Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sheye se náhle rozzářily oči, jakmile se naše řeč stočila k magii vzduchu. Netušil jsem, co má za lubem. Naštěstí mi to hned objasnila. Lehce jsem zaváhal - vypadala z toho nápadu opravdu nadšená, ale já si tím nebyl tak jist. Co když se mi to vymkne z kontroly? "Tak jo," souhlasil jsem nakonec opatrně. "Ale radši venku." Přišlo mi bezpečnější něco podobného zkoušet v otevřeném prostoru bez stropu a stěn. Nebyl jsem si zrovna jistý v kramflecích, pokud šlo o nově nabytou sílu mé magie a nerad bych Sheyu při našem experimentu obohatil o boule a modřiny.
Ticho, ten náš lehký dotek, celá situace... byla náhle dost zvláštní. Oba jsme zřejmě pocítili potřebu mlčení mezi námi prolomit a tak jsem se rychle chytil Sheyina nadhozeného nápadu. Krom toho to byl opravdu celkem dobrý nápad. Ukázalo se, že hnědá vlčice hned ví o někom, kdo by nám s tím mohl pomoci... pak ale řekla cosi, co mě zarazilo. A taky zabolelo. Cože? svěsil jsem uši - proč by se Sheyině mámě mělo nelíbit, že nás spolu vidí? Bylo na mě něco špatného? Vlčice se svůj přeřek hned snažila zachránit, ale já z toho nebyl o moc moudřejší ani potom. "No... vlastně nevím," zamumlal jsem a sklopil zrak. Něco mi uniklo? Něco jsem si špatně vyložil? "To se nesmí? Teda... tahat se s chlapama?" Nebyl jsem si ani jist, jestli přesně vím, co to znamená.
Sheya se to celé pokusila zamluvit a já ji klidně nechal, ačkoliv mi to v hlavě hlodalo. Pěkně to štíplo, když to řekla, to teda ano. Chtěl jsem ale věřit, že to vážně nemyslela špatně. Vzpomněl jsem si, jak jsem já sám jedinou - z mého pohledu zcela nevinnou - otázkou dokázal zcela rozložit Meinera. Který byl shodou okolností i odpovědí na Sheyinu otázku. "Možná Meinere. Znáš ho?" Nebyl jsem si jist, jestli jsem jí o černobílém už říkal. "Vyzná se ve spoustě věcí. Určitě by dokázal poradit i s tímhle."
Shodli jsme se na tom, že by bylo nejlepší vyrazit z jeskyní ven. Byl jsem tomu rád. Opravdu to nebylo to nejpříjemnější místo. "Noo, měl bych se asi vydat domů," přiznal jsem, ale bylo na mě jasně vidět, že se mi do toho dvakrát nechce. Cítil jsem se kvůli tomu poněkud provinile. Měl jsem přece už svoje povinnosti a dosud jsem je zrovna dvakrát svědomitě neplnil. "Tebe mámy už nehledaj? Třeba bych tě mohl doprovodit," nabídl jsem se - Sheya přece bydlela až úplně na severu v horách, to byla cesta, která by se jistě dala dostatečně natáhnout. "Teda... asi jen někam poblíž. Aby mě s tebou neviděly," dodal jsem ještě spěšně. "Nebo jak chceš. Můžeme jít... kamkoliv," zazubil jsem se a vykročil k východu z jeskyně. "A musíme najít nějaké místo, kde vyzkoušíme to lítání."

//Mahtaë jih

Asi nebylo zvláštní, že mě Šedivák děsil - však mě málem sežral. Ale od té doby už spousta času uplynula a věci se změnily. Tedy měly by se změnit. Jenže... nebyly zas tak docela jiné, kromě toho, že už bych se před ním rozhodně nemohl ukrýt do škvíry mezi kameny. Zmínka o tom, jak jsem nás ochránil před bouří, mi na tváři vykouzlila lehký úsměv. "To... to je asi pravda," uznal jsem trochu nejistě. "Třeba bych dokázal zastavit i jeho, kdyby nám vážně šel ublížit." Vzpomněl jsem si na své myšlenky během té chvíle, kdy jsme si s vlkem stáli tváří v tvář. Možná by ho vítr dokázal zdvihnout. Možná. "Radši bych ale byl, kdybych to nemusel zkoušet," doplnil jsem vzápětí. Kdyby to nefungovalo, nedopadlo by to hezky, to určitě ne. Ale jestli se s Šedým ještě někdy potkám, asi mě už nenechá vyváznout jen tak. Slíbil, že si mě najde... a já neměl žádný důvod mu to nevěřit. Lehce jsem se otřásl a pak se opatrně pokusil obnovit náš dotek s Sheyou.
Neodtáhla se. Ulevilo se mi, ale v mých pocitech byl pořádný chaos. Srdce mi bušilo, jako strachem, ale bylo to jiné, než když jsem se třásl před šedivákem. A taky jsem se... styděl? To asi nebylo úplně přesné. Něco se dělo, to bylo jasné - něco, co jsem s nikým jiným nikdy nezažil. Ticho, které na chvíli nastalo, jako by se rozpínalo a tlačilo mi na hruď, chtěl jsem ho nějak přerušit, ale slova mi zcela unikala. Bál jsem se, že plácnu nějakou trapnou blbost a celé to pokazím - ať už to bylo cokoliv. Sheya to vyřešila za mě. "Jo, to zní jako dobrý nápad," chytil jsem se spěšně jejího nápadu jako se tonoucí chytá stébla. "Ale koho? Napadá tě někdo?" Třeba by mi s tím poradil Meinere. Černobílý se vyznal v lecčems a poradil mi už mnohokrát - možná by mě dokázal naučit i bojovat? Myšlenka toho, jak se učím rvát, mi přišla absurdní, nikdy jsem se neviděl v roli rváče. Začínalo mi ale docházet, že to možná bude nutné, pro mou bezpečnost i bezpečnost druhých. Měl jsem teď přece mladší sourozence. Musel jsem je chránit. Zalétl jsem očima opět k východu z jeskyně. "Nepřesuneme se někam jinam? Bouře se utišila," řekl jsem tiše. Nechtělo se mi tu moc zůstávat, i když venku byla stále ještě noc. A taky bych se měl vrátit domů, napadlo mě s jistou naléhavostí... jenže se mi nechtělo opouštět Sheyu, ještě ne, ještě aspoň chvilku.

