Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakrčil jsem čelo ještě víc, když se Lywin začala ohrazovat vůči požívání krysy, o které vůbec nebyla řeč. Vlčice byla naprosto zmatená a kdoví, jestli vůbec věděla, co se s ní vlastně děje. Chvíli se i zdálo, že si na mě snad vzpomněla, ovšem vzápětí ten záblesk poznání zmizel a ona zůstala zase jen s výrazem plným zmatku. Co se ti stalo? pomyslel jsem si, ale tu otázku jsem nahlas nepoložil. Dočkal bych se nějaké odpovědi? Těžko říct. Možná ano... nebo bych možná jen zbytečně rýpal do něčeho, co by aspoň prozatím mělo zůstat nedotčené.
Zatímco Launee ujišťovala Lywin, že krysa se konat nebude, protože máme lepší jídlo a sdělovala jí polohu úkrytu, já se zabýval magií. Začínal jsem tomu trochu přicházet na kloub, naštěstí, protože bych nerad zlatavou někam odvál. Takhle se ale kolem nás otíral jen slabý hřejivý vánek a vypadalo to, že to aspoň trochu pomohlo. Přinejmenším se vlčice už netřásla tak hrozně. Přesto ale bylo potřeba ji dostat do úkrytu. Tam bude v bezpečí před sněhem i ostatními živly a bude si moct v klidu odpočinout. Třeba se jí to pak v hlavě trošku urovná. Launee se postavila k Lywin tak, aby se o ni mohla opřít a já hned ochotně přiskočil z druhé strany. "Bude to dobré," broukl jsem tiše. Snad. Ale i tenhle dovětek jsem si nechal pro sebe a radši se soustředil na cestu přes les.

//úkryt

Jen, co jsem se začal omlouvat, Launee zavrtěla hlavou. Poznal jsem, že se nezlobí... tak nějak jsem tušil, že nebude, ale přesto mě mrzelo, že jsem radši nezůstal s ní a nebyl jí oporou. Ale přišel jsem přece. Nakonec. Ano, teď jsem tu byl - a zrovna včas, abych se připletl k další šlamastyce. Lywin sice dýchala, dokonce se i probrala, ovšem v pořádku určitě nebyla. Nejen, že na nás hleděla zcela nepřítomně, ale z hrdla se jí začala drát písnička, které jsem vůbec nerozuměl. Zkroušeně jsem se ohlédl na Launee, jen abych se setkal s jejím podobně ustaraným pohledem. Oběma nám bylo jasné, že je tady něco v nepořádku. Skoro se mi zdálo, jako by se vlčice snad úplně zbláznila.
"Nebyl? Však... se přeci známe," zkusil jsem jí opatrně připomenout, ač jsem si nebyl jist, jaký to bude mít účinek. "Saturnus? Z Močálů?" pátral jsem v její tváři po nějakém náznaku toho, že si vzpomíná. Je fakt, že se hodně změnilo od chvíle, co jsme se viděli naposledy. To jsem byl ještě vlče. Ale Launee měla pravdu v tom, že hlavní momentálně bylo dostat vlčici do tepla. Tady by to s ní mohlo dopadnout špatně. Rázem jsem si uvědomil, že bych vlastně mohl pomoci už teď. Už jsem nebyl mrně a ani neschopný, ačkoliv jsem na to neustále zapomínal. Nechal jsem okolo zlaté vlčice povívat teplý vánek, aby se trochu zahřála. Doufal jsem, že trochu pookřeje a bude schopná se s naší pomocí vydat do úkrytu.

Zakar se zajímal o to, jaký vlastně máme já a Launee s Therionem vztah, jak se známe. "Oni... jsou moje rodina," vydechl jsem. Už jsem to tak dlouho cítil a asi bylo konečně na čase to říct nahlas. "Starali se o mě a o mou sestru od té doby, co jsme byli úplně malí. Od chvíle, co jsme přišli na Gallireu." Nechtěl jsem Zakarovi říkat, co se stalo s naší rodinou. Poslední, co jsem potřeboval, bylo se rýpat ještě i ve starých ranách.
Therion a jeho temné myšlenky... bodalo mě u srdce jen na to myslet. Nedokázal jsem mu s nimi pomoci. Nikdo to nedokázal. Mrzelo mě to, hrozně moc. Možná jsem mu víc podobný, než jsem myslel, napadlo mě najednou. Nebyl jsem snad? Ležel jsem tady s hlavou plnou svých vlastních temných myšlenek, vedle sebe někoho, kdo se mi snažil pomoci, ale já ani nenapřáhl tlapu, abych se té nabízené chytil. Místo toho jsem si pořád napůl přál, aby tu Zakar nebyl, i když jsem věděl, že bych se na to neměl dívat takhle. Asi jsem začínal rozumět některým částem Therionovy povahy - vlastně jsem jim rozuměl dávno. V jistých ohledech jsme si byli podobní. Jenže hnědý vlk v tom všem byl zamotaný mnohem víc, než kdokoliv jiný... a teď byl pryč a nikdy nedostal šanci ten spletenec zase rozmotat. "Já vím, že mě měl rád. Věřím tomu. Jenom... bych chtěl mít možnost mu říct, že já ho mám taky rád." Potřásl jsem hlavou. "Snad to věděl i tak. Protože teď už je na to pozdě." Popotáhl jsem a zaměřil pohled na tu blyštivou věc vpředu.
Zatímco upoutala mou pozornost, vlk za mými zády se už měl k odchodu. Ohlédl jsem se na něj, hvězdný náhrdelník už kolem krku. "Dobře." Přišlo mi ale, že to nestačí. "Ehm... děkuju. Jsem-" Zhluboka jsem si povzdechl. "Jsem vlastně rád, že jsi přišel. I když to tak asi nevypadá." Než zmizel za svými záležitostmi, měl Zakar ještě jednu otázku. "Jsem Saturnus," odvětil jsem a pak už vlk zamířil pryč mezi stromy.

