Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mecháč

Santé se zajímal, kdo je ten vlk s obrázky. Odpovědi se ujala Isma, ovšem dokázal jsem si představit, že to Santému zrovna příliš neusnadnila. Jenže... popsat Života nebylo vůbec jednoduché. Byl tolik jiný, než všichni vlci, které jsem znal. "Je moc hodný," řekl jsem nakonec. "A umí spoustu kouzel." To rozhodně nebyl dostačující popis, který by vystihl uklidňující, snad i hojivou auru, která ze Života vyzařovala, jeho laskavý úsměv a všechny divy, které dokázal předvést, jenže jsem se obával, že bych tohle nahlas popsat nedokázal, ačkoliv v mojí mysli to dávalo dokonalý smysl.
To už jsme ale vyráželi na cestu. Launee vlčata varovala, že i když by se to stát nemělo, ti zlí cizinci by se na území přece jen dostat mohli a mě opět zamrazilo v zádech. Co když jsem ho na nás přilákal? Co když přijde? Chce mi ublížit. Ublíží i jim. Zakázal jsem si na to myslet. Teď jsem to nemohl řešit, ačkoliv bych si o tom s Launee moc rád promluvil... a snad si vyslechl nějakého toho povzbudivého slůvka. Nechtěl jsem s tím ale začínat před sourozenci. A nakládat Launee na hřbet další starost navíc... stačilo, že byl Therion ztracený kdoví kde.
Isma se nadchla pro myšlenku obrázků, dokonce si už i vymyslela, jaký by chtěla, než se ke mně obrátila s otázkou. Usmál jsem se: "Já vlastně ani nevěděl, že nějaký dostanu. Bylo to celkem překvapení. Ale Život by ti určitě nevykouzlil nic, co by se ti nelíbilo a když máš nějaké přání, myslím, že k němu přihlédne." Kroky nás zatím dovedly k řece. I před ní se vlčatům dostalo varování. Přišlo mi, že tu všeobecně dnes lítají nějak temná témata. A ve vzduchu taky viselo cosi divného. "Ale... ale v řece jsou i pěkné tůňky a mělčiny, kde se dá koupat a hrát si," přidal jsem se rychle, protože jsem chtěl vyhnat z hlavy představu drobných tělíček, kterými zmítá nemilosrdný proud.
Bylo taky potřeba se rozhlížet po té kořisti. Celkem jsem doufal, že hlasování vyhraje ryba, jejímž lovem jsem si byl poměrně jistý, ovšem Isma se velmi nadšeně chopila myšlenky na ochutnání opeřence. Zatvářil jsem se poněkud vyděšeně. O lov něčeho, co dokázalo létat, jsem se dosud nepokoušel a znělo mi to jako holá nemožnost. Ale vzduch je teď už i moje doména, připomněl jsem si. Jen, jestli bych magii dokázal správně použít. A jestli to nebylo tak trochu švindlování... Na druhou stranu, nepochyboval jsem o tom, že nějaké pokusy s magií by zaujaly Ismu a Santého a taky Launee by asi pěkně valila oči! Nestačil jsem se jí ještě pochlubit, jakých nových dovedností jsem nabyl za dobu, co jsme se neviděli. Tyhle myšlenky trochu rozptýlily moje obavy a vlastně jsem už začínal pokukovat po nějakém tom opeřenci.

//Mahar

Za Erlenda prosím o oblázky, děkuju moc <3 Všechny výtvory jsou krásné

Nezdálo se, že se na mě Launee zlobí kvůli tomu, že jsem odešel, když jsem měl hlídat Santého. To ale neznamenalo, že jsem se nestyděl - Meinereho reakce mi dala jasně vědět, že jsem se měl vrátit mnohem dřív. I když jsem v hloubi duše věděl, že spousta těch událostí, co mě zdržely, jsem nemohl ovlivnit. Cítil jsem potřebu to Santému nějak vynahradit.
Když se tu objevila Isma, Launee ji hned varovala ohledně zlých vlků a já ucítil, jak mi přeběhl mráz po zádech. Ten šedivák... Sliboval, že si pro mě přijde. Co když přijde sem? Co když ublíží Santému a Ismě? Nebo někomu dalšímu? Otřásl jsem se. Budu o tom setkání Launee muset povědět, ale před vlčaty jsem se trochu zdráhal. Možná by jim to pomohlo uvědomit si nebezpečí světa, ale já je nechtěl děsit. Nechtěl jsem, aby museli vyrůstat se stínem strachu za krkem. Nemůžeš je chránit před světem. Jenže když jsem je tak viděl, ačkoliv už dost povyrostli, zdáli se mi tak... zranitelní. Chtěl jsem je chránit.
Otázka toho, kde je Therion, byla dost tíživá. Tak dlouho jsem ho neviděl... Zkoumavě jsem se zahleděl na Launee. Vážně ho nikde nenašla? Kam jen mohl jít? "Už se přeci ztrati i dřív," řekl jsem tiše. "Zase se objeví." Nebyl jsem si svým tvrzením moc jist. Měl jsem vlastně celkem strach, co všechno se s Therionem mohlo stát. Třeba to bude vědět Život. Myšlenka na veselého boha mi dodala trochu naděje - kdo jiný by to mohl vědět, než on? Určitě nám poradí.
Zatímco já se zabral do myšlenek, Launee si už vysadila Santého na hřbet a Isma se rozběhla kamsi dopředu. Vrátil jsem se do reality a rychle je dohnal, aby mi neutekli. Ještě jsem se přes rameno s rychlým "ahoj" obrátil ke trojici vlků, ovšem nějak jsem se nedokázal přimět podívat se Meinerovi do tváře. "Kousek cesty to je," obrátil jsem se pak na Ismu a pousmál se, starosti jsem se snažil zahrabat do nějakého vzdáleného koutu mysli. Však jsem konečně mohl strávit taky chvíli času se svou rodinou... jen kdyby tu nechyběl Therion. A Bianca.... kam se poděla ona?

