Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývl jsem - zastávka u Života sice nebyla součástí původního plánu (protože žádný plán neexistoval), ale určitě se o ní mluvilo snáze než o tom všem ostatním. "Jo. Poprosil jsem ho, aby mi pomohl naučit se líp zacházet s magií. Nejspíš to zafungovalo, i když jsem to zase tak moc ještě netestoval," pousmál jsem se lehce a v duchu jsem si oddechl, že se mi podařilo zformulovat hned několik souvislých vět. V Sheyině přítomnosti to kdoví proč bylo o něco těžší než obvykle.
Příliš dlouho mi ovšem má konverzační schopnost nevydržela, protože jsem si vzápětí naběhl do slepé uličky, ze které jsem tak úplně netušil, jak vybruslit. Když jsem bezradně tápal po tom správném slově, zdálo se mi, že se Sheya už už chystá na mě rozzlobit, což mi to příliš neusnadnilo. Ta hloupost, co jsem nakonec plácl, ale asi nebyla ta nejhorší možnost, jakou jsem mohl zvolit. Celkem se mi ulevilo, když zamračený výraz z Sheyiny tváře zmizel a já nebyl nazván hulvátem ani ničím podobným - nastala jen rychlá změna tématu, za kterou jsem byl opravdu vděčný. "Ach tak," vydechl jsem. Ony tu ale žádné nejsou. To jsem věděl zcela jistě. Aspoň jsem si to doposud myslel. Ale Sheya se tvářila, jako by jí snad lov šel od tlapek sám. Lehce jsem nakrčil čelo, ale pak jsem potřásl hlavou - proč to nezkusit, že? Alespoň se trochu rozptýlím. "Tak dobře," souhlasil jsem nakonec a namířil si to k jezeru, v hlavě mi přitom vrtalo, jestli jsem snad blázen, nebo jestli se tu od posledně ryby vyrojily nebo co vlastně. Ale když jsem se zahleděl do špinavé vody, neviděl jsem nic. Nejistě jsem zamžoural po Sheye a tentokrát pečlivě vážil slova. Nechtěl jsem, aby si Sheya myslela, že naznačuju že je snad hloupá nebo tak něco - ovšem pokud měla hlad, ztrácet čas čekáním na imaginární ryby nebylo k ničemu. "Už jsi nějakou chytila?" otázal jsem se jakoby jen z čiré zvědavosti.

Když vítr, který jsem vyvolal, utichl, v jezeře se cosi pohnulo. Lehce jsem se napjal. Co to bylo? pomyslel jsem si úzkostlivě. Mohla to být jen nějaká velká ryba, ale co když jsem těmi svými hrátkami s magií probudil nějakou příšeru? To je hloupost, uklidňoval jsem se, ale zase tak moc to nepomohlo. Mžoural jsem do tmy, ale ačkoliv jsem v jezeře cosi viděl, úplně jsem to nerozpoznával. Zavětřil jsem. Voda pach poněkud skrývala, ale zdálo se mi, že patří vlku. Nevěděl jsem, jestli se mi má ulevit nebo se mám bát i dál. Co kdyby to byl někdo z těch zlých? Nejspíš jsem byl už dost starý na to, abych se jich pořád bál, ale... co kdyby? No? Napjatě jsem sledoval jezero, když voda začala tiše šplouchat, jak ten, kdo se tam schovával, zamířil ke břehu a skoro jsem se ani neodvažoval dýchat, abych na sebe neupozornil.
Ale ten, kdo se nakonec vynořil, nebyl nikdo zákeřný, dokonce to nebyl ani nikdo cizí. Byla to Sheya. Tiše jsem si vydechl a pomalu se posadil. "A-" začal jsem s pozdravem, nicméně mi hned na začátku jaksi divně přeskočil hlas. Cítil jsem, jak se mi do tváří valí krev, ale nechtěl jsem na sobě nechat nic znát, pouze jsem si odkašlal a zkusil to znovu: "Ahoj." Sheya se zajímala co tu dělám. Pochopitelně. Já bych se mohl ptát stejně - ale hádal jsem, že u mě je to nejspíš divnější. Většinu času jsem seděl na zadku schovaný v lese. To Sheya byla dobrodružka. A vypadalo to, jako by ji její dobrodružství tentokrát dost zmohla. Nemohl jsem si nevšimnout toho, že dost pohubla a celkově vypadala poněkud zmuchlaně. "Já... jsem na výletě," vypadlo ze mě nakonec. Tak úplně se mi nechtělo zabředat do detailů, jako třeba proč jsem se na něj vydal a že to ani tak nebyl výlet, jako spíš útěk sám před sebou. "Zastavil jsem se za Životem a tak," dodal jsem.
"A co ty? Vypadáš -" Uvědomil jsem si, že nevím, jak tu větu mám dokončit, abych se Sheyi nedotknul. Chtěl jsem se jí nějak oklikou zeptat, zda je v pořádku, nicméně jsem na to šel dost nešikovně a pěkně jsem si naběhl. Tváře mi začaly hořet ještě víc, pod srstí jsem byl nejspíš rudý jako rajče. Proboha, řekni něco! Takhle si bude myslet, že jsi chtěl říct "vypadáš hrozně" nebo nějakou podobnou pitomost! "Unaveně," dokončil jsem a nejradši bych se propadl do země. Proč vůbec kdy otvírám tlamu?

