu byla spíše zmuchlaná - a Launee doplnila celou řadu dalších věcí, kterou budou ti drobečci muset ještě v následujících dnech dohnat. Ovšem já z nich byl popravdě dost unešený. Byl to přece úplně nový život! Sotva se dostali na tenhle svět a všechna jeho tajemství jim ještě zůstávala skryta. Byli maličcí, neforemní a momentálně úplně bezbranní. I já takový byl, připomněl jsem si, ačkoliv jsem se na to už nepamatoval. Mé vzpomínky začínaly až o něco později, ale to už jsme s Biancou dokázali aspoň trochu chodit a očka se nám rozlepila. To všechno Launeeiny děti teprve čekalo... a já měl šanci u toho být. Připadalo mi to jako velké štěstí.
S údivem jsem vzhlédl k Launee, když navrhla, že bychom se o vlčátka s Biancou mohli starat, když bude mít ona práci. "To bychom mohli?" vydechl jsem a přejel pohledem k sestře, co na to říká ona. "Já bych moc rád." Netušil jsem, co všechno může obnášet hlídání vlčat. Možná, že kdybych to tušil, tolik bych se do toho nehrnul, ale momentálně jsem si to v hlavě maloval zcela idylicky. Jen jestli mě budou mít rádi, napadlo mě, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil. Nezbývalo, než doufat. Bianca se pak zeptala na to, jak se vlčátka budou jmenovat. To mě taky zajímalo. Nemálo mě však zaskočilo, když Launee navrhla, že nějaká jména můžeme vymyslet my. "Opravdu?" To znělo jako hrozná zodpovědnost! Hned jsem si s tím začal lámat hlavu. Ale vymyslet jméno, to není jen tak. Jméno je přece strašně důležitá věc. Drží se vlka celý život. "Hm... tak co třeba..." Nakrčil jsem čelo. "I...Isha? Isma?" Vlastně se mi obě jména celkem líbila. S očekáváním jsem se obrátil k Biance, jaké návrhy bude mít ona, aby bylo z čeho vybírat.

295

Launee ke mně pronesla cosi v tom smyslu, že jí na vlčata připadá naopak pozdě, ovšem já vůbec nečekal, že by měla přijít už nyní... Přišlo mi to jako včera, co mě s Alastorem teprve říkala, že by někdy chtěla vlastní děti a teď už byly na cestě? Copak ten čas vážně tolik letěl? Nejspíš ano. A letěl i nadále, tudíž jsem nemohl ztrácet čas úvahami nad hloupostmi a soustředit se na současnou situaci. Ač jsem teď už věděl, co se to vlastně děje, i tak jsem z toho byl dost vyjukaný. Nikdy mě nenapadlo, že příchod vlčat na svět by měl být tak bolestivou záležitostí. To jsme i my maminku takhle trápili? napadlo mě, zatímco jsem se pevně zapíral nohama do země, abych nepustil Launee, která se o nás náhle opřela, jako by ji tlapky už nenesly.
Navíc se nezdálo, že bychom mohli jakkoliv pomoci, krom toho, že jsme ji dovedli k chomáči měkkého mechu, na který se vzápětí uložila. I podle Launeeiných vlastních slov jsme jí mohli pouze dělat společnost... i když nás opět varovala, že to nebude nic hezkého. "Budeme tu s tebou," pronesl jsem rozhodně. Nepřicházelo v úvahu teď Launee opustit! Netušíc, co lepšího dělat - snad se vážně ani nic dělat nedalo - jsem se uložil do mechu poblíž a jednu ze svých předních tlapek váhavě přiložil k té Launeeiné. "To... to zvládneš," špitl jsem a pak jsem tam už jen tak ležel, mlčky, a úzkostlivě přihlížel té zvláštní, bolavé - a ano, opravdu trochu nehezké, ale svým způsobem zázračné podívané, na jejímž konci byla dvě malá vlčátka. Při pohledu na ty bezbranné malé uzlíčky se mi sevřelo srdce. Tak malincí! Pohlédl jsem na Biancu a pak na Launee, která právě na chvíli vzhlédla od svých dětiček k nám dvěma. "Jsou krásní," špitl jsem a rychle zamrkal, neboť se mi do očí asi dostal nějaký poletující prach nebo co vlastně. Stěží jsem dokázal odtrhnout oči od těch dvou nových přírůstků do smečky... do rodiny. Budu jejich velký brácha a budu je vždycky chránit, umínil jsem si. Vypadali ostatně tak zranitelně - těžko uvěřit, že já s Biancou jsme jednou taky byli takoví...

