Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kaskády

Vykročil jsem od malých vodopádů pryč s Sheyou po boku a byl jsem vážně, skutečně rád, že je tu se mnou. Sám bych asi netušil, co si počít. I takhle mě uvnitř hryzal pocit provinění, že nechávám domov za zády, když je možná v nebezpečí. Vlastně skoro určitě. Ale co bych tam zmohl, i kdybych se vrátil? Na sopku jsou vlci krátcí, snažil jsem se na to jít rozumně, ale ten pocit, že jsem zbabělec prchající a zachraňující si vlastní kůži, zatímco jeho les je v ohrožení, mě neopouštěl. Ale přesto mě tlapy nesly dál na jih, dál od lesa, dál od sopky. Hlavně buďte v pořádku, vyslal jsem myšlenku k Launee, Biance, Meinerovi, Santému a Ismě a všem ostatním, jako by ji snad mohli slyšet, jako by je mohla ochránit. Buďte v pořádku, prosím.
Trochu jsem znejistěl, když Sheya nabídla, že mi s lovem pomůže. Ne, že bych si myslel, že to nezvládne. Naopak, byl jsem si jistý, že ano. Jen jsem nechtěl, aby tu zraněnou tlapu příliš namáhala. Jako bys nedělal vždycky úplně to samé, zašklebil se hlásek v mé hlavě. Jistě. Vždycky se snažit pomáhat bez ohledu na sebe samého. Asi jsem tedy těžko mohl Sheye něco vyčítat, co? "Ale nahánět ho budu já," promluvil jsem konečně a lehce se na ni pousmál. Nechtěl jsem, aby si myslela, že z ní dělám nějakého... mrzáka nebo tak něco. Jen jsem měl starost. Na její otázku jsem lehce pokrčil rameny. "Asi jsem byl také nejdál u Života. I když, jak jsme hledali ten motýlí poklad, taky jsme byli docela daleko na jihu, co?" rozvzpomněl jsem se. "Až úplně u moře." Kdoví proč jsem najednou chtěl moře zase vidět. Teď, když jsem už nebyl malé vyplašené vlče. "Možná bychom tam mohli zamířit znovu. Tam bychom měli být dost daleko..." přemítal jsem, ale pach v čenichu mi tok myšlenek přetrhl. "Cítíš? Zajíc," špitl jsem k Sheye a znovu zavětřil, abych se ujistil. Měli bychom příležitosti využít, než vzteklá sopka všechnu zvěř z plání vyžene. Přikrčil jsem se. Zajíc nemohl být daleko. "Mám ho tedy nahnat? Ulovím ho i ale sám, jestli chceš," nabídl jsem naposledy, i když jsem asi tušil, jaká bude odpověď.

