Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak jsem to tedy asi vážně pochopil špatně, ale i tak mi Sigyho slova přišla tak trochu jako výtka. "Vždyť říkám, že jsem se před chvílí vrátil," broukl jsem, ale teď jsem si pro změnu připadal jako líný pitomec, co jenom sedí doma a čučí do mechu. Protože já tu vážně trávil spoustu času - a vyhovovalo mi to. Chtěl jsem být se svou rodinou, pomáhat s čím jsem mohl a svět tam venku... ne snad, že by mě vůbec nelákal, ale jeho volání nebylo zase tak silné. Netáhlo mě to do neznámých dálek, které mi připadaly nesmírné a trochu strašidelné. Možná, kdybych ten svět poznal, tak děsivý by už nebyl. A co se týkalo vlčic... Ucítil jsem, jak rudnu při myšlence na Sheyu, na tu roztomilou rezavou skvrnku, co měla pod okem. Potřásl jsem hlavou. "Mně to nevadí," řekl jsem nakonec. "Obzvlášť, když tu nikdo starší a zkušenější nebyl." Potom se samozřejmě objevil Sigy - a co by se s ním stalo, kdybych tu nebyl? Možná by si poradil i sám... možná ne. Já byl každopádně rád, že jsem se k němu nachomýtl. A přesto jsem si jeho slova omýlal v mysli. Cítil jsem se provinile, když jsem se příliš dlouho toulal, teď jsem si zase připadal špatně, že příliš sedím doma. Asi jsem prostě nemohl vyhrát.
Žíhaný nijak neprotestoval, když jsem ho poprosil, jestli by mi nějaké rostliny neukázal. "Bezva," zaradoval jsem se a vykročil za ním, když se houpavou chůzí vydal hlouběji do lesa. Mlčel jsem, protože se zdálo, že se soustředí na hledání. Sám jsem očima přejížděl okolí, až jsem do Sigyho málem vrazil, když se prudce zastavil. "He? Aha," vyhrkl jsem překvapeně a pokrčil rameny: "No... nějaké užitečné? Léčivé, třeba?"

"Teď už ano," opáčil jsem a přemítal, co všechno ještě ta květina se Sigym udělala. Žíhaný pořád vyhlížel trošku... zmateně. I když to vůbec nemusel mít na svědomí ten tajemný květ, jak jsem nad tím tak uvažoval, možná to bylo zkrátka tím zraněním nebo nemocí nebo co mu to vlastně způsobilo všechnu tu bolest. Když ale podotkl, že je zvláštní, abych les hlídal já, trochu jsem se zamračil. Byl jsem si jist, že to nemyslel špatně, ale ta poznámka se mě i tak trochu dotkla. Ucítil jsem nepříjemné bodnutí v hrudi. Nevěřil snad Sigy, že bych to zvládl? Už jsem přece nebyl vlče... a navíc jsem byl gamma. Sám sebe jsem se snažil všemožně přesvědčit, že obě tyhle role zvládám. Ale Sigymu se to možná jevilo jinak. "Pročpak?" otázal jsem se. Nechtěl jsem, aby došlo k nějakému nedorozumění. Bral jsem si nevinnou poznámku příliš osobně? On ví, že kdyby někdo napadl les, neubránil bys ho, rozklepal by ses a utekl a všechno pokazil jako obvykle- Potřásl jsem hlavou, abych rázně umlčel ten hlásek, který se v ní ozval. "Mně... to nepřijde podivné. Zvládnu pohlídat les," pokusil jsem se trochu postavit sám za sebe, ale hlas mi při druhé větě pomalu ubíral na hlasitosti, až se skoro vytratil, tudíž výsledný efekt byl spíše opačný.
To, co říkal o rostlinách, bylo nicméně dost zajímavé. Promlouvaly k němu? Asi to nebyla ta nejpodivnější věc, o které jsem kdy slyšel, ale rozhodně mě to zaujalo. "Takže když najdeš jakoukoliv rostlinu, můžeš se jí zeptat, k čemu je? To je skvělé," pozvedl jsem lehce hlavu. Teď, když jsem se doslechl o té zahrádce a magii, která Sigyho znalost rostlin obklopovala, byl jsem ještě zvědavější. "Myslíš... tedy, ne, že bych tě chtěl obtěžovat, určitě máš lepší věci na práci," začal jsem drmolit, aniž bych se dostával k věci. Uvědomil jsem si to, odkašlal si a zkusil to znovu: "Ale kdyby ti to nevadilo... myslíš, že bys mě mohl o bylinkách něco málo naučit?" Pohlédl jsem mu do očí s nadějí a doufal, že mě s mou prosbou nepošle k šípku.