Zůstal jsem tedy sám. Přál jsem si to, a teď, když se mi to splnilo, jsem s tím jaksi nebyl spokojený. Teď, když jsem nad sebou získal zpět aspoň trochu kontroly, mi najednou připadalo nesprávné se tady zašívat. Zakar mínil, že bych měl být s Launee a já věděl, že to je pravda. Potřebovala... někoho. Pomalu jsem se otočil, otřel si tlapou slzy z očí, zhluboka se nadechl a pak dlouze vydechl. Tak fajn. To zvládnu, ne? Nejsem už malý. Nebudu brečet. Půjdu za Launee a pro jednou budu já ten silný. Vykročil jsem a zavětřil - můj čenich byl ale asi jaksi zmatený pachem kouře, který pořád visel ve vzduchu. Jak jinak bych si měl vysvětlit, že hnědou vlčici cítím ze dvou stran? Vyrazil jsem zkrátka jedním z těch směrů. Šel jsem pomalu, ale ani tak mi netrvalo moc dlouho, než jsem Launee spatřil. "Launee," vydechl jsem tiše a přidal do kroku. "Promiň," chtěl jsem se začít omlouvat za ten svůj úprk, rychle mi ale došlo, že vlčice není sama. Nebyla ale ani s nikým ze smečkového shromáždění. Přesto jsem ten zlatý kožich poznával. "Lywin? Co tu-" Slova jako by mi zamrzla na půli cesty. Vlčice byla tak hrozně hubená, špinavá, nechala na sebe padat sníh. Zaměřil jsem pohled na její hrudník, jestli vůbec dýchá... a ulevilo se mi, když jsem zjistil, že ano.

Zdálo se mi, že Zakar tak úplně správně nepochopil, co jsem mu řekl, ale nenacházel jsem ta správná slova, jakými svoje pocity vysvětlit. Nebo to možná pochopil dobře a ten, co nechápe, jsem tu byl já. Potřásl jsem hlavou. Nechystal jsem mu začít vykládat, že jsem tam s ostatními prostě nemohl zůstat, že by se mi rozskočila hlava na dvě půlky, že bych explodoval, že se tak občas ve společnosti cítím i tehdy, když zrovna nemusím zpracovávat devastující novinky. Kromě toho jsem se začal cítit ještě hůř, když naznačil, že bych přece jen měl asi být s Launee a sdílet svoje pocity s ní. Jestli mě přišel utěšovat, moc se mu to nepovedlo... ale nemínil jsem mu to vyčítat. Věděl jsem, že to myslí dobře. Nebyla to jeho chyba, že jsem... rozbitý. "Já bych..." Co? S povzdechem jsem opět zavrtěl hlavou. Slova, řeč, všechno to bylo prostě hrozně složité. V mojí hlavě všechno dávalo smysl, ale snažit se to dostat ven k cizím uším, aby to dávalo podobný smysl, to byl téměř nemožný úkol. "Teď bych jí nemohl nijak pomoci, ani útěchou. Zase by musela utěšovat Launee mě - a to je přesně naopak. A ona... ona mě nepotřebuje vidět takhle. Už mě tak viděla až mockrát. Vím, že jí to bolí." Zhluboka jsem se nadechl. "Půjdu za ní, jen... musím se trošku sebrat." Jako bych snad měl nějakou naději, že ty rozbité střepy ze svého srdce někdy doopravdy sesbírám a dám zase dohromady. Vždycky, když se zdálo, že už to mám, se něco stalo. Vždycky.
Zakar se rozpovídal a já se poněkud překvapeně pozastavil nad tím, že se s Therionem znal už z minulosti. Z dětství. Poslouchal jsem ho mlčky, opět netuše, co bych měl dodat. "Temné?" zopakoval jsem, když se Zakar ve svém vyprávění dostal do toho bodu. "Já... vím, že si všechno hodně vyčítal. I věci, které by si vyčítat vůbec neměl." Nasucho jsem polkl, do hrdla mi opět stoupal pláč, jak jsem začal na hnědého vlka více vzpomínat. "Myslím, že nevěřil, že si zaslouží... cokoliv. Ale zasloužil. Chtěl bych, aby to věděl, ale teď už mu to asi těžko můžu říct," popotáhl jsem. "Hodně mi pomohl, víš? Vždycky, když jsem potřeboval. Kéž bych já mohl pomoci jemu. Měl jsem - mám - ho hrozně rád. Vyrostl jsem s ním a on je teď pryč a nikdy... Doufal jsem, že pochopí, že..." drmolil jsem, ale vlastně jsem už nic neříkal, tak jsem se přiměl se zarazit. "Já nevím. Nevím. Prostě bych chtěl, aby to bylo jinak," dokončil jsem už klidněji a otřel si tlapou mokré oči.
Mezitím, co jsme mlčeli a mluvili a znovu mlčeli a znovu mluvili, kolem padla noc. Těžká, chladná noc, zahalená tím nekonečným dýmovým oparem. Neměl jsem dostatek duševních sil, abych dumal nad tím, odkud se ten dým vzal a kdy konečně zmizí. Jen mě mrzelo, že skrze něj nevidím hvězdnou oblohu. Představoval jsem si, že mezi hvězdami teď už září i Therionova duše. Že tam někde je a seshora všechno vidí jasně... že snad ví, jak moc ho mám rád a že si zaslouží, aby ho někdo měl rád. Roztřeseně jsem se nadechl a pak se zarazil. Jeden měsíční paprsek si přece jen našel cestu dolů a během té vteřinky osvítil... cosi. Leželo to na mechu kousek přede mnou a já netušil, jakto, že jsem si toho nevšiml dřív. "Co je to?" naklopil jsem tázavě hlavu do strany a pomalu vstal, abych si blyštivý předmět prohlédl. Byl to řetízek, ověšený drobnými hvězdami, i měsíc se na něm vyjímal. Tušil jsem, že vím, co s ním udělat. Sklopil jsem hlavu, prostrčil čenich oběma kruhy, které vytvářel, a nechal si ho sklouznout na krk. Bylo to, jako bych ho tam měl vždycky. Připadalo mi, že je to tak správně. Ale... "Kde se to tady vzalo?" zamumlal jsem si pod vousy a na chvíli úplně zapomněl, že tady nejsem sám.

