Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani sestra příliš nevěřila tomu, že by nás mech měl poslouchat na slovo - proč by měl? Ani jsem si nebyl jistý tím, jestli tu svou výzvu Meinere myslí vážně, ale protože to byl stejně dobrý nápad, jako jakýkoliv jiný, rozhodl jsem se tomu dát šanci. Upřímně jsem se vážně, vážně, vážně divil, když mech poslechl. Houpání světa pod mýma nohama ustalo a konečně jsem stál na rovné, pevné zemi. Chvíli jsem ještě nohama vyrovnával, jako bych pořád stál na vlnách, protože se mi z toho trochu motala hlava. Nakonec jsem se ale narovnal a pohlédl na Biancu s Meinerem, kteří taky mech nakonec uprosili, aby je propustil ze svého sevření. To bylo vážně divné. Zamžoural jsem po očku po černobílém - on z nás byl jediný, kdo dokázal ovládat zemi, aspoň pokud jsem věděl. Kdyby tam nebyla chycená i jeho noha, mohl bych to celé považovat za nějaký vtípek z jeho strany, ale takhle se mi to moc nezdálo. A navíc jsem to cítil sám, ten mech poslouchal mě a to, co jsem mu říkal. "Myslíte, že si náš mech žije vlastním životem?" zamumlal jsem zamyšleně a ještě jednou dloubl do zeleného polštáře. Ten teď už byl ale klidný a mírný jako jehňátko. "Třeba by poslechl, kdybychom po něm chtěli ještě něco dalšího," napadlo mě, ale nijak jsem se nehrnul do toho to testovat. Byl jsem rád, že to skončilo, a pro tuto chvíli jsem byl zcela spokojený s tím, když nehybně ležel a nevyváděl žádné skopičiny. Zvedl jsem radši od země pohled k Biance s Meinerem. "Co jste dělali, než vás to chytlo?" zajímal jsem se, jestli třeba neměli něco v plánu.

Na mechových vlnkách jsem se doplavil k sestře a Meinerovi, kteří měli s mechem svůj vlastní problém. Jako by se je země snažila spolknout. I Bianca se obávala, že je to chce sežrat! "Ale proč by to dělal? Patří přece k našemu lesu," zaúpěl jsem. Co se to zase děje? Zatímco oni trčeli v zemi, já se bez ustání pohupoval, což taky nebylo zrovna moc velkou výhrou. Sice jsem se mohl pohybovat, ale bylo to dost obtížné. Chtěl jsem, aby to přestalo, ale utéct před vlnami jsem nemohl, pořád se držely pod mými tlapami. Možná by to ale vážně mohlo být užitečné - aspoň pro ty dva, které mech uchopil do svého sevření. Doklopýtal jsem k nim tedy blíž, takže jsme se už vlnili všichni, a sledoval jsem, jestli ten pohyb pomůže osvobodit v mechu uvězněné tlapy vlků. Ale i kdyby ano, co pak? Cožpak se budu už napořád muset houpat? Už teď se mi z toho začínalo dělat špatně, nedokázal jsem si představit, že bych to mohl vydržet o moc déle.
Poněkud přiblble jsem se zahleděl na černobílého. "Myslíš, že mě poslechne?" Jestli by měl někoho mech poslouchat, pak asi spíš Meinera, než mě - on přeci dokázal ovládat rostliny a zemi a takovéhle věci. Ale za pokus to asi stálo, lepší nápad jsem stejně neměl. "Přestaň s tím, prosím tě," zaskučel jsem tedy k natřásajícímu se mechu a na chvíli jsem možná cosi pocítil, i když vlnění neustalo. Bylo to podobné, jako když jsem poroučel větru. Zavřel jsem oči, abych se mohl líp soustředit a představoval si, jak se všechno kolem nás uklidní, vlny se zase poslušně urovnají a mech přestane bláznit. A opravdu, po chvíli jsem zjistil, že zase stojím na pevné zemi. "Ono to fungovalo," vyhrkl jsem zmateně a otevřel oči, abych zjistil, jestli se i Bianca a Meinere dokázali osvobodit. "Ale jak to? Zemi ovládat nedokážu," přešlápl jsem a zkusmo dloubl tlapou do zeleného porostu, který se teď už zase tvářil jako dřív. Nechápal jsem, co se tu stalo, ale rozhodně jsem byl rád, že to skončilo - z toho nekonečného pohupování se mi zvedal žaludek.

