Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 6

K naší skupince se záhy přihnala ještě Isma, která měla dost podobnou otázku jako já. "Netuším," zavrtěl jsem bezradně hlavou a přejel pohledem všechny ostatní přítomné, zdali někdo z nich nemá ponětí o tom, proč se nám boří úkryt a třese celý les. Jenže než jsme se jakékoliv odpovědi dočkali, země se rozhoupala znovu a tentokrát ještě více, než poprvé. Široce jsem rozkročil nohy v naději, že tím lépe udržím rovnováhu, ale ve výsledku mi to nebylo nic platné. Silný otřes země mě poslal směrem k Biance, se kterou jsem se srazil a svalil jsem se na zem do sněhu. Rázem jsem měl bílou hmotu všude, v očích, tlamě, čenichu, takže jsem začal divoce prskat a mrkat, abych se jí zbavil, zatímco kolem nás se dělo něco krajně podivného. Co když je to sopka? napadlo mě s hrůzou. Co když se chystá vybuchnout? To by nepochybně byla dokonalá třešnička na dortu katastrof, které nás stíhaly. Země se ale nakonec uklidnila. Jenže na jak dlouho?
Já se sotva stačil vyhrabat zpátky na nohy, ale Isma byla akční. Vrhla se k díře, která se otřesy otevřela v zemi a než jsem já nebo kdokoliv jiný stačil cokoliv říct, už byla vevnitř. "Počkej!" vyhrkl jsem poplašeně a přiskočil k průrvě k zemi, ve které zmizela hnědá špička ocásku. Kdoví, co tam mohlo číhat! Narval jsem hlavu do díry, ale na Ismu jsem nedosáhl a dál jsem se nedostal. Chodba byla úzká a byla tam naprostá tma. "Ismo! Prosímtě, buď opatrná!" Ani jsem nechtěl pomyslet na to, co by se s Ismou stalo, kdyby se teď zem zase začala třást. Mžoural jsem do temnoty pod zemí, ale nic jsem neviděl.

loterie 5
//úkryt

Vystrčil jsem hlavu z úkrytu ven a hned se podivil, kolik sněhu mezitím stačilo napadnout - a z nebe se přitom sypal stále další. Kolem jsem slyšel svištění větru, ale tady mezi stromy to nebylo tak zlé. Víc, než sníh, mi starosti dělal ten podivný otřes. Vydrápal jsem se nahoru a chvíli zůstal nastraženě stát, pozorně jsem poslouchal, snažil se co nejvíc vnímat zem pod nohama, ale prozatím byl klid. Prozatím. Byl jsem si ale jist, že se mi to jenom nezdálo, přece se s námi zhoupnul celý úkryt. Zvedl jsem hlavu a zavětřil, abych zjistil, kdo je v lese a za kým se mám vydat... a srdce mi poskočilo, když jsem ucítil známý pach. Bianca!
Na nic jsem nečekal a vydal se tím směrem tak svižně, jak to jen ve sněhu šlo. Po cestě jsem si uvědomil, že cítím ještě někoho, koho jsem hodně dlouho neviděl. To je Ray? Mezi stromy už jsem viděl vlky a vskutku, černobílý kožich patřil Raysterovi, který tam stál v hloučku s Launee a Biancou. Hned jsem si všiml, že od doby, co jsem ji naposledy viděl, se na sestřičce zase cosi změnilo. Na tlapce jí zářila nějaká nová ozdoba, kterou jsem se zájmem už z dálky zkoumal - předpokládal jsem, že podobně okukovat bude zase Bianca blýskavý přívěsek, co se houpal na krku mně. S oháňkou mávající ze strany na stranu jsem k nim dorazil. "Ahoj!" přiskočil jsem nejdřív k sestřičce a krátce se otřel o její tvář, pak jsem očima skočil k Rayovi. "A ahoj Rayi!"
Když jsem pohledem doputoval k Launee, poněkud jsem zvážněl. Měl jsem být v úkrytu a hlídat Karoe. Místo toho jsem byl tady. Bylo na místě to asi vysvětlit. "Ehm," přešlápl jsem rozpačitě. "Cítili jste taky to... zemětřesení?" rozhlédl jsem se po tvářích všech přítomných, ale skončil jsem opět u Launee. "Karoe jsem nechal v úkrytu, říkala-" nepotřebuju tě "-že se prospí, takže by měla být v pořádku, ale chtěl jsem se jít podívat, co se to děje, protože, no, myslel jsem, že nám celý úkryt padá na hlavu." Dokončil jsem a rozhlédl se kolem, jako bych snad mohl spatřit to, co roztřáslo celou noru. Místo toho jsem jen poblíž ucítil Santého, kterého jsem ale nikde neviděl.

