Gallirea - Příspěvky uživatele

"Přesně tak," máchl jsem oháňkou, když už se vlčkovi podařilo napodruhé název zvířete vyslovit správně a společně jsme potom vykročili směrem ke kraji lesa, kde jsem doufal, že pro něj nějakou tu svačinu najdu. Malý vlk mne poslušně a tiše následoval a když jsem se na něj otočil s otázkou, představil se jako Daemon. Střihl jsem lehce překvapeně ušima, že by takové jméno dostal podle svého černého kožíšku? "Rád tě poznávám," broukl jsem zdvořile, ač bylo vlčkovo jméno zvláštní, komentovat jsem ho nehodlal.
Soustředění jsem raději věnoval lovu, který se naštěstí vydařil celkem rychle. Nemusel jsem si ani pomáhat magií, pro jednou se na mě štěstí zkrátka usmálo. A především na Daemona, který teď nemusel dál sedět s kručícím břichem. Ovšem nevrhl se po kořisti hned, jak bych čekal. Očichával a ohledával bažantici, až jsem z toho začal být trochu nesvůj. "Je na ní něco divného? Připadala mi v pořádku," naklonil jsem se trochu blíž, ale nepřišlo mi, že by se z kořisti linul divný pach nebo něco podobného. Možná nevěděl, co to vlastně bažant je?
Nakonec ale zvítězil hlad. Daemon se do slepice zakousl a rázem ji začal hltat hlava nehlava, což o jeho hrozném hladu vypovídalo víc, než cokoliv jiného. Couvl jsem, usadil se do mechu a čekal, až dojí. V duchu jsem rozvažoval, co dál, ale zdálo se to jasné. Daemon zcela zjevně neměl, kam jinam by šel... a v lese se pro jedno další vlčátko místo najde bez problémů. Jen aby tu chtěl zůstat. Snad brzy uvidí, že mu tu vážně nikdo neublíží ani ho nebude chtít vyhnat... "Tak co? Je to lepší, ne?" vytrhl jsem se ze svých úvah a pousmál se na vlče, jehož hlad by už snad měl být minulostí.

Měl jsem obavy, jestli se mi podaří vlčka přesvědčit, aby něco snědl. Z nějakého důvodu se tomu dost bránil, ale nakonec se nechal nalákat na žabanta. Pousmál jsem se. "Bažanta," opravil jsem ho mírným tónem. "Jak je libo, snad nějakého najdeme na kraji lesa. A dívat se klidně můžeš." Neměl jsem nic proti tomu - navíc se ani nezdálo, že by mělo jít o nějak hlučné vlče, které by kořist vyplašilo předčasně.
Pomalu jsem vykročil po mechu ke křovinám na kraji lesa a po očku jsem se na černé vlče ohlédl. "Jak ti vlastně říkají?" zeptal jsem se, říkat mu pořád vlče mi nepřišlo moc dostačující, obzvlášť, když bylo možné, že se nějaký čas zdrží. Lehkým vánkem jsem si nechal přivát k čenichu vůně z okolí. Slunce už zapadlo a ptáci byli schovaní v křoví. "Myslím, že tam nějací jsou. Počkej tu a buď tiše, prosím," věnoval jsem mu další drobný úsměv, než jsem vyrazil.
Proplížil jsem se kolem křovisek a pohledem zkoumal nejlepší cestu skrz. Kdybych se tam někde zasekl, asi by z jídla pro vlče moc nebylo. Obhlédl jsem situaci - a vrhl se vpřed. S polekaným výkřikem bažantí kohout a slepice vylétli ze své skrýše pod větvemi. Slípka k její smůle o něco později, takže to byla právě ona, koho jsem s výskokem chytil a stáhl k zemi. Mlátila sebou v mém sevření, až peří lítalo, ale rychle jsem ji zakousl a její souboj ustal. Otřepal jsem se od čenichu po ocas, abych ze sebe sklepal aspoň část listí a větviček, které jsem v křovinách nasbíral a otočil jsem se k vlčkovi, kterého jsem zanechal opodál. Složil jsem mu bažantí slepici k tlapkám. "Dobrou chuť," popřál jsem mu a doufal, že si aspoň kousek dá. Musel být přece hrozně vyhladovělý!

