Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na chvíli bylo ticho, zaměstnávalo nás jídlo, takže konverzace šla krapet stranou. Do onoho ticha zaznělo známé vytí. Vypadalo to, že všichni mají kamsi namířeno. Že by tedy nebyl nejlepší moment na to se někam vypravit? Jestli mířila pryč Launee a Meinere, už tu nezbývalo moc vlků, kteří by mohli hlídat. Byla tu Isma, pravda, ale asi by nebylo fér házet ochranu lesa na mladou vlčici, ač jsem si byl jist, že by se toho úkolu zhostila dobře. Nejspíš by si v tom vedla líp, než třeba já.
Černobílý se ale nabídl, že tu zůstane, jenom něco vyřídí. Přikývl jsem. "Dobrá. Tak se teda zatím měj." To tedy znamenalo, že já a Bianca jsme se mohli vydat, kam se nám jen zachtělo. S plným břichem a po troše odpočinku už se mi myšlenka na další cestování zdála docela lákavá, i když mě pořád trochu bolelo rozseknuté rameno. Přemýšlel jsem, kam bychom se mohli vydat. Možná bych Biance mohl ukázat ty jeskyně, kde jsme se skrývali s Sheyou před písečnou bouří, to bylo dost zajímavé místo, které by určitě stálo za další průzkum. I když bylo taky trochu děsivé. Nebo jsme mohli zkusit objevit něco úplně nového, něco, co jsme ještě vůbec neviděli... Ale Biancu napadlo, že bychom se mohli vydat na výpravu s Launee. Trochu jsem se zavrtěl. "Já myslel, že bychom šli někam jen spolu," namítl jsem, ale hned mi došlo, jak to vyznělo, takže jsem trochu zpanikařil: "Ne, že bych tedy nechtěl trávit čas s mamkou, ale..." No, nějak jsem se do toho zamotal. Povzdechl jsem si a zkusil to znovu: "Jen mám pocit, že my dva jsme spolu na výletě nebyli pomalu od té záležitosti s motýlkem," zasmál jsem se, i když to asi nebyla pravda - přece jsme od té doby někde museli být jenom společně, nebo ne? "Ale je mi to asi fuk. Jak chceš ty." Vstal jsem a připravil se vyrazit, ať už se nakonec vydáme jakýmkoliv směrem.

Odhadl jsem dobře, že se o tom Meinere nebude chtít bavit. Bianca se oné otázky nezdržela a tak se nám oběma dostalo velmi strohé a všeříkající odpovědi. Soukromá záležitost, jinými slovy něco, do čeho nemáme strkat čenichy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem na to nebyl zvědavý, ale měl jsem dost rozumu, abych nechal tlamu zavřenou. Nechtěl jsem zase něco zpackat, to už poslední dobou vážně stačilo.
Alespoň jsem se dozvídal něco nového o Životu a Smrti a o tom, jaké byly rozdíly v jejich službách. Magie, se kterými se vlci nerodí. Asi jsem věděl, co má na mysli - to jeho rozdvojení, nebo Launeeina přeměna na vítr, o které mi říkala... Jaké vůbec byly všechny magie? Byl jsem zvědavý na to, co může nabídnout Smrt, opravdu, ale stálo za to pokoušet osud její návštěvou? Nejspíš to nebylo tak nebezpečné, jak jsem si to představoval. Vlci tam asi museli chodit celkem pravidelně a kdyby se odtamtud nevraceli, nejspíš bych o tom něco slyšel. A pak by Smrti nikdo nemohl nosit to kamení, které měla podle všeho tak ráda. Byla pravda, že jsem pár takových barevných kamínků schovaných měl. Možná by stálo za to to někdy vyzkoušet. Prozatím jsem z toho ale nedělal plán.
Hovor nakonec přerušilo to, že jsme se s Biancou pustili do jídla. Měl jsem už vážně hlad, takže jsem svůj díl z jelena pořádal vážně s chutí. Trochu přitom znovu vzala za své čistota mého kožíšku, který jsem si oplachoval v řece, ale rozhodně to nebylo tak zlé, jako předtím. Nic, co by se nedalo snadno očistit. Když jsem se najedl, ještě jsem si na chvíli sedl, olízl si čenich a zabloudil jsem pohledem k večerní obloze, na které se protrhávaly mraky. "Pršet už asi nebude," prolomil jsem konečně své dlouhé mlčení a otočil hlavu k Biance. "Nějaké přání, kam bychom se mohli vydat?" zajímalo mě, jestli má sestra nějaký plán. Nebo jsme mohli prostě někam jít, jen tak. K uším mi taky dolehlo vytí Launee, která se asi také kamsi vydávala.