Začali jsme vymýšlet, co dělat a co si počít. Těžko se to ale koumalo, když jsme ani pořádně nevěděli, co se vlastně děje. Možná to vážně bylo jenom zemětřesení, které už přestalo. Tady se totiž země pod nohama zdála klidná. Na sopku odtud pořádně vidět nebylo, nebo jsem si to alespoň namlouval, abych se tam pořád nedíval. Ta mě totiž děsila nejvíc. Hrozivě se tyčila nad naším lesem celou tu dobu, co jsme tam žili, a já si na ni zvykl jako na docela neškodný kopec. Nejspíš nebylo moudré zapomínat, že zase tak neškodná být nemusí.
"Jediný takový úkryt, o jakém vím, je přímo pod sopkou," povzdechl jsem si. Určitě bychom mohli někde najít jeskyni nebo podzemní noru, ale dost jsem se bál, že bychom pak mohli pod zemí zůstat pohřbení. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, nikdy jsem neviděl, že by se z ní kouřilo. Myslím, že bychom si toho všimli, když ji máme vlastně za souseda." Zatím se mi ceklem dařilo zachovávat křehký klid, ale těsně pod povrchem se skrývala panika, jen čekající, aby mohla vybublat na povrch. Jako láva ze sopky. Lehce mi cukly koutky, když Sheya podotkla, že by se nám hodil dospělejší dospělý, ale do smíchu mi vlastně přitom moc nebylo. Vlci, na které jsem obvykle spoléhal s radou a podporou, byli kdoví kde. Museli jsme se spolehnout sami na sebe. Ale mohli jsme něco takového vůbec vyřešit?
"Vyhlídka, no jistě," rozsvítila se mi nad hlavou pomyslná žárovička. Z nedaleké skalky byl samozřejmě výhled naprosto skvělý. Jenže... "Asi by neškodilo trochu rozhlédnout, ale... nevím, jestli bychom tam měli šplhat. Když jsi zraněná a taky když se každou chvíli může zase roztřást země..." Vydávat se do podzemí jsem se taky bál. Každé rozhodnutí mi vlastně přišlo nebezpečné. Cítil jsem, že mi zase hrozí zamrznutí na místě, neschopný se k čemukoliv odhodlat. Chtěl jsem se schoulit do klubíčka na zemi a prostě se už ani nehnout. Kdybych byl sám, možná bych to udělal, ale protože tu byla Sheya, nemohl jsem. Slíbil jsem, že jí pomůžu a taky jsem to hodlal splnit. "Asi by bylo nejlepší vydat se na jih. Co nejdál od sopky," promluvil jsem konečně tiše a hlas se mi přitom lehce zatřásl. Nebyl jsem si tím jistý a nerad jsem se otáčel zády k domovu, který byl možná v nebezpečí. "Třeba tam najdeme nějaké vhodné místo, kam se schovat. Ale... na kraj světa radši ne," usmál jsem se nejistě. "Abychom přes něj nepřepadli." To byl asi ten nejhloupější vtip, o jaký jsem se vůbec mohl pokusit, ale zrovna mi to příliš nepřemýšlelo. S bušícím srdcem jsem hleděl na Sheyu a přemýšlel, jestli ji mám obejmout a už nepustit. Nebo jí znovu věnovat aspoň letmé olíznutí na tvář, jako posledně, když jsme se viděli. Jestli se blížil konec světa, nejspíš bych měl. Ale nakonec jsem se o ni jen lehce otřel bokem, když jsem vykročil podél řeky pomalu k jihu. Zbabělče. "Pojďme odtud," zamumlal jsem a snažil se tvářit, jako že nic, třebaže mi tváře pod srstí docela hořely. "Třeba... třeba se mi na pláni povede alespoň chytit nějakého zajíce." Nezapomněl jsem, že Sheya byla hladová a náš rybolov byl náhle přerušen. Možná otřes země všechna zvířata vyplašil, ale na jihu to třeba nebylo tak zlé. Třeba budeme mít štěstí. Už jsem zpanikařeně neprchal. Zdálo se, že zemětřesení alespoň pro tuhle chvíli přestalo a Sheya stejně nemohla tak rychle utíkat.

//Středozemní pláň přes Midiam

//Východní hvozd

Byla hloupost mířit si to ke skalkám s vodopády? Možná by se to mohlo celé zhroutit. Mohla by nás zavalit skála. Na druhou stranu tam aspoň bylo kde se schovat... Sheya mínila, že bychom měli jít někam na pláň, kde na nás nebude moci nic spadnout, ale co kdybychom museli někam zalézt? Nejrozumnější by bylo nejspíš někde zastavit, nehulákat na sebe nápady v panice za běhu a prostě se normálně domluvit. Ale měli jsme na to čas? Netušil jsem, nevěděl jsem vůbec, co se děje a tak jsem prostě pokračoval vpřed.
Sheya ale měla pravdu. "Vlastně ano. Zdá se to lepší," souhlasil jsem a trochu zvolnil. Jednak proto, že Sheya zase zůstala trochu pozadu, jednak proto, že už jsme stejně byli skoro u vodopádů. Možná bychom měli běžet dál, ale já se zastavil, alespoň na chvíli. Země se tu netřásla. "Tady to vypadá v pořádku." Zatím. "Ale... jestli to bouchne..." Ucítil jsem, jak se mi stáhlo hrdlo, hruď a vůbec všechno. "Myslíš, že by to mohlo vážně bouchnout? Protože... pak vážně nevím, co všechno by se mohlo stát..." Jak daleko by sopka mohla dosoptit? Zničila by Mechový les? Zamrkal jsem a sklonil rychle hlavu k chladné vodě. Napil jsem se, abych zahnal jak žízeň, tak nutkání hystericky se rozvzlykat. Nemohl jsem panikařit. Ale v lese jsou Sigy a Lywin. Bianca, Launee nebo Meinere se můžou taky každou chvíli vrátit. Co když je to dostane? Jenže vracet se tam mohlo být šíleně nebezpečné. Musel jsem doufat, že taky utečou. "Co myslíš, že bychom měli dělat?" obrátil jsem se bezradně k Sheye. "Odejít co nejdál na jih? Vlastně vůbec netuším, co dělat, když se probouzí sopka."