//Kiërb

Nedostalo se mi zrovna vřelého přivítání. Nejspíš zaslouženě. Byl jsem pryč dlouho, mnohem déle, než jsem měl, mezitím někam zmizela i Bianca... a Santé tu zůstal Meinerovi, který z toho viditelně neměl žádnou radost. Ačkoliv jsem tedy neočekával nic jiného, přesto mi poněkud pokleslo srdce, když jsem uviděl Meinerův podmračený výraz. Svěsil jsem uši a netušil, jakou omluvu podat. Kromě toho, když se na mě upíraly pohledy nejen černobílého, ale i těch dvou vlčic, jejichž jména jsem vůbec neznal, ač byly cítit smečkou a s tou hnědou jsme byli na lovu, měl jsem problém ze sebe dostat jediné slovo. "Zdravím," oplatil jsem jim oběma pozdrav a věnoval každé jen krátký pohled, než jsem oči zase zabořil ke svým tlapám. Aspoň Santé vypadal, že mě rád vidí, i když po tom, co mi Meinere vyčetl, že jsem ho tu nechal o hladu a šel nahánět měsíc, jsem se skoro divil proč. "Já jsem vážně nechtěl," zaprotestoval jsem chabě. Těžko jsem ale mohl vysvětlovat všechno, co se stalo. I v duchu mi to znělo jako sbírka absurdních výmluv, natožpak kdybych to řekl nahlas. "Napravím to," prohlásil jsem místo toho, abych zabředával do událostí uplynulých dní a pohlédl na Santého s lehkým úsměvem, do kterého jsem se při pohledu na vlče ani nemusel zas tak moc nutit. "Seženem něco k jídlu, jo, Santé?" zamával jsem ocasem. To snad zvládnu, ne? Přinejhorším... můžu si zkusit pomoct magií. Znělo to trochu jako švindlování, ale bylo to lepší, než nechat umřít bratra hlady.
Jenže než jsem se vůbec do něčeho stačil pustit, objevila se tu Launee. Roztáhl jsem tlamu do širokého úsměvu - tak dlouho jsem ji neviděl! "Ahoj!" pozdravil jsem ji a přejel ji pohledem. Byla v pořádku? Tedy, tvářila se tak, ale já z ní měl pocit, jako by to tak nebylo. Ne doopravdy. Nechtěl jsem to ale rozebírat. Rozhodně ne teď. Navíc jsem k tomu ani nedostal moc příležitost. Lehce jsem se pousmál, když mi pochválila můj nový kožíšek. "Děkuju... Život to vymyslel hezky." I mně se to líbilo, a to jsem zrovna nebyl z těch, kteří by si rádi dlouho prohlíželi svůj odraz ve vodní hladině. Launee měla dle svých slov za Životem zrovna namířeno - a chtěla děti vzít s sebou. Odhadoval jsem, že já se mezi "děti" už nepočítám, ale doufal jsem, že se budu moct přidat. Těšil jsem se, že se svými mladšími sourozenci konečně strávím více času, když jsem se konečně dostal domů. Navíc mě hlodal pocit, že mezi trojici starších vlků bych asi moc vítán nebyl.
Kde byla Isma jsem netušil - než jsem se však vůbec stačil rozhlédnout, byla tu, přihnala se kdoví odkud. "Ahoj," pozdravil jsem i ji a znovu zavrtěl ocasem. Achjo, jak hrozně vyrostli! Ubíhalo to nějak moc rychle. Navíc měla Isma trefnou otázku. Kde byl Therion? Byl pořád pryč, jako by se vypařil. A aby toho nebylo málo, namířil na mě Meinere obviňující tlapu. "Já vím, já... už jsem se vrátil, už... však jsem říkal, že něco k jídlu seženu," vykoktal jsem nesouvisle a přál si, aby mě země spolkla. Pokud Launee doteď nevěděla, jak jsem se prozatím jako pečovatel prokázal, teď jí to tedy muselo být jasné. "A taky to tak udělám," dodal jsem rozhodněji, protože jsem si vzpomněl na Sheyu a na to, co mi říkala a přiměl se zvednout oči k Meinerově tváři. "Třeba... na procházce k Životu? Pokud se tedy můžu přidat?" obrátil jsem se k Launee s nadějí.