Asi bylo naprosto naivní si myslet, že mě nikdo nenajde, když jsem si se svou skrýší ani nedal žádnou přílišnou práci. Možná jsem spíš doufal, že mě nikdo nebude hledat. Že mě chvíli nechají. Co by po mně teď kdo mohl chtít? Nedokázal jsem pořádně myslet. Nemohl jsem předstírat, že jsem v pořádku a v pohodě. Chtěl jsem být sám a vybrečet se, než sesbírám dost vůle k tomu, abych se vrátil k ostatním. Ale nebylo mi to dopřáno. Někde mezi tichými vzlyky jsem zaslechl tiché kroky. Díky mechu, který hluk tlumil, se ke mně příchozí dostal dost blízko, než jsem si ho všiml. Zvedl jsem hlavu, abych se podíval, kdo se to ke mně připojil a lehce jsem strnul, když jsem si uvědomil, že je to ten nový vlk. Zakar, tak to Launee říkala? Jistá část mě - hodně velká část - ho prostě chtěla poslat pryč. Neznali jsme se a já se ani za nejlepších okolností neseznamoval zrovna snadno, natožpak teď. Nepřál jsem si, aby mě takhle viděl. Netušil jsem ani, co od něj můžu očekávat. Možná se mi přišel jenom vysmát. Nebo mě kopnout do zadku za to, že jsem tam nechal Launee a vlčata, která právě zjistila, že přišla o tátu, abych si mohl jít bulit za křovíčko. Možná, že to bych si zasloužil. Ale neřekl jsem mu, ať jde pryč, i když jsem ho tady nechtěl. Mlčel jsem. To jsem uměl dobře, možná ještě líp, než utíkání. Slzy mi pořád tekly, ale snažil jsem se aspoň zmírnit vzlyky, když jsem tady už nebyl sám. Upíral jsem na Zakara uslzené tyrkysové zraky v tichém očekávání kdoví čeho, ale on hleděl kamsi mezi stromy.
Už jsem si myslel, že ani nic neřekne a zůstaneme tady takhle zaseknutí napořád, když konečně promluvil. Tiše jsem popotáhl a odkašlal si, než jsem se vůbec pokusil o odpověď. "Ale já... chci být sám," zaprotesoval jsem chabě roztřeseným hlasem a položil si hlavu zpět na přední tlapy. Teď už jsem se někam do prázdna díval i já. Ale Zakar pokračoval. Styděl jsem se za svoje emoce? Tak to nebylo, nebo ano? Nebylo to tak, že bych se styděl, možná trochu před těmi, co jsem neznal, ale... Zhluboka jsem si povzdechl. "Jen jsem nechtěl, aby mě tak viděli," zamumlal jsem tiše. Hlas se mi sice chvěl, ale dostal jsem ho jakž-takž pod kontrolu. "Launee a vlčata. Hlavně Launee. Dělala... dělala by si starosti a já jí je nechci přidělávat, když-" Ukázalo se, že se nedokážu dostat na konec věty. Hlas mě opět zradil a já párkrát bezmocně vzlyknul, než jsem se zase dokázal začít trochu ovládat. "Chci jim pomáhat, ne přitěžovat," dodal jsem nakonec po delší pauze a úkosem krátce pohlédl na Zakara. Proč vlastně přišel?

