Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Budou v pohodě, opakoval jsem si a snažil se tomu i věřit. My v pohodě byli, utekli jsme včas. Snad to tedy stihli i ostatní. Úzkosti kolem srdce jsem se ale zbavit nedokázal. Nemohl jsem mít jistotu, dokud se tam nevrátím a nepřesvědčím se na vlastní oči. Sheya mínila, že Smrt by mohla něco vidět, nicméně rozumnější je držet se od ní dál. "Nejdřív bych se ale raději podíval domů. Smrt si můžeme nechat jako poslední možnost." Pokud jsme chtěli odpovědi na to, co se stalo, některý z bohů by asi byl nejlepší volbou a protože Život byl kdoví kde, zbývala jen jeho sestra... Přesto jsem váhal, jestli to vůbec za to stojí.
Začali jsme se škrábat do pískového kopce, který byl ale o dost jinačí, než ten Životův. Tenhle podkluzoval mnohem víc, bořil se a bylo neskutečně náročné se vyškrábat až nahoru na tu vlnu, jak to Sheya nazvala. "Je to jako pískové moře," souhlasil jsem, ale jakmile jsme se pořádně pustili do lezení, už to na povídání moc nebylo. Bylo teplo, přímo hic a ta námaha to vůbec nijak neusnadňovala. Nakonec se nám ale podařilo dosáhnout vrcholku a vzduch se s večerem trochu ochladil, i když písek pod nohama pořád hřál, jako by v něm bylo uvězněné slunce.
"Páni," vydechl jsem stejně jako Sheya. "To vypadá skvěle!" Rozhlížel jsem se po pískovém moři, na které padal večer, až jsem skoro zapomněl, proč tady nahoře vůbec jsme. Sheya mi to naštěstí připomněla. Můžeme? Pohlédl jsem tam dolů a trochu se zadrhl, zaváhal, ale to už se Sheya řítila s řevem dolů. "Sheyo!" vykřikl jsem, vrhl se dolů taky a... a na hrůznou vteřinu se mi zdálo, že se nic nestane, že se prostě rozmázneme dole a že to bude zatraceně bolet, co nás to vůbec napadlo, strašně se na tom písku odřeme- A náhle se zvedl vítr, přiřítil se kdoví odkud a oba nás nabral na svoje křídla. Náš pád se kousek nad zemí zbrzdil, chvíli jsme tam zůstali nepřirozeně viset, než jsme žuchli zlehka na zem. Dopadl jsem sice na nohy, ale ty se pode mnou hned podlomily a svalil jsem se na vyhřátý písek. Srdce mi bušilo a kolena se mi třásla, ale když jsem zvedl hlavu, abych pohledem našel Sheyu, v očích mi poskakovaly jiskřičky. "Fungovalo to! Vítr nás zachytil!"

//Narrské kopce přes Kaňon řeky

"Napravíme," souhlasil jsem a už jsem si to mířil z Životových kopečků dolů, směrem, kde se rozléhala ta veliká písková plocha. Snažil jsem se přitom potlačit nervozitu, která se mě zmocňovala s každým dalším krokem. Jistě, nebude to, jako skákat úplně do propasti nebo tak, ale stejně... Kráčel jsem pomalu, na písku to po cestě dolů celkem klouzalo. To bylo ale všechno. Žádný déšť, žádný krutý vítr, žádné další otřesy země. "Já nevím," přiznal jsem, když Sheya přemítala, jestli to už bylo vážně vše. Neodvažoval jsem se skoro ani doufat, abych to náhodou nezakřikl. "Možná? Třeba se to uklidnilo jen na chvilku..." Snad ne. Prosím, ať už je to všechno.
Země pod našima nohama se pomalu začínala narovnávat a já si to namířil podél řeky, která by nás k písku snad měla dovést. Sheya mezitím přemítala, co budeme dělat potom. Z představy, že bychom se měli vydat na sever, mi nebylo příliš veselo. Bál jsem, se co bychom tam mohli najít. Co se stalo s lesem? A se smečkou? Nasucho jsem polkl, na chvíli mi úplně vyschlo v krku a nebyl jsem schopný slova. "Asi... asi by bylo dobré se přesvědčit, jak to tam vypadá," dostal jsem ze sebe nakonec tiše a přiškrceně. Bál jsem se, že to bude jako když jsme se vydali na výpravu do rodného lesa, jen abychom zjistili, že svoje rodiče už nikdy neuvidíme. Nechtěl jsem nic takového už znovu zažít a přesto bylo jasné, že svému strachu budu muset nakonec čelit. Musel jsem se tam vrátit, protože to byl můj domov, a jestli byl navěky zničený... Měl bych to vědět. Alespoň, že tu byla i Sheya. Její přítomnost mi dodávala alespoň trochu klidu. "Smrt... Vlastně jsem ji ještě nikdy nenavštívil. Myslíš, že to je dobrý nápad?" zaváhal jsem, zdali je moudré vyrušovat onu nebezpečnou bohyni, před kterou jsem už několikrát byl varován.
Brzy se začalo zdát, že s každým krokem bylo tepleji a tepleji a když se hlína pod nohami definitivně změnila v písek, už mi bylo jasné, že tohle není místo jako každé jiné. "Je tu vedro jako na vrcholu léta," pronesl jsem s údivem, neboť v kopcích takový hic nepanoval. A písku tu bylo celé moře! I s vysokými vlnami. Zastavil jsem před jednou takovou a vzhlédl nahoru. "Tady odtud by to mohlo jít," usoudil jsem a začal se škrábat nahoru. Nebylo to nicméně tak snadné. Písek pod tlapami podkluzoval a smekal se, takže jsem docela často klouzal zase o kus níže. Za chvíli už jsem funěl a lapal po dechu, protože by to byla pořádná námaha, i kdyby nám do zad nepražilo slunce, které tu kdoví proč mělo mnohem větší sílu. Bylo lákavé to vzdát, ale vrchol už se blížil. Když jsem si vzpomněl, co mě čeká, až se tam vydrápeme, trochu jsem zapochyboval, jestli chci pískový kopec vůbec pokořit. Co bylo horší?