//řeka Kiërb

"Samozřejmě, že mi to nevadí," zavrtěl jsem hlavou, když se o tom Sheya znovu ujišťovala. "Je to přece důležité. Nemůžu..." Trochu jsem se zarazil, cítil jsem, že mi najednou zase hoří tváře a pohledem jsem uhýbal někam ke straně. "Nechci, abys na to byla sama," dokončil jsem poněkud mumlavě. A taky nechci, abys odešla.
Ovšem nebyl čas dumat a přemýšlet o tom, co chci a nechci, protože se země pod našima nohama roztřásla a zároveň jsem si povšiml dost alarmujícího dýmu stoupajícího ze sopky. Co se to dělo? Nic, nic, nic se neděje, co by se dělo, drmolil jsem v duchu ve snaze se uklidnit, ale nohy už mě nesly pryč. Chtěl jsem prchat, ale brzdil jsem se a čekal na Sheyu, která nemohla tak rychle utíkat. "Ale kam tedy?" vyhrkl jsem bezradně, když už jsme zajeli mezi stromy lesa, což podle Sheyi možná nebyl nejlepší nápad. "Tady je kolem všude les!" Stromy nás obklopovaly a já teď jen čekal, kdy mi nějaký spadne na hřbet a rozplácne mě jako ováda. Hvozd, který nás obklopil, byl ten, který Maeve nazvala Uplakaným... a vzpomínka na setkání s ní mi vnukla nápad. "Možná vím, kam," vyhrkl jsem a namířil si to co možná nejkratší cestou přes hvozd. Pořád jsem dával pozor, abych Sheye neutekl a snažil jsem se příliš nepřemýšlet, dokud nebudeme na místě. Zdálo se mi, že tady se země možná už tolik nechvěje, ale rozhodně mi nepřišlo, že bychom byli dost daleko. Neohlížel jsem se směrem k sopce. Přes stromy bych na ni stejně neviděl a kdyby ano... trochu mě děsilo, co bych možná mohl spatřit.

//Kaskády

Můj jediný nápad nepřinesl zrovna skvělé výsledky. Sheya si totiž nebyla jistá, kde by měla Thiu hledat nejdřív. Asi bylo naivní věřit, že se všechno takhle zázračně a snadno vyřeší, ale přesto jsem v to tak trošku doufal. Vlastně hodně. "Hmm, tak..." Nakrčil jsem čelo. "Tak bychom se mohli zkusit podívat k Životu, kdyby tam nebyla, třeba by nám poradil... A kdyby nám neporadil, mohli bychom i tak zkusit Ragar?" přemýšlel jsem a zoufale se snažil utvořit nějaký plán. Když budeme mít plán, nebudeme se jen tak bezradně plácat od ničeho k ničemu, ale bylo tak těžké vymyslet něco, co dává smysl. Nebylo by lepší jít nejdřív do Ragaru a pak až k Životu? Nebylo by lepší prostě zůstat na jednom místě, aby nehrozilo, že se mineme? Jak jsem měl vědět, která možnost je ta správná?
Mluvení o žížalách mě trochu rozptýlilo. Sheya na to jen vyjeveně valila oči a já se rozhodně nedivil. "Zní to šíleně, viď?" zavrtěl jsem hlavou. "Ale ano, všichni byli v pořádku, jen jsme měli chvíli v lese trochu potopu." Zatímco jsme posedávali u řeky a číhali na ryby, napadlo Sheyu něco dost zajímavého. "Třeba? To by mohlo jít! Prostě se té ryby nepouštět za žádnou cenu..." Jenže to taky byla dost děsivá myšlenka. Co kdyby ten portál nakonec skončil někde úplně jinde? Co když všechny ty ryby končily někde úplně jide, než byla Thia, nebo to bylo nějaké hrozné místo, nebo co kdyby nás ten portál odnesl oba, ale skončili bychom každý jinde a nikdy už bychom nenašli jeden druhého? Nějak... jsem si nechtěl představovat, že bych Sheyu už nikdy neviděl.
Jakkoliv zajímavá ta teorie byla, nebyla příležitost ji ověřit, dokonce ani chytit tu rybu, abychom viděli, jestli zmizí. Cosi se totiž začalo dít. Země pod našima nohama se roztřásla. Stěží jsem nabral rovnováhu, abych nespadl do řeky, a couvl jsem dál od břehu. "Netuším," vydechl jsem poplašeně. Žížaly? napadlo mě hned, protože jsem na ně před chvílí vzpomínal, ale tohle bylo něco jiného. Do duše se mi vkrádal strach, který neměl žádný konkrétní důvod, ale taky se nedal odehnat, jako nějaká zlá předtucha. "Zemětřesení?" nadhodil jsem - zem se chvěla dál a dál, nepřestávala, a jestli to bylo zemětřesení, asi bychom neměli být tak blízko u vody. Co kdyby se řeka vylila a - "Asi bychom měli zmizet," vyhrkl jsem. "Zpátky do lesa." Ale když jsem se obrátil k lesu, dech mi zamrzl v hrdle. Na večerní obloze nad ním k obloze stoupal kouř... ne z lesa, ale ze sopky. Doutnala mnohem víc, než normálně. A země se chvěla. Nebyl jsem si přesně jistý, co to znamená, co by se mohlo stát, ale bylo mi jasné, že tam, odkud se ten kouř line, být nechceme. "Pryč. P-prostě musíme pryč," vykoktal jsem a rozklopýtal se opačným směrem, než byl můj domov - nejraději bych prchal tryskem, ale snažil jsem se brát ohled na Sheyinu bolavou tlapku. Zároveň jsem se snažil nemyslet na ten kouř a roztřesenou zem pod tlapami. Nebo se třásly moje nohy? Nevyšiluj. Nesmíš panikařit. Nic vážného to není. Určitě ne. Přál bych si, abych neměl tak živou fantazii a mysl, která mě ochotně krmila katastrofickými scénáři. Zatím se mi ale dařilo soustředit výhradně na chůzi směrem... někam. Někam, kde se nebude klepat země.