Doufal jsem, že dokážu vlčeti pomoci, ale... nemohl jsem vymazat to, co se mu stalo. Ať už to bylo cokoliv. Ovšem mohl jsem alespoň udělat něco, řekněme, hmatatelnějšího. Jestli se toulal kdoví jak dlouho sám, určitě musel být strašlivě vyhladovělý. Říkal jsem si, že nabídkou jídla ho jistě potěším. Tím se nemohlo nic zkazit!
Nebo možná ano? Sotva jsem se o tom zmínil, došlo mi, že se mi nějakým zázračným způsobem podařilo udělat chybu i v tomto. Vlče vypadalo napůl překvapeně, ale taky podezíravě. Či jsem si to jen nalhával? Nemůžu ho ale přece nechat o hladu. Začínal jsem možná malilinko panikařit, ale přiměl jsem se ke klidu. "Dobrá, srnu jíst nemusíš," řekl jsem vyrovnaně, i když znovu cenil zuby. Proč zrovna srnu ne? uvažoval jsem. Zatím pro mě byl jedna velká záhada, ale všechno mělo svůj čas.
Ovšem černé vlče se rozhodlo, že hlad zkrátka mít nebude. Takhle to ovšem nefungovalo. Kručení jeho žaludku dolehlo až k mým uším. "Tvé bříško si zřejmě myslí něco jiného," podotkl jsem. "V lese toho žije spousta, určitě najdeme něco, co máš rád. Hm? Co bys řekl na zajíce... nebo třeba na bažanta? Můžeme jít i k jezeru na ryby." Zkrátka výběr byl veliký a doufal jsem, že na něco vlčátko nalákám. Nemohl nám tady přece umřít hladem.

Sice mi srdce pokleslo, když vlček zavrtěl hlavou, že nemá kam jít, ovšem nemohu tvrdit, že by mě to překvapilo. Když se takhle z ničeho nic zjeví samotné vlče bez starostlivého opatrovníka v patách, jen málokdy to věstí něco dobrého. "Chápu," kývl jsem hlavou, ale nevyzvídal jsem, co se stalo, že zůstal sám. Vypadal klidně, ale mé citlivé anténky posílené magií mi prozrazovaly, že uvnitř to tak úplně není. Ani jsem se nesnažil jeho nitro schválně skenovat, na pocity vlků kolem jsem byl naladěný už víceméně automaticky.
"Bezpečné," přikývl jsem rozhodně. "Opravdu. Hodně vlčat, která zůstala na světě sama, tu našla pomoc. Já byl taky jedno z nich, kdysi. A toulat se světem tam venku sám není zrovna... Nejlepší," dokončil jsem s pohledem upřeným do korun stromů, jak jsem zavzpomínal na to, jaké to bylo být na světě sám, malinký a ztracený. Zlehka jsem si povzdechl. "Odpočiň si, můžu ti zatím najít něco k jídlu, jestli chceš? A pak uvidíme, co dál, hm?" pokusil jsem se tvářit optimisticky, ale tváří v tvář osamělému vlčeti s klidnou maskou to nebylo nic snadného. Bylo mi ho líto a chtěl jsem mu pomoct, zároveň jsem si přál, aby tu se mnou byla třeba Launee, která v těchhle věcech byla mnohem lepší. Možná ze všech nejlepší.