Na mé zavytí se nikdo neozval, ačkoliv jsem na hranicích nějakou tu chvíli stál a čekal. Možná mě nikdo neslyšel. Možná... bych se přece jen měl nepozorovaně vytratit do úkrytu. Celkem jsem se za svůj opožděný návrat styděl. Sliboval jsem, že budu hned zpět... ale nějak se to protáhlo. Nepočítal jsem s tím - netušil jsem, že se zatoulám až k Životovi a pak narazím na Sheyu... a pak se stala ještě spousta dalších věcí. Některé z nich jsem dosud měl problém vstřebat. Lehce jsem potřásl hlavou, cítil jsem, jak pod srstí rudnu, jen si vzpomenu na olíznutí na tváři, které mi vlčice věnovala. A taky na to, které jsem jí věnoval já. Bylo to... zvláštní.
Znovu jsem zavětřil. Většina pachů stále zůstávala celkem vzdálená, ale Meinere se Santém byli nepochybně v lese. Zlehka jsem si povzdechl - nevěděl jsem, co mi černobílý na mou nepřítomnost poví - a zamířil jsem tím směrem. Ostatně, měl bych se znovu zhostit své pečovatelské funkce... ale hlavně jsem chtěl zase vidět brášku. Určitě už vyrostl. Při představě, že by se s takovouhle klidně mohlo stát, že minu větší část dětství svých sourozenců, jsem přidal do kroku a za chvíli jsem už spatřil dvě postavy - jednu velkou černobílou a jednu menší hnědou, jak míří směrem k úkrytu. "Ahoj," vyhrkl jsem poněkud udýchaně k nim oběma, když jsem je poklusem dohnal. "Pardon, že mi to tak trvalo," pronesl jsem pak omluvně speciálně k Meinerovi. "Trochu se to... zamotalo," zahleděl jsem se kamsi ke svým tlapám. Pak jsem o kousek pozvedl pohled k Santému. Opravdu o něco vyrostl. Pousmál jsem se na něj a zamával ocasem. "Ale už jsem zpátky." A doufal jsem, že se mi teď už doopravdy podaří strávit víc času se svým mladším bráškou... rád bych taky zase viděl Ismu, ale ta se asi potulovala někde jinde s někým jiným.

//Sopka

Už poněkud svižněji a probraněji jsem konečně vkročil mezi stromy lesa. Zastavil jsem se na mechovém koberečku a zavětřil. Nezdálo se, že by v lese bylo moc živo. Cítil jsem nicméně Meinera, Santého a další dva pachy - jeden patřil té hnědé vlčici, jejíž jméno mi buď vypadlo, nebo jsem ho nikdy ani neznal a druhý jsem stále ještě nedokázal přiřadit k žádné tváři, třebaže jsem ho tu cítil už mnohokrát. Pachy se pomalu přibližovaly, vlci se nejspíš odněkud vraceli. Necítil jsem tu ale ani Launee, ani Theriona... a dokonce ani Biancu. To mě trochu znejistělo. Popadla sestru taky toulavá? Stěží bych jí to mohl vyčítat, sám jsem byl pryč kdoví jak dlouho. Snad nenarazí na toho zlého. A Launee s Therionem... kam se vydali oni? Doufal jsem, že je zase jednou uvidím. Trávil jsem s nimi poslední dobou hrozně málo času a obzvlášť Theriona jsem neviděl celé věky. Doufal jsem, že když se posledně vrátil po takové době, chvíli se tu zdrží, ale asi jsem se spletl. Lehce jsem si povzdechl.
Co teď? Měl bych o sobě dát vědět, že jsem doma, ale váhal jsem, zda si to namířit do velké skupinky vlků. Která ve výsledku ani nebyla tak velká, pro mě to ale bylo víc než dost. Taky jsem si uvědomil, že se asi nevyhnu překvapeným pohledům, když jsem si to sem přivalil po kdoví jaké době s kožichem posetým hvězdami, měsícem na čele a schopností vyvracet stromy větrem - což tedy nebylo na první pohled poznat, ale dřív nebo později to asi vyjde na povrch. Chvíli jsem tedy jen tak stál mezi stromy a zvažoval, zda se radši nemám tiše vytratit do úkrytu a předstírat, že jsem tam byl celou dobu. Pak jsem si ale ztěžka povzdechl a zavyl, abych dal vědět o svém návratu. Třeba mi někdo odpoví. Pak bych si třeba nepřipadal tak špatně, že se někomu vtírám do party. Tohle je tvoje smečka, blboune, můžeš se vtírat, kam chceš, upozornila mě ta racionální část mé mysli, která však byla bohužel mnohonásobně porážena tou druhou, která byla přesvědčena o tom, že by bylo lepší se podpálit než zamířit svévolně do oné skupinky vlků.