//Tenebrae přes Kopretinku

Došel jsem až k jezeru. Poznával jsem ho - byli jsme tu s Biancou a Therionem na rybách, ačkoliv se ukázalo, že tu žádné ryby nejsou. To bylo tehdy, jak dlouho nevycházelo slunce. Pořádně podivná věc... Zvláštní, že se o tom od té doby nikdo pořádně nezmínil, prostě jsme to přešli a slunce taky už vycházelo pravidelně a bez zpoždění. Lehce jsem potřásl hlavou. Prostě podivnost.
Ryby bych tu sice asi hledal marně a na koupání voda taky moc nevypadala, ale okolí jezera mi přišlo ideální k odpočinku, což bylo přesně to, co jsem zde chtěl dělat. Lehl jsem si do trávy na břehu, protáhl si nohy kupředu a automaticky zvedl hlavu k noční obloze. Ale dneska to byla smůla. Žádné hvězdy, pouze šedé mraky. Škoda, pomyslel jsem si a tiše si povzdechl. V křoví nedaleko zašramotilo nějaké zvíře a v dálce zahoukala sova. Po chvíli se v mém zorném poli objevil netopýr, kličkoval nad jezerem a lovil hmyz. Všude bylo spoustu života, jednomu to ani nedocházelo, když se na to nezaměřil. Chvíli jsem tam jen tak ležel a zase začal přemýšlet o Alovi a o tom, jak jsem zrpávy o jeho odchodu nedokázal nést statečně. Smutek na mě už nedopadal tak těžce, ale přesto jsem ho cítil, jako balvan kdesi u srdce. Jestlipak mi Život tu magii vážně vylepšil? napadlo mě najednou a ta myšlenka mě rozptýlila. Měl bych to vyzkoušet. Nečekal jsem, že dokážu nějaké mistrovské kousky, ale rozdíl bych určitě cítit měl, ne? Soustředil jsem se na vzduch kolem a přivolal pořádný poryv větru - bylo to mnohem silnější než vánek, který jsem doposud zvládl stvořit. Vítr proletěl nad jezerem a rozhoupal jeho hladinu. Sledoval jsem to s potěšením. Takže to fungovalo!

//od Života přes Narrské vršky

Slézal jsem z kopců s už o něco lepší náladou. Nejspíš za to mohla Životova přítomnost. Nemusel ani nic dělat a jeden se hned v jeho blízkosti cítil lépe. Uvědomil jsem si, že jsem se ho mohl zeptat na Alastora - ačkoliv jsem pochyboval, že by mi pověděl, proč odešel. Život asi věděl o každém všechno, ale předpokládal jsem, že ta tajemství si drží sám pro sebe. Třeba by mi ale alespoň řekl, jestli je Al v pořádku. Jenže už bylo pozdě. Nechal jsem Životovy kopce za sebou a vracet jsem se nechtěl, jakkoliv příjemné místo to bylo. Možná právě proto. Poněkud jsem se obával, že bych podruhé už nedokázal odejít.
Ale co teď? pomyslel jsem si. Nejspíš bych se měl vydat domů. Nechtěl jsem, aby o mě ostatní měli starost. Když jsem ale kolem sebe viděl to krásné léto (i když momentálně bylo spíš poněkud podmračené), zjistil jsem, že se mi hned nechce zpátky do důvěrně známého lesa. Vypadá takhle, když někoho popadne toulavá? napadlo mě - Launee říkala, že se mi to jednou stane a já jí to moc nevěřil, ale ejhle. Asi to tak bylo. Vezmu to oklikou, jen malou, řekl jsem si - chvíle zdržení snad nikomu neublíží. Navíc už mě pěkně bolely nohy, nebylo by od věci najít si klidné místečko, kde bych si trochu odpočinul před cestou zpátky.

//Ohnivé jezero přes Kopretinku

Směnárna:
120 ametystů na 40 kytek > zbude 40 ametystů, květin bude celkem 384

Objednávka
Magie:
M02 – 3 hvězdičky do vzduchu = 90 květin
M03 – 5 hvězdiček do vzduchu = 250 květin
> celkem 340 květin, zbude 44 květin

Barvírna:
B05 – půlměsíc na čele + třpytivý kožíšek - naceněno na 40 kytek a 285 oblázků, po uplatnění slevy 10% cena 36 květin a 257 oblázků
> zbude 8 květin, 183 oblázků