294
//Mecháč

Netušil jsem, co se to vlastně děje - věděl jsem jen, že Launee cosi bolí a měl jsem o ní hrozný strach. Nechtěl jsem, aby se jí něco stalo, ani aby jí bylo špatně... jenže jsem nevěděl, jak jí pomoci. A tak jsme ji jen s Biancou podepřeli mezi sebe a začali scházet pomalu, opatrně dolů chodbou do nory. Vypadalo to, že Launee má dost práce s tím, aby se vůbec udržela na nohou, natož aby ještě odpovídala na naše starostlivé dotazy. Až po chvíli se k tomu dostala. Odpověď, které se nám dostalo, mě přiměla vykulit oči. "Vlčátka? Už teď?" Střelil jsem krátce pohledem po Biance. Snad bych se i zaradoval, kdyby mi nitro nesvíraly obavy o bezpečí a zdraví vlčice, která mi byla prakticky mámou. Vlčátka Launee a Theriona, na která jsem se tolik těšil, se tedy už drala na svět - vypadalo to, že onu otázku, kde se vlčata vůbec berou, nakonec nebudu muset ani pokládat. Uvidím to na vlastní oči. Přesto se mé myšlenky pořád točily jen kolem Launee a toho, co se asi bude dít dál.
Ujišťovala nás sice, že by to mělo být v pořádku, ale to neznamenalo, že jsem se přestal bát. Nevěděl jsem, co čekat a výraz bolesti v její tváři osvětlené mdlou září mechu byl dostatečným svědectvím o tom, co si asi prožívá. "A... můžeme vůbec něco dělat? Pomoct?" zajímal jsem se, když jsme konečně stanuli na dně nory. Launee by asi potřebovala nějaký koutek, kde by si mohla v klidu lehnout. Rychle jsem obletěl pohledem noru, ovšem nevzdaloval jsem se od Launeeina boku. "Támhle," kývl jsem hlavou k místu u stěny, kde se mech zdál nejměkčí. "Tam si můžeš lehnout a bude to..." Krátce jsem se zarazil, odkašlal si, abych se zbavil knedlíku v krku, a dokončil: "Bude to v pořádku." Bude? Vážně bude? Však... ani nevím, co se bude dít. Srdce mi bušilo, ale věděl jsem, že nemůžu zpanikařit. Ne teď. Kvůli Launee i kvůli Biance, která vypadala z celé situace podobně vykulená jako já. Aby ne. Takovýhle závěr lovu jsme nečekali asi ani jeden.