loterie 4
373

Karoe se celkem tvrdě ohradila proti tomu, aby se o ni někdo staral. Vypadala tou myšlenkou vyloženě zhnusená - nejspíš pěkně nezávislá duše. "Však já neříkal, že jde zrovna o tebe," mrknul jsem na ni, ačkoliv popravdě o ni taky šlo. Nemohla se přece o sebe starat sama... ne? Pravda, nebyla už úplně malá, ale rozhodně ani dospělá a celkem jsem pochyboval, že by se dlouho vydržela protloukat na vlastní pěst. Nicméně pokud se jí ta myšlenka tak hrozně nelíbila, neměl jsem problém předstírat, že se věci mají jinak, že se na ni moje funkce pečovatele nevztahuje.
Když jsem vytáhl maso z chladné místnůstky, zdálo se, že Karoe už nevnímá vůbec nic jiného. Pustil jsem se sice do vysvětlování toho, jak to celé funguje, ale skoro jsem mohl vidět, jak jí má slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Lehce jsem se pousmál a přitáhl si blíž svůj kousek, abych konečně taky trochu zahnal hlad, jenže sotva jsem stačil polknout jedno sousto, celá země se s námi zatřásla. Upřímně mě to dost vylekalo a Karoe to taky celkem vyvedlo z rovnováhy. Hned mě ale zase posílala pryč. Nojo. Ale co když je to nějaké zemětřesení? Co když se úkryt začne hroutit? "Možná... bych měl radši zůstat tady," zaváhal jsem. Nebyla tu jen Karoe, ale i Sigy s Lywin - Sigy by si asi poradil, ale Lywin by to klidně mohlo zavalit. "Nebo-" Jenže další slova vlčice mě štípla jako komáří píchanec. Nepotřebuju tě, zadrnčelo mi v hlavě a já netušil, jestli to rýpnutí u srdce bylo spíš bolestné nebo nazlobené. "Jasně," opáčil jsem pečlivě neutrálním tónem. "Nepotřebuješ, aby se o tebe někdo staral, chápu. Já jen že... by to mohlo být nebezpečné?" Jenže to už se mladá vlčice hnala i s masem do kouta a bylo jasné, že o mou další přítomnost ani v nejmenším nestojí. Těžce jsem si povzdechl, narychlo spolykal zbytky svého kusu masa, na kterém jsem si vůbec nepochutnal, a vydal jsem se na povrch zjistit, co se to děje. Nepotřebuju tě. Potřásl jsem hlavou. Jasně. Jasně, že ne.