snad je to spočítané správně, kdyžtak mě zbijte, děkuji

//Narrské kopce

Tlapky mě donesly až daleko, daleko na jih. Uvědomil jsem si to až tehdy, když mi došlo, že v okolí už nic nepoznávám. Od Močálů k Mechovému lesíku jsem měl alespoň základní povědomí o tom, kde co je, ale v těchto končinách jsem ještě nikdy nebyl. Z nějakého důvodu mě ta myšlenka ale neděsila tak, jako by mě děsila ještě několik měsíců nazpět. Pamatoval jsem si, kudy se vrátit zpět, až budu chtít. Prozatím jsem ale nechtěl. Když jsem byl sám, nemusel jsem si hrát na statečného. Nemusel jsem se bránit, aby se mi smutek nezrcadlil na tváři a nevzbuzoval starost ve všech okolo. Mohl jsem brečet po libosti. A to jsem taky dělal. Pláč přinášel úlevu a já vlastně nakonec nechtěl nic. Nic než bezcílně bloumat a snažit se nepřemýšlet.
A jak jsem tak bloumal a nepřemýšlel, najednou, ani jsem nevěděl jak, jsem byl na půli cesty do vysokého kopce po úzké stezičce, která vedla vzhůru a vzhůru. Nahoře bude hezký výhled, napadlo mě. Třeba by mi to mohlo zvednout náladu… i když mi ta myšlenka přišla dost naivní. Nějaký výhled nespraví fakt, že Alastor odešel, ani fakt, že jsem byl špatný bratr. Tak to nefungovalo. Na to jsem už přišel. Ale jako by mě cosi táhlo k vrcholu...
Když jsem vystoupal nahoru, zjistil jsem, že výhled je tam opravdu hezký. Jako by mi celá Gallirea ležela u nohou. A kupodivu jsem se vážně cítil o něco líp. Zdálo se mi, jako by na vrcholku kopce vzduch voněl čerstvěji a ptáci zpívali veseleji, až to mé srdce naplňovalo pokojem. Že by tohle byl lék na smutek? Šplhání po kopcích? To se mi nějak nechtělo zdát. Bylo to až příliš jednoduché. „Určitě ne po všech kopcích,“ ozvalo se za mými zády a já lehce nadskočil. Vůbec jsem nikoho neslyšel přicházet. Ohlédl jsem se přes rameno a zjistil, že hledím do tváře velikému bílému vlku.
V hlavě se mi vynořila vzpomínka na den, kdy Močály skončily zaplavené pod vodou a nám, kteří jsme se schovali na Vyhlídce, se zjevil přesně tento vlk a nabídl pomoc. „Živote?“ vykulil jsem oči v údivu. Nebyl bych se nadál, že se s ním potkám zrovna dnes – nebyl jsem na to připravený! Pravda, Meinere říkal, že sídlí na jihu. Ani jsem si na to nevzpomněl, jak jsem měl hlavu plnou jiných starostí. „Já, ehm… ahoj. Nechtěl jsem tě vyrušit, promiň.“ „Ale však mě vůbec nerušíš,“ usmál se vlk laskavě. „Naopak, jsem rád, že ses konečně zastavil. Měl jsi to v plánu už nějaký čas, že ano?“ Jen krátce jsem se podivil nad tím, že Život zřejmě ví leccos o mých myšlenkách – pro někoho, kdo se zjevoval z čistého vzduchu a dokázal pomoct zachránit Močály před katastrofou asi nebylo zase tak zvláštní, aby dokázal číst ve vlčích myslích. Kdyby se mi v hlavě hrabal někdo cizí, asi by mi to bylo nepříjemné, ale Života jsem jako cizího nevnímal. Zdálo se mi, jako bych ho znal celé roky. „Vlastně ano, chtěl jsem se tu zastavit a poprosit tě, abys mi pomohl zlepšit se v magii. Jen jsem nějak nepočítal s tím, že na tebe narazím zrovna tady.“ „No vidíš, a přesto se to stalo!“ zasmál se vlk zvonivě. „Tak to berme jako znamení, že se všechno děje přesně tak, jak má.
Ale teď mi pověz, co přesně bys ode mě chtěl?“
Zamyslel jsem se. Hádal jsem, že Život přesně ví, co chci – a kdyby ne, nedělalo by mu problém si to zjistit – ale nejspíš to chtěl slyšet přímo ode mě. „Chtěl bych být silnější. Abych mohl chránit Biancu a Santého s Ismou… a abych mohl být smečce užitečný. Opravdu užitečný.“ Život se mírně pousmál: „S tím ti mohu pomoci. Můžu tě učinit rychlejším, silnějším, můžu ti pomoct ovládnout tvou magii… ale té nejistoty v srdci tě nezbavím. Že jsi to ty, povím ti jedno tajemství.“ Zvědavě jsem nastražil uši. Jaké tajemství pro mě mohl mít samotný Život? „Jsi jenom tak silný, jak sám věříš. Mohl bych ti dát všechny magie na světě, ale když se budeš bát je použít a budeš věřit, že jsi k ničemu, pak to tak opravdu bude.“ Lehce jsem sklonil hlavu. Že by mi Život přece jen nemohl pomoci? „Jen nesmutni, Saturne,“ postrčil mě jemně Životův hebký čenich. „Jsi silný vlk – uvnitř. Jen jsi to ještě nezjistil. Jsi ale taky mladý a máš všechen čas na světě přijít na to, v čem tkví tvoje opravdová síla. Vím, že ti svět připadá často složitý a nepochopitelný, ale neboj se. Všechno se vyvrbí. Uvidíš.“ Lehce jsem se pousmál. Znělo to nadějně, když to říkal Život. Pak jsem ale zaváhal. „Ale… i když je ta největší síla uvnitř každého z nás, no… mohl bys mi i tak trochu pomoci s tou magií? Prosím? Meinere udělal v úkrytu led a já bych s ním chtěl pomáhat, ale obávám se, že to bez magie doopravdy nezvládnu,“ pousmál jsem se. I Život se pousmál: „Samozřejmě. Když už sis za mnou našel cestu, tvá přání splním. A už nesmutni – nebo alespoň ne tolik. Svět je tak krásný, je léto, škoda to celé vidět přes závoj slz.“ Vážně. Tady nahoře všechen smutek a zmatek světa dole vypadal malicherně, hloupě a zbytečně. Až se skoro nechtělo chodit zpátky dolů. Mohl bych zůstat tady, se Životem. Pomáhat mu trhat květiny, sledovat, jak plynou mraky a v noci koukat na hvězdy, na které odtud musel být překrásný výhled. Určitě by mě naučil mnoho věcí o magiích i o vlcích… možná i o tom, jaká tedy je ta moje opravdová síla. Uvědomil jsem si, že jsem zamrzl v půlce kroku a místo toho, abych se vydával nazpět, se celá moje bytost chtěla otočit a zamířit dále do kopců. Ne, ozvalo se v mé hlavě náhle rázně. Velmi rázně. Moje rodina je tam dole. Nemůžu je jen tak opustit. Ne proto, že se bojím čelit sám sobě. „Musím jít,“ pronesl jsem pevně – že by snad ta vnitřní síla? „Děkuju ti za všechno. Měj se hezky,“ usmál jsem se a Život mi oplácel stejně: „I ty se měj. A brzy se zase zastav.“