Nečekal bych, že dokážu pořádně spát. Starosti a obavy mi vířily hlavou, stalo se toho tolik, co by jednomu mohlo přivodit noční můry... ale já spal jako pařez. Usnul jsem, sotva mi zaklaply oči a prospal jsem tvrdě celou noc až do rána. Možná jsem byl prostě natolik unavený, že ani na obavy už nezbývala síla, možná to bylo těsnou blízkostí Sheyi, která mi dodávala klidu. Ať už to bylo čímkoliv, s příchodem rána jsem se cítil osvěžený a odpočatý. Ještě jsem ležel jen tak napůl probuzený, oči stále zavřené, jenom tak vzdáleně jsem si všiml, jak se Sheya vedle mě začala vrtět a protahovat.
Až zvuk jejího hlasu mě úplně vytrhnul z dřímoty. "Huh?" zvedl jsem prudce hlavu a zamžoural na svět. "Ssože?" V první chvíli mi vůbec nedocházelo, o jakém skákání to Sheya mluví - měl jsem problém vůbec rozpoznat, kde to vlastně jsme. Trvalo to jen pár vteřin, než mi v hlavě všechno zapadlo na svoje místo. Byli jsme v Životových kopcích, byl nový den a to znamenalo, že bylo na čase pokusit se probudit magii. A Sheya nejspíš právě přišla na to, kde to provedeme. "Ah, no jasně. Ta magie," pokýval jsem hlavou a trochu nervózně se zasmál nad vlastním zmatkem. Následoval jsem její pohled na jih, k obrovskému území pokrytému pískem. "Myslíš... hm. Páni. Tam jsem ještě nikdy nebyl." Vypadalo to ale jako docela dobré místo, kde to vyzkoušet. Rozhodně lepší, než nějaké skály, ze kterých jsme se vrhali v mých nejhorších představách. Vstal jsem a pomalu se protáhl, z dlouhého ležení jsem měl tlapy úplně ztuhlé. "Mohlo by to být přesně to, co potřebujeme. Tak... to omrkneme?" otázal jsem se a pomalu začal sestupovat z kopce zase dolů. "Dneska to počasí už vypadá líp," podotkl jsem za chůze. "Možná se věci začínají uklidňovat?"

//Poušť přes Kaňon řeky

Kdoví, kde byla pravda o Sheyině magii. Odhalit ji nemuselo být snadné - buď bylo těžké si jí všimnout a nebo, pokud se na to jeden příliš soustředil, mohlo ji zase být vidět úplně všude. A Života jsme se teď zeptat nemohli. Zdálo se tedy, že to ještě alespoň nějaký čas zůstane záhadou.
Začal jsem přemýšlet, jak by se dala moje magie probudit, nebo se o to alespoň pokusit, ale mnoho mě toho nenapadalo. Sheye se ale na tváři rozlil šibalský úsměv. "Co? Co víš?" vyzvídal jsem a zjistil, že i mě se koutky stáčí nahoru. Něco vymyslela, to bylo hned jasné. Jistě něco nekalého. Možná by to nakonec mohla být i zábava? Ovšem když to vyslovila nahlas, poněkud jsem zaváhal. Znělo to jako plán, který by mohl fungovat - jenže kdyby nefungoval... "Ale co když se to nepovede?" ujelo mi poplašeně a hned bych si za to dal facku. Proč bylo mým prvním instinktem vždy být ustrašený, couvat zpět, přešlapovat na místě? Ale z představy, že se naslepo vrhám do prázdna, mě strachy šimralo v žaludku. "Na druhou stranu by to mohlo fungovat," pokusil jsem se to ještě zachránit. "Když se ve vypjatých chvílích magie probudí poprvé, třeba by se tak mohla dát probudit i podruhé..." Už teď se mi z té myšlenky klepala kolena, ale nechtěl jsem vypadat jako bačkora. Ne před Sheyou.
Den už se chýlil k večeru a my zatím nepodnikli žádné kroky k odhalení záhady. Jenže já byl příšerně unavený a divil bych se, kdyby na tom Sheya nebyla podobně. "To zní jako plán," pousmál jsem se a položil si hlavu na přední tlapy. Únava mě zmáhala a šel na mě spánek. "Možná pak něco objevíme a můžeme... můžeme zkusit probudit tu magii," pronesl jsem hlasem, který snad dostatečně zakrýval, že z toho plánu mám poněkud nahnáno. Široce jsem zívl. K čenichu se mi donesly další vlčí pachy. "Nojo. Opravdu. Možná jdou také hledat odpovědi k Životu?" napadlo mě a proti mé vůli se mi tlama opět rozevřela v zívnutí. "Hlavně, že tu nejsme sami... chvíli mi připadalo, jako bychom byli poslední vlci na světě," vydechl jsem s jistou úlevou a zavřel oči. "Možná se chvíli prospím..." zamumlal jsem, ale v tu chvíli už jsem cítil, že bezmocně odplouvám do říše snů. Bylo toho za poslední dny hodně. Až příliš.