//pardon Ismě za přeskočení, pádím ještě splnit aspoň něco do akce c:

Vycítil jsem, že mezi Launee a Ismou poskakovaly trochu nepříjemné emoce. Lehce jsem se ošil, ale zdálo se, že se to celé snad rychle vyřeší bez toho, aby se někdo cítil příliš ublíženě. Launee se pak ještě zajímala o to, co se to tu vlastně dělo. Pochopitelně, vždyť tam s námi vlastně nebyla, tak jakpak by to mohla vědět? Ne, že by se mi o tom chtělo dvakrát mluvit... nejradši bych na celé to fiasko zapomněl. Ale událost, kdy se v lese rozerve zem a pak se z té díry ještě vyvalí voda, se asi nedala jen tak zamést pod koberec, jako by se nikdy nestala. "Zní to asi dost šíleně, ale pod lesem nám tunelovaly obří žížaly," začal jsem tedy s vysvětlováním a přeskočil krátce pohledem z Launee na Takkiho, který se do našeho hovoru nijak více nemíchal. Bude si myslet, že jsem se zbláznil? Ale Isma moje slova mohla klidně potvrdit. "Měly takový... nevím, podivný vynález na kopání hlíny, kvůli kterému se to tu celé třáslo. A prokopaly se skoro až do řeky, takže odtud ta voda." Přešlápl jsem, znovu jsem se cítil vinen z toho, jak to celé nakonec dopadlo. "Ale... vyřešili jsme to, žížaly i tu vodu," dokončil jsem bez jakýchkoliv větších detailů a pohlédl na Ismu, jestli ona chce dodat víc. Já to upřímně nijak víc rozebírat netoužil.
Launee měla ještě jistá další překvapení. "Rozdvojit - tak jako Meinere?" podivil jsem se. Zřejmě to bylo v módě. Druhá schopnost, o které se zmínila, mi ale zněla ještě zajímavěji - nebo spíš jako něco, po čem bych asi víc toužil si vyzkoušet. Rozpůlení mi přišlo jako něco, co rozhodně nemůže být příjemné... ale prohánět se po světě v podobě lehkého vánku? "To zní skvěle," usmál jsem se při té představě a zamával ocasem. Nejspíš to tedy bylo všechno, i když bych s Launee a Ismou klidně pobyl ještě déle, možná bych se mohl i více seznámit s tříbarevným, ale vítr mi k čenichu zavál Biančin pach a já si uvědomil, že jsem se od ní po té záležitosti se žížalami vypařil beze slova a že jsme ani pořádně neměli příležitost si nějak víc promluvit. "Šel bych se podívat za Biancou, jestli nevadí," broukl jsem k celé sešlosti, posléze se rozloučil a vydal se lesem pryč, kudy mě vedl čenich.

Cítil jsem se na duši teď už o něco lépe, i když se mi poněkud točila hlava ze vší té nové zodpovědnosti, kterou mi Launee svěřila. Musela věřit, že to všechno zvládnu... kéž bych tomu taky dokázal opravdu uvěřit. Gamma, opakoval jsem si pořád v duchu. Znělo to tak důležitě. Postavení, které by mělo připadnout někomu rozumnému a zodpovědnému. Byl jsem takový? Neměl by to být raději někdo jiný? V jednu vteřinu mě drtily pochybnosti, v tu další jsem se zase cítil docela hrdě. Soustředil jsem se tolik na svoje smíšené pocity, že mi trvalo nějakou chvíli si všimnout čehosi podivného, co se dělo. Mech pod mými tlapami se lehce vlnil a poskakoval. Jakmile jsem si toho všiml, zabrzdil jsem. "Prosím, jen ne další žížaly," vzýval jsem kdoví koho, ale nezdálo se, že by na tom tentokrát měly mít podíl beznohá stvoření. Vlnění se nezměnilo v zemětřesení, zem se neotevřela a nespolkla mě, ale bylo to rozhodně velice podivné. Nejspíš se to dělo jenom v mém blízkém okolí, když jsem se rozhlédl po lese, mech na ostatních místech se zdál klidný jako jindy. Už jsem byl blízko Meinerovi a Biance a tak jsem si to namířil k nim v naději, že oni třeba budou mít nějaké vysvětlení - třeba se jim dělo něco podobného? Klopýtal jsem na mechových vlnkách, které mi svým houpáním narušovaly rovnováhu. "Mech se zbláznil," vypadlo ze mě jako první věc, jen co jsem se doplácal k těm dvěma a pokývnul jim na pozdrav. Stál jsem tam, ale pohupoval se přitom jako na vodní hladině. Musel jsem držet nohy mírně rozkročené, abych nespadl na čumák. A s těmi dvěma taky nebylo všechno v pořádku - však jim každému v mechu trčela tlapa! "Taky jste si toho všimli!" pronesl jsem vzhledem k situaci možná s přílišným nadšením. Byl jsem ale rád, že nepřicházím o rozum, když se ten podivný fenomén týkal i dalších vlků. Jenže co teď s tím?