//Narvinij

"Chápu," pokývl jsem tiše Biance, když řekla, že to na ni zkrátka bylo trochu moc. Lov byl náročný, děsivý... byl jsem rád, že je za námi. Cítil jsem se unaveně a nemohl jsem se dočkat, až si odpočinu v úkrytu. Hádal jsem, že Bianca je na tom stejně. A tak jsme se oba chopili kořisti, zatímco Launee nám ji pomocí magie vzduchu nadnášela, a zamířili jsme domů. Meinere a Hnědá se k nám z nějakého důvodu nepřipojili. Asi ještě měli co na práci.
Blížili jsme se k domovu a já už téměř cítil měkoučký mech v úkrytu, už jsem se viděl, jak se na něj schoulím, zavřu oči a budu spát a spát... jenže vtom se cosi stalo. S Launee se cosi stalo. Pustil jsem jelení nohu, jakmile jsem spatřil výraz bolesti ve tváři hnědé vlčice, a polekaně k ní přiskočil: "Launee! Jsi v pořádku?" vyhrkl jsem. Je nemocná? Zranila se? Pohled mi sklouzl k jejímu velkému břichu, které mě upoutalo už při lovu - co když s tím taky mělo co dočinění? Něco ale bylo rozhodně špatně. Viděl jsem bolest v Launeeiných očích, křeče, co jí probíhaly tělem. Vypadalo to, že ji to vážně bolí... co se to jen dělo? Poplašeně jsem pohlédl na Biancu. Co budeme dělat? Netušil jsem, jak bych Launee mohl pomoci, i když jsem vážně chtěl... ale ona se nakonec přiměla k úsměvu, ačkoliv nevypadal zrovna vesele. "Samozřejmě," vydechl jsem a postavil se vlčici po boku, abych ji mohl podepřít. "Co je s tebou?" kníkl jsem tiše, když jsme začali sestupovat k úkrytu. Cítil jsem, jak se mi úzkostně stahuje hrdlo - co když je to něco vážného? Ne. Launee se nic nestane. To nedovolíme! Bude to v pořádku, přesvědčoval jsem sám sebe, ačkoliv uvnitř mě klíčilo semínko ledového strachu.

//úkryt

Bylo po všem. Skutečně bylo po všem... Pomalu jsem se vydýchával, v tichu kolem mi můj vlastní dech i bušení mého srdce zněly jaksi příliš hlasitě. Cítil jsem, jak mám celé tělo rozbolavělé a zoufale jsem zatoužil po troše odpočinku v měkké noře. Jenže jak jsem se už naučil na lovu s Meinerem, skolením kořisti to ani zdaleka nekončí. Pak je tu totiž ještě ta naprosto hrozná část, kdy už tak dost unavení vlci musí dopravit příšerně těžkou kořist do lesa. Jen jsem na to pomyslel, chtělo se mi praštit sebou o zem a hlasitě úpět, nicméně místo toho jsem tam jen tak dál postával. Už jsem nebyl malý, abych sebou házel po zemi.
Nikdo nic neříkal - Hnědá se šla očistit do řeky, Meinere rovněž zamířil tím směrem. První ticho prolomila Bianca. Vypadala... zdrceně a nešťastně, jak tam tak osamoceně stála. Až jsem se zastyděl, že jsem si toho všiml až teď. Zamířil jsem k ní a jemně se o ni otřel bokem. "V pořádku?" špitl jsem. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Samozřejmě, že nechtěl. Netušil jsem, co přesně se jí tolik dotklo, ale hodlal jsem jí poskytnout oporu - vypadalo to, že nějakou potřebuje. Lov byl zkrátka děsivá záležitost. Všechna ta kopyta, parohy a krev... otřásl jsem se. Byl jsem rád, že bylo hotovo. Zavrtěl jsem hlavou, když se Launee ptala, zda nejsme někdo zranění. Byl jsem trochu pomačkaný, pravda, ale nemyslel jsem si, že by to bylo něco vážného.
Pak už nastal, naštěstí, čas pobírat se k domovu. K mému překvapení - celkem mírnému, rozhodně mírnějšímu, než by bylo před rokem - se jeleni nadzvedli ze země. Automaticky jsem zabloudil očima k Launee - o ní jsem věděl, že dokáže ovládat vzduch a nadnášet kde co. Však i já se jednou povozil na vzdušném víru. Každopádně nám to mělo značně ulehčit práci. Mírně jsem se na hnědou vlčici pousmál a abych tedy také odvedl svůj díl práce na přesunu kořisti, chopil jsem se nohy jednoho z levitujících jelenů a zabral, aby se začal vznášet správným směrem, tedy domů.