//Z. Galtavar přes Ainu

Kráčel jsem směrem k Mechovému lesíku a v hlavě mi hučelo jako v úle. Myslel jsem na setkání s Sheyou - na co jiného bych taky mohl myslet? Bylo to tak... podivné. Sheya byla samozřejmě moje kamarádka. Rozuměli jsme si spolu, už od té chvíle, co jsme se potkali tam na pláni a hledali motýlí poklad, a pak když přišla na návštěvu do Mecháče a zjistili jsme, že Ray je její bráška, vždycky mi s ní bylo dobře, ale... až teď jsem si uvědomil, jak moc vlastně. Až jsem ani netušil, jestli to nazývat dále kamarádstvím. Ale jak jsem tomu chtěl říkat? Bylo tu slovo, které se nabízelo, ale kterého jsem se obával, jako bych jeho použitím mohl porušit to křehké cosi, co mezi námi viselo. Asi ale nemělo smysl popírat, že se mi Sheya líbila. V paměti mi opět vyvstala vzpomínka na její úsměv, když se nesena mojí magií vznášela nad zemí, na to letmé olíznutí, které mi věnovala... vždycky jsem obdivoval její odvahu a to, jak se zdála naprosto nesvázaná podobnými okovy pochyb a obav, které často tížily mne. I když mi sama přiznala, že se taky někdy bojí. Ale neznamená to potom ještě větší odvahu, tvářit se statečně navzdory strachu?
Padl na mě stín sopky a já se lehce zarazil - uvědomil jsem si, že se loudám jako ve snách a sotva vnímám, kam jdu. Směřoval jsem k domovu víceméně na autopilota a ani si neuvědomil, že už tam skoro jsem. Lehce jsem potřásl hlavou a krátce vzhlédl k vysoké hoře nade mnou. Lehce mě při tom pohledu bodlo u srdce, ani jsem netušil proč. Zdálo se mi, že se dnes sopka tváří obzvláště zlověstně. Jako by věděla něco, co já ne. "Nemůžeš nic vědět, jsi jen hora," zamumlal jsem a trochu přidal do kroku, abych byl co nejdřív doma.

//Mechový lesík

Už bylo vážně nejvyšší čas vypravit se domů. I když bych rád dál trávil čas s Sheyou, nešlo to - v lese mě už určitě čekali a já nechtěl, aby si moji blízcí dělali zbytečně starosti. I tak mě asi čekalo nějaké to vysvětlování. V poslední naději, že naše setkání ještě trochu protáhneme, jsem se zeptal, jestli by se mnou Sheya nechtěla jít ještě aspoň kousek, ale přitom jsem pozapomněl, že i na ni její rodina čeká. "Aha. Nojo, vlastně," vyhrkl jsem a trochu mi pokleslo srdce. Achjo. Zdálo se mi, že ten čas s Sheyou utekl hrozně rychle. Nedalo se ovšem nic dělat, každý jsme teď někde museli být a nedalo se to už moc odkládat.
Vlčice měla ovšem nápad, který mě opět trochu povzbudil na duchu. "Chtělo by se ti? To by bylo bezva!" zamával jsem zvesela ocasem a doufal jsem, že tím zcela rozptýlím ty obavy, které se Sheye usadily ve tváři... myslela snad, že ji s tím pošlu do háje? Nebo to plácla jen tak a bojí se, že to budu fakt chtít, napadla mě o dost nepříjemnější myšlenka, kterou jsem se ale snažil zcela ignorovat. "Třeba by se nám vážně povedlo přemluvit Meinera, aby nám ukázal, jak se bránit," zazubil jsem se - proč by měl mít černobílý jakékoliv námitky, že ano? Nejistě jsem přešlápl. "Tak... se uvidíme potom?" otázal jsem se ještě pro jistotu a váhavě se naklonil k Sheye, než jsem se zase odtáhl a vzápětí naklonil zase zpátky. Čert to vem, pomyslel jsem si a krátce, opatrně Sheye olízl tvář. Hned vzápětí mě polilo horko a taky trochu stud - bude si určitě myslet, že jsem se pomátl. "Tak... tak se měj. Já.... no... moc rád jsem tě viděl," vykoktal jsem a cítil se s každým slovem jako větší a větší pitomec. "Opatruj se, ahoj!" zakončil jsem to rychle a nasadil statečný úsměv, než jsem se konečně obrátil k odchodu. Srdce mi bušilo. Co to do mě vjelo? Vážně jsem... Jo. Vážně. Připadal jsem si jako v podivném snu, jak jsem se tak vzdaloval pískové vlčici a směřoval k domovu. Hlavu jsem měl plnou myšlenek a všechny se točily kolem Sheyi a mých pocitů kolem ní. Bál jsem se jim dávat nějaká jména, ale jisté bylo, že byly... výjimečné.