Tříbarevný neznámý se do řeči příliš neměl, takže jsme si jen vyměnili poněkud rozpačité pozdravy. Nejspíš by na nás opět padla kletba trapného ticha, kdyby tu nebyla Launee, která se jala zachraňovat situaci. Tak jako vždycky. A jako vždy jsem jí za to byl vděčný. Představila trikolorního vlka jako Takkiho z Močálů. Musel tam bydlet někdy dřív, ještě než jsem přišel, protože ani jeho kožich, ani jeho jméno mi nebyly ani v nejmenším povědomé. "Těší mne," kývl jsem mu ve snaze o zachování zdvořilosti a pak už jsem našpicoval uši, abych si vyslechl, co měla vlastně Launee na srdci.
Nestačil jsem se divit. Gamma? Trošku mi poklesla čelist, než jsem se přistihl a tlamu s klapnutím zavřel. Je to dobrý nápad? Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo radši strachovat, tak jsem dělal od každého trochu. Připadalo mi, že ani jako delta jsem toho zrovna moc nevykonal a měl jsem po žebříčku šplhat ještě výš? Navíc po tom fiasku s žížalami jsem se necítil jako někdo, na koho by mělo být spoléháno... Ale věděl jsem, že to neodmítnu. Protože to znamenalo, že mi Launee věří a já ji nechtěl zklamat - chtěl jsem pomáhat, jak jen to šlo, obzvlášť teď, když zůstala na smečku sama. "Děkuju," špitl jsem tedy nakonec a na tváři se mi objevil lehký úsměv, leč trochu nejistý. Ještě to ale nebylo všechno. Místo pečovatele jsem se teď měl stát učitelem místní omladiny. "Opravdu?" vyhrkl jsem - znělo to strašlivě... důležitě? Na jednu stranu jsem tomu byl rád, těšilo mne to, na stranu druhou jsem byl trochu vyjukaný z těch nových zodpovědností, co se na mě teď valily. "Tedy... samozřejmě se toho rád ujmu. Vynasnažím se." Znovu jsem se pousmál, tentokrát o něco víc, i když mi poněkud bušilo srdce. Gamma. Učitel. Nikdy by mě nic podobného nenapadlo. A... nakonec mě to asi vážně víc těšilo, než děsilo. Musím to zvládnout. Zvládnu to, ujišťoval jsem se.

Cítil jsem se jaksi nesvůj. Styděl jsem se za to, co jsem vyvedl - co jsem pořád vyváděl ve snaze se chovat správně. Kdyby mi to aspoň někdy vyšlo podle mých představ... ale zdálo se, jako by se mi smůla pořád lepila na paty. Nebo to možná bylo spíš tím, že mi v jakkoliv vypjaté situaci prostě přestával fungovat mozek a kontrolu nad mými činy přebírala panika. Kdybych uměl zachovat chladnou hlavu... Ale to byl jen takový povzdech do větru. Netušil jsem, jak bych to měl udělat. Sheya mě nabádala k odvaze, k tomu, abych se nedal ovládat strachem, ale to nebylo tak jednoduché a bylo snadné na to zapomenout, když tady nebyla, aby mi to připomněla.
"To... to taky," přikývl jsem, když Meinere poukázal na měsíc, který mi Život rozzářil na čele. Tvářil se přitom ovšem jaksi kysele. Chtěl jsem se obhájit tím, že o ten měsíček, ani o ostatní ozdoby jsem se Života neprosil, ale neudělal jsem to - mně se líbily. A krom toho další konverzaci mezi mnou a černobílým pohřbilo zavytí, které nepochybně patřilo Launee. Náš krátký a nepříliš příjemný (aspoň pro mě) rozhovor byl tedy nejspíš u konce. "Tak jo. Zjistím, co se děje a kdyžtak zavyju," odkýval jsem a rovnou se vydal tím směrem.