Bylo mi jasné, jak asi teď před Sheyou vypadám. Uplakánek. Padavka. Jak rád bych se jí předvedl v nějakém lepším světle - třeba jako hrdina co se postavil děsivému vlku, aniž by se mu třásla kolena a nerozsypával se strachem. Kdybych jen věděl, jak na to... kdybych se mohl zbavit strachu jednou pro vždy...
Sheya si ke mně přisedla. V její blízkosti jsem se cítil zvláštně - ale nebylo to nepříjemné. Právě naopak. Pak řekla, že i ona má strach. Dokázala ho ale překonat. Věděl jsem, že to, co říká, je pravda. Přišlo mi to ale nekonečně obtížné na provedení. "Já se snažím," opáčil jsem a taky stočil pohled ven, tam, kam hleděla Sheya. Už se zase setmělo a bouře nejspíš opravdu utichla. "Ale viděla jsi sama, že... to k ničemu moc nebylo." Zavrtěl jsem hlavou. Prostě jsem nechápal, v čem je ten problém. Sheyu strach nepřimrazil na místě, nehrnuly se jí slzy do očí, nelámal se jí hlas, když mluvila s někým, koho neznala, kdo jí dokonce vyhrožoval. Tak proč mě se to dělo? Jen jsem si dost nevěřil? Nedokázal jsem se naštvat? Byl jsem prostě... vadnej? "Já vím. Ale mám pocit, jako bych pořád byl malý, víš? I když nechci. Chci už vyrůst, nechci být... padavka, jak on to říkal. Vždycky jsem chtěl druhé chránit a pomáhat jim, ale copak můžu, když..." Začínal jsem zvyšovat hlas a tak jsem zavřel oči a zhluboka vydechl, abych se zklidnil. Tehdy jsem ucítil, jak se o mě Sheya bokem opřela. Na krátkou chvíli jsem zatajil dech. Pod srstí jsem nejspíš zrudnul jako rajče. Byl to zvláštní pocit. Hřejivý, ačkoliv mi zároveň přeběhl mráz po zádech. Pak se vlčice opět odtáhla. Ucítila to samé? Polekalo ji to? Koutkem oka jsem na ni pohlédl a váhavě se naklonil opět blíž. Nějak jsem nechtěl, aby ten moment ještě skončil. Opatrně, velice opatrně, připravený se opět vzdálit při sebemenší známce odporu z Sheyiny strany, jsem se k ní bokem přitiskl. Co byl tenhle podivný nový pocit? Ještě nikdy jsem ho nepocítil a bál jsem se mu přiřazovat nějaké jméno, jako by mi pak snad mohl prchnout.

Mé pokusy o to sesbírat co nejvíc odvahy a trochu se ohradit byly šedému vlku akorát tak k smíchu. Padavka. Vážně jsem byl... padavka? K ničemu? Ne. Co říkal Život? Že uvnitř jsem silný. A Život určitě nelže. Jenže kdoví, jak hluboko ve mně místní bůh tu sílu viděl, protože jsem si moc silný nepřipadal. Veškerou sílu mě stálo to, abych se neobrátil na útěk. Jenže to jsem nemohl. Nikdy bychom mu neutekli - a kdyby nás pak chytil, bylo by to strašné. Nebo hůř, kdyby se Sheya rozhodla, že se mnou utíkat nebude a radši se mu postaví sama. To bylo ještě horší. A nepochyboval jsem o tom, že kdyby ji k tomu vyprovokoval, Sheya by se s ním poprala. Už teď z jejího hlasu zněla bojovnost. Zastává se mě? Vlka to ale nijak neoslnilo. Nenechal se jen tak zastrašit, místo toho se na Sheyu obořil. To mě naštvalo - z nějakého důvodu mnohem víc než všechno, co ten vlk řekl mě. Z hrdla se mi vydralo další zavrčení. Ta má zpanikařená část mi za to nadávala, zatímco ta naštvaná div že netleskala.
Zato od šedého jsem se potlesku nedočkal, když se má magie rozhodla vystoupit na povrch. Neudělal jsem to schválně, nesnažil jsem se nikoho zastrašovat, ale... Dokázal jsem odvrátit tu bouři, aspoň na chvíli. Možná bych dokázal odfouknout i jeho. Vzpomněl jsem si, jak mě Launee pomocí magie vzduchu zvedala, když jsem byl vlče - a jak Therion pomocí stejné magie zdvihl balvany, mezi které se zasekl šakalí zloděj, který prchal s Launeeiným náramkem. Určitě by to fungovalo i na tohohle vlka. Pak by mi nemohl ublížit. "Ano," vyhrkl jsem, aniž jsem tušil, že se to chystám říct. Teď tě vážně zabije, blbečku. "Ano, byl, a... a ty by sis měl dát pozor, protože..." Zdálo se, že se šedivák už už chystá po mě skočit, jeskyní proletěl další poryv větru, ale než stačil udělat cokoliv jiného, než rozvířit prach, zjevila se tu šedá vlčice a projev mé magie odumřel tak rychle, jak se objevil.
Ti dva si vyměnili několik slov a já aspoň trochu popadl dech a pokusil jsem se zklidnit zběsilý úprk svého srdce, když se mi až do morku kostí zařízlo to příšerné zavrčení. Slibovalo bolest, slibovalo pomstu, slibovalo... smrt. Stejně jako jeho slova. Najde si mě. Cítil jsem z vlka takovou vlnu nenávisti a vzteku, až se mi z toho dělalo špatně. A pak... bylo po všem. Prozatím. Obrátil se a vydal se za okřídlenou vlčicí. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Zmohl jsem se jen na krátké přikývnutí směrem ke tmavé vlčici, která se rozhodla taky vyklidit pole. Opět jsme se Sheyou osaměli. Teď, když vlk zmizel, celé to na mě dolehlo. Rozklepala se mi kolena a musel jsem si sednout, abych sebou nesekl. "Najde si mě," zopakoval jsem bezradně a stočil zvlhlé oči k Sheye. "Jak to... jak to děláš, Sheyo? Jakto, že jsi vždycky tak odvážná?" zeptal jsem se ztrápeně. Muselo v tom být nějaké tajemství, které jsem já neznal.