Isma nakonec šedého mladíka propustila, všichni, co byli v doslechu Launeeina vytí se shromáždili a já... já dostal strach. Nevěděl jsem proč, ale dostal jsem ho. Jako by ve vzduchu visela nějaká černá hrozivá předtucha. Stáhl jsem se lehce do pozadí. Bylo tady kolem příliš mnoho vlků a spoustu z nich jsem ani neznal. Launee je tedy vzápětí představila - Litai, Zakar, Mitsurugi - ale to z nich činilo jen o něco málo menší cizince. Budu se s nimi později muset lépe seznámit, nepřipadalo mi ideální se s některými členy smečky vůbec neznat, ale na to bude dost času po téhle sešlosti, jejíž pravý účel jsem neznal, ale který mě děsil. U Životových vršků mi Launee řekla, že všechno není v pořádku. Teď se asi dozvíme proč. Nasucho jsem polkl a doufal, že jsem všechno jen komicky špatně pochopil, že se strachuju kvůli něčemu naprosto triviálnímu, čemu se později všichni zasmějeme.
Jenže se ukázalo, že se nikdo smát nebude. Slova hnědé vlčice, která mi byla jako vlastní máma, se mi zaryla přímo do srdce. Zalapal jsem po dechu. "Ne!" vyjekl jsem, jako bych to tím snad mohl zvrátit, ale nebylo nejmenších pochyb o tom, co právě bylo řečeno. Slyšel jsem to naprosto zřetelně. Kéž bych to neslyšel. Therion je mrtvý. Ta slova mi v mozku rezonovala ozvěnou. Launee říkala ještě cosi dalšího, ale já už neposlouchal. Hrdlo se mi bolestivě stáhlo a zorné pole mi okamžitě zamlžily slzy. Seděl jsem vzpřímeně a napjatě, jako bych spolkl pravítko a zuřivě mrkal. Hrozně jsem se nechtěl rozplakat před všemi, ale zřejmě to byl předem prohraný boj. To nemůže být pravda. Není to pravda. Nemůže- Zhluboka jsem oddechoval v zoufalé snaze zachovat klid, počkat, až bude po všem, než si dovolím se rozsypat, ale hlavu mi atakovaly bezohledné vzpomínky. V duchu jsem si vybavoval Therionův obličej, slyšel jsem jeho tichý hlas, když mi tehdy na Vyhlídce povídal o hvězdách, cítil jsem jeho vůni. To všechno bylo pryč. Vzpomínal jsem si, jak mě jako malého vozil na zádech a jak jsme společně získali zpět od zlodějského šakala náramek pro Launee-
"Omluvte mě," vyhrkl jsem jaksi do éteru a vymrštil se na nohy, protože jsem to už nemohl vydržet. Bodlo mě provinilostí - umíš něco jiného, než utíkat? - ale měl jsem pocit, že jestli zůstanu na místě, rozskočí se mi hlava na dvě půlky. Zamířil jsem mezi stromy a po cestě už mi unikly první vzlyky, které jsem nedokázal zadržet. Moc jsem se nevzdálil, jen za nejbližší křoví, abych nebyl přímo na očích. Mrtvý. Lehl jsem si na měkký mech a zabořil do něj tvář. Slzy se do něj tiše vsakovaly. Therion byl pryč. Santé a Isma ho ani pořádně nepoznali a teď neměli tátu a Launee neměla partnera a smečka neměla Alfu a já měl v srdci rozšklebenou ránu, která momentálně bolela tak, jako by se nikdy neměla zahojit. Proč? Ztratil jsem svoje rodiče a brášku když jsem byl úplně malý. To bolelo a bolet to úplně nepřestalo nikdy... ale našel jsem si novou rodinu a když jsem konečně začínal být šťastný, konečně jsem měl nějakou naději pro budoucnost... mělo se to zase všechno začít rozpadat? "Není to fér," zavzlykal jsem tlumeně do mechu. "To si nezasloužil, nezasloužil si umřít." Takhle to nemělo být. Ale bylo. A já nevěděl, jak se s takovou skutečností vůbec vyrovnat. Nejradši bych se na místě vsákl do toho konejšivě měkkého mechu, ale osud ke mně nebyl natolik milostivý. Musel jsem tady zůstat se svou bolestí a s bolestí všech ostatních. Měl bych jít za Launee. Měl bych jí... pomoct. A Bianca- Ale slzy pořád přicházely a já věděl, že jako ubulená hromádka neštěstí nepomůžu nikomu. Tak jsem tam prozatím jen ležel a vzlykal a doufal, že mě nikdo nevidí.

Když jsme se radostně shledali s Launee a dostatečně se přivítali, sdělila mi hnědá vlčice okolnosti svého náhlého rozplynutí. Zamračil jsem se. "Pěkně hloupý žert," zabručel jsem. Já se teda nesmál - a nikdo jiný taky ne, ale dokázal jsem si představit, že se ona záhadná bohyně popadá doslova za břicho. Ještě jsem ji nikdy nenavštívil, ale neměl jsem s onou představou pražádný problém. Skoro jsem i slyšel, jak se chechtá.
Můj podmračený výraz se rychle změnil ve výraz úleku, když se Isma vrhla na šedého neznámého vlčka a svalila ho k zemi. Meinere a Launee hned zasáhli, zatímco Santé zblízka přihlížel a já... no, já tam jen tak stál a čučel, protože jsem popravdě tak bouřlivou reakci od mladé vlčice nečekal. A on asi taky ne. Jen jsem doufal, že z toho nebude mít šok. Dle slov Launee se jmenoval Mitsurugi, a... Přišel o rodinu? Pokleslo mi srdce a nedokázal jsem se ubránit vlně náklonnosti, kterou jsem k mladému vlkovi při těch slovech pocítil. Věděl jsem přesně, jaké to je. Svěsil jsem uši. Svým způsobem měl ale taky vlastně štěstí, že narazil na naši smečku. Bude tady v bezpečí. V pořádku.
"Ano," odpověděl jsem Launee s lehce provinilým pocitem, že jsme tam Biancu nechali. "Snad brzo přijde, já... no, spěchali jsme," vysvětlil jsem poněkud neobratně pohnutky, které mě k tomu vedly. Ale Bianca už přece nebyla malá. A až jí vysvětlím, že se nám Launee doslova rozplynula před očima, určitě pochopí, proč jsme tak mazali pryč. Vypadalo to, že jsme dorazili právě včas na nějaké velké smečkové shromáždění. Launee totiž vzápětí zavytím svolala ostatní členy smečky. Neobjevil se ale nikdo z těch, které jsem znal a už dlouho neviděl, místo toho se k nám připojili dva vlci, kteří mi nebyli povědomí vůbec. Jestli jsem je někdy už zahlédl, pak jen velice letmo, ale celkem jsem o tom pochyboval. "Zdravím," kývl jsem jim na pozdrav, ale jinak jsem mlčel. Myšlenky mi totiž směřovaly k tomu, o co tady vlastně jde. Že bych konečně zjistil, co Launee tak rozhodilo při odchodu od Života? Náhle jsem si nebyl ani jistý, jestli to vůbec chci vědět...