Lehce jsem povytáhl kůži nad očima, když Sigy prohlásil, že bych tu neměl být tak sám. "Ne?" Nechápal jsem úplně, kam tím mířil. "Tedy, vrátil jsem se teprve před chvílí. A nechce se mi zrovna mířit hned zase pryč. Navíc... někdo by měl přece les hlídat, ne?" Pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že bych se neměl celé dny toulat po všech čertech a upřímně se mi i docela chtělo strávit zase trochu času doma.
Pořád jsem žíhaného sledoval s jistou obezřetností, kdyby se náhodou chystal znovu složit k zemi, ale jakkoliv udivující to bylo, rostlina ho nejspíš vážně vyléčila pouhou svou vůní. Taky asi způsobila ten trošku přihlouplý úsměv, který se mu držel na tváři, ale což - to bylo stokrát lepší, než když se tu kroutil v bolestech. "Zdá se, že se v nich dost vyznáš," naklonil jsem hlavu mírně ke straně. "Já o rostlinách moc nevím," přiznal jsem. "Jsem rád, že poznám borůvku." Zaváhal jsem. Bylo by troufalé chtít od Sigyho, aby mě něco o rostlinách naučil? "Znáš... nějaké další podobné?" zeptal jsem se nakonec trošku oklikou a v očích se mi zaleskla zvědavá jiskřička. Vážně bych se chtěl dozvědět víc, ale jen, jestli se do toho bude chtít i žíhanému.
"Vlastně se zdá, že tu není skoro nikdo," povzdechl jsem si na jeho další otázku. "Lywin, možná, jinak jsem tu kolem ale nikoho necítil. Všichni jsou někde pryč."

Sigy se úplně uvolnil, jako by z něj všechno utrpení spadlo. Snad tomu tak vážně bylo a už se to nevrátí, protože to celé vypadalo vážně příšerně. Na první pohled se všechno zdálo být docela v pořádku, ale přesto jsem stále ještě seděl poněkud napjatě ze strachu, že se bolest vrátí. Žíhaný vlk mě ale ujistil, že už se cítí lépe. "To je dobře," vydechl jsem a křečovitě zaťal zuby, když jsem viděl, jak si začíná sedat. "Možná bys neměl -" vyhrkl jsem, ale pozdě, Sigy už seděl a ustál to celkem dobře. Nezhroutil se zase hned k zemi v křeči. O něco více jsem se uvolnil. Snad je tedy vážně už v pořádku?
O jeho chromé tlapce jsem samozřejmě věděl. Netušil jsem ale, že ho dokázala takhle trápit. I když... jakpak bych to mohl tušit, že? Nedalo se říct, že bychom spolu udržovali nějaký kontakt. Od té doby, co jsme odešli z močálů, jsem ho skoro neviděl. "Ach tak," přikývl jsem jen, protože jsem netušil, co na to vlastně říct. Mrzelo mě, že má se svou tlapkou problémy, ale netušil jsem, jestli o mé vyjádření soucitu vůbec stojí. Pořád ještě jsem trochu krčil čelo. Nešlo mi do hlavy, jak by čichnutí ke květině mohlo vyléčit bolavou nohu. "Musí to tedy být dost zvláštní květina?" protáhl jsem s upřímnou zvědavostí. "Podobnou jsem nikdy neviděl. Ani jsem neslyšel, že by rostliny mohly uzdravit pouhým přičichnutím." Doufal jsem, že mi k tomu Žíhaný poví něco víc. Mohlo by to být užitečné.

Skoro jsem ani nedýchal, když jsem květinu pokládal k Sigyho tlamě. Předpokládal jsem, že tu neznámou rostlinu bude chtít sníst - zdálo se mi to jaksi nejlogičtější - ale stalo se něco docela jiného. Květ rostliny, který do té chvíle byl jen zavřeným poupětem, se rozevřel. Jak jsem se skláněl níž, zachytil jsem lehký závan té omamné vůně, až se mi z toho trošku zamotala hlava. Ustoupil jsem dozadu, protože jsem se nechtěl nechat obloudit záhadnou květinou, ačkoliv ta vůně rozhodně byla příjemná a na chvíli se mi zdálo, jako by ze mě to příšerné napětí opadlo. Ovšem to příliš dlouho netrvalo, protože jsem si čichnul jen trošku a čerstvý vzduch všude kolem ze mě účinky oné vůně rychle vyháněl. Netrvalo dlouho a už jsem zase sledoval žíhaného vlka dosti úzkostlivým zrakem. Pomohlo to?
Nějaký účinek květina měla, protože jsem viděl, jak se Sigy uvolňuje. Alespoň se přestal svíjet v nesnesitelné bolesti... ale byl teď už vážně v pořádku? Nějak se mi těžko věřilo, že by jedno čichnutí ke květině dokázalo všechno spravit. Jenže já ani netušil, co s ním vlastně bylo špatně, že? "Není zač," opáčil jsem a na čele mi vyvstala starostlivá vráska. "Už ti je líp? Co... se vlastně stalo?" zjišťoval jsem, když to teď vypadalo, že Sigy dokáže mluvit. Trochu mi teď ale dělal starosti ten jeho přeblažený úsměv - nezbláznil se náhodou?