//Sopka Felgaratatata přes Ainu

Usnul jsem snad v té samé vteřině, kdy se mi zavřely oči. Nedokázal jsem se spánkem bojovat už ani chviličku, všechny ty události - písečná bouře, setkání s šedivákem, trénink magie... no, vybralo si to svou daň. Spal jsem jako zabitý a zdálo se mi o Sheye. Cválali jsme spolu po obloze, bez křídel, prostě jsme se jen tak proháněli mezi mraky. Sheya se smála, tak jako když jsem ji vyzvedl nad zem, a já z ní nemohl spustit oči. Jako by doslova zářila. Běhat po obloze bylo snadné a pojil se s tím téměř euforický pocit beztíže. Občas jsme proběhli nějakým mrakem, jeden druhému jsme se schovávali v té husté mlze, dokud mrak nakonec neodplul a nezanechal nám zase čistý výhled na celou krajinu. Vznášeli jsme se nad řekami, nad lesy, nad horami, daleko od všech starostí, daleko od všeho nebezpečí, daleko... od všeho. Jen my dva. V tom snu jsem se náhle cítil dost odvážný na to, abych se naklonil a olízl Sheye čenich, stačilo tak málo... ale můj pohled upoutala sopka, která se zlověstně vytyčila přímo před námi zdánlivě odnikud. A pod ní se rozprostíral Mechový lesík. Kdoví proč mě náhle zachvátil strach. Je doma všechno v pořádku? Jsou všichni v pořádku? Bianca, Launee, vlčátka? Therion? Meinere? Obrátil jsem se k Sheye, abych jí řekl, že musím okamžitě dolů, ale Sheya tu nebyla. Odnášel ji vítr, táhl ji k temnému chřtánu sopky, který se zlověstně rozevíral a skoro se mi zdálo, že se mi vysmívá...
Škubl jsem sebou a prudce zvedl hlavu, zpitoměle jsem se rozhlédl kolem. Jakmile jsem se probudil, detaily snu se začaly vytrácet. Pamatoval jsem si ale jasně strach o domov. A o Sheyu. Vlčice ale ležela vedle mě, zcela v pořádku. Spala. Nebo tak alespoň vypadala. Tiše jsem si vydechl, ale ne na dlouho. Oči mi zabloudily k sopce, tyčící se nad lesem, který byl mým domovem a cítil jsem pouze rostoucí neklid. Ten sen mě pořádně vyděsil. Byl jsem pryč tak dlouho. Musel jsem se vrátit, přesvědčit se, že je všechno v pořádku a taky se ukázat, že jsem v pořádku já. Hádal jsem, že přinejmenším Bianca si bude už dělat starosti. A taky, připomněl jsem si, jsem měl určité povinnosti, že ano. Nejradši bych šel hned, ale nemohl jsem se jen tak vypařit. Opět jsem pohlédl na Sheyu vedle mě. "Sheyo," špitl jsem tiše. "Spíš?" Chvíli jsem počkal, abych dal vlčici případně šanci se trochu probrat, kdybych ji náhodou zrovna budil, pak jsem - stále šeptem, ani nevím proč - pokračoval: "Už... musím domů," vysoukal jsem ze sebe. Bylo mi zatěžko se od Sheyi odtrhávat a taky jsem nechtěl, aby si myslela, že se jí snad chci zbavit. To bylo vlastně to poslední, co bych chtěl, aby si myslela! Ale možná... možná... "Nechtěla bys ale jít ještě aspoň kousek se mnou?" pronesl jsem s nadějí a opatrně se pousmál. Bylo to už jen kousek a Sheyina návštěva by jistě nikomu nevadila - ani minule to nikomu nevadilo, tak proč by to teď mělo být jiné, no ne?

Leželi jsme vedle sebe v trávě a mě bylo krásně. Den se pomalu začínal sklánět k večeru a nadýchané mraky se začaly barvit do červánků. Sheya byla stále plná dojmů z toho letu a i já byl se svým výkonem popravdě spokojený, ačkoliv jsem si nebyl tak jistý, že bych to dokázal i v krizové situaci. "No... pokud bych to zvládl," zapochyboval jsem lehce, ale nechtěl jsem na to teď myslet. Nechtěl jsem přemýšlet nad nebezpečím a zlými vlky a nad tím, že by někdy - brzy - mohlo být nutné bránit sebe nebo někoho blízkého před újmou. "Hm, vlastně by mě zajímalo, co všechno magie vzduchu může zvládnout," zamyslel jsem se. Co dokážu, až to natrénuju? Magie byla nejspíš silnější, než jsem si kdy představoval. Samozřejmě jsem jí viděl už spoustu, nebyla pro mě ničím podivným, však jsem kolem ní vyrůstal odmalička, ale až když jsem si sám používal, došlo mi, co všechno by se dalo zvládnout. A taky že to není tak snadné, jak se zdá. Když Meinere vytvořil most přes řeku, vypadalo to jako nic, ale asi musel taky cítit podobnou únavu, jako já teď. Nebo byl třeba už zvyklý? Možná se magie dala vytrénovat jako sval?
Sheya vypadala natěšeně na příští ukázku, což mě těšilo. Mimo jiné to taky znamenalo další možnost trávit spolu čas, což... znělo vážně lákavě. "Tak jo! Budu se těšit," zazubil jsem se nad nabídkou, že mi vlčice příště už taky něco předvede. Byl jsem si jist, že se její magie už brzy ukáže. Přece to nemohlo trvat tak dlouho, ne? Následně jsem zasněně zvedl hlavu k obloze a představoval si výhled z výšky, jaký se naskytl Sheye. "To věřím," usmál jsem se. "Určitě ano. Když budeš chtít, tak... to určitě zvládneš," zívnul jsem znova a cítil jsem, že se mi začínají klížit víčka. "Asi... asi se trochu prospím," zamumlal jsem. "A pak..." se už vážně budu muset vydat domů. Jenže na konec téhle věty jsem se už nedostal, spal jsem dřív, než slova opustila mou tlamu. Opravdu mě to celé dost vyčerpalo. To ale nevadilo. Byl to krásný zážitek, pro nás pro oba a já usínal tak šťastný, jako už dlouho ne.