Meinerova odpověď mi toho vlastně příliš nezodpověděla. "Aha?" olízl jsem si čenich mokrý od dešťové vody a čekal, jestli to černobílý ještě nějak rozvede. Třeba co má být to "něco", co ho zajímá. Jenže jsem měl dojem, že kdyby o tom chtěl mluvit, řekl by to zrovna a vyzvídat na sílu jsem nechtěl. Ještě bych se znovu trefil do nějakého obzvláště citlivého tématu. Po tom jsem nijak dvakrát netoužil.
Bianca se zajímala, co tedy vlastně Smrt dokáže vylepšit a já byl celkem rád, že se zeptala. Sám jsem to totiž pořádně nechápal. Nad Meinerovou odpovědí jsem se ale lehce zamyšleně zamračil. "Ale Život taky umí pomoct v magii. Ta moje byla po jeho návštěvě mnohem silnější," podotkl jsem. "Takže Smrt tedy dokáže zařídit nějaké jinačí magie? Nějaké neobvyklé?" To už by dávalo smysl. Ale jaké magie mohla nabízet Smrt? Trochu jsem se obával, že půjde o něco zákeřného, s čím bych si zahrával jen nerad. Nemohly takové ale být všechny magie? Možná to bylo spíš o tom, v čích tlapách se octly...
Biancu můj návrh nadchl, z čehož jsem měl radost. "No právě, hrozně dlouho," přikývl jsem - netušil jsem, odkud vzala svou modrou růži ani co celou tu dobu, co jsme se neviděli, dělala. A ona na tom musela být stejně ohledně mě, mého nového náhrdelníku, dokonce jsem ještě ani nikomu neřekl o svém novém postavení a funkci. Museli jsme to napravit. "Můžeme vyrazit, jen co se trochu sebereme," navrhl jsem a konečně vstal, abych si vzal svůj podíl z kořisti. Nikdo jiný se k tomu zatím neměl, ale já měl už vážně hlad. Přemýšlel jsem také, jestli je dobrý nápad vydávat se na cesty s tím zraněním na rameni, ale krev už mi netekla a i když to bolelo, dalo se to přežít.

Válet se na mechu a popadnout dech, to bylo to jediné, co jsem v tu chvíli chtěl dělat. Nechtělo se mi mluvit, nechtělo se mi hýbat, prostě se mi nechtělo dělat vůbec nic. Maximálně tak si urvat kousek jelena pro sebe, ale nijak jsem s tím nespěchal, protože bylo jasné, že teď už nám nikam neuteče. Bianca se ovšem místo prostého povalování, ke kterému se připojil i Meinere, začala vyptávat, jaké máme plány. Pomalu jsem mrknul, protože mě vážně hned nic nenapadlo, poslední, nad čím jsem přemýšlel, byla nějaká další činnost.
Meinere na tom byl asi podobně, protože jeho první odpovědí bylo "nic". Pod to bych se klidně podepsal. Pak ale ještě doplnil, že by se rád vydal za Smrtí... to už bylo méně lákavé. Neklidně jsem se zavrtěl. Zatím jsem se z místních bohů setkal pouze se Životem a dosud jsem nikdy neměl pocit, že bych opomíjením Smrti o něco zásadního přicházel. "Co potřebuješ zrovna od ní?" vyzvídal jsem - nějak mi pořád unikalo, proč by někdo chtěl podstupovat dobrovolně nepříjemné návštěvy bohyně, když Život byl přece rovněž k dispozici. Bydlel od nás o něco dál, pravda, ale v čem byla Smrt jinak lepší? Nějaký důvod to asi mít muselo, jinak jsem si nedokázal představit, proč by tam vůbec někdo chodil.
Ohlédl jsem se na Biancu, abych taky zodpověděl její otázku. "Asi teď taky nemám žádné plány. Kromě odpočinku," pousmál jsem se lehce. "Ale... možná bychom se potom mohli taky jít někam podívat?" Kdy jsme vůbec naposledy byli někde spolu jen tak? Pořád jsme někde lítali každý zvlášť a i v lese se nám občas dařilo se zdárně míjet. To by chtělo napravit.