//někam dolů

//Mahar přes Ježčí mýtinu

Šel jsem dál, bez jakéhokoliv cíle, pomalu jsem neviděl přes slzy a ani jsem pořádně nevěděl, proč že to vlastně brečím. Kvůli Alovi? Kvůli tomu hloupému stromu, který mi připomněl dny dávno minulé? Kvůli tomu, že jsem uvnitř byl stále roztřeseným vlčátkem, ačkoliv bych si přál, moc přál, být silným vlkem, velkým bráchou, který dokáže ochránit Biancu, Santého i Ismu a postarat se o všechny, které miluje? Nejspíš kvůli všemu zároveň. I se slzami v očích jsem ale stále pochodoval dál. Bylo to jaksi snazší, než se jen svalit bezmocně do trávy a vzlykat. Měl jsem pocit, že mám aspoň nad něčím trochu kontrolu, i kdyby to měl být jen bezmyšlenkovitý směr, kterým směruji své tlapy. Slíbil jsem, že se vrátím, připomněl jsem si, ale pouze chabě. Takhle bych stejně nikomu k ničemu nebyl. Vrátím se, až se dám do pořádku. Dřív ne. Nemusel jsem přidělávat všem starosti svým vlastním smutkem.

//vršek

//Mecháč přes Kiërb

Nijak zvlášť jsem nepřemýšlel o směru své cesty, nechal jsem se vést řekou a byl jsem přitom naprosto ztracen v myšlenkách. Alastor odešel, vracela se ta jedna myšlenka stále nejvytrvaleji. Odešel a nerozloučil se. Alastor... odešel. Ale proč? Povzdechl jsem si. Na tyhle odpovědi jsem nemohl přijít sám. Musel by mi je dát sám Al a ten mohl být kdoví kde. Hlavně na sebe dávej pozor, vzkázal jsem mu, jako by mě snad mohl slyšet. Svět byl přece nebezpečný.
Náhle jsem se zarazil - a nebylo to jen proto, že mi došlo, že jsem se do toho nebezpečného světa vypravil sám a bez zaváhání. Bylo to hlavně proto, že jsem tohle okolí poznával. "Močály," vydechl jsem se staženým hrdlem. Místo, které už nebylo domovem... které jím nikdy doopravdy nebylo. Přesto bylo poněkud bolestivé vidět je takhle prázdné, bez života. Pach smečky odtud už vyprchal. Nečekaly tu známé tváře. Bylo to jako dívat se na zašlý odraz vlastního dětství, které, ať jsem chtěl nebo ne, se každým dnem vzdalovalo. Tady mě Launee učila značkovat stromy, támhle byl úkryt, který nám poskytoval útočiště, tady... "Naše skrýš," zajíkl jsem se, když jsem spatřil ten dutý strom, kde jsme se s Biancou choulili. Teď už bych se tam ani já sám nenacpal. Strčil jsem tam alespoň hlavu, nadechl se, jako bych mohl zachytit pachy našich minulých já, křehkých a vystrašených, ale šťastných, že jsme se spolu znovu shledali... ovšem vnitřek kmene voněl pouze mechem a dřevem. Vycouval jsem zase ven a zjistil, že mám vlhké tváře. Potlačil jsem vzlyk. Já jsem pořád malý a vystrašený, pomyslel jsem si. Na povrchu jsem vyrostl, ale uvnitř jsem pořád stejný. Přinutil jsem se odvrátit od té bolestné připomínky dní dávno minulých a namířil jsem své kroky směrem z močálů ven. Tady už na mě nic nečekalo, bylo to jen zbytečné rytí do už tak dost bolavého srdce.