//Mahar přes Kiërb

Šel jsem pomalu, aby mi kratší nožky vlčat stačily a občas jsem hodil letmý pohled přes rameno, jestli už Bianca jde. Ale nešla. Zdržela se u Života, nejspíš... Raději bych ji měl tady, raději bych ji nenechával za zády, ale musel jsem doufat, že to pochopí. A že se vrátí v pořádku. Já měl teď na starost bezpečí Ismy a Santého a to bylo to nejdůležitější. Naštěstí se vlčata držela blízko a močály jsme překonali bez větších problémů. Isma dokonce nadhodila povzbudivou myšlenku. "Jasně!" chytil jsem se hned nadějného stébla. "Život přece vždycky poradí. Určitě by pomohl." Doufal jsem ale, že to nebude nutné a že Launee objevíme doma, naprosto v pořádku a ukáže se, že to rozplynutí bylo jen nějaké nevydařené kouzlo nebo něco takového. "Možná," přikývl jsem Santému, i když jsem tomu popravdě moc nevěřil. "Ale myslím, že kdyby to bylo něco takového, určitě by nám řekla, že odchází. Tohle bude nějaká magická podivnost. Vlci... se jen tak sami od sebe nerozplývají. Teda, myslím."
Když se močály rozestoupily, mohli jsme pokračovat kolem řeky, což už byla cesta mnohem snazší. Přesto jsem se krotil, abych do kroku nepřidal až příliš. Hranice lesa se i tak blížily rychle. Aniž bych si to uvědomil, úplně jsem zmlkl a jen hypnotizoval stromy tyčící se k nebesům, jako bych je vzýval, ať mě nezklamou, ať u jejich kořenů najdeme Launee, která tak náhle zmizela. Brzy se naše tlapky dotkly měkkého mechu. Zastavil jsem se a zavětřil. Čenich jsem měl z pachu kouře kolem už dost otupělý. Přesto se mi zdálo, že hnědou vlčici cítím - nebo to bylo možná pouhé přání. "Tak... ji jdeme najít, co?" špitl jsem k mladším sourozencům a opět zvolna vykročil. Netrvalo dlouho a pach se mi otřel o čenich znovu. Tentokrát už jsem nepochyboval. "Je tu! Co jsem říkal?" poskočil jsem a poklusem překonal posledních pár metrů, než se mi otevřel výhled na malé shromáždění vlků. "Launee!" zavolal jsem a přiskočil blíže. Spadl mi obří kámen ze srdce. "Kam ses... co se stalo? Hrozně jsme se lekli, když ses tak... rozplynula," otřásl jsem se a krátce skryl obličej do huňaté srsti na jejím krku, jako bych byl pořád malé vlče hledající útěchu. Což jsem svým způsobem asi byl. Akorát jsem poněkud vyrostl.
Až pak jsem se pořádně rozhlédl po ostatních přítomných. "Ahoj, Meinere," pozdravil jsem černobílého vlka krapet nejistě. To naše poslední setkání mi pořád leželo na mysli. Pořád se na mě zlobil? "A... ahoj?" obrátil jsem se k šedému vlčkovi, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Kdepak se tu vzal?

//Narrské kopce přes Ježčí mýtinu

Isma i Santé byli z náhlého zmizení hnědé vlčice přinejmenším stejně tak vykolejení, jako já sám. Jenže já si jaksi nemohl dovolit vyšilovat a panikařit, i když to by v tuto chvíli asi byla ta nejjednodušší věc, kterou bych mohl udělat. Ale já se musel ovládat. Musel jsem být silný a odvážný a klidný - vlastnosti, které jsem si nikdy nepřipisoval, ačkoliv bych si to často přál. Ale i když jsem uvnitř byl rozklepaný strachem, co se to s Launee stalo, kam se poděla a co byla ta špatná zpráva, kterou nám plánovala doma říct, nemohl jsem to dávat najevo. Protože jsem měl zodpovědnost za mladší sourozence. Stačilo mi pohlédnout na jejich zmatené tváře, aby mi bylo jasné, že se nemůžu zhroutit do plačícího klubíčka neštěstí. Aspoň ne do té doby, než budou bezpečně doma.
"Ne," ujistil jsem Ismu co možná nejpevnějším hlasem. "Nikdo už mizet nebude." Ne, že bych v to tvrzení měl velkou víru. Netušil jsem, kam se Launee poděla ani jestli podobný osud nečeká nás všechny. Ovšem zbytečným strašením vlčat by se ničemu nepomohlo. Ovšem... když se Santé zeptal, jestli Launee bude doma, jaksi jsem neměl to srdce jim dělat falešné naděje. Co kdyby tam nakonec vážně nebyla? Jenže jsem jim zas nechtěl do hlav zasévat zbytečnou obavu. Tohle je tak těžký. "Přijde mi to jako nepravděpodobnější místo, kde bychom ji mohli najít," řekl jsem nakonec popravdě. Taky mě žádné jiné místo nenapadalo. "A kdyby tam náhodou nebyla, určitě tam najdeme někoho, kdo bude vědět, kde je. Nebo nám pomůže hledat. Ale určitě ji najdeme, nebojte." Odněkud se mi povedlo na tváři vykouzlit letmý úsměv. "Bianca se neztratí. Zná cestu domů. Ale vy se radši držte u mě, hlavně tady v močálech," upozornil jsem je pro jistotu, ačkoliv i tak jsme všichni kráčeli dost natěsno vedle sebe, jak jsme se báli, abychom jeden druhého neztratili. Cesta přes močály nebyla moc příjemná, ale já naštěstí znal místní cestičky celkem dobře, takže to rozhodně nebylo tak zlé, jak to mohlo být. "Brzo tam budeme." Snad tam bude i Launee. Prosím, ať je tam i Launee,