//Mech

loterie 3

Karoe se zajímala, jakou že to vlastně mám pozici v naší smečce. "No, jsem delta," sdělil jsem jí a čekal, jestli se bude vyptávat dál - já třeba o tom, co to taková "delta" vůbec je věděl kulové až do chvíle, kdy jsem se jí sám stal... a popravdě jsem od té doby ve svém životě a povinnostech nezaznamenal žádnou zásadní změnu, takže bylo dost možné, že to nechápu doteď. "A funkcí jsem pečovatel, takže se starám o vlčata a tak." Ani své funkce jsem si zatím zas tak moc neužil a hlodalo ve mně podezření, že až se znovu potkám se svými mladšími sourozenci, budou už na nějakého pečovatele moc staří. Tiše jsem si povzdechl - kde pořád vězeli a proč ten čas tak letěl? Inu, s tím jsem ale nic udělat nemohl. Aspoň ne hned. Teď tu byla Karoe. Aspoň s ní jsem se mohl projevit jako pravý pečovatel, ačkoliv bych jí nejspíš pomáhal, i kdybych onu funkci neměl.
Mrazák Karoe mátl, což jsem i očekával a možná to byl tak trochu i můj záměr, chtěl jsem jí ukázat něco neuvěřitelného. I já byl magií fascinován, jako malý i jako dospělý. Zajímala se, jak to funguje, ale vzhledem k tomu, že jsem měl v tu chvíli už plnou tlamu masa, nemohl jsem jí odpovědět. Jen jsem tedy kývl, ať mě následuje, a vycouval jsem i se svačinou zpět do hlavní místnosti. Tam jsem maso uložil na mech a přistrčil ho směrem k vlčí slečně. "Však jsem říkal - je to kouzlo," usmál jsem se lišácky a posadil se. "Magie. S její pomocí tam udržujeme zimu. Sleduj." Nechal jsem kolem nás profouknout lehký vánek, který nám pocuchal kožichy. "To byla magie vzduchu, ta je k tomu potřeba. Dá se s ní to maso ale taky rozmrazit, aby sis na něm nevylámala zuby." Přivolal jsem pro změnu teplý vánek a chvíli ho nechal proudit kolem kusu masa, aby rychleji rozmrzlo. Byl jsem teď naštěstí celkem odpočatý, takže to nebylo tak těžké - zdálo se mi, že té magii opravdu přicházím na kloub. "Tak dobrou chuť," popřál jsem Karoe a čekal až se pustí do jídla. Jenže to by se nesmělo cosi stát. Půda pod našima nohama se zachvěla, jako by se celý úkryt i les nad námi otřásal. "Co to bylo?" vyhrkl jsem a zamrkal, když mi do obličeje dopadla sprška prachu.

//Saturn dorazí c:

loterie 2
371

Karoe se mě poměrně úderně zeptala na mé jméno. Trochu překvapeně jsem mrknul - už jsem ho říkal, ne? Nebo neříkal? "Jsem to hlava děravá," potřásl jsem nad tím nakonec hlavou, ono to bylo vlastně fuk. "Jsem Saturnus. Nebo prostě Saturn." Případně bych nejspíš slyšel i na kdejaké jiné zkomoleniny svého jména. Skylieth mi říkala Satý, Rayster na mě volal Satufuls nebo jak že to vlastně a... ale tohle bylo taky už vlastně fuk, protože oba byli kdoví kde. Stejně jako někteří další. Znova jsem potřásl hlavou, jako bych tím snad mohl uvést svoje myšlenky do lepšího stavu a radši se zaměřil na to, abych už Karoe zaplnil prázdný žaludek. Nemohl jsem ji nechat trpět hlady jen proto, že si nedokážu vlastní hlavu srovnat do latě. A sám bych si taky něco dal.
Když jsem se zmínil o našem mrazáku, vlčí slečna nejspíš nevěřila vlastním uším. Pro sebe jsem se zasmál. "Kouzelný mrazák," zopakoval jsem a vyhlédl na ni z chodby. "Je hned tady za rohem a kouzlem tu udržujeme led celý rok, aby se nám maso nekazilo." S tím jsem vyrazil chodbou dál a v mrazáku se uhnul na stranu, aby se Karoe tedy mohla na ten náš div podívat, jestli chtěla. Nebylo tu zrovna moc místa, ale k nakouknutí to stačilo. Já se mezitím věnoval lani. Šlo to ztuha, jak byla zmrzlá, ale aspoň maso vydrželo dlouho v poživatelném stavu. Trochu jsem s tím bojoval, ale nakonec se mi povedlo oddělit pořádný kus, který by mohl stačit nám oběma. Couval jsem s ním chodbou zpátky do hlavní části úkrytu a dával přitom pozor, abych mladou vlčici nezašlápl.