Sheyina pochvala mě zahřála u srdce, že jsem skoro zapomněl na to, jak únavné použití magie bylo. Už už mi na tváři vykvétal úsměv, když mi ho uvědomění, že tu nejsme sami, dočista zmrazilo. Nejen, že tu někdo byl. Bylo to mnohem horší. Ten někdo totiž nebyl jen tak někdo. Snad bych dal přednost písečné bouři, než abych znovu stanul tváří v tvář té příšerné rozšklebené tlamě z nočních můr. Sheya to ale viděla jinak. Jako obvykle byla z nás dvou ta statečnější. "To nejsme, ale... on je fakt hroznej," sdělil jsem jí naléhavým šepotem a přál si, aby to pochopila... Kdyby šlo o kohokoliv, kohokoliv jiného, ale proč se tu ze všech vlků musel schovávat právě šedivák?
Jeskyní se mezitím rozléhaly podivné zvuky. Steny, vzdechy, mručení. Co tam dělají? Ať dělali cokoliv, znamenalo to nejspíš, že je šedivák momentálně zaneprázděný. Mohla to být naše šance. "Sheyo, pojď, vypadnem odtud," zkusil jsem to znova. "Najdeme si jinou -" skrýš. Ale už bylo pozdě. Zvuky utichly. Místo nich se ozval zvuk přibližujících se kroků... a pak se zpoza ohybu jeskyně vynořil on. Můj největší strach.
Rázem jako bych byl zbaven veškeré schopnosti pohybu i řeči. Oči jsem měl přikované k šedému tělu. Vzduchem se nesl lehký pach krve - ublížil snad té vlčici, co se vynořila za ním? Ale ona nevypadala, že by se ho bála. Možná byl krví cítit pořád. Možná jí byl prostě nasáknutý. Poznal mě? Poznal. Samozřejmě. Pamatoval si na naše setkání. Nedokázal jsem ale říct vůbec nic, ani se ohradit proti tomu, jak nazval Launee "starou rašplí". Slova jako by se mi vzpříčila v krku. Aspoň do chvíle, než se jeho pozornost krátce zaměřila na Sheyu. Ne. Musím se bránit sám. Když to nezvládnu, tak... jí ublíží. Šedého slova se strefovala přímo do citlivých míst. Nebyl jsem pořádný vlk - ani silný, ani statečný, ani chrabrý, cítil jsem se přesně tak maličký, jako když jsem se s tímhle zjevem z pekla setkal poprvé. Ale musel jsem se aspoň pokusit. Jinak to skončí špatně a neodskáču si to jenom já. To jsem nemohl dopustit.
"Já... j-já... já už - už nejsem malej," vykoktal jsem, hlas se mi třásl, až mi bylo sotva rozumět. Pohled jsem měl zabořený kdesi u šedivákových nohou. "Už... už... už se tě nebojím." Lhal jsem. Věděl jsem, že lžu. On věděl, že lžu. Všichni, každý, kdo měl oči k vidění, viděl, že lžu, že se mi klepou kolena a že bych se nejradši propadl do země. Ale přesto jako by kdesi ve mně ta slova, když jsem je vyřkl nahlas, cosi vyvolala. Tenhle vlk byl jeden z těch zlých. Z takových, co mě a Biancu připravili o rodinu. V duchu jsem jasně viděl tátovu krev na bílém sněhu. Viděl jsem sám sebe, maličkého, jak se schovávám mezi kameny a sápe se po mě smradlavá zubatá tlama. A taky ublížil Launee. Najednou se pod vším tím hrozným strachem pohnulo i cosi dalšího. Vztek. A vztek dodával odvahu. "Nebojím se!" zopakoval jsem - znělo to zoufale, jak jsem se sám sebe snažil přesvědčit o pravdivosti toho tvrzení. Nebojím se! Nebojím se, nebojím se, nebojím se, opakoval jsem si v duchu jako mantru a pohlédl své hrůze do tváře. Ucítil jsem, jak se mi srst na zádech naježila a z hrdla se mi cosi vydralo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to bylo zavrčení. Kolem uší mi zasvištěl poryv větru a pročísl šedého kožich. Nebyl jsem připravený na boj, stál jsem tváří v tvář nejspíš jasné porážce, pokud se vlk rozhodne zaútočit, a byl jsem tak vyděšený, až svět kolem mě chvílemi úplně šednul, ale nebylo na výběr. Doufal jsem, že Sheya uteče do bezpečí... a doufal jsem, že zůstane. Neodvažoval jsem se na ni pohlédnout, nechtěl jsem ztratit šedého z očí ani na vteřinu.
A doprostřed mého vnitřního boje se přiřítila další vlčice. I ona byla cítit krví. Ze zad jí trčela... křídla? Zbláznil jsem se, pomyslel jsem si a stěží spolkl hysterický smích, který se mi dral do hrdla. Pustila se do řeči s šedivým. Využil jsem té příležitosti, abych se o pár kroků nenápadně vzdálil a pokusil jsem se lehce postrčit Sheyu, aby udělala totéž. Nechápal jsem polovinu z toho, co na něj vlčice vychrlila, měl jsem poněkud problém vnímat, ale to zásadní bylo, že nabádala Noroxe, aby odtud zmizel. Ani jsem se neodvažoval se zaměřit na to smítko naděje, které v té výzvě pro nás vězelo. Jen běž, zmiz odtud, vyzýval jsem ho v duchu. Prosím.