Sheyina magie se pořád ještě neprobudila. Přišlo mi to zvláštní - jakými pravidly se vůbec magie řídila? U někoho vzkvétala hned, u někoho jiného se jí zase vůbec nechtělo. Prostě podivné. "No, jak se pozná..." zamyslel jsem se a snažil se zavzpomínat, jak jsem vlastně přišel na to, že ovládám vzduch. "Já to vlastně sám taky skoro nepoznal, dokud jsem si nevšiml, že je kolem mě najednou nějak hodně větrno, kdykoliv jsem smutný nebo naštvaný... a myslím, že to byl Meinere, kdo mi to ještě navíc musel potvrdit," zasmál jsem se. "Může být těžké si toho nejdřív všimnout, hlavně když ani nevíš, že něco takového děláš. Třeba se i tvoje magie už objevila, ale je to nějaká hodně nenápadná?" napadlo mě. Všimnout si větru bylo možná náročné, ale když jsem nad tím tak uvažoval, všimnout si třeba vlnek na vodě nebo toho, že tráva je nějak zelenější mohl být taky pěkný oříšek, hlavně když se to dělo v momentech, kdy se jeden spíš soustředil na své emoce, než na svět okolo.
Jak probudit magii jsem nevěděl. Dokonce ani, jak vzbudit jenom tu svoji. "Zkusit bychom to mohli, rozhodně to zní jako snazší způsob... ale popravdě ani nevím, kde bych s tím měl začít." Na magii jsem příliš nezávisel, ale teď, když byla pryč, mi přišlo, jako bych měl uvnitř nějaké malé prázdné místečko. Jako by mi někdo vzal něco, co bylo součástí mě. "Já nevím... zdá se, že sem na jih oheň nedosáhl. Ale myslím, že na sever bychom ještě chodit neměli." Povzdechl jsem si - tam přesně jsem chtěl jít ze všeho nejvíc. Přesvědčit se, že náš les ještě stojí a že jsou všichni v pořádku. Bylo naivní v to doufat? "Když se budeme držet na jihu, snad bychom měli být v pořádku. Ale... vlastně nevím, kam jít. Domů nemůžeme a tyhle končiny pořádně neznám." Povzdechl jsem si. "Třeba bychom ale mohli odpovědi najít někde jinde. Asi k nám samy nepřijdou..."

"Hm... zatím se mi nejvíc hodila k vysoušení kožichu, abych pravdu řekl," pousmál jsem se lehce, když se Sheya zajímala o to, co magie zvládne. "Nebo si s ní dokážu přivát k čenichu pachy zvířat, nadlehčit těžkou kořist, aby se lépe táhla... takové věci." Magie byla skvělým nástrojem k ulehčení života. Zahleděl jsem se na Sheyu, jejíž oči měly pořád svou slunečně zlatavou barvu. "Tvoje magie už se objevila?" zeptal jsem se opatrně.
Vzápětí jsem ale učinil zjištění, které bylo přinejmenším znepokojivé. "Ne, vůbec nic se neděje," zavrtěl jsem hlavou a zkusil to ještě jednou, ale vítr si dál funěl po svém a mé snahy si vůbec nevšímal. Už jsme dávno věděli, že tady něco je zásadně v nepořádku, ale zdálo se, jako by se každou chvíli přidávaly další a další důvody k tomu, proč si dělat starosti. Sheya mínila, že se magie možná vrátí. A když ne, že budeme prostě žít bez ní. "Ale co když... co když nás magie naopak chránila? Co když se všechny tyhle podivnosti, sopka a... zemětřesení a divný déšť dějí právě proto, že zmizela?" Gallirea přece byla magií úplně prostoupená. Mohla být tím, co celý kraj drželo pevně pohromadě? Začínaly se nitky našeho světa párat? Měli bychom začít prchat za gallirejské hranice?
Nasucho jsem polkl, cítil jsem uvnitř semínko paniky, jen jen vyklíčit, ale pak Sheya podotkla něco velmi chytrého. "Jsou?" Na oči jsem si pochopitelně neviděl, ale shlédl jsem na své tlapky, které pořád pokrývaly světlé flíčky jako hvězdný prach. Zatřásl jsem lehce krkem a přívěsek tiše zacinkal. Nic z toho nezmizelo. "Takže magie tu asi pořád někde je," vydechl jsem. Proč ale nefungovala? "Možná by ji šlo přivést zpátky. Probudit ji. Ale jak?" Ztěžka jsem si povzdechl a položil si hlavu na přední tlapy, trochu uklidněn tím, že magie nejspíš prostě jen tak nevyšuměla, ale zároveň jsem naprosto netušil, jak by se tohle dalo napravit. "Kéž by tu byl Život. Nebo... aspoň někdo, kdo o tomhle ví víc."