loterie 1
370

Byl to celé naprosto klasický zmatek. Launee přišla, vzápětí zase odešla, protože ji volaly povinnosti a já se přistihl při myšlence, zdali se spolu ještě někdy vůbec sejdeme v klidu, aniž by se cokoliv pokazilo. Zdálo se to dost nepravděpodobné. Obzvlášť teď, když je Launee jediná Alfa a... Ucítil jsem v krku knedlík při té myšlence a s jistými obtížemi jsem ho spolkl. Nemohl jsem si dovolit znovu vybuchnout do záchvatu pláče. Ne teď. Slíbil jsem, že se postarám o mladou vlčici - Karoe, tak se představila. "Těší mne," zamával jsem krátce ocasem a odněkud na tvář vytáhl další úsměv. Obával jsem se, že nevyjde příliš upřímně, ale snad nebylo příliš očividné, že jsem se momentálně snažil spíš přemoct nával smutku, než abych toužil po tom se usmívat.
Karoe prohlásila, že hlad má a pak na mě upřela pichlavý a velice výmluvný pohled. Lehce mě to zarazilo, na vteřinku - žádné prosím nebo tak něco? - ale hned jsem to hodil za hlavu, ani jsem se nad tím moc nepozastavoval. Co bylo podstatné byl fakt, že byla hladová a na to byla snadná pomoc, alespoň v tuto chvíli, když byla spíž plná. "No, to lehce napravíme," přikývl jsem a namířil si to k oné boční místnosti, kterou tu vytvořil Meinere. "Chceš vidět kouzelný mrazák?" navrhl jsem jí s lehkým úsměvem a zmizel v chodbě, která k němu vedla, abych tam Karoe vybral nějaký pěkný kus masa. A možná bych si mohl vzít i něco pro sebe, v žaludku mi už začínalo povážlivě kručet - kdy jsem vůbec naposledy jedl? Rozhodně ne od té doby, co nám Launee přinesla... novinky. To už nějakou chvíli bylo, jen jsem neměl zrovna moc času na svůj hlad myslet, se vším, co se dělo.

369

Lywin se už dál nijak nevyjadřovala, ale zato se mi dostalo odpovědi od malé vlčice. Takže jsem měl pravdu, nahoře o ní už opravdu někdo věděl, dokonce přímo Launee, tudíž jsem si nemusel lámat hlavu s tím, že je tu v noře neznámé vlče. "Ach tak," opáčil jsem, ovšem než jsem stačil říct cokoliv dalšího, třeba své jméno nebo se vlčí slečny vyptat na to, odkud se vlastně vůbec vyloupla v Mechovém lese, ozvaly se od vchodu do úkrytu hlasy a vzápětí dolů vklouzla Launee následována Sigym. Takže opravdu našla rodinu Lywin! Či alespoň její část. Vlkomedvěd, pomyslel jsem si s lehkým pobavením při pohledu na žíhaného. Teď už mi bylo celkem jasné, že Sigy není žádný kříženec dvou zvířat, ale normální vlk, ovšem onen omyl z mých vlčecích dní mi v paměti zanechal jasnou stopu a tak už o žíhaném nejspíš navždy budu smýšlet jako o vlkomedvědovi. Na hlouposti ale nebyl vhodný čas ani příležitost, Sigy si to mířil přímo k Lywin a já se mu uhnul z cesty. Odklidil jsem se do koutku k mladé vlčí slečně a k Launee, ale i s ní jsem se sotva stačil pozdravit, než ji opět volaly další povinnosti. "Jistě," stihl jsem jen přislíbit, že dám pozor na vlče, jehož jméno jsem zatím ani nevěděl, a pak mi hnědý kožich zase mizel z očí. Lehce jsem si povzdechl.
Sigy se zabýval Lywin a já se jim do toho nechtěl plést, ostatně jsem si byl jist, že žíhaný ví mnohem líp než já, co dělat. Stočil jsem tedy modravé zraky k vlčí slečně a pousmál se na ni. "Jak se jmenuješ?" otázal jsem se, abych o ní nemusel přemýšlet jako o "vlčeti", a hned na to dodal: "Já jsem Saturnus." To aby i ona o mě nemusela smýšlet jako o "vlkovi"... nebo kdoví jak. Pak mě napadla ještě jedna celkem zásadní věc. "Nemáš hlad? Nebo... cokoliv?" Nedalo se říct, že bych rozvíjel nějakou záživnou konverzaci, popravdě jsem si s těmi svými tříslovnými větami začínal připadat jako tupec, ale chtěl jsem nejdřív vyřešit ty věci, které jsem považoval za nejzásadnější.