Mladý vlk se aspoň zdánlivě trošku uvolnil, protože se odlepil od pařezu a usadil se do mechu. Varovným cvakáním zuby si mě však dál držel od těla. Jistě, malé vlče určitě nebude až tak nebezpečné, ovšem neprojevoval jsem žádnou snahu se k němu víc přiblížit. Když chtěl mít prostor, měl ho mít. Jen jsem doufal, že opravdu neuteče. Snažil jsem se nebýt moc v křeči, ale byl jsem napjatý nervozitou, že něco pokazím.
Možná už se mi to povedlo, protože při zmínce území černé vlče vytřeštilo oči ve strachu, který jsem vycítil, aniž bych se musel snažit. "To nevadí, že jsi na našem území," vybreptl jsem okamžitě ve snaze situaci nějak uhladit, avšak vlček byl zřejmě na odchodu.
Pomalu jsem zvedl hlavu a trochu se vleže narovnal. "Počkej," broukl jsem. "Jestli chceš opravdu odejít, můžeš, držet tě tu nebudu, ale... Máš kam jít? Ke komu?" Věděl jsem, že můžu každou chvíli narazit na nějaké citlivé místo, ale zkrátka jsem to musel zjistit. "Nevadí, když se tu zdržíš a odpočineš si. Tady to je bezpečné. Vlastně tady naše smečka je právě od toho, aby pomáhala," objasnil jsem a pousmál se. Mech vznikl přece právě jako útočiště pro zatoulaná vlčata a jiné ztracené dušičky.

Ač jsem se snažil ze všech sil působit zcela klidně a neškodně, vlček se stejně vylekal. Vyskočil na nohy s naježeným hřbetem a vyceněnými zuby, zřejmě zcela připravený se bránit. Hned jsem ještě o krok ucouvl a pomalu se položil do mechu, abych se nad ním netyčil a nelekal ho. Nechtěl jsem vůbec myslet na to, čím muselo vlče projít, aby už jako takovýhle prcek bylo hned připravené k boji. "Neboj se," broukl jsem tiše a složil hlavu na přední tlapy. Máchl jsem oháňkou sem tam a dělal se co nejmenším. "Neboj, neublížím ti."
Malý vlk se po chvíli trochu narovnal, stále se však tiskl k pařezu a zachovával si odstup. Nervózně přešlapoval z tlapky na tlapku. Cítil jsem jeho nejistotu, jeho pochybnosti, které z něj vyzařovaly přímo ve vlnách. Zmohl se však alespoň na slovo, což jsem bral za dobré znamení. "Ahoj," oplatil jsem mu pozdrav. "Promiň, jestli jsem tě vylekal. Jmenuju se Saturnus a bydlím tady se svou smečkou. Zrovna jsem obcházel hranice a uviděl jsem... no, tebe. Jsi v pořádku?" vyptával jsem se opatrně. Nechtěl jsem ho v žádném případě vylekat a zahnat na útěk - jestli potřeboval pomoc, tady mohl být v bezpečí, i když to ještě nevěděl.

//Mechové dno

Vyšplhal jsem chodbou nahoru do horkého letního rána. V létě jsem byl skutečně rád za blízkost hor a za stín, který nám poskytovaly stromy. Protáhl jsem se ještě jednou, sotva jsem stanul nahoře na čerstvém vzduchu, spokojeně jsem mlaskl a rozhlédl se po lese. Ptáci zpívali, ve větvích javoru šmejdila černá veverka, jinak však na území panoval klid. Či to bylo pouhé zdání?
Nechal jsem si vánkem přivát k čenichu pachy z různých stran. Nejprve jsem nezaznamenal nic neobvyklého, avšak... Nakrčil jsem čumák a důkladněji zavětřil. Že by se tu někdo potuloval? Ucítil jsem, jak se mi hrdlo lehce sevřelo nervozitou, zdálo se, že tahle automatická reakce mě neopustí nejspíš nikdy. Samozřejmě nejpravděpodobnějším vysvětlením bylo, že nějaký tulák prostě zabloudil, to ale nezabránilo mému mozku, aby si okamžitě začal vytvářet katastrofické scénáře. Zloději, potížisté, požírači mechu? Možné bylo vše.
Vykročil jsem směrem, odkud pach vanul, potichu, obezřetně, připravený kdykoliv povolat mech na pomoc. Blížil jsem se, avšak nikoho jsem neviděl. A pořád ne. A ještě stále ne. Je tu snad někdo neviditelný? Paranoidně jsem se ohlédl přes rameno (jako by mi to v případě neviditelného snad mohlo nějak pomoci) a sklonil jsem čenich až úplně k zemi.
Teprve z téhle pozice jsem zahlédl pár chlupů vyčuhujících za pařezem. Vlče, došlo mi. Na jednu stranu se mi ulevilo, na stranu druhou jsem měl rázem bušící srdce až v krku. Zatoulalo se či bylo... jako já a Bianca? Jako Cornic a Rayster a Mitsurugi a Karoe? Mládě, které už nemělo kam jít? Obešel jsem pomalu pařez a zastavil se v bezpečné vzdálenosti, abych ho příliš nevylekal. "Maličký," ozval jsem se tiše. Chtěl jsem mládě pokud možno ušetřit jakéhokoliv šoku.