Nikdo z nás toho moc nenamluvil. Já s Biancou jsme si opláchli kožichy, zatímco Meinere seděl na břehu a čekal. Potom jsme se jen prostě vrátili k jelenovi a bez dalších slov ho začali táhnout dál. Ticho mi nevadilo. Ani drobné kapky deště, které se začaly snášet z nebe, i když jakmile jsem zvedl hlavu k obloze a spatřil černé mraky, napadlo mě, že u těch pár kapek to asi nezůstane. Ale co. Z cukru jsme nebyli a stejně jsme už měli kožichy mokré.
Úkryt byl daleko - zdálo se mi, že pokaždé, když k němu táhneme kořist, je asi tak desetkrát dál než obvykle. Už mě vážně zmáhala únava. Těžké tlapy jsem sotva tahal po zemi a veškeré soustředění věnoval na to, aby jelen nespadl zase dolů. V natrženém rameni mě bodala bolest a už jsem se vážně nemohl dočkat, až si lehnu, najím se a pořádně si odpočinu. Ostatní na tom asi byli stejně. Krok za krokem jsme se tomu cíli blížili, zíral jsem upřeně před sebe směrem, kam jsme se museli dostat. Už zbývalo jen pár metrů, když Meinere najednou pustil jelení nohu a prohlásil, že tady končíme. Měl jsem nějaké námitky? Ani v nejmenším. "To dává smysl," přikývl jsem, ale bylo mi vážně jedno, jestli to smysl dává nebo ne, hlavně když už nebudu muset udělat ani krok. Počkal jsem, až se pustí i Bianca a nechal jsem jelena žuchnout do mechu. "Uhh," to byl jediný komentář, na který jsem se zmohl, než jsem se taky opatrně svalil do měkké zelené peřiny a vydýchával se. Konečně.

//Narvinij přes Kiërb

Možná by bylo moudřejší prostě ustoupit, jednou se taky soustředit jenom na sebe. Jenže jsem věděl, jak bych se cítil, kdybych nechal všechnu práci na sestru s Meinerem - jako největší padouch, bez ohledu na to, jaká byla realita. Takže jsem zapojil do práce svou magii a šlo se. Jelen se vznášel kousek nad zemí, mí dva společníci táhli a já pokulhával po boku zvířete a soustředil se jen na to, aby nespadlo zpátky na zem. Ještě, že jsme nelovili nikde dál. Stačil jsem se už se svou magií celkem sžít, ale to neznamenalo, že její používání byla úplná procházka růžovým sadem, hlavně když jsem ve vzduchu měl držet něco takhle velkého. Bylo to únavné. Možná dost podobně, jako tahání jelena vlastní silou, bez magie. Ale postupovali jsme vpřed a brzy se před námi už zaleskla hladina řeky, kterou jsme naštěstí mohli překonat po Meinerově mostu.
Na druhém břehu jsem pak zastavil. "Půjdu si to teda opláchnout. Pustím ho dolů, pozor," upozornil jsem Biancu s Meinerem, než jsem kousek od břehu nechal jelena klesnout k zemi, aby si pod něj někdo nestrčil tlapu nebo tak něco. Pak jsem vlezl do vody a v rámci možností si opláchl zasychající krev z rány a taky ze zbytku kožichu, který jsem měl pořádně zašvihaný od jelení krve. Možná jsem to trochu protahoval, protože jsem si chtěl odpočinout od magie a voda byla navíc dost příjemná, v ráně nejdřív sice dost štípala, ale zároveň i hezky chladila. Nakonec jsem se ale vyhrabal zpět na pevnou zem a to už nás vítaly stromy našeho lesa. Otřepal jsem se, mrkl na Biancu a Meinera a bez dalších slov zase nadzvedl jelena. Nechtělo se mi mluvit. Už jsem byl vážně unavený a těšil jsem se, až se najím a pak zalezu někam do kouta... ale ještě bylo třeba dostat kořist k úkrytu. A tak jsem znovu pomalu vykročil. Už jen kousek, povzdechl jsem si.