368

Potuloval jsem se tou příjemnou krajinou na pomezí spánku a bdění a zdálo se mi, že mi k uším doléhá tichý cinkot zvonečků a rolniček. Musel to být ale jen nějaký zmatený sen, protože když mě vzápětí probral hlas Lywin a já otevřel oči, kolem byl klid. Cítil jsem se ovšem odpočatý a jaksi... nabitý novou silou? Vida, co zmůže chvilka odpočinku. Zlatavá vlčice už se taky probudila a vypadlo to, že si začíná pomalu v hlavě skládat, že tohle vážně není žádná halucinace. "Samozřejmě. Tady je všechno skutečné," přitakal jsem a pousmál se, protože jsem to považoval za dobré znamení. Úsměv se mi ale rychle vytratil, když jsem spatřil, jak se Lywin lesknou oči slzami. Odvrátil jsem zrak, jako by mě najednou velice zajímaly veškeré detaily mechových zdí - zdálo se mi, že se zlatavá snaží to skrýt a tak jsem se prostě nedíval. Nemyslel jsem, že by se měla za co stydět, ale sám jsem měl v živé paměti to, jak jsem se před ne zas tak dlouhou chvílí schovával s vlastním pláčem před všemi v křoví. Takže... takže jsem prostě studoval mechové zdi a podlahu. "Ano, šla je najít. Musí být zpátky už každou chvíli?" odvětil jsem tiše a na konci stoupl do překvapené otázky, protože mi oči zavadily o někoho, kdo tady předtím jistojistě nebyl.
Malá a úplně neznámá se zjevně snažila skrýt před našimi zraky, ovšem příliš jí to nešlo. "Ahoj," broukl jsem směrem k ní udiveně, ale přátelsky. Byl jsem si sice velice dobře vědom toho, že cizinci by se na území vyskytovat neměli a v úkrytu už vůbec ne, ale tohle nebyl žádný nebezpečný vetřelec. Tohle bylo vlče, venku byl sníh a mráz a kdoví - třeba ji sem poslal někdo z ostatních členů smečky, takže se už o ní vědělo. Nebo se sem jen zatoulala a hledala skrýš. Tak či tak, já ji vyhánět nemínil. "Kde se tu bereš?" chtěl jsem vědět.

367

Vypadalo to, že nad tím vlčice usilovně přemýšlí. Vyhlížela přitom tak strašně ztrápeně a ztrhaně, až mě bolelo srdce. Pamatoval jsem si ji statečnou a silnou, ulovila přece divočáka a pak jsme ho všichni jedli v Maharské jeskyni. Teď vypadala jako někdo úplně jiný. Jako utrápená duše, která si prošla něčím tak hrozným, že jsem si to ani nedokázal představit. Snad ta silná statečná vlčice byla pořád někde uvnitř, snad ještě nebylo pozdě. Kéž bych věděl, co můžu udělat, kdybych jí tak dokázal nějak ulevit... Ale já víceméně vařil z vody a tak nějak jsem cítil, že i kdybych byl ten nejmoudřejší vlk světa, svedl bych asi jen málo. Ten boj ve svojí hlavě stejně musí svést hlavně ona.
Nakonec se zeptala, jestli nejsme mrtví. Zaplašil jsem myšlenku na Theriona, kterou to nevyhnutelně vyvolalo, a zavrtěl jsem hlavou. "Ne, to nejsme. Jsme naživu." Lywin asi jen tak tak, ale taky byla naživu. Kdoví ale, jestli mě vůbec slyšela. Hned vzápětí jí totiž začala těžknout víčka a oči se jí zavíraly. Než jsem se nadál, už jí hlava úplně klesla a ona usnula. "Jen spi," špitl jsem tiše a položil si hlavu na přední tlapky. Odpočinek jí uleví a třeba jí spánek pomůže trochu porovnat myšlenky. Přivřel jsem oči a pomal upadl do dřímoty, i když jsem úplně neusnul. Na půl ucha jsem pořád poslouchal, kdyby Lywin něco říkala nebo kdyby se snad vrátila Launee.