Věděl jsem, že nesmím zpanikařit. Jestli jsem chtěl Sigymu pomoci, musel jsem zachovat klid - ale zdálo se mi, jako by moje plíce nenabíraly dostatek vzduchu a hrudník mi něco pevně svíralo. Mozek mi ale běžel na plné obrátky. Co bych měl dělat? Bál jsem se žíhaného byť i jen dotknout, protože jsem netušil, co s ním mohlo být špatně, co mu způsobilo takovou hroznou bolest, že se jen svíjel na zemi a zdálo se, že se nedokáže soustředit na nic jiného. Snědl něco jedovatého, měl něco zlomeného, nějaké zranění uvnitř, které nešlo vidět? Byl nemocný, uštkl ho had, pobodal ho nějaký hrozný hmyz? A jak by se řešila vůbec jakákoliv z těchto situací? Co když umře, blesklo mi hlavou a okamžitě jsem tu myšlenku zapudil. Ne. Nikdo už umírat nebude. Neznal jsem Sigyho tak dobře, nebyli jsme si moc blízcí, ale to nic neměnilo na faktu, že jsem nechtěl, aby se mu něco stalo.
Nakonec ze sebe žíhaný vypravil pár slov. "Kytku," zopakoval jsem a horlivě se rozhlížel, ale nejdřív jsem žádný květ neviděl. Vidí už věci, co nejsou? To jsem se ale unáhlil, protože kousek ode mě náhle vyrašila ze země nová rostlina, neznámá květina. Ani v nejmenším jsem se nepozastavil nad jejím náhlým objevením, jen jsem k ní přiskočil, opatrně ji vytrhl a přinesl ji Sigymu. "Tady," vydechl jsem a čekal, co se bude dít. Zatínal jsem snad všechny svaly, aniž bych si to uvědomoval. Pomůže mu ta rostlina?

"Pokusím se, aby to zabralo o něco méně, než věčnost," řekl jsem Maeve s úsměvem. Nechtěl jsem říct "slibuji", protože jsem si nemohl být jistý, zda se mi to podaří splnit. Jediné, co jsem jí mohl slíbit, bylo, že se vynasnažím její les najít a zkusím si s tím i trošku pospíšit. "Borůvky zrají v létě, že?" ujistil jsem se ještě, abych měl alespoň představu, kolik času přibližně mám. Léto už pomalu přebíralo vládu, ale ještě nebylo v plném proudu. Pokud se věci zase zvláštním způsobem nepokazí, mělo by to být času dost.
Dokončili jsme příběh, zatímco jsme překonávali řeku. Spokojeně jsem se nad tím usmál. "Hmm, myslím, že se nám to docela povedlo," zhodnotil jsem naši společnou práci. "A teď už si Kayu s žádnou bradavičnatou stařenou určitě nespletu," zasmál jsem se, ale byl jsem rád, že mě tmavá vlčice neslyší. Aspoň doufám. Jenomže když příběh skončil a řeka byla za námi, stanuli jsme mezi prvními stromy lesa a přišel ten čas. Čas rozloučit se. Ještě se mi úplně nechtělo a říkal jsem si, že bych to tu možná Maeve mohl trochu ukázat, ale vlčice se do mě záhy opřela, jestli už tedy půjdu. Trochu jsem sebou škubl a pak si povzdechl: "Půjdu. Musím," broukl jsem omluvně. "Ale vážně zkusím co nejdřív najít tvůj les." Sklonil jsem hlavu v pokývnutí na rozloučenou. "Měj se hezky. Ty taky, Růženko," mrkl jsem ještě po opeřenci. "Rád jsem vás oba poznal." Ještě jsem párkrát mávnul ocasem, naposledy se ohlédl a pak jsem se vydal do lesa. Maeve musela na cestu a já musel zjistit, kde všichni jsou a jestli není třeba někde přiložit pomocnou tlapu.