//Křišťálový lesík

Běželi jsme dál a dál, bojovali s větrem a já s panikou, která mi ani neumožňovala příliš přemýšlet nad ničím jiným, než nad následováním nazrzlé špičky Sheyina ocasu. Skoro jsem se neodvažoval spustit z vlčice oči, neboť bez ní bych byl asi v písečné bouři naprosto a dokonale ztracený. To je dobře, přikývl jsem, ale radši jsem už mlčel. Nevěřil jsem svému hlasu, že mě opět nezradí a já vážně nechtěl vypadat jako strašpytel. Nebo aspoň ne jako úplný strašpytel.
I když jsme už ale nejspíš byli blízko, vyhráno jsme neměli. Museli jsme překonat menší planinku, jenže to, co by obyčejně byla doslova procházka, nyní mohlo být celkem nepříjemné. Až nemožné. Co budem dělat? Bezradně jsem se otočil k Sheye, ale ona nejspíš nebyla zcela zaslepená strachem. Dostala totiž nápad, který měl dojít mě už dávno. "Nojo vlastně!" vyhrkl jsem. Magie pro mě byla pořád něčím novým, nebylo to to první, co mi přišlo na mysl, obzvlášť ne ve vypjaté situaci.
Ale zvládnu to? "Zkusím to," zamumlal jsem, ale na váhání nebyl čas. Sheya se už hrnula kupředu. "Počkej!" Ale bylo to marné. Začal jsem se soustředit na to, abych vyvolal vítr dost silný na to, aby nás aspoň na chvíli ochránil před pískem. Hlavně Sheyu, která se tam vrhla přímo neohroženě. Nebylo to tak snadné, jak se mohlo zdát. Magie pro mě byla nová, měl jsem pocit, jako by mi prokluzovala pod tlapami, jak jsem se ji snažil uchopit a usměrnit. Ale dařilo se to, alespoň do jisté míry. Zrnka písku na nás dopadala volněji a bylo jich mnohem méně. Co nejrychleji jsem vyrazil přes pláň i já, i když jsem se sunul dost pomalu. Musel jsem se soustředit na to, abych udržel magii. Bylo to ovšem vyčerpávající. Vichřice kolem se s mým větrem prala, nedala se jen tak. Sheya už mizela v podzemí, ale mě zbývalo ještě pár metrů. Zabral jsem, abych je překonal a do podzemní chodby jsem se doslova skutálel. Dole jsem vrazil do čehosi chlupatého, co, jak jsem rychle zjistil, byla Sheya. "Uh." Hluboce jsem oddechoval. Používat magii nebyla zas až taková sranda. "Promiň," omluvil jsem se Sheye, do které jsem tak neomaleně vrazil a chtěl jsem se od ní odtáhnout (ačkoliv... její blízkost rozhodně nebyla nepříjemná), když jsem zaslechl vzdálené hlasy a strnul. "Někdo tu je." A kdyby jen to. Jeden z těch pachů, co se tu vznášely, byl dost povědomý. Žaludek mi poklesl. Než bych se od ní vzdaloval, naklonil jsem hlavu pomalu k Sheyinu uchu a zašeptal: "Ten jeden vlk... je nebezpečný. Chtěl mě sežrat, když jsem byl malý." Srdce mi divoce bušilo. Co budeme dělat? Snad by bylo lepší risknout bouři, než toho zlého... Ale co když o nás už věděl?

//Medvědí jezero

Nestihl jsem si svůj nový kožich ani pořádně prohlédnout v zrcadlové hladině, ba ani si vyslechnout, co si o něm myslí Sheya, neboť jak se zdálo, přiřítila se na nás nějaká podivná přírodní katastrofa. Takové podivné počasí jsem ještě nikdy nezažil. A popravdě mě to trochu děsilo - mezi stromy písek tolik neštípal, ale hučení větru ve větvích a jejich skřípání mi na klidu nepřidávalo. Každou chvíli jsem očekával, že mě nějaký padající kmen přetne vedví. Sheya si na žádný úkryt hned nevzpomněla. Já myslel na skálu v Maharu, ale na to jsme běželi špatným směrem a kromě toho asi nebyl nejmoudřejší nápad běžet do močálů, když nebylo vidět skoro na krok. Vlčice ale náhle přišla s plánem, který zněl celkem slibně. "Tak jo! Za pokus to stojí," přitakal jsem. Nejspíš bych jí odkýval cokoliv, jen abychom už zmizeli z toho větru a písku. Nechtěl jsem vypadat jako strašpytel a snažil jsem se tvářit statečně, ale uvnitř jsem lehce vyšiloval. Každou chvíli jsem vrhal pohledy ke korunám stromů nad námi. Hlavně se nelamte, nelamte se, vydržte, prosil jsem je a škubl sebou, když mě do čenichu plácl padající klacek. Vykvikl jsem úlekem a hned bych si za to nakopal. "Dobře, tak mě veď," souhlasil jsem rychle se Sheyou v naději, že tím ten ubohý výkřik zamaskuji, ačkoliv můj hlas začínal znít taky trochu hystericky, tudíž jsem situaci příliš nevylepšil. Trochu se vzmuž, u všech svatých... už nejseš malej! Kdyby se pode mnou tak zem chtěla propadnout a celého mě spolknout...