720 (24)

Dojedl jsem svůj kus masa a mezi Ismu a Finnicka se už nepletl. Neměl jsem dojem, že by bylo třeba nějak zasahovat, Finnick se jevil jako slušný návštěvník a nedělalo mi problém ho tu nechat pod sestřiným dohledem. Odpočinul jsem si na měkkém mechu a možná na chvíli zadříml, ale ne příliš dlouho ani tvrdě.
Každopádně jsem už nechtěl příliš otálet, chtěl jsem se jít podívat, co se děje na území. Vstal jsem a protáhl si hřbet. "Nebudu vás dál rušit. Můžeš se klidně zdržet," otočil jsem se přímo na Finnicka a máchl zvolna ocasem. "Jen tě poprosím, aby ses po území netoulal sám." Při tom jsem mrkl i na Ismu. Však ona už na něj určitě dohlédne! "Kdybyste ještě něco potřebovali, najdete mě v lese," broukl jsem nakonec a vykročil jsem tichým krokem po mechu směrem k východu.

//Mech

719 (23)

Šedivý cizinec, na kterého se hlavně upíral můj pohled, se celý napjal, když jsem se objevil. Automaticky jsem na to taky reagoval napětím - co kdyby se chtěl vymrštit, něco provést? Nestalo se. Nezdálo se mi, že by tady ve vzduchu visel výprask. Z Ismy však přímo sálala provinilost. Dle reakce neznámého jsem usoudil, že už mu o mě něco říkala. "Ano, jsem Ismy bratr," potvrdil jsem a pokývl hlavou, když se prohlásil za sestřina společníka během zimních měsíců.
Sestra to rozvedla ještě o něco více. Putovali tedy spolu za té strašné zimy a krutých mrazů, kdy si vzájemně pomáhali a zdálo se, že Finnick snad Ismě zachránil život. Zůstali nejspíš spolu tedy i během jara a nakonec skončili zde, aby po těch útrapách znovu nabrali síly. Chápal jsem to a neviděl jsem důvod, proč bych se měl hněvat, ale viděl jsem, jak se to Isma snaží všechno ospravedlnit.
"To je v pořádku," máchl jsem ocasem a pousmál se na oba, abych rozptýlil obavy. "Jestli jsi vážně Ismě tolik pomohl, pak ti jsem vděčný a není důvod, proč by tě smečka nemohla pohostit," řekl jsem Finnickovi upřímně, myšlenka na Ismu ztracenou někde samotnou ve vánici mi stahovala hrdlo. Věděl jsem, že si umí poradit, ale stejně jsem byl rád, že měla po boku přítele.
"Jen se klidně najezte, odpočiňte si. Lov nás bude asi čekat zase brzy, pokud na tom nahrazování trváš," mrkl jsem na sestru a zároveň naznačil, že já na tom netrvám. Od toho tu přece kořist byla, aby se snědla. Nebyl jsem naštvaný. Jen zaskočený, když jsem v úkrytu nenadále potkal cizince, ovšem z toho jsem se rychle vzpamatoval.
Jak se mi navrátil (jakž takž) klid, vzpomněl jsem si na svůj vlastní hlad. Či spíš se žaludek zakručením připomenul. "Taky s vámi něco málo zakousnu, jestli vám tedy nebudu překážet," střihl jsem ušima a vypravil se do chladné části úkrytu, abych si našel svůj vlastní kus masa, se kterým jsem se pak usadil poblíž vlků. Neplánoval jsem se zdržet dlouho a přilepit se na ně, jen jsem si chtěl po cestě horami trochu odpočinout a nabrat síly.