366

Heather a Flynn. I když bych Lywin rád něco o jejích dětech pověděl, třeba jak se mají, nemohl jsem. Nikdy jsem je totiž nepotkal, jejich jména mi nic neříkala. Věřil jsem ale Launee, že to dokáže nějak vyřešit. Najde je. Nebo Sigyho, o kterém se vlčice taky zmiňovala. Toho jsem znal, byl to přece vlkomedvěd z jeskyně, jenže už jsem ho dlouho neviděl. "Jistě, budem tu na ně čekat a oni přijdou," broukl jsem tiše. I když byla zlatavá tak zmatená, na svou rodinu si pamatovala dobře, jak se zdálo. Asi to dávalo smysl... určitě bych se taky v nejhorších chvílích držel myšlenek na ty, které mám na světě nejraději. A asi to bylo i trochu dobré znamení? Netušil jsem, co přesně se jí v hlavě odehrává, ale alespoň bylo vidět, že všechno nezapomněla.
Když jsem ale řekl, že se dostala ven, Lywin sebou trhla, jako bych ji praštil. Trhnul jsem sebou taky. Mínil jsem to jako povzbudivou větu, ale asi jsem to pěkně zkazil. Jak jinak. Zlatavé vlčici se v očích usadila naprostá hrůza. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla nebo možná nechtěla pochopit, že se tohle opravdu děje... a já nevěděl, co říct. Nechtěl jsem ji zase vyděsit, ale nemohl jsem jen tak mlčet. Tiše jsem si odkašlal. "Ano, dostala ses ven," řekl jsem tiše, jemně. "Nevím jak, ale dostala a přišla jsi k nám do lesa. To se opravdu stalo. A tohle se taky opravdu děje... Nejsem přelud. Vážně ne." Netušil jsem ale, jak bych ji o tom měl přesvědčit. A měl bych se o to vůbec snažit? Co když jí to způsobí nějaký šok? "Přece... když jsme se naposledy viděli, byl jsem ještě malý," zkusil jsem to nakonec. "Mrňavý a neměl jsem tohle," dotkl jsem se tlapou měsíce na svém čele. "Takhle si mně nemůžeš pamatovat, tak jak bych mohl být přelud?" No, třeba mohl. Vlastně jsem nevěděl, jak tohle funguje. Nikdy jsem netrpěl halucinacemi, abych věděl, jestli přeludy vychází ze vzpomínek nebo si vypadají, jak chtějí. Jen jsem zkrátka musel vlčici nějak zkusit pomoct a snažil jsem se, jak nejlépe jsem se svými omezenými zkušenostmi dovedl.