Mech pod mýma nohama byl vlhký, ale zdálo se, že naše ždímání zabralo, protože v lese už aspoň nestály kaluže vody. Co se může dít? Doufal jsem, že žádná další katastrofa. Prosím, bohové, jenom to ne. Byl jsem už ze všeho tak unavený, chtěl jsem si jen lehnout někam do koutku a předstírat, že neexistuju, ale místo toho mě tlapy nesly přes les ke zdroji onoho volání. Silueta Launee se mi brzy vynořila mezi stromy. I Isma tam byla. Po boku hnědé vlčice ale stál někdo, koho jsem neznal, nějaký tříbarevný cizinec. Chvíli jsem se zastavil a přemýšlel, jestli se neotočit a nevypařit se do hlubin lesa. Nechtěl jsem mluvit s nikým cizím... ale Launee volala a nejspíš něco chtěla, takže jsem se zhluboka nadechl a pokračoval blíže. "Ahoj a... zdravím," pozdravil jsem nejdřív Launee a pak nejistěji i toho neznámého. "Volala jsi?"

Vrazil jsem do Meinera, ale radši bych jednu vrazil sám sobě. Celé to totiž bylo jaksi... trapné. Já netušil, co mám říkat, protože jsem věděl, že jsem to tam dole zpackal a Meinere - co? Nic. Chvíli mezi námi viselo jakési napjaté ticho. Muselo se to vždycky stát? Měl jsem černobílého rád, ale začínal jsem mít pocit, že on mě určitě musí nesnášet. V okolí jsem slyšel čvachtavé kroky někoho dalšího a občas se mezi stromy mihl šedý kožíšek Mitsurugiho. Občas z jeho směru taky přišel dost nepříjemný závan, který mě nutil krčit čenich, ale snažil jsem se taktně tvářit, jako že si ničeho nevšímám.
Nechtěl bys něco říct? Třeba se omluvit? Nebo můžeš ještě vypadnout, předstírat náhlou nevolnost, nechtěl bys třeba... Než jsem vůbec stačil začít cosi vykoktávat, Meinere mě svou otázkou vysvobodil. Poněkud překvapeně jsem mrknul, protože jsem čekal, že mě spíš pošle do háje a ne, že se začne zajímat o mou magii. "No, ano, vlastně... vlastně ano," vypravil jsem ze sebe a trochu se sebral, aby na nás zase nepadlo trapné ticho. Cokoliv, jen to ne. "Byl jsem za Životem a ten mi s tím pomohl." Opatrně jsem se pousmál: "Měl jsi pravdu, posledně. Vážně to není oheň." Byl jsem rád, že se z mojí magie nakonec vyklubal vzduch. S ohněm bych jen těžko mohl zbrzdit písečnou bouři, dovolit Sheye lítat nebo všechny ty ostatní, menší věci. Nakonec pohlazení vánku mi určitě bylo bližší, než šlehající plameny. Než jsem ale stačil cokoliv dalšího říct, donesl se mi k uším zvuk zavytí. Nastražil jsem slechy tím směrem. "Launee?"

ždímání 6/10

Mačkal jsem a mačkal, byla to celkem fuška, ale nějaký efekt to zřejmě mělo, protože mi přišlo, že na vyždímaných místech je trochu méně mokro, než všude jinde. Docela jsem se do toho vlastně zabral. Nemusel jsem při té práci myslet na utopené žížaly, které jen chtěly domov, na Theriona, kterého už nikdy neuvidím, na to, že mi mrznou tlapy a že jsem unavený... nemusel jsem se soustředit na nic z toho. Jedinné, co vyžadovalo mou pozornost, bylo monotónní mačkání mechu a jeho čvachtání pod tlapami. Vlastně to bylo celkem uklidňující.
Ani jsem si nevšiml, že se vzdaluji od Ismy a Biancy, jak jsem se ponořil do práce. Stejně jsem na tom nakonec nesl svou vinu. To já začal ničit žížalí stroj. Ale co kdyby kopaly dál a prokopaly se do řeky úplně? Všechno mohlo být ještě horší. Jenže žádné množství logických a racionálních myšlenek zkrátka nemohlo vymazat ten provinilý pocit, který jsem z celé věci měl. Ale i na tohle jsem při té téměř hypnotické práci přestával myslet. Čvacht, čvacht, ozývalo se mi pod tlapami. Studená voda se rozstříkla všude kolem, především na můj obličej. Já se na to vykašlu, povzdechl jsem si a uvědomil si, že toužím padnout tváří napřed do ledového mokrého mechu a prostě se ani nehnout, protože toho za poslední dny bylo nějak moc, ale... neudělal jsem to. Prostě jsem dál ždímal. Zíral jsem na zelený mech dole, vůbec ne na to, kam se posunuju. Čvacht, čvacht, čvacht- "Áh!" odskočil jsem polekaně, když jsem hlavou vrazil do čehosi velkého a huňatého - co se po ustoupení o krok stranou ukázalo být Meinerovým zadkem. "Promiň," couvl jsem ještě o krok a potřásl hlavou, pěkně jsem se lekl a celkem mě to probralo. "Já tě neviděl." Rozhlédl jsem se, přešlápl a vzhledem k tomu, že jsem jaksi nepřicházel na nic, co bych měl říct, tlápl jsem na další mechový polštář, aby aspoň čvachtání přerušilo ticho, které jsem sám nezvládal vyplnit.