A nejspíš vážně bylo. Sotva jsem totiž poodešel pár metrů kolem hranic, zaslechl jsem jakýsi přiškrvený bolestný zvuk. Zarazil jsem se v půli kroku jako polekaná laň. Bianca, střelilo mi hlavou v první chvíli, protože jsem na sestru v ten moment myslel a uvažoval, kde asi je. Hned vzápětí mi ale došlo, že Biancy pach tu čerstvý necítím a že to ani jako ona příliš neznělo. Neznělo to jako nikdo, koho jsem znal... ale k čenichu se mi linul povědomý pach. Sigy. Vykročil jsem spěšně znovu vpřed a potlačoval obavy. Vážně jsem doufal, že se náš vlkomedvěd třeba jenom kousl do jazyka, i když ten zvuk, co se mi donesl k uším, vůbec nezněl jako by ho vyvolalo něco tak triviálního.
Brzy jsem ho spatřil, žíhaný kožich na zeleném mechu jen zářil a jeho majitel vypadal... bídně. "Sigy!" vyjekl jsem a překlusal posledních pár metrů k žíhanému vlku, který se kroutil a svíjel, zcela viditelně v hrozných bolestech. Žaludek se mi proměnil v obří hroudu ledu napůl z paniky, napůl z bezmoci. "Co se stalo? Jsi... jsi zraněný?" Neviděl ani necítil jsem žádnou krev. Mozek mi běžel na plné obrátky. "Jak ti můžu pomoct?" Netušil jsem, co s ním je a co dělat, ale kdyby ho něco napadalo, cokoliv... byl jsem ochotný mu pomoci. Zvedl jsem hlavu a hlasitě zavyl v naději, že mé volání přivede někoho staršího a zkušenějšího, ale zatím jsme tu byli jen my dva a já si opravdu nebyl jistý, jestli dokážu být žíhanému nějak nápomocen.

//Kiërb

Předstírat, že naprosto přesně vím, kudy se vydat k lesu s borůvkami, se mi příliš nedařilo. "Chápu to, jen si nejsem úplně jistý. Tím směrem se moc často nevydávám," přiznal jsem. Pravdou bylo, že jsem se obvykle zdržoval jen v okolí smečky, jen občas jsem se vydal za Životem nebo na nějakou menší výpravu. Všechna zákoutí gallirejská jsem ale rozhodně prozkoumat ještě nezvládl. "Ale myslím, že to najdu," pronesl jsem po chvíli dalšího zamyšlení, "asi vím, jakou pláň máš na mysli."
Maeve mě přesvědčovala, že ovládání mechu si jistě brzy natrénuji. Lehce jsem se pousmál. "Doufám, že ano. Mohlo by to být i celkem užitečné." Hlavně to tedy bylo zábavné a zajímavé, ale snažil jsem se o tom přemýšlet i trošku prakticky. Kdyby se snad objevil nějaký nezvaný host, mech by ho mohl chytit a zabránit mu, aby ublížil našemu lesu. Ano, náš les zněl zajímavě. A už jsem se těšil, až se do něj opět vrátím. Snad si i Bianca mezitím našla cestu domů, pomyslel jsem s lehkou obavou na sestru, která se mi tak znenadání vypařila před čenichem a trošku přidal do kroku.
Úplně příliš spěchat ale nebylo třeba. Les nikam neuteče a jestli se Bianca vrátila, pak snad ani ona nikam jen tak zase nezmizí. Navíc jsme ještě pořád nedokončili náš příběh. Usmál jsem se, když do něj Maeve zakomponovala žížaly. "Vypadalo to pro smečku opravdu špatně. Ale mladá statečná čarodějnice se rozhodla, že své smečce pomůže, i když k ní její členové nebyli zrovna milí. Použila svou kouzelnou moc k tomu, aby žížaly zahnala a zachránila les. Nebyl to snadný úkol, ale ona to dokázala, protože když žila v ústraní, své schopnosti pilně trénovala." Zakončení příběhu jsem nechal na Maeve - a to už jsme překročili na tu správnou stranu řeky a stanuli jsme mezi prvními stromy lesa.
"Jsme tu," broukl jsem a rozhlédl se po zeleném lesíku. Nic se nezměnilo, zatímco jsem byl pryč. Zavětřil jsem a ucítil tu různé pachy, většina z nich ale slábla a vytrácela se, včetně těch patřících Biance, Meinerovi a Launee. Lehce jsem si povzdechl, vypadalo to, že všichni někam zmizeli. "Nejspíš je nějaké toulavé období - je tu vážně klid," prohodil jsem a ohlédl se zpět na svou kamarádku.