//Narrské kopce přes Ježčí mýtinu

Trochu se mi ulevilo, když debata o smutku a úsměvu skončila. Nebylo to téma, které bych tak úplně chtěl rozebírat, spíš jsem se bál, kdo omylem kopne do citlivého místa někoho druhého. Naštěstí to ale přešlo celkem v klidu... ačkoliv bych si vzápětí možná přál, abychom se dál bavili o projevech emocí.
Věděl jsem, že Alastor se mi určitě nesnažil cíleně naschvál ublížit. Chápal jsem taky, že mu nejspíš přišlo těžké přijít s tím oznámením sem mezi všechny. Asi bych se sám taky bál. Ale i tak mě to mrzelo. Nejen fakt, že se nepřišel rozloučit, ale hlavně fakt, že odešel. A já ani nevěděl proč. "Možná," pokrčil jsem rameny, když Bianca přišla s teorií, proč se Alastor jen tak beze slova vypařil. Pravda byla taková, že jsem to vědět ani nemohl, mohl jsem pouze hádat... a to by se mi líp dělalo o samotě. Zabořil jsem pohled do země, trochu jsem se styděl sám za sebe, že jsem už zase hromádkou neštěstí, když jsem měl jiné povinnosti. Nedokázal jsem se na ně ale nyní soustředit.
Bianca se Santém se vydali na Meinerův pokyn napřed k řece, ale černobílý zůstal. Zvedl jsem k němu oči s tichou otázkou. Chtěl mi něco říct? Třeba ať se koukám vzchopit? Měl jsem dojem, že kdyby z jeho tlamy vyšlo něco takového, nejspíš bych se na místě rozplakal - už tak jsem k tomu neměl daleko. Ale Meinere nic takového neřekl. Jeho slova místo toho zněla útěšně a mluvila z nich osobní zkušenost. Lehce jsem si povzdechl. "Já si nemyslím, že mě nenávidí... Jen mě to mrzí," řekl jsem polohlasně a přikývl, když černobílý oznámil, kde je kdyžtak najdu. "Přijdu brzy," slíbil jsem a pak už jen sledoval vzdalující se skupinku. Zůstal jsem sám. Promiňte, řekl jsem v duchu zejména Biance a Santému. Byl jsem jejich brácha, měl jsem se o ně starat, ale copak jsem to dokázal...? Ne. Jasně, že ne. Rychle jsem zamrkal, abych zahnal slzy, a vydal se pryč, mimo hranice lesa, v naději, že mi procházka pomůže utřídit si myšlenky. Namířil jsem si to směrem k řece, ale dával jsem si dobrý pozor, abych se nestřetl s ostatními... hádal jsem, že to by bylo asi pěkně trapné. A pak dál, někam na jih.

//Mahar přes Řeku Kiërb

Meinerova otázka na Biančinu otázku mě lehce bodla u srdce. Měl vážně tak nešťastný život? Bianca do toho nejspíše hodlala zabřednout hlouběji. Lítostivě se obrátila na černobílého a snažila se vymyslet něco, co by ho k úsměvu přimět mohlo, ovšem já se zrovna do téhle debaty nezapojoval. Svým způsobem jsem totiž asi chápal, jak se může stát, že se jednomu prostě už nechce smát. Ne, že bych na tom byl stejně - to ne. Od té doby, co jsme se přestěhovali sem, jsem vlastně byl celkem šťastný, přinejmenším na svoje poměry... Ovšem byly jisté chvíle, a nebylo to zase až tak dávno, kdy se mi veškeré štěstí světa zdálo nedostižně vzdálené. Třeba když jsme našli rodný les prázdný a opuštěný. Při té vzpomínce se mi lehce stáhnul žaludek. Kdybych neměl Biancu a Launee s Therionem, kdoví, jestli bych odtamtud někdy vůbec dokázal odejít a nezůstal tam prostě ležet a čekat, až si mě vezme smrt. A kdyby ano, jestli bych se ještě chtěl usmívat. Lehce jsem potřásl hlavou. Tohle rozhodně nebyly příjemné myšlenky.
A to, co mi vzápětí sdělil Meinere, bylo příjemné ještě méně. Zoufale jsem se snažil pochopit, proč by Alastor chtěl odejít. A proč se ani nerozloučil. Trochu se mi ulevilo, když Meinere řekl, že se Al má v plánu vrátit, ovšem ne moc - netušil totiž, kdy by to mělo být. Bianca to ovšem viděla optimisticky. "No jo," namítl jsem, "ale kdyby si chtěl jen něco vyřídit, neopouštěl by smečku... ne?" Spousta vlků každou chvíli odcházela řešit své vlastní záležitosti, ale neohlašovali svůj odchod, jako by se jednalo o cosi... dlouhodobějšího. Jít Alastora hledat byla myšlenka, které se drala do hlavy i mě. Chtěl bych Alastora najít. Vidět ho, vyptat se ho - však bych ho nenutil se do lesa vracet. Jen jsem tomu chtěl porozumět. Jenže... "Třeba nechce, abych ho hledal." Což mi tak trochu potvrdila i Meinerova slova. Otázka, na kterou nebylo snadné odpovědět. Sklopil jsem zrak k zemi. Rád bych řekl, že ano, že bych se šel se všemi rozloučit... ale bylo by to tak doopravdy? "Já nevím," polkl jsem nasucho, sváděl jsem přitom boj se slzami. "Jen... nevím," povzdechl jsem si nakonec, aniž bych vlastně vyslovil jakoukoliv ze svých myšlenek. Ničemu jsem nerozuměl. Zatoužil jsem po samotě, zmizet a srovnat si myšlenky v hlavě. Asi jako pokaždé v podobné situaci. Pohlédl jsem ale na Biancu, které jsem posledně svým odchodem tak ublížil, na Santého, který se dožadoval řešení svéhé problému - měl jsem ho přece hlídat. Ne se schovávat a brát do zaječích kvůli každému hrbolu na cestě životem. A na co mu takhle jsi? obořil jsem se tvrdě sám na sebe. Na nic, odpověděl jsem si taky sám. Nedával jsem pořádně ani pozor, co vlček říkal. Bianca se mu hned začala věnovat, navrhovala výlet k řece, ale já najednou neměl ani v nejmenším náladu na nic podobného. Ačkoliv jsem se kvůli tomu cítil hrozně. Slíbil jsem, že se o něj postarám. Slíbil jsem to. Ale z úst už se mi drala slova: "Možná... bych přece jen měl... no, jít," vykoktal jsem a přejel pohledem po všech mých třech společnících. "A přidat se... později." Chtěl jsem prostě utéct někam do ústraní. Jakkoliv jsem měl rád společnost všech tří vlků, najednou se mi zdála prostě... příliš.