ždímání 1/10

Z díry postupně vylezli ven i všichni ostatní. Všichni byli naživu a vypadalo to, že i v pořádku... tedy dokud se Meinere, který se vydrápal ven jako poslední, nesvalil k zemi jako mrtvola. Srdce mi poskočilo a přiskočil jsem blíž, ale černobílý dýchal, jen byl zmáčený až hrůza a musel příšerně mrznout. Chtěl jsem něco říct, ale v krku jsem měl knedlík - z provinilosti a lítosti nad tím, jak to celé skončilo, protože... protože jsem jednou chtěl být statečný. Nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo, ale roztřeseně jsem se nadechnul a nechal kolem nás chvíli pofukovat teplý vítr, který mohl aspoň trochu vysušit mokré kožichy všech přítomných. Nejvíc jsem se snažil soustředit na Meinere, který na tom vypadal být nejhůř. Magie mi ale pořád brala dost sil, takže jen, co jsem nás všechny snad aspoň trochu zahřál, kecl jsem si vyčerpaně na zadek... do vody. Hned jsem s vyjeknutím zase vyskočil a pod tlapami mi pěkně čvachtlo. Celý les byl příšerně rozčvachtaný. Mitsu už se u rozpláclého Meinera dožadoval nějakého plánu... ale nebylo fér nechávat pořád všechno na něj. "Já mám," vyhrkl jsem. "Plán," dodal jsem zmateně, když mi došlo, že jsem promluvil nahlas. Plán, který zase všechno zničí? Kousl jsem se do spodního pysku a ignoroval ten hloupý hlásek v hlavě. Chtěl jsem aspoň trochu odčinit to, co se stalo pod zemí. "Třeba by to šlo... to," nevěděl jsem, jaké by mělo být to správné slovo. Chvíli jsem se s tím trápil, než jsem to vzdal a rozhodl se přejít k praktické ukázce. "Prostě takhle." Předníma tlapama jsem začal mačkat čvachtající mech a dostávat vodu pryč. Nejspíš to bude trvat věčnost... a kdoví, jestli to k něčemu vůbec bude. Ale zdálo se, že alespoň malý efekt to mělo.

Díky moc za akci, prosím o: 2 perly, 2 křištály, 35 květin (za 7 postů)

Všechno se propadalo v absolutní chaos. Bianca žížalám spílala, ty zase srdceryvně naříkaly, dovnitř prosakovala voda a celá jeskyně navíc začala příšerně smrdět. Dělo se toho moc najednou a můj mozek to zkrátka nepobíral, chtěl jsem zmizet, chtěl jsem se propadnout do země hanbou nad tím, co jsem to vyvedl a jak jsem nás nejspíš všechny odsoudil k naprosto nevyhnutelné záhubě... Je to moje chyba, všichni se utopíme, ty žížaly chtěly jen domov a- a- Voda se na chvíli přestala valit, což mi poskytlo dost času k tomu, aby se mi trochu rozsvítilo. Přece jsme tu nemuseli umřít. Mohli jsme prostě odejít. Ale co ty žížaly? Jenže nebyl čas je odtud všechny vynášet ven, kdoví, kdy se voda provalí - jakto, že se vůbec zastavila? Zachytil jsem Meinerův soustředěný výraz - možná on? Ale na to taky nebyl čas. Když se Mitsurugi rozběhl chodbou pryč, následoval jsem ho. Snažil jsem se před sebou aspoň postrkovat některé ze žížal, které se ve své nesmírné moudrosti prokopaly nejspíš do řeky... Neohlížel jsem se za sebe a jen doufal, že uniknou všichni. Každou chvíli jsem čekal, že mě zezadu zasáhne přílivová vlna vody, ale už jsem před sebou viděl světlo. Vyškrábat se tunelem nahoru nebylo zrovna snadné, ale strach z utopení byl docela dobrým poháněčem a tak jsem sklouzl jen párkrát, než se mi konečně povedlo vytáhnout se nahoru a rozplácnout se ve sněhu. Ten divný smrad se vznášel i tady, ale vítr ho brzy odvál. "Jsi v pořádku?" zasýpal jsem udýchaně směrem k Mitsuovi a vzdálil se od východu z tunelu, abych neblokoval cestu ostatním, kteří snad byli za mnou.