//Mech přes Kiërb

Launee se navrátila od Života s nějakou tíhou na srdci, kterou nám však nechtěla vyložit tady. Co se stalo? Musel jsem nevyhnutelně myslet na Theriona, který byl už kdoví jak dlouho nezvěstný. A na Mechový les. Stalo se Therionovi něco? Stalo se něco v lese? Launee... řekni... Ale moje ústa mlčela. Launee o tom teď mluvit nechtěla a tak jsem ji nechtěl nutit, ovšem obavy mi hlodaly v srdci. Byl jsem víc, než připravený se vydat k domovu, ovšem Bianca se ještě rozhodla zamířit za Životem. Doufal jsem, že si pospíší... tohle bylo příjemné místo k výletu, ale s tou novou obavou na mysli jsem se už chtěl vrátit domů a zjistit, o co vlastně jde.
Pohlédl jsem na Launee, snad abych něco řekl, jenže jakákoliv slova, která se mi drala na jazyk, se okamžitě vytratila, když se hnědá vlčice rozplynula jako mlžný opar v horkém slunci. "Launee!" vyjekl jsem a hrábl tlapou na místo, kde ještě před vteřinou stála, ale... byla pryč. "Launee, vrať se," zavolal jsem znovu, málem hysterický - proč se proboha všichni, které jsem miloval, ztráceli? Ale pak jsem shlédl na Santého a Ismu, kteří oba hleděli v naprostém zmatení, kam se poděla jejich máma a došlo mi, že teď jsem tady ten dospělý já. A já se musel postarat o to, aby se zbytečně nevyděsili a abychom se všichni bezpečně dostali domů. "Ona," polkl jsem nasucho. Co mám asi tak říct? Mám lhát? "Teda, nevím, jak se to..." Potřásl jsem hlavou. Blábolil jsem, protože mi bušilo srdce a nervy byly napjaté jako struny. Musel jsem se uklidnit. Nádech, výdech, znovu od začátku: "Nejspíš ji najdeme doma," obešel jsem jakékoliv vysvětlování jevu, který jsem sám nechápal. Ohlédl jsem se přes rameno do kopců, kam zmizela Bianca. "Vydáme se za ní, ne?" prohodil jsem rádoby bezstarostně, ačkoliv i mě samotnému to znělo dost falešně. "Bianca nás určitě doběhne, ale... my bychom si měli pospíšit. Jestli na nás mamka čeká doma, ať nemá starost." A jestli tam na nás nečeká... Ani jsem se neopovažoval tu myšlenku dokončit. "Tak pojďme," řekl jsem a pomalu vykročil směrem k Mechovému lesíku. Promiň, Bianco, věnoval jsem ještě rychlou omluvnou myšlenku sestře. Jako by to snad mohlo vylepšit skutečnost. Zase jsem jí utíkal. Možná jsem vážně byl špatný bráška. Ale já netušil, jak dlouho může u Života být a Santé s Ismou se museli vrátit domů. A museli jsme najít Launee, stůj co stůj.