Cestu zpět na sever jsme prozatím museli odložit. Ale na kdy? Kdy bude bezpečné se vrátit - a bude to vůbec někdy? Nic jsem o výbuchu sopky nevěděl. Měl jsem se na to někoho zeptat, ale nikdy mě nenapadlo, že by se něco podobného mohlo stát a teď už na to bylo pozdě. Myslel jsem, že sopka zkrátka spí. Vždyť jsme u ní žili a nikdy jsem necítil, že by se zem třeba jen zatřásla... tedy pokud v ní zrovna neryly obří žížaly. Co ji mohlo probudit? Na to jsem taky odpověď neměl.
Prozatím jsme se usadili v kopcích a odpočívali po náročné cestě. Stala se spousta podivných věcí. Sopka, pak zmizení Života... jistě to všechno spolu nějak souviselo, ale byla to skládačka, jejíž dílky jsem k sobě pospojovat nedokázal. Kéž by tak na naše otázky mohl někdo odpovědět - ale byli jsme tu sami a kdoví, jestli někdo vůbec tušil, co se to děje. Někdo kromě bohů.
Zavzpomínal jsem raději na trochu veselejší časy, kdy by mě ani nenapadlo, že se tohle všechno může stát. Na tváři se mi rozzářil úsměv, když se Sheya s radostí rozpovídala o svých vzpomínkách na to, co viděla z výšky. "Vlastně docela dobře," opáčil jsem na otázku o magii a už tak nějak automaticky kolem nás chtěl nechat prohnat závan teplého vánku. Jenže jakmile jsem svou pozornost na magii upnul, bylo to, jako když šlápnete do prázdna. Nic se nestalo. Nakrčil jsem čelo a zkusil to znovu. "To je divné." Ještě do třetice jsem se pokusil uchopit vítr kolem nás, úkon, který se pro mne v poslední době stal docela snadným, ale nedělo se vůbec nic. "Moje magie... nefunguje," pohlédl jsem zmateně na Sheyu. "Vůbec. Jako by úplně zmizela." Život je pryč, jeho magie je pryč a ta moje taky nefunguje. Vyschlo mi v krku hrůznou myšlenkou, která se mi náhle vynořila v hlavě: "Mohlo z Gallirei zmizet všechno magické?"

"Ale... kdyby odešel na procházku, určitě by si neodnesl i všechnu magii?" přemítal jsem nahlas, než mi došlo, že takovéhle poznámky asi nikomu z nás nepomohou. Povzdechl jsem si. "Smrt by to mohla vědět," připustil jsem a lehce se otřásl. Myšlenka na pochod na sever, zpět k sopce a navíc ještě přímo do chřtánu děsivé vlčice, kterou jsem znal jen ze strašidelných zkazek, mě nijak nelákala. "Ale nevím, jestli bychom tam teď měli chodit. Možná by nám odpověděla, ale zní to jako... moc velký risk." A já už měl nebezpečí dost a dost. Chtěl jsem si od toho alespoň chvíli odpočinout.
Sheya se začala strachovat o to, co bude s přírodou, pokud by Život opravdu zmizel na dobro. "To snad... to snad ne. Přece se musí někdy vrátit, ne...?" Jak by mohl prostě jen tak zmizet? Bylo to snad nějaké prokletí, že všechno, co je v životě dobré, se prostě promění v průhlednou mlhu a odvane s větrem? Všechno ne, připomněl jsem si. Sheya byla pořád vedle mě, živá, pořád tak chytrá, odvážná a- Oh. Srdce mi poskočilo, když mě olízla na tváři. Byl to jen letmý dotek, ale i z něj se mi v břiše rozlil příjemný pocit. Jedna krásná chvíle uprostřed bídy a strachu. Kéž by mohla vydržet navždy.
Ale to nešlo. Zastavit čas jsem vážně neuměl, i když bych někdy moc rád. Vítr se proháněl našimi kožichy, zatímco Sheya jedla zajíce, kterého už jsme taky protáhli kdejakým křovím, než jeho zbytek přistrčila ke mně. "Měla jsi dost?" ujistil jsem se ještě, než jsem se taky pustil do jídla. Museli jsme se nějak podělit, protože kdoví, kdy se nám něco povede zase ulovit? Jeden zajíc pro dva vlky nebyla zrovna velká hostina, ale bylo to lepší než nic. Když už z něj nezbylo skoro nic, odšoupl jsem zbytky stranou a s povzdechem si položil hlavu na přední tlapy. Hleděl jsem z kopečka do údolí na louky a pláně. "Pamatuješ, jak ses minulé léto učila lítat?" pronesl jsem po chvíli mlčení ve snaze navrátit se v myšlenkách k něčemu příjemnějšímu, do časů, které nebyly tak složité. Lehce jsem se pousmál při vzpomínce na to, jak jsem Sheyu vynesl pomocí větru nad zem. Vážně už to je tak dlouho?