//Východní hvozd

//Mechový lesík

Že mizení vlků může způsobit magie, na tom jsme se shodli. Dávalo to konec konců asi největší smysl ze všech možností a taky to znělo mnohem... napravitelněji, než kdyby se propadali do země nebo je odnášel nějaký obří vzdušný dravec. Což se samozřejmě neděje. Prostě se magie zbláznila, puf, najednou je vlk někde jinde. Jenže kde? To už byla složitější otázka. "Hmm, kam by mohla zmizet, to netuším," nakrčil jsem čelo a přemýšlel, snažil se přitom příliš nedumat nad faktem, že se Sheye podle všeho ztratila i druhá máma. Pak mě ale něco napadlo. "Ale ať už skončila kdekoliv, určitě by tě šla taky hledat, ne?" Launee mě taky vždycky našla, když jsem se ztratil. A já hledal obě vlčice, co mi zmizely před nosem. Čekal bych tedy, že i Sheya a Thia se hledají navzájem. "Je nějaké místo, kde by tě hledala nejdřív? Nějaké... místo setkání nebo tak něco?" To bylo jediné, co jsem dokázal vymyslet.
Zamířili jsme tedy k řece a kdyby si jeden odmyslel ty starosti, byla by to celkem hezká procházka. Jen já, Sheya a šumění lesa v novém letním jitru, paprsky slunce, co dopadaly mezi stromy na její kožich a- "Já?" vytrhl jsem se z myšlenek a zamrkal. "Vlastně..." Od doby, co jsme se naposledy viděli, už uplynul nějaký ten pátek a stalo se toho dost. První, co mi přišlo na mysl, byl Therion a u srdce mě bodnul známý smutek. Věděl jsem, že Sheye bych se s ním mohl svěřit, ale nechtěl jsem teď mluvit o smrti. "Vlastně se toho stalo dost," dořekl jsem konečně a usmál se: "Náš les napadly obří žížaly, třeba. Chtěli pod ním vykopat tunel, až se nám pod nohama všechno propadalo, až se nakonec prokopali do řeky a všechny nás to vyplavilo." Snažil jsem se to podat jako zábavnou historku, i když mi to v tu chvíli příliš vtipné nepřišlo a ani teď jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsme to mohli vyřešit líp. "Jinak se ale smečce daří dobře, když se od nás zrovna útoky žížal drží dál." V lese byl pořád klid a nikdy tam nebylo moc vlků naráz, ale špatně se nám nežilo, ne?
To už jsme ale byli u řeky. Sheya si lehla na břeh a začala si chladit tlapku, jak jí Sigy poradil. "Pomáhá to?" zajímal jsem se a poodešel po břehu o kousek dál. "Zkusím se podívat po nějaké té rybě." Sám jsem byl zvědav, jestli zmizí, nebo ne. Doufal jsem, že ne. Jestli se jídlo rozhodlo mizet přímo z vlčích tlam, čekaly by nás opravdu špatné časy.