Hned jsem viděl, že ani jeden, ani druhý nejsou moc nadšení z toho, že jsem se vrátil a nemohl prostě jenom poslechnout, opláchnout si ránu v řece a o nic víc se nestarat. Jenže mě to prostě nedalo. Musel bych se hanbou propadnout, kdybych je nechal samotné se s tím mordovat. Nechtěl jsem se s nimi dál dohadovat. Prostě jsem chtěl přiložit tlapu k dílu i teď. Ale i když se netvářili nadšeně, Meinere s Biancou mi moje rozhodnutí naštěstí nevyvraceli, i když sestra mi neopomněla připomenout, že i ona dokáže svou magii už ovládat. "Já vím, že bys to taky zvládla," zamumlal jsem, když mi její vánek pročísl srst na tváři. "Kdyžtak řeknu, jo?" Věřil jsem ale, že to nebude nutné - les přece nebyl daleko. Byl jsem sice už unavený, lov byl náročný, ale co se dalo dělat. To zvládnu. Nic na tom není a v lese si můžu odpočívat do sytosti. Nadechl jsem se, vydechl a soustředil se na okolní vzduch, aby jelena nadzvedl kousek nad zem. Nezvedal jsem ho zbytečně vysoko, tak akorát, aby nedrhnul o zem. "Můžem?" obrátil jsem na Biancu a Meinera a vykročil jsem pomalu směrem k řece, kde si snad opláchnu krev nejen z rány, ale z celého zašpiněného kožichu - a třeba se tím i trochu zmírní ta bolest. Ne, že by se to nedalo vydržet, ale i tak jsem klopýtal vpřed trochu kulhavě. Nic příjemného.

//Mech přes řeku

A pro Saturna za celkem 9 bodů 23 květin (5 bodů) a 12 mušlí (4 x 1 bod)

Díky!