Pustili jsme se do likvidace stroje, který hrozil, že zničí náš domov. Jen, co jsem začal, pustila se do toho i Isma a nakonec se váhavě připojil i Meinere, který cosi mumlal, ale přes ten rachot kolem jsem neslyšel ani vlastní myšlenky, natožpak abych rozeznal černobílého slova. Nakonec se do toho vložil ještě kdosi další. Nejspíš Bianca? Netušil jsem, kdo byl zodpovědný za ten poryv, který rozhodil žížaly do všech stran, věděl jsem jen, že já to nebyl. Podivná mašina neměla nejmenší šanci, vydala kovové zaskřípění, škytla a pak se se zacinkáním rozsypala na prvosoučástky. Les byl zachráněn.
Jenže než jsem se vůbec stačil zaradovat, dolehl mi k uším srdceryvný nářek žížal a ucítil jsem v žaludku kámen. Žížalí král pronesl, že chtěli mít jen domov... a teď že jsme je odsoudili k smrti. "A-ale..." vykoktal jsem a najednou se cítil příšerně provinile. To já to ničení začal. A teď by měly žížaly umřít? Kvůli mě? "Ale...ale to jsem nechtěl," svěsil jsem uši. "Já-j-já chtěl jen... jen chránit zase ten náš domov." Najednou jsem si uvědomil, že mám pod tlapami mokro. Skrze stěny prosakovala voda. Tady by žížaly stejně asi domov nenašly. Kdyby kopaly dál, asi by se utopily. Už teď bylo jasné, že se to tu za chvíli celé zaplaví. Měli bychom všichni zmizet... ale teď mi zase bylo líto nechat tady žížaly jen tak jejich osudu. "Musí být jiné místo, kde můžete bydlet. Nějaké... podzemní chodby?" Jenže já žádné takové místo neznal. Rozhlédl jsem se po tvářích ostatních a pomalu vycouval z kaluže, ve které jsem stál. Ne, že by na tom záleželo, protože voda kapala všude kolem.

loterie 10
možnost B. - pokusit se sabotovat stroj

Dohnala nás už i Bianca, která projevovala znechucení nad žížalami, což jsem rozhodně chápal. Spíš než nevolnost z jejich kroutících se těl mě ale sužovala obava o to, co se proboha stane s naším lesem, pokud nepřestanou vrtat tenhle hrozný tunel. Však se celý propadne! Co hůř, Meinere se pohroužil do mlčení a já s Ismou jsme nejspíše zůstali jedinými, komu zůstala schopnost řeči. Pokoušeli jsme se tedy žížaly přesvědčit po dobrém, ať tu svojí podivnou mašinu stočí někam jinam, někam, kde nám nebudou ničit celý náš domov, jenomže ono se jim to zrovna moc nelíbilo.
Zdálo se, že nad tím žížalí král přemýšlí, jenže pak se zamračil a začal nám vysvětlovat, proč to zkrátka udělat nemůže. Jejich podzemí? U srdce mě cosi bodlo a já to po překvapené vteřině identifikoval jako vztek. Lehce jsem se zamračil. "Jenže je pod naším domovem," namítl jsem. Nemohli nám ho jen tak podtunelovat a zbourat. "A takhle se nám celý propadne a nebudeme mít kde žít." Jenže se zdálo, že žížalímu králi je úplně, ale úplně šumafuk, jestli my budeme mít kde bydlet nebo ne. Otočil se k nám zády a stroj se opět rozvrčel a přitom se všechno kolem zase divoce otřáslo. Do očí se mi snesla sprška hlíny. Tentokrát jsem se zamračil už víc a i to další bodnutí vzteku bylo silnější, než to předtím. Tohle byl náš les, žila v něm naše smečka a nějaké žížaly nám ho nemohly brát. Aniž bych si v první chvíli vůbec uvědomil, co to vlastně dělám, poryv větru pozvedl korunu z hlavy žížalího krále a nasměroval ji přímo do soukolí stroje. Fungování té věci pro mě bylo nepochopitelné, ale nějak jít zastavit musel. Cos to provedl, ty pitomče, ozval se provinilý hlásek ve chvíli, kdy jsem korunu pustil do stroje. Nikdy to nebude fungovat a ještě jsi krále připravil o korunu, to ho určitě potěší. Po krátkém záblesku odvahy se mě zase zmocnil strach, ale vrátit to už nešlo. S vyschlým hrdlem a zatajeným dechem jsem sledoval, co se bude dít se strojem. Možná toho bude potřeba víc, aby se zasekl. "Musíme... musíme to zastavit!" zvolal jsem - chtěl jsem, aby to bylo hrdinské, ale hlas se mi příliš klepal, než aby to tak vyznělo. Vlastně jsem se klepal celý, ale když už jsem s tím začal... Za korunou jsem hodil ještě velký valoun, který se tu povaloval a doufal, že se připojí i ostatní - společnými silami to určitě dokážeme nějak zabrzdit. Pokud nás tedy nejdřív nezastaví žížaly.