//Mahar přes Ježčí

Hadice Yverinne mi na můj vykoktaný pozdrav odsekla, až jsem sebou lehce škubl. Zmateně jsem pohlédl na Biancu - jaksi jsem si nebyl jist, co si o celé věci mám vlastně myslet. Jestli však Yverinne s Biancou navázaly nějaké spojenectví, což se zdálo být pravděpodobné, asi bych si měl začít zvykat. Santé naproti tomu vypadal zmateně z toho, že hadovi nerozumí, což mě mátlo ještě víc. Co se to tady dělo za čertovinu? Byl bych rád hnědému vlčkovi řekl, co s tím, ale sám jsem to vůbec nechápal, takže jsem k Santému pouze bezradně pokrčil rameny.
Bianca se pak začala zajímat o to, co jsem vlastně dělal já. "No, nejdřív jsem se tedy zatoulal až sem na jih k Životu. Potom jsem se chtěl už vrátit domů, jenže jsem tady kousek u jezera potkal Sheyu." Pomlčel jsem o tom zbědovaném stavu, v jakém se vlčice nacházela. Hádal jsem, že by nebyla ráda, kdybych to někomu vykládal. "Šli jsme si chytit rybu a pak všude kolem začala hrozná písečná vichřice. Viděla jsi to taky? Bylo to hrozný... takže jsme se schovali v jeskyních a tam jsme pro změnu narazili na toho zlého Šediváka. On - no, to je jedno," sjel jsem pohledem k Ismě a Santému a rozhodl se, že bude lepší to před nimi nerozebírat. "Pak jsme ještě šli zjistit, co všechno už dokážu s magií, zkoušel jsem ji zvednout do vzduchu a... a tak," zakoktal jsem se na konci lehce, neb jsem si vzpomněl na to letmé olíznutí, které mi vlčice věnovala. V žaludku se mi zatřepetala motýlí křídla už jen při té vzpomínce. Cítil jsem, jak se mi zahřály tváře - ještě štěstí, že přes srst na tváři nikdo nemohl vidět, jak se červenám, ač mé chvilkové rozpaky i tak asi byly dost nápadné. "A to je vlastně všechno," dokončil jsem.
Právě včas. Zrovna se k nám totiž vracela Launee. Už jsem začínal přemýšlet, kde se tak dlouho zdržela. Přinesla s sebou zvláštní neklid, který jsem okamžitě zaznamenal. Zkoumavě jsem se na ni zahleděl. "Je... všechno v pohodě?" zeptal jsem se lehce úzkostlivě, zatímco ona olizovala kožíšky vlčatům. Bianca se toužila vydat za Životem, ale já jen lehce zavrtěl hlavou. "Já nepůjdu." Byl jsem tam přece nedávno a jakkoliv jsem veselého bůžka měl rád, nechtěl jsem zbytečně plýtvat jeho časem.

//Mahar přes Říční eso

Vydali jsme se všichni společně z močálů směrem ke zlatavým kopcům, kde, jak jsem už věděl, sídlil zdejší veselý bůžek. Právě ten, který mi udělal obrázky, nad nimiž se Bianca momentálně podivovala. "Taky se mi líbí," zazubil jsem se potěšeně a zahoupal ocasem sem-tam. Byl jsem vážně rád, že se tu Bianca objevila a ještě raději, že se připojila k naší výpravě!
Stejně jako sestřičku zajímaly moje nové odznaky, já se pozastavil nad hadem, který se kolem ní ovíjel a nezdálo se, že ji by to jakkoliv znepokojovalo. Když ovšem černý plaz promluvil, málem jsem si sedl na zadek překvapením. "Ty-? Tedy... um, těší mne?" vykoktal jsem, značně konsternován - tohle jsem tedy rozhodně nečekal. Had ale očividně k Biance patřil, alespoň nějakým způsobem... nemohl jsem říci, že bych tomu rozuměl, ale takových věcí, co jsem nechápal, byla spousta. Hlavně, že plaz, tedy vlastně Yverinne, nebyla nebezpečná. Nebo se tak aspoň nejevila.
Bianca mi začala nadšeně vykládat, co všechno zažila, když jsme se neviděli a já se zacítil lehce provinile, když se zmínila o tom, že mě šla hledat, jenže nenašla. "To bude asi moje chyba, promiň," povzdechl jsem si a rychle střelil pohledem po Santém a Ismě, jestli jdou pořád s námi - nechtěl jsem mluvit o jedné chybě a udělat další. Vlčata tu ale stále byla. "Já měl totiž taky pořádně zamotané léto a než jsem se nadál, byl jsem pryč hrozně dlouho, i když jsem to neměl vůbec v plánu." Než jsem se ale rozpovídal o svých zážitcích, vyslechl jsem si Biančinu historku s vorem. "Huh, to zní zajímavě. A nebezpečně. Ale... asi to bylo dobrodružství, co?" usmál jsem se a zastavil, neb jsme byli na místě. Launee se vydala do kopců a já se posadil. "No, tak počkáme." Obrátil jsem se k Ismě a Santému a ukázal tlapkou k pískovým vrškům: "Tady už bydlí Život, na samém vrcholku. Má to tam moc hezké, určitě by se vám to líbilo... ale asi tam zatím nepůjdeme, když tam mamka chtěla jít sama," usmál jsem se a ani si neuvědomil, jak jsem Launee právě označil.

Santé se na kachnu tvářil poněkud skepticky. "Jasně. Je moc dobrá, jen si dej," pobídl jsem ho s lehkým úsměvem a hnědý vlček se brzy opravu už krmil. Obě vlčata jedla, Launee mlčela a nejspíš nad čímsi přemýšlela, tak jsem také ztichnul. Byl by snad i příjemný den, kdyby ve vzduchu nevisel ten zvláštní štiplavý pach a vytrvalá mlha, která se vůbec nerozptylovala. Nebylo to počasí celé nějaké divné? Ale když jsme byli menší, slunce se vlastně taky na pár dní zapomnělo a vůbec nevyšlo. Oproti tomu asi trocha smradlavé mlhy nebyla zase tak zvláštní, takže jsem si svoje nejspíš zbytečné starosti nechal pro sebe.
Kolem panující ticho, rušené jen mlaskáním vlčat, narušil známý hlas. Zněl nadšeně. Zvedl jsem hlavu a našpicoval slechy směrem, kde se zjevila má milovaná sestra. "Bianco!" vyskočil jsem a zamával vesele ocasem sem a tam. Tak dlouho jsem ji neviděl! "Chyběla jsi mi," vrhl jsem se k ní a otřel se o ni tváří, abych se s ní přivítal. Zarazil jsem se až, když mi padl pohled na černého hada, který se tu se sestřičkou objevil. Už jsem měl na jazyku otázku, ale Bianca mě předběhla. Vypadalo to, že jsme oba zažili něco zvláštního, během doby, kdy jsme se neviděli. "No... no jo. Byl jsem navštívit Života a on mi udělal do kožíšku tyhle obrázky," vysvětlil jsem a usmál se, když jsem viděl Biančin zmatený výraz. "A... kdo je tohle?" namířil jsem zdrženlivě tlapku k plazivému tvoru, který evidentně patřil k Biance. Nebyl nicméně čas na velké vykecávání - Launee měla celkem na spěch, abychom už byli u Života, a hned už mířila se Santém na hřbetě z močálů zase pryč. Kývl jsem Biance, ať jde s námi, a vyrazil za zbytkem naší skupinky. Povídat jsme si mohli i po cestě.