Červen 6/10 - Tristan

Krátce jsem se zasmál. "Pravda, nic z toho určitě nemůže uškodit," odsouhlasil jsem a střihl ušima. Bez přátel bych v životě moc daleko nedošel. Kolik jsem měl v hlavě rozumu, o tom se asi dalo diskutovat, ale snad to také nebylo až tak zlé.
Ohledně důvěry jsme se nakonec nejspíš shodli, ačkoliv to bylo téma, na které každý mohl koukat trochu jinak. Vzápětí jsem se však do svých slov poněkud zapletl. Nechtěl jsem Tristana nějak urazit nebo rozesmutnit, ani jsem nechtěl, aby si myslel kdoví co. Byl to moc milý vlk, co kdybych ho odehnal? Naštěstí byl Tristan nejen milý, ale i chápavý. Dovtípil se, jaký byl skutečný význam mých slov. "D-dobře. Omlouvám se," zavrtěl jsem mírně hlavou. Podobné věci se mi prostě děly... pořád. Ještě, že tenhle vlk to chápal.
Pokoušel jsem se mu dát trochu naději, že pořád může nalézt opravdovou rodinu. Viděl a vycítil jsem ale, že není úplně přesvědčený. Dál jsem na to netlačil, ale opravdu jsem doufal, doufal z celého srdce, že najde štěstí. Ať už tady na Galliree nebo kamkoliv, kam ho osud zavane.
Déšť náš hovor poněkud narušil. Příliš mi nevadil, ale byla pravda, že se lépe povídalo, když se měl vlk kam schovat, než když vytrvale moknul. "Jistě," broukl jsem a vypravil se tím směrem. Netrvalo dlouho, než nás spolkl les a první skalky a balvany na sebe také nenechaly dlouho čekat. "Je to docela dávno, co jsem tady byl naposledy," pronesl jsem trošku omluvně, nevěděl jsem hned, kam se přesně vydat, abych nám našel úkryt. Museli jsme chvíli kroužit kolem. "Co třeba tamhle? To vypadá slibně," spatřil jsem nakonec místo ve skále, pod jehož převisem bychom se mohli schovat. Ve skrytu kamene i stromů už by se na nás déšť dostat nemusel.

718 (21)
//Mech

Vklouzl jsem do svažující se chodby a napjatě vyhlížel vlka, kterému patřil neznámý pach. Neslyšel ani neviděl jsem prozatím nic podezřelého, ale to nezabránilo mému srdci tlouct mi až v krku, ba ani to nezarazilo moji představivost, která chtěla vymýšlet nejrůznější katastrofické scénáře, které se mohly přihodit.
I když jsem však sestoupil až na samé dno nory do šera prosvětleného magickým mechem, doléhal ke mně pouze zvuk hovoru. Žádné zvýšené hlasy, nedej bože stopy boje. Trochu jsem si vydechl. Tak jo. Není potřeba být až tak paranoidní, snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale... Co kdyby?
Popošel jsem hlouběji do nory a už jasně viděl jak Ismu, tak jejího neznámého společníka. Plus nohu z laně, na které si nejspíš právě plánovali pochutnat. Tiše mi zakručelo v břiše, nemohl jsem se dočkat, až se taky najím. "Ahoj, Ismo," pozdravil jsem mladší sestru s úsměvem a zamáchal ocasem. Na neznámého vlka jsem pohlédl o poznání váhavěji. "A, uhm, zdravím. Přišel jsem se podívat, kdo nás poctil návštěvou," pronesl jsem k oběma, pohledem jsem přejel z cizince na Ismu a zase zpátky. "Jsem Saturnus," představil jsem se ještě cizímu vlku. "Místní alfa," doplnil jsem a pak už vyčkával, co se vlastně o tom neznámém dozvím. Neměl jsem momentálně v úmyslu ho vyhodit - pokud ho sem přivedla Isma, pak byl jistě v pořádku.