loterie 9

Sotva jsem se v té tmě začal hrabat na nohy, přistálo mi na zádech cosi těžkého a huňatého a srazilo mě to opět k zemi - a vzápětí jsem ucítil ještě jeden náraz, jak cosi dalšího spadlo úplně na vrchol té valné hromady. Podle hlasu, který mi doporučoval čapnout Ismu a zmizet, byl to první, co mě zavalilo, Meinere. Takový byl i můj plán a k tomu, abychom odtud zmizeli, mě nikdo nemusel pobízet dvakrát. Problémem bylo, že tu byla tma jako v pytli. Ismu jsem sice slyšel kdesi vpředu, jak mě ujišťuje, že je v pořádku, ovšem orientace byla dost problematická. "Já taky," odpověděl jsem, i když po té, co jsem spadl po hlavě do díry, pak se přerazil o nějakou terénní nerovnost a nakonec skončil zavalen dvěma vlky jsem si připadal, jako by mě někdo pořádně zmlátil. To se ale mohlo řešit později. Rozhodně jsem v tomhle temném, rachotícím hnízdě, nechtěl zůstat ani o vteřinu déle, než bylo nutné.
Obzvlášť ne, když se kolem rozzářila světla a odhalila dost podivnou podívanou. Přejel mi mráz po zádech, když jsem spatřil jakousi podivnou strukturu, snad nějaký nástroj, který rozbíjel zem, na jejímž povrchu jsme čistě náhodou měli náš domov. Všude kolem se kroutily žížaly, o dost větší, než jaké jsem kdy viděl a zdálo se, že jim všem velí jedna obzvláště obrovská s korunkou na hlavě. Ach ne, co to zase je? O krok jsem před tím žížalím monstrem couvl. Byl jsem šťastnější, když všude kolem panovala temnota. Žížalí král měl otázky, ale já byl nejdřív příliš zaražený, než abych ze sebe vypravil jediné slovo. První vyhrkl cosi Mitsu - to byl tedy ten druhý, co na mě spadl, a řekl toho asi tolik, co bych ze sebe dokázal dostat já. Isma naštěstí schopnost řeči neztratila a mluvila dost rozumně, tak, že bych jí i věřil, že dokáže krále žížal přesvědčit. "S-samozřejmě," vykoktal jsem, když se obrátila k nám a horlivě přikývl. "Tohle je... příšerné místo k tunelování. Brzy bude půda samý kámen a-a-a narazíte asi taky na skálu," snažil jsem se a myslel přitom na kamenité stěny našeho úkrytu. "Určitě je tu mnoho lepších míst. Třeba... na sever od našeho lesa." Pokud jsem věděl, nejen, že tím směrem už žádná smečka nesídlila, ale měl jsem dojem, že tam někde jsou hranice Gallirei. Kdyby se žížaly vydaly tam, bylo by to úplně nejlepší.