Kdoví, jestli se Sheya a Sigy znali. Podle všeho si ani jeden nedokázali vzpomenout a než se záhada pořádně vyřešila, starší vlk už odkulhal pryč. Pokrčil jsem rameny. Nejspíš to nebylo až tak důležité. A kdyby žíhaný věděl, kde Sheyi máma je, určitě by to řekl. Jenže jsme nevěděli nikdo nic...
"Určitě ne. Vlci se přece jenom tak nevypaří," pronesl jsem znovu, jako bych věděl, o čem mluvím. Při poznámce o Ilenii se mi ale trochu stáhlo srdce. To byla její druhá máma, že? Zmizela i ona? "Nenašly? Jak-" Kousl jsem se do jazyka, než jsem otázku vůbec dokončil. Bylo naprosto hloupé se na něco takového ptát, obzvlášť teď. "Thiu najdeme," pronesl jsem raději, jako bych ani nic neřekl.
"Magie by v tom vězet mohla. Vlastně je to asi dost pravděpodobné, ne? Mně se to taky stalo. Launee se mi rozplynula přímo před očima a když se pak znovu objevila, říkala, že je to magie, o které nevěděla. Třeba má tvoje mamka taky něco takového?" uvažoval jsem. "Pak se mi takhle podobně ještě vypařila sestra, ale jak se to stalo jí, to netuším. Taky se ale vrátila, cítil jsem ji v lese. Možná jsou teď magie prostě nějaké divočejší?" Pomyslel jsem na mech, který mi před chvílí svým vlněním podrazil nohy. Že by se něco dělo všude? "Oni by o tom něco věděli určitě. Ale radši bych se chodil ptát Života, když už," otřásl jsem se lehce už i jen při představě návštěvy Smrti. Ještě jsem se za ní nevydal a netoužil jsem s tím v brzké době začínat.
Sheya souhlasila, že se vydáme k řece, ovšem pak zaváhala. "Nevadí to," odvětil jsem možná až příliš pohotově, protože jsem ji rozhodně nechtěl nechávat samotnou. "Je tu ještě Sigy a někde taky Lywin," Lylwelin? "určitě na les dohlédnou, kdyby něco." Neposílal mě snad žíhaný pryč, že si mám užívat života? No, prosím. To se mu to vyplnilo rychle... i když bych si rád života občas užíval bez stínu děsivých starostí nad hlavou. Nemohl jsem ale samozřejmě nechat Sheyu, aby se v tom plácala sama. Byla to přece kamarádka, ačkoliv jsem nemohl pořád setřást ten zvláštní pocit, že se s ní rozhodně cítím jinak než s ostatními kamarády. Ale to teď taky mohlo počkat. "Tak pojďme," řekl jsem nakonec tiše, než se příliš zamotám do myšlenek, a zamířili jsme k řece.

//Kiërb

Z představy mizející kořisti mi šla trochu hlava kolem. Co to bylo za podivné hrátky s vlčími životy? Možná bych už měl být zvyklý, ale tohle mi přišlo vážně zákeřné. Když už si jeden dá tu námahu s lovem, kořist by mu měla zůstat... Ale když to Sheya říkala, určitě se to vážně stalo. "Já ti to věřím," ujistil jsem ji. "Ale vyzkoušet to klidně můžeme?" Hlavně byl lov ryb o dost méně náročným, než lov čehokoliv jiného. Nechtěl jsem pískovou vlčici samozřejmě podceňovat, ale stejně jsem měl dojem, že by možná teď neměla někde úplně pobíhat.
Sigy si náhle uvědomil, že jméno Sheyiny mámy mu je povědomé a že by se mohli znát - ona se ale předtím netvářila, jako by ho poznávala, takže to bylo trošku zvláštní. Že by se potkali už někdy hodně dávno? Sheya se každopádně tvářila velice odhodlaně Thiu znovu najít. Tomu jsem naprosto rozuměl a mínil jsem jí s tím pomoct, jak jen budu moci. "Určitě ji najdeme. Někde být musí. Nemohla přece zmizet jen tak do prázdna," pronesl jsem, jako bych tomu kdoví jak rozuměl. Nerozuměl. Uvnitř jsem měl malou dušičku, i když jsem se snažil tvářit naprosto klidně. Netušil jsem, jestli se vlci mohli jen tak vytratit do vzduchoprázdna a nikdy se už nevrátit. Přišlo mi, že na gallirejské půdě je možné všechno... ale nemínil jsem to říkat nahlas.
Sheya pak poprosila Sigyho, jakožto vrchního léčitele, o radu s bolavou tlapkou. Nedalo se toho ale asi moc dělat, kromě odpočinku a ochlazení. Pak se vlk otočil a odkráčel pryč a já se trochu zastyděl za mírnou úlevu, kterou jsem přitom pocítil, protože jsem s Sheyou zůstal sám. Teď ale nebyla zrovna nejlepší chvíle se z toho radovat. "Jestli si to chceš ochladit, řeka je hned vedle," navrhl jsem. "A ryby v ní jsou taky."