Bylo to jen škrábnutí a chtěl jsem, aby se kolem toho nedělal žádný humbuk, protože čím víc jsem se na to soustředil, tím horší to všechno v mojí hlavě vypadalo a tím těžší bylo zachovat klid. Ne, že bych to dokázal úplně ignorovat, ale když tu ránu začala okukovat Bianca a vypadala přitom ustaraně a sklesle, měl jsem pocit, že mi to nijak zvlášť nepomáhá. Tedy, byl jsem rád, že se o mě stará. Samozřejmě. Začínal jsem si ale připadat, že akorát přidělávám starosti. Obzvlášť, když řekla, že jim nemám pomáhat. "Ale... přece to nemůžete tahat sami dva," namítl jsem a pohlédl na jelena, který rozhodně nebyl žádné pírko. I ve třech bychom se s ním dost nadřeli. Zamračil jsem se - musel jsem pořád být tak pitomý a nemotorný, aby z toho byly jen problémy?
Meinere mě pro případ, že by to bylo třeba, posílal vyhledat někoho, kdo umí léčit rány. Pozvedl jsem obočí. "Takoví vlci taky jsou? No... vlastně nevím, proč se tomu divím, dává to smysl," potřásl jsem hlavou. Magie byly různorodé a ostatně léčit se dalo i jinak, než magií. I když v tom jsem se já nevyznal. Možná by stálo za to někoho takového vyhledat i jen tak, třeba by mě něco přiučil... mohlo to být užitečné.
To už ale i černobílý okukoval moje rameno. Lehce jsem se ošil a krátce zatoužil propadnout se do země, jenže taková přání byla naprosto k ničemu. To jsem věděl moc dobře, už jsem si to přál mockrát. I Meinere mě ale posílal napřed, že si s Biancou nějak poradí. "Ale-" začal jsem namítat, ale copak to mělo cenu? Byli na mě dva. Krom toho to asi byla pravda. Nemohl jsem říct, že by se mi s bolavým ramenem chtělo jelena tahat a opláchnout ránu bylo třeba, jen jsem si připadal špatně, že bych všechnu práci měl nechat na nich. "Tak jo," povzdechl jsem si. Pomalu jsem vstal, trochu přitom sykl, protože v ráně mě bodlo a udělal pár poraženeckých kroků směrem k řece, zatímco Meinere s Biancou rokovali, jak s jelenem pohnout. Pak jsem se ale zarazil, protože mě cosi napadlo, a poněkud kulhavě jsem se vrátil zase zpátky, než jsem tam vůbec došel. "A co kdybych ho magií trochu nadzvedl a vy ho odtáhli? Nebude tak těžký, a s nohou se mi nic dalšího nestane," přednesl jsem svůj plán a přeskočil pohledem po těch dvou, jestli mě s tím pošlou do háje nebo ne. "U řeky se zastavíme, já si to opláchnu a... bude to v pořádku." Trochu jsem sebou škubl, když jsem na konci vlastní řeči zaslechl Therionovu oblíbenou větu, ale rychle jsem tyhle myšlenky setřásl a jestliže Meinere s Biancou souhlasili, hned jsem se pomocí magie pustil do práce, abychom mohli vyrazit.

O svém rozseklém rameni jsem pro tu chvíli mlčel, protože jsem nechtěl, aby se Bianca vyděsila, jenže to zrovna dvakrát nevyšlo. Trochu jsem se k tomu totiž zapomněl tvářit nenápadně, takže si sestra okamžitě všimla, že se cosi děje. "To nic," ujistil jsem ji a vlastně i sebe. Byl jsem si celkem jistý, že to vážně nic není, ale pořád tu byla ta část mojí mysli, která se obrace ke katastrofickým scénářům, kde mi najednou noha opuchne nebo upadne nebo se rána najednou rozšklebí a - "Trochu mě nabral parohem," objasnil jsem, abych utnul ten hysterický hlásek ve své hlavě. "Ale myslím, že to bude dobrý, jen si to asi cestou zpátky opláchnu v řece." Nechtěl jsem začít vyšilovat kvůli škrábnutí. Vyšiluje snad Meinere? Ohlédl jsem se na černobílého, který vypadal naprosto nevzrušeně, jako téměř pořád. Ne. Tak ty taky nevyšiluj. Začínal jsem už být trochu starý na kňourání kvůli každé prkotině, ne? I když se mi trochu kňourat chtělo, protože to bolelo a štípalo, ale nevydal jsem ani hlásku. Launee ze mně udělala gammu a učitele, nemohl jsem přece pořád bulet... i když se mi tlama poněkud zavlnila, když jsem si uvědomil, že po tom všem ještě budeme muset jelena odtáhnout domů. To byla vždycky asi ta nejotravnější část a nějakým způsobem se mi pokaždé podařilo zapomenout, že bude muset nastat. "Vy-razíme zpátky?" zeptal jsem se a zajíkl se u toho jen trošku, což byla svým způsobem taky celkem výhra.