//Zrcadlové jeskyně (definitely not přes Asgaar, ehm)

"Škoda," zopakoval jsem po Sheye polohlasně. Ano. Bylo by pěkné se k nim moct trochu přiblížit. Aspoň ještě jednou bych rád viděl tváře svých rodičů, které proti mé vůli v paměti lehce vybledávaly. Byl jsem ještě tak malý, když jsme se rozdělili... Kdoví, jestli by mě ještě vůbec poznali. Přesto... jak rád bych měl šanci se alespoň pořádně rozloučit. Na to už ale bylo pozdě. Byli pryč a já byl tady - a nedalo se to změnit.
Než mě vzpomínky stačily rozbrečet, cosi se stalo s mým kožíškem. Jak se ho dotkl hvězdný svit, začaly se na něm objevovat drobné bílé tečky, které připomínaly hvězdy na obloze. Sheya tím vypadala přinejmenším stejně rozhozená, jako já. "Umýt? To... nemyslím, že to půjde," zavrtěl jsem hlavou a přejel si jednou tlapkou po nových odznacích na té druhé. Nezdálo se, že by šly jen tak setřít - byly zkrátka součástí mé srsti. Krom toho jsem si nebyl jist, jestli je chci odstraňovat. Rychle jsem si totiž domyslel, kdo by v tom mohl mít tlapky. Sdělil jsem to Sheye, ve které to vyvolalo vpravdě mnoho otázek. "Umí," přikývl jsem. "Meinerovi vykouzlil rozpůlený kožich a Launee zase krásnou růži na přední noze... a teď se asi dostalo i na mě." Když ze mě opadl počáteční šok, uvědomil jsem si, že se mi nový kožich vlastně celkem líbí. Lehce jsem se pousmál. "Tedy - ono to není tak, že bych to úplně nechtěl. Jen jsem ho o to nepoprosil. Ale určitě jsem se někdy zmínil o tom, že by se mi taky líbilo nechat si trochu pozměnit kožíšek. Život to nejspíš musel zaslechnout. On asi slyší leccos." Pohlédl jsem na vlčici, najednou poněkud nejistý. "Nevypadá to... zle, ne?" zeptal jsem se váhavě - co když teď Sheye budu připadat jako zmalovaný šašek? A proč je pro mě tak důležité, abych tak před ní nevypadal?
Ale aby těch náhlých událostí náhodou nebylo málo, začal se zvedat vítr. A nebyl jen tak obyčejný, nýbrž s sebou nesl cosi, co jsem hned nepoznal - jen jsem věděl, že to pekelně štípe do očí a zalézá do srsti. Sheya to ale identifikovala rychle. "Písek! Ale jak to?" Nebylo moudré tu stát a snažit se záhadu rozluštit. Nepřel jsem se se Sheyou, když vyrazila pryč, naopak jsem se poslušně rozběhl za ní. Začínalo to pěkně hryzat po celém těle a oči jsem mhouřil do malých škvírek, abych z nich písek co nejvíc vytěsnil. "Víš o nějaké skrýši?" překřičel jsem vichr.

//Křišťálový lesík

Hvězdy byly krásné. Uklidňující. Samotný pohled na ně jako by utěšoval mou duši. A Sheye se také líbily - potěšilo mě, že máme cosi společného... ačkoliv jsem asi dosud nepotkal nikoho, kdo by hvězdy rád neměl. Zamyslel jsem se nad její otázkou a na chvíli sklopil zrak zpět dolů, ke zlatavým očím vlčice. "Já... vlastně nevím. Možná tam jen tak svítí, ale -" zarazil jsem se a sklopil zrak, než jsem pokračoval: "No, asi to bude znít jako pitomost. Ale někdy si říkám, jestli na nás třeba nedohlíží. Že to třeba jsou duše vlků, kteří už... no, umřeli." Opravdu to znělo dost hloupě, když jsem to řekl nahlas, ale ta představa se mi líbila. Držel jsem se jí od té doby, co jsem se dozvěděl, co se stalo s mou rodinou. Představovat si, že na mě máma s tátou shlíží tam seshora každou noc mi pomohla překonat ten nekonečný oceán smutku, ve kterém jsem se topil po návštěvě rodného údolí. Oči se mi opět stočily k záplavě hvězd nad našimi hlavami. Přemýšlel jsem, co říct, ale slova mi unikala, jak měla ve zvyku.
Promluvila Sheya. Dost vylekaně. "Huh?" vytrhl jsem se z chvilkového zamyšlení a rychle se rozhlédl, nicméně nic jsem neviděl ani neslyšel. "Co co je?" Jenže, jak mi brzy došlo, Sheya se nedívala na žádné monstrum co by na nás snad číhalo v křoví - poulila polekaně oči na mě. "Co se..." Zavadil jsem pohledem o své přední tlapy a zarazil se v půli věty. Moje tlapy jako by byly poseté třpytivým hvězdným prachem. "To není možné," vydechl jsem a začal si vykrucovat hlavu, abych dohlédl na zbytek svého těla - než mi došlo, že dokonalé zrcadlo leží přímo u mých nohou. Naklonil jsem se nad jezero. V šeru, které panovalo, nebyl můj odraz příliš zřetelný, ale i tak jsem viděl, že stejně dopadlo i mé čelo. A jakkoliv divně to znělo, vyšel na něm měsíc. Byl jsem nekonečně zmatený a překvapený, ale věděl jsem, čí práce to je. "To Život," obrátil jsem se na Sheyu, která tím vypadala hodně vyvedená z míry. "Určitě. Meinere mi vyprávěl o tom, že dokáže měnit vlčí kožichy... ale... ale já ho o tohle nepoprosil," zavrtěl jsem hlavou ve snaze to pochopit. Ale vlastně to nevypadá špatně, pomyslel jsem si, když jsem se opět zhlédl v jezerní hladině. Nejdřív jsem ale potřeboval celou tu věc trochu vstřebat - byl to vážně podivná událost.