Zcela upřímně jsem nečekal, že se mi Sheya vrhne kolem krku. Na vteřinu jsem ztuhl a srdce mi v hrudi poskočilo snad až někam do krku z té nenadálé blízkosti. Teď ale rozhodně nebyl nejlepší čas přemýšlet nad svými podivnými pocity. Bylo totiž jasné, že Sheya v pořádku vážně není. Něco se muselo stát. Beze slova jsem se k ní povzbudivě přitiskl. Přišlo mi, že jí pod kůží vystupují kosti výrazněji, než by měly. Co se jen stalo? hnaly se mi hlavou obavy. Snad ne nic hrozného, nic, co by se nedalo vyřešit.
Jakmile se Sheya uklidnila dost na to, aby mohla začít mluvit, pozorně jsem nastražil uši. Mizení vlků beze stopy bylo podle všeho běžnější, než jsem si myslel... i když o mizející svačině jsem ještě nikdy neslyšel. "Jenom klid. Všechno vyřešíme," broukl jsem tiše, ačkoliv mozek mi už zase běžel na plné obrátky skrze jeden katastrofický scénář za druhým. "Thia je určitě v pořádku. Už se mi taky stalo, že kolem mě vlci jen tak zmizeli, dokonce dvakrát, ale nakonec jsem je vždycky našel úplně v pohodě. Asi je to jen nějaký výkyv v magii..." Jistý jsem si tím samozřejmě nebyl. A když zmizela Bianca, vlastně jsem ji tak úplně nenašel... ale cítil jsem ji v lese, což znamenalo, že se přinejmenším z toho místa, do kterého se vypařila, vrátila domů, než zase někam odběhla.
Než jsem stačil říct cokoliv dalšího, objevil se Sigy, kterého jsem předtím nechal v prachu. Ani jsem si neuvědomil, že jsem mu utekl. Sdělil Sheye, že i kdyby smečku chtěla ohrozit, nenadělal by s tím nic. "Sheya je kamarádka, vážně by smečce neuškodila," potvrdil jsem její slova a obrátil se zpět k ní. "Pomůžeme ti, jak říká Sigy. Klidně s tebou půjdu Thiu hledat, jestli chceš, ale... myslím, že nejdřív by sis měla odpočinout a najíst se." Určitě jsem nechtěl Sheyu nechat pobíhat po Gallirei hladovou, zraněnou a takhle utrápenou. "Bude to v pořádku," pronesl jsem a trochu mě bodlo u srdce, když jsem z vlastní tlamy zaslechl Theriona, jednu z jeho častých vět.

Podle Sigyho nebylo špatně nic s lesem, ale s něčím jiným. Nervózně jsem přešlápl. Žíhaný podle všeho nevěděl, co přesně se dělo, a pokud ano, pak to neříkal. Ale i když naznačoval cosi většího, zjistil jsem, že i tak pořád myslím hlavně na les. Strach z toho, že bych mohl ztratit další domov, nikdy tak úplně neopouštěl moji duši. Nic takového se nestane, pokusil jsem se podobné obavy rázně utnout hned v začátku, než naberou na síle, ale někde na pozadí pořád bylo to drobné tiché co když?
Moje řeči o mechu ani nevydařená ukázka jeho poslušnosti v žíhaném velký zájem nevzbudily, takže jsem si připadal trochu jako hlupák, že jsem s tím vůbec začínal, když ho to evidentně nezajímalo. Ani na to, co jsem říkal o Lywin - Lylwelin? - se už nijak nevyjádřil. Jaksi to totiž nestihl. Do našeho hovoru, který mi momentálně byl čímdál nepříjemnější, se totiž vložilo vytí od hranic a nebylo jen tak obyčejné. Poznal jsem ten hlas a našpicoval za ním uši, srdce mi z nějakého důvodu v hrudi klopýtlo a jako by vynechalo jeden úder. "Sheya!" vyhrkl jsem, čímž jsem zároveň i odpověděl na Sigyho otázku, a vyrazil jsem vpřed. Sigy šel také, ale já si ani neuvědomil, kdy jsem ho předběhl. Div, že jsem se nepřerazil, jak jsem si to rychlým krokem rázoval přes les k místu, odkud zaznělo to naléhavé zavytí.
Skutečně to byla ona. Na tlamě se mi rozlil úsměv, rád jsem ji zase viděl - pořád měla ten stejný pískový kožíšek, tu roztomilou rezavoz skvrnku pod okem, no jasně, ty troubo, proč by ji neměla mít? Pořád jsem se cítil tak podivně, když jsem se na ni jen podíval a v paměti mi jasně vyvstávalo naše poslední rozloučení, tak příjemné a zároveň... vlastně jsem ani nevěděl, jak to pojmenovat. Nicméně, svoje zamotané emoce jsem mohl luštit později, protože Sheya, jakmile jsem přišel blíž, přece jen vypadala jinak, než posledně. Úsměv mi na tváři o něco pohasl. Byla v pohodě? "Sheyo, ahoj," pozdravil jsem, když jsem došel dost blízko, abych na ni nemusel hulákat. Ocas se mi párkrát přátelsky zhoupnul, ale věděl jsem, že na ni hledím spíš zaraženě, i když jsem se pokusil mile usmát a vymyslet něco inteligentního nebo vtipného, co bych mohl říct. Jenže místo toho ze mě vypadlo jen prosté: "Stalo se něco?" Sheya totiž vážně vypadala... ne úplně v pořádku.