Nemělo by být možné, aby Život zmizel. To se prostě vůbec nemělo stát. Považoval jsem ho za jednu z mála jistot, které ve světě magie existují a teď byl prostě... pryč. I s magií. Bylo to strašlivě podivné. "Ne," vydechl jsem, když Sheya pronesla, že si mohla sopka vzít. Nechtěl jsem na to ani pomyslet. "To snad ne, přece... přece by se nenechal přemoci. Ví, že ho tu potřebujeme, ne?" Snažil jsem se neznít příliš zoufale. Cítil jsem se ale hrozně. Něco muselo být na Galliree strašně špatně a to mě děsilo. Co se to jen dělo? Bude to ještě pokračovat? Už jsem nechtěl další neštěstí a už vůbec jsem nechtěl ztratit další vlky, kteří mi byli blízcí. Toho už bylo dost a dost.
Sheya si lehla na zem a já si lehl vedle ní, pořád tak blízko. Nechtěl jsem se od ní vzdálit, jako by se snad mohla vypařit jako ranní mlha. A nemohla snad? Říkala, že její máma zmizela. Stejně jako ta ryba. Ale vlčice vedle mě zůstávala skutečnou a hmotnou, díky bohu. Silný vítr svištěl kolem nás, ale před tím nejhorším náporem jsme asi byli schovaní. Pak Sheya promluvila a já se navzdory všemu lehce pousmál a ucítil jsem, jak mi srdce poskočilo. "Já... já jsem taky rád, že jsi tady." Najednou mě zachvátila nervozita, která byla úplně jiná, než hrůza z událostí, které se na nás hrnuly. "Jsem rád s tebou," pronesl jsem tiše a zvedl plaše pohled od země k Sheye. Bodlo mě u srdce. Vypadala tak... unaveně. Samozřejmě. Já byl taky utahaný a hlava mi hučela obavami, jako určitě i ta její. Kéž bychom mohli být jednou prostě jen šťastní. Zdálo se ale, že štěstí je věcí velice prchavou.
Nejlepší by asi bylo začít tím odpočinkem a všechny možné ostatní záležitosti řešit potom. Stejně asi nebylo nic, co bychom mohli dělat... Natáhl jsem tlapu a přitáhl blíž zajíce, který byl jen tak tak v dosahu, aniž bych se pro něj musel zvedat. "Najez se," přistrčil jsem ho k Sheye. Zajíc poté, co jsem ho v tlamě protáhl všude možně vypadal poněkud oslintaně a uboze, ale bylo to to jediné, co jsme měli. "Už sice není zrovna nejhezčí, ale aspoň nezmizel," zasmál jsem se, ale zaznělo to tak hořce, že jsem toho radši hned nechal.