loterie 8

Věděl jsem, že bych měl zachovat klid, jestli chci pomoci Ismě. Jenže vědět něco je jen jedna půlka věci - řídit se tím, co víte, je zase něco úplně jiného. A mně se to momentálně moc nedařilo. Vězel jsem půlkou těla v díře, která pro mě byla příliš malá, zatímco moje malá sestra byla v kdovíjakém nebezpečí. Nemohlo se jí nic stát, prostě nemohlo! Kdyby Ismu odnesla nějaká podzemní příšera, nejspíš už bych to nepřežil. Slyšel jsem hlasy Biancy a Meinera, kdosi do mně šťouchal, nejspíš Bianca, která se snažila odkopat hlínu kolem, ale bylo to houby platné, nemohl jsem se ani hnout. Vrtěl jsem se a škubal sebou, obzvlášť když nás Meinere vyzval, ať uhneme. "To nejde," zaúpěl jsem. "Jsem tady zaseklý."
Ne však nadlouho. Zem kolem se opět roztřásla, tentokrát ale jinak, než předtím, slyšel jsem praskání kořenů a rachot, jak se díra rozšiřovala. A protože jsem v ní pořád vězel, jakmile zem kolem mě povolila, po hlavě jsem se do ní zřítil. Nebylo to zrovna měkké přistání, hodil jsem na svažité zemi pěkný kotrmelec a rozplácl se na hlíně. Au. Potřásal jsem hlavou, do které jsem se praštil, a mžoural chvíli zmateně vzhůru ke tvářím vlků nahoře. "Díky," hekl jsem k Meinerovi a hned se začal hrabat na nohy. Nebyl čas se zabývat tím, že mi na hlavě asi vyraší boule - Ismu žrala nějaká nestvůra. Podzemím vedla jediná chodba a já se jí rozběhl. Doufal jsem, že ostatní se vydají za mnou. "Už jdu!" zahalekal jsem na mladou vlčici. Všechno kolem se třáslo a rozléhal se tu podivný rachot. Vpředu ale zněl Ismin hlas. Sežraná tedy ještě nebyla. Přidal jsem do kroku... a zakopl o jakýsi hrbol na zemi. Octl jsem se tedy znovu na zemi, ale přistál jsem přímo Ismě u nohou. "Ismo! Jsi v pořádku?" Rozhlédl jsem se kolem. Byla tu tma, ale rachot tu zněl mnohem silněji. Co je tohle za místo?

loterie 7

Zíral jsem do té černé díry, do které se Isma nasoukala, se vzrůstající nervozitou. Nejradši bych byl, kdyby vlčice vylezla zpátky ven. Co vlastně čekala, že tam najde? Ale na to, abych ji tahal ven, byla už moc hluboko. Přešlapoval jsem tedy na okraji, nakukoval dovnitř a navzdory Isminu ujištění, že bude opatrná, jsem zatínal zuby a čekal, co se pokazí. Koutkem oka jsem náhle vedle sebe zaznamenal pohyb. Vzhlédl jsem od trhliny v zemi jen na tak dlouho, abych identifikoval Meinera, který se vedle mě vynořil zdánlivě odnikud. Kývl jsem mu na pozdrav a krátce přitom zahoupal ocasem, než jsem ale stačil něco říct, zezdola se ozval Ismin hlas. Naklonil jsem se zase k díře. "Až úplně dole?" Vypadalo to, že ano, i když v tom šeru se mladší sestra proměnila spíš jen v tmavou siluetu. "A vidíš tam něco? Je tam to, co nám boří les?" I když jsem nechtěl, aby tam dolů lezla, když už tam byla, vlastně mě celkem zajímalo, jestli tam neobjeví něco zajímavého.
Jenže tím, jak jsem předtím očekával, že se něco pokazí, jsem to možná přivolal. V příštím momentě totiž mladá vlčice zakvílela a její tmavá silueta zmizela kamsi pryč. "Ismo!" vyjekl jsem s hrůzou a skočil hlavou napřed do díry, jenže ta byla pro mně příliš těsná. Přední nohy, hlava a krk mi zůstaly vězet v díře, ale dál to nešlo ani tam, ani zpátky. A Ismu teď už nejspíš žrala nějaká příšera! "Ismo! Ismo! Slyšíš mě?" hulákal jsem a divoce se přitom vrtěl ve snaze se osvobodit, ať už do jednoho směru nebo do druhého, ale marná snaha, byl jsem dočista zaseklý. "Meinere!" zakvílel jsem teď už dočista zoufale. "Ono ji to sežere, prosímtě, udělej něco, nemůžeš třeba... nějak zvětšit tu díru? Musíme jí pomoct, musíme ji zachránit," žadonil jsem a cítil, že se mě zmocňuje naprostá panika. Ale Meinere dokázal poručit zemi, nepochybně by dokázal přimět i tuhle trhlinu, aby se rozestoupila. Snad.