Doufal jsem, že neochota mechu hovořit se bude dát vysvětlit nějak rozumně, ale žíhaný si to nejspíš nemyslel. Bručel si cosi pod vousy, co jsem plně nepochytil, ale zcela jasně jsem rozluštil, že něco není v pořádku. "Myslíš, že je něco špatně s lesem?" lekl jsem se už jen té myšlenky. Ne, prosím, už znova ne žádnou katastrofu! Určitě ne. Třeba je Sigy pořád ještě unavený, takže to kouzlo dobře nefunguje, uklidňoval jsem se, ale v hlavě mi to pořád vrtalo. Co když to skutečně bylo něco vážného? Museli bychom se s tím zkrátka nějak vypořádat... ale já nechtěl, vážně ne.
Sigy o zvláštních dovednostech našeho mechu nevěděl. Nedivil jsem se, nejspíš jsme to zatím objevili jen já s Meinerem a Biancou, od nikoho jiného jsem neslyšel, že by se o tom zmiňovali. "Zatím jsem to viděl jenom jednou, ale s hladem to asi nic společného nemá. Nakonec je totiž zase pustil," potřásl jsem hlavou. "Taky se umí vlnit jako mechové moře. Ale u toho taky netuším, proč vlastně." Z náhlého popudu jsem se rozhodl, že to Sigymu předvedu a tak jsem mech požádal, aby se trošku rozvlnil. Místo toho se mi ale pod nohama zhoupla jediná veliká vlna, která mi tlapy vyhodila kousek nad zem a já se pak rozplácl jak široký, tak dlouhý. "Uf?" vyšlo ze mě překvapeně a začal jsem se sbírat na nohy. "Páni. Dneska mech vážně není v nejlepší náladě." A neptal se Sigy náhodou na něco, zrovna když jsem předváděl ten kaskadérský kousek? "Ly... Lylwelin?" zamrkal jsem. Jméno znělo povědomě, ale ne tak zcela. "Lywin?" zkusil jsem to opatrně. "Vlčice se zlatým kožichem?" Buď se Sigy přeřekl, myslel někoho jiného, nebo jsem celé ty roky jméno komolil. To snad ne. "Viděl jsem ji... asi naposledy v úkrytu, ale to tam byla s tebou. Od té doby ne."

Mlčel jsem, když se na Sigyho tváři objevil soustředěný výraz. Nechtěl jsem narušit jeho snažení tím, že bych nedokázal udržet tlamu zavřenou. Protože ke mně ale mlčení přicházelo naprosto přirozeně, nebylo to pro mě nich těžkého. Zvědavý jsem ale byl. Jaké to asi bylo, mluvit s rostlinami? Měly každá jiný hlas? Zkoušel jsem si to představit, zatímco jsem tlapou nepřítomně přejížděl po mechovém polštáři, když na mě Sigy pohlédl a zrovna nadšeně se netvářil. Od mechu se totiž nic nedozvěděl. "Huh," zamručel jsem zamyšleně. Že je mech a... mechuje, na to bychom asi přišli i sami. "Třeba se mu prostě zrovna nechce mluvit. Možná je míň upovídaný, než ostatní rostliny?" navrhl jsem, ačkoliv jsem neměl tušení, jestli to takhle funguje. Nebo je Sigy pořád unavený a ty bys ho mohl přestat otravovat, nabídl ochotně další řešení ten hlásek, který mne všude provázel a čas od času se ozval s nějakou takovou perlou moudrosti. "Tak ho necháme na pokoji. Náš mech je dost zvláštní i bez toho, aby měl nějaké další schopnosti. Věděl jsi, že občas polyká vlkům tlapy?"