//Mecháč

Visel jsem bezmocně na laním krku a čekal, kdy mi dojdou síly a já skončím rozdupaný na kaši pod kopyty zvířete, když jsem koutkem oka zahlédl dvě těla, černé a bílé, jak se blíží. S pomocí dvou Meinerových těl už laň šla k zemi - tři vlci na ni byli moc. Začala padat a mě došlo, že bych se měl pustit. O vteřinku příliš pozdě. Tiše jsem vykviknul, když jsem spolu s kořistí tvrdě dopadl na zem a byl náhle přiskřípnut k zemi mohutným krkem - kolik síly se najde i v tak vyhublém zvířeti! Na vteřinu jsem si myslel, že je po mně, že ze mě laň a její drtivá tíha vymáčkne všechen dech a s ním i život... Ne! Rychle jsem sebou mrsknul a vší silou zabral, abych vyklouzl ven a laň mě ve svých finálních okamžicích nerozdrtila. Vyhrabal jsem se zpět na nohy a pohlédl stále v mírném šoku na zvíře, které teď leželo na zemi zcela bez života. Hrudník se mi prudce zvedal a klesal, srdce mi bušilo a nohy se mi třásly. Nic mi není. Dokázali jsme to. Cítil jsem se poněkud potlučeně, ale pokud jsem viděl, krev mi nikde netekla a hýbat jsem dokázal se všemi končetinami, tak to asi bylo v pořádku.
Pohledem jsem přejel po Meinerovi, jehož černá půlka osvobozovala tu bílou, až k vlčicím, které... skolily dalšího jelena? Nechápal jsem, kdy to stihly. Nejspíš tehdy, když jsme se my prali s naší laní. Lov byl tedy úspěšný, úspěšnější, než jsem vůbec čekal. Obrátil jsem se na Biancu a mírně pozvedl koutky do úsměvu, ačkoliv jsem pořád byl pěkně otřesený. Těch pár okamžiků, kdy jsem visel na krku laně, bylo pořádně děsivých, nemluvě o té chvilce na zemi... začínal jsem si plně uvědomovat nebezpečnost lovu. A přesto byl nezbytnou součástí života.

Jakmile se věci daly opravdu do pohybu, nebylo cesty zpět. Slyšel jsem ještě Meinerovu (nepříliš konkrétní) radu a Launeeino upřesnění - vypínal jsem teď oči, div mi nevypadly z důlků, abych zahlédl nějaké pohublé zvíře. Ve změti těl, která se v našem kruhu octla, nebylo snadné se zaměřit na jedno, alespoň mě to tak přišlo. Přesto se mi po chvíli, když se kruh z vlčích těl poněkud sevřel, zazdálo, že jsem spatřil laň, která na tom byla poněkud hůř než ostatní. "Třeba takovou?" pípl jsem, ale těžko říct, zda mě vůbec někdo slyšel. Panoval totiž pořádný ruch. Jeleni se strkali a někteří unikali v zoufalé panice i přes nás - jeden mi přeletěl nad hlavou a viděl jsem, že i z Launee si další udělal překážku k přeskočení.
Srdce mi bušilo až v krku, bylo jasné, že je třeba zasáhnout, nějak to už ukončit, než někdo přijde k úhoně. Ale Launee se k ničemu neměla - už na začátku přece říkala, že nemůže bojovat a já pořád zcela nerozlouskl důvod proč, stejně jako Hnědá, která se ježila a vrčela. Biancu jsem ani nikde neviděl, nejspíš mi jeleni zakrývali výhled... Takže to je na mně a na Meinerovi. Na Meinerech? To bylo vedlejší. Sebral jsem v sobě všechny zbytky odvahy a namířil si to k té pohublejší lani, snažil jsem se vybavit si, jak to dělal Meinere se srnou. Odrazil jsem se ke skoku a poněkud nemotorně se zakousl do laního krku. Ale co dál? Má váha samotná nestačila k tomu, aby zvíře stáhla k zemi. Do tlamy se mi valila krev, ale netušil jsem, jestli jsem se trefil správně nebo ne. Laň každopádně ještě nepadala... měl jsem popravdě co dělat, abych neskončil pod jejími kopyty, což by se nepochybně stalo, kdybych se vyhazujícího a vyvádějícího zvířete pustil. Zarýval jsem vší silou, kterou ještě posilovala má narůstající panika, tesáky i drápy do mohutného krku a zoufale těkal pohledem kolem po někom, kdo by mi pomohl laň stáhnout na zem.