365

Trochu vyplašeně jsem sledoval Lywin, když přestala jíst a zahleděla se do prázdna. Napadlo mě, jestli se jí neudělalo špatně. Nebo... spíš hůř. Jenže se spíš zdálo, jako že vlčice hledí kamsi daleko, na něco, co já vidět nemůžu. Ztratila se v myšlenkách. Mlčel jsem a nechal ji, ať se tedy vydá, kam ji její mysl chtěla zavést, dokud mi z tlamy nevyklouzla ta otázka.
Zdálo se, že navrátila zlatou vlčici do reality. Vyložila mi celý příběh velmi stručně, ale mě to stačilo k tomu, abych pochopil, co se stalo. Aspoň v hrubých obrysech. "Syna? Máš děti?" podivil jsem se - byl jsem si jist, že v močálech ještě Lywin vlčata neměla, ale od té doby už uběhla pěkně dlouhá doba. Asi mnohem delší, než jsem si uvědomoval, když během ní Lywin stačila založit rodinu. Čas strašně letěl. "Launee je najde. Možná je i přivede. Přinejmenším ale přinese nějaké zprávy, určitě." Určitě by je ráda viděla, ne? A oni ji. Pak se moje pozornost stočila k té druhé části toho, co se stalo. Uvízla. A musela být uvíznutá vážně hodně dlouho, podle toho, jak vypadala. Představil jsem si být zapadnutý v nějaké noře, ve tmě, sám, kdoví jak dlouho... Otřásl jsem se. Něco takového jsem si nechtěl ani představovat a chudák Lywin to musela zažít. "To musela být hrůza," špitl jsem. "Ale už je po tom... nakonec ses přece dostala ven," pokusil jsem se na to nahlížet z té lepší stránky. Když jsem teď věděl aspoň zhruba, co se stalo, musel jsem uznat, že Lywin měla příšernou smůlu, ale svým způsobem taky velké štěstí. Co kdybychom ji na hranicích nenašli? Venku už byla zima. Nemusela to vůbec přežít.

364

Nevěděl jsem, co se Lywin honí hlavou, ale nemohlo to být nic příjemného. Náhle totiž zavrčela a vzápětí se obrátila ke mně s ledovým chladem v očích. Zcela jasně jsem vycítil její vztek. Svěsil jsem uši - věděl jsem, že by mi pravděpodobně nic udělat nemohla, však sotva dokázala chodit, ale o to víc mě trápilo ji takhle vidět. Tak nějak mi docházelo, že se asi nezlobí přímo na mě a neměl bych si to brát osobně. Jen kdybych rozuměl tomu, co se vlčici stalo. "Jen klid," řekl jsem tiše a přál si, aby se Launee nevypařila. Ona to vždycky uměla se slovy mnohem líp, zatímco já marně tápal po tom, co říct. "Je to... Bude to v pořádku." Jako bys to mohl vědět.
Zlatavá se hned v další chvíli natáhla po mase, jako by se vůbec nic nestalo. Rozhodl jsem se tedy tvářit, jako že se to vážně nestalo. Byl to jen jakýsi... záblesk, ne? Pokývl jsem Lywin, když se na mě nedůvěřivě zahleděla, a ona se pak pustila konečně do jídla. Ulevilo se mi. Aspoň něco... Doufal jsem, že jí to dodá sil a třeba pak bude moct pomalu začít přicházet zase k sobě. Chvíli jsem ji jen tiše pozoroval, jak žvýká maso a tváří se přitom vážně slastně. Musela mít hlad. Kdoví, kdy naposledy jedla něco pořádného, napadlo mě, když jsem si vzpomněl na její poznámku o "kryse" a když jsem se podíval na její na kost vyhublé tělo. A pak mi z tlamy vyklouzla ta otázka, aniž bych si vlastně uvědomil, že se na ni chystám zeptat: "Co se ti stalo?" Trochu jsem se zarazil, když mi došlo, že jsem to řekl nahlas, ale co... I když mě to vážně zajímalo, nijak zvlášť jsem nečekal, že se dočkám odpovědi.