Jak se tak vznášela nahoře, Sheya doslova zářila štěstím. Uvědomil jsem si, jak jí to hrozně sluší, když se směje. Tedy, slušelo jí to pořád, ale úsměv ji tak rozzářil, že byla pomalu jako hvězda na ranní obloze. Snad proto jsem ji tam nahoře držel tak dlouho - jen škoda, že i magie si vybírá svou daň. Únava mě nakonec přemohla a dostat Sheyu v bezpečí na zem byl celkem oříšek. Nakonec se to ale podařilo - celkem.
Zůstal jsem sedět úplně udýchaný a unavený, dělal jsem si starost, jestli jsem Sheyu nakonec přece jen nenechal spadnout z moc velké výšky, ale nějak jsem po tom výkonu nenacházel sílu, abych se k ní hned vydal. To jsem ale ani nemusel. Sheya se totiž rozesmála a já se konečně odvážil otevřít oči. Svět se už netočil a písková vlčice pořád tak zářila, až se i na mé tváři objevil úsměv, unavený, ale upřímný. Ten se vzápětí změnil na výraz lehkého šoku, když Sheya přiskočila blíže a věnovala mi olíznutí na tvář. Vykulil jsem překvapeně oči a už asi po stopadesáté od začátku tohohle setkání mi tváře úplně zahořely. Vážně se tohle právě stalo? Pak jsem se ale široce usmál a zamával ocasem. "Jsem rád, že se ti to líbilo!" zasmál jsem se a najednou jako bych se vznášel na růžovém obláčku, i když mě hlava pořád bolela a únava na mě padala. "A taky jsem rád, že se to povedlo," dodal jsem ještě. Pak jsem zívl, dalo mi to vážně zabrat, ale úsměv mi z tváře nemizel. Snad ani nemohl zmizet. Momentálně se mi zdálo, že tam po onom prostém, spontánním gestu z Sheyiny strany ten úsměv zůstane zaseklý napořád a obloha bude pořád tak zářivá a svět tak krásný a já tak šťastný. "Bylo to... bylo to bezvadný," zasmál jsem se a svalil se na záda do trávy. Kdy jsem byl naposledy takhle v pohodě? Skoro nikdy? "Příště můžem zkusit něco dalšího."

Sheye se sice nepovedlo mě šokovat informací o Meinerových sklonech dělit se na dva, zato já ji celkem účinně překvapil svou reakcí. Nebo spíš... nedostatkem reakce. "Nooo... já myslím, že se potom prostě zase nějak spojí sám," pronesl jsem, ale bylo jasné, že si tím nejsem tak úplně jistý. Vlastně jsem tehdy na lovu nijak zvlášť nesledoval, jak se ze dvou Meinerů stal zase jen jeden a od té doby jsem se přemýšlením nad tím podivuhodným jevem nějak nezaobíral. Zkrátka jsem předpokládal, že když se dokáže rozdělit, dokáže se vlk taky zpátky spojit a vzhledem k tomu, že nezůstal zaseknutý ve dvou tělech, to tak nejspíš i bylo.
Pak už ale přišla řada na magickou zkoušku. Z nejistoty a nervozity se brzy stalo... snad nadšení? Sheya se úspěšně vznesla do vzduchu a rozesmála se, což mi dodalo na kuráži. Líbilo se mi, že se směje a že jsem ji rozesmál já. Moc jsem nad těmi pocity ale nedumal, protože veškeré mé soustředění směřovalo k magii, se kterou jsem se to teprve učil. Nepřišlo mi to ale tak těžké! Tedy až do chvíle, dokud jsem od Sheyi nedostal souhlas, abych ji zkusil vynést výš. Sheya pomalu vystoupala o další pěkný kus, teď už se tyčila vysoko nad mou hlavou, že jsem musel pořádně zaklánět hlavu, abych na ni viděl. Musela mít krásný výhled na celé okolí!
Já se dosud vesele a možná trochu přiblble zubil, ale jakmile Sheya dosáhla určité výšky, rysy mi poněkud ztuhly. Kdo by čekal, že čím výš budu vlčici držet, tím to bude těžší? A čím déle, tím budu unavenější? "A-asi tě radši už sundám," vykoktal jsem, když jsem si uvědomil, že mi před očima začínají tančit podezřelé mžitky a pomalu, po kouscích jsem začal Sheyu spouštět zase dolů. Viděl jsem, jak se ve vzduchu povážlivě komíhá, jak moje magie slábla spolu se mnou. Nesmím ji pustit, opakoval jsem si stále dokola. Centimetr po centimetru se Sheya blížila k zemi. To už jsem funěl, jako bych právě uběhl maraton. Měl jsem opravdu co dělat - ten sestup nemohl být delší, než minuta, ale mě to připadalo jako hodiny, každou vteřinou jsem čekal, že Sheyu už neudržím a ona si pořádně natluče. S každým rozklepaným metrem se ale můj strach o něco zmenšoval. Teď už by si určitě nic nezlomila, ne? uklidňoval jsem se, ale i tak jsem chtěl Sheyu radši dostat na zem pohodlně a ne ji pustit z metru na tvrdou zem.
Nakonec mě má magie zradila, když se Sheya vznášela jen pár desítek centimetrů nad loukou. Takže to nebylo úplně hladké přistání... ale ani ne to nejhorší. "Sheyo!" vyhrkl jsem, když jsem viděl, že se mi přece jen nepovedlo dostat ji úplně na zem. Hned jsem k ní chtěl zamířit a přesvědčit se, že se jí nic nestalo, ale zjistil jsem, že se celý svět povážlivě roztočil. Zůstal jsem stát a zmateně jsem zamrkal v naději, že to svět kolem trochu ustálí. Ale nebylo to k ničemu. Bezmocně jsem si kecnul na zadek a zavřel oči, za kterými mi tepala tupá bolest, abych to točení neviděl, než se z něj pozvracím. "Asi jsem to drobet přehnal," prohlásil jsem po chvíli, oči stále pro jistotu zavřené. "Nestalo se ti nic?"