The evening was quiet. Sun was slowly setting over the hills, painting the sky in all shades of pink, orange and yellow - it was an exceptionally beautiful sunset, and I've seen quite a few of those in my life. I laid in the field, surrounded by colorful flowers, I listened to the songs of birds who were saying goodbye to yet a another beautiful day of summer and I started falling asleep, drifting into a dream... when I suddenly heard a noise and opened my eyes again. There was a huge animal in front of me. And when I say huge, I mean huge. It had it's head lowered though, looking directly in my eyes. It's eyes were big, brown and made the enormous herbivore seem kind, wise... and maybe a bit sad. We exchanged a long stare. Neither of us moved. The look on my face was confused and curious, but the animal looked worried. I could imagine why. I was a predator, after all. But then why did it decide to aproach me like that?
I slowly lifted my head to get a better look at the beast, trying not to scare it away. I probably didn't need to be that careful because even my very slow and non-threatening movement made the animal jump backwards as if I was trying to bite it's neck. "Oh! Oh Jesus! Oh Jesus Christ! It moved!" It could talk? That was unexpected. Now I was even more curious. "Of course I moved," I said quietly, hoping I wasn't going to give the animal a heart attack or something. It seemed rather... unstable, to be honest. "Sorry if it scared you. But I don't want to hurt you. I just wanted to look at you better - I never saw one like you." The beast let out a cautious snort, then it lowered its head again: "And I never saw one like you. But! I don't think I can trust you, you see," the animal narrowed its eyes, as if it expected me to jump at it any second. I didn't jump. I was trying not to even breathe, to be honest. I didn't want it to run away. It looked so beautiful with its shiny brown coat and long black mane and a cute little white marking on its forehead. Perhaps we could be friends? "I would like to trust you, don't get me wrong," the animal continued, "but you have big sharp teeth and you move so unexpectedly..." "What? I barely even moved the whole time you're here," I objected. "My legs are going numb from laying so still. Why are you so afraid of me? I mean you no harm. Really."
The animal shook its head slightly and raised its neck to look around the field. "Eh, I guess you're right. I'm probably just paranoid, that's it. You are tiny anyway - I could probably crush you if I wanted to." Well... now I was starting to get worried. The hooves of the animal did look quite dangerous. "But, erm, you don't really want to crush me... do you?" "Of course not," laughed the beast. "I'm not a lunatic! I was just curious about you. Curious and also terrified. You know that feeling, right? When you just have to walk up to something, but then you realize it could be a BEAR! So you run away, but you have to keep thinking about it, so you come a little closer to it and you see it's not a bear, so you calm down, but then again, what if it was a WOLF? So you run away again, but then... eh, you get the picture. So. You know that feeling?" I tilted my head to the side, carefuly thinking of an answer: "I don't think I do, actually... and - you know... I don't mean to terrify you or anything, but... I am in fact a wolf." The beast looked shocked. It took a step back, but it didn't run - it just looked like it had trouble processing what it just learned. "A wolf? But you look so cute! Like a big doggo." What's a doggo? I thought, but didn't want to interrupt. "I always thought wolves were horrible creatures with giant fangs and teeth sticking out their mouths and they hide in the shadows and wait for that one moment you're not alert and then they GET YOU!" With the last two words the creature stomped on the ground and it felt like the whole world shook. "Well I'm not like that," I said when I was sure it wasn't going to stomp on me the next time. "What about bears? Are bears this cute as well? Has my entire life been a lie?" The animal looked like it was about to have an existential crisis. "No," I shook my head before the animal got a chance to start freaking out. "Bears are definitely still very scary, don't worry. Or... I guess do worry. About the bears. But your life is not a lie." "Good, yes, good," the creature nodded.
"And what animal are you?" I finally got my chance to ask. "Why I'm a horse, of course... damn, that rhymed, did you hear that?" laughed the animal - the horse - and it puffed up its chest looking suddenly pretty damn proud of itself. What a weird creature. I love it. "Yeah, great poem," I waved my tail from side to side and finally decided it was safe to sit up without sending the horse into a panic. "Perhaps we could explore around together for a bit... that could be fun, right?" I proposed an idea, not wanting to say goodbye to the strange horse just yet. "I'm Saturnus, by the way. And what's your name? If horses have names, that is." "Of course I have a name! I'm Lashadd. And I'm the fastest creature around, you wanna see?" He didn't wait for an answer, he just took of running over the field. "Wait!" I yelled, following the galloping animal. He really was fast. "I thought you said you weren't a lunatic, you're gonna break your neck, running that fast!" "Catch me first and then tell me what to do!" my new friend (I guess?) laughed and kicked his back legs up into the air. The concerned look on my face transformed into a playful grin: "We'll see about that." And we both galloped into the sunset.