Visel jsem na jelením krku, v hlavě jsem neměl jedinou souvislou myšlenku. V uších mi hučela krev a duněl divoký úprk mého srdce. Doufal jsem, že mě jelen neshodí a neudupe. Doufal jsem, že mi někdo přijde na pomoc. A asi se tak i stalo, i když jsem pořádně nic neviděl, protože zvíře náhle ještě zpomalilo a nakonec, po době, která mohla dost dobře být deseti vteřinami nebo celou hodinou, se skácelo k zemi. Stihl jsem se jenom leknout, že mě jeho váha zavalí, ale nestalo se tak. Jelen padl na zem a já se uhnul, než mě přišpendlil pod svým krkem. Rychle jsem se ale vrátil, už jsem ani nepřemýšlel, znovu se zakousl do jelenova hrdla a škubl. Krev se teď už valila ven opravdu rychle, zvíře sebou škubalo v poslední snaze o únik, ale já ho nemínil pustit, dokud nebude po všem. Držel jsem ho nejspíš ještě déle, než bylo potřeba. Nakonec jsem si ale byl přece jen jistý tím, že se jelen už nezvedne. Povolil jsem sevření svých zubů a o krok couvl.
Se skloněnou hlavou jsem chvíli jen popadal dech. Na hrudi mě pálilo a v boku píchalo, byl jsem celý zamatlaný od jelení krve a nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Kdyby mi Meinere předem řekl, že budeme jelena strhávat my, nejspíš bych se bránil, možná bych se ani nenechal přemluvit. Ale takhle - co jiného zbývalo? Společnými silami jsme to nakonec zvládli. "A je to," vydechl jsem nakonec a pomalu si sedl. Přitom jsem si uvědomil štípání a bolest na rameni. Vykroutil jsem si hlavu, jak jen to šlo, abych spatřil krvavý šrám, který tam zanechal jelení paroh. Nejdřív jsem se dost vyděsil, ale nevypadalo to jako nic zase tak hrozného nebo hlubokého, ačkoliv jsem si tam pořádně neviděl. Štípalo to ale i tak pořádně. Asi bych si to měl co nejdřív opláchnout, napadlo mě, zatímco jsem si div nezlomil krk, abych se na to podíval pořádně.

Když jsme vyběhli, už jsem neměl čas se rozhlížet nalevo ani napravo. Já běžel z jedné strany jelena, Bianca z druhé a směřovali jsme ho k místu, kde se skrýval černobílý. Slyšel jsem jen dusot kopyt, která mohla být pekelně nebezpečná - což věděl i sám jelen, který nechtěl svůj život prodat lacino. Vyhýbal jsem se kopancům, které na nás co chvíli směřoval. Nechtěl jsem pocítit jejich sílu na vlastním těle. Už jsem to jednou zažil se srncem a to mi jako ukázka stačilo - a jelen měl kopyta ještě větší a nohy ještě silnější. Kdyby se dobře trefil, mohlo klidně být po mě. Nebo po Biance. Rychle jsem po sestře střelil pohledem, jak si vede, když se z křoví vynořilo černobílé Meinerovo tělo. Chvíli jsme takhle běželi bok po boku jelena všichni tři. Snažil jsem se ho kousat do nohou, abych ho zpomalil, Meinere mu křížil cestu, aby ho zpomalil... Ale někdo ho musí strhnout. Čekal jsem, že to udělá černobílý. Jako... no, asi jako vždycky. Ale nevypadalo to, že by to měl v úmyslu a mě docházelo, že to asi neudělá.
Hrdlo se mi lehce stáhlo, když mi došlo, že se do toho budu asi muset pustit já. Rozhodně mi nepřišlo fér to nechávat na sestru. Nebylo ale moc času přemýšlet, nemohli jsme jelena hnát věčně, byl čas jednat. Natáhl jsem krok, abych se dostal dopředu. V hrudi už mě začínalo pálit, ale snažil jsem se nevšímat si toho. Pokoušel jsem se i ignorovat řev ve své hlavě, že absolutně nevím, co mám dělat, co mám dělat, co mám dělat? Přece jsem to věděl. Už jsem to viděl. Připravoval jsem se ke skoku, ale jelen se po mě ohnal hlavou. Neměl naštěstí příliš velké paroží, na které by mě nabral. Nejspíš mě škrábl, než jsem stihl uskočit, ale já v tu chvíli nic necítil a noha mi od těla neodpadla, takže jsem to zkusil znovu. Popoběhl jsem, odrazil se, skočil. Zabořil jsem zuby do jelenova krku a pořádně zabral. Zvíře zakolísalo, ale nepočínal jsem si tak šikovně, abych ho sám strhl k zemi. Potřeboval bych trochu asistence.