Čekal jsem pod tím převisem a navzdory tomu, co jsem slíbil, jsem nevymyslel žádný plán, kam bychom se mohli skrýt. Vůbec jsem okolí pořádně neznal. Ani mrtvola zajíce mi neporadila, což jsem ovšem považoval spíš za kladnou věc. Kdyby na mě promluvila, nejspíš by to znamenalo, že jsem se definitivně pomátl. Prostě zůstaneme tady. Tady jsme v bezpečí. Sheya nebude muset nikam dál chodit...
A to už jsem ji spatřil. Blížila se zpátky ke mně, spíš běžela, a cosi volala. Vyskočil jsem na nohy a sledoval, jak se blíží. Chvíli mi trvalo, než jsem si plně uvědomil, co že to vlastně říká. Není tam? Ucítil jsem, jak se mi v žaludku usadil těžký kámen. Ne, tak to určitě nemyslela. Špatně jsem to pochopil. Jenže její další slova už nenechala žádný prostor na pochyby. "Život... j-je pryč?" vykoktal jsem a náhlý poryv větru, který se prohnal kolem mi přišel ledový jako dotyk smrti. "Úplně pryč?" Pokusil jsem se spolknout knedlík, který se mi udělal v krku, ale neměl jsem příliš velký úspěch a když Sheya lámajícím se hlasem dodala, že jsme na to sami, opět mi vyhrkly slzy. To snad ne. Krátkým krokem jsem překonal tu vzálenost, která nás dělila, a přitiskl se krkem k tomu Sheyinu. Potřeboval jsem být někomu nablízku... vlastně jsem potřeboval být nablízku právě Sheye. Chtěl jsem, aby věděla, že není sama. Že tu jsem pro ni. "To... to bude v pořádku," zamumlal jsem tiše. Kam se mohl podít? Kam by proboha chodil? Stalo se něco... něco hrozného? "Možná jen... možná jen musel odběhnout za něčím naléhavým?" snažil jsem se vymyslet cokoliv, co by neznělo tak beznadějně. "Spolu si nějak poradíme," řekl jsem a slyšel, že i mě se chvěje hlas. Rozháněl jsem slzy z očí. "Odpočineme si tu a potom... potom něco vymyslíme. Ale zvládneme to. Ur... určitě." Nevěděl jsem, jestli to zvládneme. Netušil jsem vůbec, co se děje. Slyšel jsem vyplašený tlukot svého srdce, ale držel jsem se. Byli jsme na to dva. To muselo něco znamenat, ne? Byla tu pořád naděje.

//Kopretinka

Běželi jsme dál a dál k jihu, až už bylo vidět pískové vršky, kde přebýval Život. Přehnala se přes nás podivná přeháňka, ze které mě zůstal pořádně svědit kožich. Déšť byl cítit jinak. Mohla za to taky sopka? Když ale déšť ustal, na chvíli se všechno úplně uklidnilo. Jakoby nic. Zastavili jsme se a já mlčky hleděl na oblohu, po které sice pluly mraky, ale tvářily se celkem normálně. Svíral jsem zajíce stále v tlamě, takže jsem se k tomu nijak nevyjadřoval, ale asi bych k tomu ani neměl říct cokoliv jiného, než Sheya. Divné. Otočil jsem se na ni a pokrčil rameny. Už jsem opravdu nerozuměl výstřelkům počasí a přírody v posledních dnech. Přišlo mi ale naivní doufat, že by tohle už bylo všechno, sopka se vysoptila a všechno bude zase normální.
Vykročil jsem se Sheyou dál ke kopcům a žmoulal v tlamě už dost oslintaného zajíce, zatímco ona sbírala květiny pro Života. Zacpaná tlama byla momentálně ideální výmluvou, proč mlčet. Měl jsem dojem, že bych stejně asi měl něco říct, ale slova mi opět unikala. Svíralo se mi srdce strachem o domov, o blízké i při pohledu na to, jak Sheya zmoženě kulhá do kopce s bolavou tlapkou. Nebylo to fér. Neměli bychom trpět. Co jsme kdy komu udělali špatného, abychom si to zasloužili?
"To ano," promluvil jsem konečně, když jsme dorazili pod skalní převis a já si zajíce odložil k nohám. Olízl jsem si čenich a pohlédl ustaraně na Sheyu, která si to hned chtěla namířit nahoru. "Nechceš... si raději odpočinout hned?" Tlapka ji už přece musela hrozně bolet a ze zajíce jsme taky nikdo nesnědl ani sousto. Ale asi jsem i chápal, proč chce jít hned. Nejistota a hlava plná otázek mohla být ještě horší, než bolest a hlad... to jsem věděl moc dobře sám. Nakonec jsem tedy přikývl. "Tak jo. Asi tu počkám a porozhlédnu se kolem. I když bychom chvíli určitě mohli zůstat i tady. Takhle blízko Života bychom snad měli být v bezpečí." Popravdě už jsem prostě jen chtěl zůstat na jednom místě. Odpočinout si, najíst se a hlavně nechat Sheyu, aby si odpočinula a nechala tu tlapu trochu zotavit. Ona ale byla odhodlaná a už se zvedala, aby vyrazila za Životem. Na poslední chvíli jsem zaváhal, jestli nemám taky jít. "Sheyo," vyskočil jsem na nohy a zavolal za ní, protože mi kdoví proč přeběhl mráz po zádech, když jsem ji viděl odcházet. Co kdyby se taky ztratila? V další vteřině mi došlo, že se asi chovám jako blázen. Kde by se asi tak měla ztratit? Ale už jsem na ni zavolal, takže jsem dokončil: "Buď... opatrná. A pozdravuj Života." Usmál jsem se, zamával ocasem a pak... pak už byla Sheya pryč.
Povzdechl jsem si. Asi jsem měl také jít s ní. Život by mě jistě uklidnil. Vlci za ním ale většinou chodili každý sám a já nechtěl odposlouchávat, kdyby Sheya měla něco soukromého, co s ním chtěla probrat. Když jsem ale osaměl, ticho bylo najednou ohlušující. Kromě větru, který se začínal zvedat a pročesával mi srst, nebylo slyšet vůbec nic. Mohl jsem si klidně připadat jako poslední vlk na světě. Kuš, otřásl jsem se a zahleděl se z kopců dolů do údolí. Až domů jsem ale nedohlédl. Mohl jsem se jen domýšlet, co se tam děje. Z očí mi vyklouzlo pár dalších slz, několik vzlyků jsem nedokázal zadržet. Rychle jsem si ale otřel vlhké tváře. Nechtěl jsem, aby se Sheya vrátila a našla mě ubuleného. Měl bych hledat, kam se schováme, připomněl jsem si, ale... copak jsem věděl? Dál na jihu byly lesy, které jsem nikdy nenavštívil a na západě moře, které ale bylo daleko. "Zůstaneme tady, co?" zeptal jsem se zajíce, který na to nic neřekl. Naštěstí.