Meinerova odpověď nebyla nikterak překvapivá, jen potvrzovala to, co jsme si mysleli. Byl zkrátka unavený ze všech těch magií. I když jsem to čekal, oddechl jsem si, když to bylo potvrzeno. Mírně jsem se pousmál - takže si prostě trochu odpočine a bude v pořádku. To mě těšilo. Úsměv mi ale trochu zmrznul na rtech, když se Bianca náhle vytasila s otázkou dost na tělo. Zarazil jsem se - co když to dopadne tak, jako když jsem já posledně plácl svoji neuváženou otázku? To bylo tehdy dost nepříjemné, pro nás pro oba. Pěkně jsem to zvoral a pomalu jsem se bál, že se mnou Meinere už ani nikdy nepromluví... To se sice ve skutečnost neproměnilo, ale i tak jsem nyní po černobílém pokukoval dost opatrně. Co asi řekne? Jestli na to vůbec má nějakou odpověď. Já se nad tím nikdy příliš nezamýšlel - bral jsem jako daný fakt, že je Meinere zkrátka takový. Nosil, pravda, povětšinou kamennou tvář, ale mně to nevadilo. Stejně jako fakt, že toho zrovna moc nenamluvil.
Náhle mi k uchu dolehl tichý hlásek. Santé se dožadoval vědět, kde je Launee. Nojo. Moc jsme mu to chudákovi neobjasnili, pomyslel jsem si a sklopil k němu zrak: "Maminka je tady v lese, jen má práci se smečkou. Ale neboj, přijde sem, jak jen to půjde," pousmál jsem se a zadoufal, že to bude brzy. Ne snad, že by mi vadilo hlídat Santého. Naopak, vlček se doposud ukazoval jako velice snadné vlče na hlídání. Spíš bych Launee rád zase viděl... a Theriona taky! Nezahlédl jsem z něj ani chlup už kdoví, jak dlouho, a vážně mě zajímalo, kde celou tu dobu byl a co zažil.
Náhle jsem zachytil Meinerův pohled. Zdálo se, že chce něco říct přímo mě a v žaludku mě zašimralo neblahou předtuchou, jako bych už dopředu věděl, že ať je to cokoliv, nebude se mi to líbit. No... to jsem se tedy nespletl. "Co?" vyhrkl jsem, ale věděl jsem, že jsem tomu rozuměl správně. "Jak to myslíš, odešel? Kam by šel? Však přece..." Srdce mi pokleslo. To přece nemohla být pravda! Jenže jakkoliv moc bych si přál, aby to byl jen hloupý vtip, neměl jsem sebemenší důvod se domnívat, že by si ze mě Meinere takhle hloupě střílel. Nelíbilo se mu tu? Nebyl tady šťastný? Ani se nepřišel rozloučit. Tohle uvědomění pěkně zabolelo. Myslel jsem si, že jsme kamarádi... a že by mi aspoň řekl, že míří pryč. Co když jsem si já myslel, že jsme kamarádi, ale Alastor to viděl jinak? Rychle jsem zamrkal, abych zahnal slzy. Ale bolelo to i tak, tomu se nějakým mrkáním nedalo zabránit. Ani Bianca to nechápala, ale vypadala spíš dotčeně, než zdrceně. To byl můj úděl. Vlastně jsem si nebyl jist, jestli se sestra s Alem vůbec někdy setkala. "Proč nic neřekl?" povzdechl jsem si ve snaze nějak pochopit Alastorův čin. Nezlobil jsem se na něj, ale byl jsem... co vlastně? Snad zklamaný. Určitě smutný. A taky trochu zmatený.

//úkryt

Čekal jsem, že se ke svým přáním ohledně ovládání magií vyjádří i Bianca, ale nezdálo se, že by to měla v plánu. Otázka se mi už už drala na jazyk, ale pak jsem ji spolkl. Podívaná, jakou nám připravil Meinere, totiž poněkud zastínila všechno ostatní. Výsledek byl dost uspokojivý, přinejmenším dle mého názoru. Bylo to jako mít kousek zimy navždycky zachycený v úkrytu. Tedy skoro navždycky, připomněl jsem si nutnost led v nové místnosti obnovovat.
Černobílý ale vzápětí zmizel na povrch rychleji, než kdokoliv z nás vůbec stačil jakkoliv zareagovat. Raději jsme se tedy vydali za ním, kdyby něco. Nemuseli jsme ho hledat dlouho. Meinere ležel poblíž úkrytu a zdálo se, že odpočívá. Snad bychom ho tedy neměli rušit, napadlo mě, ale Bianca podobnou zdrženlivostí netrpěla a hned se vrhla do akce. Lehce jsem se na černobílého pousmál, ale jinak jsem se držel spíš stranou a pozoroval - ostatně Bianca všechny otázky už položila a kdyby vlk něco chtěl, byl jsem více než ochoten pomoci.