//Sviští hůrky přes Sopku

Cestou domů kolem sopky jsem stačil pěkně zmoknout, ale příliš mi to nevadilo. Počasí bylo teplé a deštík spíš osvěžující, než rovnou nepříjemný. Teplý vánek mi srst po přeháňce osušil a tak mi ani nebyla zima. Vkročil jsem pod známé stromy lesa a vydechl si. Konečně zase doma. Ty toulky asi opravdu nebyly nic pro mě, i když se mi teď díky nim dvakrát naskytla příležitost někomu pomoct. Alespoň jsem doufal, že Ikranovi to, co jsem mu pověděl, nějak pomůže.
Hned za hranicemi lesa jsem zavyl, abych dal na vědomí, že jsem se vrátil. Pak jsem zavětřil. Vznášel se tu pach Mitsua, což mě těšilo, neboť jsem tu jinak šedého vlka s výjimkou loveckých výprav moc nepotkával. Cítil jsem taky svého synovce. Napadlo mě, že bych se na něj mohl jít podívat, určitě od našeho posledního setkání pořádně vyrostl, ale byly tu ještě další věci. V prvé řadě už mi pořádně kručelo v břiše a chtěl jsem aspoň něco malého zakousnout. V té druhé tu byly ještě dva pachy - jeden patřil Ismě, avšak ten druhý jsem neznal. Ismě a jejímu úsudku jsem věřil, nicméně jsem se i tak chtěl přesvědčit, že je všechno v pořádku. Nechal jsem se vést čenichem kupředu. Přímo k úkrytu, jak se ukázalo.

//Mechové dno

Červen 5/10 - Tristan

Pohlédl jsem na Tristana napůl zvědavě, napůl polekaně, když prohlásil, že mu Smrt zní až moc povědomě. Chvíli jsem na něj jen hleděl, ale nezeptal jsem se. Nechtěl jsem z něj páčit něco, co by sám nechtěl říct. Už jsem stačil vytušit, že jeho život nemohl být nijak jednoduchý. Ač byl vlídný, milý a zdvořilý, sálal z něj také smutek, který byl chvílemi téměř hmatatelný.
A pak se v další chvíli usmál a skoro byste pochybovali, že v jeho tváři ten smutek vůbec někdy byl. Pousmál jsem se také. "Mít trošku od obojího ale určitě neuškodí," broukl jsem. Síla se také hodila, ale v Galliree jeden vlastně nikdy nevěděl, co ho může potkat a co by se mu mohlo hodit za dovednosti a znalosti.
Věděl jsem, že je vedení Mechové smečky nevšední, ale po prvotním překvapení to Tristan přijal poměrně rychle. "Jiné to je určitě, na druhou stranu, opravdová důvěra je potřeba i mezi partnery," řekl jsem. Sheya i Bianca byly moje rodina, jen každá jiným způsobem.
Vyslechl jsem si Tristanovu odpověď a trochu se vylekal, jestli má slova nevyzněla jinak, než jsem chtěl. "To... to mám, ale- Nemyslel jsem to tak, že-" Poněkud jsem se zadrhl. Nechtěl jsem se na Tristana vytahovat, že mám něco, co on ne. Snad to tak nepochopil? "Chtěl jsem jen říct," začal jsem znovu, pomaleji, potom, co jsem se důkladně nadechl, "že i když jste vlastní sourozence neměl, možná... Možná můžete také někde nalézt svou rodinu. Třeba když to budete nejméně čekat," vysvětlil jsem tiše a pořád trochu zajíkavě, povedlo se mi sebe samého zase jednou pořádně rozhodit.
Z nebe se na nás už nějakou chvíli snášely kapičky deště. Byla to spíše osvěžující přeháňka, než bouře, jakou jsme zažili s Islin, ale Tristan měl pravdu, že bychom se mohli někam schovat. "Možná bychom mohli jít kousek odtud ke skalám," navrhl jsem. Z našeho místa na břehu to tam bylo ještě blíž, než do Mechu. "Tam by se určitě našel alespoň nějaký převis, pod který bychom se schovali - a taky je to v lese, pod stromy," uvažoval jsem nahlas a pomalu se už i sbíral k odchodu, jen jsem čekal, jestli bude souhlasit i Tristan.