Sheya se zajímala, kdo vymýšlel vlčatům jména. "No... Bianca a já, a taky Launee," odpověděl jsem a lehce se pousmál. I mně se jména, která jsme vymysleli, líbila a zdálo se mi, že se k vlčatům hodí. Brzy ale náš hovor spíše utichl, neboť jsme oba svou pozornost zaměřili raději na lov ryb. Umínil jsem si, že se už nenechám rozptylovat slunečními paprsky v srsti vlčice a když jsem se konečně začal opravdu soustředit, brzy jsem držel v tlamě rybu. Zamířil jsem zpátky na břeh, abych tam nedělal vlny Sheye, která ještě lovila - po chvilce se ale zadařilo i jí. Zavlnil jsem ocasem a lehce se na ni pousmál. Nojo, však říkala, že se o sebe umí postarat.
Vlčice mi pokynula, ať si jdu sednout k ní a tak jsem tam zamířil - kdoví proč lehce váhavě. Ne snad, že by se mi nechtělo, jen jsem zase pocítil to podivné šimrání motýlích křídel v břiše. Netušil jsem, co si s tím pocitem počít... a tak jsem se jen usadil vedle Sheyi a mlčky se pustil do ryby. Na tváři mi pořád pohrával ten lehký úsměv. Alespoň na chvíli se mi povedlo zapomenout na starosti a udržet si dobrou náladu.
Byl jsem zaměstnán jídlem a příliš se nerozhlížel kolem, takže když se Sheya náhle ozvala, vzhlédl jsem poněkud překvapeně. Oči mi ihned zabloudily k tmavnoucí obloze. Mraky se rozestupovaly a jedna po druhé se rozsvěcely hvězdy. Jako obvykle jsem na ně zůstal hledět jako zhypnotizovaný. "To je krása," vydechl jsem. Vypadalo to, že bude krásná noc, jasná. Jako stvořená na pozorování hvězd. Krátce jsem zamžoural po vlčici po mém boku. "Máš... máš ráda hvězdy?" zeptal jsem se nesměle. "Já je mám moc rád. Ale vlastně jsou tak trochu i záhada... i když jsou kvůli tomu možná ještě hezčí," zamyslel jsem se nahlas, jako obvykle se mi náhle mluvilo mnohem snáze, když šlo o hvězdy. Brzy svou tvář zpoza šedého mraku ukázal i měsíc a dotkl se mě svými stříbřitými paprsky. A jakmile to udělal, cosi z toho chladného světla se snad otisklo do mé srsti, jako by i na ní se začaly rozsvěcet drobné hvězdičky, podobně jako ty nad námi. Já si ovšem ničeho nevšiml, neboť jsem měl tvář otočenou k měsíci - k měsíci, jehož zmenšený odraz se právě otiskl na mé vlastní čelo.

"Jo, jsou vážně roztomilí. Ale strašně rychle rostou. Když se narodili, byli úplně slepí a prťaví, ale přišlo mi, že jsem se ani nestačil vzpamatovat a už chodí po lese," potřásl jsem hlavou, celkem rád, že se hovor stočil k příjemnějšímu tématu. "Jmenují se Isma a Santé," zastřihal jsem ušima a ani si neuvědomil, že se přitom uculuju jako měsíček na hnoji. Vzpomínal jsem totiž na to, jak jsme jim s Biancou vymýšleli jména a jaký to byl krásný moment, kdy jsme si všichni byli tak blízko. "No... to asi ano. I když jsme zatím hlídali jenom Santého a ten se popravdě hlídal skoro sám," přiznal jsem, že co se týkalo pečovatelské funkce, rozhodně jsem nebyl žádným expertem. Hádal jsem ale, že příležitostí bude ještě dost a dost.
Podivín se stále neobjevoval a tak jsem si povolil už trochu vydechnout. Kdyby něco chtěl, určitě by se už ukázal. "Snad," přikývl jsem - Sheya se zdála být si dost jistá tím, že bychom se s vlkem vypořádali. Já zas až takovým sebevědomím neoplýval, ale když jsem viděl její rozhodnost, trochu mi to dodávalo odvahy. Společně bychom to snad zvládli.
Raději než na podivného vlka jsem své myšlenky zaměřil na lov. I já už začínal mít celkem hlad, ačkoliv jsem si dokázal představit, že Sheya na tom bude asi hůř. Stál jsem na mělčině kousek od břehu a čekal. Na hladině se zaleskly paprsky zapadajícího slunce. To už je zase večer? Snad si doma nedělají moc velkou starost, pomyslel jsem si lehce úzkostlivě. Řekl jsem, že chci být chvíli sám, ne že budu pryč celý den a vydám se přitom kdoví kam. Ale nechtělo se mi ani opouštět Sheyu. Bylo mi s ní... hezky. Ohlédl jsem se po ní, jak tam napjatě stála a číhala na rybu. Sluší jí to. Zapadající slunce se odráželo i na její srsti, barvilo ji do zlatava, až to skoro vypadalo, jako by k jezeru sestoupilo samotné slunce... Ryba, která se mi otřela o tlapu, mě vytrhla ze zasnění a já si uvědomil, že na vlčici poněkud neslušně zírám a vypadám přitom určitě jako pitomec. S hořícími tvářemi jsem sklopil hlavu hezky zpátky k vodě a radši se soustředil na rybu, která mezitím o kus odplula, ale nyní se začínala vracet. Když se dostala dost blízko, vrhl jsem se po ní. Šupiny byly kluzké, ale moje zuby zase ostré a když jsem se vynořil, svíral jsem v tlamě tělo vodního tvora.