306

Bianca vypadala Meinerovou sbírkou magií podobně překvapená jako já. Jen jsem přikývl na to, že o některých se Launee ani nikdo jiný z dospělých nikdy nezmiňoval. Ale nebylo to zase nic tak moc divného. Jestliže existovalo magií opravdu nepřeberné množství, pak asi nikdo nevěděl úplně o všech. "Třeba ano," připustil jsem nejistě. Nebyl jsem zrovna přesvědčen o tom, že bych jednou mohl dosáhnout podobné síly, vytvářet mosty přes řeku a podobné věci. "Vlastně ani nevím," zamyslel jsem se nad druhou částí Biančiny otázky. "Chtěl bych se nejdřív naučit pořádně ovládnout vzduch. Ale... asi bych si vybral i z těch ostatních magií. Třeba zemi... Ta by se mi líbila." Shlédl jsem krátce na Santého. Kdoví, jakou magii bude mít on? A co Bianca? Její magie byla také jaksi váhavá. Nebo ji už objevila, jen se o tom nezmínila?
Už jsem se chtěl ptát, ale černobílý se pustil do díla a já na to rázem zapomněl. Vyhloubil do stěny úkrytu pořádnou díru a já se zase jednou nestačil divit. Ne, že bych magii viděl zrovna poprvé, ale to neznamenalo, že mě přestala udivovat. Pak se ale zarazil a ohlédl se na nás. Jako by od nás cosi očekával. Zmateně jsem zamrkal. Říkal jsem přece, že to neumím, svěsil jsem mírně uši. Jasně, že bych se rád zapojil, ale pokud Meinere nechtěl při práci ovívat jemným vánkem, pak jsem nemohl být ku pomoci. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nás bohužel neměl co nabídnout, Meinere se pustil znovu do práce sám. Co nejdřív se vydám za Životem, umínil jsem si, zatímco jsem sledoval, jak se v nově vzniklém prostoru tvoří voda a postupně se mění na led. A pak budu taky moct pomáhat. Brzy to bylo hotovo. Meinere vypadal dost unaveně. "Je ti dobře?" zajímal jsem se s obavou, ale to už vlkův ocas zmizel ve východu z úkrytu. Tiše jsem si povzdechl a obrátil se k Biance. "Nejspíš bychom měli... určitě to bylo náročné," přikývl jsem. "Tak pojďme," broukl jsem i k Santému a zamířil ven. Však jsme ani Meinerovi nestačili poděkovat!

//Mecháč

305
//Mecháč

Bianca krátce objasnila, co míní oním "skluzem" a pak začala zjišťovat další detaily ohledně Meinerova plánu. Zdálo se mi, že se ptá celkem rozumně - vážně se asi nedala magie používat pořád. Černobílý to ale měl očividně vymyšlené. Byla by to zkrátka kolektivní práce. Občas by někdo musel jít a pomocí magie vzduchu to celé zase opravit. Nezdálo se to jako velký problém, do úkrytu se chodilo celkem často a vzhledem k tomu, že tady vlků s magií vzduchu byla vážně spousta, nejspíš nehrozilo, že by se to celé zhroutilo. Ačkoliv jsem si pořád ještě nebyl úplně jist, co "to" má vlastně být. Měl jsem určitou představu, ale přesný Meinerův plán jsem neznal. To abych se vážně brzy vydal za tím Životem. Abych se do toho mohl taky zapojit.
To už jsme ale byli v úkrytu. Dával jsem pozor, abych Santého v šeru chodby nezašlápl, ale jakmile jsme se octli v osvětlené části, trochu jsem se uvolnil - tady jsme na vlčka aspoň viděli. Meinere mezitím začal vyjmenovávat své magie. Nebylo jich zrovna málo. "Páni," vydechl jsem, když skončil. "Já to tedy nepočítal, ale... no, ani jsem netušil, že jde těch magií ovládat tolik." Rovněž jsem si uvědomil, že jsem si nikdy nevšiml vlkova chybějícího stínu. Umínil jsem si, že až budeme venku, musím se pořádně podívat. Meinere se mezitím, co jsem nad tím přemýšlel, už pustil do práce. Zasypala nás nejprve sprška hlíny. Rozkročil jsem se nad Santého, aby nějakou tou hroudou nedostal do hlavy, ale nezdálo se, že by to hrozilo - Meinere totiž začal hloubit chodbu dále dopředu. Nakukoval jsem mu zvědavě přes rameno, ale blíž jsem nechodil, abych se mu do toho nepletl. I tak to bylo působivé. Magie mi vždycky přišla hrozně zajímavá ke sledování, obzvlášť pokud to s ní někdo opravdu uměl, což Meinere určitě byl.