//Kaskády

Tak trošku mi šla hlava kolem z těch pokynů, kudy se vydat, pokud bych chtěl najít les její smečky.Asi jsem tušil kudy jít? Nebyly to úplně končiny, ve kterých bych se často pohyboval. Nebo vůbec někdy. "Ah," vyhrkl jsem tedy poměrně neinteligentně, když vlčice domluvila. "Dobře... no... snad to zvládnu najít," vykoktal jsem, jak jsem se snažil si to v hlavě pořádně zopakovat a zapsat si to za uši. Přes les na pláň, nepropadnout se dolů - kam dolů? - a pak do dalšího lesa, do toho s malinkou tůňkou. Snad to nebylo až tak složité. Zvědavě jsem našpicoval uši, když mi Maeve o té tůňce řekla ještě další informaci. "Roste vám ovoce v tůňce?" ptal jsem se a doufal, že ze sebe opět nedělám pitomce. Jenže o ničem takovém jsem ještě nikdy neslyšel! "Páni, váš les vážně zní zajímavě. U nás máme hlavně mech. I když, taky je trochu kouzelný," střihl jsem ušima, spokojen, že můžu rovněž přispět něčím zajímavým. "Když se hezky poprosí, dělá, co po něm chceš, i když je pravda, že v tom moc cviku nemám." Taky jsme na to přišli úplným omylem, když v něm Meinere s Biancou uvízli a mě zase mechové vlnobití div nevyneslo z lesa ven, ale co. Bylo to kouzlo? Bylo.
Vyrazili jsme tedy směrem k Mechovému lesíku a já se snažil nás vést pokud možno po okraji lesa, který Maeve nazývala "Smutným". Nechtěl jsem se prodírat mezi hustými větvemi a křovím, zatímco jsme vymýšleli náš příběh. "To ji moc mrzelo," navázal jsem na Maevin úryvek už trochu sebevědoměji, než jsem předtím začínal. "Ale ať se snažila, jak chtěla, ostatní se jí stále smáli a odstrkovali ji, takže se nakonec od všech začala držet stranou. Až jednoho dne les její smečky zasáhla hrozná pohroma!" V hlavě už se mi začínalo rýsovat, jak by to mohlo být dál, ale v tomhle bodě jsem zmlkl a nechal to zase chvíli na Maeve. Byla to vlastně docela zábava! To už jsme se blížili k řece, kterou jsem znal jako vlastní tlapky a tak najít místo, kde ji překročit, nebylo příliš těžké. A za ní... za ní už čekal domov.

//Mechový lesík

Zamával jsem spokojeně ocasem, když Maeve potvrdila, že jsme tedy domluvení, i když červík pochyb mi samozřejmě pořád hlodal v hlavě. Vážně mě tam chtěla? Ale kdyby ne, snad by mi to nenabízela...? Potřásl jsem hlavou. Nemělo cenu se tím teď trápit - a když Maeve tvrdila, že ani jejich alfám by to nevadilo, rozhodl jsem se to prostě přijmout jako to, co to s největší pravděpodobností bylo, tedy přátelské pozvání. "Dobrá, tak jsme tedy domluvení," usmál jsem se a pak se lehce zarazil: "Ale... uhm, kde vlastně je váš les?" Slibovat, že navštívím někoho, o kom nevím, kde bydlí, asi nebylo zrovna nejmoudřejší. Naštěstí jsem si to uvědomil dřív, než jsme se s Maeve rozloučili. I když jsem alespoň pochytil celou tu věc s borůvkami, takže bych se třeba mohl po její smečce dopídit i jinak. Launee nebo Meinere by třeba věděli... rozhodně ale bylo snazší zeptat se hned a napřímo.
Padl návrh, že bychom mohli vymyslet nějaký nový příběh o čarodějnici. To znělo docela dobře! Ale musel jsem taky pamatovat na to, že bych se měl pomalu začít vracet domů. Nechtělo se mi utínat tohle přátelské setkání a viděl jsem, že ani Maeve nechce, jenže co se dalo dělat? Musel jsem. "Bohužel," povzdechl jsem si. "Už jsem pryč docela dlouho a neměl bych se tolik toulat." Pak jsem se ale lehce pousmál: "Můžeme ten příběh o čarodějnici vymyslet po cestě, co?" Zdálo se totiž, že mě Maeve doprovodit chtěla a takhle nám cesta aspoň hezky uběhne. Vykročil jsem pomalu zpět k lesu a začal se nad tím zamyslet. "Mohl by to být příběh o... mladé statečné vlčici, která si myslela, že je docela obyčejná, než... než... hm. Objevila zvláštní moc?" No. Neznělo to zatím zrovna moc... rozvinutě. Vymýšlet příběhy bylo těžší, než je poslouchat, ale byl jsem si jistý, že společnými silami z toho ještě něco slušného třeba poskládáme.