//Středozemní pláň

Běžel jsem se zajícem v tlamě přes louky se Sheyou a polykal slzy. Náš les... Zničila ho sopka? Shoří všechno? Budeme se muset zase stěhovat? A hlavně... jsou všichni v pořádku? Co když někdo zůstal v noře? Hlavou se mi míhaly všechny známé a milované tváře. Launee, Bianca, Meinere, Santé, Isma... Taky Sigy a Lywin. A nemohl jsem nemyslet ani na přátele mimo les, na Alastora a Maeve - kde asi byli oni ve chvíli, kdy sopka vybouchla? Doufal jsem, že všichni zvládli uniknout do bezpečí. I když jsem si ani nebyl jistý, kde bezpečno vlastně je. Netušil jsem, jak daleko oheň ze sopky dosáhne ani co dalšího se může dít. Mohla se zase chvět země, mohlo se stát i cokoliv dalšího, ale jak bych to mohl předem odhadnout? Nic podobného jsem nikdy nezažil. Mohli jsme jen prchat co nejdál a doufat, že to nějak zvládneme.
Alespoň, že tu byla Sheya. Alespoň o ní jsem si mohl být jist, že je stále v pořádku a ani jeden z nás na tohle tak nebyl sám. Věděl jsem, že nemůžu propadat panice a zoufalství - kvůli ní. Jak jinak bych jí byl co platný? Chtěl jsem tu pro ni být, pomoct jí, kdyby bylo potřeba. Nebo alespoň nebýt další starostí a přítěží, kdybych se jen hystericky rozplácl na zem a odmítal se pohnout. A tak jsem běžel dál, i když mi tváře vlhly slzami a všechno uvnitř se svíralo příšerným strachem. Museli jsme zůstat pohromadě. Spolu. Spolu to nějak zvládneme...

//Narrské kopce přes Tenebrae

Zavrtěl jsem nad tím nevěřícně hlavou. Copak si už i šlahouny dělaly, co chtějí? "No... to nevadí. Zajíce máme, ne?" pronesl jsem smířlivě. Sheye se podle všeho lepila smůla na paty a kdybych věděl, jak jí s tím pomoct, udělal bych to, jenomže já neměl tušení. Život nám třeba dokáže poradit...
Jenže ve vzduchu se cosi změnilo. Něco bylo náhle jinak. Špatně. Jak nebe temnělo s příchodem noci, blížila se další a další černá mračna. Všude kolem panovalo naprosté ticho, až jsem slyšel v hlavě tlukot vlastního vyděšeného srdce. Stáli jsme s Sheyou vedle sebe a čekali, co se stane. Až když jsem na sobě ucítil její pohled, donutil jsem se odtrhnout oči od té zlověstné scény, co se rýsovala na nebi. Stáli jsme tak blízko sebe a já znovu pocítil nutkání se k ní přiblížit, přitisknout, možná jenom něco říct... Otevřel jsem tlamu, aniž bych tušil, co z ní vyjde, ale než jsem vůbec stačil promluvit, přerušila mě hlasitá rána, jako by zaduněl hrom. Akorát, že hrom vám většinou neroztřese celou zem pod tlapami. Vzhlédl jsem znovu k nebi a cokoliv, co jsem se možná chystal říct, mi zamrzlo v hrdle. Ne. Ne, ne, ne. Pekelná záře rozsvítila na severu noční oblohu přímo nad mým domovem. "To ne," vydralo se mi přiškrceně z hrdla, zatímco jsem stál jako přikovaný. Hrdlo jsem měl tak stažené, až to bolelo, moje myšlenky už zase v panice klopýtaly přes sebe, až nedávaly vůbec žádný smysl. Možná bych tam stál jako přikovaný ještě dlouho, kdyby Sheya nevyjekla, že musíme pryč. A když se rozběhla dál na jih, moje tlapy ji následovaly snad samy od sebe, i když jsem ji před sebou skrz slzy viděl jen jako rozmazanou šmouhu. Ne, ne, ne, ne.