//Narrské vršky přes Eso

Celý lov se odehrál vskutku rychle, tak rychle, že žádný můj další zásah magií nebyl vůbec potřeba. Launee s Ismou se vrhly kupředu a vyplašily kachny, načež starší vlčice jednu ještě ve vzduchu čapla a s mohutným šplíchancem přistála v jezírku. Tím to bylo vyřízené. Jako obvykle to v mých obavách vypadalo mnohem hůř, než ve skutečnosti - možná nebylo zas tak těžké ptáky lovit. Obzvlášť když si jeden mohl trošku dopomoci.
Pospíšil jsem si přes vlhkou půdu zpět k ostatním a usadil se u nich, zatímco se Isma se Santém pustili do kachny. Museli mít vážně už velký hlad... bylo dobře, že se nám to povedlo vyřídit takhle hladce. Lehce jsem se pousmál, když do mě Launee jemně strčila čenichem. "Šlo to dobře," řekl jsem spokojeně a sledoval, jak Isma zápasí s peřím na kachně. Tiše jsem se zasmál, když se zeptala na divný kožich - byl bych už skoro sám zapomněl, jaké to bylo být malý a spoustě věcí na světě zkrátka a dobře vůbec nerozumět. Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem místo sněhu poprvé spatřil trávu a květiny! "To je peří, takový ptačí kožich," zastřihal jsem ušima. "A k jídlu zrovna dobré není. Ale hodí se třeba k jiným věcem," dostal jsem náhle nápad. Opatrně jsem ze země vzal do tlamy jedno z větších pírek a zastrčil ho Ismě za ouško. "Sluší ti," zasmál jsem se a zamával ocasem. Nepředpokládal jsem ale, že jí tam dlouho vydrží, obzvlášť, když všude lítala jako střela.

//Kiërb

Ač jsme se s Launee snažili Ismu ujistit o tom, že by jí Život určitě s kožichem neprovedl nic, co by se jí nelíbilo, nezdálo se mi, že by s tím byla mladá vlčice příliš spokojená. Kabonila se, ale nic už k tomu neříkala. Jen jsem se lehce pousmál - určitě, až Života potká, dá nám za pravdu. Měl jsem za to, že je snad nemožné mu nevěřit. Prostě vzbuzoval takový pocit důvěryhodnosti a bezpečí.
Cesta nám ubíhala. Launee popisovala možné způsoby jak se dostat přes řeku, Isma poslouchala, Santé mlčel. A já... já byl spokojený. Převážně. V koutku mysli mě pořád hlodala ta obava, ale když jsem se soustředil na všechno ostatní, jen ne na ni, nebylo to tak hrozné. Řeka nás nakonec zavedla až do Močálů, na místo důvěrně známé. Rozhlédl jsem se po starém domově, který jsme nechali za sebou. Nebylo to to nejlepší místo k životu, lesík byl rozhodně mnohem lepší, avšak přesto mě trošku bodlo u srdce tudy opět procházet. Zažili jsme tu i hezké chvíle, nebylo jich vlastně zrovna málo. Nakonec ale přišel čas odejít a asi to tak bylo v pořádku.
Zdálo se, že se tu chvíli zdržíme - nastala totiž chvíle lovu. Ptactva tu nebylo zrovna málo a mně při pohledu na kachny, které se plavily po jezírku, opět trochu pokleslo srdce. "No..."Co když to zbabrám a Isma se Santém budou o hladu? Ale dokázal jsem vyzvednout do vzduchu Sheyu a taky ji dostat bezpečně zpátky na zem. A zmírnit tu strašlivou bouři. Tohle... nemohlo to být těžší, nebo ano? "Myslím, že to zvládnu," prohlásil jsem nakonec, sice poněkud nejistě, ale rozhodnutí už jsem učinil. "Zkusím to."
Odplížil jsem se o kousek dál od Launee a vlčat, abych se dostal do lepšího úhlu. Kachny nevypadaly, že by něco očekávaly - zbytek skupinky se k nim ale už blížil. Srdce mi bušilo, zarýval jsem drápy do měkké země pod nohama, aniž bych si to uvědomoval. Napjatě, přikrčený a bez hnutí jsem čekal, až se ptáci vyplaší. Teď! Jakmile kachny vzlétly, zmocnil se jich prudký poryv větru, vyvedl je z rovnováhy a srazil je zpátky k zemi. Některým se podařilo odletět, ovšem pár jich zůstalo dole. Teď to bylo na Launee a vlčatech. Dával jsem ale dobrý pozor, aby vyplašené kachny znovu nevzlétly, připraven kdykoliv znovu zafoukat.