//Kiërb přes Východní hvozd

Oddechl jsem si, že jsem neměl o borůvkách úplně mylné představy. To, co se stalo Maeve, která našla borůvky v zimě, bylo nejspíše výjimečnou situací. Nevěděl jsem přesně, co si pod "potížemi" představit, ale radši jsem se neptal. Vlčice totiž vypadala, že by se nejraději propadla do země. "V zimě se jim tedy vyhnu," slíbil jsem. "A... moc rád se někdy stavím na návštěvu do vašeho lesa," dodal jsem ještě, ale zase jsem při tom trochu znejistěl. Neřekla to jenom tak ze slušnosti? Já bych se tam ale vážně rád podíval. Cizí smečku jsem ještě nenavštívil. Mohlo se to vůbec? "Vašim alfám by to nevadilo?" zeptal jsem se pro ujištění.
Maeve mě ujišťovala, že Kaya je opravdu moc milá. "Asi jsem neměl šanci tuhle její stránku poznat," povzdechl jsem si. Možná mě to teď trochu mrzelo. Ale co se dalo dělat, že? Byl jsem tehdy vyplašené vlče, kterému Kaya připadala jednoznačně děsivá. Teď... jsem byl mladý vlk, pořád vyplašený, ale snad už jsem alespoň ostatní chápal o něco lépe. I když, i o tom jsem občas pochyboval. Vlci kolem mě pro mě často zůstávali záhadou i teď, stejně jako jak s nimi mluvit.
Moje představa čarodějnice byla dost odlišná od té, kterou měla má nová známá (nebo... možná kamarádka?). "Ach. Já znám čarodějnice jen z pohádek a tam jsou dost... jinačí než Kaya," usmál jsem se opatrně. "Nebo jsem možná jen neslyšel ty správné příběhy." Jak rád bych si teď nějaký poslechl. Možná jsem byl už trochu moc starý na to, aby mi někdo vyprávěl pohádky, ale najednou se mi po tom zastesklo. Třeba bych mohl nějaké převyprávět Ismě a Santému, i když oni už na to taky pomalu budou velcí. To mě trochu bodlo u srdce a zároveň mě myšlenka na mladší sourozence přivedla k uvědomění, že už jsem byl pryč z lesa celkem dlouho.
Proto jsem, když padla otázka, co dál, pronesl: "Myslím, že bych se měl pomalu vrátit domů. Nechci, aby o mě měli starost." A to jsem ke všemu ještě byl novopečenou gammou, která by se možná neměla dny a týdny trajdat někde po světě. "Chceš se ještě projít se mnou?" nabídl jsem Maeve a zamával přitom ocasem. "Není to moc daleko."