//Kopretinová louka

"Už jsme celkem blízko," souhlasil jsem - odtud už by to k Životovi daleko být nemělo. Jestli někdo něco věděl, pak určitě Život. Zeptat se ho navíc nemohlo ničemu uškodit, i kdyby nám náhodou nic neřekl. A popravdě jsem se s oním zvláštní vlkem chtěl znovu vidět. V jeho přítomnosti jednomu bylo prostě dobře.
Mou pozornost si ale vzápětí plně získal lov. Na chvíli jsem nepřemýšlel, co budeme dělat dál a jak budeme pokračovat, soustředil jsem se jenom na zajíce a na to, abych ho nahnal Sheye přímo do rány. Šlo to docela dobře, všechno se zdálo v naprostém pořádku, ušák běžel správným směrem a Sheya vyskočila z křoví, aby se ke mně připojila. Vypadalo to, že máme úlovek v kapse, jenže Sheya najednou zakopla a zřítila se přímo na čumák. Lekl jsem se, a to pořádně. Byla v pořádku? Na chvíli jsem přibrzdil, ale zajíc byl teď vyvedený z původního směru jejím nečekaným útokem. Ve zlomku vteřiny jsem se rozhodl a znovu natáhl krok, abych ušáka, který se stočil ve svém úprku trochu ke mně, dohnal. Několik dlouhých skoků a už jsem ho měl. Skočil jsem po něm a sevřel jeho krk v zubech. Zajíc se ještě cukal, ale já už se otáčel k Sheye, která se právě hrabala na nohy o kus dál.
Poklusem jsem k ní doběhl, svíral přitom zajícův krk, dokud z něj nevyprchaly poslední zbytky života. "Jsi v pořádku? Co se stalo?" vyhrkl jsem hned, jakmile jsem náš úlovek složil na zem. Sheya tvrdila, že jí nohy podrazil šlahoun. "Nic jsem neviděl," zavrtěl jsem hlavou, "ale... spiknutí by to být mohlo. Možná si z nás bohové dělají blázny." Tedy hlavně ze Sheyi, z nějakého důvodu. Chtěl jsem dodat ještě něco, ale pohled na večerní oblohu mě zarazil. Blížily se černé mraky a ve vzduchu visela atmosféra nebezpečí. Stáhlo se mi srdce. "Cítíš to?"

Plány s mořem jsme prozatím odložili. Samozřejmě. Moře nám přece poradit nemohlo, kdežto Život ano. Tedy snad ano. Rozhodně pravděpodobněji, než že bychom odpovědi nalezli v obrovském slaném jezeře. "Dobrá," přikývl jsem. "Snad něco vědět bude... Určitě ano, musí mít přehled o všem, co se děje. Už to vlastně ani není tak daleko," snažil jsem se pro jednou pohlížet na věci optimisticky, ale kdoví, co nám Život vůbec řekne, že? Třeba taky nebude nic vědět. Třeba ta sopka vybuchne a všechno shoří, než tam vůbec dojdeme, přejel mi mráz po zádech z myšlenky, která se zcela nevítaná vynořila v mé hlavě. Otřásl jsem se. Přece by popelem nelehla celá Gallirea! Ne?
Ještě, že jsem ucítil zajíce a mohl se soustředit na něco jiného, než jen na obavy z toho, co přinese blízká budoucnost. Sheya dle očekávání odmítla mou nabídku, že ušáka chytím sám a já ani neprotestoval. Jednak jsem to čekal a taky jsem byl popravdě i trochu rád, že budu mít nějakou pomoc. Už jsem se v lovu sice dost zlepšil a předpokládal jsem, že bych to zvládl, ale takhle jsem si byl rozhodně jistější. Hlavně aby si Sheya neublížila ještě víc. "Zkusím ho nahnat co nejvíc k tobě," špitl jsem nazpět k Sheye a zatímco ona si to namířila do křoví, já obloukem začal obcházet ušáka, který v tom parném a strašidelném dni ještě nikam nezalezl. Ještě, že tak. Plížil jsem se metr po metru blíž a zapomněl na chvíli na sopku i na všechno ostatní. Soustředil jsem se jen na lov. Zajíc okusoval tuhou trávu a zdálo se, že mi štěstí přeje - všiml si mě až ve chvíli, kdy jsem vyrazil vpřed a to už jsem byl dost blízko. Ušák vyběhl a já se hnal za ním, snažil jsem se ho přitom směrovat k Sheyinu úkrytu. Bylo to snazší než s jelenem, zajíc aspoň nekopal ani se nerozháněl parožím. Zato byl ale mrštnější, takže jsem si musel pořádně hledět toho, kam běžím a kam běží on, aby to otočkou nestřihl někam úplně pryč. Celkem se to ale dařilo. Nemířil úplně přesně ke křoví, ale pořád to bylo hodně přibližně správným směrem.