//Středozemka

Možná má otázka byla trochu troufalá, ale nemyslel jsem ji nijak zle, šlo jen o čirou zvědavost. Přišlo mi to dost neobvyklé. Sheya mi sdělila, že ani ona nikoho jiného, kdo by to měl podobně, nezná, ale byla se svými mámami šťastná, což bylo nejspíš to hlavní - obzvlášť pokud, jak tvrdila, její biologická rodina nebyla úplně z těch nejlepších. "Nojo... rodiny jsou, hm, složité," povzdechl jsem si zlehka. "Ale aspoň jsme si každý nakonec našli tu svoji," pohodil jsem lehce ocasem a pousmál se. Já měl svou pravou rodinu pořád moc rád, jenže jsem s nimi být nemohl, když všichni umřeli. Alespoň mi ale zůstala sestřička a ve své nově nalezené rodině jsem byl spokojený. Byl jsem za ni moc rád. Kde bychom s Biancou byli bez pomoci Launee a Theriona?
"Je to tam fajn," odpověděl jsem na otázku ohledně Mechového lesíku. "Vlastně... jsme se rozrostli od té doby, co jsi tam byla na návštěvě. Launee s Therionem mají dvě vlčátka," řekl jsem Sheye o svých mladších sourozencích. "A ze mě s Biancou jsou pečovatelé," pokračoval jsem ještě, neboť jsem dosud neměl komu se s tím pochlubit. Prozatím jsem se v té funkci, pravda, příliš nezaběhnul, ale i tak jsem na sebe byl tak trochu hrdý - nikdy by mě nenapadlo, že vůbec nějakou funkci dostanu. Alastor to ani neví, bodlo mě najednou u srdce uvědomění. Mohl být můj pečovatel - poradce - pomocník. Lehce jsem sevřel čelisti. Nechtěl jsem nad Alovým odchodem přemýšlet. Byl jsem z toho akorát smutný.
Podivín nás nenásledoval, nebo to tak alespoň nevypadalo. Sheya měla spoustu teorií ohledně toho, co mohl mít za lubem. "To snad ne," otřásl jsem se, když navrhla, že mohl být částí nějaké velké bandy podivínů. S jedním bychom si snad ještě poradili, ale s celou tlupou? "Třeba prostě neměl co jiného na práci, tak nás šmíroval jen tak pro zábavu," navrhl jsem o něco méně děsivou alternativu, protože jsem si nechtěl představovat banditské tlupy a podobné věci - radši bych v noci klidně spal.
To už se před námi zablyštěla hladina jezera. Už od prvního pohledu vypadala mnohem slibněji. "Jsme tu," oznámil jsem celkem zbytečně - pokud jsem věděl, Sheya nebyla slepá a jezero musela vidět taky. Namířil jsem si to ke břehu a sklonil jsem hlavu, abych se napil. Když jsem si svlažil hrdlo, zahleděl jsem se do čisté vody. Pod hladinou se sem tam mihla nějaká ta ryba. Potěšeně jsem zamával ocasem: "Tady ryby jsou." S lehkým úsměvem jsem se obrátil k Sheye - byl jsem rád, že jsem sem našel cestu a že to tentokrát už opravdu vypadalo, že bychom i něco mohli chytit. Vstoupil jsem předníma nohama do chladné vody a začal čekat na ryby, nehybně, přesně jak nás to učil Meinere.

//Ohnivé jezero

Zdálo se, že se Sheye trochu ulevilo, když jsem jí pověděl o Biance a o tom, že ani její magie se ještě nerozhodla projevit. Tím se poněkud ulevilo i mě. A možná by se ulevilo i Biance, kdyby věděla, že ve svém trápení není sama. Nejspíš bych jí to měl říct, až se vrátím domů - což, jak se nyní zdálo, nebude zase tak brzy, jak jsem měl v plánu. Rychle jsem utlačil do pozadí provinilý pocit. Bianca i Santé byli s Meinerem a tudíž v naprostém bezpečí a pořádku. Až se vrátím, všechno jim vynahradím. Třeba budu hlídat Santého a Bianca si půjde trajdat po světě... nebo cokoliv jiného.
"O Ilenii? Ne, myslím že ne," zavrtěl jsem hlavou poté, co jsem zběžně zapátral v paměti. Jméno mi ale nic neříkalo. Ukázalo se, že je to Sheyina druhá máma. Zatvářil jsem se lehce překvapeně. "Druhá... máma?" ujistil jsem se, že jsem slyšel dobře. "Hm. To je zajímavé, ještě jsem nepotkal nikoho, kdo má dvě mámy," zastřihal jsem ušima, ačkoliv jsem z toho byl poněkud zmatený. Na druhou stranu, moje rodina byla taky celkem zamotaná. Však moji mladší sourozenci měli úplně jiné rodiče, než já s Biancou - a přece to byli brácha a ségra, o tom nebylo pochyb. Vypadalo to, že Sheya s rodinou se víceméně rozhodly z hor odstěhovat, alespoň tak jsem to chápal. Vlastně to neznělo tak hrozně, aspoň ne v porovnání s tím, co jsem si představoval - měl jsem obavu, jestli je třeba nevyhnali nebo tak něco. "Tak jo, to je dobře," pousmál jsem se, když mě Sheya ujistila, že si o ně nemám dělat starosti. "Ale kdyby něco, no... náš les určitě najdeš, ne?"
Poté, co se ukázalo, že lovit ryby v onom rudém jezeře je holý nesmysl a poté, co se tam navíc ještě objevil podivný vlk, který z nás nespouštěl oči, nebyl nejmenší důvod tam dál zůstávat. Zamířili jsme proto přes pláň na lepší místo. Jen jsem doufal, že si dobře pamatuju směr. Ani jsem si nechtěl představovat, jak zatraceně ponižující by bylo, kdybych nás zavedl někam do nějakého hloupého houští nebo tak něco. Chvíli jsem strávil ve značné nejistotě a zarytě jsem mlčel, jak jsem na holé louce zoufale hledal záchytné body, ale pak jsem začal okolí poznávat. "Už tam budem," vydechl jsem s ulehčením a ohlédl se za sebe. "Snad za námi nejde," zadoufal jsem ohledně toho rezavého cizince. "O co myslíš, že mu šlo?" Neviděl jsem ho, tudíž to bylo nejspíš v pořádku. A kdo ví... teď, s nově nabytou sílou větru, bych nás třeba dokázal i ubránit. Nerad bych to ale zkoušel. Už jen z myšlenky na to, že bych měl s někým bojovat, se mi zvedal žaludek.