Trochu jsem sebou překvapeně škubl, když na mě Maeve vyhrkla, ať borůvky neochutnávám. Zvědavě jsem se na ni zahleděl. "Ne?" Že bych snad žil ve lži? Vždycky jsem si myslel, že jsou jedlé. Ovšem to už vlčice všechno více objasňovala. Ne, že by mi to příliš pomohlo pochopit její prvotní reakci. "Takže... nejsou jedovaté, že ne? Nepletu si je s něčím jiným?" ujišťoval jsem se a v hlavě mi to šrotovalo dál. "Ani jsem netušil, že v zimě rostou. Ale na druhou stranu, nejsem na to žádný odborník," uculil jsem se - pokud šlo o borůvky, Maeve měla podle všeho mnohem lepší znalosti než já.
Ukázalo se také, že opravdu přišla ze stejného směru jako já. Ovšem v otázkách, které mířily tímhle směrem, jsem už mínil být opatrnější. Nechtěl jsem se vracet k bolavým tématům a vytahovat na povrch věci z minulosti, na které jeden prostě nechtěl pořád myslet. Uvažoval jsem, jestli nadhodit možnost, že bychom mohli být sousedy, nebo prostě jen pocházet ze stejných končin, ale nakonec jsem to nechal být. Nejspíš by to vyžadovalo další vyptávání a další rýpání se v nepříjemných vzpomínkách.
Raději jsem se soustředil na hada a vlastně ze všeho nejvíc na Kayu, protože mi to celé pořád jaksi nesedělo. "No," rýpl jsem nejistě tlapkou do země, "zase tak dobře ji neznám. A už je to docela dlouho, co jsme se viděli," začal jsem vyhýbavě. Nechtěl jsem o tmavé vlčici říkat nic nehezkého, a to nejen proto, že Maeve na ní očividně záleželo. Prostě mi to nepřišlo správné. "Asi jsme spolu nezačali na zrovna nejlepší notě," zaobalil jsem to nakonec. Možná by bylo dobré to časem napravit? "Možná bych si to myslel, kdybych věděl, že je čarodějnice," pokrčil jsem rameny a zamyšleně se zamračil. "Jenže ona mi tak nikdy nepřišla. Tedy, představuji si čarodějnice docela jinak - hrbaté, s bradavicí na čumáku, sešlé věkem... Kaya není ani jedno z toho, ne?" Měl jsem neodbytný pocit, že jsem právě řekl něco velice hloupého a nebo že mi v tomhle rozhovoru něco důležitého uniká. Doufal jsem, že to brzy rozlousknu.

Pro Maeve nejspíš vážně bylo objetí lékem na všechny trable, nebo se to tak alespoň na první pohled jevilo, protože potom úplně ožila. "Borůvkovsky," zopakoval jsem trochu zamyšleně to zvláštní přirovnání a pousmál se. "Hm. Víš co, když nad tím tak přemýšlím, snad jsem borůvky ještě ani nikdy nejedl." Zavrtěl jsem nad tím hlavou - jak se to vůbec mohlo stát? Ale v močálech žádné nerostly, v Mechu jsem nejspíš na žádné taky nenarazil a jinak... jinak jsem se k tomu zkrátka nikdy nedostal.
Déšť byl nepříjemný i ve skrytu stromů, lezl nepříjemně do kožichu a pořádně nás smáčel. "To tedy. Ale... možná trochu přestává?" napřáhl jsem zvědavě tlapu k nebi. Jak se noc chýlila k ránu, vážně se zdálo, že kapky se zmenšují a padá jich stále méně a méně. Otřepal jsem se, ačkoliv ze stromů pořád ještě kapalo, a zahleděl se na Maeve, která právě řekla něco velice zajímavého. Chvíli jsem si její slova přebíral v hlavě, pak jsem se opatrně zeptal: "Přišla jsi... kolem sopky?" Já také přišel z té strany. Že bychom byli sousedi? Tedy, to by musela být pořádná náhoda, vzhledem k tomu, že já doma strávil opravdu krátkou dobu. Ale mohla snad pocházet ze stejných končin?
"Asi ne," pozvedl jsem obočí, překvapen tím, jak se najednou Maeve mračila. Co jsem zase řekl? Asi to ale nebylo zas tak tragické. "To rozhodně zní jako had." Víc mě ale zaujala ta čarodějnice, a to jsem ještě nevěděl, co z Maeve vypadne za pořádné překvapení! "Kaya?" vyhrkl jsem. "Černo-hnědá vlčice? S tou už se vlastně trošku znám." Má strakatá společnice o ní ale mluvila mnohem nadšeněji, než bych to asi dělal já. Kayu jsem si pamatoval jen jako vlčici, která na nás křičela v bouřce. Asi ale nebylo fér ji soudit podle jednoho zážitku, který byl navíc už pěkně dávno. Zdálo se, že Maeve ji má opravdu ráda. Jen jedna věc mi neseděla. "Ale pokud vím, tak Kaya není žádná čarodějnice?" Nebo že by mi zase něco uniklo?