//Mahtaë sever

Ukázalo se, že Sheyino první setkání s Meinerem bylo za trochu zvláštních okolností. Kdybych na vlastní oči neviděl, jak se z jednoho vlka stanou dva, nejspíš bych teď z jejího prohlášení měl oči navrch hlavy a vůbec nechápal, jak by se něco takového mohlo stát, ale takhle jsem se jen krátce zazubil: "Nojo, to on někdy dělá." Jak to fungovalo jsem sám moc nechápal, ale byl jsem si téměř naprosto jist, že odpovědí je "magie". Další část historky jsem vlastně sám znal. Na motýlí poklad jsem si vzpomínal - tam jsme se se Sheyou poprvé potkali. Že tam ale pak zůstala zaseknutá jsem netušil. "Cože? To je hrůza, jak to mohlo jen tak nefungovat?" zděsil jsem se. Že by motýlova magie měla celkem zásadní mouchy? Vlastně... proč by neměla mít, nejspíš jsem vkládal až moc důvěry do jednoho zástupce mluvícího hmyzu. Sheya ale měla štěstí v neštěstí, protože na ni narazil Meinere a domů ji vzal on, když už ne motýlí teleport. "To jsi měla tedy štěstí," řekl jsem a pousmál se. Byl jsem rád, že to zvládla domů v pořádku a že narazila na Meinera a ne na některého z těch... děsivých zdejších obyvatel.
Rychle jsme přešli onu trapnou část toho rozhvoru a zároveň jsme se octli na té otevřené louce, která byla naším cílem. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje nervozita, ale nechtěl jsem vycouvat, když už jsem to slíbil. Poodešli jsme dál od řeky na otevřené prostranství. Rozhlédl jsem se kolem. Nebyly tu žádné stromy ani skály, které by Sheyu mohly ohrozit, kdybych nějak ztratil kontrolu nad směrem větru, tudíž jsem si musel dávat jenom pozor, abych ji neupustil z výšky na zem. Což byla děsivá představa. Obrátil jsem se na vlčici a doufal, že se v mé tváři neodráží příliš z těch starostí, které mě svíraly uvnitř. "Tak... jdem na to?" otázal jsem se, ale nedělal jsem si velké naděje, že si to Sheya rozmyslela. Ne, zdálo se, že už se na to chystá.
Tak jo, Saturne, to zvládneš. Už nejseš malej. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a zavřel oči. Pak mi došlo, že bych se radši měl dívat, co dělám, takže jsem je zase otevřel. Zahleděl jsem se na Sheyu a začal se soustředit. "Hezky pomalu," zamumlal jsem, když se začal zvedat vítr a ohýbat stébla trávy. Bylo to sice příjemné osvěžení, ale Sheya se ani nehla. "Pomalu," brblal jsem si dál pod vousy a trochu přidal - Sheyiny nohy se začaly odlepovat od země. Překvapeně jsem vykulil oči. Měl jsem radost, že to jde, ale taky jsem ještě víc znervózněl. Vlčice vystoupala tak metr nad zem, pak se stoupání zastavilo. "Do... dobrý?" otázal jsem se lehce roztřeseně, vykulený z vlastního úspěchu. "Mám to zkusit ještě výš?" Nejspíš by to šlo. Používání magie ale bylo únavné, netušil jsem, jak dlouho vlastně zvládnu Sheyu ve vzduchu udržet. Ale kdyby chtěla, nějakou chvíli bych to určitě ještě dokázal. Vlastně, jak jsem tak byl povzbuzen tím, že se mi jednou taky něco povedlo, skoro jsem věřil, že kdyby chtěla, dokázal bych ji vynést klidně ke hvězdám. Na tváři se mi rozlil široký zářivý úsměv. Opravdu to fungovalo!