Náš plán nebyl příliš komplikovaný, což asi značilo, že ani nebyl příliš promyšlený. Jenže s žádným lepším asi jen tak nepřijdeme. Snažil jsem se vzpomenout si na to, jak probíhaly předchozí lovy, ale v paměti jsem měl hlavě běh za loveným zvířetem, dusot kopyt a bušící srdce, ne přípravu předtím. Měl jsem nejspíš dávat větší pozor, jenže teď už se to napravit bohužel nedalo. Přivál jsem nám aspoň k čenichům pachy, abych aspoň usnadnil hledání kořisti, když už nic.
Vydali jsme se mlčky přes les tím směrem, odkud jsem cítil jeleny. Meinere šel ode mě s Biancou o něco dál, s rozestupem, ale já hlavně napínal oči vpřed, mezi stromy, zda tam nezahlédnu hnědo-zrzavý jelení kožich. Nějakou chvíli to trvalo. Kráčel jsem mlčky, dával si pozor, aby mi pod nohama nekřupaly větvičky, jen občas jsem střelil pohledem po Biance nebo jsem zahlédl mihnout se Meinera v pozadí mezi stromy. A byl to právě on, kdo kořist spatřil první. Když jsem zaslechl jeho hlas, okamžitě jsem zabrzdil, ale... bylo to jaksi zvláštní. Jakto, že ho slyším? Bylo to, jako by mi mluvil v hlavě. Zatřásl jsem jí, protože to byl vážně podivný pocit, ale to už Meinerův hlas zmizel. Teď ale asi nebyl nejvhodnější čas rozebírat podivné jevy - nepochybně se jednalo zkrátka o další magii, s kterou jsem se dosud nesetkal. Po lovu bude dost času se na to vyptat. Abych jelena nepoplašil, jen jsem přikývl, mrkl na Biancu a vyrazil přikrčeně poklusem vpřed.
Obíhal jsem zvíře celkem širokým obloukem, aby si mě nevšimlo, pohledem jsem kontroloval sestru, jestli je pořád se mnou. Slyšel jsem, že mi teď srdce bije rychleji, vzrušením a taky nervozitou. Dokážeme to. Vždycky jsme to zvládli. Když jsme jelena oběhli, zastavil jsem se a zhluboka si vydechl. "Můžeme?" ujistil jsem se, jestli je Bianca taky připravená, a teprve pak jsem vyrazil. Jelen, který se kdoví proč popásal stranou od stáda a mohlo se mu to dost dobře stát osudným, vyskočil vpřed a já se hnal za ním, ze všech sil jsem se snažil udržet s ním krok a pokud možno ho směrovat k Meinerovi.