Objímat vlčici, kterou jsem potkal teprve nedávno a vlastně jsem si vůbec neznal... to pro mě bylo dost zvláštní. Obvykle jsem si od ostatních držel spíš odstup. Ale od Maeve mi přece nic nehrozilo, to bylo celkem jasné už od začátku. Byli jsme jen dvě trochu zmatené dušičky, co si náhodou zkřížily cestu a trochu té blízkosti jsme potřebovali nejspíš potřebovali oba. "Vlastně ano," přikývl jsem, když jsme od sebe znovu odstoupili a až když jsem to vyslovil, zjistil jsem, že je to pravda. Jako bych byl o nějakou část těch starostí lehčí. Možná na tom něco vážně bylo. "A ty?" Podle úsměvu, co se jí roztáhl na tlamě, jsem soudil, že nejspíš ano.
A vzápětí se rozpršelo. Pořádně a vydatně a za chvíli jsme měli kožichy důkladně zmáčené. "Snad. Zatím to vypadá, že jsou to obyčejné dešťové mraky," střihl jsem ušima, ale i když z černých mračen padal obyčejný déšť a ne ropuchy nebo něco podobného, nemohl jsem se zbavit pocitu, že něco přece jen není tak, jak má. Ale co, na to jsem tlapou ukázat nedokázal.
"Tam na severu," kývl jsem hlavou příslušným směrem, když se Maeve začala vyptávat, "vlastně přímo pod sopkou. Jmenuje se Mechový," doplnil jsem, kdyby snad název lesa vlčici mohl říct víc než můj zběžný popis jeho polohy. Pak jsem se zaposlouchal zase do jejího vyprávění. "Kroutiví tvorové se asi rádi usazují na územích smeček," pronesl jsem, když skončila - nejdřív žížaly, pak zase tohle záhadné zvíře. "Říkáš, že to syčelo? Nemohl to být had?" zajímal jsem se a myslel přitom na Biancu a její hadí společnici, které by se tohle vyprávění asi zrovna dvakrát nelíbilo. "A... vy máte ve smečce nějakou čarodějnici?" otázal jsem se ještě trochu váhavě, protože slovo "čarodějnice" jsem znal možná tak z pohádek a představoval jsem si ji jako scvrklou shrbenou vlčici porostlou mechem, co žije sama v hlubokém hvozdě. Možná si tedy doplním vzdělání a poupravím pohled na svět.

Usmál jsem se, asi jako by mě bolely zuby. Nebyl jsem si jist, že jsem to zvládl. Byl jsem naživu a necítil jsem se pořád příšerně, ale kdybych to zvládl, nejspíš by to vypadalo jinak, ne? Nedalo se předstírat, že to na mě nemělo žádný vliv. A navíc se zdálo, že jsem tím svým vyprávěním zase cosi pokonil, protože Maeve se jaksi podivně šklebila a pocity, co z ní vyzařovaly, byly dost tíživé. Ošil jsem se, nevěděl jsem, jak tohle zvýšené vnímání zarazit, dokonce ani, proč a jak se děje. Až donedávna jsem si toho tolik nevšímal, ale teď jako by Maeve byla hotový vysílač a já zachycoval střípky jejích emocí, ať jsem si to přál, nebo ne.
Chvíli jsem tedy zůstal zírat do nebes, která ještě víc temněla s přicházejícím večerem a doufal, že tak zabráním nějakému výbuchu těch vlastních emocí. Na to, že jsem chtěl uniknout nepříjemným tématům, jsme se do nich nějak zamotávali hlouběji a hlouběji. Možná bylo bezpečnější se bavit o počasí... a pak Maeve vyslovila svou otázku a zároveň přání. Obejmout. Cosi ve mně se zachvělo. Strachem či něčím jiným? Kdoví. Ale objetí nikdy nemohlo nic pokazit. Bylo prostší než slova, která dokázala ublížit, i když byla vyslovena s opačným úmyslem. Tak jsem jen beze slova pokývl, přistoupil k Maeve blíž a věnoval jí trochu neohrabané objetí. Vypadala, že ho potřebuje. Možná jsem ho potřeboval taky. A je pravda, že potom se možná svět zdál o něco málo hezčí, i když z nebe začínaly padat první kapky deště. Lehce jsem se pousmál a o krůček zase odstoupil.
"Pravda, všichni ne," musel jsem přisvědčit a lehce se tomu zasmál. Růženka tu přece pořád byla, jakkoliv to bylo zvláštní. Maeve podle všeho neměla pocit, že by to divné počasí mělo být nějakou zlověstnou předzvěstí. "Já nevím," pokrčil jsem rameny, "prostě mám takový pocit. Ale možná to tak není - popravdě doufám, že se pletu." To nicméně brzy uvidíme, že ano. I Maeve musela přiznat, že se tady občas dějí vážně podivné věci. "Jaké třeba?" zeptal jsem se zvědavě, protože mě to upřímně zajímalo, a rovnou přihodil i jeden ze svých nedávných zážitků: "Nám se třeba v lese nedávno usídlily obří žížaly, které si skrze něj provrtat tunely, takže se nám málem všechno propadlo. Jenže se prokopaly až do řeky a pořádně nás to všechny vyplavilo."