//Medvědí jezero

Viděl jsem, že Sheyi se moje přiznání ohledně toho, kdy jsem objevil svou magii, jakýmsi způsobem dotklo. To jen potvrzovalo moji domněnku, že svou magii ještě neobjevila, což mi vzápětí řekla i sama. "Aha..." odvrátil jsem zrak, trochu jsem si vyčítal, že jsem o magii vůbec začínal. "No... to je na nic. Ale ona si magie asi ráda dává na čas, i když tomu pořádně nerozumím, jak to funguje. Moje sestra tu svoji taky ještě neobjevila," řekl jsem Sheye v naději, že ji to aspoň trochu utěší, ačkoliv to byla poměrně chabá útěcha. A co mělo znamenat to o Ragaru? O svém domově mi už Sheya povídala, ale zdálo se, že tam teď už příliš šťastná není. Nevěděl jsem, jestli se mám vyptávat. V podstatě mi do toho vůbec nic nebylo. "Ale máte kdyžtak kam jít, že jo?" vypadlo ze mě nakonec, protože mi to nedalo - měl jsem starost, jestli Sheya a její rodina měla kde složit hlavu. Tedy, nepochyboval jsem, že se o sebe dokázaly postarat. Však mi posledně vyprávěla o kopání zadků - nejspíš nebylo proč se strachovat... ale stejně. V našem lese bylo místa pořád dost. Kdyby to nakonec přece jen bylo potřeba.
Sdělil jsem vlčici pravdu o zdejším jezeře, která se jí ani trochu nezamlouvala. Nedivil jsem se. Bylo to poněkud k vzteku, ale nedalo se s tím bohužel nic dělat. "To nevadí," pokoušel jsem se zachránit situaci. Na něco jsem si totiž vzpomněl - můj první lov s Launee a Therionem u jezera nepříliš daleko odtud. Tam jsme taky našli poklad rybího prince, který teď Launee nosí na tlapce. Kdo by čekal, kolik vzpomínek vyvolá jeden výlet na jih. Než jsem ale stačil navrhnout, ať se tam vydáme, upozornila Sheya na vlka, který na nás zpovzdálí zahlížel. "Nojo," řekl jsem, nevědomky tlumíc hlas téměř do šepotu. Napjal jsem se. Co měl v plánu? "Pojďme odtud," navrhl jsem spěšně a snažil se neznít vyplašeně, ačkoliv jsem v tom žalostně selhal. Další slova ze mě ale už vypadla s trochu větším sebevědomím: "Vím, kde by se nám mohlo dařit lépe. Není to daleko." Polil mě celkem příjemný pocit, když jsem to řekl - posledně jsem se před Sheyou tak maximálně ztrapnil, když jsme lovili toho zajíce s Rayem. Teď jsem mohl mít šanci to napravit a dokázat, že nejsem úplný nekňuba. Kdoví, proč mi na tom tak záleželo... ale záleželo. Rychle jsem na vlčici pohlédl, tváří se mi mihl stín úsměvu a pak jsem zvolna vykročil pryč od jezera bez života směrem, který skýtal větší naději na úspěch.

//Středozemka

"No... ano. Ovládám vzduch. Zjistil jsem to někdy v zimě." Tehdy se mi taky začaly barvit oči do tyrkysova. Pohlédl jsem rychle do těch Sheyiných, stále zlatých, ačkoliv mě při tom zvláštně zašimralo v břiše. "Ty... ještě nevíš?" zeptal jsem se opatrně. Možná ji už objevila, jen se jí oči nezbarvily. A nebo se u ní magie pořád ještě neprojevila, tak jako u Biancy. Něco mi říkalo, že to bude spíš to druhé, protože ze Sheyi doslova vyzařovalo zklamání. Byl bych jí rád poradil, ale sám jsem nevěděl, jak to s magiemi funguje. Jakto, že já ji objevil tak brzo a moje vlastní sestra pořád tápala a nevěděla? Jeden by si řekl, že alespoň mezi sourozenci se magie bude projevovat v podobnou chvíli, ale ne. Byla to zkrátka záhadná síla.
Raději jsme se pro vlastní rozptýlení a taky pro zaplnění hladových žaludků rozhodli pro lov ryb, ačkoliv jsem si byl stále jistější, že ohledně tohohle jezera já vím něco, co Sheya ne a že bych si to nejspíš neměl nechávat pro sebe, jestli z nás obou nechci dělat blázny. Moje domněnka se ještě potvrdila, když Sheya přiznala, že tu žádnou ryby nechytila. "Aha," zamumlal jsem a otřepal si nepřítomně z kožichu přebytečnou vodu, která tam přistála poté, co se vlčice zprudka vrhla do vody. "Víš, já myslím, že ani ve dvou se nám tu nebude lovit nejlíp," rozhodl jsem se jít s pravdou ven. "V tomhle jezeře totiž ryby asi nežijí. Už jsme tu jednou na lovu byli, když jsme ještě bydleli v Močálech, ale... nic jsme tu nechytli." Zvedl jsem k vlčici pohled s mírnou obavou. Musela mít hlad. Vypadala, jako by na ni dopadly nějaké těžké časy. "Můžu se ti poohlédnout po něčem jiném," navrhl jsem, ačkoliv to byla dost odvážná nabídka. Sice jsem se už účastnil i smečkového lovu, ale kromě ryb, které nebyly v nabídce, jsem sám ještě nelovil vůbec nic.