Červen 4/10 - Tristan

Zahleděl jsem se do Tristanových očí. Byly jako... dvě hluboké tůně. Plné smutku, ale také porozumění, souznění. Vnímal jsem to i jinými smysly, těmi citlivými anténkami, které byly u mě odedávna naladěné na pocity ostatních. Chvíli jsme tam jen tak stáli, až jsem nakonec zamrkal a sklopil pohled stranou. Trochu mi zahořely tváře. Bylo to jaksi moc... Zkrátka moc. Moc všeho. "Děkuju," hlesl jsem. Nemohl jsem snad ani říct nic jiného.
K návštěve Smrti se Tristan moc nehrnul, což jsem osobně považoval za více než rozumné. "Je... hodně děsivá," řekl jsem pomalu. "Myslím, že se jí líbí pocit moci nad vlky a její slova umí být hodně krutá, jako by vždy věděla, jak se trefit na nejcitlivější místo. Ale... Myslím, že těm, kteří jí projeví úctu a přinesou dary, nakonec vždy splní, pro co si přišli." Byla to taková zkouška odvahy. Osobně mi ale stačilo jí projít jen jednou.
Tristan byl vskutku dobrodruh. Bylo to poznat, ať už z jeho zvídavých otázek či podle toho, jak se mu vesele rozhoupal ocas, když jsem to zmínil. "Pak tedy doufám, že budete mít na cestách co nejvíc štěstí a objevíte nové divy," usmál jsem se na něj. Vyjádřil mi svůj vděk nad tím, že jsem mu o Galliree něco pověděl. "Není zač. Jestli vám to k něčemu pomůže, jsem jedině rád," broukl jsem.
Vysvětlil jsem mu poté, jak se věci mají v Mechové smečce a viditelně jsem ho tím zaskočil. "J-je to asi neobvyklé, že," vykoktal jsem. Věděl jsem, že to je zvláštní, neznal jsem žádnou další smečku, kterou by vedli sourozenci. Ale Mech byl zkrátka trochu... neobvyklý sám o sobě. "Vyhovuje nám to. Ale nevím, o kolik je to jiné, než vést smečku s partnerem. Má partnerka má spíše toulavé tlapky a vést smečku ji neláká," střihl jsem ušima a pokrčil rameny. Neřekl jsem nahlas, že i pouto krve se mohlo zlomit. Zlámat a rozpadnout se mohlo pod dostatečným tlakem všechno. Tristan ale sourozence nikdy neměl a zdál se opět skleslý. Přešlápl jsem a pak tiše řekl: "Někdy si nás rodina sama najde. Mám sestru a bratra, kteří možná nejsou stejné krve, ale i tak jsme jako vlastní." Teď byla řada na mě, abych si povzdechl. Myslel jsem totiž na Santého. Kam jeho odnesly toulavé tlapky, to jsem nemohl ani odhadovat.