//Mahtaë jih

Sheya se s Meinerem setkala zřejmě ještě předtím, než se připojil k naší smečce - tedy nejspíš v době, kdy ještě vůbec neexistovala. "Hm... nejspíš si to rozmyslel a rozhodl se usadit," pousmál jsem se, "i když je pravda, že bych si ho dokázal představit jako tuláka bez cíle." Krátce jsem se odmlčel, pak jsem ale neodolal otázce: "Odkud ho vlastně znáš?" Jestli byl takovým poutníkem, asi nebylo divu, že má známé všude. Stejně jako Sheya, kterou dobrodružství taky zjevně lákalo. Jen já pořád seděl v lese za pecí... asi bylo na čase, abych konečně na chvíli vytáhl paty. Jen bych ocenil, kdybych se pokaždé nemusel setkávat s těmi nejděsivějšími z místních obyvatel. Lehce jsem se při té vzpomínce otřásl.
Náš hovor se ale opět stočil směrem, o kterém jsem si nebyl zrovna jist, že se mi zamlouvá. "Nooo, vlastně..." zrozpačitěl jsem a cítil, jak pod srstí opět rudnu. Byl jsem k tomu v přítomnosti Sheyi vážně odsouzen? "Vlastně asi ani ne? Teda jako.... vím, jak přichází na svět, ale..." pokrčil jsem rameny. "Však je to nakonec jedno, ne?" prohlásil jsem nakonec přehnaně rozšafně a zdárně předstíral nesmírný zájem o štěrk pod našima nohama, abych se vyhnul Sheyinu pohledu. Nechtěl jsem se zaobírat tímto tématem. Skoro jsem se bál, co bych se ještě mohl dozvědět a z čeho vlastně měly Sheyiny mámy strach.
Asi jsme se oba shodli, že to radši zakecáme a vydali jsme se na sever. "To je pravda. Až to natrénuju. Do té doby... nerad bych něco odfoukl, kdybych to omylem přehnal. Nebo někoho." Raději jsem zahnal představu jak vzdušný vír vynáší Sheyu kamsi k oblakům. Zkusil jsem si radši představit, jak při našem příštím setkání odfouknu šediváka, ale ani to mi moc nešlo. Měl jsem problém si sám sebe představit v takové pozici. Příkývl jsem, když Sheya upozornila na to, že se blížíme k oné louce a zamířil tím směrem. Uf. Tak pojďme na to.

//Západní Galtavar

//Zrcadlové jeskyně

Snažil jsem se pokud možno Sheyinu poznámku přejít co nejrychleji a co nejméně to rozmazávat, ačkoliv mi to nedalo pokoje. Pořád jsem to nechápal. Bylo něco špatného na tom, když se vlci a vlčice spolu bavili? Jenže my se jen nebavili. Bylo tu mezi námi to něco. Možná... možná to byl ten problém, ale... těžko se mi věřilo, že by to mělo být něco špatného. Bylo to zvláštní, jistě, a matoucí a nové a těžko pochopitelné, ale jistě nešlo o nic zlého. Nebo ano?
Podle reakce vlčice jsem pochopil, že s Meinerem se už potkala. Černobílý měl nejspíš spoustu známých všude možně. "Ano, je tam vlastně od samého začátku, jestli si to dobře pamatuju. Je fajn. Už mi poradil se spoustou věcí," dodal jsem ještě. Meinere se opravdu kolem Mechové smečky motal od prvopočátku, už když jsme se stěhovali z močálů, šel s námi. A pak nás vzal na ryby, a mě na lov srnce a objasnil mi toho spousty o magiích a zdejším podivném světě... oblíbil jsem si ho. Věřil jsem, že by mohl pomoct i v tomhle ohledu. Nebo by aspoň věděl o někom, kdo by mohl.
Svými dalšími slovy jsem se pro změnu asi já dotkl Sheyi. Lehce jsem svěsil uši. "Starosti?" Něco mi říkalo, že Sheya celé situaci rozumí o něco víc, než já - což nebylo velké překvapení. "Ale to přece nemusejí. Já jsem přece úplně neškodný," vytvořil jsem na tváři cosi jako úsměv, aby bylo jasné, že to byl jakýsi ne zrovna vydařený pokus o vtip... ačkoliv to zároveň byla i tak trošku prosba o vysvětlení, proč přesně by si měly Sheyiny mámy dělat starosti, když se jejich dcera vídá se mnou. Určitě s tím má co dělat ten pocit... zakoukal jsem se do ní a teď- Zarazil jsem se. Zakoukal? Ne. To určitě ne. V duchu jsem začal lehce panikařit, ale Sheya mluvila dál, takže jsem se zároveň snažil poslouchat, co mi vykládá. "Jo, jo, tak na sever!" souhlasil jsem až přespříliš horlivě a když jsme se vynořili z podzemí u řeky, stočil jsem své kroky právě tím směrem. Nezakoukal. Je sice chytrá a statečná a hustá a moc hezká... Ukázalo se, že na konci oné myšlenky není žádné "ale". Radši jsem se začal soustředit na to, kam jdu, abych se nezřítil do řeky. "To lítání... no, nejsem si jistý, jestli to bude fungovat, víš? Tak úplně ještě nevím, co dělám, když tu magii zkouším - je najednou strašně silná," řekl jsem, aby zase nenastalo ticho, ve kterém byly moje myšlenky příliš hlasité. A taky aby Sheya měla ještě šanci si to rozmyslet, než se rozhodne, že fakt chce, abych si své nově nabyté schopnosti zkoušel právě na ní. Něco mi ale říkalo, že si to nerozmyslí a vlastně jsem i doufal, že to tak bude. Popravdě jsem byl sám zvědavý, co se stane.

//Mahtae sever