363

Dovlekl jsem maso k Lywin a Launee a vyčkávavě se zahleděl na zlatou vlčici, která se ale do jídla hned nepustila. Vypadala zamyšleně, odpočívala, ale nespala - věnovala mi děkovné pokývnutí. Přesto nejedla. Už jsem ji k tomu chtěl pobídnout, když se ozvala Launee se svým úmyslem vydat se ven a zkusit najít rodinu vlčice. "Dobře," přikývl jsem. Určitě by bylo dobré, kdyby Launee její rodinu přivedla. Třeba by to trochu povedlo zmírnit zmatek v její hlavě. "Já tu zůstanu," přislíbil jsem a zahleděl se na hnědou vlčici v očekávání toho, co to tedy bude vlastně zkoušet. Hned vzápětí jsem pochopil ono upozornění na to, že se nemáme lekat. Zopakovala se totiž scéna, kterou jsem viděl poměrně nedávno pod pískovými kopečky. Launee se doslova rozplynula před očima a byla fuč. "Hmh," zabručel jsem si pod vousy - sice jsem se tentokrát už neměl důvod děsit, ale i tak bych byl asi raději, kdyby to už nedělala. Bylo na tom cosi znepokojivého.
Takže teď to bylo na mě. Pokud se tedy péče o Lywin nechtěli zmocnit Zakar s Litai - jenže to se mi moc nezdálo. Nevadilo mi to. Obrátil jsem se opět ke zlatavé. "Měla bys to sníst," řekl jsem tiše a lehl si na měkký mech kousek od ní, abych jí přímo nenarušoval osobní prostor. "Určitě ti to pomůže." Však musela mít hrozný hlad, byla tak vyhublá. Zívl jsem a na chvíli si jen složil hlavu na tlapky a přivřel oči - nemohlo to být déle než pár vteřin, ale když jsem je znovu otevřel, Zakar a Litai byli pryč. Zamrkal jsem. Odešli? Možná se mi povedlo zadřímnout a oni mezitím vyšli zase ven? Tak či tak, nikde jsem je neviděl. Zůstali jsme tedy sami dva. Tiše jsem si povzdechl. Kdybych jen věděl, jak Lywin pomoci.

362
//Mech

Lywin o naši pomoc asi úplně nestála, nebo byla příliš hrdá na to, aby ji bez protestů přijala, ale ať sama tvrdila cokoliv, rozhodně ji potřebovala. Ušla bez opory jen pár kroků, než ji nohy zradily a musela se o mě opřít. Vzhledem k její pohublosti mě ani moc nevyvedla z rovnováhy - aspoň tedy ne moje tělo. V duchu jsem byl z rovnováhy vyvedený dost. Co se jí jen mohlo stát? A bude v pořádku? Moc jsem v to doufal. Bude. Uděláme pro to všechno. Neříkal jsem ani slovo, soustředil jsem se jenom na to, abych kladl jednu tlapu před druhou a pomalým tempem se s Lywin a Launee propracovával čerstvým sněhem k úkrytu. Mluvení jsem nechal na Launee. Byla v tom lepší, než já. Já ani nevěděl, co bych vlastně měl říct.
K úkrytu to byl pěkný kus cesty a tak se mi značně ulevilo, když jsme konečně dorazili ke vstupu pod zem a vklouzli do toho příjemného, teplého a prosvětleného prostoru. Uvědomil jsem si, že jsem tu už pěkně dlouho nebyl. A taky že se tu vznáší dobře známý pach. Bianca! Ale i když tu sestřička donedávna asi byla, teď už byla pryč a já se za ní nemohl vydat. Utěšovalo mě aspoň to, že je nejspíš v pořádku a zastavila se doma, než zase zmizela kdoví kam. "Zajdu tam," řekl jsem, jakmile jsme Lywin uložili na měkký mech, a hned se vydal k ledovému zákoutí jeskyně. Bylo mi jasné, že Launee se o nebohou vlčici zvládne postarat líp, než já. Prošel jsem chodbou až do oné chladné místnosti, kterou tu postavil Meinere. Když už jsem tam byl, ochladil jsem vzduch, aby se led zase trochu posílil a byla tu zima i nadále, tak, jak černobílý říkal, že to bude potřeba občas dělat. Z používání magie jsem ale už začínal být poněkud unavený. Chopil jsem se tedy raději kusu kořisti a vrátil se s ním k vlčicím, které tam ovšem nyní už nebyly samy. Do úkrytu se přišli ohřát i Zakar a... Limai? Litai? Litai, tak to bylo. "Tady je to," přistrčil jsem kus srnčího ke zlatavé. "Žádná krysa, jak vidíš," doplnil jsem ještě a jemně se pousmál, než jsem se usadil na měkký mech, abych si taky trochu odpočinul. Na otázku Litai jsem mohl jen pokrčit rameny. Co by mohlo vlčici pomoci? Co víc než jídlo, teplo a odpočinek jsme jí mohli dopřát?