//Mech přes Kiërb

Vyrazili jsme z lesa směrem k řece a houpavý mech nechali za zády. "Můžeme to zkusit, až se vrátíme," navrhl jsem Biance, ale prozatím jsem si vážně chtěl od toho houpání trochu odpočinout. A taky by asi bylo lepší to dělat, až kolem nebude Meinere, neb on tou myšlenkou rozhodně nadšený nevypadal. Pak už jsme se ale soustředili na lov.
Ani jsem už nehnul brvou, když se ze země vynořil most a vytvořil nám přechod přes řeku. Bylo to tak pokaždé, když jsme šli s Meinerem tímhle směrem, už mi to ani nepřišlo jako něco podivného nebo záhadného. Vypadalo to, že lovit budeme jeleny, ale když jsme došli někam doprostřed lesa, Meinere se náhle zarazil. Zabrzdil jsem vedle něj a vyměnil si s ním bezradný pohled. Co... se děje? Skoro se zdálo, jako by černobílý nevěděl, co si počít. Jestli to tak vážně bylo, tak to asi nebyla zrovna ideální situace, protože já se rozhodně necítil být dostatečně zkušený k tomu, abych vedl lov. Leda by nás zachránila Bianca, ale ta na tom asi byla se zkušenostmi dost podobně, jako já.
Chvíli jsme tam tedy stáli a koukali po sobě, až Meinere nakonec vážně přiznal, že neví, co a jak - navrhl ale plán, který by asi mohl i fungovat. Nebo taky nemusel. "Tak to zkusíme," přikývl jsem a rozhodl se něco zkusit. Přiměl jsem vítr, aby se otočil k nám a přivál nám k čenichu pachy z lesa kolem. Zavětřil jsem a ukázal tlapou směrem hlouběji do lesa: "Odtamtud je něco cítit. Asi to budou jeleni. Tak... to omrkneme, ne?" pronesl jsem pokud možno sebejistě, ačkoliv jsem o tom lovu trochu začínal pochybovat, a pomalu jsem zamířil tím směrem, div jsem si oči nevykoukal, jak jsem se mezi stromy snažil spatřit aspoň jednoho jelena.

Bianca stejně jako já přemýšlela nad tím, co se to s mechem dělo a proč vlastně. "Nevím, třeba se mu doteď nechtělo nám to ukazovat?" nadhodil jsem, i když to znělo jako hloupost. Jenže to mechové vlnobití taky a stejně se to stalo, takže co já jsem vlastně věděl? Když mě napadlo, že by nás mech třeba mohl poslouchat i nadále, sestra to hned chtěla zkoušet, ale já bych se do toho tolik nehnal a Meinere takový návrh uťal hned v zárodku. "Já bych si to taky nechal radši na později," řekl jsem a věnoval Biance omluvný úsměv. Nechtěl jsem jí to kazit, ale taky jsem znovu nechtěl rozbouřit mechové moře. "Prozatím jsem natřesený a vyhoupaný až až."
Zajímal jsem se o to, co ti dva dělali předtím, zatímco já odběhl za Launee a vyslechl si všechny ty novinky, které jsem zatím ani nestačil vyzvonit. Nechtěl jsem se ale hned vytahovat, když na to vůbec nepřišla řeč. Přišlo mi, že se to nehodí. Vypadalo to, že nedělali nic moc zvláštního, krom toho, že pálili oheň. Skočil jsem pohledem k doutnajícímu ohništi - trochu mě mrzelo, že jsem to minul, moc ohně jsem za život neviděl a posedávat u něj znělo jako příjemně strávený čas. No, třeba příště. V plánu totiž byl lov. "Rád," odkýval jsem Biance a myslel jsem to upřímně. Už to bylo nějakou chvíli, co jsem posledně pořádně lovil, rád bych si to zkusil znovu. I když jsem se trochu obával, že Meinera nějakými nově nabitými zkušenostmi příliš neoslním. I kdyby se mi ale nechtělo, stejně bych neměl moc na výběr, černobílý zkrátka zavelel a tak se šlo. Vykročil jsem s ním a zjistil, že se vlastně i celkem těším. Ačkoliv v pozadí samozřejmě hlodal věčný červík nervozity, jestli všechno dobře dopadne.

//Narvinij přes Kiërb