Říše rostlin byla podle všeho zajímavější, než jsem si kdy myslel. Byl jsem tedy vážně rád, že se Sigy uvolil trochu mi její tajemství poodhalit, i když jsem se zároveň pořád cítil i trochu provinile. Možná by pro něj bylo lepší prostě jen odpočívat... ale teď už nejspíš bylo pozdě to brát zpět. Už jsme byli tady a on nevypadal, že se každou chvíli zhroutí zpět na hromadu. Jen ten drobný zmatek tu pořád byl, koukal mu z očí. Snad bude v pořádku.
Zeptal jsem se na mech, protože toho tu bylo nejvíc, obklopoval nás ze všech možných stran a tak by jistě bylo skvělé, kdyby i on měl nějaké užitečné vlastnosti. "Mohl bys, prosím?" poprosil jsem Sigyho a zahleděl se na zelený koberec pod mýma nohama. Netušil jsem, jak dlouho trvá dostat z rostliny nějakou odpověď nebo jak se to vůbec děje, takže jsem nechtěl Sigyho rušit. Vzpomněl jsem si ale při tom čekání, že vlastně vím o jedné věci, kterou mech dokáže. Dokázal se vlnit a polykat vlčí tlapy. Ale to je jen ten náš. Kouzelný. Dokáže mnohem víc věcí, než obyčejný mech. Lehce jsem se pousmál. Náš mech byl zkrátka speciální. Tak co asi žíhanému poví?

Naštěstí nebylo třeba specifikovat přesně, jaké rostliny bych si přál poznat. Chtěl jsem se zkrátka dozvědět něco o těch, které rostly přímo tady v okolí - bylo přece dobré vědět, co užitečného máme přímo pod čenichem, ne? Vydal jsem se tedy za Sigym, rozhlížel se po rostlinách a zastavil se vedle něj, když narazil na první rostlinu. Byl to jetel, který jsem čistě náhodou znal, ovšem netušil jsem, že v sobě tají nějaké skryté léčivé schopnosti. "Oh. A já myslel, že to je jen svačina pro králíky," zamumlal jsem si spíš jen tak pro sebe a strčil čenichem do bambulovitého květu jetele. Kdo by to řekl, že... do takové nenápadné rostliny. Pozorně jsem přitom poslouchal Sigyho instrukce, jak jetel nejlépe použít a snažil jsem se všechno si zapamatovat.
Pak jsme vykročili dál a zastavili se zase u další rostliny. Její jméno jsem neznal. Hezky ale voněla. Žíhaný mi ji označil jako mateřídoušku a i ona toho dokázala spoustu zajímavého. Pozorně jsem si ji prohlížel, abych ji příště zase poznal, kdyby byla k něčemu potřeba. Jestli je na uklidnění, snad abych si ji sám začal pěstovat, kudy chodím, pomyslel jsem si a přikývl směrem k Sigymu, aby bylo jasné, že ho stále ještě poslouchám, i když jsem už delší dobu mlčel. Dával jsem ale pořád pozor. "A co mech?" napadlo mě najednou. Toho přece bylo kolem úplně ze všeho nejvíc. "Ten se taky k něčemu hodí?"

Nemohl jsem se ubránit pocitu, že je se Sigym pořád ještě něco trochu špatně. Nedokázal jsem na to ukázat tlapou, ale cosi v jeho chování a slovech bylo zkrátka lehce... mimo? Na první pohled vypadal v pořádku, to, co říkal, dávalo smysl. A přece ne tak úplně. Možná jsem ho raději měl nechat odpočinout, pomyslel jsem si, když jsem pomalu šel za ním a sledoval jeho kolébavou chůzi a chvílemi se lekal, že se vlk snad opravdu překotí na stranu. Sice jsem ho do botanické vycházky nenutil, sám se rozhodl, že na ni vyrazíme hned teď a okamžitě, ale stejně jsem se uvnitř cítil trochu provinile, jak jsem ho tak sledoval. Byl to konec konců můj nápad.
Málem jsem se s ním srazil, když náhle prudce zabrzdil a začal se vyptávat, jaké rostliny bych chtěl znát. Jenže moje odpověď asi nebyla tím, co chtěl slyšet. Přešlápl jsem - nepřemýšlel jsem nad tím zas až tak konkrétně. "Já... ehm, nejsem si jistý. Nemohli bychom prostě najít nějaké, co rostou tady v okolí a ty bys mi řekl, k čemu jsou?" Začínal jsem trochu litovat, že jsem se do tohohle vůbec pouštěl. "Nebo to můžeme nechat na později, jestli... ti ještě není dobře," dodal jsem ještě nesměle, protože jsem zkrátka nemohl setřást to tušení, že s žíhaným všechno není úplně v normálu.